Roger Waters
Poválečný sen
poválečný sen
řekni mi pravdu, řekni mi: proč byl Ježíš ukřižován?
to kvůli tomu, že umřel táta?
bylo to kvůli tobě, kvůli mně?
díval jsem se příliš často na televizi?
máš v očích náznak obvinění?
nebýt Japonců,
co tak dobře stavějí lodě
ohrady by byly stále otevřeny
a pod vycházejícím sluncem
s vlastními dětmi, které si sahají na život,
příliš by se nebavili
co jsme dělali, Maggie, co jsme dělali?
co jsme dělali v Anglii
měli jsme střílet, měli jsme křičet:
„co se stalo s poválečným snem?“
ó Maggie, Maggie, co jsme dělali?
tvé možné minulosti
tvé možné minulosti poletují za tebou
některé rozjasněné a bláznivé, jiné ztracené a ustrašené
výstraha každému, kdo je poslouchá,
aby se staral o svou možnou budoucnost
v opuštěných kolejích ověnčených vlčími máky
a dobytčáky čekajícími na Příště
vzpomínáš si na mne? jací jsme bývali?
myslíš, že jsme si měli být blíž?
stála ve dveřích s nádechem úsměvu,
jak levná hotelová značka pronásledoval její tvář
chladnýma očima prosila muže v dešťácích
o zlato v jejich váčcích či o nože v jejich zádech
jeden z nich troufale vystoupil a zvedl ruku,
řekl: „byl jsem jen dítě, ale teď jsem jen muž“
vzpomínáš si na mne? jací jsme bývali?
myslíš, že jsme si měli být blíž?
chladní a věřící nás vzali za ruku
ukázali, jak se cítit dobře, ale říkat pravý opak
jazykem svázaným a ustrašeným jsme se naučili modlit
naše pocity ubíhají za námi hluboké, studené jako hlína a zesláblé
prapory a vlajky našich možných minulostí leží v cárech
vzpomínáš si na mne? jací jsme bývali?
myslíš, že jsme si měli být blíž?
jeden z mála
jestliže ty jsi jeden z mála, kteří mají přistát na nohou
co uděláš, aby se zbylí potkali?
nauč je
rozzbláznit se, rozesmutnit, sečíst dva a dva
ať se cítí tebou, ať se cítí mnou, přinuť je udělat to, co ty chceš
ať se rozesmějí, rozpláčí, nech je lehnout si a zemřít
hrdinův návrat
Ježíši, na co to všechno je
zkoušet nalít ty malé nevděčníky do formy
když jsem byl v jejich věku, zhasla všechna světla
a nebyl čas kňučet a trápit se
a teď kousek mne poletuje nad
Drážďanami
přesto na to nikdy nepřijdou
za mým sarkasmem lžou nebezpečné myšlenky
drahoušku, rychle jsi usnula, víš,
tohle je jediná chvíle, kdy si s tebou můžu opravdu promluvit
něco jsem ukryl hodně daleko
paměť, která je příliš bolestivá na to,
aby odolala dennímu světlu
když se vracíme z války, prapory a vlajky
visí na všech dveřích
tančíme a zpíváme v ulicích
kostelní zvony bijí
ale vzpomínka, která je stále vtisknuta v mé mysli,
doutná posledními slovy střelce na dispečinku
střelcův sen
vzpomínky, snášející se z mraků
spěchají, aby se se mnou potkaly
v prostoru mezi nebi
a v rohu nějakého cizího pole
měl jsem sen
měl jsem sen
nashledanou Maxi
nashledanou mami
po bohoslužbě, když pomalu kráčíš k autu
a stříbro jejích vlasů svítí v chladném prosincovém vzduchu
slyšíš bít zvon
dotýkáš se hedvábí ve své klopě
a když se objeví slzy toužící po útěše
bereš její křehkou ruku
a nevzdáváš se snu
***
místo, kde můžeš zůstat
kde je pořád co jíst
kde se staří hrdinové vlečou bezpečně ulicí
kde můžeš mluvit nahlas
o svých obavách a strachu
a co víc - kde nikdo nikdy nezmizí
kde nikdy neuslyšíš jejich obvyklé kopání do svých dveří
kde můžeš odpočívat na obou stranách cesty
a šílenci nefoukají do slabin řízením na dálku
a každý se může dovolat k právu
a nikdo už nezabíjí děti
a nikdo už nezabíjí děti
noc po noci
chodí v mém mozku
jeho sen mne dovádí k šílenství
v rohu nějakého cizího pole
dnes v noci spí střelec
co se stalo, stalo se
jen nemůžeme dopsat tu poslední scénu
zaměřit se na jeho sen
pomatené oči
stiskni rty, nenech vyklouznout svůj štít
svou neprůstřelnou masku
pokud zkouší svými otázkami zlomit tvé předstírání
můžeš se ukrýt, ukrýt, ukrýt
za pomatenýma očima
nasazuješ svou odvážnou tvář a prokluzuješ přes cestu
pro láhev
připevňuješ si široký úsměv, když se opíráš o bar
směješ se příliš nahlas na zbytek světa
s chlapci v davu
skrýváš se
za strnulýma očima
věřil jsi jejich pohádkám o slávě a štěstí
teď jsi ztracen v oparu toho alkoholového, mírně středního věku
vzdušné zámky se ukázaly být na míle vzdáleny
a ty se ukrýváš za hnědýma a mírnýma očima
dej své špinavé ruce pryč z mé pouště
Brežněv zabral Afghanistán
Begin zabral Bejrút
Galtieri vzal britskou vlajku
a Maggie jednou po obědě
vzala oběma rukama křižník
zřejmě aby ho přinutila vrátit ji
Fletcherův vzpomínkový dům
seber si všechny své přerostlé kojence, odveď je pryč
a postav jim dům, místo jen pro ně samé
Fletcherův vzpomínkový domov
pro nevyléčitelné tyrany a krále
na uzavřeném okruhu televize
se mohou ukazovat sami sobě každý den
ujistit se, že jsou stále skuteční
je to jediné spojení, co cítí
„dámy a pánové, přivítejte Reagana a Haiga,
pana Begina a přátele, paní Thatcherovou a Paisleyho,
pana Brežněva a společnost,
ducha Mc´Carthyho,
vzpomínku na Nixona
a nyní přidává barvu skupina anonymního
latinsko-amerického masa, třpytivě zabaleného“
očekávají od nás, že je budeme brát vážně?
mohou leštit své medaile a ostřit své úsměvy
a vzrušovat se na chvíli hraním her
bum bum, beng beng, lehni si na zem, jsi mrtvý!
bezpečni v upřeném pohledu skleněného oka
se svými oblíbenými hračkami
budou hodní hoši a holčičky
ve Fletcherově vzpomínkovém domě
pro koloniální mrhače životů a údů
jsou všichni uvnitř?
máte se hezky?
teď může nastat konečné řešení
Southamptonské doky
vylodili se ve čtyřicátém pátém
a nikdo nemluvil, nikdo se nesmál
v řadě bylo příliš mnoho volných míst
shromážděni
u Cenotaphu
s rukou na srdci všichni souhlasili
že schovají obětní nože
ale teď
stojí u southamptonských doků
s kapesníkem
a letní šaty se jí lepí
na mokré tělo
v tichém zoufalství kloubů
bledá na nejistých otěžích
statečně zase mává chlapcům na shledanou
tmavá skvrna se stále rozšiřuje
mezi jeho lopatkami
němá připomínka makových polí a hrobů
když boj skončil
promarnili jsme, co oni udělali
ale na dně našich srdcí jsme cítili konečný řez
konečné řešení
přes rybí čočku uslzených očí
mohu stěží popsat stav tohoto okamžiku
a daleko od výšek v čistě modrých oblohách
zavrtávám se dolů, do díry v zemi - tam se ukrývám
když při vyjížďce překonáš minové pole
zbiješ psy a ošidíš studené elektronické oči
když to uděláš, vyhni se pušce v předsíni,
vytoč kombinaci, otevři kněžský brloh
a jestli budu uvnitř, řeknu ti, co je za zdí
je tam kluk, který měl obrovský přelud
sní o milování s dívkami z magazínů
doufá, že když ty spíš se svou nově objevenou důvěrou,
mohl by ho kdosi milovat
nebo je to jen šílený sen?
***
a když ti ukážu svou horší stránku
budeš mne stále dnes v noci držet?
a kdybych ti otevřel své srdce
a ukázal ti své slabosti
co bys dělala?
prodala bys svůj příběh Rolling Stone?
odvedla bys děti pryč?
a nechala mne samotného
usmívajíc se v ujištění,
jako když šeptáš do telefonu
poslala bys mne balit
nebo mne vzala domů?
chtěl jsem odhalit své holé pocity
chtěl jsem strhat záclony
držel jsem čepel v třesoucích se rukou
a připravoval jsem se udělat to, ale právě tehdy zazvonil telefon
neměl jsem sílu skoncovat to
teď ne, Johne
vyser se na všechno, s čím se máme vyrovnat
máme soupeřit s prohnanými Japončíky
hoří příliš mnoho domů
ale ne dost stromů
máme se s tím vyrovnat
nemoci zastavit ztratit práci rozum mizí silikon
ó, bomba pryč zaplatit den sušit seno
zlomit připevnit velká šestka
cvaky cvak vydržet o ne.. bingo!!!
ať se smějí, ať pláčí, ať tančí v uličkách
ať platí, ať zůstanou, ať se cítí O.K.
teď ne, Johne
máme snést tu filmovou podívanou
Hollywood čeká na konci duhy
koho zajímá, o čem to je?
tak dlouhé, jako když děti jdou
teď ne, Johne
máš se smířit s tou show
vydrž Johne
máme se s tím vyrovnat
nevím, co to je
ale hodí se to tu jako...
pojď, na konci přesunu
se seberem a pochčíme
ale teď, Johne
se s tím máme vyrovnat
vydrž Johne
myslím, že je na tom něco dobrého
čítával jsem knihy, ale...
mohly by to být zprávy
nebo nějaké jiné nadávky
nebo třeba znovu použitá show
ser na všechno, máme s nimi vycházet
soupeřit s těmi prohnanými Japončíky
nepotřebuješ se trápit kvůli Vietnamcům
máme přinést ruského mědvěda k jejich kolenům
dobře, možná ne ruského,
možná Švédy
ukázali jsme Argentině
teď ukážeme těmhle
kvůli nim se cítíme tvrdí
a nebude snad Maggie potěšena?
s´cusi dove il bar
se para collo pou eine toe bar
s´il vous plait ou est le bar
kde je ten zasraný bar, Johne?
dvě slunce zapadají
v mém zpětném zrcátku zapadá slunce
klesá za mosty na cestě
a já myslím na všechny dobré věci,
které jsme nechali rozdělány
mám neblahou předtuchu
a podezření
že přijde holocaust
zátka, která drží
vztek uvnitř
ukazuje cestu
a náhle je tu zase den
slunce je na východě
i přesto, že den už skončil
zapadají dvě slunce
hmmm
je možné, že lidská rasa mizí?
jako okamžik, kdy brzdy selžou
a ty kloužeš k obrovskému náklaďáku
ty mrazivé okamžiky prodlužuješ svým strachem
nikdy neuslyšíš jejich hlasy
nikdy se už neuchýlíš k právu
a když se sklo auta roztéká
mé slzy se vypařují
nechávají jen dřevěné uhlí k obraně
konečně rozumím
pocitům několika diamantů a popela
příteli i nepříteli
v konci jsme si byli všichni rovni.
pro Ericka Fletchera Waterse (1913 - 1944)
© EDICE KOSICE, 1998
© Roger Waters, 1983; Translation © Lenka Křupalová, 1998
K vydání připravili: Lenka Křupalová, René
Kočík, Michal Janiš, Jiří Fiala
HTML podoba PK
EDICE KOSICE, svazek 15
Vydání první. Vsetín 1998
|
