Venda Veselá

Verše

Loučení

Cinkání klíčů
Poslední zvonění
snad na poplach.
Už dávno jsem nic nenapsala.
Společné zájmy máme,
totiž
strach,
že horu jenom s křídly překonáme.
A křídla nejsou,
nejsou na dosah.
Ruce mé, co je ve vás?
Cítím jak hoříte.
Cítím ty plameny.
Nevím, nevím, nevím….
Znamení
doby poslední.
Vnímám to poslední zvonění.
Toužím říct: “Tohle je loučení.”
A hrdlo se svírá,
to piju odvar z černobýlu
příběhů, které jsem vysnila
a žít je neuměla.
Smím všecko,
všecko pošlapat?

Jednou

Budu mít jednou vlasy bílý
a nad nimi jen slunce zář,
pod modrou se budu toulat oblohou,
bílá oblaka budu potkávat.
Koupat se budu v tůních hlubokých,
z potůčků horských vodu pít.
Konečně domov budu mít,
nad hlavou jenom větví pár,
to kdyby v noci přišel déšť,
aby mi příliš nesmáčel
hlavu bolavou,
bolavou.
A potom projdu údolím
vždy jenom proti proudu řek.
Zavázaná jsem poznání,
že cesta vzhůru nekončí
a jestli dojdu na vrchol,
nebude síla na střemhlav.
Spíš ale asi zabloudím
a kruhem budu obcházet
to místo dávno vyhlídlé
a nedostižné pro mé já.
Proč jenom, pýcho moje, proč ?
Proč ubíjíš mě k zoufání ?
Nechci se ptát,
co křičet smím.
Můj úděl
to je zpívání
a moje píseň
je můj cit
a cit můj
to je láska má…
jen vzhůru,
cestu neztratit
až rozedřu si kolena,
až krví budu značit směr,
až bude pozdě odcházet
a přicházení odmizí,
až blankyt splyne s bílou skálou
a sluncem rozpálený tep té skály dešti půjde vstříc,
až jediná barva je krev
a značení té cesty až,se s čárou ruky protne mi,
ne dřív, až potom lehnu si
a stále budu na zemi.
Pak teprv možná najdu klid
v tom nesmyslu té cesty vpřed,
až zjistím, že je bez cíle,
co drahokam byl, že je led
a v žáru dlaně roztek se
a zbudou slzy a jen pláč,
že spěchala jsem k vidině,
co není.
Není.
Není.
Nač.

Tolik smím

Znovu a znovu zpátky přicházet
a na kolenou klečet,
tolik smím.
A hřích svůj ve svých dlaních nehledat
a šeptat, tiše šeptat, že
Svět je jen klubko zmijí smotané
i já jsem zmije, uštknu Tě, tak běž!
Alespoň se ještě snažím, i když je to všecko na levačku...
ale aspoň vidím, že se ode mne ještě něco čeká.
Ať se hnu, kam se hnu, ubližuju, ubližuju, ubližuju,
je toho tolik, tolik ke zničení, že se ani kloudně nedá jít.
To bych chtěla ještě víc,
ve světě složitým a divným jen tak po svém žít a někomu radost udělat,
to bych moc chtěla,
po ubrusu prstem čmárat a omylem napsat něco krásného………

Bouřka

Už zase někdo
mnoho
fotí zemi.
Za bleskem blesk.
Úchvatné snímkování.
Skrývám se před spouští,
krupobití ji tu zanechá.
A nevyletí ptáček.
Však je dobře…..
Co kdo rozmlátit chtěl, rozmlátil.
Jsme jen diváci.
Tak málokdy co zmůžem.
Melou se v nás genetický vlohy,
Hvězdná předurčení
a vůle ke změně je slabá.
A když se potenciály vybijou v jediné jiskře,
hrom už je jen
neškodné dunění obrovské prázdnoty v nás.

Slabost

Šeptám jen jedno:
"odpusť mi,
odpusť mi"
Už není ve mně křik,
jen pláč.
Tichý a bezmocný,
že všechno je v mých rukou
a obě jsou levý.
Nechce se mi dýchat,
ale musím,
a když jsem říkala,
že chci vzít a nést kříž,
ten svůj,
netušila jsem,
že budu vláčet sebe.
Těch pádů bylo mnoho,
už zase. Zkouším vstát.
Už, už jsem na kolenou
a hlavu držím zpříma.....
a než naberu trošku síly,
pohrávám si s myšlenkou,
jestli je nutný vstát a jít,
jestli by nestačilo
zbytek života
proklečet.

City

Bojím se,

V domnění,

A když se neohlížíš,

Až se zbavíme

Na horách

Smutno je na horách,
když ohně nehoří,
když světlo nesvítí
a slunce nepálí
a měsíc za mrakem
cudně tvář ukrývá.
Kamenná, studená, ponurá, neživá.
Volá a přemlouvá:
“Vejdi sem, člověče,
po lesích dříví dost,
udělej ohýnek
na pustém těle mém
vykouzli plamínek.
Já nemám, co Ti dát,
sám ber si náruč mou.
Ty nejsi Mohamed.
Nepřijdu za Tebou.
Víš ale, víš, kde jsem.
Až budeš chvíli mít,
přijď, však víš, dříví dost….
Můžeš mě rozsvítit.”

Tvoření

Sedmistéhodevadesátéhopátého dne řekl Bůh:
Když je všechno průzračné, jasné a zřejmé,
člověk nic nehledá a zjevně se nudí.
Stvořme tedy mlhu, aby tápal a hledal,
narážel náhodně a nechtěně,
objevoval i netušil,
nerozuměl, žil….
A byla mlha.
I viděl Bůh, že je to dobré……

Touha

Chtěla bych zažít vinobraní
a v dlaních skrývat kapku vody
s nadějí, že se vínem stane.

Chtěla bych projít pampeliškou,
kobercem zlatým nohy třísnit
s nadějí, že se vzlétnout může.

Chtěla bych poznat hlubší spánek
a sny k snům nočně přivazovat
a mít tak ještě jeden život.

Chtěla bych zpěvem vítat slunce
a nemuset se přitom skrývat
před kdekým, kdo dnes rozum nosí.

Chtěla bych zmizet souměrnosti,
schválně se zkroutit do křížaly
a vysušeně vonět ústům.

Chtěla bych spoutat krev a mlíko
a podat tváři rozpálené
polibků něhu bez rozpaků.

Chtěla bych ovládat řeč těla
a slova vtisknout do úsměvů
a vědět, že mi porozumí.

Chtěla bych podat ruku ohni
a poctivě se nepopálit,
dovést ho na druhý břeh řeky.

Chtěla bych být jen stínem v slunci,
aby si u mne odpočíval
ten, kdo je poutník bez domova.

Chtěla bych dávat jenom radost
a tvářím jejich slzy stírat
a vracet očím usmívání.

Chtěla bych podat ruku dlani,
a v pevném stisku, v rozloučení,
zůstávat chvěním mezi prsty.

Den

Den jako korálek,
perlička
na nitce,
tkalounku,
špagátku,
tak stejná mezi všemi,
zamlženě bílá,
v dlani studí,
ale jenom chvilku.
Mezi prsty svý teplo jí dávám,
aby mě hřála,
až moje ruce
vychladnou.

Láska

Podej mi ruku s usmíváním,
jenom si kouknem do očí,
kolem nás stromy zatočí
z uzlíků obrázek udrhaný -
to, že mám hlavu zamotanou
a popelavě šedé oči.
Podej mi ruku s usmíváním,
pevněji stiskni,
furt se točím,
motám se kolem horký kaše,
ochutnej, prosím, budem spolu,
já tvoje nejsem, já jsem naše,
jsem šašek z psychodramat dolů
a posílám si sobě přání
veselých vánoc
z usínání.
Mám ještě na rtech tvoje sliny,
jak splývala tvá ústa s mými,
mám ještě tělo od tvých dlaní,
jak hladil jsi mne za svítání
a budil jsi mne z polospánku,
mám ještě, i když na kahánku…
Až zase přijdeš, do tvých dlaní
ty svoje vložím s usmíváním.
Mé usmívání.
Mé usmívání…
Mé oči svítí tvými světly,
má křídla, sny a přání
vzlétly.
Podej mi víno, napiju se,
rozleju kapky po ubruse,
a pak se shýbnem pro jablíčka,
tiskni mě, miluj, zkus mě hýčkat,
naslouchej, chvíli
nepostojím,
prober mě, já se vzbudit bojím.
Je věčnost smrt i umírání,
je láska, je! je výkřik v přání
zranit, být zraněn, zahojit se
a odevzdat si svoje těla,
ústům svým rozkaz dát
a sát,
když svolíš, tebe z tvého těla.
A naslouchat a rozcuchávat
a učesat a s tebou vstávat.
Mé snění, snění beze spánku
a tvůj dech u mé hlavy chvěje,
jsme hloupé děti dobroděje
a nevíme, co všechno smíme
a pláčeme, že neumíme.
A trhat stále chceme plody
a já chci bouřit klidné vody
a nikdy nedat jistot víc,
než abys pořád ve mně hledal
a neopustil svoji lásku
a přitom nebyl na provázku,
řetězem žádným připoutaný,
dívej se, já jsem z druhé strany
zas jiná, jiná, narozená
jen pro tebe a
usmívání.

Titulky

Posly slov odít do černého,
potřísnit bílé jejich těly pro vyřvávání kamelotů:

Znamením doby povrchnost a bída!
Myšlenky na prodej!
Obráceni čelem!
Kdo stojí za pultem?!
Není kupujících!

O lásce

Celou noc jsme si šeptali
opile
opilí
slova lásky.
A jeden v druhém hledali
snad sebe
a chuť za provázky,
co předtím k loutce navázat,
smět tahat sám
a vidět co chci
a slyšet
a trochu ovládat….

Když nám to došlo, vykřikli jsme,
údivem, smutkem, znechucením,
že podlehli jsme, jako všichni,
že tohle přece láska není.

Pak střízliví jsme povídali
a svobodu si zase dali
a jeden utek, druhý zůstal…..

Oddělen silou svého citu
šeptáš
moc slabě
šeptám
Jsi tu?

od 19. 9. 2002