RENÉ KOČÍK

A ve větvích smáli se barevní skřeti

Úterý 3. února 1998

Listuji si v Hlučné samotě a je mi smutno.

Pátek 6. února 1998

Den, kdy vzduch ve městě voní jako na staré půdě přecpané zázračnými zbytečnostmi, jež, ukryty pod staletým nánosem hustého prachu, čekají, aby jednou promluvily: hlasitě, nově a čistě.

Nevím, zda se má dvakrát vstupovat do téže řeky. Neriskuje člověk, že podruhé už uklouzne a když se neutopí, tak se aspoň trapně zmáchá?! To táhlo mi hlavou, když jsem celý leden rozmýšlel, zda na popud Mistra Jíry začít psát jakési To kolem II. Po třech letech stejné tři měsíce, v nich já, kdosi zase jiný - s průhledem do plynula hlubším, s dioptrií oční tvrdší. Deníková tehdy byla krásná. A bude se kdysi cenit. Ale už se minula. Chaunovy kýble ejakulátu či sebedemonstrace dalších zajímají snad už jen je samotné. A tak jsem dlouho váhal: látat tři měsíce prožívání s přežíváním, či se na to vysrat?

"Kašli na všechny, kteří deníkový žánr pošpinili a zdecimovali, na všechny, kteří mu přiřkli prázdné významy, na všechny, kteří ho obalili hmotou posraných zimníků či masturbačních technik. Tři roky uplynuly od doby, kdy jsi se pokoušel vzít míru nesmrtelnosti třem měsícům. Vrať se zpátky, alespoň na chvíli, do tmy i do světla minulosti, novým zrakem čloěka - ne unavenějšího, staršího, nasranějšího - zrakem člověka silnějšího o tři roky (...) Rozšiř onu triádu úkolů sobě daných, malých domácích cvičení a objeví se třeba ona slečna, sprchující se za zdí v Karlíně, nebo výlet do Krakova nebo cokoliv jiného, co svými půvabnými místy nedourčenosti dokáže ve čtenářově vědomí vytvořit neohraničené množství absolutně živelných konkretizací.....," píše mi přítel Helmut v dopise z 2. února 98.

Začínám tedy: hořce a bez chuti. S vědomím, že se pohybuji na hraně, hledím vpravo a vlevo - kde by mohlo být dopředu.....

Sobota 7. února 1998

Slunko dnes vyšlo v 7 hodin a 25 minut. Léto nebylo snadné a teď se kouří od huby už pěkných pár týdnů. Jak jsem natočil papír do stroje a do pokoje vpustil Vivaldiho Zimu, napadlo mi, že není někdy na škodu vidět věci pouze dvouprostorově, bez hloubky, bez perspektivy. Jako Lada, jenž jako několikaměsíční batole spadl na ostrý nůž v ševcovské dílně svého otce tak nešťastně, že si poranil pravé oko a natrvalo na ně oslepl. A jakou krajinu dovedl malovat! S dokonalou atmosférou vánočních poutníků, do bílé noci rozsvícených oken, temné, ale zvláštně měkké noční oblohy, poseté žlutými puntíky coby hvězdami. Až mne o Vánocích, kdy jsem si Ladovy reprodukce prohlížel, chytla a divoce mnou zacloumala horká touha stát se aspoň na jednu vánoční noc Ladovým ponocným: jak si vytrubuje do svátečního večera, z chalup stoupají k obloze horké proužky, na kopečku, nad vesnicí rozzářila se okna kostela.....

Odpoledne je vymalované. Je modré. V Podťatém, nahoře v Kubáňu, jak si představuji, se od rána slunko opírá do zabílených strání. Moc bych tam chtěl dnes stahovat z lesa dřevo, velkou sekyrou promrzlé větve odsekávat, kmen na malá polénka řezat a štípat. Noc hodně hvězdnatá sedla by pak na mě. Dole v ráztoce to vždycky hučí ledovým větrem. Na rozpálené plotně zvládnul bych topinky na sádle a s česnekem, hořký čaj. Kolem jen les a hora a noc. Do ní sýček hýká nachlazeně. Zařezávat dnes budu v knihovně. Až se dost setmí, přes klementinské nádvoří se budu vracet.Ze zmoklého stínu usměje se na mne Beznaděj. V jejích tmavých očích číst budu stále stejnou otázku: Pro co se rozhodneš? Pro barevný vítr, nebo pro velké ticho? Jsou to dvě lásky, a pro jednu z nich se musí člověk rozhodnout! Pak se roztomile uchichtne a zmizí. Ruku mi nepodá. Na konci století jsem trochu smutný a trochu nachlazený ze všeho. Toulám se ulicemi města, jehož nebe je vždycky kalné. Boty škytají o vlhký chodník. Nikdo nic neví, nikdo neví nic. Jen těch pár chodců, kteří kráčejí vzhůru Prahou - jejich smích, koňak, parfém ..... než přejdou na červenou.....

Neděle 8. února 1998

Název spisku (To kolem), ve kterém jsem se před třemi lety vypisoval ze své náctiletosti, vymyslel Jaromil. Jaromil Francovjan se o silvestrovské noci 96 naštval. A ještě je. Napsal jsem mu dnes dopis s prosbou, aby vymyslel název i pro tyto stránky. Je v tom sentiment, kalkul, očekávání. Co sdělí mi, až na bečvanských březích smutné vrby zeleně pokvetou? (23. května 98 - Nevymyslel Jaromil nic. Byl jsem u něj nedávno doma. Bydlí v paneláku v dílně. Má ruce od kolomazi. Jeho koníček to vyžaduje. Hadža i malý Bejby taky tomu fandí - na kolech s tlustými dušemi jezdí, koupili si i takové krátké černé gatě, do kterých když se nasoukají, zvýrazňuje jim to kule. Pravil mi Jaromil, že ač přemýšlel, nenapadlo ho opravdu nic. Má recht - dvakrát to stejného potoka nevlezeš.)

Když jsem před několika měsíci seděl doma u Mistra Jíry, vstoupila do pokoje paní Fialová s mísou buchet, které před nás naservírovala se slovy: "To abych se zase dostala do nějaké knížky." Paní Fialová je dobrý čtenář. České literatury a Ludvíka Vaculíka především. Její knihovnu dovybavuji jeho knihami: Morčata, Nad jezerem škaredě hrát. A Stará dáma se baví, kterou jsem při včerejší večerní potulce koupil v Orbisu na Václavském náměstí. Dole na Národní třídě u Slávie osmnáctka dlouho nejela. Do divadla, do kaváren, hospod a barů, ke známým a do bordelů mířili lidé. Na taxík mávla si dáma. Na chodníku před kavárnou, chodě sem a tam a tam a sem, pískal si hluboce a lidově Ludvík Vaculík. "Čekám na dceru," řekl když jsem ho přerušil a s vesnickou nadrzlostí požádal o podpis do Staré dámy. "Do Vsetína? Vy tam pojedete?" - "Ano." - "No, je to milé." -Zdravím paní Fialovou, na Národní třídě 7.2. 1998, Ludvík Vaculík.

Na prázdné refýži stáli dva lidé, dál po chodnících kývala se těla, z hospod a z barů. Začal jsem se těšit na buchty a četl si noviny, dnešní. Dcera Ludvíka Vaculíka je docela kus.

Pondělí 9. února 1998

Když jsem si kupoval boty ve vsetínské prodejně slavné firmy Baťa, předpokládal jsem, že mi vydrží minimálně dlouho. I proto jsem do nich investoval dost. Ani ne po dvou měsících se mi na levé z prohnaného páru začíná odlepovat podrážka, ačkoli bota vypadá, jako by byla šitá. Myslím, že to je velice pravdivý a hmatatelný důkaz toho - jak píše mi Helmut -, že věci kolem nás se rozesírají, stojí, jak by stát neměly.

Čtenář osobně znalý mé postavy možná očekává, že na stránkách tohoto deníčku budu chtít trochu rozkrýt některé peripetie, katarze a katastrofy mé karpatské periody. Čtenář, počká-li si, na jaře se dočká, snad.

Nevím, kde ve mně pramení silné sebevědomí a prudký tah na cíl, který jen blížící se plánovaná návštěva u zubaře dokáže přitlumit či na čas úplně zastavit. Snad to, že přijímám události tak, jak přicházejí, nestavím proti nim pískové hráze, by mohlo cosi osvětlovat. Jsem bez iluzí. Toužím po spoustě věcí, ale když je vyplnění touhy na dosah, většinou couvnu. To je nebezpečné! Loni na podzim, když jsem psal portrét básníka Bartoše Vlčka z Růžďky, s tichým úžasem zjišťoval jsem, že popisuji trochu i sebe. Básník, pro kterého touha a její nevyplnění byly základním zdrojem životní síly. Básník, který toužil, měl možnost, a nevyužil ji. Jen proto, aby si uchoval vnitřní celistvost. Skutečný básník. Já básník nejsem. Což mne osvobozuje. Moc často se nechám zlákat a přetnu cílovou pásku. A vše najednou skončí: soužení, toužení, chtění. Trochu prázdno. Ve vztahu k místu, které není "světem", chci vidět vrchol svého světa. Periferie geografická, která není periferií kulturní a lidskou, jak raisovsky láká Pavel K.

Když jsem před třemi lety začínal donášet do Vsetínských novin, reagoval na to br. Fido slovy: "Tam bych teda skončit nechtěl." - "Já v nich začínám," oponoval jsem mu tehdy s jedovatou jistotou. Skončily noviny. Donáším do jiných, které nákladem i dosahem regionální tisk maličko předčí, přitvrdle šumím éterem, manipuluji (tvrdí Dazul). Je to jedna z těch cílových pásek, vidím teď, kterou jsem nechtěně přeťal, vydýchávám se z toho maratonu, plaše hledím zpátky na trať, podél které zůstali lidé, stromy, skála, les a řeka, němý si vybavuji jejich odraz, jak jsem si je nestačil v tom spěchu dobře prohlédnout, zastavit se u nich. Mám chuť vrátit medajli a vykročit dopředu na start. Nohy ale bolí. Sakra, kde se ve mně tenkrát bralo to vědomí sebe? Ta jistota! A kde je pořád beru?!

Venku ve větru měřičí měří zemský povrch. V noci z lesa u břevnovského kláštera ozýval se sýček. To znamená jedno - zima je nalomena a pokvete už brzy jaro. Vstával jsem dříve, do šeroty pracovního dne. Pomocným dělníkem ve skladu erotických časopisů a literatury jsem dnes byl. Do Šestajovic u Klánovic u Prahy veze nás firemní auto s velikým éros poutačem na dveřích. Konečně vzrušující práce! Celou směnu skládali jsme balíky na palety, náklaďáky mířily s nimi ke spotřebiteli. Malá dcerka majitelky stodoly, kterou si žhavá vydavatelská firma pronajala na sklad, pohazovala si s umolousanými knížečkami, jež se vytrousily z balíků a válejí se teď na zemi. Lehce u toho vzdychala, jak se je snažila vyhodit nahoru na trám, aby tam zůstaly a nespadly. Podíval jsem se nad sebe - pod velkými vosími hnízdy nedostupná erotická knihovna. "Výborně," pochválila maminka dcerku, jíž se na tmavé břevno podařilo umístit další svazek, a dál do kvičivého celofánu halila svěží vydání časopisu Gigant. Na plechových regálech u vrat je archív vydavatelství. Časopisy, knihy, kazety a počítačové CD - romy. Už dost zvlhlé a plesnivé kupy unifikovaného silikonového rozrušení. Je zajímavé, dívám se do tiráží, jak hojně jsou v redakcích těchto osvěžovadel zastoupeny ženy. Neboť ony vědí. Naopak muži a mladíci z neznalosti často střídají pyskoviště, aby nakonec povětšině zjistili, že všechna jsou si téměř nachlup podobná, a tak zůstanou u jednoho, ceníce si čehosi úplně jiného.....Byl to rušný den.

Úterý 10. února 1998

Den, který začíná v poledne, není. Přešel jsem od psacího stroje k zamženému oknu, otřel je rukou a vykoukl do světa. Honil se v něm vítr se sluncem, zamuchlané a brunátné praly se na ulici bída se štěstím. Na temnolivou oblohu zamračeně pohlížel důchodce, štěkal pes. Není nic hezkého teď.

V pozdním podzimu pomáhal oddíl a jeho vyšlechtěná ptačí odnož v podťatském Kubáňu pálit na pasece haluze a kořeně a pně po lesní těžbě. Rubanisko má Jura vysoko nad ráztokou, po mohutných kmenech zůstaly v prudké cestě velké díry - strouhy. V nich černá voda bublala, syčela a utíkala dolů, do údolí. Tam se válely šedé mlhy, kouř z komínů starých chalup se s nimi zaplétal. V hoře, kde haluzí jsme tahali do širokých hromad a ty potom podpalovali, proplížila se k nám atmosféra Valašska na počátku století. Hustý dým, pršelo, ale bylo teplo. Jura řídil činnost. Od ohňů šel žár, okolní stromy se v tom tepla vichru divoce klátily. Na svačinu měli jsme klobáse a trochu piva. Pak pálili jsme dál. Až do soumraku - jako u milíře v pohádce o nafoukané princezně. Zvoněli jsme dýmem. Krajinu měníme. Jsou hory, ty tu budou - lesé i bezlesé, ale bez nás. Zavčas jděme k nim, na jejich hřebenech, stezkách, pasekách si zabékajme. Ať zblblosti vlastní se trochu zbavíme. Aspoň na chvíli přestaňme sami sebe hnát trapným bičem požitkářů kdesi do řiti!

Piju černý čaj a píšu toto. V novinách čtu, že v neděli měli v Bombaji třicet jeden stupeň tepla. V takový měsíc tady bylo nejvíc 13,5 stupně Celsia v roce 1856. Slunko dnes zapadne v 17 hodin a 11 minut. Číst si budu Osipa Mandelštama a nově vydané Drobné prózy Egona Hostovského. Před spaním z okna vyhlédnu, zakloním hlavu, abych nepřepadl, plivnu do tmy. Na temném hřbetě noci do jara si to meteme, v rukou pevně svíráme krátké otěže bledého dne.

Protože milujeme fiktivní svět. A kdo ho maluje?

Středa 11. února 1998

Na Větrníku se velcí havrani procházejí v zahradě. Lesklí, černí jako malé kočky. Krákají a odlétají dolů k Markétě. Vzduch tichý a teplý olepuje vlhké větve, které budou pučet už zanedlouho. Mistr Jíra může být spokojený. Jak tu ze sebe tlačím moudré věty, hloupé obrazy, trousím ornans epiteta a konstantně pláču. Až s ním budu o víkendu mluvit, podám mu náležitou zprávu, že na úkolu svědomitě pracuji už bezmála týden, a tedy že si Edice K. netrhne ostudu, že cosi slíbila, a nesplnila. Ostudu si trhnu já: s čím že to předstupuji před nedomlsaného čtenáře?!

"Měl by ses tam ukázat častěji," řekla mi včera dr. Pilátová. "Kde? V tom skladu?" zeptal jsem se (bavili jsme se o mých pracovních zařazeních, též o tom posledním). "V rozhlase, aby na tebe nezapomněli," mínila dr. Pilátová. "Já se když tak připomenu," řekl jsem. Zase ta jistota. Jaká? A čeho? Že předpokládám, že tu ještě budu? Ale to si namlouváš, kreténe! Pózuješ nevtipně sám před sebou. Víš dobře, co chceš, a skrýváš to. Proč a před kým?! Zbytečně. Jestli nepřehodíš, budeš směšný a na obtíž! Dělal jsem zahradníka ( a to bych dělat moh: rýpat se v zemi, sadit mrkev, přistřihovat keře), byl jsem pomocný skladník, kovoobráběč, tlumočník a překladatel, uklízeč komunálního odpadu, příležitostný novinář, stěhovák, sběrač odpadků, tvůrce slohových prací a milostných dopisů na zakázku, vysekávač spár pro elektrické dráty, natěrač střech, korektor v nakladatelství, pomocný dělník v dřevodílně, naposledy ve skladu erotickém, sbíječkou jsem sbíjel. Vším nebyl jsem rád. Čím budu? Rád?!

Nepůvabné P.S.:

Kam se asi René žene?
Zeptal se sám sebe René.
René, je to bída, hele:
ty se ženeš do prdele!!

V Bombaji dnes třicet dva stupně plus.

Čtvrtek 12. února 1998

Dopoledne teplo jak na jaře ráno. Až do oběda v LN: " Mám jen jednu připomínku," říká T.Z.," že byste měl psát více." K úkolům přibalil mi velkou sadu disket. Co s nimi budu dělat? Mám už jakou dobu jen jednu, kterou mi kdysi Hadža věnoval, a ta mi dostačuje. Postavím si tu krabičku plnou magnetických plátků na stůl bez počítače, cosi jako těžítko, které budu občas muset brát i jako výzvu.

Celý večer v Klementinu debata s K.K. Filosofuji a dělám se obdivným. Říkám, že největším vítězstvím mého života bude, že se na mě zapomene. K.K: "Ale to přeci nedává smysl. Každý chce být nějak nesmrtelný, chce, aby se o něm vědělo." - Ano," řekl jsem," avšak abychom na něco mohli zapomenout, musíme o tom nejdříve vědět, poznat to musíme." - "Jsi kalkulační typ," odtušila, "počítáš práce, kterými jsi prošel, počítáš piva, která vypiješ….. počítáš si také ženy?" -"....." - Odpověděla si sama: "Není to potřeba, viď," řekla, "ale to přijde."

Jedu zítra k Nám. Přijede i Hadža. Dal mi nedávno malou kartičku se svým jménem, a co dělá . Je teď servisní technik. Má hodně peněz a spoustu kilometrů v zadku. Zeptám se ho, až dorazí z Itálie, do které momentálně montuje, jestli opravdu ta země podobá se velké dámské botě.

Pátek 13. února 1998

Že toto psaní bylo k něčemu, poznám, až mě za ně hrubě nepochválí vsetínský Fišer dr. Malina. Řekne mi, že to nemá vývoj a je to pořád ve vleku. Tedy bude to k tomu, aby už další nebylo.

Jaro, které se blíží, prodlužuje den a zkracuje sukně. Způsobuje napětí. Přes den se pětkrát zamilovávám a večer aspoň jednou odmilovávám. Uf! To je ovšem věta. Třináctkopáteční brept!

Sobota 14. února 1998

"Řekněte mi, je snad nějaký prostředek, aby srdce tolik nebolelo, aby je člověk mohl ovládat?"

"Bróm," odvětil Grigorij Ivanovič.

(Kulhavý kníže Krasnopolskij v rozhovoru s vesnickým lékařem Zabotkinem).

Sladká smršť kapitalistického MDŽ je tu. Z rádia, z televize, z hnojišť valí se lavina lásky na povel. Přemýšlím, zda bych měl tu odvahu stoupnout si do výlohy obchodního domu a líbat se na rekord, který prý činí celých sedmnáct dnů. Co jedí a jak se zbavují toho, co tělo nespotřebuje, ti, kteří se tak dlouho sají? Neusnou? Jsem přemýšlivý mladý dědek a volám, že ten červený Valentin v našem pojetí je smutný kýč. Jaká poselství, sakra, obsahují prefabrikované zprávy o stavu srdce, které přetékají z polic papírnictví? Koupit, podepsat, odeslat, neboť se to má. Jen na mě nechoďte s žádnými příběhy. Orfeus, Sapfó, Medeia. Líbači z obchoďáku vyhrají v lepším případě zájezd do nějakého hnízdečka na jihu, kde mohou pokračovat dál, v horším aspoň flašku - tu taky mohou sát společně. Valentin se tiše vkradl do českého kalendáře. Jako kdysi šoustavé reje podnikových MDŽ či demonstrativní a věčná láska k Sovsvazu. Jak podobné si jsou!

Volal Hadža. V dubnu pojedeme do kopců. Kamkoliv, kde budu moci aspoň chvilku poslouchat praskající ticho hory, kde se mi sloupe kůže z nosu a odkud si přivezu díru v ponožce a rudý puchýř na noze. Na lihovém vařiči instantní polévka a večer hlt slivovice pod nebeským akváriem, v němž si hrají zlaté rybky (Kocjubynskyj). Bude to hezké: ten pot i nadávání i únava, které z těla vyplavují všecku špínu, kterou tam bezmocně ukládám, a ona mě dusí a tráví a když už její dost, skopne mne občas z trnitého srázu do bláta zoufání. Bude to užitečné škrábání. Zavolám teď Hadžovi, že už se těším. A aby mi pověděl něco o té velké dámské botě!

Neděle 15. února 1998

Z hory se paří. Mezi stromy pod Bečevnou smýkají se kotouče zašedlé mlhy. Je takové přišerlo a tmavo, které mám rád. Ve smrkovém lese mrholí, z oka prší mi slaná slza. Je takové tmavo. Až brečlavo.

Maloměsto. Jeho lidé se nacházejí ve vztahu k velkoměstu ve zvláštní schizofrenní poloze. Centrum nemají rádi, nenávidí je téměř, příčinu své domnělé malosti vidí ve zbytečné velikosti centra. Centrum jim bere vše: kulturu, úřady, pocit přítomnosti a blízkosti k čemusi velikému. Centrum má tramvaje, metro, má více světel na ulici, více kin a divadlo! Lidé z centra jsou nablblí, nemají svou identitu. Lidé z maloměsta a z vesnice nechtěli by žít v centru. Mají své kopce, své Beskydy - a vůbec špína v centru má mnoho druhů. Zároveň jako by lidé z okraje, z periférie po centru tajně toužili, zbožňovali je, těšili se na kulturní a nákupní výlety do něj - zvlášť když si mohou navíc halekavě zahulákat na velikém náměstí. Tam se ten jejich hlas ale nese! Mamo, tato, to je krása! Ty domy, ty stromy, to roztomilé hovelnice na psí hovna! Asfaltové tepny republiky se infarktově nadýmají, jak se po nich přelívají nadržení venkované, kteří centrum nemají rádi, a tak aspoň jednou do roka vezmou Kotvu pravým hákem, v hospodách tu svou mluvu pochválí. Z kamenného mostu spokojení tatíci prsknou do řeky nažloutlou tabáčnou slinu a na radu unaveného průvodce upracovanou rukou chudého rolníka z Beskyd pocelují svítící plastiku na soše sv. Johánka z Nepomuku. Aby se jim splnilo přáníčko. Aby se tu zase někdy vrátili.....

Až budu velký, chci mít jen svoji komůrku. S oknem do křoví. A v ní knihovnu, postel, stůl, židli. V rohu houpací křeslo!! Na stole hrnek. Vše.

Pondělí 16. února 1998

Strnu. Všechno překonám, říká mládí. Ano, ale všechno má svůj konec, přidá se smrt. V noci sen: loď, přístav zalitý měsíčním světlem (trochu kýč), M. v dlouhých tmavých šatech, upíjí víno, povídá..... Zvláštní, že si ze snů nepamatuji žádná slova. Jen obrazy, scény, malbu - krátké střihy na plátně paměti.

Dopoledne konečně zkouška z ukrajinské literatury 19. století. Dva a půl měsíce v knihovně, téměř denně, v sobotu do noci. Číst a psát a dumat (což je rusismus). Je to pryč. Cítím radost jen krátce, sotva do večera, kdy jdeme s Helmutem oslavit zároveň i jeho dnešní bohemistický úspěch na Rychtu. Mne si oči, Helmut, zíváme oba, jak jsme málo spali. Kouří ze dvou balíčků cigaret. Kašle. Básník. Poeta natus. Přimlklá Malá Strana, Hrad v palbě světel. Ještě než jedeme tramvají, odskakuji na malou stranu do řídkého křoví.

Úterý 17. února 1998

Je dobré znát, o kolik se prodlužuje den: dnes to bylo o plné dvě minuty! I při slepičích krocích (kvocích?) se jednou dobereme vrcholu. Jen to trvá déle. Ráno dělal jsem rozhovor s fotografem Ladislavem Sitenským (1919) pro dubnový Skauting. Pán živý, vitální, originální a "hrůzně individualistický", jak sám o sobě tvrdí. Na římsu činžáku v Londýnské doráželi holubi. "Potvory, rozmnožili se, všechno tu podělali. A rámusí!" nadával fotograf. "Ale jen počkejte, použiju na vás vodní dělo!" zavýskl a vyskočil z kožené pohovky. Z kuchyně přinesl velkou sklenici plnou vody. Prskl ji do holubího hejna, které se pleskavě rozlétlo na okolní střechy. Ptáci, tam si povídali. Starý pán s mladou duší vyprávěl.... o náhodách v životě, o pohybu, o krajině, která má svou tvář. Když z kuchyně vonělo pečené telecí.....

Středa 18. února 1998

To, co jsem tu za poslední dva dny napsal, to je opravdový deník, čtu zpátky. Je to psaní bez stylizace a rozvleklosti či zkoumání sebe, jiného a jiných, nesklouzává to nikam. Je to docela dobré. Vzniká to tak, že nemám čas, hrubě do stroje vrhnu jen nárys, dojem, záznam. Nic nedodávám, nic si nepřimýšlím a nepo(d)souvám. Je to krátké a břitké, tedy pravdivé. A asi i nudné. Vše ostatní je umělé, tupé, ba i hloupé. Táhnu to za sebou jako skřípavou starou káru, která jen díky pohybu drží ještě pohromadě. Až se zastaví, rozsype se, nebude z ní kloudného nic. V troskách toho se budu hrabat, vztekle odhazovat všecky zbytečnosti, balast a vzlyk, kterými jsem káru přeložil. A až v té změti prvotřídního šuntu naleznu aspoň jedno dobré slovo nebo i větu, vydechnu si - bude to dostatečná obhajoba pro to, že náklad byl pořízen.

Do večera jsem v LN. "Pište," zopakoval T.Z. Přikývnul jsem, že rozumím a usmál se, jak jsem si vzpomněl na nedávnou rozpravu s neudržitelným jeskyňářem, hibernátorem, geologem, kvítkologem a bystrým učněm dalších věd přírodních Ekem. "To teď prožíváš novinářský orgasmus, ne?" řekl. "Jo," odpověděl jsem, "nepřetržitý."

Je noc. Domů jsem se vracel kolem Markéty, která v tom žlutém dopůlnočním světle je krásná a veliká. Za vysokou zdí hřbitova spí u ní Básník.

Čtvrtek 19. února 1998

Je mi zle.

Pátek 20. února 1998

Ráno je mrtvé. Město - jindy živé - nedutá a bdí. Když okolo desáté dopolední vítězí hokejoví Češi nad Kanadou, křičí lidé radostí. Z baru U Tří slunečnic vyskočili dva mladíci a lahvemi šampaňského kropí okolojdoucí, auta, sebe. Jsme Češi, jsme na to hrdí, hokejkami zatlučeme sprostou inflaci do ledu, přijde-li na to. Kolektivní euforii nepodléhám, raduji se individuálně.

Odpoledne seděli jsme U Lva - Textaři: dr. Malina, Pavel K., já. Je připraveno k tisku osmé číslo. Pije se mattonka, bílé víno, kdosi pivo. "René, ty zanedbáváš své přátele," pravil mi dr. Malina ještě v knihkupectví. Sestupoval po dřevěných galerijních schodech a myslel to vážně (?) "Jsem vzdálen jen geograficky," hájil jsem se," duchem jsem pořád tady" (myslel jsem to vážně?). Moc mi to nedochází, ale Pavel K. to říká - je v okruhu Textů vedena diskuse, zda časopis otevřít, či ho více udomácnit. Já to nerozhodnu. Člověk chce vždycky kamsi patřit, do skupiny s podobnými zájmy. Tam si o nich povídat. A třeba i tvořit. Co vznikne, je obraz: myšlení, nálady, doby. Myslím, stejně jako povídavý Šuleř, že "samotná věrnost rodnému kraji není a nemůže být v umění rozhodující. Někteří tvůrci, jejichž útlý talent nesnese srovnání s uměním národním, se uzavírají do krajové izolace a jen v ní jsou oceňováni, spíše ovšem pro své přimknutí k domácímu námětu než pro hodnoty umělecké. Takové regionální umění čpí nesoudným krajanským staromilstvím, nekritickým lokálním patriotismem, a ani vzájemné pochlebování tvůrců, ani odkaz na minulou diskriminaci nemůže ospravedlnit nízkou myšlenkovou a uměleckou úroveň díla (...) O to, myslím, jde: nepodléhat folklorizaci a pro věrnost rodnému hnízdu nezastírat obzory světa, nýbrž domácí zkušenost promítnout uměleckým výrazem do všelidského kontextu." Howg. Extra Karpaty non est vita?

Z velké kýty prasečí, která v lednici leží, uřezal jsem si dva plátky. Setmělo se. Večer strávím s přírodním řízkem. A s četbou, kterou zapiju bylinným čajem. V zdravém těle, zdravý duch, kterého není nutno léčit. Ani psaním, ani čajem, ani ničím.

Neděle 22. února 1998

Vrátil jsem z Javorníků a hledím, jak se tam dostat zpátky. Vítr na Valašsku teď v tom předjaří je suchý a teplý, cuchá vlasy. S Hadžou a Bejbym vyjeli jsme na Soláň, po hřebeni hory to byla procházka trochu blátivá. Hory a kopce v páře. Bývá z nich dobrý rozhled. Jako kulisy rozestavěné do krajiny vlní se v dálce jemné vrcholky karlovských vrchů, za nimi východní hranici země lemuje dumavá linka Javorníků. Plné lesy se plazí hoře na šíji, ona je odmítá, nechá je vystoupit jen k ústům potoků, kdesi od hřebene travnatého hrozně nízko. Všelijak pokřivené buky, zakrslé smrky, horská tráva a kvítí, které v parném létě voní. Syté kapradí je domovem klíšťat a z temných otvorů valašských ďůr vylétávají do teplé noci malí netopýři. Přes Rybjanku utíká pěšina do doliny, rozhled se ztrácí, dobrý vzduch se v lese dobře dýchá.

Na Polaně sedli jsme si na vývrat a hleděli pod sebe a dál: všude, kam slunko vypalovalo svůj ostrý, horký cejch. "Kurňa, tady je tak krásně, že by sa tu snad aj Foglar ožral," pronesl nadšeně Hadža a krátkým syknutím pomohl zpěněnému radegastu na svět. Na obzoru Radhošť, bájná hora v pohanské krajině bílých ohňů, a my.

Večer jsme v chalupě pili slivovicu, která chutnala po meruňkách. Seděl jsem u kamen, křivým pohrabáčem rovnal jsem oheň a do červeného žářiště dostrkoval doutnavé konečky polen, kterým se chtělo vypadnout na podlahu. Tvrdil Hadža, že mne vidí dvakrát. Ležel na posteli a růžově se usmíval. Když jsem vstanul a přešel od kamen ke stolu, na kterém malý Bejby stačil rozbít cylindr petrolejové lampy, mumlaje cosi o jakési dorotě, se kterou se prý významně kamarádí, zostřilo se Hadžovo vidění zpátky do střízlivého normálu. Pak usnul. Ještě předtím natáčel budík na pátou hodinu noční, aby vstanul, pustil si rádio a poslouchal, jak na druhém konci světa hrajeme hokej s Rusákama. Hadža!

Pondělí 23. února 1998

Blbost se nerodí, blbost je propouštěna na amnestii.

Sami ze sebe jsme zblblí dost. Jak sami sebe trapným bičem požitkářů ženeme kdesi do řiti, o čemž už tady kdesi píšu, neboť je to zase moje téma. Oči máme skleněnkové - matné a krutě všední. Musí do nich udeřit světlo velkého neštěstí, nebo oslepující radosti, aby zasvítily a obživly. Teprve když se dějí velké věci, dokážeme žasnout a máme nedaleko k dokonalosti. Na Staroměstském náměstí freneticky vřeští šílený dav. Jsem střízlivý pozorovatel toho všeho, mám chladný strach. Masa vítá své hrdiny - olympijské hokejové vítěze. Na malém prostoru velkého náměstí je sto čtyřicet tisíc hlav, jedna na druhé. Ožralé. Vlajky, balonky, čokoládové medajle, pomalované huby. Pod nohama střepy, papíry, nablito i. Je to krásné! Dobře udělali komunisti před osmi lety, že ustoupili davu. Smetl by je na jediný povel pódiové hvězdy. Přemýšlím, zda je to tím, že se blíží konec století, že všude začínají být cítit emoce. Co je vyplavuje? Nové iluze? Chcíplé iluze?..... Pod balkónem, ze kterého před padesáti lety první vítězný únor nadlouho totálně zmrazil zemi, pomotává se opilý tulák s vlajkou. Křupavě šlape v záplavě barevných střepů a po tváři se mu kutálejí ohromné, upřímné slzy. Štěstí.

Úterý 24. února 1998

Zaostávám za sny a touhami. Přitom nečekám, až vyprchají. Jen je jich mnoho. Spoustu si jich odkládám na "později", aby ještě chvíli udržovaly mne v napětí i naději.

"Já jsem už stará zrúcanina," pravil dnes dopoledne fotograf Sitenský v Londýnské. Autorizoval rozhovor pro Skauting a možná proto, že se mu líbil, vytáhl velkou krabici fotografií, na kterých je zachycen objektivem druhých. "Já a moje dětičky na výletě, " řekl a podal mi drobnou černobílou fotografii. Byl na ní mladý muž a tři děti. Muž šlapal na kole a za sebou táhl dvoukolový vozík, ze kterého vyčnívaly dětské hlavičky. Krajina na té fotografii byla rovná, s kostelní věží v dálce. Podél cesty ovocné stromy. Slunko takové, jaké si představuju, že bylo v první polovině tohoto věku: přímé a zdravé. Jestli já někdy pocítím touhu reprodukovat se, myslím, že bych si měl vzpomenout na tu fotografii. Pak žádné auto, ale kolo, vozík a rovná krajina. Pomalá jízda, moc pomalá, aby z toho cosi bylo!

Odpoledne jsem byl na schůzi spolku přátel Podkarpatské Rusi. Rusíni, zvláště ti ve starých oblecích s klopami vlastnoručně natrženými od divokých veřejných projevů, jsou lidé trošku utýraní bojem za svá práva, jsou afektovaní, jsou družní, patetičtí. Jako by pořád něco hledali. Silně jazykově rozrůzněni hledají průsečík svého někdejšího zrodu a dnešního stavu. Jsou rozmetáni po celém světě. Jsou?

M. je. Stále krásnější. Tím, že je před jarem. Všechny jsou. Měli jsme kousek nespolečnou cestu Pařížskou. Vztekám se na sebe, že jsem jí neřekl o snu, do kterého mi připlula před týdnem: o lodi, o noci beze slov. Stalo se tak podruhé za dobu, co na ní hledím. Za dlouhou dobu, kterou já jsem proplul všelijak. Vzbouřeně. Abych se zachránil, promítám si na onom snovém plátně paměti něco z loňského léta. Dva dny s M. v horách nad K. Na Strimbě. Na tom kopci dooblačném, rozložitém a javorový list připomínajícím. Nad hranicí bukovou pronikavě sálala rozpalovaná pryskyřice sukovitých borovic a smrků. Teplo dne, křikot ptactva, dlouhá viditelnost. Stmívalo se. Dole v údolí se slévaly Koločavka s Tereblou, dvě pentle, které se horám svezly k nohám. Vrcholek hory voněl hořkou kávou, její severní strana vrhala dolů temný stín, přes dolinu, přes lesy. V korytech kolmo vrásčených se ještě držel tvrdý sníh. Večerní čarovné červeno vracelo kraj k minulému. Sklesli jsme k pastevcům a dívali se, jak klinkavě shánějí ovce do košarů, z malého do většího je přepouštějí poté, co je podojí. Pastevec se jmenoval Vasil. Křivil úsměv přirozeně a v ústech blýskal zlatem, nebo tmou. Národu tady se nesmí dát naděje. Protože rozčarování z její ztráty je kruté a páchne nenávistí a zlobou! Havkal špinavý pes s moudrýma očima. Velký kámen, který jsme v prudkém svahu uvolnili, se s rachotem řítil dolů, v lese rámusil, tupě se odrážel od pevných kmenů a dřel je, jak mručel hlučnou medvědí píseň. Takový hloupý nápad..... Noci na poloninách jsou chladné vždycky. Přes hory se převrhovalo černo, vodnaté a s blesky. Čarovná je bouře, listí rve a povídá..... Jer u ovom kraju šuma, naboranom planinama kao komad papira, koji se spremamo baciti u péc, još žive dogadaji, kakvima se bezazleno smješkamo samo zato, jer se kod nas ne zbivaju več stolječima..... Neboť v tomto kraji lesů, zvrásněném horami jako kus papíru, který se chystáme hodit do kamen, žijí posud děje, jakým se bláhově usmíváme jen proto, že se u nás nestávají již po staletí..... (Olbracht).

Cibule, slanina, česnek, slivovice - to jsou Karpaty. A malé můry, lopuchy a křen, netopýr. Vzácný kavyl a listí na podzim: barevné plachty klenu, žluté s tmavými prskanci z břízeček drobné. V trávě pod lesem trnky, když léto mezi prsty proteče a meze zůstanou modré. Jsou Karpaty. Trnku si uloupnu, opatrně obkousnu chrobáka, a zbytek sním. Pecku zatlačím do země: stačí to, aby z ní vyrostl stromek? V Karpatech..... Utíká se k pocitům, vůním, pohledům, dotykům. Na počátku léta, které nebylo snadné.....

Je soumračný nekarpatský večer. Desítky městských neónů ženou mi do očí koločavskou tmu. Co bys poradil mně, Grigoriji Ivanoviči?

Středa 25. února 1998

Nikolaj Asejev

Údernická

Kampak? Na fabriku!
Hajdy k úderníkům
Úderníci - to je slovo,
úderníci - pane, jo!
Úderníci - kluci z kovu -
mezi nás a hotovo!

(Čítanka pro 4. postupný ročník národních škol, Praha 1953)

Obloha nad Břevnovem olovnatí. Začne se sypat sníh? Až hodiny na markétské věži, kterou je skrze ztichlé větve dobře vidět, šestou odbijí, zvednu se, hubu od klobásky mastnou si opláchnu, a vyrazím: s přítelem Helmutem sejdeme se dnes v Klementinu, městem půjdeme, kdesi na Žižkově více než jedno pivo vypijeme. Mluvit budeme - o slově, které ještě neumřelo, a až věnec chmelový více obtočí nám čela, tak třeba o holkách, jaké byly, jaké jsou. Zas ulicemi potáhne Prašivec, výskat bude, smát se, v poslední hořké slze jeho dlouhého nočního pláče zaleskne se naděje i jistota..... Jitro se bude zdráhat. Chladné ranní slunko se nazítří v 6 hodin a 48 minut vyhoupne nad ztuhlý obzor, nad řekou úzký pásek mlhy rozrazí - spíše našedlé než mléčně bílé -, který od Petřína přitekl. Pak odrazí se od hladiny a začne malovat. Melancholie nocí splavená usne. Jen poslední tóny ryčné písně zajiskří v nárazech do ticha..... Po padesáti letech, kdy na lesklé bodáky sedala studená sádra bílých vloček a pod zpocenými rádiovkami rodily se sny o ráji.....

Rozhodl jsem se přepsat tu i jeden malý fejetonek, jenž vznikl už v lednu. S br. Fidem pracovali jsme dva týdny v kovoobráběcí dílně. Je ten text vulgární, ba až sprostý. Ale nechám to, čtenářce paní Fialové se příležitostně omluvím. Celé ty dny hučely nám do hlavy strašné stroje, my jsme do nich cosi cpali, ty stroje to obrobily, denně až tisíc dvě stě kusů. Když nás šoupli na ruční výrobu - zabrušovat hřídele - zdrbali jsme toho nepočítaně. Takovou práci má asi Hadža, představuju si: je ve veliké hale, všecko se tam točí, cosi k čemusi se montuje a ono to potom mnohdy i funguje. Je to úžasný svět oleje, železa a propocených montérek. Narozdíl ode mne však Hadža ví, co k čemu patří a co z toho bude. Já neuměl a br. Fido stejný jsme jen strmě koukali na tu mašinérii. Denně od šesti do dvou.

Ze života kovodělníka (31.1. 1998)

Až v noci ve tři hodiny a padesát pět minut zařve starý budík, škubne sebou polekaně unavený kovodělník a pološeptem zaúpí: "Kurvadoprdele, je toto život?!", skope ze sebe teplou peřinu, vstane. Po tupém cvaknutí se do malé místnosti vlije žluté světlo, které štípe v očích. Do velkého hrnku ponoří kovodělník ocelovou spirálu, která pod proudem zavře. Hořká káva, jaká voní, probouzí lépe.

Je tma, jen tma, vítr hází ze střechy loňské listí, umetá ji pro úsvit dalšího dne. Kovodělník ho uvidí: skrz mastná okna výrobní haly č. 21232 na kbelských pláních, kde příchod rána bude bledý, bledý, jako je kovodělník.

Kovodělnící jsou statní. Dýchají kovový prach a v mastných sandálech mlaskavě ťapou v chladící kapalině, kterou sténavě vylučuje udělaná fréza. Snědý cikán Štefan Kanáloš se směje, lesklými pazoury cpe olejové papíry do velkých pytlů, poskakuje po dílně, z rezlavých beden vytahuje mastné hadry, které na dvorku pálí. Kovodělnice Valentina z Užhorodu zpívá o široké straně rodné, skládajíc ještě teplé hřídele do malých krabiček. Její úsměv je zlatý. "Děti, vezměte si na památku špony," snaží se hluk stroje překřičet mladá učitelka s výpravou rozjívených učňů. Málozubý Míla, funivě potahuje paletový vozík, povídá:"Vyser se na to, seš v normě!" Ale kovodělník pracuje dál, není znormalizován, nechce být součástí cifer a objemů. Na konci směny ta píča se stříbrným zubem, normovačka F. připomíná kovodělníkovi:"Vy jste brigádník, zítra končíte, při poslední směně brigádník píchá jen ráno. Odpoledne už nepíchá." A kovodělník se usmívá.

Na oplakátované šatně smývá kovodělník špínu dne, dlouho se dívá na své ruce. Ruce kovodělníka. Lidské ruce: unavené, zvrásněné potoky času, spínané v tiché modlitbě. Prosící. Hladké, hravé, nenechavé. Zvědavé. Pokoušené. Zmrzačené pahýly temných dětských her. Zažloutlé prsty starců. Nehty, dlaně, pěsti. Hrozící. Dětské pá a odjezd vlaku. Objetí, pohlazení. Úder. Pěstěné i nepěstěné. S jizvami. Zkřehle zahřívané. Potící se. S kroužky věrnosti i cetkami okras. S puškou, dlátem, perem. Podávané, žádané i odmítané. Ruce.....

Až zas v noci ve tři hodiny a padesát pět minut zařve starý budík, škubne sebou polekaně unavený kovodělník a pološeptem zaúpí:"Kurvadoprdele, je toto život(?!)....."

Čtvrtek 26. února 1998

Pravil mi br. Fido, že na skautském středisku chystají se rozdávat medajle a že kromě něho a dalších měl bych jednu dostat také já. No to ale ne! Koho to napadlo a proč, proboha?! Ptal se mě někdo? Nejsem ten, kdo by instituci medajlí chtěl znevažovat. Komu patří a chce ji, ať ji má! Jsem spokojený občan, toť vše. Nepletu se do věcí, kterým nerozumím, a nechci, aby se někdo připlétal ke mně. Neznamená to, že bych byl netečný, schovával klíče od svého soukromí. Naopak: dny, kdy slunce svítí jinak, než bych si přál, už mnohokrát přelezli plot do zahrady mojí lenosti a pohodlí, odkud mne vykopli na špinavou ulici, na které bída se štěstím vedli svůj boj. A kde byli lidé. Čím jsem si návrh na metál zasloužil, tuším: ale to všecko dělal jsem, protože já jsem chtěl! Co nechci, nedělám a nikdo a nic se mnou nepohne. Nejsem falešně skromný. "Každý chlap je ješitný a narcis," řekla mi v Klementinu K.K. a já jen souhlasil. Vzbouřená nedorostlost neuznává oficialózu, a pak - zapomnělo se už na metalické čtyřicetiletí?! Přemýšlím, co udělám, abych na medajli ztratil nárok. Poprosím, slušně odmítnu a poděkuju. A kdyby to nemělo zabrat, uvedu tu pro jistotu škaredé slovo, jaké zasloužilým laureátům z huby určitě nepadá: shit!!

Přítel Helmut, když se slušně napaří, je roztomilý a páchá vylomeniny ve stylu dada. Proměňuje se. Na noční refýži přitočí se ke dvěma dívkám a ze snového opojení symbolistně promlouvá, hlasem moudrým a hlubokým: "Holky, vy nic nevíte. Co taky můžete vědět, vždyť vy ani netušíte, když jste nikdy nebyly samy v kukuřici!" Noční tramvaj se houpe a kolébá, při rychlé jízdě po nábřeží vrtí zadkem jako vyšlehaná děvka. Jedem a hledíme z oken: "Jak noc je zkurvělá, jak noc je nahá, v městě tak obscénním, kterým je Praha," vidí Helmut..... "A když se jede, chlašče, a hlavně kecá, je venku mrtva příroda, a všechno, celý posraný vesmír, Bůh a Ďábel - jdou do háje. Tady je runda, a šmytec," viděl Ivan Diviš na jaře 1984.

Pátek 27. února 1998

Co bych měl dále psát, nevím. Autor tohoto spisku není svěží a bystrý pozorovatel. Je líný, trpký, nesmělý a bojácný. Bude nesmírně šťastný, až svůj úkol dovede do konce, jakéhokoli.

Pravil mi Helmut: Každý, kdo píše nějaký deník, počítá s tím, že by si kdo kdosi mohl jednou přečíst. A tak mnoho věcí zamlčuje." - "Nejvíce ale sám před sebou," řekl jsem," máme toho v hlavě spoustu, co z ní chceme vytěsnit, nevidět to, vymazat, všimni si. Deník to je hlavně dobrá terapie." - "Deníkem se autor vykupuje." - " Myslíš Diviše?" - "Taky. Hle i Mácha, jak si zapisoval, kdy a jak šoustal doma služku, " přidal.

Jestli jsem v minulém životě byl, byl jsem mnichem, nebo velkým kurevníkem. Život můj nynější je pokračováním jednoho, nebo krutou daní za druhý. V tuto dobu.

Sobota 28. února 1998

Vyvětral jsem v místnosti a uvařil si kávu. Podle čtvrtečního vydání Mladé fronty jsem Kelt. Uveřejnili v těch novinách tabulku "identifikace Kelta". Takový člověk to o sobě buď tvrdí, nebo "jde o člověka, který stejným dílem miluje pivo, vepřové maso, humor, romantiku, whisky, surrealismus, kameny, stromy a prameny." Kdo toto podporuje? Pral bych se, kdyby se mě kdosi podle podobných ošidných "indikátorů" snažil identifikovat třeba jako Rusáka. Rusák, mohlo by stát v takové nablblé tabulce, miluje stejným dílem uchu a boršč, smích skrze slzy, burlaky a Bunina, širé toky, oblé boky, svižnou jízdu, ruskou trojku a zmrzlinu v kostce. A nemusí to o sobě ani tvrdit, pozná ho každý - podle papachy a medvědího vzhledu.

Odlehčil mi včera Mistr Jíra, že s mým metálem to není pravda. A to je rozumné. Trochu jsme se bavili, co s výročním večírkem edice K. Jíra to prošpekuluje. Je to kulturní člověk. Má dobrý vkus hudební a smysl pro barokní blahobyt: A s jakou péčí se stará o své bříško! Sedí, sušenky z tubusu potahuje, drtí je a vrní, kafíčko loká, přemýšlí si. Je to pracant, ač socan, což se často nevidí. Bude první, který toto bude číst a vztekat se, že mě k tomu pohnul. Řeknu mu, až to dostane do ruky, ať se nebojí cokoli v textu desinfikovat, že to přijmu a nebudu mu lát. Budu rád, když spisek oilustruje. Což slíbil.

Bečva trochu pění, bečvanská voda je zelená. Její hladina se při pohledu od zámku třpytí. Přináší od Karlovic studenou špínu nedokonalé zimy. Choroše jako velké lastury lesknou se na břehu Rokytenky, jak kdesi od Liptála je silná voda přinesla. Chrobáci se po nich procházejí a hřejí se. Den je delší a delší. V zámeckém parku leží mrtvé listí. Žluté orseje ještě nerozkvetly. Tak se neraduj, přírodo! Určitě zítra vyjdu si do lesa, kdesi do Vsetínských vrchů zamířím. Nezapomenu si vývrtku a nikým nepozorován, navrtám kůru mladé břízy. Nechám z ní, vytékat nažloutlou šťávu, jarní limo. V lese urvu si klacek a půjdu pomalu, dost pomalu, ať to všecko dobře vidím!

Neděle 1. března 1998

Je dobře, že vím, co jsem dělal, když se loni nad Prahou přehnala první jarní bouřka. Protože už je tu měsíc, kdy první letošní možná přijde. Nahlédl jsem dnes, jen ze zvědavosti, do onoho nepodarku, na který vlastně tímto psaním navazuju: co jsem dělal 1. března před třemi lety. Co jsem si napsal? Už tehdy mne k psaní pobízelo to, jak si sám sebe uložím do papíru, jak to kdysi vytáhnu a budu zkoumat, zda jsem to zachytil dobře, jestli jsem v tom já, a jaký.

To kolem, 1. března 1995: "Probudil se, naučeně sáhnul po mapě nad hlavou: ano, ano - tam! Sbalil pár věcí, oblékl se, obul, do psacího stroje (rukopis má nečitelný) vyťukal: Jel jsem do Krakova, vrátím se, až budu doma. Šel. V kapse pět korun, na noviny jen, a pak už nic. Nebezpečný člověk."

Je nebezpečný člověk ještě nebezpečný? Soudím, že je nebezpečnější.

Pondělí 2. března 1998

Obvykle u počátku zimy a jara roznemůže se mi zub. Bolí a pálí - hlavně v noci. Drhnu ho kartáčkem, až unavená dáseň červená a rudne. Stejně vím, že mu nepomohu, a začnu se připravovat na návštěvu u MUDr. Vymětalové. Je hodná, je milá, je šikovná. Zná mne, jak se vždycky bojím, jak v kapse muchlám kapesník a v hlavě spřádám plány na zdravé kousání, které odteď povedu už. Zatím žeru chleba se sádlem a naše jabka, v menze zásadně jen jídla s knedlíkem.

Až se zub uklidní a pomine i kavárenská hysterie, chtěl bych zajít do Slávie, kterou zas otevřeli. Přemýšlím, zda má nový interiér vůbec šanci naplnit se duchem, když ten starý kamsi unikl a nejen literatura je dnes v Čechách v prdeli.....

Potřeboval bych někam odjet, učit se tam jazyk a mravy. A rád prchat domů. Protože hňup, jako já jsem, musí nejdříve kamsi aspoň na chvíli odjet, aby mu došlo, že je ukrutná blbost utíkat z tohohle mizerného, nicméně však jediného světa, o kterém cosi víme, k rozmazaným vidinám a snům, k těm bubákům, o kterých nevíme vůbec nic!

Jak jsem toto dopsal a kafe dopil, napadlo mi, jak je to krásně vymyšleno, že tramvaje se ani v těch nejostřejších zatáčkách při míjení nesrazí.....

Úterý 3. března 1998

Spíš než deník, milý Jíro, měli bychom vydat moji korespondenci s přítelem Helmutem. Po třech letech máme toho na knihu. Stejně z kopií dopisů pořád vykrádám a montuju to tu, nebo z toho sestavuju fejetony do soutěží regionálního písmáctví. "Máme to místo deníku přeci," říká Helmut. I když nevím, zda je rád. A nevědět je dobré:"Poeta rowniez, jesli jest prawdzivym poeta, musi giagle powtarzač sobie "nie wiem". Každym utworem próbuje na to odpowiedziec, ale kiedy tylko postawi kropke, ogarnia go wahanie, juž jest to odpowiedz tymczasowa i absolutnie niewystarczajaca..... Básník proto stále více hledá odpověď na ono "nevím", až nakonec výsledky jeho znepokojení samým sebou sepnou literární historici velkou sponkou a uloží do složky s názvem "dílo", " pravila ve své nobelovské řeči v prosinci 1996 Wislawa Szymborska. Občas se s polštinou mořím, ona umořuje mne. Je to hezká mluva, správně tvrdá. Má daleko k vyrážkovitosti germánské i přisládlosti východoslovanské.

Třikrát jsem si umínil, že navštívím divadlo či výstavu a podám tu o tom referát. Vytvořím dojem člověka společenského a kulturního. Nebyl jsem nikde. Ani náladu, ani čas nemám. Jsem nekulturní pobuda, co po dobrém jídle hlasitě krká, plive na ulici a nečte paměti herce Sováka. Naposledy v prosinci - to tu byli Michálek a Božena - jeden celý pátek jsem se sytil uměním. Ve Veletržním paláci velká túra v krajinářském patře. Odpoledne v tom dni bylo ušmourané a brečlavé. Klouzali jsme Starým Městem do Anežského kláštera. Interiér kostela byl celý zatemněný. Aby svatí z originálů Magistra Theodorika nelekli se venkovního bezčasí. Moc se mi tam líbilo. V každém koutě tiše pobrukával jakýsi složitý přístroj, který vyhodnocoval vzduch a jeho vůně, vlhkost a jestli se prostor příliš netřese. Musely to být drahé strojky. Když jsem se k jednomu sklonil, abych si ho víc prohlédl, jako duch vynořila se ze tmy strážkyně pokladu - drobná babka v tlustém kožichu - a do zvuku gregoriánského chorálu odehnala mne srovnávat se s přímými a hlubokými pohledy očí z jiného století.

Středa 4. března 1998

Střepy dne.

Poslouchal jsem Vivaldiho Jaro. V roce 1678 v tento den Vivaldi umřel. Jaro je hutné, má to gradaci, je v tom rozpuk. Hudba s vůní.

Jsou knihy, se kterými si rád vlezu do vany a tam si je čtu, až voda vychladne. Jsou knihy, které bych raději utopil. Nejnovější dějiny Ukrajiny, které jsem si, blb, koupil patří k těm druhým. Nečtu je, jen v nich zmateně listuju, vztekám se.

V dubnu bude v Lucerně sláva - koncert pro Jaroslava Foglara, z výtěžku poletí delegáti na tábor do Chile. Budu z toho dělat reportáž pro Skauting, zaúkoloval mne šéfredaktor, tedy z Lucerny. Aluzák Jura Hrabal - na něj mám taky myslet. A gymnaziální almanach. Ach! V noci na dnešek hodně pršelo. Silné pruty vody vlažily zemi. Vítr týral větve stromů. Kanály se dusily. Už je lépe. A hlavně čistěji.

"Mravenci rodu Fermicca jsou nejdokonalejším společenstvím," pravil mi kdysi kamarád V. Bylo to v létě, na okraji lesa narazili jsme na veliké mraveniště, hnědá kupa. Kdosi nad ním zbudoval ochrannou trojnožku. Kamarád je myrmekolog a hodně se už z výzkumu hbitých tělíček, která prý přenášejí třináctkrát větší váhu, než je jejich hmotnost, poučil. "Dáš-li si na chvilku do mraveniště kapesník, nastříkají ti do něj svou mravenčí kyselinu, která je léčivá, zbaví tě rýmy," poradil mi. Kde teď ale najdu mraveniště? Když chčije a pod kopcem rachotí tramvaje na roztrhané cestě?

Mám se dobře. Mám co jíst, mám kdy spát a kde! Píšu a dýšu v zahradě české. Nepadají mi vlasy, jen ubývají tam, kde se to dá očekávat. Celkově jsem zdravý, věřím si, bolení srdce mám neškodné a užitečné, protože mne pohání a zpřízemňuje. Jen v žaludku čekám vřed a už déle cítím, jak pomalu, ale jistě uvadá mi zrak. Musím být klidný, budu-li klidný, neminu se!

Viděl jsem ráno kosa, jak z kypřiny u Větrníku tahá tlustou žížalu, a napadlo mi, že přelom zimy a jara vybral jsem si ke spisování podvědomě asi proto, že mi takové období dává nejvíce prostoru pro různé slovní exhibice: jak zlá babucha zimucha vypráskávána je z kraje pryč, jak teplý drn se zelená a svádí k činnosti. V zimě bych nenapsal nic. To jsem bez síly a stlačený. Já jsem člověk světla. V létě se raduji, ale je to jiná radost než na jaře, jakási míň extatická. Odráží se do podzimu, který z ní žije a těží, zazimovává ducha. Tedy ještě podzim. Jaro a podzim. Dvě období, kdy to jde!

Je k půlnoci zase. Moje přikázání: den je tak dlouhý, jak chceš ty, musím užívat rozumně. V létě mě zhroutilo. Čaj si teď uvařím (Earl Grey) a půjdu s odpadky, teprve pak si dovolím pokračovat.....

.....když je taková doba noční, tak co!(?): Člením si okolí do škatulek, šuplat mám plný stůl, sám coby těžítko. Myslím, že každé dívčí či ženské jméno mělo by mít minimálně tři, lépe však čtyři slabiky. Aspoň mně se zdá. S takovým jménem se lépe pracuje, je možné ho obrábět do všelijakých roztomilých tvarů a poloh. Jména chlapská ale musejí být krátká a pevná.

T. a M. mají jména v pořádku. Způsobily mi obě koronární zácpu, kterou jsem dlouho a těžce rozháněl. A nebylo to jednoduché. T. a M. totiž: oči mají tmavé a výmluvné jako horská srna. Takové, jaké se dokáží ponořit do srdce a odnést si je s sebou, zlodějky. Pozor na ně! V hoře, když jsem se proplétal mezi kmeny, díval jsem se do těch očí. Viděl jsem je všude - v potoce, průzračném a zvonivém jako sklo, v nahřátém kamení, které se leskne na kraji pole. Z hrnku s hořkou kávou se na mne dívaly. Hrozná zbraň! A přece: chtěl bych umět tančit - na Petřinách, na refýži, se dvěma rusalkami, jež oči a vlasy měly by tmavé.....

Čtenář, který se pročetl až sem a pořád čeká, kdy přijde nějaká pořádná drbárna či co, ať knihu nespokojeně zavře a dál už nečte. Nedočká se takového. Nemíním špinit deníkový žánr, ani bych nevěděl jak. Vedu si psaní po svém, do party beru jen podstatné. A k tomu drby nepatří. Sám sebe tu komentuju, to pro jistotu, že by se toho chtěl odvážit někdo jiný! Píšu tu žité, často klouzám jen po povrchu. Šlehám sladkou pěnu na neprůhledné černé kávě. Tu kdybych do stránek rozlil, to by teprve pohořkly úsměvy! Ale to si nedovolím. Proč taky, vypiju si ju sám!

Dívám se na fotografii, kterou jsem si vystavil na stole. Je ze třicátých let a je na ní Olbracht, Hostovský a nějaká žena. Všichni jsou v plavkách. Olbracht stojí k fotoaparátu bokem. Hostovský sedí o mnoho robustnější ženě za krkem. Má vystouplé klíční kosti a hluboko do očí. Okolo kvete les, snímek je zřejmě z plovárny. Je tak zvláštně lidský, civilní. Snad pro tu plovárenskou nahotu.

Nejkrásnější je sedět kdesi na verandě s kamarády a tam se chechtat. Jen nejsou-li nablízku copy, stehna, zadky. To pak všecko tvrdne, zábava už není.

Zvednu se teď, neprší už, je teplo. Večer v rozhlase, předtím do knihovny. Přestat snít. Nesnít. Doklopýtat ke svobodě!

Čtvrtek 5. března 1998

(před 45 lety dovládnul Stalin).

Ostrý ledový vítr přes noc vyfoukal obzory. Tramvaj řinčí z Chotkových sadů a dole je město kompletní. Vzduch, když je čistý a průhledný, je zdravější, dýchavější. Jsem euforický melancholik a pesimistický optimista, připadá mi někdy. Introvert, který křičí a upozorňuje na sebe. Nedá si nikdy pokoj, míří vždy až na vrchol, kde stojí: dal přes držku - dostal přes držku.

Tuhle jsem si v novinách přečetl, že tradiční hra českých a moravských ogarů a cérek - kuličky - mizí. Už ji nikdo prý nehraje, a tak se snad ani barevné hliněnky nevyrábějí. (31.3. 1998: Dnes odpoledne jsem je sháněl v pěti obchodech. Neměli je nikde. Ani pytlík. V jednom krámu se mi smáli.) Děti mají jiné hračky. Kuličky však nejsou jen hra! Je v nich kus vesmíru. Boj a smysl pro čest. Tříbí se při nich odhad, postřeh, trpělivost, ba i odvaha zdravě riskovat. Věřím, že se najde někdo, kdo bude agitovat pro kuličky. Jírovi doporučím!

Odpoledne u Z. na Vinohradech. Za čtrnáct dní se chystáme do Užhorodu za Rusíny. Bude z toho, doufám, zajímavý materiál pro LN. Práce, která mne baví. Telefonuju dlouho: Fedynyšynec, Mykyta, Petrovcij, Latko. Pod oknem jsou střechy, větr žene mraky k Nám. Před obědem vodorovně pršelo a nad klementinským nádvořím vyklenula se téměř neznatelná duha.

Koločava l. ledna 1996

Je zapsati nevyslovitelno?
A vysloviti nezapsatelno?
Hmatatelno sluchem
slyšitelno zrakem
viditelno chutí?
Ne.

Pátek 6. března 1998

Myslel jsem, že je to motýl, a on to byl jen suchý list.....

Potřeboval bych někoho, kdo by mne aspoň občas vytrhl ze sladké naivity a drsně umístil do reality. "Ty si myslíš, že bez angličity máš v tomto světě šanci?," vefackla mi v Klementinu K.K.. Půjčí mi Kunderovu Nesmrtelnost v anglickém překladu. Odložím ji, teprve až ji budu umět číst a myslet nad ní.

Čtu spis Dimitra Krandžalova Valaši na Moravě. Krandžalov byl lingvista a zcela zpochybnil přímý vliv rumunského etnika na osídlení moravského Valašska. Nalezl při svém bádání pouhých dvacet šest slov, jež mají rumunský původ a která jsou společná všem slovanským jazykům v Karpatech. Vypíšu si je tu: brynza, cap, cárek, čutora, fujara, Gahura, glaga, grapa, halbija, koliba, komarnik, kulastra, kurnota, laja, merynda, meryzaty, murgaňa, plekať, podišar, redykať, rumigať, šutý, strunga, urda, vakeša, vetula. Krandžalov tvrdí, že rumunský etncký živel nezasáhl přímo až na moravské Valašsko, nýbrž zhruba jen k západní hranici dnešní Zakarpatské Ukrajiny. Dál prý táhnuli jacísi zmíchanci. Strimba je rumunské slovo, říká Krandžalov. Lopušnou a Příslop máme už z ukrajinštiny. Grúň, košar, Kyčera, Magura či žinčica jsou slova nerumunská, která se vytvořila ve slovanském karpatském prostředí. Je to zajímavé. Ten pohled Bulhara.

Kdy zanikají jazyky? Když zemře poslední člověk, který se jazyku naučí jako své mateřštině. Před sto lety se tak stalo s mluvou dalmátskou, když 10. června 1898 zemřel jistý Tuóne Udaina

Celý den práce: stěhování kancelářského nábytku do nové budovy České spořitelny na Pankráci. V kanceláři Kočárníkově hovím si chvíli v pracovním křesle, jehož cena je padesát tisíc korun. Tak v tomto jsem levicový - ať chytne vlka, darebák!

Uplynul dnes měsíc, co píšu tento deník. Prolistoval jsem napsaným: je to slabé a bez dechu. Když já se taky vleču. Co dělám? Civím! A tak se nediv, blbečku, že to není příběh, jen tupé střepy, denní cvičení v písmáctví, grafomanský šleh. Mohou za to národ, doba či město? Ne, ty jsou v pořádku. Já k nim nepatřím, vypadá to. Ale chci!

Sobota 7. března 1998

Opilý výčepní v hospodě Na Slamníku pochází z Alžíru. Utekl, aby ho doma nezabili. Po šesti letech tady umí už mluvit v infinitivech. Je snědý, ostře řezaný ve tváři, práce ho baví. Vznáší se po místnosti, u výčepu si dotáčí do poloprázdné třetinky. Zná hosty a oni jeho, rozmlouvají. V rohu jsou kamna, na stěně plakáty a informace, že v těchto zdech se pivo točí od roku 1642.

Neděle 8. března 1998

Ranní snovost: budit se do vlasů, do slunce, do úsměvu.

Denní snovost: dívat se, jak Mácha běží z Radobýlu, sedět vedle něj na Bezdězu, kecat, žvanit, poslouchat. Společně se smát a vidět.

Večerní snovost: svíčka, oheň, teplo, slovo, čaj. Usínat do očí, v šepotu a do záchvěvu.

5. září 1995

Jak stáří závidí mládí: že může začít. Znovu. Jak mládí nechce závidět stáří: zkušenost, odstup, šediny poznání. A jak se nemívá rádo: stydlivé nabírání z vrásčité dlaně rozdávání. Neplatí už pro dědu mísa či reminiscence svatokopečkovská?

Pondělí 9. března 1998

Bez cíle toulat se je možné na počátku jara, jen. Řekl jsem, že na jaře se poobrátím a pohlédnu přes hory do Karpat. Co jsem tam dělal? Dávno.....Koločava 29. září 1995: Bylo asi rozhodnuto a nebylo chtění, ani další možnosti. Škola vydávala aromatický zápach primitivně vyráběných barev, tichá a ledová podlaha nedýchala. Byl jsem sám, sám se sebou, za oknem zlatý podzim. Na mostě přes řeku čekal jsem, až dokonale rozvlhne se lep. Hladina se zvedla a i jezero nad Vilšany bylo zase plné. Stromy žluté, krutě žluté. Jako celé léto, které vonělo podzimem. A podzim je žlutý. Je smutný, je líný. Je změnou a člověk mu podléhá, nechává si obarvit duši, pálivý déšť z mračen tesknoty a smutku ji barví k poznání..... A poznání posiluje. S dobře roztálým lepem lepil jsem životopis spisovatele O. Je trochu uhlý ten sloupec dat prožitého života. U ředitele školy - koňak a čokoláda. Zvláštní zápach nápoje. Je nedělní ticho, je ticho, ticho. A oni pili a hledali se, nezpívali, teskně vřískali, otloukali svá vědomí, černá, černá. A pláču, a chtěl bych i zpívat. Navždy, myšlenko troufalá, navždy pohlede letmý, předletní shromáždění a černé šaty, horká letní cesto podél řeky: vždy trpce, sladkohořce, bolestně a zoufalíce. S hledáním, potřebou a chtělbou. S čekáním, představou a vervou. Prázdné jsou noci, dřevěná stavení, měsíc, měsíce, nikdy odkotvení. A rozhodnutí při cestě houpavé vstříc rumunským hřebenům v dalekém oparu. Jsi v horách. A v horách zavřely se květy. Voní samota.....

Uf! To je silné. Takové poznámky jsem si tehdy vedl? Podívám se do dalších. Začínám se zajímat. Vykřešu z toho náladu, krátký návrat do prastínů hor, kde leskne se noc, tmou si slzí. Kde vymizel den a vymizí čas.

Úterý 10. března 1998

Před padesáti lety zemřel Jan Masaryk. Šel jsem v noci pod to okno a minutu tam stál.

Mistr Jíra mne ubezpečuje, že co napíšu, to vydáme. "Kolik stránek?" ptám se ho. "Kolik chceš, je to jedno," říká. Mohl bych popsat hodně. Dva, tři, pět, deset listů denně. Cpát se do textu celý. Slídit a honit se jak s hovnem prd. Nejde to. Často prožiju jen slovo. Když se mi den vcelí do dobré věty, zřídka odstavce, raduji se. Víc prožít nestačím. Ostatní je neškodná mlha.

Dochází mi, že asi nebudu moci dělat to, k čemu se učím. Už jsem si to vyzkoušel a devastuje mne to: překládám a tlumočím, vím, co se dělá ve velkých novinách, v rádiu bývám. Poděsilo mne, jak rychle jsem se dostal k metám kdysi vytyčeným, nedůvěřivě couvám a tuším, že začne se mi zase líbit býti zahradníkem či pastevcem. Neboť nenaplňují mne dosažené cíle, jen cesta k nim.

V krku mám škrábance a do rána zapadly Petřiny sněhem. Včera mylně jsem cítil jaro, vrátil se do jiného podzimu. A teď to mám: nevšímám si, nevidím opravdově, a tak mi bez varování omrzne huba a za límec napadne sněh.

Středa 11. března 1998

Poprvé jsem byl včera na hoře Vítkově. V hranaté pyramidě pro komunistické kostlivce konal se koncert na podporu Tibetu. S K.K. z knihovny jsme tam šli. Jí to slušelo exoticky. Tam zvláštní hudba a smrad, plno těch asijských korálků a čajů, čepic. Muzika zřejmě tibetská. Skupina čtyř hudebníků bez ustání celých čtyřicet sedm minut, jak jsem vyměřil, propouštěla do sálu shluk tónů, výkřiků a zvuků. Lidé, kteří předtím pokojně seděli, kteřísi i konopně pohulovali, počali se zvedat a všelijak do té smrště klátit, svíjet se, až z toho šel mráz po zádech. Básník Magor, který s kelímkem nápoje tu taky postával, blaženě se usmíval a rozmlouval se zrzatou cátnicí. Šli jsme pak dolů do světel. Mrznulo trochu a chodníky stříbrně jiskřily. U Krále Jiří už téměř zavírali. Stačil jsem rozlít pivo, sníst utopence a nic neříct. "Pa už," řekla u hnědých domovních dveří, které za sebou zamkla na západy. Dva.

Čtvrtek 12. března 1998

Teď rozbité své srdce
jedem hojím
a nepláču
a nezpívám
jen tiše úpím
sténám hlasem sovím. (Taras Ševčenko)

To jsem si přeložil v listopadu 1995. Když je poezie, dobré to je. Poezie a jedy - ještě. Ale jedy samotné? Cesta, jak se minout! Zas mám chuť křesat, hledat, listovat. Pohlédnout přes hory do Karpat. Co jsem tam dělal? Dávno.....

Koločava prosinec 1995

Vydal jsem se bílou krajinou. Až k úpatí strmě zasněžených svahů Strimby. Podél Koločavky nejprve, pak údolím, kterým protáhli jsme se v létě s Volanem, Elgou a Tylou. Křepkou chůzí dospěl jsem do míst, kde jsme tehdy odbočili k potoku, jenž nás vlhce navedl až k slunným poloninám. Nedaleko houpavé lávky přes uspanou říčku pracovali lesarubové. Trošku mne zalekly ty karpatské typy, nepěstěné. Hlavou šuměly mi zkazky o zabití pro dolarů pár. A tady, daleko by nebyl slyšet křik rdoušeného ciziněte.....

A ještě!

Koločava, jaro 1996

Černá obloha je roztržená od obzoru po obzor, hvězdný tok. Pod nohama bláto a hluboké louže, tmavá cesta. Podlouhlé stíny se potácejí, ze tmy do tmy. Dýchání tiché. Je rozhodnuto(?). Tečka. Nejkrásnější, tady, v horách, ve zpěvu starobylém, nápěvu zvláštním a pěkném. Pod stráněmi, mezi květy, u lesů, na břehu řeky. Věky chráněná krása, která bolí. (...) Nejdříve se podle tradice zasnoubila, šťastné očekávání svatby. Jeli spolu koupit prsteny do velkého města. Tam ji nutil k předčasnému ženství. Nesouhlasila. Hádka a rozchod. V den, kdy lidé zdravili se Christos voskres, se on opilý utopil v rozvodněné řece. Nechtělo se jí žít. Na mostě nad vířící hladinou dívala se do vln. Neskočila. Každý den černě oděta přicházela na hřbitov a zapalovala svíčku. Plakala. Její duše pláče stále. Záhadná. Výrazná. Ona. (...)

Šli jsme. Krotce a bez povídání. Proti řece, přeskakovali blýskavé pramínky a házeli štěněti klacky, které ono přinášelo zpět. Doráželo na stádo bázlivých vousatých koz. Čistota uchráněná uprostřed hor, prazákon přiklížený k přírodě, k pravidelnému rytmu bytí. Ve svahu nad řekou objevil jsem nový pohled na vesnici. Vyhlížela v tom ostrém slunci jinak. Tajemně a seversky. Měla řád, smysl, své vlastní určení. Velikých bledulí byly plné stráně. Trhali jsme je do proutěného košíku. "K čemu budou ty květy, " zeptal jsem se. Možná málo vhodně, ale překvapilo mne množství. Květ je symbol, kvantitou se umocňuje k nepřehlédnutí. Kdo však chce přehlédnout, civí prázdně i přes kytici stokvětou. "To na.....," zarazila se,"..... na kladovišče," dopověděla tiše. Dál už jsem nemluvil, jen vnímal. Věděl.

Takové to bylo! Silné. Proč jsem si připsal?:

Koločava 8.5. 1996

Ať už je jiný měsíc, nebo rok. I když v něm asi toto budu považovat za chvíle cennější. Ať si!

A tak je to se vším.

Rožnov pod Radhoštěm 8.9. l996

Lehce pohnula hlavou a nacvičeně z čela vyfoukla pramen hustých lesklých černých vlasů. Dívala se do sklenky s nápojem horkým a sladkým. A náušnici, ten kůvek svítivý a zlatý, svírala palcem a ukazováčkem. Byl parný den, kdy oblohu kryla šedavá mračna marně dojená zvadlou rukou sucha. Hořce a nezapsatelně voněla, a já se bál, proč jen se bál..... Zůstala vůně, pár vrásek v paměti. Je konec léta a déšť a déšť, jen déšť..... smeten v pláč, jenž nechce ustat.

Sobota 14. března 1998

Dva měsíce za sebou pátek třináctého! Statistici, zjistěte mi, zda se zvýšil příkon průšvihů!

Přijel Hadža. Jeli jsme k Dazulovi. Rychle a moderně, auto plné hudby. Říkám: " Jeď pomaleji, já se bojím . " Už jsme byli na Bobrkách, než zmírnil do povolené rychlosti. Hadža: " Harry, já měsíčně najezdím pět tisíc kilometrů!" - "Ale tady si už na tom prvním můžeš rozbít držku," řekl jsem ," a já u toho sedět nechci. Tam v kapitalistické cizině, kam jedeš, jsou ohradníky a sítě, cesty bez ďůr. Tady se letos urodily trnky a chodí i jezdí se všelijak. Já se bojím." U Dazula slivovica hřála. V domě bylo plno dětí. Všecky stejně malé, tak zajímavě žvatlavé, s postřehnutelnou aurou vlastního světa, do kterého vplouvají záhadní "strýci", aby z něho zase rychle zmizeli, až přijdou Pan Tau, želvy Ninja či kudrnatý Birlibán. Strýci radili se, jak pojedou do hor. Žena největšího strýca zvonila dlouhými jehlicemi - pletla a počítala oka.

A v zámeckém parku kvetou už orseje!

Neděle 15. března 1998

“Když s naší pomocí padouši vyhrají, nestačíme si pak drbat hlavu, co jsme to provedli.” (Mateřídouška, březen 1998)

Zas se opájím hustými vůněmi mrákotného starcovství nad drolinou. Zas chci pryč z maloměsta na malovesnici - s jednou hospodou, s jedním kostelem a jedním hřbitovem. S jednou hradní zříceninou, venkovsky opečovávanou. S jednou postavičkou místního blázna a se sadem již po staletí mileneckým. Zas chci pryč na malovesnici - na rozhraní věků a států. To si i uvnitř myslím, že bych se naučil pást ovce a stříhat keře? A vydržel? Kdo mne z toho vyvede - a jak? Kdo mne zavede - a kam?

Koločava, březen 1997

Kdyby bylo moc hezky, voněla by sena a vzduch byl horký, letní, vydal bych se po proudu řeky stále dolů, kolem políček a pastvisk. Tak, jak jsem chodíval v loňské léto, když jsme tábor na jezeře žili. Ta cesta byla vždy jiná, podle denní doby, i jak se léto krátilo, měnila se. Na jejím konci, v lese plném pokroucených buků, v kouzelném lese, nahltal jsem se železité minerálky, utřel hubu do rukávu a na setmělé obloze zahlédl Kassiopeu, jak trošku jakoby blikala..... Zdá se to být daleko, a tak hledám připomínky: ve vůni či v úhlu pohledu.

Pondělí 16. března 1998

Tma je, chčije. Zmokl jsem. V tramvaji do mě kdosi strčil. Bolí mě zub, oteklina. Potím se, do bot mi teče, v hlavě loupe, v břichu vrže vřed. Gatě jsem si posmrkal, jak sopel nedoplesknul na černý chodník. Nevyspalý, málo znalý. Nevidím. Kurva už!

Úterý 17. března 1998

Co je to rodný kraj? Pár topolů
a dubů a krátký žluví vzlyk
v místech, kde bývali jsme pospolu
a kde byl mladý i ten starý zvyk.....
(Oldřich Mikulášek)

..... desetkrát si před spaním přeříkám - plaše se po svém pomodlím, a spím.

Už moc dlouho žiju hekticky a divě. A tak se nemohu divit, že jsem vychátral, opršel a zblbnul. Nemám za sebou nic, před sebou jen tmu.

S M. pili jsme dnes po podkarpatské schůzi svařené víno. Prodávají ho v dřevěných stáncích na Staroměstském náměstí. Smála se ( a jak se jí ten smích vydařil!), jak se starám o to, jak s oteklou hubou vypadám. Ten zub! "Ty jsi ješitný, ne?" řekla. Pod kulatýma řeřavýma očima měla trochu sametového černa (jak život někdy rychle zhoustne): v nich zvláštní odlesk: temna a jasu.

Dostala se mi po čase opět do rukou omšelá litografie města. C.K. dvorní litograf H. Fuchse v Praze K. Životský rozložil tehdy svůj stojan na stráni, která, tenkrát patrně bezejmenná, nazývá se dnes Žamboška. Údolí zalévala přes věky se klenoucí atmosféra podzimních ohníčků, oraných polí. Měkly trnky. Po nezvykle rovné cestě lemované ovocnou alejí kráčely ženy s hráběmi přes rameno. Na poli pětadvacet kupek. Že tam dole, před zraky dávného malíře, rozkládalo se městečko Vsetín, poznal jsem jednoduše: okolní kopce své tvary nezměnily. A nezávidím Kolíňanům! Zlákal mne ten zašedlý obrázek vyšplhat na kopec a pohlédnout pod sebe do mezihoří proměn. Fičel jím studený vítr a funěly přecpané autobusy. třetí hodina odpolední. Je toho dost, co kreslíř staré monarchie nevědomky pověděl. V domku na mostě přes Bečvu vybíralo se mýtné za překročení řeky. Jak by ne, když most byl jen jeden, ojedinělý. Neboť teprve popření snahy o originalitu dává prostor kultuře panelismu, jejíž nejzazší forma způsobila nepěkný průklest v trnkových sadech na Sychrově. A máme kde bydlet!

Říjnové slunko klouže po mokrých střechách domů a protepluje chladné ranní stíny. Odráží se od hladiny. Maluje. Každoročně po prvních mrazících osiřely kotáry. Shánění ovčích stád provázelo klinkání zvonečků. Štěkot psů a hlasité volání pastevců, kteří se vlků báli jinak, než se bojí dnešní beskydští pseudobačové. Bylo v tom cosi živého, syrového. Lidé bývali prostší, rázovitější, lidsky hezčí. Hory pro ně byly tajemstvím. Věřili v kouzla. Vkus a cit v nich nebyl ubíjen. Naopak. Asi by se dnes v udivení ptali onoho "osvíceného" redaktora novin jejich města, co měl na mysli, když pod umnou fotografii nových domů sídliště Na Kopečku, postavených v těsné blízkosti renesančně laděného zámku, umístil titulek, kterak staré stavitelství snoubí se s moderní architekturou. A ach jo!

Pořizují se i dnes z onoho místa obrázky města. Ač o mnoho bohatší, přece mu něco chybí. Ona poklidná atmosféra přelomu století, jeho přirozená poetika poztrácená tokem času. Zůstaly jen střípky toho všeho, pracně skládaná mozaika připomenutí: myšlenka, že to všechno se mění jako by bez nás, z přirozeného řádu věcí, kterému podléhají i ženy s hráběmi na cestě lemované ovocnou alejí.

Středa 18. března 1998

Sypaný zelený čaj s mlékem vypadá zajímavě, chutná dobře. Čtu Máchu. O něm jsem navečer v Klementinu debatoval s K.K. Žena nepochopí sebezničující živel, který někdy vyklíčí v mužském jedinci. Máchův intimní deník čte z boku oběti, čte jen intimní deník, nepídí se po dalším, a tak zůstává s blaženou zmateností na rtech. O kterou jde.

"On je vzhůru, vzhůru touží ke snům svým, k nesčíslným hvězdám obrazotvornosti své (...), on v jiných bloudí říších, vzhůru se vzpíná letem myšlenek svých, stojí sám, nevidí nic, než přeludy vlastních obrazů svých."

Dopoledne práce v Přemyslově ulici pod Vyšehradem. S br. Fidem - dobrá pracovní dvojka jsme - vyklízíme půdu ve starém domě. 108 schodů nahoru, 108 schodů dolů - půdní odloženiny se stěhují. A hledím: co všechno hromáždíme! A ono je to kolem nás, žije si to, čeká, je to. Skříně, šuplata, obrazy, koberce a šaty, televize, kompoty, ba i květy. Věci - mlčenliví soudruzi. Až umřeme, zůstanou: 22 párů ponožek a patery slipy, houpací křeslo, vypelichaný zimník, hrnek (nakřáplý), fajfka, stůl, krabice knih, sbírka kamenů a známek, dva dopisy a kdyby aspoň jedny smutné oči!

Co chci udělat zítra, měl bych si tu ještě zapsat. Takový řád si zavést, aby to bylo lehčí: zítra budu bojovat s nepřízní osudu! Což se dá různě: nesprávnou životosprávou, vzlykavým dumáním, nenávistí a opovržením. Nebo i skutečným bojem! A to nejlepší, na to ještě mám!(?) Vstanu brzy, udělám dřep a klik, za zády si zkroutím ruce. Budu pít čaj a nesladit. Vyplavím z těla neřády! Důchodkyni s nafialovo dobarvenými vlasy, která do tramvaje u Vojenské nemocnice našplhá, pustím sednout. Budu se vzdělávat a číst a ztrácet pohled. A kultura a lidé a knihovna. Trochu práce, hodně úsměvu a žádná žluč. Pravidelná stolice a moč. Jen nevím - proč? Bojovat proti nepřízni osudu? Ale ne, už se řítí Sancho, aby mi to rozmluvil. Jen dál: Contra spem spero.....

Čtvrtek 19. března 1998

V noci dva sny. První výživný a zřetelný: nádraží, celé dřevěné. Plno domků, kolejišťátek, na trati vlak. Olej, který svítil na tlustých pražcích, silně voněl. Byly jím natřeny ploty, sloupy, stěny dřevěných baráčků. Celé nádraží jím bylo temné. Ale veselé. Tráva tu rostla. Byla vysoká, divoce pýřila pod nohama. Malý a velký pes se v ní honili, drze se štěně starému zakusovalo pod široký obojek. Dojel vlak a vystoupili z něj lidé. I já jsem tím vlakem přijel a všechno takové viděl.....

Sen č. 2. Úplně nový: v mauzoleu Vladimíra Iljiče Lenina. Zástup k uleželé mumii nebyl dlouhý. Kolem jakési děžurné až do místnůstky se žlutým světlem u stropu. Bylo to zadarmo, někam jsem se ztratil.....

Za dvě noci už bude, co tokavě oznamoval sýček v břevnovském hřbitovním lesíku před měsícem - jaro. Vyprýští ze svahů a naleje se do kmenů a do hlav. Bude toho hodně. Budeme jezdit na Kosárnu, hulákat a békat. Rozlétáváme se, Kosi, ale s tím jsme počítali a připravovali se na to. O iluze tedy nepřicházíme. Víme, že žijeme, a navíc i tušíme jak každý. Hadža už nohu přes nohu si tolik nedává a bradu nepodepírá si při tom pěstí, nepučí už. Kuba pěstí si zrezlý vous a připravuje se svědomitě, aby nás kdysi zachraňoval. Až se Bejby ostřihne a přiučí telefonovat, bude Kos! Čaj je v hoře - rube, tahá, oře, pálí, plete, mete, kuchá a míchá - Leskovjan. Místr Jíra zblahobytňuje a je. Já su. Naše parta! Pod Mlžnou horou - tam je to, celý ten genuis loci, jenž nás tam má. Produpaná louka, potok, za ním ochcaný smrk. V zemi dvě zarostlé rýhy od traktoru, který dávno už voňavé krajinkové odřezky přivez. Kyselé borůvčí, "zlatý čtverec",.....na vlnách chvíle poetické, s mléčnou mlhou pod nohami, zas budou žasnout oči lidské, když mír se vznáší nad horami. A uvidí, co nevidí tu jiné, tu vonnou zemi oním směrem, odkud se zrána záře line, v kulisách temnou před večerem..... (15.5. 1993). Pojedu tam. Do malého batohu přibalím urostlý bůček, který si na malém ohni upečeme. A když po něm budeme mastně krkat - komu to bude vadit?! Nahoře v mokřině pokvetou už brzy blatouchy, nad májovým vstavačem postavím trojnožku. Bude hřib, třezalka, hrst žlutých hvězd v noci. A jakkoli to vypadá, že toto psaní je obecné a neautentické, je to jen první zdání, to není generální poznání - to jsem zažil, dál si to plánuju: mladý lesní krok po sypavém jehličí.

Pátek 20. března 1998

Chumelí a bouří. Je osm hodin a jedenatřicet minut, ozval se první letošní hrom. To jsou ale jevy! Když nad Prahou přehnala se první letošní bouřka, byl jsem v pokoji, mléko pil a připravoval se - v deset rozhovor se skautským starostou, potom cesta do Brna, pak nocí na východ dál.

Cestoval jsem do Brna vlakem. Byl páteční, plný a na chodbičce se tlačili lidé. V poledne jsem si naladil rozhlasovou stanici Praha. Malá sluchátka od walkmenu nandal jsem do uší a poslouchal půlhodinové dechovkové pásmo. Rázný pochod, takový budovatelský se přímo hodil ke krajině. Za Kolínem se vlak prodíral sněhovou metelicí, zpomalil. Dechovka byla intenzivní. Téměř atmosféra let padesátých - u trati šrot, žigulík zavrtaný čumákem do malého potoka. Potom zas hromada odpadků u lesa, plesnivý domek s cihlami červeně vyhřeznutými ze zdi, u něj zmodralý ajznboňák salutuje. Uhrovitá holka na chodbičce vlaku se hezky usmívala. Ve vedlejším vagónu pak lačně po žensku kouřila. A ani se nezakuckala, potvora. Až u Tišnova vysvitlo slunko. Ale to ještě nebylo jaro.

Neděle 22. března 1998

To astronomické přišlo teprve ve 20 hodin a 54 minuty. V tu chvíli seděl jsem v autobusu na zapadlé celnici v Léskovém a sčítal bílé vločky, kterých tu napadlo půl metru. Shukl sněh u Nás, to zrovna nyní, kdy už chci vařit pampeliškový med. Než to roztaje a černou břečku spláchne zelený déšť, nebudu se hnát radši nikam, uhnat si tak záduchu!

Užhorodská sobota začala na ukrajinské hranici. Odmítl jsem zaplatit prý povinné zdravotní pojištění pro cizince na Ukrajině a agilnímu vojínovi s kvérem se svěřil, že taková nehoráznost je možná snad jen v tom jeho nablblém státě. Drapl mne, chudák, za límec, vzal mi pas a odvedl jako cenný úlovek k zamračenému robustnímu chlapovi s vysílačkou, do které on cosi mručel a tvářil se důležitě, vydulý ochránce zrezivělého ostnatého drátu. Měl jsem strach. Neboť je znám! Kdo je pánem - oni a jejich tupost - bylo mi významně připomenuto. Drbani!!

Obdivuju Z., která se tu se mnou vydala. Užhorod na sklonku zimy je studený, bez zelených větví. Je zpuchlý. Do mátožných ulic zafukuje chladný vítr od řeky a z hor. Zvedá prach a šosy, ale i první otužilé sukně. Vždyť ji to nemůže bavit - problémy rusínského spisovatele - jeho obrozenecké planutí a zlost -, rusínský malíř v ateliéru pod zatékající střechou smradlavého bolševického paneláku. Dovede však naslouchat a z toho těžit, vybírat si z chrlin pustých obrazů ty s pevnými konturami a se sdělením. I zapomenutý spisovatel a starý malíř týraného nárůdku mají v sobě náboj poznání: postřehnout jej a zaznamenat!

Umění! Malíř Mykyta nalil nám žluté domácí víno a v malé dýmce podpálil drobný tabák. Mluvil tiše a smutně, jako by tahal štětec na svých plátnech, jež jsou podobně smutná - jako tento kraj a osud jeho národa. Tady v té bídě a bezútěšnosti žije on - svobodně. Malýma očima za vypoužívanými brýlemi volá po ekologii lidské duše. Z dýmky se drolí tabák, když ji soustředěně znovu zapaluje. Modrý kouř se vine k obrazu tmavých hor, obtáčí ho a zahaluje.

Spisovatel Petrovcij nám doléval červené víno. Na sídlišti s plácky udupané hlíny. Má byt plný knih. Knihy ve všech pokojích. Od podlahy po strop. I Maxipes Fík v ruském překladu. Tady - kde vědění se dnes sakra zúžilo! Píše, překládá a žije jazykem, kterému stěží rozumí milion lidí roztroušených po celém světě. Mohl by psát jinak - ukrajinsky, rusky. Cosi uvnitř ho tlačí k jazyku, jenž ve státě, kde žije, ve skutečnosti ani neexistuje. Co ty lidi pudí? Co je to za sílu? Musejí v tom být hory! Nezlomené hřbety polonin, ostrý proud řek, tvrdé dřevo a silice pralesa. Tam se to musí rodit, celé to rusínství a jeho pevní nositelé. Jejich přesvědčení, za které často platí vším.

Dorazili jsme z Ungváru po celonoční jízdě na oběd. Umyl jsem se a ležím. Jestli usnu a probudím se za hodinu, bude mne trochu bolet hlava, neboť spát potřebuju více. Chci spát dlouho a mít sny. Doklepnu tuto větu, založím do přístroje milou kazetu a začnu se propadat - unaveně bdít nad svým stavem bolestným.

Pondělí 23. března 1998

Lokální patriotismus neboli příklon k místu, kde jsme doma, to dnes každý kout země potřebuje. Z. nemá ráda to cizojazyčné slovní spojení. Zní to opravdu krkolomně, je to daleko od lidí. Jednodušeji: radost z rodného hnízda. Ať zmizí v temné řiti ten, koho kraj, místo, ulice, kde žije, nezajímá. Vzala mne na podzim Z. do Vráže u Berouna. Vesnička, krásná malovesnice!, spravuje ji starosta, jenž radost z místa, kde žije, má. Je to lokální patriot. Každý den chodí ručně natahovat hodiny do vysoké kostelní věže. Žádné elektrické strojky, které mu nabízeli, ty hodiny potřebují lidské ruce, tvrdí. Ve starostově kanceláři je jeden telefon, jako ze starých filmů - velký, černý, kulatý. Ještě nedávno u Fialů drnčel. Od kamen je teplo, uhlák doplňuje vltavský plavec v důchodu. Šok: pubertální mládež starostu na ulici uctivě zdraví! Padesát kilometrů od anonymního velesídla!

Četl jsem si v Klementinu Máchu a psal si z něho: "Přicházejícím v život mohlo by se říci, nechte vší náději za sebou, kdo náději v nás budí, nejnešťastnějšími nás činí, kdo v zbudil náději nesmrtedlnosti....." a taky větu, jednu z těch, do kterých se podařilo ukrýt veškeré kouzlo vesmíru:"Brousila srp o hrobový kámen." Na Bezdězu "tišeji a slavněji lesy hučely, zdálky pes a houkání. Mnohý list letěl dolů, bylo mu zde samotno, smutno, pusto, aby zemřel mezi kvítím polním, jako králové, jen studené kamení....."

Už se smráklo nad klementinským dvorem, když K.K. přišla k mému sedění, abychom někam šli, že mi musí cosi říci.

Šli jsme. Ve žlutooranžových světlech města až do jakéhosi španělského podniku v Kozí uličce. Dým, horko, hodně hlasů - zvláště cizích. Na vysokých dřevěných židlích jsme seděli, pili, poslouchali a mluvili. Mlčeli. Co chtěla říct - neřekla(?) Co jsem měl říct - neřekl (?) Už natahovali do oken železné mříže a těžkými závěsy zakrývali výhled do postranní ulice s divně pokrouceným stromem, když jsme vycházeli do noci. Byla studená s hvězdami. Přes malé kostkované náměstí překlopýtali jsme až k domu. Šuměl barevný vítr, " mnohý list letěl dolu, jak mu bylo samotno, smutno, pusto." "Pojď už," řekla u hnědých domovních dveří, které za námi zamkla na západy. Dva.

Středa 25. března 1998

Mácha se dožil 26 let a měl úplně zdravý chrup. Prohlížel jsem si dnes fotografie jeho exhumované lebky ve velké vzpomínkové publikaci se zlatým písmem na hřbetě, jež byla vydána v roce 1940. Mně je dnes 22 let, k tomu 6 měsíců a 18 dní navrch. Je to třetina života v dnešní České republice. Toho průměrného, vzatého ze statistik. Celek je 68. Chrup mi zhrub už dávno. Do zbylých dvou třetin s optimismem hrobníka vykračuji si vesele. Ráno si kupuju noviny, abych si je večer nacpal do bot.

Do tramvaje č. 12 u Čechova mostu nastupuje Kosák. Na zadní plošině studentsky objímá holku. Ona se směje. Koupil jí asi kytku, a ona ji má. Ve žlutém neprůhledném papíře - co mohla být? K těm randovním dvojicím je mi sympatičtější taková dlouhá nebalená a nerozvitá růže. Má to šmrnc a rajc.

Napsal mi Helmut. Ovládají ho dekadentní nálady. Mne také, příteli, mne také. Hraju na hoboj a hraju kolik dní - vždy na večer touž píseň mollovou. Od Hlaváčka mne dělí jen to, že ještě zapaluji ohně pobřežní, ač zhasnou vždy a uplovou.....

To je neveselý a chmurný spis toto!! Kvůli tomu, že vždy až večer se dostanu k několika povinným řádkům, dávám sobě po ústech a vnáším tu nechuť. Večer je hrozný, když je bez barevného větru! Je bez světla a zháší ohně. Ráno sípavě foukám do zmírajících uhlíků, dělám klik a tlesknu. Pak trochu mléka vypiju - a vatra je! V tramvajích a na ulici pak ještě rozplanu. Jak je tepleji, tak jsou tam zas ty kyčle, stehna a zadky. Hýbou ulicí, městem a vesnicí a pohánějí tento primitivní svět kupředu. Díky i kvůli nim se všecko děje. Sladká hrůza. Pozoruju to a zamýšlím si - koho táhnou ty Bibi, jež si vlasy nesvé barvy dozdobují zarezlými šponami, hrudi mají silikonové a přes holé ramínko se jim táhne úzký řemínek od lesklé kabelky, jež nápadně se podobá futrálu od ruského dalekohledu? Tak nepřirozené. Partie pro silikonové šoustáky. (Hrome! Já jim ale dávám. Jak jsem zlý a temný a ponurý!)

Čtvrtek 26. března 1998

Tak v Bombaji dnes měli třicet pět!!

V noci zřetelný sen: jakési skautské spacákové ležení, seděla dívka, na hezkých prsou celá holá - bez košile, odznaků a batikovaného trička s logem. Směrem ke mně, jehož jsem neviděl, recitovala báseň, kterou sama napsala: poudačka o lese a o mechu, nasáklém s hříbky, v maliní kos, a zpíval. "Líbí se ti?" zeptala se mě tak trochu sportovně, nicméně dost sladce. Líbila se mi moc - ta prsa. Tak jsem přidal a zavlál originálním Někrasovem. Opravdu zvláštní sen nad slunečným dnem. Co z něj vyčíst?

Pracuju. Dopisuju, co jsem začal. Do dalšího se nehrnu. Komerčním. Jsem obložený svazky a papíry. Co v tom hledám?! Zapálím to kdysi a bude! Půjdu teď ven a v zahradě pod stromem přitulím se uchem k zemi: bude pod ní znít živý, jarní šum.

(Těší mne velice, jestli čtenářové moji ještě něco očekávají - já jsem hotov. Karel Hynek)

Sobota 28. března 1998

Bravo! Došlo na kulturu. Na festival Netradičních divadel mne vytáhnul Pavel K. Odbývala se ta kultura v částečně opraveném zámku Žerotínů ve Valašském Meziříčí. Zámek je nad řekou, stavba ve tvaru "U", kdysi to byla i ženská věznice. V podzemí je sklep, je kamenný, funguje jako klub. Prostředí má příjemné, spousta zákoutí, až by se člověk ztratil. Jako můry slétli se intelektuálové různých ras a druhů, dívky a chlapci, cigaretový dým.

Jen jedno představení mne dokázalo zaujmout, škoda. Asi tím, že jsem si uvědomil, co je dnes nutno udělat pro to, aby divák byl ohromen, překvapen a neodcházel před potleskem. Jakési amatérské uskupení z Ostravy se inspirovalo Velíškovými obrazy nahatých lyžařů a secvičilo veselé němé číslo - nahatí lyžaři. In natura. Šest nahatých chlapů, ale úplně nahatých!! - jen s lyžemi na nohou lyžovalo, běžkovalo, mrzlo, slunilo se a pilo čaj na jevišti potaženém sněhovou plachtou. Byl to šok, o což zřejmě šlo - a pro ženy tu přítomné i levná striptýzová podívaná. Přemýšlel jsem, jestli bych v sobě našel tu odvahu (drzost?) k tomu, abych se stal němým nahatým hercem. O nějaké umění tu přece nešlo. Trdlovat nahatý, funět u toho - jako že jedu na lyžích - zvládnul bych snad taky. Bylo to umění? Nebylo? Je umění vystrčit na kohosi prdel a mlátit se přes ni rozkošnicky lyžařskou hůlkou? Možná je mé hodnocení Lyžařů rozpačité proto, napadá mi zas, že jsem ve scénce postrádal aspoň jednu lyžařku. Anebo vůbec celé představení mělo být pojato jako krásný výjev ze života lyžařek! Mlask.....Ale to je primitivní, velmi primitivní. Divadelní kritika mi očividně nejde. Včas toho nechám, raději, a budu se dál věnovat svému jaru, lupení, pampeliškovému medu, stromům, co jsou smrky, borovice, jadernice, trny a jedle, též kamení na cestě, vzduchu, jenž řeže, tvrdé trávě, do které si na hřebenu javornickém lehnu - co lehnu: zvířecky se do ní vyvalím. A už nevstanu, zarostu do kyselého borůvčí, přikryje mne žlutý list. A přijdou hoši, strašní Kosi, natlučou nade mne dřevěnou ceduli - tu malý Bejby s Čajem vystrouhají, Mistr Jíra ji pomaluje a Hadža zašpuntuje do ní rezavý vrut. Felčar Kubas sáhne mi na čelo, řekne - ještě je teplý, ale jdeme dál. Ztratí se v údolí, v zakouřené dolině sprostých tvorů. Budu ležet, dívat se, žasnout, prstem pojedu po obloze, jak na ní zůstala tlustá bílá čára od velkého letadla. A na ceduli bude stát: Zde leží ten, co lesů, hor se bál.

Neděle 29. března 1998

Mám-li jít na hospodské jídlo, sednu si na Špicu nebo ke sv. Antoníčkovi. Dělí je 350 kilometrů - linka, na které se stále míň pohybuji, jak přesně směřuji ke zpomalení. Do vlaku, jakým se nerad přesunuju, kupuju si oranžový polský salám a dvě housky. To však sním, ještě než vlak přejede Klánovice. Za nimi se krajina otevírá do stran a k východu. Na začátku jízdy většinou spím, pak si čtu, nejčastěji pozoruju. Lidi kolem a zemi. Proto nenávidím noční jízdu už. Kdy je tma, chladno a špatná orientace. Také noční cestující jsou jiní, hrubější. Český vlak je kuriózní dopravní prostředek. Těžkopádná armáda žlutých pruhů hrká jím usilovně napříč zemí, převáží lid - chudší a otrlejší.

Má se zanedlouho konat opět literární večírek časopisu Texty. On se vždycky nějak vydaří. Vždy začne dnes a skončí zítra, mnohdy má dohry až do pozítří - to podle konzumu. Vzpomínám na jeden, profičel Pod Klenbou, nebyl špatný. Básník J. Ch. se tradičně opil a ve 4.45 hod. v kudrnaté řeči vyvedl svůj oblíbený dekadentní příhovor o metamorfózách hovna. Když ve 4.47 hod. slečna A. odcházela močit, rozlila kompletní pivo po zapopeleném stole. Už se nevrátila a literární kritik P.K. ji pak nalezl šťastně spící ve vestibulu pod věšáky prázdné šatny. U stolu seděl člověk z kapitalistické Anglie a odmítal rozmlouvat česky. S P.K museli jsme mu vysvětlit, že jeho jazyk je pouhou odrodilou větví jazyků slovanských. Usmíval se nablble a nemyslel si zřejmě nic. Asi nerozuměl. Večírek samotný však začal o půl osmé. Střízlivě, s hudebními vložkami a s jedním krknutím mladšího hosta, jež narušilo vzrušenou recitaci vlastních veršů P.K. Po stolech se válely varovné kalendáříky z předchozí besedy o tom ajdsu, kterou pořádala MUDr. O. Kavárna je polyfunkční. "Putna je teplej, ale já ho mám rád," uzavřel literární tématiku večírku P.K. Dál už to bylo jen lidské. Tak očekávám literární večírek další, s těmi drobnými detaily. Třeba když slečna jakási kouř k oblému stropu koketně vyfoukne, dlouhý nedopalek soustředěně tlakem o skleněné dno popelníku uhasí, hloupě se usměje a neuměle napije, rudý otisk na čirém skle ponechajíc.....Když textařský večírek profrčí, povídají si o tom ještě po půl roce až na Hovězí třeba.

Úterý 31. března 1998

Cesta na Džbán

Nezřízeně hezké dva dny. Tepelně i světelně vyrovnané. Chci napsat o včerejší cestě na Džbán. Nevím ale, odkud začít, jak to vést a kde skončit. Divné to je. Když už cosi je, nevím, co o tom napsat, jakou smyčkou to opsat a dobře zachytit. Nejvíc mi jdou hypotézy a plány. Papírové žití.

Na Džbán. "Jdeš si sednout do knihovny?" zeptala se K.K. Skončilo zrovna ruštění v Celetné, rajtovalo v zaprášených ulicích žluté slunko, které kvůli nedělní časozměně vyšlo dnes pro lidi v šest hodin a čtyřicet minut. "Zřejmě," odpověděl jsem. "Pojďme se koupat na Džbán," určila K.K. "Máme plavky?" - "Ne." - "Máme ručník?" - "Ne." - "Tedy jdem," schválil jsem. Cesta na Džbán tak začala. Tramvaj č. 22 zastavila uprostřed Mánesova mostu a dál už nejela. Řidič krátce cinknul, otevřel dveře a lidé vystoupili. Na malostranském břehu opravovali dráty, kterými jsou tramvaje napájeny. Stálo tam červené montážní auto s plošinou a modrým majákem. Dva pracovníci cosi nahoře kroutili a pájeli. Asi nehoda. Vypadalo to jako na přehlídce tramvajových souprav. Tramvaje táhly se přes celý most až k Rudolfinu. Vůz, který jsme po chvíli čekání opustili, zůstal nejvýše. Most je mírně vyklenutý. Ale toho je možno si všimnout jen na jeho konci. Nikdo nenadával, aspoň jsem neviděl, že by se kdosi vzteknul na tramvajovou zácpu. To teplo a světlo a květ! Odklonem do Vojanových sadů cesta na Džbán pokračovala. Je to nejstarší dochovaná část pražských zahrad, je obehnaná vysokou zdí a stromovým tichem. U umělého jezírka kvetla žlutě široká vrba, je tu spousta jehličnanů - jedle, smrky, borovice, tis -, v nádržce žabinec a oranžové ryby. "Až později pokvetou i tulipány," poznamenala K.K., když jsme vyšli do ulice a drželi směr Džbán. "Zahrada jako v Holandsku."

Džbán je vodní nádrž a koupaliště na západním okraji Prahy. Scházejí se tu komunisti, nudisti, sraz tu měli i skauti. Je tam noční klub, který se jmenuje Vlasta. Z nádrže vytéká Šárecký potok a kalně se proplétá Divokou Šárkou. Tu znám důvěrně. Je tvořena černými alkonkickými buližníky a na Dívčím skoku příjemně fouká. Z Vojanových sadů na Džbán je možno jít i přes Kampu. Na řece točily se výletní lodě tak divně, až jsem pochyboval, že poslouchají lodivoda. Chvíli to vypadalo, že se jeden opilý koráb vzpříčí mezi oblouky Karlova mostu. Ale patrně to byl záměr a um, ty manévry na klidné hladině, při kterých záď plavidla vyvrhovala bílou pěnu. Jen rackové a já se nestačili divit. Jiráskův most a vpravo v bok - krokem na Petřín, ze kterého je cíl na dohled. Svah už prokvétá a zelení. Empírový švihák Mácha celé to pozoruje..... Dostal jsem se téměř do poloviny záznamu, soustředěnost mi ale ubočuje jinam, zítra mám předložit překlad dvou slok z básně Liny Kostenkové, a nemák jsem na to ještě. Bude k půlnoci a po ní apríl. Přeruším teď a budu pokračovat za chvíli, nebo až zítra.

Pokračuju za chvíli, ale už zítra. Středa 1. dubna 1998. 0.22 hod. Nebylo úplně čisto ve vzduchu. Ono vlastně ve městě už nikdy nebude, ale udělal se hezký rozhled. Souhlasil jsem proto, abychom vyšplhali na rozhlednu. Je od toho, aby se z ní rozhlíželo. Na tu petřínskou vede 299 schodů, do výšky 60 metrů nad placatým vrcholem hory. Doba stoupání čtyři minuty, stojí psáno dole na tabuli u vchodu. To souhlasilo. "Tady získáš nadhled," řekla K.K. Poznamenal jsem, že tady ano, ale tam dole že ho zase ztratím. "Musíš si ho zapamatovat, vtisknout kdesi dovnitř a uchovat ho tam." Podivné: poprvé na Petříně na rozhledně. Každý výletník je na tom líp! Tolik červených střech! Zelené báně mezi nimi, řeka - ozdobná stuha. Vyhledal jsem na jejím břehu Vojanovy sady, abych viděl, jakého postavení se jim dostává na ploše města. Žlutá vrba - ta ano - ve svěrací kazajce spokojených malostranských domů. Asi bych se měl dál rozepsat o spatřených krásách, ale nepíšu průvodce, to je jiný žánr. Tady byl vzduch, průhled, dohled, rozhled a pohled. Až k obzoru, kde kostkované chodníky z kubánského mramoru ztrácely se do křoví, v něm kos, podhoubí a čistý tok. Měl jsem radost z toho výstupu. "Přespíme tady," navrhla K.K. "Na lavičce?" optal jsem se. "I na trávě můžem." - "Ale míříme na Džbán, přeci." - "To je pravda". Ach Džbán.

Osmnáctka tramvaj to tam nezná. Potkává se však s jinými, třeba na Hradčanské. Z Malostranské odfrkuje do kamenného kopce, v zatáčce skřípe a trochu se naklání. Je to nejkrásnější místo ve městě - zatáčka mezi Malostranskou a Chotkovými sady - je to jeho střed. Když se tam tramvaje míjejí, nikdy se nesrazí. Na trávníku mezi dvěma smrky dříme pískovcový lev s královskou korunou na hlavě. Kolik lidí si ho denně všimne? Řidiči ti točí volantem a brzdí, zvlášť po dešti a v mrazu. (Vždy doceňují diferenciál). Lidé v tramvaji se drží a vlají. Ti, co sedí, si povětšině čtou, zřídka spí - nejvíce v noci. Lva si všímám já, když ani holubi na něj neserou.....

Musím jít už opravdu spat. Ale ještě dnes to dokončím. Poznámky mám: Bílá hora - Ruzyň - Džbán zůstává.

Dvacet dvě hodiny dubna. Přišel jsem ze Džbánu, ale už jinak. Vědomý. Dodělám ten původní. Je mi úzce, krájím si na malé plátky zralý hermelín, ani rohlík jsem si nekoupil, čaj vychládl a studený hřeje. Aprílem jsem dnes nikoho nevyvedl, ani nikdo mne.

Tedy: na Hradčanské přijela nejdřív osmička. Ta hranatá, kroutivá, se špatně rozmístěnými sedadly, která nastavují lidem ksichty proti sobě, s gumovými uchy coby držadly. Do té jsme nastoupili. Západním směrem jela. Kolem Břevnova pod Větrníkem na Bílou horu, kde spadla už tma. Chvíli hledali jsem pole bitvy, je napůl zoráno a napůl křovinatí ladem - neladem. Na pahorku ponechali stromy, pod nimi kamenný pomníček, spíš nevkusný, který vybudovali sokolové z r. 1920. Tož sedli jsme si. "Jako v létě už je to," pravila K.K. Zanesouhlasil jsem mírně:" Ještě ne, ještě je Orion celý nahoře, pod ním štěkavá hvězda Sirius, hodně vysoko Vozka - a to je zima." Ale vskutku bylo přívětivé teplo. Na letišti přistávala veliká letadla, jako světlušky blikala a trochu bručela v šedé cloně tmy. Až zabylo chladno, vstali jsme. Mělo být tepleji, ale přibylo jasno.

Dole je Ruzyň. Vesnice s věznicí. Vzduch je tam výrazně jiný, vesnický, vlažnější a čistší. Odpoledne kdosi pálil loňskou trávu, ve vzduchu to čpělo hustě. Vypálené meze na jaře páchnou smrtí. Chtěl jsem spatřit vězení, neboť jsem dosud žádné neviděl. Jen kdysi Leopoldov, zdálky tlustou pevnost na kopci. Přirozeně, že ruzyňský loch je obehnán dostatečně vysokou zdí s ostnatým drátem. Vypadá to celé jako nějaký zámek - mohutná budova je ostře nasvícena, uprostřed vyrůstá z ní věž, skoro jako štramberská trúba. V zamřížovaných oknech se svítí, je tam i holá hlava občas. Hned za zdí začíná volný život, vězení je obehnáno civilizací - což musí být trýznivé - ten výhled z kobky! Zvláště na hospodu s příznačným názvem U Bastily. V ní se lidé setkávají, jedí, pijí, veselí se. Protože nic neukradli, mají všech pět prstů a volný víkend k tomu. Pár kroků od vězenské ohrady stála starší žena a křičela jakési vzkazy přes zeď do areálu. To se může? Žena nadávala na jinou ženu - patrně ženu trestaného, jenž tam někde uvnitř poslouchal. Ta prý chlastá a dělá náramnou ostudu po celých Vinohradech. "Bobši, ty prase, nech toho!" ulevovala si žalobnice mezi řečí a vrávoravým kopem hnala vypelichaného vlčáka, jenž se rozkošnicky válel v polozaschlém bahně na kraji kalné louže.

Byl to ale výjev. Vězení! Přikoval mne tam. Viděl jsem všechny ty Vaculíky, Havly a Rumly, celou tu slavnou disidentskou kompanii, jak se před ní otevírají a zavírají plechová (pancéřová?) vrata, ve strohé místnosti unyle klape psací stroj a sekretářka má prsty ušmourané od fialového kopíráku. Voda v hrnku s ponorným vařičem se už skoro vyvařila - a protokol není dopsán. Je obyčejné šedobledé pondělí a pětiletka finišuje. Husák zakopl o práh, dojnice dojí a zbrojovky zbrojí. Učím se uvázat si rudý šátek a toužím po podpisu opravdového partyzána Dajana Bojanoviče Murzina, rukou plnou šrámů a střepin, toho ukrutného chlapa přihluchlého od válečné vřavy a mnohokrát padlého ve finiši zemljankových opiliád, toho hrdiny! 1985. Pachole, co nezná Pythagorovu větu a později nakopne spolužáka V.B. do jeho bohovsky tlusté prdele a nenávistně - ač bez logiky a pochopení - zařve mu do otylého zátylku, že komunisty budou stejně kdysi věšet. Rovná se důtka třídního učitele a moc strachu. 1988. Soudruzi, pionýři, bratři - kde to je? Jak jsme mluvili? A o čem? Co nás zajímalo? Prak, kára, Rudá skála, koně na Machalově dvoře, kuličky. I ten hrozný vítr, co kdysi v lednu pár metrů před námi shodil veliký smrk. Ještě dlouho jsme po něm lozili a viděli, že vždycky blízko je neštěstí, už tehdy. Slyšet tak sebe křičícího při bitvě v lese. Hlas pisklavý, možná už poskakující. Než zhrubl a uzavřel ty dny definitivně..... Strnul jsem večerně a viděl to. Asi ne vhodně. Bylo už pozdě, na Džbán daleko, K.K. byla zima. Od toho domu smutku bydlí nedaleko. Tam jsem ji doprovodil. "Džbán zůstává," řekl jsem na kříži ulic a svižně vykročil do tmy.

Pátek 3. dubna 1998

Jsem chuj a nemám místo na tomto světě. Končím s literaturou. Nezajímá mne už, šelma. Nic nehodlám psát, nic nebudu číst. Zapomenu všecko hned teď. Zítra, až vyjde slunko, a bude svítit, svítit a hřát - to světlo!, vytáhnu svůj slabikář z první třídy národní školy (1982) a naučím se všecko znovu a pořádně.

Čas je jistota, je ohnivý a je nutno ho živit. Jinak začne spalovat on nás. Ve stánku před Domem kultury ve Vsetíně prodávali turecký med. Z velké kostky sekali a odlamovali podle přání zákazníka. Čtvrt kila jsem si poručil.

Prší teple a je to horší, než jsem si dovedl představit. Už kvetou stromy a pampelišky, i včelu jsem viděl. Co mám dále psát, když není co. Co mám dělat, když nevím co. Jsem dokonale, přesně a jasně tam, kde už jsem byl před dvěma lety. Taky jsem si zoufal a brečel si tajně. Co jsem si z toho poznamenal? Co to bylo? Musím to najít okamžitě! A obšlehnu to tu: kruh záchrany, vzpomínku i návod třeba:

Koločava, duben 1996

Jaro je. Jsem unavený maximálně psychicky, lehká nemoc tlumí síly fyzické. Celkově nezdravý stav těla a ducha, především. Budu umět bojovat?! Přešlapuju. Neustálým přesunováním přesýpají se mé myšlenky a denní pochody jako barevné střípy kaleidoskopu. Často je nakřáplý a chrastí. Narážejí na sebe ta lesklá sklíčka dnů a hodin a hledají tu nejsprávnější polohu, mozaiku ze všech nejkrásnější. (...) Vrátil jsem se z procházky s Dickem. Byli jsem za řekou. Jsou tam děti a trávník svižně střižený na ježka, stádečko malých, bázlivých vousatých koz..... Snažím se přemáhat, jde mi to!.....

A dál už nebylo nic. Jen slano a pot. Skomřelá naděje. Vyšel podzim toho roku devadesátého šestého.....

Koločava 30. října 1996

Práce je lékem. Práce obstarává potravu. To také. "Ne robyty, možno žyty. Ne žerty, možno umerty." Je vysvobozením, posláním, dřinou, osudem, posledním i prvním, překážkou i cestou..... Není krásy bez srovnání, není života bez tajemství, není dne bez noci, slunce bez mlhy. Víc důvěřuj sobě a zkušenosti jakkoli vykoupené. Neboj se jít na porážku, jen z ní vyjdeš jako skutečný vítěz. Dívej se a černobílé veselými barvami přemaluj. Říká se tomu všelijak - nepohodlnost třeba, zarytost, tvrdost, nenávist, neschopnost, jednoduchost, primitivní složitost. Jsi sám, sám se sebou a viníš a trestáš sebe. Ve svém uzavření jsi rád, že vše kdysi umlkne, zůstane jen jistota. Čas odvalí stěny důvěřivosti, naděje i zklamání. Zůstane jen předem dané, dosud málo znané. Nechtěné (?!).

Zblbnul jsem sakra už úplně? Neinvalidně, podivně šťasten? Kreténe! Hňupe, ať roj mouchatý z Dolného vrchu tě sežere! Musím to vrátit do původního směru, vždyť už budu končit s tímto zapisováním, za pár dnů. Nedopustím, aby někdo zbytečně trpěl. Mnou. Jako já. Hrome, Jíro, to jsme si asi nedohodli, to asi nečekáš - takové zvraty a dna a prudké odrazy. Co mi řekneš, až to budeš číst a žasnout? Kam mě pošleš?! Ale já mám poprvé pocit, že to není grafomanie, že je to záchrana. A sakra to má význam. Tedy se neškareď a maluj!

Vypadá to, že cosi skončilo a já jsem zase na dlažbě. Ale to je krásné! Doklopýtat ke svobodě. Psal jsem to tu už. Myslím na všechny a na všechno. Řetězy asociací ( to si půjčuju od Helmuta).

Sobota 4. dubna 1998

Hodně jsem spal a dobře jedl. Zklidnil jsem se celkově a dal slovo rozumu. Vědomí mi vyčistil a poslal mne dolů, do světa, abych tam žil. Jdu a šeptám amen.

Neděle 5. dubna 1998

Sprchoval jsem se po ránu, no, bylo půl hodiny po poledni, ale dříve vstanout nešlo. Proč taky, když okno bylo otevřeno, dobrý vzduch povíval záclonou, kolébal. A tak jsem dřímal, převaloval se - ranní snovost! - poslouchal, jak ve hřbitovním lesíku mlátí a buší a klove datel. "René?!" zalehlo od dveří do sprchové místnosti. "Helmut?" poznal jsem přes studený šumot petřinské vody. Vracel se z filmového festivalu FAMU, který začal včera odpoledne. V náprsní kapse ukrýval nedopitou láhev rumu a v hlavě spoustu vteřin z ušlých hodin. Oblékl jsem se, abychom spolu nedělně poseděli. Kde se Petřiny přecházejí v Liboc, je hospoda. Název má český, už si nepamatuju jaký. Připomínala mi zájezdní hostinec někde na venkově. Přítmí, levno - to hlavně. Povídali jsme živě, o mnohém, o všem, opilí nákazou jara. Čas se nevlekl, naopak, rychle a příjemně plynul. Tak uplula první dubnová neděle. Nic jsem neudělal, nepracoval jsem v ní. Naordinuju si častěji takový den ticha, bez práce, bez přemýšlení. Je to zdravé, zdá se.

Ještě teď navečer byl jsem se projít v klášterní zahradě. Ovocné stromy kvetou, na nízkou třešeň jsem vylezl a tam seděl, jarní hřada. Bílý květ jsem utrhl, rozemnul ho mezi prsty a voněl. Drť jsem přežvýknul a vyplivnul na zem, chystala se zarůst a prokvést.

..... je sedm oběhů večera
svítá
v otřesech chvil
zanedlouho zapomenutých
asi
ani nevzpomenem na to
co sílilo nás
nočně, nad ránem a po večerech
nebude nutné prodlévati
u zažloutlých obrázků starého světa
nevyslovená věta
bolí. (1. ledna 1996)

Pondělí 6. dubna 1998

Den, kdy vzduch ve městě voněl jako ve velké zahradě zarostlé zázračným stromovím, které, dýchajíce bídu a špínu velkého světa, čeká, aby jednou promluvilo šelestem zlatého listí: hlasitě, nově a čistě. Tak jsem vstoupil dvakrát do téže řeky. Dva měsíce se denně vypisuju. Ještě to chvíli potáhnu, nic zkazit už nemůžu..... hořce a bez chuti. S vědomím, že se pohybuji na hraně, hledím vpravo a vlevo - kde by mohlo být dopředu.

.....

V pondělí před týdnem Petřín tak silně nekvetl. To se uvidí hned! Na Kampě rozpukly kaštany, už první sekačky krátí trávníkům zelený přeliv. Vrčí pod oknem a víří traví prach. Za tričko padají malé jehnědy a dýchaní voní. Krev se všude rozlévá a víří. Prostřih zahrad hustě rozkvetlých na pozadí zpocené Prahy. V novinách četl jsem publicisticky osekaný vědecký výzkum. Tuze zajímavý. Zjistili vědci (jaké měřáky k tomu měli?), že ženy v průměru třicetkrát za den myslí na....na to, co by je hezkého mohlo potkat s mužem. U mužů se bez rozdílu věku podobné myšlenky, jen upřené k opačnému pólu, dostavují v pravidelných osmiminutových intervalech. Jako tramvaj osmnáctka z Petřin dolů, nemá-li zpoždění. Tudíž sedmkrát za hodinu krát dvacet čtyři - vyjma spaní, kdy je to němý, barevný a nepřetržitý sen šíleného režiséra..... Příroda je děsně vychytralá mrcha! Dovede se smát, kout tajné plány, mnout si radostí ruce, když jí cosi vyjde. Všecko vždycky vrátí, nic nezůstane dlužna. Člověče, plač a třes se! To je ten velký Žid!

Kdys bývali jsme mladí
a mládí nás hřálo
kdys bývali jsme mladí
a bylo nám to málo. (13. října 1996)

Neděle 12. dubna 1998

"To tam musíš zapsat!" pravil Hadža dneska Na Kosárni. Vyhazoval z podkrovního okna shnilé kartóny, pleskaly na ublácenou zem. Pak hrubě zařval, sesunul se po žebříku a před vraty si foukal nohu - tu šlapu úplně dole - , ze které mu v malém pramínku crčela krev. Stoupl na hřebík, který projel gumovou podrážkou boty s legrační nudlovou tkaničkou, a zmizel v tkáni (odborně řečeno). "Co mám zapsat?" optal jsem se a radil, že by si tu hnátku měl aspoň potom U Polanských desinfikovat, aby mu ji časem neužrali nějací neviditelní broučci. Řekl, ať si nedělám starosti, a odskákal k vodě, kde mínil ránu podchladit v jarním toku. "To, jak nám shnila chalupa, to tam zapiš," zahulákal od pramene. A tak to píšu: na Hadžův příkaz, on je velitel naší tajné firmy K+M!

Budujeme od loňska v Podťatém srub, o kterém mluvíme šest let. Valili jsme nejdřív z lesa stromy, základy zdili, klády zloupané do bílého naha kukulili jsme na sebe, hnali je výš až nahoru. Na podzim dostala chalupa krovy a střechu. Nenabili jsme na ni plech, ale napájeli takovou tu černou hmotu, co když se zapálí, hrozně čoudí, smrdí a kapou z ní velké a syčivé ohnivé bomby, pamatuji si z dřívějška. Ještě než se zlomil rok, zateplili jsme podkroví: zelená prášící vata, ilegalit, kartón a na to desku. Takový byl postup firmy K+M. Desky byly svěží a čerstvé, nutno poznamenat. Seděla v nich voda (H2O). A kam měla utéci, chudák sviňa, když jsme ji zadřevili do malého prostoru?! Začala bojovat a dřevo žrát, stěny v podkroví prorostla plíseň. To jsme zjistili před týdnem. Píšu to nerad, ale podělané je to ukrutně! Chlapi, to si přiznejme. To si teda ještě počkáme, než přijdou na pořad dne houpací křesla, čudlavá udírna, hopsaní po lese a večer sžíravý drnkot Kubí kytáry!! "Všecko se to musí vytrhat a nechat vysušit," zkonstatoval Hadža a vyrval první desku s osmi hřebíky v těle. "Musíme taky počítat s tím, že minimálně deset procent materiálu se při opravě znehodnotí," dodal, když druhá fošenka z plesnivého podkroví nevydržela nápor jeho tahu a štípavě se rozpadla.

Tož taková neděla byla. Dost smutná, ale naše.

Před sedmatřiceti lety vyletěl do kosmu Gagarin. To si poznamenávám jen pro pořádek. Datum si pamatuju zcela bezpečně. Neboť to byl čin! Pamatuju si i data jiná. Vím, kdy se narodil Lenin a kdy umřel Stalin, vím, kdy letos proběhnou volby. Nemusím se dívat do chytré knihy, abych věděl, že vsetínský pivovar byl založen 4. března 1663. Od letošního jara se v něm pivo nevaří.

Ráno bylo se slunkem, od kterého se dalo čekat, že odpoledne zamrká a přišle déšť. Na Kosárni. Ten genius louky - ten nás tam má!

Mychajlo Jackiv - Dumka

Utichla bouře. Zhroucené veslo na rozlámaném člunu. V hlubinách věčně odpočinul kormidelník, spočinulo bratrstvo. I ty, milovaná, odpočíváš. Západ slunce sňal zlatou korunu z tvé hlavy, bílá ručka mávnula loučivě k mému břehu. Vzal jsem tvou touhu a šel do světa. (přel. z ukr.)

Pondělí 13. dubna 1998

Našel jsem dnes ve skříni složku se staršími výpisky z četby. Je v ní objeven Egon Hostovský, což je návrat někde do podzimu 1995. Z tlustého špalku Všeobecného spiknutí jsem si tenkrát vypsal jen jedinou myšlenku. Je to monolog Jana Bareše a já si tehdy myslel, že ti mluvím i já. A co je horší: zjišťuju, že si to myslím stále! "Má ctižádost byla podivného ražení. Ať dnes vzpomínám sebeusilovněji na své tehdejší plány, nemohu v nich nalézt nic, co by vycházelo z velikášského sebepřeceňování nebo z tajných snů po titánství. Nechtěl jsem být ani nástupcem našeho slavného romanopisce, ani šéfredaktorem Podkrkonošských rozhledů, ani starostou města Náchodu. Chtěl jsem být, čím jsem byl, člověkem, kterého chválí ne sice každý, ale většina, člověkem, jenž sklidí potlesk, jakmile se mu zachce, a pak ještě někým, kdo z kratochvílí, jež vymýšlí, organizuje a provádí, smí kohokoli a kdykoli vyloučit." Je to narcismus? Je! Asi. Ale je to styl. Je to cesta, a ne vždy ta nejsnazší. Teče na ní pot a rychleji proudí krev. Řine se z drobných ran, které okolí uštědřuje všem Barešům, jejichž ctižádost je "podivného ražení".....

Úterý 14. dubna 1998

Mám hodně snů a přání, a mám je rád. Nejraději mám ty, o kterých jistě vím, že se mi nikdy nesplní. vybavuje se mi jeden: mít tak možnost zúčastnit se jarních polních prací! Co zvláštního? Muselo by to být na jaře 1948 nebo tak nějak. Ta síla, energie, víra, co to všechno naplňovalo dnešní důchodce (i za životní jistoty)! Chtěl bych mít brigadýrku, vlastní malý traktor, který by patřil všem, zelený, kusem orezlého drátu přimotal bych k němu zarudlou vlajku a vyrazil bych vláčet. S brigádou zpívali bychom písně, byly by krásné, brigádnice. V parné poledne spadl bych do stínu, na obláceném valníku kouřilo by se z potlučených várnic -dršťková polévka, guláš a hodně knedlíků. Nebe by bylo modré, krajina rovná, vzduch čistý, obzory otevřené. Okusit tu atmosféru, kterou se lánya vesnice musely dmout. To ještě nebyl komunismus. To prasácké zřízení, ve kterém se svině chopili vlády nad malými pasáčky, to teprve vyhnalo onu sílu, energii a víru z této země. Komunisti - vyrostli ty svině z naší vody a chleba, nebo je kdosi před lety do země importoval?! Co je to za zlou nemoc, že ještě dnes ti paraziti jsou?! Hej, Slovane, stálo ti to za to?! Zkus pamatovat a nezapomínat. To dnes úplně stačí.

Čtvrtek 16. dubna 1998

V knihkupectví pana Fišera otevřel jsem nejnovějšího Viewegha. Zapisovatelé otcovský lásky. "Zpráva dne: Na pláži je onanista.", zněla první věta, kterou jsem si přečetl. Knihu jsem zase zavřel a uložil do police. Chvíli jsem ještě pozoroval L.V., jak u malého stolečku podepisuje Nepaměti svoje nové. Večer kino s K.K. Cesta pustým lesem. Dokáže vyvést až na rozkvetlou louku. Poprvé v kavárně Slávie.

Neděle 19 dubna 1998

Včera Příbram. Malé město. Doly, uran. Poutní místo Svatá hora. Vede na ni tunel s 365 schody, pro každý den v roce jeden. Nahoře je kostel, kolem se do čtverce žene zeď s vymalovanými výjevy ze svatohorské historie. Vše se týká sošky sv. Panny Marie. Pořád ji kamsi stěhovali, když se do kraje blížilo nebezpečí. Teď vévodí bohatému oltáři. Kam ji postěhují v polovině června?! Na hoře je zelené jaro.

Čtvrtek 23. dubna 1998

Je třiadvacátého v dubnu a kvete Bezděz, vole! Už sto šedesát dva roky existuje Máj. Před devadesáti lety se narosil Egon Hostovský. Takový den, a on se poved. Slunko je a teplo, chrastí horký vítr. Dobře jsem jedl. Dlouho nic do této knížečky nepsal. Protože jsem nemusel. Už je hotová. Aspoň si říkám, že toho je dost. Umiňuju si ale, že dožiju-li se, povedu si stejné psaní i za tři roky. Bude tok 2001, spočítal jsem si na prstech před chvílí. A tak bych mohl pokračovat dál: 2004, 2007….. Připadá mi to jako hezký nápad, záchytný bod. Užitečná četba (a pomůcka) do časů senility. Ale co ty díry mezi tím? Nevím, jestli se dá do tříměsíčního výřezu nahustit tolik dnů okolo. Určitě bych si měl poznamenat přelom století a víc. Chystá se úžasná doba. Co se zjeví za konce světů? Do jakých řití se vřítí davy zfetované magorií konce věku?! Chci to pozorovat a vnímat, až letopočet tohoto oblbujícího století vydýchne naposledy a v pohodlném hnízdě zavrtí se čerstvá kukačka.

Pondělí 27. dubna 1998

Suchý večer. Je voňavý. Celé Petřiny teď voní. Konal se kýčovitý západ slunka. Má svátek Jaroslav, znám jich několik. Oslava jara: v zahradách, parcích, sadech. Pod větvemi. Tady se všecko jaří, ale co u Nás, v Kubáňu? Tam chcu byť! Nahoře v mokřině rozžloutly se blatouchy. Buky na Kosárni se sotva drží pupenů. Listům se nechce ven. Jsou to hory přece jen. V sobotu jsme tam byli: Hadža, Čaj, Bejby. Celé dopoledne ohromně pršelo, vytrvale a bez poruch. S Hadžou jsme rozdělali velký oheň a do něj cpali uschlé staré haluze, co se v lesíku za Kosárnou stařecky povalují, čistili jsme ho. Oheň divošsky praskal, když jsme ho přikrmili zeleným jedlovím. Mám rád oheň, mouřenínsky jsem se kolem něho točil, přistrkoval plamenům oharky, které, vyvržence, oheň nepřijal. Ruku jsem si popálil, měl bych naříkat. Navečer se mrak roztrhl a děravou oblohou vyhřezly zlaté sluneční cecky. Jiné slunko. Přišel pak Jura, dole u chalupy hrdě nám představoval nový fukar na seno. Fukar je to střední třídy s výkonem 5,5 kW. Starý Valchář, soused, má podle Jury fukar zbytečně silný, celých 7,5 kW. Jurův je natřený nazeleno, je plechový s nápisem turbo transportér. A má velikou přídavnou plechovou tlamu, do které se to seno cpe. Šrouby na spojích trochu reznou. Tvářil se Jura ducatě spokojeně. Seděl na konári, v levé ruce hřál hnědou láhev Braníku, pravou hladil zelenou plechovinu jako skoliózní záda nové milenky. Takovou radost měl. Protože tito lidé se umějí radovat. Ze stodoly plné sena, z otelené krávy a nové ohrady pro ni, z dobře upečeného vepřového, ze slunkatého dne. Už jsme seděli v autě a startovali do západu, kde se to dnešní ceckaté slunko chystalo natáhnout jemně černou krajkovou podprsenku noci, když nás Jura ještě zadržel, aby nám porozprávěl nejnovější vtip o cigánech, jakému se v těchto smějí dole U Polanských. Takovou měl radost z toho fukaru!

Středa 29. dubna 1998

Uražená ješitnost je horší než facka.

Pondělí 11. května 1998

Jura z Kubáňa je důkazem, že normální svět ještě existuje. A ten svět je kolem něho. Já se k němu aspoň přibližuju. Naposledy včera, v sobotu a v pátek. V páteční večer jsme se studentem meducíny Kubou do Podťatého dorazili. Vlakem jsme jeli, duněly pražce, od horka se koleje začínají roztahovat k obzoru. Praha je zelená, odkvétá už a jaro je tam všední. Tady nastoupilo. trny kvetou drobnými květy, jabloně buclatými růžovými trsy. Valašské jaro se víc zadírá pod kůži a krajina je ke zlíbání. Bylo už před večerem, slunko zachodilo, nad teplou cestu stáhly se malé mušky a lepily se na ksicht. Před chalupou Jura vyvážel hnůj na roĺu. Je mu hrubě přes třicet, přimoudřují ho první vrásky, v očích žhne silnou jiskrou přirozenosti. V drobné postavě je ukryta spousta síly a řeči - pevné, zdravé a jisté - toto údolí, tyto hory. Zavolal na nás, už se napůl setmělo. Na zápraží olizoval nás Dick, hravě vrtěl ocasem, na hloupou husu za plotem dorážel, štěkal, jakoby se smál. Celý týden rozbíjel Jura na polena mohutný buk, co z huboče postahovali velcí koně. Vrší se u chalupy hromada, tvrdé dřevo voní a svítí do tmy.

Zítra poslední z šiku černý ptáků završí osmnáct let životního běhu. Bejby. Na Kosárně, jak jsem si plánoval, sešli jsme se jarně, abychom si zabékali na příležitost toho zrodu. A byli jsme tam všichni, co nyní tvoříme Blackbirds. I Hadža, i Kuba, i Čaj, i Mistr Jíra, Bejby, já. Po horách jsme šli a pořád překvapeně hleděli, jak je vůbec možné, že takové ty hory jsou. Kulisy všech odstínů zelené. Pod nimi lidé. téměř sytý Měsíc zasypal nás večer bílým světlem, noc hýřila vůněmi, náladou a teplem. Jedli jsme a pili, hučeli řvavé písně. Čas, ten vodník dušičkový, sladce si ukrajoval z černého kaviáru noci. A hvězdy byly. O voňavou, křehkou blondýnku jsme se rovným dílem rozdělili, jen Mistr Jíra ji trochu vybryndal - do temnoty na zem. Buky, které ještě před čtrnácti dny sotva nalévaly pupeny, mají už listí, je ostře zelenkavé a pomačkané, jak se vymotalo z těsných, hnědých kapsiček. Jede se do léta!

Středa 20. května 1998

Před třemi lety a pěti dny psací debut ve VsN - L.V. - recenze Milí spolužáci! Tah na cíl, děsně prudký, dovedl mne dnes až k nabídce práce v LN. Asi to zkusím - perný den, dlouhé noci, nedospaná rána, potrhané víkendy, přechozená chřipka, bolavá záda, husté brýle. Co nás nezabije, to nás posílí…..

Čtvrtek 20. srpna 1998

…..O tři měsíce později - když to zpátky pročítám, všecko to, co bylo a co jsem si zapsal, dotírá na mne pocit, že chci ukázat, jak jsem vyřachaný a zároveň moudrý. A že mi zbývá jen abych to psal. Je to opravdu jeden z těch deníků, které nemají být vydávány. Naopak - na poslední stránce měl být slavnostně zapálen osvobozeným autorem. …..

Za oknem je strom a je živý, to v jeho větvích smějí se barevní skřeti…..

od 19. 9. 2002