Pavel Ludvík

Den lichý

Motto: „Tento text nutno přečíst právě dvakrát.“

Labutí píseň ztraceného textu.

Je to zvláštní, ale utápím se ve slunečném dni. Prostá vzpomínka nelítostně strhala z oblohy její blankyt a melodie (klarinet?) procházkové chůze se ztrácí v čase. Asi bych si měl představit barevnou klaviaturu, abych mohl pochopit, jak s kroky bláznivě pletou a průhledná partitura jim vnucuje šílenství latinskoamerických tanců. Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že noty mají dar mlčet nad dětskými hroby.

Všude je voda a za otevřenýma očima mě pálí bludiště ze snů a představ. Měl bych si nasypat do zorniček sůl, abych deštivá oblaka vysušil? Nevím, nerad bych přerušil mír obsažený ve všech symbolech plynutí.

Několik nocí jsem nespal, ale za nic na světě bych nedokázal říci, která roční období mě připravila o bezesný klid, které roky, které dny, hodiny nebo minuty? Kap, kap, jsem úplně malinký, hledač přítomnosti . Přilepený na dubový kmen, jazykem ochutnávám obrazy ve vrásčité tváři mého času. A tak se mi v ústech mísí medově zlaté slunce dnů, kdy jsem ještě netušil s měsícem hořkosti posledních let.

Neustále se něco děje, čirá řeka proplouvá chvějícími se dlaněmi a svou zvláštní skutečností vytváří dojem krajiny. Někdy zatoužím ulehnout v tom kraji do trávy a v lesknoucím se vzduchu (protože tam je opravdu vzduch krystalické povahy) vdechovat vzpomínku a vydechovat ticho. S těmito slovy na rtech se propadám do tekoucího písku iluze a v hluboko v podvědomí slyším, jak někdo napodobuje hudbu sfér. Ale nebojím se, smrt není možná a pokusím se to ukázat.

Poznal jsem několik lidí, kteří dokáží déšť proměnit v pláč. A právě mezi nimi se objevila ona pochmurná myšlenka, že život je jen prach usazující se na mohutné stavbě našeho osudu. V ten den, kdy se jim zjevila pravda, se nejlepší z nich pokusil očistit svůj osud od toho nánosu špíny a během večerní meditace se stal nesmrtelným. Žádný z jeho druhů jeho hrůzného příkladu nenásledoval.

Jsem nebeským bláznem, ale důvěřujte mi.

Svět obsažený v jednom geometrickém slově, svět obsažený v kulové hmotě. Obávám se, že paprsky hřejí neprávem. Za chvíli udeří světlo do jednoho zbytečného okamžiku a ten roztaje. Proč? Protože představy jsou znásilňovány skutečností a sopečné vrcholky zapálil samozvaný bůžek a výtrysky zlevněného magmatu mi zanášejí oči. Snad proto.

Den sudý

Motto: „Bojím se strachem druhého člověka.“

Dnes ráno mě rozbolela hlava. Jako vždycky, když se mé vědomí nemůže rozhodnout mezi snem a skutečností. Nakonec se stejně rozhodne špatně, a tak už pomalu ztrácím naději na lepší život. „Život pod rouškou imaginace a zchvácený zuřivou nejistotou“ – tak zní nový nápis na mou nástěnku, kde si zapisuji názvy neexistujících knih a jejich ještě méně jsoucích kapitol. Ten dnešní by měl být třetí kapitolou knihy Laguna z perleťových pavučin . Při nejbližší příležitosti se musím v knihovně podívat, jestli se ji konečně někdo neodvážil napsat. Třeba se jednou vzbudím a najdu nástěnku prázdnou a lístečky zhmotnělé na dubových stolech spisovatelů. Kéž by se Platónský svět obrátil vzhůru nohama.

Pamatuji si, že jsem včera večer něco sepisoval, ale co jen to bylo? Asi opět nějaký naléhavý a pravdivý text, který právem skončil v koši. Dnes to udělám chytřeji, otevřu okno dokořán a budu pozorovat plachtící racky. Plachtící krajkové závoje, jejich ohořelé okraje, hlasitě bílé. Určitě se mi to povede, text nesmí ani při třetím čtení působit směšně. Bohužel mi nezbývá moc času. Jen pár dnů a konec. Konec čeho? Sám nevím, mé vnímání času se může zdát poněkud zmatené a slova s ním spojená mi připomínají ďáblova stigmata.

Je hrozná zima a rackové nejspíš odletěli do teplých krajin. Pro rozptýlení hraji šachy se slovníkem. Slovník mě většinou poráží, ale dneska mi dovolil remízu. Asi mě trošku lituje, jsem smutný a neobvykle zamlklý.

Vymyslel jsem pohádku se Stínem v hlavní úloze, ale nenapadlo mě žádné mravoučné zakončení. A taky nevím jistě, jestli stíny dokáží odpískat postupně všechny tóny Beethovenových symfonií. Jestli ne, tak jsem úplně pokazil zápletku a pohádka skončí v očistci kapesního zapalovače.

Zapalovač jsem nenašel, ale přesto se na pohádku zlobím a zkouším napsat něco jiného. Něco opravdu naléhavého a pravdivého .

od 19. 9. 2002