Logo Moravského festivalu poezie

Dvě otázky z rozhovoru s Vladimírem Justlem , čestným předsedou poroty MFP

Proč jsou k interpretaci tak málo voleny texty současných českých autorů?

Protože je lidé neznají. A já se jim ani nedivím. Dneska většinou nevycházejí sborníky. Za rok vyjde, dejme tomu, dvě stě básnických sbírek poezie. Nejde to ani koupit. Lidé se neorientují. Až pochopí, že Trojak nebo Borkovec je autor, který za to stojí, že je dobré se utkat s Krchovským, protože je to poetika, která se tváří jako poetika 19. století, ale je to autor současný. Bohužel jim chybí většinou možnost nebo schopnost, aby sledovali, kdo dostal Ortnovu cenu. Situace je nepřehledná a nevyzná se v ní ani mnoho profesionálů. Kdyby četli Tvar, dozví se to spíše než když čtou Literární noviny.
Dřív to bylo jednodušší, protože lidé za sebou měli metodika. Když byl metodik špatný, byl špatný výběr. Když byl dobrý, dokázal člověka k něčemu navést. Mně nevadí, pokud se recituje starší literatura, pokud je nějak aktualizována. To znamená, abych pochopil, proč si vybrali třeba právě Machara. Chci, aby mne interpretace přesvědčila.

Může tuto situaci nějak změnit skutečnost, že recitační soutěž je doprovázena soutěží literární? Seznámi se recitátoři spíše s tvorbou svých vrstevníků?

Já si myslím, že to spolu nesouvisí. Myslím si, že autoři, kteří se do soutěže hlásí, nemají šanci, aby se stali recitovatelnými. A i kdyby se stali, tak neuspějí v konkurenci, když tady máte např. Hrabala, Kafku. Možná by uspěla humorná próza, ale to ještě nic nevypovídá o kvalitě. Spíše mne napadlo, kdyby každý rok na Bítově místo sborníku referátů vyšel almanach toho roku poezie. Podobně jako byly almanachy za první republiky nebo později v Klubu čtenářů v Odeonu. Myslím si, že by se to prodávalo lépe než sborník referátů, které stejně skoro všechny vyšly časopisecky. Ať takový poetický sborník dělá redakční rada mladé generace. Takové almanachy by se potom daly používat i pro recitační soutěže. Já si myslím, že by to leckdo uvítal. Samozřejmě, že by musel obsahovat bibliografii, abych o autorovi získal konkrétní informace, které mi ulehčí orientaci. Pár básní uveřejněných v almanachu by mělo být pozvánkou k autorově tvorbě, k tomu, abych se o autora buď zajímal, nebo nezajímal. Podle toho, která poetika mi jako čtenáři vyhovuje. Teď nemluvím profesně, protože to mne samozřejmě musí zajímat všichni autoři, ale jako prostý účastník recitační soutěže.

Rozhovor s Pavlem Chalupou, předsedou literární soutěže

Jaký je posun oproti loňské soutěži v oblasti tematické a jaký v úrovni příspěvků?

O literární úrovni nechci mluvit. To, co tím myslíte, je pro mě nepoměřitelné, takže jakékoliv srovnání selhává. Pokud bychom mluvili o počtu příspěvků, jejich různorodosti a poutavosti, pak je 2. ročník soutěže dospělejším bratrem prvního: 76 příspěvků, z nichž je 18 zastoupeno v našem sborníčku Zpráva o počasí, pestrost žánrová, jež zahrnuje snad všechny žánry od cyklu čtyřverší po román, sborníček, kam zařazujeme všechno, co nás upoutalo či nadchlo, se nám dvakrát rozrostl. A to jsme museli radikálně škrtat v dlouhých prózách, což je snad jediné, co mě na něm mrzí.

Co jiného může nabídnout tato literární soutěž a čím se odlišuje?

Do budoucnosti může myslím nabídnout především to, že nebude klasickou soutěží. Omezit soutěživost v literární části festivalu by, myslím, nemohlo škodit, protože, jak víte, jde o "soutěž" do značné míry výběrovou. Myslím si, že všechno (nebo skoro všechno), co tu můžeme číst, zaslouží si spíš zvýšené pozornosti než problémů s estetickou metrmírkou. Řešení je známo ze všech festivalů: neurčovat pořadí, ale udělovat jmenovité ceny. Ptal jste se ještě, čím se odlišuje: neznám jinou česko-slovenskou soutěž, jinou, kde sborník vychází v částečně zredigované podobě v den zahájení festivalu, jinou, která by byla v přímém kontextu s interpretační soutěží... Mám pokračovat?

Nechybí soutěži napojení na širší literární zázemí, tj. časopisy?

Prvnímu ročníku to napojení chybělo. Zdá se však, že nejméně půl chyby bylo na straně literárních časopisů. Pokud projeví letos sebemenší vstřícný krok, je myslím nejenom na nás lektorech, ale i na vás, pane redaktore, abychom byli ze všech sil prostředníky mezi začínajícími autory a literárními redakcemi a nakladateli.

S jakými potížemi jste se museli vyrovnávat letos?

S žádnými. V tom musím složit poklonu organizátorům, hlavně Pepovi Fabiánovi, který pro sborník i pro podmínky našich setkání s autory udělal všechno, co nám na očích viděl. A to není samozřejmost. Znám festivaly, kde kvůli něčemu, co skutečně potřebujete, musíte trochu křičet.

Co si přejete pro další ročník festivalu?

Ještě jednou slyšet se navzájem, aniž křičet.

Rozhovor s Janem Hlůžkem, vítězem literární soutěže v kategorii poezie

Jaké jsou pocity vítěze?

Cítím se poctěn. Mám radost, že to někdo čte, že z toho má radost. A to je důvod mé radosti.

Jste zástupce starší generace, která soutěž obeslala. Jaký je to pocit, setkávat se s lidmi o generaci starší?

Radostný. Když člověk vidí tolik mladých lidí, kteří dělají poezii.

Povede vás tento úspěch k tomu, že budete chtít publikovat?

Já jsem vlastně začal publikovat samizdatově už v Německu, v emigraci, kdy jsem rozdával své verše přátelům a ti byli takovým barometrem. Když básník zjistí, že má co říci více lidem, a když to jeho přátelé dávají svým přátelům, tak se rozhodne obeslat nějakou soutěž. Já jsem se po revoluci vrátil domů a na popud svých přátel jsem obeslal Seifertovy Kralupy a zároveň Valašské Meziříčí.

Co vás inspiruje na orientálních útvarech poezie?

Zvídavost. Nemám žádnou básnickou vysokou školu, ona neexistuje ani ta základní. Díky samostudiu. Dostal se mi do rukou svazek japonských haiku z produkce nakladatelství Heine, a tam byla krásná předmluva, která byla rozborem této formy. Byla tam řeč i o tanka, což je vlastně pětiverší, které haiku obsahuje. Nějak jsem se do toho pustil a vznikla řada sedmnácti haiku, čtrnáct matsuku a třicetjedna tanka.

Zkoušel jste psát v němčině?

Zkoušel, ale protože jsem odešel v osmadvadceti letech a tu řeč jsem nesál z prsu, tak do těch tajů jsem nemohl jako básník proniknout.

III.
Veškerý nářek
V jediné kapce deště
Políčko rýže

VII.
A zase stoupá
Dým bramborových natí
Tam u nás doma

XV.
Pak otec usnul
U matčiny studánky
A já se mu zdál

XVII.
Všechno se točí
A letí do neznáma
Jeřábi tančí

(z cyklu sedmnáct haiku)

Tanka č. 10

Letošní malvaz
Příliš se nevydařil
Tak jako loni

A přece jsme jej pili
A slunce velebili

Tanka č. 12

Pak převlékli si
Kabátce sametové
A přepřahali

Koníčky jež je vezli
Osudu ponechali

(z cyklu jednatřicet tanka)

Rozhovor s Terezou Jandovou - 1. místo v kategorii próza, 3. místo v kategorii poezie

Jaké jsou tvoje první pocity?

Cože? Aha. Moje první pocity? Tak rozhodně jsem první místo nečekala, protože si myslím, že tato soutěž má docela vysokou úroveň. Jinak mám radost.

Jaký byl první impulz k obeslání této soutěže?

Vyhrála jsem jednu soutěž v Plzni, a tak v tom prvotním nadšení jsem hned zašla do knihovny a začala jsem se shánět po dalších soutěžích. Pár jsem si jich vypsala, mezi nimi Valašské Meziříčí.

A dál?

Chtěla bych v psaní pokračovat tak dlouho, dokud budu mít o čem psát. Rozhodně se k tomu nechci nijak nutit, jenom proto, abych psala. Chtěla bych v tom pokračovat, dokud budu mít lidem co sdělit.

JEŽÍŠ UKŘIŽOVANÝ

„Odkud jsou nevím. Bůh odpírá vidět v nich vlastní tvory,
v těch dětech žížal s mraky,
v těch křížencích slov oplzlých s tmou a škvory.
Jsou to jen čmáranice. Jen klikyháky."
Jan Zahradníček

Byl přilepený u kulatého černého otvůrku
díře ve stěně
průduchu do jiných světů
záchodového prkýnka pro pavouky
Třel nohy o sebe síťnaté ponožky shrnuté probodané chlupy
svých nohou
vyrudlé tenisky nezašněrované
naježené
Rukama se přidržoval zdi tiskna dlaně do bílé loupající se
omítky
čelo si drhnul o dřevěný rám
jímž bylo
kukátko
orámované
a pomalu slinil Oko měl zarudlé ostrůvek světlé modré
duhovky plovoucí v bezbarvém rosolu sklivce
víčko bylo
opuchlé a pomačkané bez řas bez vrásek a záhybů Obočí
sestupovalo v hustých chomáčích ke
kořeni nosu
označeném hlubokou zanesenou
rýhou
nos sám pokrývaly
otevřené póry světle krátké chlupy
a nozdra zela jako bezedná temná jáma Ten nos se podobal
kristovým ubičovaným Zádům
pokrytým
krůpějemi
průsvitného potu
a lepkavými ranami
Na chodbě se děly zajímavé věci
divadlo pro blbečky a devianty kteří šoustají sami se sebou
orgie pro náboženské fanatiky
tyjátr
pro půlpány
blouznivce a
šašky
Dnes byla Květná neděle
S ohromnou prdelí
Skláněla se v růžovo
bílo
modro
zeleně
cihlové zástěře
poseté gerberami
narcisy
karafiáty
a růžemi
(růžemi!)
nad poškrábaným linoleem a nadávala
Vytírala Pečlivě zajížděla špinavým hadrem – onucí –
do všech koutů kam nemohla onucí dostaly se její nehty
u novorozeněte čisté
u ní dnes špinavá zásobárna
drobečků
Podrbal se levou nohou na pravé holeni
Chtělo se mu čůrat Uvažoval jestli si má spustit kalhoty a
uposlechnout svoji
potřebu
ale
pak si uvědomil že to se nesmí
To se přece
nesmí poučoval ho
vychovatel
na lopatce
za zády jeho
hovno
v ruce dřevěnou násadu od koštěte kterou ho tloukl
přes ramena
To se ve slušné
společnosti
nedělá
říkal klidně a bušil do něj pokud mu kůže nepraskla a
nevypouštěla tenké pramínky
krve
Potom musel výkal uklidit pomocí řetízku spustit vodopád
smrti
do porcelánové mísy a jít si lehnout na ztvrdlé bezesné lůžko
Květná neděle
se s funěním narovnala
vypnula
Poprsí přejela je
dlaní
pohlédla k jeho dveřím
(modré oko vyděšeně zamrkalo)
a zmizela
Chodba zářila čistotou
Také měl rád Rybí čtvrtek Venku se scházely lesklé rybí
hlavy nejrůznějších
profesí
stavů a
velikostí
stavěly se jako na přehlídku
na krku jim visely blyštivé stetoskopy
bílé
ploutve
plné záznamů a
diářů se míhaly vzduchem
doprovázely křikem vycházejícím z vedlejších místností
Oko sebou trhlo na okamžik se přikrylo víčkem slza mechanicky
vytlačená sklouzla
po tváři do
žlábku nade
rty
odtud do úst na jazyk pokrytý tenkým povlakem
Slaná voda naplnila zahrady zubů smísila se se slinami a znovu
vyplynula tentokrát po kradě a snesla se se sprškou slin na
jeho hruď
Zvedl ruku k srdci jako by chtěl toho
neúnavného
bušícího
ptáka chytit
Oko vidělo
velký
zelený list
sametovou skvrnu
s několika
hnědými flíčky a
temnou žilkovinou List se zachvěl naplněn vlastním
životem
a odplul
Květináč držel v rukou Velký otec
Pater magnus et meus
tlustá kůže se skřipcem na očích a
řetízkem na
vestě pocákané od vína
Pod
koleny
měl
připevněny
podvazky
které mu
držely ponožky
aby byly
stále
našponované
Jeho pokoj byl na konci chodby zavalený harampádím
přetékající popelnice špína s čistými podvazky a propocenými
nátělníky
Oko prokvetlé rubínem žilek se na okamžik přivřelo
Zaťal prsty do
dlaní
tiše vydechl nevyplatilo
se vydávat
hlasité
zvuky
člověk by se měl chovat jako
zvířátko
na lovu
a pak by měl vyhráno!
Znovu přitiskl oko ke
štěrbině
hajzlu
pro
pavouky
Spečené vlasy odhrnul z
čela
rázným
pohybem
zabíjeji všechny
případné
myšlenky
Chodba byla tichá a prázdná zřejmě byl čas
Po ukřižování
Doba ukládání do hrobu
stírání krve
potu a
pomočených
dlaždic
Doba kácení
dřevěného kříže
odmlčených výkřiků
stažených hrdel
(a zadků)
Doba
kamenné jeskyně a
katafalku
Ani si neuvědomoval vlhké teplo které se mu náhle rozlilo
v rozkroku
Okoralé rty měl přitisknuté na zeď oko ustrnulé v očekávání
Vzkříšení
Jazyk byl neohebný jako podešev ústa
nevysychající studna
slin
S tichou září se před ním rozvinula motýlí
křídla
odložený rubáš a
závoj zavířily na cestě
do neznáma
někde se nejspíš roztrhla šňůra perel zvonivé ťukání korálků
dopadajících na zem naplnilo prostor až
po střechu
v okenních
tabulkách
se zaleskla
pavučina
duhy
zlaté flitry prachu protkávaly něžně vzduch
Přišlo Vzkříšení!
Lazare
veni
foras!
Ty
čuně
zase ses pochcal?!
Pod
kouzelným
dotykem
dřevěné
násady
mu záda rozkvetla
kapkami
krvavých
růží
Byl Den koštětové násady Po něm následovala
Obědvací středa
Rybí čtvrtek
pak
Doba hájení a
páření
posléze čas
Po ukřižování
Doba vzkříšení
a potom.....

LAZARE
VENI
FORAS!

JÁN GAVURA - 2. místo, kategorie poezie

PLACHÍ
sme ako ryby. Rýb
sa ľakáme.

Bezvedomie nás prekvapuje v prúde
ako ľahká smrť.

Pili sme piesky,
plytčinu jemnejšiu od vody.

Prekročili sme
rýchlosť, rozkázali
svedomitým piestom
a chrbty sú pevné v pevnine.

Barkasy na brehu prikryli
plachtou. Potichu
sneží. Po rieke
mohli sme dosiahnuť pramene.

ZO VŠETKÝCH SLOV
tretia dlaň neurčitok
zakrýva štíhle telo jazvy.

Zimovať ešte po zime?
Je to neurčitočné,
zvláštne zvlhnúť,
semena tikajú pod kôrou
a je to srdce, z ktorého
má byť určitok.

Možnosť radosť a možnosť nádej,
každý je svetelný rok a
z mála menej máme
na rovnováhu.
Na prstoch rúk
opašné tváre stúpajú
jedným smerom.

ROVNÍ HĽADAJÚ VODU, ROVNEJŠÍ
uverili možnosti.

Hlina sa
miesi v hrdle a do slov
hrnčiar vo vybosenom
kruhu modeluje šľapaj.

Za svetla
nie sú slepé ramená a
na druhej strane
moria majú tú správnu farbu.

Aspoň raz sa nemusíme báť,
cesty vedú pútnikov.
Ó, vznešený
infinitiv rieky.

SOŇA PARILÁKOVÁ – 3. místo, kategorie poezie

TAK ŠIALENÁ OFÉLIA ZO MŇA PREHOVORÍ

Bože, dak,
aby táto noc,
ktorá stiekla
zo zmrznutej vody,
vydýchla naposledy.
Opretá o Hamleta
nech umriem
až vtedy,
keď pobozká sa
lono
s kordom muža

a kvety
uzavreté do plynutia
snímu z nás
viečka očí.
Bude vidúcno
a čisto
na stole
i v hrobe
Amen.

SPOVEĎ STARÉHO BLÁZNA

Vyhnaný
z času
z krásy

vyjsť pred dom
bez plášťa
bez štítu stáť
nahý

Chodiť okolo svojho tela
očami
Vylomiť si zub
a synkopu s ním klopať
smrti na čelo
Vyvolávať tie najvyššie ceny
Pod ruku kúpiť si dotyk
to čo bolelo...

Potom dych dostihnúť
a trávu nasiať pod zahyby kože
Klíčiť do svitania
novej podoby
Dážď piť
brúsit v sebe nože
stebiel

pod nohy žien sa prestrieť
zatúžiť
a čakať kým vytrhnú ti
nežne
divé maky očí

Vítězové autorské soutěže 34. Moravského festivalu poezie

POEZIE

1. JAN HLŮŽEK
2. JÁN GAVURA
3. TEREZA JANDOVÁ a SOŇA PARILÁKOVÁ

PRÓZA

1. TEREZA JANDOVÁ
2. JAN PAVEL

[ rukopisy ] [ texty ] [ potápěč ] [ kotrla.com ] [ scriptorium ]

od 19. 9. 2002