KARIN TACHECÍ

Zachraňte životy před životem

TICHO... Obří černý pták se otírá svými hrůzostrašnými křídly o pospávající klid, který postupně přerůstá ve stále silnější hrobové ticho jež odívá rozpustilé životy a hrouží je do odsvětlených hávů. Obří černý pták dosedá na rozkymácené ochozy lidských úsměvů, rozmáchlými pohyby zlověstných černých křídel směřuje vítr do vyschlých úst žen, dětí, mužů a se zalíbením pozoruje bezmocně otevřené krátery v předvečer násilí, jejichž žhnoucí dna zalévá kalná čerň strachu. Země se mění v mrtvou měsíční krajinu, kterou představují urny, plnící se postupně prachem pohřbených nadějí. Obří černý pták odhaluje chřtán, do uren se valí nově zesnulá odhodlání, boje schopné argumenty nezvládají pokřivenou dráhu úsměvů a řítí se tak do změti pokořených námitek proti cizí síle. Obří černý pták propadá opojení z vlastní, dobře vykonané špíny a počíná skřehotat. Sirény hrají tu naší “válečnou”, nebe se skví tanečníky ze západu. Jsou rozjařilý, hluční, rozhodli se užít si dnešní večer naplno, zpestřují si chvíle blaha světlicemi ráže “SMRT JISTÁ”. Před půlnocí si připijí rudým ročníkem 99, z jejich rukou odkapává nepřátelská krev lapených. Obří černý pták šťastně vítá spojence, se zběsilým nadšením zbloudilého mořeplavce vidícího pevninu, okolo sebe rozhazuje křídly a provolává sláva těm ocelovým upírům. Přilétli zachránit tisíce životů, vyprázdnit přeplněné krátery a vrátit zemi, její hladkou, usměvavou tvář. Toť mylná domněnka všech kteří utkvěli pohledem na lícu této akce, jenž je snaživě předkládán k nahlédnutí po celém světě. Avšak rubová strana je odhalována již opatrněji. Snad proto, aby nebyla objevena její sobecká rozloha, existující na úkor lícu. Líc skýtá šance, rub jistoty. Líc je šancí na ŽIVOT, rub jistota SMRTI. Šance jsou malé, SMRT nekončící. Šance se ztratí, ale SMRT zůstane – zůstane na ulicích, v budovách, pošpiní na duši pozůstalých - šat ze vzpomínek, který tak nelidsky potřísnili zachránci při svých oslavách

Siréna se výhružně opírá do ustrnulých, opatrných nádechů povětří. Leží s rukama vměstnanýma pod hlavou a nechává sklouznout víčka přes ospalé, světle modré oči. Zvuk sirén je stále trhanější, neúplnější, až je intervencí snu přerušen zcela.

Potácí se ulicí, krytou lidským dlážděním. Těla se místy překrývají objímají a jejich dávno ukončený pohyb se někdy zdá býti pózou spokojeně spícího člověka. Překračuje ty věčně odpočívající postavy, z nichž některé už dávno ztratily konkrétní podobu a byly potaženy nemilosrdnou mlhovinou z nadpozemských světů, ztrácejíc se jak umělá hmota nad ctižádostivými plameny mladého ohně. “Mami!” Hladově, s obnaženými dásněmi se rozbíhá za stínem ženy, mizící za rohem. “Mami!”. Surově sevře stín a vyleje si naň všechnu svou lásku. Obří černý pták se pln zklamání a zármutku vznese nad zem a plavým letem se ztratí z obzoru.

Siréna a její omšelá melodie každodenní bolesti je zpět. Venkovní hluk omývá břehy předchozího relativního klidu. Oceloví upíři si razí cestu nebesy, odkud shlíží hejna rozčepýřených mračen. Otevře doširoka své modré odlesky vnitřního neklidu. Zračí se v nich všechny obavy z nadcházející minuty, nesmířeně poskakující po modrých hladinách ztracených hlubin. Není kam utéci, není kde skrýt nevinný, nadějný plamínek. Obří černý pták zeširoka máchne svými hrůzostrašnými křídly a zhasí tím vichrem cizí síly i ten nevinný, nadějný plamínek. Svištivé zaúpění letící bomby umlká. “Synu!”. Stín ženy sevře bezvládné tělo a vyleje si naň všechen svůj žal.

od 19. 9. 2002