HONZA MATÚŠEK

Maras

• záčátek první části
• začátek druhé části
• začátek třetí části

…začátek první části

zvrat

první kapitola, sama o sobě

Byl jsem doma sám. Nevěděl jsem pořádně, co mám dělat a tak jsem se jen tak podíval do ledničky, kdoby to udělal jinak ?. Opatrně jsem otevřel bílá dvířka. Bydlel jsem s rodiči a moje matka neměla ráda, když někdo upatlal dvířka od ledničky. Říkala to pokaždé, když někdo otvíral tu bílou věc. Naše lednička dělala kravál, ale jenom v noci. Ve dne nikdo doma nebyl. V zadu jsem našel položenou zelenou láhev o malém obsahu. Bylo to šampaňské - polosladké šumivé víno biele -. Zmateně jsem chodil po bytě a nevěděl jsem, co mám dělat. Popíjel jsem zelený čaj a byl jsem roztěkaný. Po zeleném čaji se stejně jinak nedalo. Umínil jsem si, že budu něco dělat - prostě NĚCO, nejméně půl hodiny vkuse.

Vytáhl jsem ten šampus z ledničky a zkoumavě se na něj podíval. Láhev vypadala nevinně a otec měl ve skříňce v pokoji ještě láhev wiskey, pro případ nouze. Nouze byla pořád. Chystal jsem se láhev otevřít a pak zazvonil telefon. Se znechucením jsem láhev položil a šel to zvednout. Na drátě byl nějaký chlap, nevím jak byl vysoký, ale sháněl zástupce ředitele Ostravské pobočky půjčovny vzducholodí. Řek jsem mu, že Silvestr je až pozítří a zavěsil jsem. Chtěl jsem se s ním bavit déle - mohlo to být zajímavé i legrační zároveň, ale vytáhl jsem už přece flašku. Byla tak krásně plná. Strhal jsem ze špičky alobal a uviděl bílý, umělohmotný špunt, o jehož kvalitách jsem nepochyboval. Bylo to poprvé, co jsem otvíral flašku šampusu. Láhví jsem namířil do rohu kuchyně a ujistil se, že nehrozí žádné rozbití některé ze skleněných věcí v kuchyni. Pomalu jsem oddrátoval zátku. Ještě pomaleji jsem ji uvolňoval. Věděl jsem, že to může bouchnout a bál jsem se toho a pak najednou špunt vyletěl a ozvala se rána. Byl to zmatek. Doma jsem byl sám a pak jsem zjistil, že špunt prorazil dvířka od mikrovlnné trouby.

Zmáčknutím tlačítka jsem mikrovlnku otevřel, vytáhl špunt a dvířka zavřel. Podíval jsem se do trouby přes díru ve dvířkách s jistou nostalgií a špunt vyhodil do koše. Lokl jsem si. Byla to paráda. Bylo v tom hodně bublinek a měl jsem radost, že můžu žít, aniž bych měl žízeň. Za chvíli jsem byl opilý a tak jsem zavolal mé dívce – Aneta se jmenovala. Řekla, že mě miluje, já se napil a hned jsem věděl, že jí taky miluju.

Pořád mi vrtalo hlavou, co se stane, až se mí rodiče dozví, že na dvířcích od mikrovlnné trouby se objevil větrací otvor. První mě napadlo, že bych mohl otvor vypilovat pilníkem do tvaru kruhu a tvrdit, že jsem chtěl napomoct lepšímu chodu domácnosti a že jsem začal u mikrovlnné trouby. Pak jsem si uvědomil, že by to asi dopadlo stejně, jako když u nás byl kamarád a rodiče ne. Chtěli jsme si tenkrát udělat takovou romantickou pařbu ve dvou. Vykouřili jsme bezpočet kvalitní trávy. Leželi jsme na koberci v mém pokoji a dělil nás pouze skleněný talířek na kterém stála červená svíčka. Všechno jsme mohli. Byli jsme králové světa jen tak, sami pro sebe. Patřil nám svět a my v tu chvíli věděli, že spasíme úplně všechno. Bohužel však do doby, než svíčka dohořela. Vosk se začal rozlévat po talířku a myšlenka, že svíčka dohoří a bude tma, nebyla moc příjemná. Kamarád Adolf začal experimentovat a sypal na talířek všechno, co mohlo hořet. Nedopalky z cigaret, vypálené zápalky z popelníku, obsílky k soudu atd... . A nakonec to taky všechno hořelo. Byl to krásný a barevný plamen. Měnil strašně rychle barvy, vzbuzoval v nás naději a nám se to líbilo.

PUK !, ozvalo se najednou z talířku. Ano, talířek praskl samým žárem a rozdělil se na dvě, nebo tři části. Vosk nevěděl, co má dělat a tak začal stékat puklinou v talířku přímo na náš šedý koberec. Koberec hořel taky. Pak jsem vystřízlivěl a začal zmatkovat. Běžel jsem do kuchyně a hledal zdroj vody. V tom chaosu jsem nemohl najít dřez, ani umyvadlo. Napustil jsem sklenici a běžel zpátky do pokoje. Adolf klečel nad plápolajícím kobercem a vydatně se smál. HAHAHA se smál, a já na plamen vylil tu vodu. Plamen zhasl a Adolf se rozkašlal. Měl zánět průdušek a já zkaženou náladu. Pořád se smál a já orodoval nad propáleným kobercem. Nicmoc, takové černé kolečko - z šedého koberce NEODSTRANITELNÉ!!!

Nevěděl jsem, jak to mám rodičům říct. Určitě by je to ranilo, a tak jsem na ten černý flek přisunul židli. Ta židle tam stála asi měsíc a půl. To jsme se s rodičema strašně hádali, kvůli tomu, že už tři týdny nechodím do školy. Nechtěl jsem tam chodit. Byl to hnus, a tak jsem jim řek, že tam už nebudu chodit, nebo to zjistili sami ?

Tenkrát jsem chodil do třetího ročníku průmyslovky. Škola to byla věru zvláštní. Můj třídní profesor, dá se říct, byl velice vzdělaný a vnímavý muž, ale to bylo všechno. Ve třídě bylo jen pár (doslova pár) dívek, které povětšinou mlčely, protože by stejně ten dav nevychovaných puberťáků nepřekřičely a i kdyby jej překřičely, nebylo by jim to vůbec platné, jelikož by je stejně nikdo neslyšel. Třídní se orientoval pouze na dívky (neměl jsem mu to za zlé, nebyl jsem jiný), přičemž občas zapomínal na výuku, když se zasněně díval do obrovských očí naší spolužačky. Dalo by se možná říct, že na ní pořád mluvil tak dlouho různé nesmysly, až ji úplně zdeptal.

Jednou jsem byl zkoušený a zrovna, docela náhodou, jsem nic neuměl. Tápal ve všech různých vědomostech a tématech, aniž bych si uvědomoval, že tápu, plácal jsem originální nesmysly a psal křídou na tabuli různé vzorce, které by v praxi většinou vedly k nenávratné destrukci přístroje.

“Anatole, vy nic neumíte !!!, …. Ano!, vy jste se neučil, táák je to ..”

“no, já jsem se nestih připravit a…”

“to mě nezajímá, máte za pět, běžte si sednout!”

Učitel mi napsal pětku do známkového indexu, já poděkoval a šel si sednout do první lavice. Chvíli bylo ve třídě ticho, jelikož jsem si po chvíli všiml, že se učitel na mě upřeně dívá a vypadalo to, jako by ze sebe chtěl dostat nějakou velmi oduševnělou myšlenku, Třel o sebe svými kuními rty a tvářil se důležitě …: “Anatol, vy si dobrovolně ničíte zdraví ?”. Nevěděl jsem, co tím myslí, snad narážel na to, jak jsem smrděl cigaretama, ano je pravda, že jsem si před hodinou šel zakouřit na záchod, snad proto, že jsem měl chuť.

“Ano”, odpověděl jsem celkem v klidu, protože i přesto, že jsem byl nevychovaný grázl, společenská nula, výtržník, lump, ztracený případ, sobec, podvodník, zloděj a blbec, jsem si uvědomoval, že kouření způsobuje smrtelná onemocnění, rakovinu, impotenci, tudíž jsem odpověděl popravdě. Pak se na mě ještě tak dále díval asi pět minut a suchým hlasem ze sebe vytlačil, že bych se měl nad sebou zamyslet.

Netušil jsem, že to nebylo kvůli cigaret, ale kvůli toho, že si myslel, že chodím do školy zfetovaný. Řekl to rodičům na třídních schůzkách. Doma to bylo fajn:

“Jsi grázl, chodíš do školy zfetovaný, říkal to pan učitel třídní !!!!”

“aha, to je asi nějaký omyl”, řekl jsem a nevěřil takové kapitální blbosti, úplně jsem viděl jak jim to říká a přitom mu padá z pusy radioaktivní sliz plný žahavých chlupů.

“nechodím do školy zfetovaný”, řekl jsem opět, když jsem si musel vyslechnout půlhodinové kárání, které vedlo k zívání, bylo to horší než “Tak jde čas”.

Chystal jsem se jít spát, a rodiče vymysleli, že bych se měl léčit. Když už i učitel říká, že je to se mnou tak špatné a zabité. Věřili učiteli. Bylo to fajn, jednoho dne jsem nastoupil do auta, řídil otec a vezli mě do K.Centra. Centra pro drogově závislé. Když jsme vešli, ovanul nás smrad záchodů, brečící rodiče a depresivní kresby závislých narkomanů. Přivítala nás mladá koordinátorka, která svým přesvědčivým úsměvem a upřímnýma očima navozovala pohodový dojem. Mě zavedli do jiné místnosti, než rodiče. Rodičů se ujala koordinátorka a mě se ujal hlavní velitel, v podstatě magor. Řek jsem si, tak co, aspoň ňáký zážitek.

Byla to malá místnost a šéfík si sed naproti mně, chvíli se díval svýma zlýma očima a já hned věděl, že na ňho nemám. Byl jsem si jist, že se mi nemůže nic stát, jelikož drogy jsem nebral, v té době jsem ani moc nehulil, spíš vůbec.

“Tááák, chlapečku, co to děláš svým rodičům, myslíš si, že si to zaslouží ?”, začal zhurta a očka mu jenom zářila.

“ne, …, nezaslouží”, zkusil jsem mu přitakat, aniž bych věděl, co tím sakra myslí.

“ty jsi feťák, kupuješ si pervitin ve Sklepě a chodíš tam každý den”, snažil se mě zdeptat …

“né, nechodím tam skoro vůbec, jen párkrát jsem tam byl, pervitin jsem nevyzkoušel”, mluvil jsem pravdu, byl silnější, a začal jsem si pomalu připadat jako Jan Hus, který i přes svou pravdomluvnost uhořel.

Pořád na mě zkoušel nějaké finty, třeba ta s metylalkoholem. Prostě přede mě postavil flašku s metylalkoholem v láhvi od vodky a zeptal se mě, jestli bych si s ním dal panáka. Chvíli jsem se na něj díval a čichl jsem si. Možná jsem si měl loknout, pořádně, abych už nemusel poslouchat jeho kecy, které mě strašně nudily … “nedal bych si, nemám chuť”, řek jsem a on mi pak zase začal vysvětlovat, že jsem feťák, protože bych se určitě napil, že bych chcípl, ani bych nevěděl jak.

Pak mi dělali testy na všechny drogy, nenašli nic, ani trávu, ani smítko, ani stopa po droze. Nechápal jsem, co je na mě teda tak zkaženého, když jako nic nenašli a myslel jsem si, že to bude v pohodě. Rodiče mi jen řekli, že to se mnou není tak ztracené, jak si mysleli, ale byl jsem teda jako na šikmé ploše, chodil jsem po ostří nože, jednou nohou jsem byl v kriminále a padal jsem do jámy lvové. Do toho centra jsem chodil ještě asi týden, a když otec zjistil, že tam trávím po škole většinu času, protože se mi to tam fakt zalíbilo, mi přikázal, abych tam už nechodil.

No toť byla škola má a já tam už vlastně nechodil, jen jsem si vzpomněl, jaké to tam bylo, no a teď, když to naši zjistili tak se …

… naštvali a řvali, oba dva. Matka letmo očima přejela můj pokoj a hystericky zařvala, ať sklidím tu židli, co už nejmíň měsíc stojí uprostřed pokoje. Řek jsem - a proč ? - a židli co nejopatrněji posunoval zpět ke stolu, kde původně stála. Šel jsem zpátky do kuchyně a provinile koukl na matku. Nevšímala si mě. Všimla si toho fleku. Pak už to šlo jako pomásle. Zrudla, hodila po mě kuchyňským nožem, kterým si zrovna natírala tavený sýr na chleba a řekla, ať si sbalím věci a vypadnu. Udělal jsem, všechno co mi řekla. Ukáplo mi pár slz. Věci jsem si nabalil do velkého, zeleného batohu. Nacpal jsem tam pár kusů oblečení. Moc jsem toho nechtěl s sebou brát, abych se zbytečně netahal z těžkými věcmi. Snad jen pár kazet ( ty jsem později všechny do jedné poztrácel ), jednu knížku. Zapomněl jsem na zubní kartáček a pastu. Pak jsem ještě chvíli zmateně pobíhal po bytě, okukoval zdi, v zrcadle jsem si všiml, že mám zarudlé tváře a dokonce se zdálo, že kulhám.

nové bydliště bez budoucnosti

Vyšel jsem před dům a pozoroval stromy. Bylo jaro a budoucnost byla za mnou jako ten dům. Všechno kvetlo a to mi pomáhalo. Tenkrát jsem si umínil, že se budu řídit převážně svými instinkty. Šel jsem kolem parku. Seděli tam opilci a byli opilí. Smáli se a hledali prázdné láhve, aby je mohli vrátit a koupit si plné. Chtělo se mi jít za nimi a opít se, ale táhlo mě to spíš někde jinde. Šel jsem do své nejoblíbenější ostravské hospody. Jmenovala se Hudební Bazar. Stál jsem na tramvajové zastávce a čekal na tramvaj. Potkal jsem kamaráda a vysomroval cigaretu Marlboro Light. Chutnala mi, jako nikdy předtím žádná cigareta. V tramvaji se mi honily hlavou chaotické myšlenky. Nedokázal jsem se ovládat a vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, nebo kam mám jít.

Přijel jsem do Bazaru a spatřil zelené světlo lemované hustým dýmem z cigaret. Hrála tam hudba, už si nepamatuju jaká. Určitě se mi nelíbila. U stolů seděli kámoši a divili se, jaktože mám s sebou takový velký batoh. Sed jsem si na židli a zapálil si cigáro. Depresivně jsem vyfoukl kouř a pokračoval:

“naši mě asi vyhodili z baráku”, řekl jsem co možná nejzkroušeněji, sklopil oči a díval se do země.

“to jo ... FAKT ???!”, ozvalo se od stolu skoro jednohlasně.

Mlčky jsem přikývl a tvářil jsem se, jako, že se mi chce zvracet.

Bylo na nich vidět, že je to překvapilo a v jejich pátravých pohledech byla vidět nejistota. Necítil jsem se jinak, vlastně... cítil jsem se mizerně.

najednou někdo z nich navrhl, že bychom mohli nabít a zahulit. Ihned jsem souhlasil a těšil jsem se nato, jak příjdu na jiné myšlenky.

Nejvíc mě trápilo, že jsem nevěděl, kde budu spát. Majitel té hospody mi navrhl, že bych tam moh přespat na gauči. Bazar byl zvláštní hospoda. Chodila tam zpustlá mládež a ti, co tam nechodili, byli zvadlí a uschlí, jako suchý hadr na dně mořském. Ti, co tam chodili, byli ještě uschlejší a ještě zpustlejší. Měl jsem to tam rád. Hospoda byla zařízena nábytkem všeho druhu. Stoly a židle všech možných i nemožných barev a tvarů. Zdi postříkané variopaintem šedočerné barvy. Bar byl postaven z přepravek od piva. Přepravky měly takovou hnusně vyblitě červenou barvu a to celému dojmu přidávalo na síle. Majitel klubu dělal i za barem s delšími vlasy po ramena a pořád se usmíval. Jmenoval se Jirka. Na zdech visely obrazy mého kamaráda, kterého jsem tenkrát ještě neznal. Říkali mu Bedřich. Kreslil obrazy, které vždy pojmenoval podle svých oblíbených věcí, jako třeba “RUM”. Ty obrazy se mi celkem líbily. Když se na ně člověk díval v jiném stavu, než normálním, tak mu připadaly jako televizní seriály. Dal se z nich vyčíst příběh, příběh hodný opravdového mistra.

Ten den jsem si poprvé ustlal na cizím, no vlastně jsem si pod hlavu dal mikinu s kapucí a přikryl jsem se prostěradlem, co se jinak pořád válelo na zemi. Usnul jsem s vědomím, že se něco stalo, ale nevěděl jsem co. Nebylo mi špatně, ale byl jsem unavený. Bylo mi líto toho, co se stalo, ale život šel dál a mi se chtělo strašně spát ...

mládež je zvláštní

“ VSTÁÁÁVEJ”

“ co je vole ?”, žblept jsem a pomalu si uvědomoval, že jsem spal a že jsem se právě probudil.

“ co by bylo, ráno je vole!”, ozval se hlas kámoše a já tušil, že se za chvíli bude otvírat. Bazar se otvíral v 10:00, ale nikdy ne přesně. Většinou později. Tento rozhovor jsem od té doby slyšel asi stokrát, každý den, ten samý rozhovor.

Posadil jsem se na gauč, nasraně jsem bouchl rukou vedle sebe a zakašlal se z chuchvalce prachu, který se rozvířil ze zaprášeného gauče. Vedle mě už byl nachystán smeták a lopatka a já jsem pochopil, že budu muset zametat. Byl tam položený koberec šedé barvy. Odchlipoval se od podlahy asi na padesáti místech, což celou práci zametači jen znemožňovalo. Do té doby jsem koberce jenom vysával - smetáčkem to šlo celkem ztuha. Musel jsem být zohnutý a mohl jsem klidně čekat, že mi někdo nakope prdel.

Vždy ráno jsem potřeboval jakousi patřičnou dávku alespoň nepatrné energie, z které bych mohl čerpat alespoň půl dne. Udělal jsem si černou kávu, co možná nejsilnější. Byla to turecká káva, která mi nikdy nechutnala. Líbily se mi její prazvláštní účinky. Nechtělo se mi spát a mohl jsem bděle konverzovat. K ranní kávě patřila neodmyslitelně ranní cigareta Start. K jiné značce bych se stejně nedorval, bez peněz, bez kontaktů. Vychutnával jsem si magickou sílu kroutícího se dýmu. Tenkrát jsem si poprvé všiml, že kroutící se dým je naprosto úžasný. Dělal kudrlinky, spirálky a zabraňoval mi ve vidění všední reality. Jo, nepotřeboval jsem skoro nic jiného.

Když byl úklid hotov - opět jsem si zapálil cigaretu a vychutnával slastnou chvilku pohodlí a samoty před otevřením hospody. Seděl jsem v gauči a rozjímal nad tím, co mě ten den potká. Většinou mě nepotkalo vůbec nic. A pak jsem sešel dolů po schodech a otevřel dveře. Dole stál většinou hlouček zpustlé mládeže. Všichni měli zapálené cigarety. Byli to studenti ostravských gymnázií, kterým se zrovna ten, či onen den, nechtělo do školy. Většinou to vždy byli jedni a ti samí studenti. Pár holek, pár kluků a všichni měli zapálené cigarety. Otevřel jsem dveře a všechny je pozdravil. Oni taky řekli své “čau vole”. Všechny jsem je znal. Skoro všechny. Šel s nimi nahoru a ukázal jim, jak jsem pěkně uklidil. Uznale kývli hlavou a rozsadili se do chaotických křesel, která byla rozsazena chaoticky po velkém sále u chaoticky rozmístěných stolů. Postavil jsem se za bar. Když bylo teplo ( a to většinou bylo ), tak si objednali piva. Když bylo chladno ( a to většinou nebylo ), tak si objednali čaje. Nesnášel jsem vaření čajů. Bylo to nákladné a to tam tenkrát ještě nebyla rychlovarná konvice. Kdosi tam přinesl topnou spirálu. Byl to zkažený krám, který nikdo neuměl přimět k rychlejšímu chodu. Půl litru vody začalo vařit asi až po půl hodině. Lidem to nevadilo. Na rozdíl ode mě nebyli nervózní z toho, že všichni čekají na blbý čaj.

Den, co den si za bar stoupli muži staršího věku ( cca 50let ) a sháněli se po majiteli klubu. Pokaždé to byl někdo jiný. A ti muži se střídali v intervalech. Majitel vždy večer řekl, dokonce možná i slíbil, že příjde v 10:00, “a co ... možná už v 9:30”, říkal. Zaručeně vždy přišel o hodinu a půl později, než řekl. Nemůžu říct, že jsem se na něj zlobil, protože musím uznat, že vždy v noci měl náročné a někdy i zdlouhavé šichty. V noci přicházeli muzikanti a debatovalo se o všech různých věcech. Majitel u toho nikdy nemohl chybět, protože se zdálo, že byl ze všech nejmoudřejší a nejvtipnější. Jeden z těchto mužů byl majitel domu, ve kterém se Bazar nacházel. Chodil tam každý den a chtěl po mě majitele nebo nájem. Řekl jsem mu, že ani jedno, ani druhé nemám a pak s nadřazeným obličejem odešel a přitom pohupoval svou kapitalistickou prdelí. Byl to fakt BOSS. Ladná vlna na vlasech, parfém Nike, mírné podnikatelské šediny a kruhy pod očima. Nadbytek kofeinu z něj udělal workoholickou nestvůru. Možná už zapomněl, jak se jmenuje a my měli jeho dům. Mohli jsme tam chodit, chlastat, pařit, líbat holky, nebo kouřit jednu cigaretu za druhou.

Před domem tekla řeka - Ostravice, říkalo se tam tomu Havlíčkovo nábřeží. Byl to takový kamenný val, vybudovaný za první republiky. Chránil centrum města před možnou povodní. K řece se scházelo po kamenných schůdkách. Val byl vysoký asi šest metrů a občas někdo skočil dolů, nebo nahoru.

K řece chodily hloučky mladých, kouřili tam cigarety a jointy, dívali se na tekoucí vodu, na kterou byl fakt skvělý pohled. Já jsem k řece chodil psát básně. Byly to ty nejspustlejší a nejbeznadějnější básně na světě. Umíral jsem v každé druhé básni a nikdo mě při tom nerušil. Mohl jsem být mrtvý, kdykoli jsem na to pomyslel. Byl to krásný život.

divadlo na mostě, aneb rozleptané mozky

“hele, mohlo by to být třeba tak..., nalákali bychom všechny alkoholiky do bazaru - představ si to: wiskey za 15 kč a měli bychom plno, jenže my bychom do té wiskey sypali hérák a to by oni nevěděli. Za chvíli by byli závislí na naší wiskey a jejich poslední stádium by bylo, že by se zhroutili na zem a my bychom je házeli takovým katapultem z Bazaru, přímo do řeky. Samozřejmě s kameny na krcích, aby to nešlo poznat”. Trochu jsem se rozpovídal, říhl jsem si a ladně upil z láhvového piva.

U řeky bylo krásně. Plavaly v ní ryby, žáby, pěna z chemických závodů a použité pneumatiky - bylo to romantické. Kdosi navrhl, že bychom si mohli jít sednout na, asi sto metrů vzdálený most, no most ... , spíše pozůstatky mostu. Byla to bývalá železná konstrukce válečné lávky prorostlá rzí a tajemnými mýty. Byla asi metr a půl široká a dvacet metrů dlouhá. Kdysi tam byla prkna, ale bohužel je asi někdo ukradl, takže člověk se procházel po železné konstrukci, kde každý chybný krok mohl znamenat pád do studené vody a následná smrt. Patrně roztříštění lebky o některý z velkých a špičatých balvanů, které šly vidět hlavně když svítilo slunce, a tehdy slunce svítilo.

Tenkrát jsem šel na most poprvé, kdežto lidi s kterýma jsem tam šel tam již dávno před tím trávili své volné chvíle a věděli o čem mluví, když říkali, že je to fakt zvláštní místo k trávení volného času. Myslel jsem si, že stoprocentně nemůžu přežít strastiplnou cestu z okraje mostu až do jeho středu, jelikož jsem měl strach, že spadnu a napadlo mě, že jsem mohl sepsat poslední vůli, než jsem se odhodlal k tomuto sebevražednému činu. Pak jsem si ale uvědomil, že sebevražda není až zas tak špatná pro toho, kdo ji chce spáchat a proto jsem zanechal všech slabošských řečí. Mluvil jsem sám se sebou. Šel jsem opatrně, našlapoval jsem tak, abych byl schopen ovládat každý svůj krok a abych měl stále kontrolu nad svým, jinak do té doby, chaotickým chováním.

Všichni už byli uprostřed mostu a Macuc - barman Bazaru vytáhl kovový nástroj, který až nápadně připomínal šlukovku. Nabil ji až po okraj, zapálil a nechal kolovat. Vedle mě seděl Adolf a po dvou šlucích měl chuť skočit dolů. Když zjistil, že se mu to asi moc nedaří, chtěl alespoň shodit dolů mě, což se mu také nepodařilo, jelikož byl zrovna na řadě. A pak už se o nic smrtícího nepokoušel, i když chtěl posléze ještě uspořádat závod v polykání žiletek, ale jeho návrh byl jednohlasně nepřijat a na důkaz toho byl zase znova na řadě.

Kohosi napadlo, že bychom mohli zahrát divadlo. Vlastně divadlo jsme hráli celou dobu předtím. Byla to sranda. Kdosi si stoupl na prostřední kovovou příčku a začal dělat holubičku. Díval se do řeky a hlasitě se smál. Mluvili jsme z cesty:

“ty vole, to je brutal”.

“jo, je vole, maras, jak cip”.

“hej vole, to je šilene”.

“ty vole, sleduj ty kameny”.

“ty kameny vyčnivaji, jak cip, vole”.

“na to spadnout, tak zhebneš, ani neviš jak”.

“ hej nabijeme ještě?” ... tento návrh, mezitím vysloven hodněkrát, byl vždy jednohlasně přijmut za hlasitého pokřiku všech přísedících.

A pak všechno skončilo a lezli jsme zase zpátky. Mi osobně se strašně motala hlava a nebyl jsem si zcela jist, jestli by nebylo lepší počkat. Ale motání hlavy se stále zesilovalo a dokonce se zdálo, že hlava se kroutí kolem své vlastní osy, což v tu onu chvíli nebylo až zas tak příjemné, zvlášť když pod námi bylo pět metrů a špičaté kameny. Když jsem se konečně dostal na pevnou půdu pod nohama, chvíli jsem tam s kamarády jen tak postával a díval se na líně tekoucí řeku. Zdálo se, že řeka mluví, což se v tu, či onu chvíli rozhodně nedalo dokázat. Stromy zpívali a ptáci se klátily ve větru, jako stromy. Brouci se zvětšili do velikostí goril a nad hlavou visel neviditelný damoklův meč v pařátech bájné Godzilly. Podle veškerých zpráv v tisku s jiných médií byla tehdy Godzilla dvakrát vyšší, než nejvyšší budova toho, či onoho města. Vidět jsem vlastně mohl úplně všechno, aniž by mi bylo líto mého zničeného zdraví. Dokonce jsem viděl přicházet dva strážníky - policajty - degeny.

Přicházeli k nám a vyměňovali si významné pohledy, které směřovali na naši adresu. Začali jsme se ovládat, ale moc nám to nešlo. Při pohledu na dva, v černých uniformách oblečené šašky, jsme propukli v kolektivní smích, jehož intenzita se zvětšovala se zmenšující se vzdáleností policajtů od nás. Nakonec přišli a to už se nikdo nesmál. Každý se snažil vytvořit obličej, jakože se smál, ale rozhodně ne těm poldům. Policajti na to asi skočili/neskočili a chtěli po nás občanky. Jeden si zapisoval údaje o “podezřelých” osobách a ten druhý jen tak postával a měřil si nás zkoumavým pohledem, jakožto i my. Ten, co si zapisoval, měl takový bloček, nalistoval konec a začal popisovat: “ vysoký asi 180cm, blond vlasy, malý obličej, modré oči ...”, zdálo se mi, že si dokonce kreslil i můj portrét, což nemohl nikdy zvládnout. Odvážil jsem se dokonce použít český jazyk při komunikaci s orgány: “a proč si nás jako zapisujete?”, pravil jsem a uculil se ...

“ to je úplně normální a běžná kontrola občana”, odsekl polda a kreslil si dál. Pak už za něj mluvil ten druhý: “píšeme si vaše soukromá data, to se dá do databáze ...”, v duchu jsem měl záchvat smíchu a vzpomněl si na kamaráda, který chudák jednou přetáhl svou míru, chlastal vodku a sežral nějaké antidepresiva a v tom šíleném stavu, kdy nevěděl vůbec co dělá, chtěl za každou cenu proskočit nějakou výlohou skrz na skrz. Podařilo se mu bohužel proskočit výlohu na největším náměstí v Ostravě. Výlohu největšího obchodního domu na tom náměstí. Chvíli ležel ve vyvalené výloze, zvedl se, vběhl do obchodu a za chvíli vyběhl ven s třemi láhvemi vodky. Spustil se alarm a přijeli tam policajti. Vyslýchali mě a jej pak našli po chvíli za boudou na langoše. Spokojeně tam spal a přikrýval se láhvemi vodky. Byla to asi dobrá vodka. Policajti ho vzbudili, postavili čelem k zadku policejního auta, spoutali mu ruce za zády a třískali mu hlavou o zadní sklo. Nějakému dědovi v horním patře domu, který byl vedle, se to nelíbilo a řval: “nechte ho, vy sráči”, to se mi líbilo a policajti mu odpověděli v zápětí: “drž hubu dědku a běž se vyspat” ...

Pak nás pustili a my šli zpátky do Bazaru. Bavili jsme se o všem možném, o tom divadle, a že bychom to mohli zahrát někdy jen tak na pódiu. Nikdy se to nestalo a byl to divný den.

smutný osud nesmrtelné krysy

Jednoho dne nepřišel dopoledne do Bazaru skoro nikdo, tedy vůbec nikdo. Byl jsem tam já, Macuc a Filip. Už nevím proč, ale prováděli jsme jakýsi úklid, ale venku bylo teplo a sluníčko hřálo. Skládaly se stoly na sebe, i židle. Odsunoval se bar, aby se mohla vysát pěticentimetrová vrstvy prachu, a jiné podobné věci jsme dělali.

Po určité době pobytu, jsem se naučil vstávat přesně, nebo možná skoro přesně, ve tři čtvrtě na devět. To byla nejvhodnější doba na to, aby jsem uklidil a vymžoural se k jakštakš bdělosti. Ležel jsem na gauči a natáhl zpátky skrčené prostěradlo. Šimraly mě nohy a bolely průdušky. Uslyšel jsem pískot - byly to mé průdušky a krysa, která s odporným pískotem přeběhla zpoza baru do zadní místnosti v Bazaru. Tam byla obrovská zásoba rohlíčků plněných různými marmeládami a čokoládami. Tyto rohlíčky byly prošlé záruční lhůtou a později se staly mou, skoro jedinou, stravou. Krysám to chutnalo méně. Krysy byly organizované, byly tři. Jedna zůstávala za barem, přesněji v jeho útrobách, druhá byla v místnůstce u baru a ta třetí běžela dozadu. Neměl jsem jim za zlé, že tam bydlí, a uvědomil jsem si, že se chovám stejně, jako ony - jako krysy.

Řekl jsem už předtím o krysách lidem, co tam se mnou bývali, ale oni krysám přikládali menší váhu, než já a všechny mé tělesné části dohromady. Uvědomil jsem si, že to jsou lidé, kterým hodně záleží na zrakovém vjemu ( patřím mezi ně taky ), a krysu jsem jim tedy popsal. Trochu jsem přeháněl a když se mi vysmáli, že to byl určitě malý medvídek mýval, a že je jich tu spousta, tak jsem pochopil, že zrovna prostě nejsou ve stavu, kdy by si mohli, jen jakoukoliv krysu, byť jen představit. Nechal jsem to být tak, důvěrně si promluvil s Jiříkem a on mi slíbil, pro uklidnění mé chaotické duše, že koupí jed na krysy. Ano - opravdu ten jed koupil a pečlivě ho rozmístil po prostorách Bazaru, tak, aby se krysy nažraly a hlavně tak, aby jej nějací zhovadilí zákazníci nekonzumovali ve svých dlouhých chvílích, třeba místo dloubání v nose.

Tedy, když už jsem se dostal ke konzumaci jedu na krysy, měl bych asi podotknout, že vím, o čem mluvím, protože já jsem vlastně takový malý a účelný exemplární případ:

Když mi bylo sedm, tak jsem se jen tak poflakoval po venku a nevěděl, co mám dělat. Dostal jsem hlad a napadlo mě jít za babičkou, vždycky, když jsem tam přišel, dostal jsem něco k jídlu, nějaký chleba, nebo rohlík. Je možná zarážející, proč jsem se nešel najíst domů, ale na vysvětlenou - rodiče v roce 1987 šetřili na své první auto a na nějaké zbytečné věci, jako je třeba jídlo, nebyl čas, ani peníze. Nebral jsem jim to a snažil se to přehlížet. Ostatně byla to zelená Škoda105s a uvnitř to strašně smrdělo, vždy, když jsme jeli někam dál, zvracel jsem nejméně třikrát a z toho nejméně jednou přímo do auta. ... no, tedy jsem šel za bábi a chtěl nějaké jídlo. Nebyla doma, ale její syn, tedy můj strýc tam byl a to bylo pozitivní, tenkrát mi připadal skvělý - dalo se s ním bavit o legu a jiných stavebnicích, vysvětloval mi, asi v pěti letech, jak funguje atomová bomba, a já byl nadšen.

"ahoj strejdo, ahoj, ahoj, je tu babička ?", řekl jsem dětským hláskem a očekával příznivou odpověď za každých okolností.

"noóó..., není, poď dovnitř, šla jenom do obchodu"

"já mám hlád"

"jé, počkéj, babička koupila nějaké křupky, dáme si jo ?", nadšeně jsem kýval hlavou jako osel a ještě počkal, až si strejda ke křupkám uvaří kávu.

"doufám, že až Honzo vyrosteš, tak že nebudeš pít kávu, je to nezdravé a ničí to srdce", řekl naoko výhružně a jako příklad poukázal na mého dědu, tedy jeho otce.

Křupky to byly dobré, s lehkou citrónovou příchutí, měly sice trochu divný tvar, vypadaly jako takové malé, vyhaslé meteorky, které se bůhví jak dostaly na talíř mé babičky. Když jsme z talíře vyzobali všechny křupky, tak přišla babička. Nadšeně jsem jí vítal a už z kuchyně na ní volal, že nakoupila FAKT skvělé křupky, a že ať je kupuje pořád (neřád). Divně se na mě podívala a pravila: “jaké křupky ?”

Strejda vyšel babičce z kuchyně naproti ve svých vyšoupaných modrých teplákách s gumou na chodidla a ležérně pípnul: “no ty křupky v tom papírovém pytlíku” ... a pak se pousmál.

“JAKÉ KŘUPKY V PAPÍROVÉM PYTLÍKU ????!!!”, zařvala babička a tempem krachující banky vyrazila kupředu do kuchyně. Vzala do ruky pytlík, zalapala po dechu a vykřikla: “to nejsou křupky, ti pitomci tam nedali lebku se zkříženými hnáty, to je sakra jed na krysy!” Duchapřítomně hodila sáček zpátky a rychle se zeptala, kolik jsme toho snědli. Já jsem to už zapomněl a strejda si to radši vymyslel. Vařila mléko a to jsme museli oba vypít a následně vyblít. Tenkrát jsem neměl jedinou chuť blít, i když mi strejda strčil do krku svůj dvaceticentimetrový prostředníček. Pak následovala facka od otce a převoz do nemocnice, pumpování žaludku, pohledy mladých sestřiček na mé dětské a nahé tělo, sračka skoro až k prasknutí střev, kapák, připoutání k lůžku, rozpíchané žíly na pravém a levém předloktí, dieta a návrat domů. Po návratu z nemocnice jsem se poprvé dozvěděl, že lidé občas mluví sprostě, když je něco sere, a že je to normální, vzal jsem to jako dobrou radu do života, byl tenkrát takový zvláštní šedý den a já jsem měl strašnou radost, že jsem se dostal ze spárů toho odporného ústavu...

No, tedy, jed na krysy v Bazaru byl, ale bohužel na krysy nefungoval vůbec. Akorát se pořád kupoval jed na krysy a ty svině z toho měly celé živobytí. Přežily by i nálet vodíkové pumy. Jo, a tehdy, jak se uklízelo, tak se odsunoval ten bar a Macuc chtěl utřít ten zasraný prach. A najednou bác, bum písk,... Řev až oči přecházely. Na Macuce skočila tak třiceticentimetrová krysa s ostrýma zubama, šla mu přímo po krku. Odrazil ji lopatkou, kterou chtěl zrovna nabrat hromádku prachu a krysa spadla na zem, přičemž se rozhodně nenechala odradit. Zaútočila podruhé a odporně pištěla. Já si stoupl na stůl a celou situaci pozoroval. Bylo to akční. Macuc řval: “nějaké dřevo, nebo sekyru ...” a já řval, aby tu svini zabili. Macucovi se podařilo nabírací hranou lopatky přitlačit krysu na zemi, přičemž hrana byla těsně přitlačena na krysím krčku. Její hlavička pištěla, jako varná konvice a tělíčko se cukalo a svíjelo v předsmrtné agónii. Macuc řval na Filipa: “Filipe, nějaké dřevo, nebo sekyru ...”, a Filip obezřetně a očividně bez jakékoliv dávky zabržděnosti odšrouboval nohu od nedaleké židle. Přiběhl ke kryse a nejméně pětkrát ji udeřil do malé, ale nekonečné hlavičky. Poslední rána - vystříkla krev a ustal řev. Vše bylo klidné a my stáli nad zmasakrovaným krysím tělem - psychicky vyčerpaní a se smíšenými pocity, vychladlí. Macuc pak vzal krysí tělo za ocas, postavil se k oknu a nadhodil si krysu, jako tenisový míč. Pak ji odpálil lopatkou, kterou ještě pořád křečovitě svíral ve své pravé ruce. Krysa letěla napříč ulicí a dutě dopadla na beton.

Byl to krásný den, tenkrát v Dubnu, slunce svítilo a krysy neměly moc šťastný den. Všichni se na krysu chodili dívat, než ji neuklidily oranžové vesty. Bylo mi tenkrát smutno, neviděl jsem se s Anetou a vracely se mi pocity, které jsem nikdy nezažil. Jó, už nikdy to nebude tak krásné a smutné, jako tenkrát v Dubnu ...

maturitní večírek

Strašně jsem se flákal, možná snad, ale mě to bavilo a byl jsem šťastný, že nemusím do toho zpropadeného ústavu - do školy. Byli tam divní profesoři, kteří převážně vypadali spíše jako zvířata. Nechci tím však říct, že pohled na člověka je příjemnější, než na zvíře, ale představa, že nějaký člověk vypadá jako zvíře je krutá a bezcitná. Tak například učitelka z předmětu, jehož název je delší, než špatná knížka, vypadala jako genetická míchanice, teda spíše produkt nějakého strašného biologického pokusu o zkřížení krysy a veverky polní. Když člověk zavřel oči, tak kromě tmy viděl malé veverky.

Z nudy jsem , dva týdny po mém vyhození z domu, seděl jen tak v křesle a četl jsem si knížku o vetřelcích v lidských tělech. Křeslo stálo venku, a proto jsem si na něj sedl. Na hlavu mi pálilo sluníčko a když jsem se do slunce díval v kuse více než pět minut, cítil jsem, že mi dochází síly, a že se musím napít. Ovšem vždy jsem překonal tu touhu se napít a na důkaz toho jsem projistotu plival, což způsobilo mou, ještě větší, dehydraci. Někdy jsem třeba nepil celé dny, abych vydržel ten psychický nápor, jež na mě, zcela bez pochyby, kladen byl. Ovšem že se vyskytli lidé, kteří měli za lubem ničit cíleně stavěné hodnoty člověka a lámat šprušle u pomyslného žebříčku hodnot. Chodili kolem mě, dívali se na mě a strašně se zubili, když se ptali, jestli nechci napít. Byli to jedni z těch, kteří se tenkrát dozvěděli, že neumím pít, ano to si o mě mysleli. Nabízeli mi vodu a já jen tvrdošíjně odmítal.

Vůbec jsem nejedl. Mé největší denní jídlo byly polévky s instantními nudlemi, které do republiky pašoval můj vietnamský příbuzný. Člověk dal zkroucené nudle do misky, posypal je glutamanem sodným a náhražkou rostlinného tuku, počkal, až se mu uvaří voda a pak vše pečlivě zalil. Počkal tři minuty a jedl a jedl. Měl jsem tehdy takový zvláštní pocit, jako že vařím, až jsem se málem za sebe styděl. Nemohl jsem to vydržet a chuť instantních polévek byla den ode dne, čím dál tím horší. Pořád ta samá, monotonní chuť, která navozovala pocit jakési nebezpečné bezvýchodnosti, ano nebyla cesta zpátky, den co den, noc, co noc. Už jsem myslel, že mi šplouchá na maják a se slzou v očích poslouchal výsledky maturitních vysvědčení mých známých. Nebyl jsem schopen se prostě zvednout a najít si práci, i když jsem věděl, že se tomu nevyhnu. Potřeboval jsem zázrak, něco, co by přišlo ze samého nebe. Byl večer a strašně pršelo. Byl jsem sám a kamarádi mi nosili jídlo, občas.

Maturity byly stejně zvláštní období. Prožíval jsem jej hodně silně, možná i mnohem silněji, než všichni ostatní. Byla to sláva na jaře v roce 1998, studenti chodili převlečeni za šašky, štětky, kominíky a podobně, smáli se, holdovali vínu, zpěvu a tanci a od náhodných kolemjdoucích žádali “jen pár drobných” na maturitní večírek. Ano, nejvíce mě bavil maturitní večírek, protože jsem žádný neměl. Uměl jsem mluvit a říct “jen pár drobných”, v té době nebyl problém. Trochu to sypalo a tak jsem si řek, že si užiju. Byl jsem vyčerpán celodenním somrováním, měl jsem chvílema i blbý pocit, třeba když jsem si v trafice kupoval cigára Davidoff a za mnou stál chlap, jak hora, co mi dal padesátku jen tak...

Jo, to tenkrát bylo slunečné odpoledne a na náměstí byl strašný kravál. Řekl jsem si, že se musím najíst a tak jsem šel do kavárny na kávu, přičemž jsem pozval kámoše, našeho basáka. Jmenoval se Komár a měřil dva metry. Dali jsme si irskou kávu s wiskey a strašně nám chutnala. Byla to strašná hospoda, hráli si na nóbl podnik a sralo mě, jak si o nás pořád špitaly takové dvě asertivní servírky ukazujíc na nás chvílemi, svými špičatými prsty s hnědými nehty. Objednal jsem si Matonniho kyselku, poděkoval a s velebnou tváří se napil. Dal jsem si malý doušek, zakuckal se, promnul obsah v ústech a vykloktal. Poté jsem celý, takto zpracovaný odpad českých podzemních vod vyplivl, tedy vrátil, na své původní místo, zpět do láhve. Celou show jsem završil hlasitým říhnutím, a zavzpomínal na kamarádova slova: “amíci tím vyjadřují zdvořilost”. Číšnice se otočila, našpulila hnědé rty a s nadřazeností, bílé rase podobné, ze sebe vysoukala zvuk, značící obdiv a nenávist zároveň: “blablablasezačněte chovat jako lidi!”

“od tebe to sedí”, odvětil Komár a s podlitýma očima se otočil zpátky na mě.

“ser na to, nebo nás vyhodí”

“hovno nás vyhodí, hele dívej, tady nás nemůžou vyhodit, na to nemají právo, my jsme hosté”.

“aha”, řekl jsem a dopil zbytek irské kávy.

Vyšli jsme před kavárnu a rozhlídli se kolem. Dav ustal s hlukem i s chodem. Šli domů, nebo spíše do hospod. Zašli jsme si na sýr v housce a pak neměli hlad. Začal jsem zmatkovat, jelikož jsem si vzpomněl, že jsem si už skoro tři týdny nečistil zuby, což mě celkem dost znervózňovalo. Koupil jsem si tedy pastu na zuby a kartáček a šli jsme zpátky do Bazaru, na místo hříchů a krýglů. Nebylo to však tak lehké, jak jsem si myslel. Cosi mi říkalo, ať se otočím. Otočil jsem se tedy a zhrozil se. Uviděl jsem Anetu, jak si to šine přímo za mnou, ale dost daleko, než aby mě viděla. Objevil se ve mě pud lapené oběti a začal tedy prchat směrem do Bazaru. Ještě jsem stačil zařvat na Komára: “Komáre, to je v pohodě, jde za mnou ...”, otočil se a vše mu bylo jasné. Doběhl jsem tam a vletěl na hajzl. Pustil si v umyvadélku vodu z kohoutku puštěnou a začal si čistil zuby. Byly strašně žluté. Nedaly se vyčistit, drhnul jsem je tak důkladně, že jsem si rozkartáčoval své vlastní dásňa. Když přišla, bylo asi 17:00 a já ji moh s klidem a krví v úsměvu políbit, aniž by mi táhlo z huby.

poslední zvonění

Ráno jsem vstal, dal si kávu, kouřil cigáro a dal si kávu. Po chvíli jsem vstal a šel si vysomrovat nějaké drobné na nějakou pařbu. Tušil jsem, že večer bude dobrá pařba, jelikož bylo poslední zvonění. Koupil jsem si hamburger a dělal, že už nemám hlad. Ve čtyři hodiny odpoledne se v Bazaru začalo scházet několik skupinek lidí mladšího věku, kteří si postupně objednávali různé alkoholické nápoje, jelikož už si mysleli, že mají přes osmnáct let, i když jenom udělali maturitu. Ten den jsem dělal za barem já a pomalu mě přecházela chuť dělat za barem. Bazar byl za chvíli plný a nebyla cesta zpátky. Obsluhoval jsem hbitě nedočkavou mládež. Bylo zajímavé, co všechno je rodiče a starší naučili pít. Fernet s tonikem, absint s džusem, víno, becherovku, semtex s vodkou a jiné podobné lahůdky a změkčovače jater. S vzrůstající hladinou alkoholu v krvi mládeže, vzrůstal hluk v místnosti, což bylo dost zdrcující. Ocitl jsem se uprostřed neorganizovaného chaosu, který byl čím dál tím chaotičtější. Umínil jsem si, že v čepováni piva budu pokračovat obezřetně a že na všechny se dostane. Po hodině náporu jsem zkolaboval, vzal z baru džus s vodkou, který si někdo objednal, aniž by ho zaplatil a šel si sednout k řece. Přišel tam za mnou Narcis.

Seznámili jsme se po koncertě naší kapely, která v únoru 98 v Bazaru hrála. Ani nevím jak. Bavili jsme se o soukromém životě a vzpomínali na pařbu, která se odehrávala na jeho chatě:

Bylo tam pár známých a já tam byl jediný bez holky. Komár tam byl se svou holkou. Přivezli jsme tam strašně hodně chlastu a než se chatička na opačném úpatí lysé hory vytopila, tak nám byla zima. Byl tam také člověk o jehož kvalitách nikdo nepochyboval. Rozhodli jsme se začít fernetem a za chvíli jsme byli, jak děla. Jó, ten člověk, říkalo se mu Malý, si tam s sebou přivezl kazetu se svými vlastními, počítačovými zvuky, kterým říkal hudba. Snažil se nám vnutit, že poslech té “hudby” je zajímavý zážitek. Pak kdosi kazetu z kazeťáku vytáhl a od té doby ji už nikdo neviděl. Snažili jsme se zachovat chladnou hlavu, ale nepodařilo se nám to. Strašně jsme se ožrali a pak začaly orgie. Samozřejmě beze mě, jelikož jsem se o nich dozvěděl až na druhý den, ale to jsem měl kocovinu a proto jsem o tom nechtěl ani slyšet. Večer jsme se rozhodli si udělat takovou malou tůru do nedaleké hospody. Ve tmě přes hory a přes lesy – do hospody. Hodně piv, strašně hodně a pak cesta zpátky. Nechutná záležitost. Pravděpodobně jsme zabloudili, i když to se už nedá dokázat. Dívali jsme se na světla ve vesnici a pak šli z kopce dolů. Myslím, že jsme dokonce i běželi. Pak jsem zakopl, cítil tupý náraz mého těla o noční louku. Cítil jsem ještě jeden tupý náraz a slovo “čuráku”, ten náraz byl způsoben pádem Komára (dva metry a dva metráky ) na mé tělo, přesněji na mou nohu.

Na druhý den holky uvařily čínské instantní nudle, které jsme koupili v Ostravici. Krásný výlet. Seděli jsme s Narcisem na loučce před chatou a popíjeli myslivce s kolou. Bavili jsme se o ničem a chvíli jsme se i přeli o různé umělecké názory. V té době jsme si totiž ještě oba mysleli, že jsme velcí umělci.

No, byly to pěkné vzpomínky a u řeky se o tom bavilo celkem dobře. Narcis chtěl taky nechat školy, ani jsem pořádně nevěděl proč.

“ víš, je mi blbě, potřebuju práci, cokoliv, v Bazaru je to konečná”, řekl jsem, ani nevím proč.

“ zkus jít na pracák”, odvětil, i když sám před tím vyjádřil svůj odpor k pracovní úřadům, celkem brutálním obličejem, připomínajícím člověka, kterého přinutili sníst kilo citrónu.

“ jo zítra jdu na pracák”, náhle jsem se rozhodl a protože jsem nechtěl jít sám, rozhod jsem se jít s Andělem.

Anděl, Kámoš, hrál dobře na bicí a zdědil barák po rodičích. Otce nikdy neviděl a v tom baráku bydlel se svou tetou, která ho v dětství vychovávala. A pak se zbláznila. Pamatuju si, jak jsme byli v Bazaru, ale ještě ve starém. Bylo to kousek vedle, než teď a chodilo tam tak patnáct lidí maximálně. Sedělo tam tenkrát tak deset lidí a popíjeli jsme Absinth. Nalívalo se všem, ale mě nejméně, protože jsem byl nejvíc v knedli. Anděl si půjčil od Jiříka ( majitele ) auto a vyzval mě ke krušné jízdě. Po Abshintu řídil celkem slušně.

Dojeli jsme před dům: klasický rodinný domek stavěný z cihel. Vešli jsme do domu, bylo tam přítmí a smrdělo to tam zatuchlinou.

“našlapuj tiše, ať nevzbudíš tetu”, našlapoval jsem tedy tiše a obezřetně, jako by všude byly nášlapné miny. Zavedl mě do svého pokoje a řekl: “hej, tývoe, nikomu neříkej, že tu mám takový bordel”.

“ a proč?, podle mě to má právo každý vědět”, odvětil jsem já a začal se dloubat v nose.

“víš proč jsme tu vlastně jeli?”

“nevím”

“no, já chci prodat troubu za deset táců, už to mám domluvené a nechci, aby se to tetka dozvěděla, víš?”, řekl a vedl mě za ruku k troubě. Byla to normální bílá trouba, kterou jsme museli očistit, aby ji vůbec chtěli. Trouba byla lehká a proto jsme ji měli v plánu naložit do přistaveného auta. Nesli jsme ji oba a bylo to v pohodě. Nohou jsem zabouchl za sebou dveře a to udělalo rámus. Uvnitř domu se ozval hluk, myslel jsem, že někdo řeže tetičku motorovou pilou, ale to řvala ona, protože chtěla. Byla blázen – asi schizofrenie, fakt nevím. Dveře se rychle otevřely a stála v nich ONA. Ruce měla v bok a chvíli si nás měřila pohledem. Anděl oponoval, že to má domluvené a že je to jeho. Nedala si říct a já radši ustoupil o dva metry za Anděla.

“ty hajzle!,parchante, zloději .. JSI ZLODĚÉÉÉJ!”, řvala a třepal se jí přitom obličej. Byla celá bledá a celá ta situace se mi zdála divná. Bylo mi jí líto. Rozhazovala rukama a nervózně šoupala důchodeckými papučáky o nezametený chodníček před domem. Tenkrát jsem si myslel, že nikdo na světě nemůže řvát hlasitěji, než ta žena, ale nebylo to tak. Spustila pak ještě větší kravál, a zdálo se, že okna v sousedních domech se nebezpečně vlní a hrozil tam jistý druh kraválu, který by byl zcela jistě způsoben nadměrným hlukem. Za ten kravál a frekvenci by se nemuseli stydět, ani trubadůři u Jericha, kteří, jak je známo, se svými trumpetami zdevastovali tenkrát docela pěkné město. Prostě jenom hráli a hráli – hlasitě.

Pak jsme i přes řev troubu naložili do škody 120ls a odjeli asi o půl kilometru dál, kde jsme troubu, tedy kde Anděl, troubu prodal. Byli to starší manželé, dali mu deset táců a my jeli zpátky pařit do starého Bazaru a dopili ten Absinth.

Rozhovor s Narcisem se takhle táhl celkem dlouho až do večera, pak se setmělo a večer se ještě “trochu” pařilo. Anděl spal v Bazaru se mnou. Na večeři jsme si dali čínské instantní nudle, které jsme zalili vařící vodou.

“ tyvole, přece tady nebudem tvrdnout až do smrti”, řek sem mu na dobrou noc a dodal: “ zítra dem na pracák, jo?, já už to nedávám, … ikdyby to bylo cokoliv, třeba ochutnávač hoven …”

“tak jo”, kvíkl Anděl, zavřel oči a při hudbě kapely “KLAMY REKLAMY” jsem usnul v Bazaru skoro naposled. Viděl jsem před očima divné obrazce, ta hudba se mi fakt líbila a bylo mi fajn, akorát jsem měl tak trochu strach, protože na pracáku jsem ještě nikdy nebyl. Dobrou noc!

…začátek druhé části

chřest

Opět jsem se probudil, což mě celkem překvapilo a zjistil jsem, že venku je totálně pěkně, což mě úplně až zas tak nezdeptalo. V kapse jsem našel poslední desetikorunu, Anděl něco ještě měl. Desetikorunu jsem použil na veřejnou sprchu – přece nepůjdu na PRACOVNÍ ÚŘAD špinavý a neučesaný, to bych si nikdy nedovolil. Uklidili jsme Bazar a vypadli. Uprostřed náměstí jsem si vzpomněl, že mám hlad a proto Anděl navrhl, že bychom si mohli zajít na teplou polívku a rohlíky. Souhlasil jsem a pořádně se přecpal. Mezitím jsme byli v té sprše, která mi, skoro po měsíci, celkem bodla. Měl jsem jen trochu strach, že se jim zacpal odvodový kanálek všelijakou špínou, která se na mě za tu dobu beztak nasbírala a pak následně stekla kdoví kam. Sedli jsme na tramvaj a jeli pár zastávek. Byl to kousek a oba jsme se těšili, že možná budeme mít práci.

Už jsme byli téměř vevnitř, když vtom někdo Andělovi zaklepal na rameno a pozdravil jej. Byla to holka, blondýna a někoho mi smrtelně připomínala, nemoh jsem si vzpomenout koho. Anděl si toho asi všiml a proto nás představil.

“hej, to je ségra od Gábiny a to je Honza”, představil nás Anděl. Podíval jsem se na ni a hned se mi to vybavilo. Gábina byla Andělova bývalá holka se kterou chodil skoro rok. Ke konci to bylo fakt divné. Chtěli si dát pauzu, asi proto, že si lezli na nervy, neboco. Pamatuju si to, jako dneska. Byl podzim 97 a v Bazaru byl koncert Psích Vojáků. Potkal jsem Gábinu před Bazarem a ptal se jí, kde má Anděla. Řekla, že si dali na týden stopku a připadalo mi to divné. Pak se asi rozešli. Bylo to smutné, protože Anděl jí fakt miloval, pořád o ní mluvil, vlastně nemluvil skoro o ničem jiném.

“čau já jsem Honza”, řek jsem její ségře a pak jsem už jenom mlčel. Mluvila ona, říkala Andělovi, co se stalo: “ no, já nevím, jestli to víš… Gábina je v Opavě …”, trklo mě, jestli náhodou není v blázinci, což mi připadalo dost divné, “…no, ona je v blázinci”. Bylo hrozné poslouchat o někom známém věci, které nebyly zrovna moc příjemné. Mluvila pak ještě dlouho, o útěku z domova, o prášcích na uklidnění a tak. Pak jsme se rozloučili a každý mysleli na něco jiného.

Vešli jsme na úřad a čuměli kolem sebe, bylo tam plno lidí, kteří zmateně pobíhali kolem boxů s pracovními nabídkami, které mi nic neříkaly. Byl jsem bezmocný a dloubal jsem se v nose. Chtělo se mi plakat při pohledu na ochranku, nevím co tam chránili, asi pracovní nabídky, aby je nikdo neukrad, nebo, aby se snad o nějakou “skvělou” práci někdo s někým nepopral. No, každopádně mi toho chudáka bylo líto a v tom jsem si všiml malého plakátku, na kterém byly celkem dost nelogické znaky a proto jsem se rozhodl ten plakátek prozkoumat blíže.

Při bližším prozkoumání jsem zjistil, že ty znaky byly písmena, což mě dost udivilo. Byl to takový malý a zcela nevinný plakátek, který informoval jisté zájemce o polních pracech kdesi v čechách. Info na určitém telefonu a byla tam i adresa. Bylo to jen o pár bloků dál. Zašli jsme tam a přivítala nás asertivní blonďatá manažerka, která byla oblečena přinejmenším podle poslední módy, což jí ovšem v té situaci nikdo neupíral. Řekla, ať chvíli počkáme, že budeme vyslechnuti. Za půl hodiny přišla zpátky, že měla nějaký telefonát, což jsme jí při pohledu na její mnohovrstvý a mnohobarevný obličej, odpustili. Zavedla nás do malé kanceláře, kde nás rozsadila do modrých křesel. Sedla si naproti nám a dělil nás malý dřevěný stolek z 21.století. přehodila si nohu přes nohu a změřila si nás podezíravým pohledem. Nevěděl jsem, co tím myslí a proto jsem radši mlčel, přičemž jsem si rovněž přehodil nohu přes nohu – v té chvíli mi to připadalo, jako dobré řešení.

Slečna začala: “takže pánové…”, byli jsme tam čtyři, přidal se k nám i Narcis a Lachtan (tehdy náš budoucí bubeník a bratranec Anety).Narcis teď konečně našel důvod pro ukončení školy – práce, kdovíkde v Čechách, za kdovíjakých podmínek. “ … jedná se o práci v Čechách a to ve městě Mělník …”, pořád mi připadalo, že nám tají, o co de, “… jde o sběr zeleniny …”, nevydržel jsem nátlak a vykřikl: “ jaké zeleniny?”. “no, je to taková speciální zelenina, … bla bla bla … , jmenuje se chřest a nejdůležitější je, když bla bla bla …., takže v rámci vašich schopností, podle počtu nasbíraných bedniček s chřestem dostanete svou odměnu v českých korunách. Pole patří holandským osadníkům, jsou to milionáři a je to jediné pole v české republice, pak je ještě jedno na Slovensku, ale to už nás nemusí zajímat, že … pánové”, řekla a čekala, co my jako na to. V hlavě mi zněla pořád ta věta, co říkala: “ … žádné flákače nepotřebujeme, deset lidí jsme museli poslat domů, dostali zálohy a pořád jenom chlastali, aniž by pracovali …”, a řekl jsem: “ no… ehm… já bych do toho i šel”. Anděl s Narcisem. Pak nám ukázala chřest, byl to celkem legrační zážitek, bylo to dlouhé, jako hasák a vypadalo to, jako robertek. Na jednom chřestu byla takzvaná špička, která vypadala, jako žalud na robertkovi – FAKT! Ta ženská to držela, jakoby se toho bála a vysvětlila nám, jak se to sbírá …

“ no, chřest se sadí v takových dlouhých lánech, které si už mistři holanďani naorali sami. Odkryjete plachtu a bodnete tenhle nůž do země” , a ukázala nám ten nůž – trochu jsem se lekl, vypadalo to jako slušná samurajská dýka, na jejímž konci bylo rozdvojené špičaté ostří, konec byl mírně zahnutý. Celé to bylo dlouhé asi půl metru. Při bodnutí do břicha by následovalo roztžení vnitřností a celá ta věc by projela žaludkem, slezinou, plícema srdcem a skončila by v krku, nekecám. “pak trhnete”, pokračovala, “ a chřest vytáhnete, jemně za hlavičku(za žaluda) a hodíte, chtěla jsem říct POLOŽÍTE do plastové bedničky, tak aby se chřestu nic nestalo. Bylo to zajímavé a my souhlasili. Ta žena se strašně bála o “svou” zeleninu a osud chřestu bylo to první a poslední v jejím životě. Byla jako Kristus, který svým ovečkám kdysi říkal, jak mají bumbat mešní víno a jíst mešní chleba, nebo oplatky, neboco.

odjezd daleko

Přípravy nebyly lehké. V prvé řadě šlo o to, že jsem si musel sehnat určitý obnos peněz, potřebných k cestě tam plus prachy na pařby a na jídlo navíc. Jediná spásná myšlenky byla přesvědčit rodiče. Prostě jim říct, že mám nějakou práci a že potřebuju půjčit, že jim to vrátím. Jo, dohodli jsme se a otec mi pak do Mělníka posílal dvě stovky týdně, což bylo sice dost málo, ale lidi, co jeli se mnou měli trochu víc. Věci jsem už měl sbaleny - vlastně od doby, kdy jsem vypad z baráku, protože jsem se moc nepřevlíkal, takže jsem věci z batohu moc nevytahoval. V Bazaru to už skoro všichni známí věděli a mi bylo trochu líto, že je skoro dva měsíce neuvidím. Nejvíce mi bylo líto, že neuvidím strašně dlouho Anetu a nevěděl jsem, jak jí to mám říct. Řekl jsem jí to přímo, že mám práci v čechách, že budu měsíc a půl pryč a že ať nemá strach, že se vrátím. Ve tváři se jí objevil takový divný výraz, pobledla a se slzou v oku utíkala před Bazar. Šel jsem hned za ní, objal jí a řek jí, že nemusí mít strach, že se vrátím a že to určitě vydrží, v pohodě ... Třeba manželky námořníků musí čekat někdy celé roky, než uvidí svého manžela, i když není zcela jisté, jestli jejich čekání je tak věrné, jako námořníkova pravidelná ranní masturbace na bitevní letadlové lodi v půl sedmé ráno. Pak jsem jí šel odporovodit na zastávku , dal jí pusu, řek jí čau, ona odjela tramvají a mi bylo strašně smutno ...

Šel jsem zpátky do Bazaru, loudal jsem se a kouřil poslední cigaretu. Nezažil jsem do té doby divnější den. A pak byly dny ode dnů, čím dál tím divnější a divnější a taky jsem je nikdy před tím nezažil, divné že ? No, když jsem přišel do Bazaru a těšil se, až přijedu z Mělníka, abych viděl svou sladkou třešínku a pak jsem usnul.

V agentuře, kde jsme si práci sehnali nám řekli podrobné údaje o odjezdu a tvrdili nám, že nás tam bude čekat na nádraží ostravský zaměstnanec, který měl být zároveň i předákem na poli. Jeli jsme vlakem a měli jsme přestupovat v Praze. Ve vlaku byla celkem sranda a povídali se různé historky z vlaku. ...

Vyprávěl jsem, jak jsme jeli na veletrh INVEX do Brna a já kouřil mezi vagóny kubánský doutník. Zrovna jsem se zakašlal, a když jsem se otočil uviděl jsem průvodčí. Na tváři měla celkem pěkný úsměv a dva zarudlé uhry. Přistoupila k nám ( byli jsme dva ) a pravila:

“třicet”, a ukázala na mě... “třicet”, a ukázala na kamaráda.

“ják jako třicet?”, zeptal jsem se slušně a tajně si vytahoval peněženku ze zadní kapsy u kalhot. Hned jsem věděl, že není úniku, Byl jsem ještě mladý a strach z železničních zaměstnanců byl silnější než já. Zaplatili jsme a vrátili se zpátky do kupé. Těch podělaných třicet korun mě ani tak neštvalo, jako ten kubánský doutník, který jsme pod nátlakem průvodčí museli vyhodit...

Cesta byla dlouhá a já měl s sebou kytaru. Do Mělníka to byl ještě kus a byla celkem nuda. Chtělo se mi spát. Rozhod jsem se zahrát si svou oblíbenou píseň MARIJUANA HEY, píseň vlastní výroby. Hrál jsem jí z vervou, jako vždy a kýval jsem při tom hlavou doleva, doprava, nahoru a dolů. Najednou se otevřely posuvné dveře vedoucí do kupé a vstoupili dva policisté, kteří spíše vypadali, jako přepadová jednotka. Měli přepadové kombinézy a za opasky odjištěné granáty. Jeden z nich se na mě velmi zle podíval a vyzval mě k rychlému přesunu na chodbičku. Nic jsem nechápal, položil kytaru a s ustrašeným výrazem ve tváři jsem opustil kupé. Čekal jsem “útok” a hlavu jsem se snažil mít co nejvíce zaraženou do těla tak, aby mi nešel vidět krk.

“dobrý den, mladíku, jste si vědom svého přestupku ?”, otázal se mě orgán a zkoumavě, ba i výhružně si mě prohlížel, především od pasu dolů. Nevěděl jsem co mám říct, myslel jsem si totiž, že mě přišli zatknout za zpěv mé oblíbené písně MARIJUANA HEY.

“nejsem”, odpověděl jsem nesměle a díval se přitom zároveň na zem a na svou levou botu, na níž jsem měl psí hovno.

“ měl jste boty, tedy nohy opřeny o protější sedadlo, což je podle paragrafu blablabla... trestního zákona, přestupek, který je trestán pokutou na místě, nebo složenkou, ve výši policejního IQ, tedy 50 korun českých i s DPH”.

Chvíli jsem se na něj díval, jestli je o.k. a pak si nechal vypsat bloček, který jsem vzápětí vyhodil proraženým oknem v kupé.

“PRAHA”, prohlásil kdosi, myslím, že to byl Lachtan, který se celou cestu dloubal v nose. A pokračoval: “ Praha je krásné město. Uvědomte si jeho krásu, místo, polohu, postavení a tak, jste kulturní barbaři, kteří význam Prahy i s jejími důsledky, zanedbáváte v mezinárodním měřítku, což od vás není hezké, pěkné, překrásné, nebo hnusné. Jste nuly, co se týče Prahy, chápete ?”

“JO!”, odpověděli jsme sborově, načež jsem si dovolil položit takovou malou otázku ...

“Neměli jsem v Praze přestupovat ?”

“Tý vole, hej fakt, jó měli, HÉÉJ, MY JSME MĚLI PŘESTUPOVAT!!!!”, no a tím bylo všechno vyřešeno. Od té chvíle jsme jeli na černo a průvodčí - pohodový chlápek, nám poradil, co máme dělat. Řekl nám název nějakého městečka, tuším Kralupy nad Vltavou, neboco. Dojeli jsme tam - ...

Byl květen. Nádherný den. Svítilo slunce. Pařilo. Dýchali jsme těžce a nesli si poctivě ty své zasraně těžké bágly plné nesmyslů, jako konzervy a tak. Sedli jsme si na lavičku na nádrží v Kralupech a chvíli jen tak těžce oddychovali. Bágly jsem si položili vedle sebe a sledovali jsme navzájem, jak nám pot stéká po zpocených pažích a stehnech, Byl to HODNĚ páchnoucí pot. Nejchytřejší byl v tu chvíli Anděl. Pořád nám radil, jak máme dělat a co. Tvrdil: “Hoši - uvědomte si, že máme málo peněz, fakt! ...”, byla to pravda, to musím uznat, “... a hoši, první sníme ty konzervy a pak možná..., říkám možná si něco můžem koupit.”. Viděl totiž, jak se díváme po černé tabuli, jak je na ní napsáno bílou křídou: PÁREK S HOŘTICÍ ..... 12Kč + chleba. “A hoši...”, pokračoval Anděl, “žádné párky s hořticí”. Všichni jsme souhlasili a Lachtan vytáhl konzervu se sardinkami. Ty sardinky strašně smrděly a jedli jsme je rukama. Pak mi od těch sardinek smrděly i kalhoty, protože jsem si ruce utíral do kalhot, heč !!

Anděl kvíkl, že jde koupit něco na pití a vydal se směrem k černé tabuli s nápisem PÁREK ... . Po asi dvaceti minutách jsme si všimli, že Anděl ještě nepřišel a Lachtan se tam šel za ním podívat. Přišel skoro hned, bez Anděla a spustil: “ ty vole, to je brutal, jako.... on tam sedí a láduje se párkama s hořticí ....”, při slovu párek mu spadla kapička potu z čela na spodní ret, ale obezřetně jí slízl, jako by se nic nestalo a pokračoval: “a přitom sám říkal, že si nemáme kupovat párek bla bla bla ...”. Nevěděli jsme , co si o tom máme myslet a proto jsme se nervozně dívali kolem sebe a říhali s těch sardinek.... hnus.

polní boss

Nevím jak, ale dostali jsem se do Mělníka, nějakým motorovým vláčkem, o němž se dalo předpokládat, že mu co nevidět dojde nafta. Když jsme se rozjeli, vláček (dva vagóny) sebou trhl a pak ještě třikrát, než se rozjel naplno. No naplno, třicet za hodinu jsme jeli určitě. Kupodivu uvnitř vagónu byly zcela nové sedadla a připomínaly takové ty modré sedátka z ostravských tramvají s oranžovými gumovými úchyty. Anděl zajásal, když je uviděl a hned nám vylíčil svůj bol na duši, přičemž dodal, že tyhle sedátka do těch vlaků montoval kdysi právě on. Nevěnovali jsme tomu moc pozornost a i kdyby, stejně bychom nejspíš pochybovali o pravdivosti celé záležitosti. Pak by se celá věc musela předat soudu, a protože jsme byli zpocení jak hovada, tak jsme se celé záležitosti už dále nevěnovali. Vláček se kodrcal a kodrcal a já jsem se pogrcal.

Nádraží bylo jako vždy a my vyšli před něj, nebo za něj ? Bylo strašné vedro a museli jsme se zorientovat, to nám moc nešlo a tak jsme se sedli na lavičku před nádraží, přičemž jsme přemýšleli co jako dál. Bylo fuckt strašné vedro, pot se z nás linul jako kráva a to byl začátek května 1998. Slunko pralo, co mohlo a my v 16:00 v Mělníku bez jakékoliv představy o naší budoucnosti jsme vyrazili vstříc novým zítřkům směrem k cukrovaru. Ptali jsme se asi dvacetkrát, kde jsou ubytovny cukrovaru. Pořád nás posílali někam jinam, což nám nedělalo moc dobře. Celkem jsme totiž vážili nejméně deset tun, i s batohy samozřejmě. Jeli jsme tam (podle plánu) asi na dva měsíce, takže bágl byl náš barák, kuchyň, obývák, postel a auto, ale já jsem ještě neměl řidičák a doteď ho nemám a je mi to zatím jedno. Došli jsme k ubytovnám a po tom trmácení jsme si oddychli, že jsme si mohli batohy položit na horkou, ale podlahu. Měli tam takovou malou vrátnici ve které seděla mladá, černovlasá, pěkná (tohle se nesmí dozvědět Aneta) vrátná, byla to holka od jednoho s předáků na poli. (předák na poli byl člověk, který vedl družstvo sběračů chřestu, přepočítával bedýnky a měl se starat o dobrou morálku ve skupině svých “podřízených”.)

“dobrý den slečno”, začal nenápadně Lachtan svým milým tónem, “nevíte náhodou, no… nás měl na nádraží čekat nějaký pán z Ostravy, nějaký pan Klubna, nebo Bubna, nebo jak je to …”

“Chlubna”, opravila jej zdvořile vrátná a dodala: “počkejte chvíli, on za chvíli příjde”.

Chvíli jsme opravdu čekali a pak přišel. Vyšší muž, obtloustlý, prasečí obličej, delší blond vlasy, starší. Asi alkoholik a milovník slunce – nos zarudlý od chlastu, ruce zarudlé od slunce, možná naopak. Dech mu páchl po cibuli a pak na nás promluvil. Byl to ten nejvyšší:

“ tak hoši, měli jste tu být dřív, víte to? No budete bydlet asi o dva kilometry dále v hotelu Ludmila”, při slovu hotel zkřivil tvář do podoby cibule, což bylo asi takové znamení. “ no je tam sprcha a tak a zítra pro vás v šest nula nula přijede autobus – PŘESNĚ hoši přesně!” a s těmito slovy se s náma rozloučil. Já jsem po většinu času mlčel. Anděl s Lachtanem se pořád na něco ptali, což mi, jako mlčícímu připadalo jako zbytečnost.

Hotel to byl, jen co je pravda – nejspíš jediný věžáček (8 pater) v celém malém a jinak docela pěkném Mělníku. Před hotelem jsme potkali skupinku divně vypadajících lidí. Měli otrhané hadry, byli strašně zpocení a smrděli chřestem. V rukách měli ty nože o kterých jsem psal a vypadali zcela zbědovaně. Jeden z nich, ten s delšími vlasy na nás zavolal …

“hééj, hoši, nemáte nějaké hulení ?”, podle přízvuku to byl ostravák a měl takový ten typický undergroundový instinkt s kterým bezpečně poznal kuřáka. Zeptali jsme se ho kde bydlí, ukázal na Ludmilu a bylo vše ujednáno. Měli jsme s sebou jako dárek filmovku od Adolfa, což bylo super. Jmenoval se Max a pravil: “ hoši, vyserte se na celý chřest, dokud je čas, hej polovina už odjela, je to pakárna, nechápeš hej ty vole co to je za pakárna, ty první dny, to je pakárna jak cip, děláš ze sebe chuje jak cip a hovno, občas záloha serte na to, je to tu na hovno nadřeš se …”

“no uvidíme”, řekl jsem ale fakt jsem nevěděl do čeho jdu, takže mi bylo jedno, co ten zubožený chudáček co chce hulit říká. Trochu jsem ho litoval, byl strašně vyhublý, myslím, že ještě víc, než já, což je smutné.

Vyjeli jsme nahoru výtahem do sedmičky a zhlédli poprvé dveře našeho nového domova. Bylo zcela zřetelné, že zámek byl před tím vylomený a člověk co ve slipech postával opodál nám sdělil, že před týdnem pokoj vykradli. Ukradli kazeťák, koženou bundu a ještě plno dalších věcí, asi prý ukrajinci, neboco. Narcisův výraz ve tváři změnil směr i barvu, jelikož s sebou měl kazeťák za sedm litrů na který si vlastnoručně našetřil, … s CD přehrávačem. Pak jsme na to zapoměli vyvalili se do postelí, zapojili kazeťák a otevřeli sardinky. Debatovali jsme o práci, k čemuž jsme již později asi příležitost nedostali, kromě Anděla, který den co den, noc co noc debatoval o všem, tedy i o práci, ale většinou o něčem o čemž ani sám nevěděl o čem. No. Pak zaklepal Max a my zahulili, uvolnili se a šli spát.

první den na poli

Ráno přijel autobus, ale bylo těžké vstát. Dole už postávali dělníci, kteří netrpělivě očekávali odjezd autobusu Karosa, který se naštěstí po dobu celého pobytu nerozsypal na jednotlivé náhradní díly. Jeli jsme, uháněli přeplněným autobusem, silnější si sedli na sedadla, slabší na zem a ti nejslabší stáli namačkáni mezi tím vším pakážstvem. Malebnou krajinou, lesy, pole atakdál. Přijeli jsme na pole po polní cestičce, mezi náma ukrajinci, slováci, češi, ostraváci, prostě veškerá verbeš, co se mohla slézt za účelem zisku. Až později jsem se dozvěděl, že slováci neměli smlouvy, chudáci všichni naletěli. Jedni ostraváci, co už byli nachystaní a přijeli do Mělníka byli posláni domů, že už není pro ně místo, ti měli smlouvy, bohužel na hovno.

Uprostřed pole autobus zastavil a vyklopil nás ven. V dáli vycházelo ranní slunce, oranžová obrovská koule, bez níž by na této planetě nebyl život. Po čase se podle ní dalo poznat, kolik je asi tak hodin. Přidělili nám parťáka – tedy vedoucího družstva a hra mohla začít. Do rukou jsme dostali plechové košíky do kterých se chřest pokládal ještě před tím, než se dostal do plastové bedýnky. Pole bylo, zdálo se, docela nekonečné, ze začátku to nemělo dobrý vliv na psychiku mladých outsiderů. Obrovské pole lány přikryté černou plachtou vedoucí téměř do nekonečna. Nad polem přelétali supové a mezi řádky (lány) poskakovali zajíčkové a zajícové. Kromě běžných dělňasů a parťáků poletovali mezi řádky podivní, slušněji oblečení lidé snědší pleti. Znali to už jak blázen, orientovali se ve sběru chřestu a byli dost hodně opálení, asi od slunce. Byli to převážně ukrajinci žijící v Řecku, kteří pracovali pro dva holandské bratry, kteří se rozhodli v čechách pěstovat chřest, brali asi slušné prachy. Chodili kolem nás a většinu času nás buzerovali – hlavně nováčky, za to co děláme. Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, všechno jsem dělal špatně. Ale oni byli trpěliví. Pořád dokola a neúnavně vysvětlovali lámanou češtino-ukrajinštinou, jak chřest správně odhrabávat, vyhrabávat, vytahovat a jak se o chřest správně starat. Jako bych slyšel tu blondýnu v Ostravě, když nám to popisovala. Jenže tohle byla realita.

“ hej ty, mlada, ja ukazat tobě, ty podivat a pak tak udělat, ja?”, zařval někdo za mnou. Byl to jeden z nich. Všichni se otočili. Zjistil jsem, že se na mě dívá, ale nedal jsem to na sobě znát. Udělal jsem ten nejblbější obličej, no, nedělalo mi to zvlášť velké problémy (ve škole se člověk naučí spoustu užitečných věcí) a pravil: “Jááá ??”, zařval jsem a ukázal na sebe prstem. Uhrančivě se na mě podíval, jako bych mu podřezal matku a ještě jednou zařval tu složitou větu, přičemž na mě ukázal tím zabijáckým nožem. Byl asi o deset řádků dál, než já (řádky byly asi metr a půl od sebe ), hbitě přiskákal jako gazela ke mně a ukázal mi celý postup ještě jednou. Tvářil se při tom strašně drsně a důležitě, bál jsem se trochu, i když jsem věděl, že mi pravděpodobně nic neudělá. Později jsem zjistil (jmenoval se myslím Ivan), že je to docela pohodový týpek, který dělal brutální pařby, ale jak byl na poli, tak neznal bratra.

Ten den se strašně táhl a naučit se sbírat chřest tak rychle, abych si vydělal aspoň na bochník chleba denně, byl nadlidský úkol. Kolem jedné hodiny po poledni bylo už takové horko a měl jsem strašnou žízeň. Ke své smůle jsem neměl dost pití, ovšem stejně jako každý. Jsem rád, že jsem to přežil a hlavou se mi honily útržky zákoníku, kde možná stálo, že při polních pracech v určité teplotě musí být zajištěno dostatečné množství tekutin. Nebyl jsem si tím jist. Po šichtě, asi ve tři hodiny odpoledne jsme se autobusy dopravili zpátky do Mělníka. Cesta trvala asi patnáct minut. Ruce všech smrděly chřestem a potem, opravdu odporný zápach. Chřest, jak už jsem se možná zmínil je afrodisiakum a bylo to znát. Dozvěděl jsem se to při komunikaci s kamarádem s Ostravy, když říkal:

“ty vole, hejs nechapal, co se mi stalo … du s chřestu na ubytovnu, utahany jak cip, hodim věci do kouta, lehnu si na postel a na odreagovani, však viš, od toho svinstva, si začnu čist leoše (LEO) a listuju, jedna baba, druha baba, same nahe baby tam byly, pinďoura nabroušeneho, však viš ne?, no a dojdu ti na předposledni stranku a co tam nevidim … chřest ty vole … no normalně ty vole na to čumim jak cip voe sneviděl, normalně chřest s žaludem jak cip .. ty vole to není možne ne, se chcu odreagovat a tam chřest a pod tim napsane, jako že je to afrodisiakum ty vole”, .. pak nám ukázal ten chřest a fakt byl tam. Mimojiné dost pohodový týpek, co měl na pokoji taky CD přehrávač a spoustu CD-ček. Nejvíc mě fascinovala symfonie od Waltari – strašně dlouhá a zmateně zbrklá skladba se symfonickým orchestrem. Dost dobře se na tom dalo ujet, fakt dobře. Jo, pořád pouštěl nějaké CD-čka stylem – z každé skladby trochu – tak to dělal celý večer.

Když jsme teda s pole dorazili, čekal nás oběd. To bylo fakt drsné. Jen co autobus zastavil, lidi se z něj vyvalili a idea humanismu se rozplynula jako pára nad hrncem. Běželi, seč jim síly stačily, minuli umývárnu, aniž by si všimli, že jsou špinaví jak hovada, odhodili plechové kýble i nože – zabijáky za sebe a tlačili se do neúhledné fronty. Starší nestarší, člověk nečlověk. Všichni měli pravděpodobně stejný hlad, ale každý měl větší. Byl to boj. U okénka, kde jsem dostal porci neúměrně malou mému hladu jsem zjistil, že když si budu chtít přidat, tak si budu muset zaplatit. Trochu mě to dopálilo a výmluvy kuchařky, že to JE úměrná porce, mě vůbec nezajímaly. V pracovní agentuře nám slíbili vydatný oběd. Další problém nastal, když jsem si po obědě chtěl nalít čaj z varné nádoby. Po příchodu k nádobě jsem zjistil, že tam není žádný čaj, protože někteří aktivní si nalévali dvakrát i vícekrát a ti nejotrlejší si čaj nalévali obří naběračkou do plastových láhví, které nikdy neměly menší objem, než litr a půl. Usoudil jsem, že to jsou hovada a neměl jsem sílu žít, natož sílu si na ně vylívat svou chatrnou zlost. Pak jsem se přece jenom najedl, asi mi to v žaludku trochu víc sedlo, vyžebral jsem čaj a pak už jsem se jen v duchu smál těm, kteří si ho užili víc než já, protože byl tak odporný, že jsem se z něj málem úplně brutálně pozvracel. No vlastně to ani nebyl možná čaj, protože, jak by řekl můj strýc – “No, vlastně to ani není možná čaj, protože to je odvar z ponožek”. Ten den byl strašně únavný a vyčerpávající, trmácel jsem se jak fyzicky tak i psychicky a pak jsem nejspíš usnul. Takhle to pak bylo každý (skoro každý) den až do odjezdu.

volný sač, teda čas

Problém byl s cigaretama, jelikož jsme neměli dost peněz na to, abychom si mohli kupovat cigára v krabičkách. První pokus o nápravu provedl Lachtan, který hned na druhý den koupil taras bulbu kombajn a papírky. Po zjištění, že při kouření tarasu je v hubě plno marasu a že by asi bylo lepší zapálit senník a fetovat ten kouř, jsme koupili holandskou tabákovou směs, která se při troše fantazie a pevných nervech dala kouřit bez problémů non-stop. Udivilo mě, že po třech dnech práce na poli u mě vymizely známky bronchitidy, z čehož jsem měl docela radost.

Většina šichťáků (sorry, dělníků, nebo jak chcete) chodila do hospody, která byla úplně nejblíž. Měla takový klasický odporný, již na první pohled odpuzující klišovitý název, podle nějž se ihned dalo poznat, že do té hospody nebudeme chodit. Už si nevzpomínám – má paměť jsou dva bity, pamatuju si jenom nulu, nebo jedničku, jako počítač. No, tedy vydali jsme se napříč dlouhou ulicí, která vedla napříč skoro celým Mělníkem – Cukrovarská ulice to byla. Prošli jste kolem cukrovaru, příjemný pohled, roury, obrovská hala, prostě industrial, jako v Ostravě. Pak se po levé straně naskytl jistý pohled na park za jehož krajem byl svah vedoucí přímo do řeky Labe. Ze svahu se dalo padat dolů, aniž jste si zlomili nohu, nebo ruku. Nikdo z nás si nezlomil nohu, nebo ruku. Potom jste vstoupili do centra města. Od nejkrajnější části Mělníka k jeho centru to bylo asi deset minut středně blbé chůze. Bylo to do středně blbě mírného kopce. Po pravé straně obchodní dům – předělaný betonový komplex bolševické Jednoty (pamatujete?) a pak náměstí, spíš náměstíčko. Byla tam lékárna a klub pro snobskou mládež. I tak to byl velmi zvláštní klub. Procházeli jste jakoby městy USA a ze zdí trčely předky, nebo zadky těch nejvychytanějších amerických aut z šedesátých let v těch nejšílenějších barvách. Žádné bavoráky, nebo mercedesy – pokusy o auta. I když starší modely bavoráků, nebo mercedesů byly cool. No a o tom byla řeč, že? No.

Zašli jsme do jedné z bočních uliček vedoucích z náměstí a narazili jsme na věž. Na ní byl nápis čajovna – vlídné? Asi ne, snad jen, že se šlo po točitých schodech pořád nahoru, až úplně nejvýš, super obrazy, ale pak se z těch točitých schodů tak motala hlava, že chuť na čaj byla malá, že větší už ani nemohla být.

Nicméně, šli jsme dál tou cestičkou dolů. Došli jsme, tedy za pomocí jednoho z postávajících, k hospodě, která se jmenovala Beseda. Vstoupili jsme dovnitř a byli jsme překvapeni jistým druhem atmosféry, který se dal pozorovat také v Bazaru. Typické deja-vu hospodských nálad. Ovanul nás cigaretový kouř se směsicí omamného konopného dýmu, linoucího se z jointa, jež koloval kolem obdélníkového stolu, na němž byly vyryty různé podpisy místních zpustlíků. Sedli jsme si k prvnímu volnému stolu, který jsme uviděli. Abych připomněl, šli jsme Já, Anděl, Narcis a Lachtan. Za barem postával a pokuřoval dlouho-černovlasý barman, místní oblíbenec a nejspíš i majitel hospody - Hynek. Zašel jsem k baru a objednal co jiného, než čtyři piva. Zrovna k němu došel joint a přitom si nás zkoumavě prohlížel.

V první patře se dělaly koncerty – za našeho pobytu tam dokonce měla hrát i “Ostravská drůbež”, jenže koncert byl zakázán, jelikož plakáty kapely, na nichž byla fotka nádherného “modelu”, se nelíbily mělnické polici (gestapu) a doslechlo se, že tam měl být zátah, což nikdo nemoh riskovat. U okolních stolů seděli místní obyvatelé undergroundu a ta hospoda byla jejich sleziště. Dívali se po nás divně, snad možná i přívětivě a ledy se prolomily, když jeden z nich, patrně ten nejšílenější (jak už to bývá) nám podal jointa. Tak jsme zkuřli, což nám pomohlo a na oplátku jsme vytáhli Adolfovku a pak od nich slyšeli jen slova chvály a viděli jejich krvavé oči a cítili smrad z huby.

Byly tam jisté výrazné typy, jejichž rysy se daly snadno zapamatovat, jelikož chtě-nechtě bily do očí. Nejvýraznější byl odrostlý a obtloustlý (svaly) punkáč se splihlým čírem, jmenoval se Gádža. Byl plný energie a zářily mu oči (Adolfovka), přátelská povaha. Uchvátil mě pohled na něj a pak po spřátelení ještě pohled na reprobedny, které měl zasazeny ve svém vartburgu. Byly to dvě desky z dřevotřísky o velikosti metr krát metr, totálně osázené basovýma reprákama, nejméně deseti na každé desce. Za tuhle aparaturu by se nemusel stydět ani Bazar a to ani není auto, natož vartburg, že? Další týpek byl Indián, aspoň mu tak každý říkal. Byl už trochu starší, uzavřený do sebe. Na jedné z pařeb, která se tam konala, byli jsme opilí, se strhla nějaká debata a v záchvatu mánie jsem myslím řekl Indiánovi , že je ňejaké sprosté slovo a on se pak urazil. Nemyslel jsem to vážně, zvlášť, když v Ostravě je to zcela běžné. Neuvědomil jsem si to a chtěl jsem mu to vysvětlit, jenže byl tak opilý, že si nedal říct a nevraživě se díval. Tímto bych se ti chtěl osobně omluvit ! Pak tam byla jedna holka, co pořád nosila montérky a měla dredy po ramena. Všichni tam poslouchali tu “správnou” muziku, takže všechno bylo v pohodě.

Jednou, když jsem šli opět po Cukrovarské ulici jsme, asi dvěstě metrů před sebou, viděli člověka – outsidera s rozevlátými černými vlasy uprostřed silnice. Projížděli kolem něj auta, ale on se tím zjevně nevzrušoval, ba právě naopak – stavěl se proti nim, rukama si držel okraje rozeplé flanelky a hlasitě na ně pokřikoval: “vy čuráci”. Něco mi říkalo, že je z moravy, možná i z Ostravy. Když přišli blíž (byli dva, jenže ten druhý nebyl takový blázen), tak jsme zjistili, že pracují taky na poli a že jsou z Havířova.

“čau”, řekl ten rozevlátější.

“čau, co je”, opáčili jsme sborově …

“ty vole, nemáte cigáro?, normálně jsme šli po ulici, zme se ožrali jak cip a já jsem skákal do silnice, dobré ne?”, “ dobré”, odvětili jsme a on pokračoval:”…no jenže pak tam jeli cajti a oni nás normalně odvezli na gestapárnu a tam nás drželi, já sem se jim smál do ksichtu a furt sem je provokoval, že se mi chce chcat ne a pak až po třech hodinach nas pustili, nejhorši je vole, že mi se fakt chtělo pak chcat vole, ja je zažaluju ty kurvy jedny …. VY čuráci!!!”, zakřičel na právě projíždějící auto a pak se sklidnil.

Za naším hotelem byl opuštěný park na jehož kraji (asi po padesáti metrech) stála stará socha dřepícího ďábla nad kotlem, hrajícího na panovu flétnu. Ta socha měla jisté magické kouzlo a chtěli jsme u ní propařit jeden večer. Řekli jsme to těm úchylům z Havířova a oni souhlasili. Pod tou sochou se dal rozdělat oheň. A tak jsme nakoupili dva litra červeného, ubalili jointy a sedli si před sochu. N zadku mě tlačilo jehličí a malé větvičky. Stejně mě zajímal osud toho parku. Bylo to tam strašně opuštěné a vypadalo to jako z první republiky. Když jsme rozdělali ten oheň a setmělo se, oheň a socha vytvořily spolu s jointy a vínem neskutečnou atmosféru, která se nedá zapomenout. Byla to ďábelská atmosféra. Oheň vrhal roztřepané stíny ďábla a hlavy přísedících se zmítaly v posmrtné agónii.

Po chvíli nerušeného klidu se za námi z křovin ozvalo chrastění a šel kolem chlápek, asi pětatřicet, vypadal, jako ze seriálu. Za chvíli za ním přiběhl pes, ořech. Ten chlap se na nás chvíli díval …

“alfyku”, něžně zahlaholil chlápek na psa a pes přiběhl. Ten pes se jmenoval alfík, ale ten chlápek to furt komolil.

“alfyku pozdrav páničky, no, ukažž jak to umíšš”, hlaholil dále, ale to jsme už nevydrželi a propukli v panický smích. Já byl v té době ještě panic. Chudák si to vůbec nevzal osobně a pokračoval: “nó, my se tady s alfykem procházíme každej večer, že je pěkný alfyk, žžé?”.

Nakonec se z něj vyklubal dealer kosmetických prostředků LR. Bravurně nás začal přesvědčovat o pravosti jeho počínání, typický dealer …

“hoššy, poďyvejte se je to normální práce, jako kažždá jiná jó, prostě chodíte vod bytu k bytu a přesvědčujete lyďy k tomu, aby sy koupyly naššy kosmetyku jó, prostě prádse, …. jako kažždá jyná jó”, hovořil .. “no jo, ale je to divná práce, necitite se trapně ?, když musyte přesvědčovat někoho o něčem, čemu ani vy sám zcela jistě nerozumíte ?”, zkusil diplomaticky navázat rozhovor černovlasý havířovák.

“nóó, a pak sy vyděláte hodně peněéz jóó …”, mlel dokola pořád to samé a nám bylo jasné, že radši zůstaneme u zbědovaného pohledu osvětleného ďábla, co má v ruce panovu flétnu, u vína a u jointa.

Ten pán ještě chvíli mluvil tím svým čecháčsky líným tempem a když zjistil, že se všichni raději dívají na Satana z kamene, kterého někdo vytesal, zalez do křoví a chystal se jít pryč. Alfík se mezitím rozkoukal, zvykl si na nás a nejspíše po vzoru svého pána (bez urážky, rozhodně …) začal tomu černovlasému Havíři šukat nohu, né ve smyslu hledat. Havířova reakce byla přiměřená okolnostem – prudce vyskočil a chtěl běžet dále do temného parku, jenže pes tak tak silně obejmul jeho nohu svými chlupatými nožičkami, že musel běžet s ním. Havíř se neudržel a řval: “alfyku, ty svině slez ze mě !!!”, měl z toho očividně depresi, protože nevěděl, co si o tom budeme myslet. Rozhodl se pro rozhodující výkop své nohy směrem k nebi. Kopl, pes nevydržel nátlak odstředivé síly a letěl vzduchem přes všechno to křoví za hlasitého vytí. Havířovi se ulevilo a když si sedl, napil se vína a potáhl si z jointa.Pán nakonec odešel, trošku se smál a my byli rádi, že se můžem zas ponořit do pohledu na podpáleného ďábla s Panovou flétnou.

Mezi tím jsme každý den jezdili na pole, orali chřest a počítali, kolik jsme už vydělali. Když jsme ovšem asi po čtrnácti dnech zjistili, že to, co tam utratíme si asi tak vyděláme, rozhodli jsme se pro svobodnější zneužívání celé věci. Lachtan pobyt vzdal již po týdnu úmorného plahočení, pocení a bědování. Dostal ze sběru chřestu deprese, my sice také, jenže on to fakt nedal, pozdravil nás, nechal nám kombajn na balení cigaret a s tím svým báglem odjel do Ostravy. Naposled se nás snažil přemluvil, my jsme se naposled málem nechali ukecat a pak už jsme na pokoji bydleli jenom tři Já, Anděl, Narcis.

Já jsem trpěl taky, byl jsem bez své holky. Psal jsem pořád osamělé básně, abych to ze sebe dostal, ale moc to nepomáhalo. Popsal jsem celý sešitek, doplnil jej ilustracemi a pak jí ho věnoval. Bylo to nabouchané duchaplnou poezií od začátku až do konce. Už si nevzpomínám co tam bylo, ale něco v tomhle smyslu:

alej plná bolestných vzpomínek na tebe

zůstala jen jedna… na nebe

a já tu umírám bez tebe

hroby křičí, kde jsi ty

a hroby mě pak vcucly

jako žumpa

No… a tímhle jsem se zabýval po večerech a vzpomínal jsem na to, jak ještě před odjezdem do Mělníka jsme byli spolu na výletě, ještě s jejími kamarádkami na starojičínském hradě. Jeli jsme rozkodrcaným vláčkem a pak šli na hrad. Hrad byl na kopci obrostlém zelenými smrky, kapradím a křovinami a buky. Na úpatí kopce jsme vypili dva litry červeného, chvíli poleželi na slunci, počkali až dostaneme úpal, nebudeme schopni chodit a šli jsme na hrad. Holky šli před náma a šly svou cestou. Aneta si nedala říct, ani to víno jí nedalo a umínila si, že si musí sundat boty. Myslím, že nebylo vhodné si sundávat boty na trnité cestě plné úskalí. Vedl jsem jí za ruku a vláčel jí za sebou. Pak si ještě vymyslela, že nepůjdeme turistickou stezkou, ale přímo nahoru přes ostružiníky a maliníky. Ten kopec měl snad devadesát stupňů a dodnes nevím, co jí to popadlo. Uprostřed kopce jsme narazili na krásné zelené rostlinky s pěticípími lístky – rozkošné, jako nabubřelá tvářička Anety.

Míval jsem zlé sny. Ovšem jeden byl obzvlášť zlý a negativní. Byl jsem v Ostravě – přesněji řečeno v Přívoze, geto. Procházeli jsme se Já, Anděl a Narcis jen tak přívozem a nevěděli do čeho dloubnout. Sedli jsme si na zem a zapálili si cigarety. Najednou jsme viděli, jak z dálky přijíždějí taková zvláštní auta. Vypadaly, jako předělané buginy natřené načerno. Když byly blíž, všimli jsme si, že na nich jsou nakresleny hákové kříže. Jak jsem to uviděl, málem jsem se posral strachy. Jely dost rychle a zastavili u nás. Z každého auta vylezli dva skinheadi. Chlapi jako hory. Nejhorší bylo, že ty dva, co šli zrovna k nám jsem znal z tramvaje, byli to čepičkáři. Nemohli jsme se pohnout, jen jsme odevzdaně ve strachu čekali, co nám osud přinese. Z bombrů vytáhli kvéry, namířili nám je na hlavy. Ostatní nás obestoupili se samopaly v rukou. Namířili nám je na hlavy a zle se dívali. Jeden z nich si nás prohlížel, spustil paži podél těla a pravil: “vy hovada feťácké, nám jen tak neutečete”, to bylo všechno, násilím nás natlačili do auta, oči převázali černými páskami a jeli jsme. Asi po půlhodině zvuk motoru utichl, vystoupili jsme. Vůbec jsem nevěděl, kde jsme. Kolem nás se motali rómové a očividně pracovali. Stáli jsme před domem a rómové vycházeli z domu a zase zpátky za ozbrojeného dozoru postávajících lebkounů. Jeden z čepičkářů, mezitím Anděla a Lachtana odvedli pryč za účelem destrukce, vytáhl opět kvéra, proměnil se v róma a zastřelil mě. Sen skončil, já se probudil zpocený a vystrašený, sed jsem si na postel a nemoh tomu věřit a čemu jsem měl vlastně věřit ?

To ovšem není konec celé události. Asi o týden později z pole odjíždělo stále víc a víc zklamaných lidí a proto bylo zapotřebí najímat lidi nové. Přijel autobus lidí z Ostravy. Nevěděli jsme, kdo tam bude, snad jen, že Narcis určitě doufal, že přijede nějaký pěkný kluk a Anděl, že přijede nějaká pěkná holka. Já jsem doufal, že odjedu živý. Pak byl zase oběd. Sedl jsem se vedle Anděla, nabral knedlík (žádná jiná příloha se tam za celý měsíc stejně nevyskytla) a sousto podal do úst, dal si doušek čaje kvůli zvlhčení oschlého knedlíku a usilovně žvýkal. Když jsem se ale podíval před sebe, nemoh jsem věřit vlastním očím. Gorila. Jo, seděl tam a žvýkal knedlík, jako já – jeden z čepičkářů, no, zrovna ten, co mě zastřelil. Nebylo mi zrovna fajn …

Pak jsem šel na pokoj, po chvíli přišel Anděl a on začal jeden ze svých dlouhých a patrných monologů, které se opakovaly večer, co večer:

“ hej vole ser na to, ježiš marija, si paranoidní, co by ti kdo dělal, byl to jenom sen, ty vole to je stejně šílené – reinkarnace, duševní převtělení, stejně nevěřím, že umřu, stanu se nesmrtelným, všechno to jsou jenom slova, nemá to význam, je to jako hromada hlíny, kterou se stejně po své smrti staneš. Nic nemá smysl, nejlepší je láska, ty vole láska, jak bych mohl existoval bez lásky, nebýt lásky už nežiju, nejlepší je katarze – očištění, znám jednu katarzi: ráno vstaneš, přinutíš se k smíchu a takhle se směješ deset minut, pak jdeš na hajzl, jo, normálně na hajzl, dáš si prst do krku a zvracíš, úplně všechno, pomáhá to”,

“ a ty už si to zkoušel?”, optal jsem se.

“jo, ty vole, to je šílené, jak tě to vyčistí, setkáš se s bohem, nevěřím v nic, nejlepší je katarze, přečti si tuhle knížku, nemusíš tomu věřit, psal to úplný šílenec, je to pohoda ….”

Nepamatuji si přesně o čem to vlastně mluvil, byly to stejně nejspíš popisy jeho vnitřních pocitů, bylo to zdlouhavé, neuvěřitelné, bombastické a jakýkoliv pokus o odpor v něm probudil touhu mluvit, mluvit, mluvit.

stávka – trip

Proč vlastně stávka že ? No… tak aby bylo jasno: stávka na poli to byla, nikdo nepracoval a lidi si ztěžovali na neplnění smlouvy. Přijel pan Chlubna, přijel mistr holanďan, opřel se o svého zeleného citroena, ubalil si cigaretu z tabáku Drum a poslouchal trable a stížnosti v češtině, což ho přivádělo do mírného úsměvu, protože nerozuměl ani slovo. Pan Chlubna mu to překládal do němčiny, načež se ozvala jedna z dělnic, pražanda, údajně překladatelka, která tvrdila, že Chlubna překládá velmi špatně a zcestně. Dle proporcí té dámy jsem usoudil, že mluví pravdu. To rozezlilo jejího manžela, že Chlubnovi málem rozbil hubu, řval po něm, že je lhář a že zavolá televizi novu, že je to v podstatě velmi jednoduché, ať si s ním nezahrává, a že půjde k soudu, ať chce, nebo nechce. Pokud si pamatujete, byla z toho aférka na tv-nova, ale to je jedno. Kdo by se zajímal o řvoucí skupinku polních pracantů, kteří chtěli jen hájit svá práva. Ostatní dělňasi postávali kolem v hloučku a já si balil cigáro za cigárem a očividně jsem byl znuzen celou situací. Nepadla ani rána a ten den se fakt nepracovalo, což mě bavilo.

V jednu hodinu údajně měly přijet autobusy, ale nepřijely, za což jsme si mohli prý sami. Všechny to opět dost nasralo a lidem nezbývalo, než jít buď pěšky (15km), jet linkáčem, nebo stopovat. Jelikož jsme neměli prachy, šli jsme pěšky a mezi tím stopovali. Byla to pěkná procházka. Dlouhá cesta bez konce, jak se po ní plahočí lidi v montérkách, s noži v rukou. Zvláštní pohled. Kvetl mák a my měli na jeho nezralou podstatu chuť. Byl všude kolem, ale stejně jsme na opium zapomněli.

Stopoval jsem já s Andělem. Kupodivu zastavilo auto, malý Peugeot a za volantem byl mladý člověk, sympaticky podezřelý.

“kam jedete ?”, klasika.

“do Mělníka, na kraj k Ludmile, sme šli pěšky z pole, to je dálka, jak cip.”

“vy asi nejste vodsaď, có ?”, tázal se

“ne, my zme s Ostravy, zme tady na brygadě”

“aha, a co, jak tráva, dobrá ? vyrostla ?”

“jó, v pohodě, dobré vzorky”

“nechcete tripy ?”

“ty máš tripy ?”, začali jsme mu tykat …

“jó za 350, Komunisty”, stačí půlka, dost dobrý, fakt …”

“tak jo, zastavíme u hotelu a berem to”.

Pak jsme koupili jednoho tripa. Čekali jsme s Andělem na Narcisa, který nejspíš šel pěšky až do Mělníka. Pak přišel celý znavený, sedl si na postel a my mu to řekli. Nechtěl, ale slíbil, že nás bude doprovázet na těch našich cestách, a že se o nás bude starat, to aby se nám nic nestalo. Ve tři odpoledne jsme to měli pod jazykem a já nevěděl, na rozdíl od Anděla, co mám čekat. Řekl mi, ať nečekám nic. Tedy jsem ho poslechl a poslušně vstřebával. Asi po půl hodině jsem zjistil, že papírek se již zcela rozpustil, což jsem pokládal za kladný jev, který jsem okamžitě všem sdělil. Řekli jen, ať čekám. Myslel jsem si, že se mi bude chtít kreslit. Vytáhl jsem papír a tužku a nedbaje Andělovy věty, že kreslit se mi chtít nebude, jsem si začal kreslit. Nevěděl jsem, co chci kreslit, a proto jsem začal jednoduchými tahy. Pak z toho vznikla nějaká postava. Dostal jsem se do toho a kreslil dále, bravurní tahy rukou, pak přišly na řadu pastelky, barvy, všechny možné, smíchané v tom správném poměru. Táhlé linie, mělo to pohyb i hloubku a chvíli jsem se na to díval, nevěděl jsem, co to je. Všem jsem to ukázal, ujeli na tom, byl to pohyb, pohyb, letělo to, kdoví kam. Pak jsem z toho obrázku procitl a nevěděl, co mi je. Napadlo mě dělat blbiny. Přistoupil jsem k umyvadlu, vzal do ruky zubní kartáček a něžně s ním třel mýdlo s jablkovou vůní. Kartáček jsem navlhčil tekoucí vodou, jen jemným proudem a začal jsem čistit zrcadlo. Vytvářela se na něm tenká vrstva mýdlové pěny, takže jsem se neviděl. To mě trochu rozhodilo a chtěl jsem zase vše napravit, opět jsem navlhčil kartáček a udělal první tah. Nakreslil jsem spirálu, bylo to úžasné – viděl jsem se ve spirále, to se mi ještě nikdy předtím nestalo. Nechal jsem to tak (uklízečka si na druhý den ztěžovala) a podíval se z okna. Bylo to neuvěřitelné, takový prostor, úplně obrovský, neskutečně široký a nesvazující, ale ještě jsem k němu neměl takovou důvěru, abych okusil jeho krásy. Vyšel jsem proto na chodbu. Šel jsem dál, až na její konec. Stála tam společná lednička, která nebyla připojená. Nikdo se neodvážil do ní něco dát, protože se báli zcizení. Vlezl jsem do ledničky a zabouchl za sebou její bílá dvířka. Bylo tam fajn a pak někdo zaklepal, byl to Anděl …

“hej vole, pojď ven … tady je to hnus, nikde to není lepší, než venku”

“tak jo”, vylezl jsem z ledničky, zpravil si účes. Na pokoji jsme se připravili, já si nasadil sluneční brýle a ve spirálovitém zrcadle jsem si všiml, že mám rozšířené zornice. To mě tak rozesmálo, že jsem dostal záchvat smíchu (asi deset minut).

Vyšli jsme před dům, vlnilo se všechno, směšné to bylo, vítr mě ovanul, vlahý, teplý, letní cesta dlouhá se zdála nekonečná strašně krásná a podél ní kvetly keře šípku – krása, sáhl jsem na květ šípku, voněl, žil, mluvili jsme spolu. Byl jsem šípek šípek byl já snad zmatek pak cesta se linula dále už nebyla tak rovná přímá klikatá byla k hřbitovu vedla jako vždy ale klikatá snad zmatek něco nového zajímavé hřbitov – vrata plno hrobů jsem viděl šel jsem do vrat a hroby z blízka spatřil byly samy bolestně samy na tom hřbitově, šel jsem dál pohlcen do hrobů dál sám, najednou zástup lidí kolem mě, trochu jsem pozoroval ty lidi vlnili se čím dál víc, oni byli lidi, já byl člověk, zdála se mi jistá možná komunikační přístupnost k těm lidem, měli pohřební náladu, pohřební šat, nad jejich hlavami i nad tou mou visel ortel smrti, zařval jsem na ně a přikrčil se sám, oni šli dál: “hroby, jak můžete sledovat hroby ?, co jste to za lidi ? hroby ?”, šel jsem dál vlnilo se, spatřil jsem světlo, kolem šípkové keře, nebál jsem se, uviděl jsem Anděla, měl krvavé oči, stahovala se mu sanice, prudce doleva a pak doprava, káral mě, neslyšel jsem ho, když jsem nechtěl, chtěl jít pryč nebyl jsem proti, pak seznámení s jinými lidmi, Narcis stále vedle nás, měli skateboardy, půjčil jsem si jeden, dovolili mi to, byli hodní, milí, přátelští, jevil jsem se jim zlý, divný, vtíravý, jel jsem na skateboardu dál než jsem věděl, neznal jsem to tam, betonový plac, jel jsem podél zdi hřbitova, podél hřbitovní zdi, zabočil jsem zase jiní lidi, přijel jsem k nim, neznali mě, ale já je ano, nikdy jsem je neviděl, pozdravil jsem je, jak nejhlasitěji jsem uměl, neslyšeli mě, jen tak dál stáli, byli nehybní, jako sochy, podivně se usmívali, věděli, co mi je – neuvědomovali si to, ale viděl jsem jim to na očích, stoprocentně to v nich bylo, měli tam kazeťák a v něm hudbu, hrála, a já se pohupoval, byl jsem divný a proto jsem jel radši dál na tom skateboardu, pak jsem se vrátil, k těm, co mi to půjčili, byl jsem pryč hodinu.

Odhodil jsem mikinu, na ramenou se posunoval sem a tam, nebylo to přirozené, pak jsem se pro ní vrátil, běžel jsem co nejrychleji, zdravil jsem neznámé lidi, báli se mě, někteří. Došli jsme až k besedě, Gádža a kamarádi v kroužku, slunce temného večera vlnily se stromy seděli kolem ohně plápolal dívali se divně, věděli o co de … vlezl jsem do Vartburgu sedl jsem si za volant točil jezdil uháněl dvěstě ve vesmíru, byl všude kolem se prolínaly zvuky snad bubínky taky na kapotě jsem si ukrojil párek, uvědomil si podstatu přijímání potravy nechtělo se mi srát tančil jsem kolem těch lidí kolem ohně s tyčí v ruce bavili se o mě mysleli si že jsem navždy ztracen i já si to myslel viděl jsem se z vrchu byl jsem sám za sebou zábavné ? nebylo .. poučné, pravé, ale falešné, nepopsatelné … snad. Pak do Besedy. V Besedě přítmí, dal jsem si pivo, seděl u něj tři hodiny hleděl do blba a na psa, viděl jsem psí strach z lidí, blbý co ?, pak cesta zpátky zkrz náměstí asi to vyprchávalo utopenec s cibulí další uvědomění přijímání potravy setkání s heroinistou zdál se tak beznadějně ztracený nenávratně neměl nic jen heroin mu to stačilo pro nás to bylo tak beznadějně málo … tak málo. Pak cesta zpátky po té dlouhé cestě dolů, dolů až k hotelu plno světel už byla tma jen okna rodin byla to bolestná myšlenka na jejich osudy nevěděli to co já dozví se to až potom, možná nikdy a chtělo se mi plakat, v té myšlence jsi byl ty ano jenom ty a nikdo jiný a má dívka, byla tak daleko a láska, ten nekonečný pocit se šířil éterem do hlubokého vesmíru a zpátky ke mně a k tobě jenže ty jsi spala někde strašně daleko a on mi to nemohl vysvětlit snad láska k tobě mě přiměla si lehnout, pohnout se jen v nejnutnějším případě a napsat poslední svědectví o energii života roztřesenou rukou na cár papíru za strašně dlouhou dobu jen pár vět bez tebe v pokoji skoro sám. Ztratilo se ale jen ty jej nosíš někde ve skrytu své duše prokousává si cestu ven ale jen ty mu nedovolíš TY TVÉ EGO aby vystoupil, snad zítra, snad nikdy … usnul jsem …

Ráno jsem se probudil - tiché ráno s vysvítajícím sluncem. Vše bylo tiché a něžné i práce byla ten den něžná. Od té doby je modré nebe krásnější stejně jako tvůj úsměv, no nekoukej tak, tvůj úsměv ! Anděl seděl na hroudě pole, v depresi asi, vzal trochu hlíny do své pravé ruky, rozdrtil ji a hodil zpátky na zem.

“je to hrozné, hlína, tohle budeš, chápeš ?”, nesmál jsem se, jako při jeho předešlých monolozích, jen jsem mu vysvětlil, že tohle asi tak má být a nic se s tím nedá udělat, nepomohla ani jeho oblíbená věta … “teď a tady” …

Ten den byl divný, protože Anděl zabil králíčka. Viděl ho, chudáčka mládě, jak si to hopsá přes pole lány, ó, jak byl rozkošný, když hopsal – Anděl se rozběhl s nožem zabijákem v pravé ruce a později nám tvrdil, že ho chtěl zastavit, což znělo docela nevěrohodně. Běžel, přeskočil řádek, dva, tři, králíček před ním, pak Anděl hodil rybičku, napřáhl se, rozmáchl se a uhodil. Pak přišel za náma a pravil: “Ty vole, ja sem ho asi zabil”. Byl to krutý a nelítostný čin a chudák králíček, který, spěchajíc k mamince, aby nasál aspoň trochu mateřského mléka z bradavky, se nedostal ani do půlky pole, protože doplatil na rozmar člověka, neskutečné zrůdy bez soucitu a respektu k jakékoliv jiné formě života. Dost depresí a zpátky do práce, potil jsem se a večer volal své dívce. Její rodiče nevěděli, že jsem v Mělníku, ale to mi nevadilo. O čem jsme se bavili už si nepamatuji a proto dále!

návrat domů

Dny plynuly, jako voda z vodovodního potrubí a některé byly dlouhé, některé zase krátké, ať tak, jako tak, stejně se s tím nedalo skoro nic dělat. Občas jsme si udělali volno. Volno bylo zakázané, dokonce i v neděli, to napovídá, že mezi námi nebyl žádný přesvědčený jehovista, možná snad jen nějaký emancipovaný. Volno jsme si dělali v neděli, nebo v sobotu, kdy Chlubna moc na pole nejezdil, protože většinou chlastal s mistrem holanďanem v nedalekém hostinci. Jednou v úterý bylo strašně zima, fakt se nedalo pracovat, zvlášť když jsem se oblékl jako blondýna do solárka. Klepal jsem se zimou, domluvil se s parťákem a Narcisem a jeli jsme stopem z pole pryč, aby řeč nestála (kdoví co nestálo …). Jen tak jsme se flákali na pokoji a celkem se nám to líbilo. Na druhý den, ve středu jsme se taky flákali, protože se nám to zase líbilo a pak někdo nečekaně otevřel dveře. Oněmělí jsme pozdravili, byl to Chlubna.

“táák hoši, copak tu děláte ?”, vyvalil na nás s nadsázkou nacistického dozorčího v koncentračním táboře a posunul si sluneční brýle na špičku svého zarudlého nosu.

“nóó, já mám teplotu a bolí mě hlava … strašně”, odpověděl jsem, aniž bych si všiml, jestli to znělo věrohodně, nebo ne.

“no tak hoši … sbalte si věci a do dvou hodin se hlaste u mě na vrátnici, pojedete zpátky do Ostravy!”, s ještě větším klidem ve tváři pravil, otočil svou vypasenou zadnici a chystal se odejít …

“aha, ehm, no, tak jo, jenže tak brzo ? já jsem si zrovna vypral věci a ještě mi neuschly”, snažil jsem se říkat pravdu, ale ho nic nezajímalo a historka o mokrém prádle, které mohl vidět, jak visí přehozené na židli a na skříňi, ho nedojmula ani za mák. Posmutněly nám výrazy ve tvářích a s vědomím, že ještě dnes odjet nechceme, jsme vymysleli plán, který by nás zachránil. Měli jsme v plánu přespat v pokoji naproti, kde zbyly dvě lůžka po jiných vyhozených, kteří už ale odjeli. Bydlel tam jeden jeden z předáků a dva lidi z Hradce Králové, kteří se na první pohled jevili, jako docela normální pošuci. Chytali na poli rejsky a dávali je do ručně zhotovených terárií a pozorovali, jak dlouho přežijí v umělé přírodě.

Vlastně to byla bedna od bot, hlína na dně a kousek suchého rohlíku, kterého se rejsek, za celý svůj pobyt, ani nedotkl, protože si myslel, že je to trapné a proto mu nezbylo nic jiného, než vytuhnout. Ti dva pak vždycky drželi minutu ticha za zemřelé v Bosně a rejsky. Sundali si své čepice, obrátili oči v sloup a mumlali veršíky z koránu. Pak ještě našli za cukrovarem soukromou králíkárnu, jejíž plody – králíky měli vždy k večeři.

Ten večer jsem si náhodou přečetl znova dopis od Anety, né snad proto, že bych zapomněl jeho obsah, ale spíš proto, že jsem se chtěl dozvědět podrobnější detaily. Dočetl jsem se tam, že jede na školní výlet na Prachovské skály, což podle informací těch dvou pošuků, bylo někde poblíž, asi šedesát kilometrů. Významně jsme se na sebe s Narcisem podívali, né snad ze zamilovanosti a řekli si, že by nebylo špatné si okořenit konec pobytu v Mělníku takovým malým výletem na Prachovské skály, který by byl spojen se setkáním, do nějž jsem vkládal větší naděje, než Narcis mohl tušit. Bohužel jsem nemohl tušit, že Narcis to tuší.

“ bude to paráda, slunce, voda, skály a tak a Aneta drahá, už se těším”, zkusil jsem to diplomaticky.

Narcis pravil: “no, oba víme, jak to je, ty ještě panic, tvoje mladá někde ve stanu a vy dva za teplé jarní noci … co?”

“jo, ty vole, to mě nenapadlo !”, zapíral jsem, “to bude super, už se těším” a představoval jsem si, jaké by to bylo, kdyby se to stalo.

Ráno jsme vstali, rozloučili se, já si vybral poslední otcův příděl peněz z pošty (ta byrokracie mě fakt zničí), nabalili jsme si baťůžky a vydali se pěšky na výpadovku z Mělníka. Nikdy předtím jsem nestopoval, což celému aktu dodávalo jakousi nezvládnutelnou formu exibicionismu, přikořeněnou fuckováním řidičů, co nám nezastavili. Nakonec jsme stopli nějaké moraváky, žijící v čechách, čímž jsme se přesvědčili o jejich menším strachu ze stopařů. Čecháčci se bojí, jako tchoři, až na ty mladší… snad. (já osobně nemám proti nim nic). Ti nás zavezli až přímo na místo, kde nám ještě beze strachu koupili pivko, chlazený radegast, potěšilo. Pak jsme se rozloučili a šli si svou cestou. Oni zpátky a my směrem do lesa hlubokého a temného skrz muchomůrky až k samotným skalám. Mezi stromy – rekreační středisko, jak už to bývá, plno lidí, všichni se koupali a my začali hledat třídu z ostravské školy. Chodili jsme kolem rybníka, ó velký rybník to byl, a zkoumavě a pečlivě okukovali každou třídu, skupinku, jestli tam není někdo známý. Nic jsme neviděli. Tři turistická centra rozprostírající se kolem rybníka nepůsobily zvlášť dobrým dojmem, ale přesto jsme všechny obešli s jistou pečlivostí, byly přece jenom tři. V prvním, už jsem zapomněl název, seděl nejspíš manželský pár, asi tak kolem čtyřiceti let. V rukou drželi cigarety a popíjeli tureckou kávu ze skleničky.

“dobrý den, my bychom potřebovali, tedy my jsme se chtěli zeptat, jestli tady někde není nějaká škola z Ostravy, jestli náhodou nevíte ..”

“počkejte”, pravila žena, típla cigáro a vytáhla z šuplíku umaštěný sešit příchozích návštěvníků.

“hmhmhm”, mumlala a zažloutlým ukazovákem projížděla seznam.

Bouřily se ve mně naděje s beznadějí a nebyl jsem zrovna nadšen, když dojela na poslední řádek a ve tváři se jí objevil negativní úšklebek. Pokrčila rameny, my se rozloučili a se zkroušenými ksichty se odploužili k dalším turistickým chatám. Tam to bylo v podstatě stejné, až na obličeje manželských párů, něco kolem čtyřiceti.

“je to v prdeli, to je v prdeli”, klel jsem, seč mi síly a zdravý rozum stačily.

“ha ha ha, opět neposkvrněn, cóó?”, škodolibě celou katastrofu malebně doplnil Narcis a naděje na nový život bez panictví se rozplynula, jako pára nad hrncem. Později, když jsem už byl doma, jsem se dozvěděl, že ta třída z Ostravy odjela asi o hodinu dřív, než jsme tam přijeli my dva. Takže co, řekli jsme si, sedli si na trávu a čuměli do blba.

Byl podvečer a my měli hlad, koupili jsme si párek s hořticí a pivo, a pak ještě jedno pivo, byli jsme strašně spokojení, usedli jsme na písčitou pláž rybníku a pozorovali rybník. Nic zvláštního na něm nebylo, snad jen ta studená voda, do které bych nevlez, protože se strašně rád otužuju. U rybníka si hrál malý chlapec a snažil se postavit si z písku hrad. Narcis má rád malé chlapce a proto k němu ihned přišel a začal mu vyprávět o historii stavitelství a jednotlivých stavebních slozích. Chlapec si jej s důvěrou prohlížel a nechal si od něj vehementně radit. Narcis mu s hradem pomohl. Chlapec mu poděkoval, chvíli se, s úsměškem ve tváři, na hrad díval a pak jej rozkopal, rozdupal a hlasitě přitom křičel, z čehož nebylo docela zřejmé, jestli se směje radostí z destrukce, nebo pláče kvůli Narcisově mastné hlavě, které se tak jako tak musel zákonitě leknout, nebo alespoň k smrti vyděsit. Řek jsem Narcisovi, že radši půjdem, že by si chlapcovi rodiče mohli myslet něco nestoudného a on souhlasil.

A pak jsme zjistili, že nemáme kde spát, mezičímž se setmělo a my fakt neměli kde spát. Kolem nás šero, lesy a chrochtající kanci. Nezbývalo, než spát pod širákem, pod nedalekými stromy, tedy smrky. Rozdělali jsme si malý oheň, jelikož ta zima, co nastala po setmění se strašně vlézala pod kůži. Usnul jsem a Narcis taky, spánkem nespravedlivým. Zdál se mi sen o tom, že ležím na rozkvetlé louce a přiběhla ke mně malá, snad mladá srnka. Sladce se na mě podívala a svým čumáčkem mě jemně dloubala do ramena, dloubala a dloubala, ale čím dál tím silněji, nejsilněji, až jsem se musel posadit, a tedy i ze sna probudit. Nebyl jsem na rozkvetlé louce, nebyla tam ani srnka, byl tam jen Narcis a nad náma nějací dva chlapi. Měli nejspíš lesnické uniformy a i přes všechnu ospalost mi začaly docházet souvislosti. Na vedlejším stromě byla cedulka. Ani jsem radši nechtěl vidět její obsah a proto jsem si ji nikdy nepřečetl.

“tááák, páánovéé”, spustil jeden z nich a vytahoval z kapsy nějaký papírek.

“dobrý den”, pozdravil jsem slušně a bez jakékoliv přetvářky.

“dopustili jste se přestupku, táboření a rozdělávání ohně mimo označenou oblast, čímž vám hrozí pokuta až ve výši 5000 korun českých”, nadřazeně prorokoval zlé zprávy a tvářil se přitom strašně vážně a důležitě. Já jsem o jeho důležitosti vůbec nepochyboval a byl jsem rád, když řekli, ať zhasnem ten oheň a ráno vypadnem, jinak …!! Strašně mě to nudilo a pak jsem zase usnul.

Probuzení bylo studené a nezbývalo, něž rozdělat malý, ale oheň. Najedli jsme se jehličí, zapili to ranní rosou a šli zpátky k rybníku kolem umývárny. Velká strana to jistila, pak šel i Narcis a já si sedl na patník a čekal až přileze. Po chvíli čekání a marných pokusech o zapálení cigára dvěmi křemeny, kolem prošla holka. Zeptal jsem se jí, jestli nemá oheň, dala mi teda oheň a až po chvíli, Narcis už přišel, přešla debata do bližších okruhů nám známých. Pozvala nás na festival ujeté hudby (Jim Dšert, a tak) do vesnice s tím nejzapadlejším názvem na světě: Doudleb fest 98´. Asi po dvou minutách toho sezení jsem si všiml, že ta holka má na tváři přitisknutý kapesník, zrovna když jsem se chtěl zeptat co jí je tak vytušila a prozradila, že fetuje toluen. Zeptal jsem se, jaké to je, řekla že je to fajn a že jí rodiče vyhodili z baráku a proto šla na prázdniny někam pařit. Vzhledem ke své situaci jsem s ní soucítil, vím, že jí to nepomohlo, a možná už nikdy nepomůže. Trochu jsme se ještě poflakovali a radši šli zpátky na stop do Mělníka. Stavili jsme se ještě na skály, již tak proslavené, abychom poznali jejich krásu. Mezi skalami vedly krkolomné cestičky, jejichž smysl byl znám pouze dospělým a rozumným lidem, né však outsiderům bez budoucnosti. A tak jsme se rozhodli objevit ještě neobjevené skály. Přeskakovali jsme z kamene na kámen, nedbaje červených, výstražných cedulek, aniž bychom si uvědomovali, že riskujeme své chatrné a bezcenné životy. Byli jsme jako laňky bílé, jež před svými jeleny v říji prchají. Našli jsme tu pravou skálu. Byl to kamenný zub vysoký asi třicet metrů s plochou nahoře asi dva krát dva metry. Jenže jsme byli TAK ospalí, že jsme oba usli. Pořád jsem se převaloval a po dvou hodinách spánku jsem zjistil, že jsem se mohl převalit naposled ve svém životě – dole to nebylo moc hebké a příjemné, pak jsem taky zjistil, že jsem spálený od hlavy až k patě, jelikož jsem se předtím svlékl. Kůži jsem měl rudou, jako ruská vlajka a pálila, jako vroucí čaj – magorák z pěti lžiček. V podstatě jsem se nemohl pohnout. Narcis se na rozdíl ode mě jen do hněda opálil a smál se mi, heč ?!

Pak zase stopem do Mělníka, nuda, otravná a utahaná cesta, zvlášť s úpalem jak mamut – odporný zážitek, hlavou se honí jen jediná myšlenka, chci rychle umřít, jen ať už to nepálí, jenže člověk se nemůže pohnout a jakýkoliv pokus o sebevraždu vyvolává nesnesitelnou bolest, pořád tu samou, na celém těle. Bolí to víc než smrt. Večer jsme se přibelhali do hotelu a Anděl, poplácajíc mi řádně po rameni pravil:

“hej tak co ? na Prachovskych skalach ?”

“ty debile, co dělaš, hej mam upal jak cip vole, nevidiš, že sem spaleny od hlavy až k patě ?, si debil, to pali jak cip vole”, křičel jsem na celé kolo a vzápětí vypil litr a půl vody na ex.

Na druhý den jsme se rozloučili jeli vlakem a pak stopem domů. Vlakem proto, že jsme neměli peníze, ale zkusili jsme to na černo, což nám nevyšlo hned po první zastávce. Starý průvodčí, křepčil, spílal a sípal tak dlouho, až nás svým smradem z huby z vlaku vypudil.

Tedy po měsíci, né po dvou, jsme se vrátili a byli jsme v Ostravě. V Ostravě byl smrad jak cip, nechutný smogový opar nás již z dálky vítal svými vnady a Ostrava v celém svém vtíravém industriálním podobenství byla pořád na tom samém místě. Hned jsem věděl, že není něco v pořádku a že Ostrava není to pravé. Když jsem jel do Mělníka, měl jsem brutální zánět průdušek s dráždivým kašlem a nevěděl jsem, jak nato. Nedělal jsem s tím vůbec nic. Samozřejmně jsem věděl, že zánět je pravděpodobně vyvolán negativní reakcí dehtových výparů z cigaret s průduškovou sliznicí, která tou spoustou sračky určitě trpěla. Ale po třech, nebo čtyřech dnech práce na poli a na čerstvém vzduchu a slunci se stav mých průdušek rapidně zlepšil, přičemž spotřeba cigaret se zvýšila skoro na dvojnásobek. Kouření tedy nebyl problém. V Ostravě jsem se stačil párkrát nadechnout a už jsem cítil, jak tenká nudle snoplu si chce najít své místo a postavení v tomhle neutěšeném světě. První místo, na které jsme po příjezdu do Ostravy zavítali byl Hudební Bazar – co jiného.

…začátek třetí části

V Bazaru se provedly jisté změny a to i personální. Bar se zvětšil a za barem poletoval týpek o němž jsem moc nevěděl. Ani dodnes nevím, jak se vlastně za bar dostal. Jmenoval se Tajfun. Jednou jsem se sním setkal, bylo to na Silvestra 97´, když za mnou přišla kamarádka a chtěla, ať jí zbavím támhle toho debila. Otočil jsem se a tam byl on. Říkala mi, že je to fakt debil, že neví jestli má být punker, anarcho-punker, nebo naci-punker a ona, že mu má poradit. Za tu dobu, co ho znám už byl tedy anarcho-punker, naci-punker, podnikatel, skejťák, diskáč a skinhead.

No to je jedno, nechtěl jsem ho soudit na první pohled a byl mi celkem ukradený. Trochu mě sralo, že dělal za barem, což mi bralo tu možnost dělat tam taky. Já jsem měl za co žít, měl jsem přece nějaké prachy z toho chřestu a Narcis mi slíbil, že mě jaksi nějak když tak bude trochu doživovat, když to bude potřeba, zvlášť po tom, když jsem mu dal své věci, celkem dost věcí, na vyprání a on je, při své vyhulenosti zapomněl na tramvajové zastávce. V podstatě jsem po Mělníku vůbec nevěděl, co budu v budoucnu dělat. Vůbec celá budoucnost se mi zdála, jako mlhavá a rozpláclá břečka bez konce a začátku. Měli jsme jet do německa trhat jabka, jenže to nevyšlo a tedy jedinou budoucností byl koncert naší kapely v Hudebním Bazaru 12. Června 1998. Princ.Cip jsme se jmenovali.

Do té doby jsme neměli bubeníka, jen varhany Yamaha, které sice nebyly živé, ale byly přesné a neodmlouvaly, ani po větších kopancích. Říkali jsme jim Yoshiro Yamaha. Už v Mělníku mě napadlo, že náš bubeník by mohl být Lachtan. Před tím chtěl s námi bubnovat Anděl. Uměl, na rozdíl od Lachtana hrát, a to docela dobře. Mlátil do toho a byl rytmický, prostě paráda. Jenže se mu nelíbila naše hudba, no pokud to, co jsme hráli byla vůbec hudba. Třeba, když jsem vymyslel písničku “Jedu Metrem” v Bazaru, byla to náhoda, tak říkal: “ty vole, co to je, vypadni s tím, to je šit”. Ta písnička vznikla tak, že kámoš se mě zeptal, čím jsem jel do Bazaru. Řekl jsem, že metrem a on, že tramvají, no a náhodou jsem držel kytaru v ruce a neštěstí bylo hotovo. V Mělníku jsem složil písničku “Shitty Citty”, což bylo je a bude mé volání na Anetu, proč sakra bydlí v tom zasraném městě! Takže program byl celkem, alespoň z mé strany, docela připravený.

Vzhledem k tomu, že jsme už s Komárem chtěli živého bubeníka, řekli jsme Lachtanovi, jestli by to nezkusil. Byl z toho nadšený, ale i trochu zaražený z toho, že je týden před koncertem a on neumí vůbec bubnovat. Řek jsem mu, že je to v pohodě, že ho základní rytmy naučím ve zkušebně od No fiction!, zkoušeli ve Vítkovicích, totální maras. Kupodivu se učil rychle a nacvičili jsme dvě, nebo tři písničky pořádně (relativně) a ty ostatní, až na tři, jsme si jen tak zahráli, jelikož nebyl čas.

Sehnali jsme i uvaděče koncertu, jmenoval se Foojack. Byl to bývalý spolužák ze školy, ze třídy, ze které jsem odešel. Lachtan vzal z domu zásobu prošlých kondomů, které jsme před koncertem poctivě nafukovali. Foojack si snich udělal čelenku na hlavu, aby vylepšil svůj trapný zjev. Před koncertem jsme zahulili Adolfovku a s jejími důsledky jsme vylezli na pódium. Hráli jsme, ani nevím jak dlouho, myslím, že jsme hráli jako poslední, před náma hráli No fiction!, Muppy Mup, a YDO – Yemine Disharmonic Orchestra. Přišlo dost lidí, dostali jsme nějaké prachy a pak jsme zapařili až do rána.

Asi v druhé polovině června 98, jsem navštívil domov s rodiči, abych splatil dluhy z Mělníka a vůbec. Přivítali mě s otevřenou náručí, ale ptali se, jakto, že jsem přijel tak brzo. Brigáda přece měla být až do konce června. Řek jsem, že to tam nešlo a vymlouval jsem se, na různé, pro mě nepříznivé, okolnosti, záludnosti a úchylnosti. Nic nepomohlo tomu, že si stejně domysleli, že mě vyhodili. Hned to věděli a tedy jsem jim to vysvětlil. Sedli jsme si ke rodinnému stolu a matka dal na stůl nějaké jídlo. Do té doby, od jisté doby, jsem na jídlo nebyl moc zvyklý a proto jsem měl celkem radost. Bavili jsme se o různých věcech, především však o mé budoucnosti, takže mluvili povětšinu času rodiče. I sestra seděla u toho stolu. Všiml jsem si, že všichni, až na mě, mají úplně drasticky bílé zuby. Zrovna jsem ohlodával poslední kost, když jsem vypukl v záchvat smíchu. Nevěděli, čemu se směju, a tak jsem jim to vysvětlil. Připadal jsem si, jako v reklamě na Aqua fresh – Spořádaná rodinka se zubí do kamery a přes všechny zápachy, a jídla se může pochlubit svými bílými zubisky. Já jsem měl samozřejmě docela zažloutlé, ba i zahnědlé zuby, které jsem všem ukázal. Ze soucitu mi povolili si zuby vybělit bělící pastou Aqua fresh. Ó, jak romantická ta chvíle byla, jakoby člověk věřil, že je všechno v pohodě.

“tak co, jak si plánuješ svou budoucnost, jak to vidíš …”, tázal se otec.

“no, já nevím, asi si najdu nějakou práci”, začal jsem nevinně.

Mezi tím rozhovorem byly strašně dlouhé a napínavé chvíle ticha, při kterých člověk přemýšlel, kdoví o čem. Já jsem přemýšlel o tom, co řeknou rodiče.

“a nechtěl by si pracovat v LP Automats ?, jako skladník ?, dělal bys takovou, poměrně zajímavou práci – vstupní kontrolu korekčních tlačítek do automatů”, navnadil mě otec a čekal, jak zareaguji. LP Automats (Lonely People Automats) byla firma na výrobů automatů pro osamělé lidi, nejznámější je, teď již známý a slavný, automat na dopisy, pro osamělé lidi. Otec založil svůj úspěch na osamělosti některých lidí, protože mu jich bylo líto. Stačí do automatu vhodit určitý obnos, vybrat si kategorii dopisu a počkat, až dopis vypadne. Třeba soudní obsílka, svatební oznámení, pokuta za černou jízdu v tramvaji, nebo milostný dopis …

“nóóóóó´,…. jáááááááá, bych to vzal”, vymáčk jsem se a pozoroval na sobě, jak mi spadl kámen z ledvin. Věděl jsem, že LP Automats je perspektivní firma, bez které se tento svět neobejde. Možná bych se po čase mohl propracovat třeba k instalaci dopisů do automatů, což by byl bez školy asi vrchol mé kariéry.

“myslím, že je to dobrý nápad”, dodal jsem, abych otce ujistil.

“Honzo, to je ale zodpovědná práce, musíš chodit přesně do práce, a nedělat mi ostudu ..”, káral.

“dobře, dobře, já to zvládnu, když to zvládli jiní, proč bych to nezvládl já.”, odvětil jsem a položil kost zpátky do talíře. “No, jenže, my jsme si s Adolfem a tak domluvili na první týden v červenci výlet, jen takový malý nevinný výlet na Vranovskou přehradu” …

“ No dobře, tak nastoupíš až druhý týden, jo?” a tím bylo všechno domluveno.

Rozloučil jsem se a běžel do Bazaru, měl jsem najednou takový lehčí pocit, už mě tak netížil strach o mou budoucnost, už jsem měl takový pocit sucha, jistoty a bezpečí a neměl jsem strach, že mě přejede auto, nebo že mi elektromagnet na vrakovišti spustí na hlavu karosérii autobusu, ve kterém zahynulo dvacet lidí, z toho šestnáct zraněných, řidič na místě mrtvý. Prostě už žádný strach, jen jistota v nejistotě, nic víc, nic míň.

Dny po koncertě jsem trávil všelijak různě, posedával jsem u řeky, pokuřoval jsem a drtil jsem knížku W.S. Burroughse Ohyzdný Duch. Byla to dobrá kniha, dalo se v ní celkem slušně plavat. Začal jsem poslouchat psí vojáky a měl jsem čím dál tím častěji deprese, nevadily mi dalo se v nich taky dobře plavat, občas. Jinak jsem vůbec neplaval, né snad proto, že bych plavat neuměl, ale myslel jsem si, že plavu ve všem, tak proč bych měl plavat ještě navíc ve vodě ? Dny se šinuly, jako malomocný hlemýžď přes lidské kostry. Končily většinou mým usnutím. Spal jsem v Bazaru, někdy u Lachtana, někdy u Narcise. U Narcise byla jednou dobrá pařba, byly tam kámošky od Anety a Aneta, načež jsme se zavřeli a tím i obsadili obývací pokoj. Do kazeťáku jsme dali národní peruánské lidovky – celkem našlapané písničky, obsahující syrovou energii lidí žijících někde v Andách. Tenkrát jsem poprvé ležel s holkou v posteli a nebylo to špatné. Detaily se mi radši, kvůli nadřazené cenzuře, vykouřily z hlavy. Ale já pořád ještě panic, nanic.

Když jsem se podíval z okna Narcisova bytu, tak jsem se jenom přesvědčil, že Ostrava je fakt hnusná a odporná, nechápu, jak se někomu může líbit, ovšem necítil jsem se vyřazený, jako bych tu nepatřil, ale musím přiznat, že jistá degenerace tu je, jsme mutanti, jo, aspoň teď to můžu svobodně říct, a já jsem taky mutant a nic s tím nejde dělat, fakt!, bohužel. Smog z nás udělal filtry toxínů, aniž by nám to vadilo, protože jsme si na to už zvykli a stres počínající v období průmyslové revoluce, související s hutěma a podobnýma nesmyslama, nás naučil zkrátit přízvuk a mluvu na nezbytné minimum. Bojíme se ostatních, což je patrné třeba v dopravních prostředcích, vzpomínám na chlápka, postaršího pána, jak v podnapilém stavu vlezl do tramvaje a slušně se zeptal, jestli to jede přes ňákou zastávku, řek jsem mu že jo. On si stoupl doprostřed tramvaje a zařval: “héééj, lidi, umím hýbat prsama !!!, nevěříte ?, jáá vám to ukážu !!!”, tenkrát byla zima a on si zvedl tričko až nad prsa a všem individuálně ukazoval, jak umí hýbat prsními svaly. Chtěl lidi pobavit, jak jsem pochopil a proto jsem se vydatně smál, aniž bych se přemáhal. Jen nějaké babky řvaly: “fuj, ani se na ňho nedívejte, je to hanba” a když si rozepl buntek a spadly mu kalhoty, přičemž ukázal svou prdel na všechny cestující, babky se lekly, málem dostaly infarkt a určitě si říkaly, že takové individuum by se nemělo ani narodit.

V jiných lidech vzbuzuje strach jistou agresivitu, kterou si musí vybíjet na slabších – holomrdi, sorry skinheadi, ti to tady vyhrajou, protože jestli ty jejich fašounské mozky začnou fakt naostro blbnout, jsme v prdeli. Očividně to nikomu nevadí, policajti tiše obcházejí a melou ty samé nesmysly jako plešouni. Jednou mě plešouni zřezali, šel jsem do Bazaru, státní svátek, šel jsem naproti nim, nevšim jsem si jich, jeden z nich na mě zařval, že jsem žid, načež se proti mně rozběhl, přibouch mě ke zdi a kopal mě. Měl jsem jediné štěstí, že dostali strach z krve (Ó, vy hrdinové), která se mi spustila z hlavy a radši mě nechali být. Utřel jsem se , utrousil pár sprostých slov a šel zpátky. Co měli v hlavách to nevím, snad kvůli mým modrým oči a blond vlasům si mysleli, že jsem žid, čímž patrně pokazili, jinak vcelku dobrou, pověst skinů. Heil!

Hlavou se mi honily různé myšlenky, hlavně ty, že ze mě nějak odchází puberta, neboco, že můj život ztrácí šťávu. V tomhle mi hodně pomohla právě Aneta, protože měla ráda piškoty namočené v sunaru, uměla uběhnout stovku za tři sekundy a měla ráda písničky od “Už jsme doma” …” stále znovu, co s tím rozcestím …”, a tak.

vranov

Nedočkavě jsme seděli na nádraží a čekali, až přijede vlak a Aneta, kterou měli patrně přivést rodiče, nebo alespoň lidé z její blízkosti, kteří si tak říkali. Aneta si s sebou vzala psa, trpasličí jezevčík hnědé barvy, strašně čilý, někdy až MOC čilý. Jmenoval se Hlenny a všichni jej už od začátku měli rádi, aniž by chtěli. Museli jsme nastoupit jinými dvířky ve vlaku, než Aneta se svými kamarádkami - Hankou a Barčou, jelikož rodiče Anety, ve vědomí, že jejich dcera jede na chatu ke kamarádce, vůbec netušili, že by s nimi mohl jet i úplně někdo jiný, a ještě k tomu úplně někam jinam, než si myslí. Počkali jsem až se vlak rozjede a začali se tak trochu hledat. Setkali jsme se , sedli si mezi vagóny na zem, jelikož pokus o obsazení, i zcela skoro prázdného kupé, by byl jen bezcennou fraškou při cestě za dobrodružstvím. Celkem nás bylo asi deset, ale stany jsme měli jen dva, tedy pro čtyři lidi. Jenže nám to bylo jedno, protože jsme byli ve vlaku a chodili jsme tajně kouřit na záchodek. Aneta měla Princky desítky, strašně jsem po nich kašlal.

Cesta vlakem byla dáseříct deprimující, jelikož se se mnou Aneta nebavila, protože pořád mlčela a nejspíš jí štvalo pomyšlení, že by se to dozvěděli její rodiče. Pořád jsme mlčky kouřili na záchodku a druhou polovinu cesty jeli načerno. Nikdo si nejspíš nevšiml, že jedeme na černo, dokonce ani my. Dojeli jsme do Brna, kde Adolf podával přihlášku na vysokou. Strašně se přitom zpotil, bylo strašné vedro a on s sebou táhl strašně velký bágl.

Pak jsme dojeli do Znojma odkud jsme se vydali pěšky, kdoví kam. Byl už večer a my neměli kde složit naše líné zadky. Šli jsme strašně dlouhým polem a lesem, a nikdo nevěděl kam a proč. Snad jsme hledali místo na chrápání, jenže všichni měli svoji pravdu, tudíž došlo k intenzívní a agresívní potyčce mezi znepřátelenými stranami. Nakonec jsme se všichni společně rozhodli pro to nejhorší, leč nejdobrodružnější řešení. Lezli jsme na jakýsi neznámý a lysý kopec, za tmy, nechtěně přehlížejíc cedulku “Chráněná krajinná oblast, zákaz stanování” atd...

Už byla úplná tma. Sralo mě to, bylo to zaviněno společným nedohodnutím, sralo mě to.

“hééj, musíme rozdělat oheň, jinak chcípnem !!!”, zařval jsem na ostatní. Do té doby jsem, až na nějaké hekání, převážně mlčel a taky jsem se chtěl projevit. Jejich hádka nebrala konce, hádali se o každý centimetr, o každý pohyb, posun, posunek. Očividně mě nikdo neposlouchal, jelikož hádka vesele pokračovala dál.

“hééj, musíme rozdělat oheň, jinak chcípnem !!!”, zařval jsem podruhé a když jsem zjistil, že to je beznadějné, naoko jsem se urazil, poodešel asi dvacet metrů. Tam jsem našel díru v zemi plnou suchého, březového dřeva, které jsem začal pracně vytahovat, lámat a připravovat k zapálení. Našel jsem pár kamenů, sestavil ovál a doprostřed stavěl pyramidu ze dřeva. Pod to papír a bylo to. Chvíli jsem se díval, jaké krásné ohniště jsem to udělal a podíval se o dvacet metrů dál, co dělají ostatní. Chodili sem a tam, občas se ozval výkřik, nebo pazvuk, ale všeobecně se vědělo, že se staví ty dva stany, co se do nich mělo narvat kolem deseti lidí.

Zařval jsem na ně, že jsem postavil oheň a chtěl jsem se jich zeptat, jestli jej mám zapálit. Opět jsem nedostal odpověď, cítil jsem se zbytečně a méněcenně, ani Aneta se na mě nepodívala (sice byla tma, ale všichni pořád zmatkovali, těkali a nerozuměli, a vůbec to nebylo v pohodě). Asi podesáté jsem se naoko urazil, zkroušeně si sedl k mému ohništi a nostalgicky jej v duchu obdivoval. Řek jsem si, có jako, hádají se , neslyší, neodpovídají, seru na to, jsem osamělý, opuštěný a zbylo mi jenom ohniště, to jsem to teda dopracoval. Odhodlal jsem se oheň zapálit. Chtěl jsem po nich oheň. Adolf pobíhal, Komár pobíhal, Aneta pobíhala, Hanka pobíhala, Lucka pobíhala, Hanka pobíhala, všichni pobíhali, to snad néééééééé!!!!, v kapse jsem našel dvě zápalky a v druhé škrkátko. Škrkl jsem a oheň se rozhořel plamenem spravedlivým. Pěkně se to rozhořelo, říkal jsem si, tak nádherně, teple a jasně, všichni to museli vidět.

Najednou se všichni otočili .... “ jéééééé, ohééééééň”, slyšel jsem z povzdálí, postupně asi dvacetkrát. To je skvělý oheň.

Už jsem si myslel, že je všechno o.k., jelikož lidi si sedli kolem ohně, a připravoval se luncheon-meat, jenže všichni se hádali. Řval jsem na ně pořád, ať už se doprdele nehádají, že mě to sere, Aneta se dívala doprázdna, tak jsem si lehl na svetr, zavřel oči a meditoval až do doby, než se jídlo připravilo, pak se ozvaly první mlasknutí a zvuky kousání. Hádka ustupovala s plnícími se žaludky, za chvíli byl klid, my se najedli a Aneta mi asi po sedmihodinovém mlčení a pusy-nedání, dala pusu.

Chvíli jsme si povídali v kroužku a pak jsme si v kroužku zahulili z Komárovy nádherné dýmky. Byla to kameninová hnědá dýmka, na jejímž čele byla freska dvou sedících, za ruce se držících lidí, symbol přátelství. Aspoň byl klid a vzápětí neutuchající historky, záchvaty smíchu, lechtivé šeptání a ohně praskání, a domrtva spráskání.

Potom jsme navštívili stany. Komár spal s holkama a s Narcisem. Já jsem spal s Adolfem, Luckou a Anetou. Adolf si odložil brýle a vypadajíc, jako krtek opět nabil dýmku. Nyní již Narcisovu dýmku ze zelenobílého mramoru. Zahulili jsme, bylo to super, když škrkl sirkou, byla vidět jen jeho tvář, matné tváře mě a Anety a Lucky, komíhající se v sálavém žáru bezmocné zápalky, a pak opojná vůně, to co nás spojilo, přiblížilo.

“ tývole, to je šílené”, tahle věta byla zcela na místě, jelikož zahulení v čisté přírodě, sami, bez zodpovědnosti, tíhy rodičů, prostě všeho, byl ten nejneuvěřitelnější zážitek nutící nás k štěstíplnému smíchu. Aneta vypadala báječně. Adolf vytáhl sušenky BE-BE a my si pojedné vzali. Plavali jsme v chuti těch sušenek a měli se fajn. Pak jsme šli spát. Lehli jsme si a byli jsme po tmě.

Bác, bác, bác, bác, bum, prásk, šup, buch, drc, řřřřřch, trtrtrtrtrtrtrtrd !!

Blesk jak cip. Strašná rána. Smrt v očích. Strach, hrozný strach. Všechno v hlavě proběhlo. CO se stane, co bude dál a pak pláč, úleva, přežili jsme to, no prostě brutal. - totiž ten kopec, na kterém jsme si postavili ty stany, byl nejvyšší místo v celém okolí a na jeho vrcholku byla jakási věž, nebo spíše stožár. No a schylovalo se k bouřce a pak se ozvala ta strašná rána, ohlušující, oslepující i přes zavřené oči, no něco strašného. Já osobně v té chvíli pomýšlel na smrt a v hlavě se mi přehnalo úplně všechno. Aneta se tak polekala, že uvolněním, štěstím se rozbrečela... strachy. Já jsem měl namále, všichni měli namále a byl jsem rád, že jsem jí pak mohl obejmout a v klidu usnout, dokonce jsem byl tak rád, že jsem neměl strach z dalšího blesku, který naštěstí nepřišel. V krvi jsem měl tolik adrenalinu, že mi stříkal uší, no... jenom jestli to nebyl ušní maz !

Ráno nás probudil zvuk přijíždějícího auta. Zprvu se zdálo, že to je jen halucinace, popřípadě kolektivní, jenže po zřetelnějším prozkoumání a zdravém úsudku se dalo zjistit, že asi dva metry od stanů stojí jeep lesní zprávy. Doprdele, pomyslel jsem si, když jeden z lesníků zahlaholil: “Hééj, vstávejte, vylezte z těch stanů !!!”

Ozvalo se hrobové ticho, i přesto, že do té doby všichni spali a vpodstatě nechápali vo co gou. Postupně všichni vylézali. Já, (dva malé stany, asi pro čtyři lidi), Aneta, Adolf, Lucka, Hanka, Barča, Narcis atd..., lesníci celkem nechápali, titěrně se pousmáli a nevěřícně kroutili svými holubími hlavičkami.

Chtěli nám původně napařit pokutu, ale když viděli, jak se ze stanu souká nejspíš dvoumetrový Komár, propadli lítosti, smutku a vzpomínce na promarněné mládí a pustili nás s podmínkou sbalení stanů do deseti minut. Jen jsem si v duchu zavzpomínal, jak nás chytli na prachovských skalách s Narcisem, ó lesní zprávo, kde se poděla tvá přísnost, díky bože za ty dary. Měl jsem se stát lesníkem, bavilo by mě stresovat černé stanaře a pak je pouštět, oni by mě pak měli rádi a já bych měl čisté svědomí. Mimojiné slovo svědomí prý pochází ze slova svědění.

Na Vranov jsme dojeli asi kolem odpoledne, protože bylo teplo. Chtěli jsme se ubytovat, tedy rozdělat stany v kempingu, do kterého se šlo přes krásný bílý most, ze kterého by se dalo klidně skočit a zapomenout na všechny ty trable. Most byl strašně dlouhý a uprostřed byl nad vodou výš, než na krajích, takže se šlo první do kopce a pak z kopce. Za kopcem, na druhé straně jsme zjistili, že do kempu nesmí psi, což bylo důležitě-výstražně zvýrazněno a psí tělo přeškrtnuto. Hlenny se zkroušeně pousmál, zaštěkal a ceduli i s nápisem důstojně pochcal. Souhlasili jsme s ním a počali se štrachat zpátky.

Řekli jsme si, no co, nebudeme přece trucovat nad výdobytky kapitalistických majitelů kempů a radši to zapíchnem na protějším břehu přehrady. Obešli jsme celou hráz, v hlavách mi hrála melodie z filmu mrazík a projely kolem mě dvě auta. Pak jsme šli přes louku s vysokou trávou a v zápětí se vnořili do tmavého smrkového lesa, který se táhl vpodstatě kolem celé přehrady, nebyl akorát v místě toho hnusného kempu, tam by se stejně nevlezl. Šlapali jsme po takové úzké cestičce a nakonec narazili na bývalé tábořiště. Postavily se stany, někdo nasbíral dřevo a rozdělal se oheň.

Všichni, kromě mě a Anety se rozhodli, že pokud to bude v poho, tak že budou spát pod širákem. My jsme spali ve stanu od Adolfa - byl to dobrý stan. Měli jsme plno tabáku, holandské tabákové směsi, do které jsme si míchali Adolfovku, paráda, řekla si veverka co postávala všude kolem nás a Hlenny jí honil furt kolem dokola. Na druhý den šli všichni do hospody, jen Narcis a Já jsme zůstali s Hlennym u stanů. “co kdyby jsme vyhulili toho psa, he ?”, otázal se zcela nevinně Narcis.

“nóó´, já nevím, Aneta ... no mi to je jedno, já nevím, tak jo”, zmateně jsem vlastně přikývl.

“Hlenny , ...Hlenny !!!”, křičel na pejska Narcis a záškodnicky přitom nabíjel svou mramorově zeleno-bílou dýmku.

“pojď sem, dáme si, co ???”, patrně se psem tak mluvil Narcis, i když vyskytly se u něj jisté případy samomluvy, někdy i dialogy. Já na to: “tyvole, jak mu to chceš dát ?, to ho jako přinutíš, aby si šlukl ?”, zkoušel jsem to podobrácku já.

“nééévole, já to na ňho fouknu”, odsek Narcis a prostopážně na Hlennyho kouř vyfoukl. Takhle to udělal asi pětkrát, takže už pak nemohl mluvit a Hlenny štěkat. Narcis pozoroval Hlennyho, co bude dělat. Zprvu se zdálo, že nic, jen tak ležel a díval se jako, co se dějě. Pak jakoby slyšel hlasy, nebo zpěvy a začal se zmateně otáčet za sebe, nad sebe, pod sebe a všechno očichal, štěkal do vzduchu, chvíli stál pak se rozběhl, čichal, štěkal, sedl si, odběhl, lehl, pak na záda, štěkl, vrčel, kňučel, čichal a takhle asi půl hodiny. Pak se zastavil, otřel si vlhký čumáček o Narcisův obličej, sedl si, lehl si, položil si hlavu do klína a stočen do rozkošného klubíčka s mírným funěním usnul. Narcis na tom byl hůř, chtěl pejska napodobit, ale nevšiml si větve v úrovni jeho hlavy. Svalil se na zem a taky usnul.

Dny probíhaly tak, že si každý dělal vpodstatě co chtěl, za občasného hulení, kouření a vína popíjení. Občas jsme se vykoupali v ledové Vranovské přehradě a pak šli zpátky. Občas jsme šli nakoupit a pak šli spát. Nechtělo se mi nikam chodit, raději jsem byl s Anetou ve stanu. Chtěl jsem s ní být ve stanu. Jenže spát se chodilo až nad ránem, kdy měl každý energii jen k ulehnutí a k usnutí, ani víc, ani míň. Leželi jsme s Anetou ve stanu, schoulení do spacáků, polomrtví, položiví a já měl strašnou chuť. Z posledních sil jsem zvedl ruku a nechal ji spustit na její bezvládné tělo. Ani se nepohnula, jen těžce oddychla.

“já mám žízeň”, pravila a mi nezbylo nic jiného, než jít se zásobou energie do mínusu a podat flašku s vodou.

“na tu máš”, řekl jsem a opět se svalil a začal rukou přejíždět po spacáku Anety.

Když jsem se ráno probudil, s jistotou můžu říct, že jsem byl poskvrněn. Bylo to fajn, nebýt nevinný, děkoval jsem bohu a věřil, že mi to Ježíš odpustí, že nepůjdu do pekla, i když kam jinam bych šel že ?, aspoň je tam teplo ...

Ráno se všichni divně dívali, hlavně Komár, teda ráno, spíš odpoledne. Naobědvali jsme se, chvíli se dívali do vyhasínajícího ohně a rozhodli se, že půjdeme na Vranovský zámek-hrad. Šli jsme Já, Komár a Narcis. V Pokladně jsme si koupili vstupenky a dělali, že všemu strašně rozumíme. Postávali jsme před zámkem-hradem a nevěděli, co máme dělat. Prohlídka začínala za patnáct minut a my tam postávali na pískem vyloženém nádvoří, jak trotli. Barča šla taky, jenže nešla dovnitř, jen nás doprovodit.

“Co kdybychom zahulili !?”, navrhl jsem a setkal jsem se z příznívým ohlasem všech účinkujících.

“jo”, řekl Narcis.

“ne asi”, pravil Komár.

Narcis opět nabil svou mramorově zelenou dýmku, tak akorát po okraj a nechal kolovat. Mi zapalovala Barča. Škrkala a škrkala kamínkem, ale nehořelo to, přiklonil jsem se blíž, myslíc si, že vítr zabraňuje její činnosti. Pak se zapalovač rozhořel asi patnácticentimetrovým plamenem, který mi v mžiku ohořel obočí i s afinou.

“dík Barčo”, žbleptl jsem ohořele a nasál větší množství dýmu, než malé, zvyklé. Pak jsem asi deset minut kašlal.

Šlukovka byla skoro prázdná a prohlídka zrovna začínala. Dostali jsme mladou průvodkyni s blond vlasy, která mluvila, jako ošetřující sestra z televizního seriálu “nemocnice na kraji města”. Neměli jsme jí to za zlé, ale záchvaty smíchu z toho byly celkem slušné. První místnost byl obrovský sál, vysoký asi patnáct metrů, prosvětlený zvenčí přes obrovská, pomalovaná okna. Podlaha vydlážděná bílým mramorem, zašedlým staletími. Skupinka návštěvníků, kromě nás, kteří byli neustále pozadu, se seskupili kolem průvodkyně, uprostřed sálu. Mluvila a mluvila a my s Komárem, (Narcis šel prohlídku před náma, takže s námi nebyl), jsme to nedávali. Smáli jsme se až hrůza. Nevěděli jsme, co máme dělat.

“hééj, Honzo, nedohulíme ten zbytek ?”, otázal se šeptem Komár. Když jsme se podíval do jeho zkrvavených očí, nezbývalo, než souhlasit.

Zašli jsme do výklenku s oknem, otočili se zády ke skupince a jemně nasávali magický opar. Kouř jsme drželi strašně dlouho, abychom vyfoukli, co nejméně. Prohlídka byla sranda. Nejlepší byla jízda na zámeckých papučích, obrovských papučích. Pěkně to klouzalo a po chvíli jsme zjistili, že průvodkyně se na nás velmi divně dívá, dalo se říct, že i pohoršeně, jenomže jí nezbylo nic jiného, než nás strpět. Nejlepší byl Komár, který se musel krčit při průchodu kterýchkoliv dveří. Před dvěstě lety totiž nerostli dvoumetroví lidé. Lidé měřili metr, možná až metr a půl a futra, které měly metr šedesát na výšku byly už strašně vysoké a nepohodlné, zvlášť pro tehdejší uklízečky, které musely chodit na chůdách, aby na těch futrech mohly utřít prach.

Pak prohlídka skončila a pro nás pomalu končil i výlet na Vranově. Zpátky jsme jeli stopem, protože nikdo už neměl prachy. Já jsem měl posledních pár korun a koupil jsem startky s filtrem v hospodě na kraji Vranova. Já jsem stopoval s Anetou, což mělo jistou výhodu.

Hned ze startu nás vzal nějaký borec.

“nó, já vás můžu vzít jenom tady na kopec”, omluvil se chlápek

“to neva”, řekli jsme současně a byli jsme rádi, že nám, asi po půlhodině stání v tom nesnesitelném vedru, někdo vůbec zastavil. Ujeli jsme asi půl kilometeru a zase jsme stáli.

“já si musím převlíct tričko, mi je strašné vedro”, pověděla mi Aneta a vůbec mi to nevadilo. Stoupl jsem si na kraj cesty, spíše tedy blíž k prostředku cesty a stopoval. Aneta si zrovna sundávala tričko a stála tam u křoví jen v podprdě. Paráda, řek jsem si a se zdviženým palcem jsem poslouchal, jestli nejede nějaké auto. Jelo. Nemusel jsem ani mimicky prosit, hned jak viděl Anetu, přibrzdil, trochu couvl, optal se kam to bude a my jeli.

Pak jsme stopli chlápka, co nás vzal a zastavil nám u pumpy.

“tak co, chcete něco na pití ?”, řek.

Nečekal jsem to, nebyl jsem na to zvyklý, ale co, přece neodmítnu, když nabízel. Aneta se na mě dívala, jako že je to blbé, že se to nesluší a stoprocentně byla v rozpacích.

“pivo ?”, podíval se na mě ... “pivo”, odsekl jsem slušně. “kafe ?”, podíval se na Anetu ... “třeba ... dík”, kvíkla Aneta bezdyšně a chlápek odešel kupovat pivo a kafe. Chvíli jsme v autě mlčeli a Aneta se dívala jakoby uraženě. “coje ?”, ptal jsem se jí asi pětkrát, pořád se dívala do podlahy auta, jakoby tam něco hledala.

“tak aspoň poděkuj !, ty ani nepoděkuješ, já vím, že ty jsi takový, jenže, co si asi teď myslí ?!”, obořila se na mě.

já: “no, já si myslím, že je to v pohodě, že nic, né ?”, a dále se rozhovor už neodvíjel. Přišel chlápek, mi podal Velvet v plechu a Anetě caffé v plechu. “dík”, “dík”, “ to je dobrý”, zaznělo v autě a my uháněli širokou jihomoravskou plání kupředu, pohodovou rychlostí v odpoledním temném letním slunci, směrem k brněnské dálnici.

Pak jsme stepovali na brněnské dálnici. Hlenny měl žízeň a my s Anetou si dávali cigáro napůl. Měla blbou náladu, asi z toho, že nic nezastavuje - muselo projet nejmíň tisíc aut, než nám zastavila dodávka, Peugeot boxer, nebo něco takového. Zastavil u nás a z auta vystoupil sympatický mladík, kolem dvacetipěti.

“čau, tak kam to bude ?”, otázal se žertovným tónem ...

“no, my nevíme, my jedeme do Ostravy”, řekli jsme unaveně a zároveň s jistou dávkou naděje v očích.

“hmmm”, hmlnul znalecky, ... “tak co stím uděláme ? ... no já jedu do Ostravy, takže jestli chcete, tak vás tam vemu”.

“jóóó, dobrý, to je v pohodě”, podíval jsem se na Anetu.

“Vy máte pejska, jééé, chudáčku, jak ti říkají ...”, zesentimentálněl při pohledu na Hlennyho ... “Hlenny”, řekla Aneta a mladík, myslím Petr se jmenoval pokračoval: “jééé, ty máš určitě žízeň” a pak dal Hlennymu napít.

Cestou pořád mluvil a my jsme mluvili, pak z něj vylezlo, že se měl ženit a že se nedávno rozešel z dívkou, co s ní pařil pět roků, a že si myslí, že ta jeho mu teď zahýbá, nebo paří s jiným a tak. Pak nám u pumpy koupil sendviče, do kazeťáku pustil Shelingera a cesta nostalgicky ubíhala. Když mluvil, pouštěl volant, prostě ho to bralo a popíjel přitom pivo. Zastavili jsme se v Olomouci, kde měl předat nějaký počítač.

Pak z něj vylezlo, že jede až na Masarykovo náměstí v Ostravě, což bylo kousek od Bazaru. Poděkovali jsme a šli do Bazaru. Bylo asi osm hodin, už bylo přítmí a my šli, unaveni celou tou nekonečnou denní poutí a v dálce jsme viděli, jak se k nám od řeky blíží Lachtan, s Hankou a Barčou. Šli nám naproti. Mířili jsme do Bazaru, Aneta si povídala s Lachtanem a s Hankou a asi deset metrů před vchodem do Bazaru se rozběhla a běžela dovnitř. Vůbec jsem nevěděl, co se stalo. Pak mi Hanka řekla, že Anetě umřela babička, infarkt. Šok.Polil mě horký pot. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, šel jsem nahoru. Aneta plakala, objímala Lachtana, ten plakal taky. Aneta se očividně psychicky i fyzicky hroutila. Trochu jí pomohly dvě velké vodky, po kterých se skácela na zem, kde ležela asi půl hodiny. Úplně se nachladila, promrzly jí ruce, pak dostala do nich křeč. Stáhly se jí křečí dlaně a zoufale ležela, plakala a nedalo se nic dělat.

Sedl jsem si k ní a hladil jí po tváři.

“Aneto, pojď si lehnout na pohovku, nachladíš se, jsi úplně studená”, zkoušel jsem to, ale nereagovala. Byla na dně a začala na mě řvát: “Nech mě tady, to je jak na Silvestra, když jsem se ožrala, taky jsem ležela a všichni mě vláčeli, néé”, strašně se klepala, byla úplně mimo, nevnímala realitu, byla pryč, bál jsem se, třásla se zimou a mluvila z cesty, chtěla se zabít. Pak se dostala na pohovku, přikryli jsme jí dekou. Naštěstí tam nebylo moc lidí. Jenže ty křeče neustupovaly a ještě chvíli a volali jsme záchranku. Pak se to naštěstí zlepšilo, usnula. Pak jsme šli přespat k Lachtanovi. Byl jsem rád, že můžu být s ní, myslím že jí to trochu pomohlo. Bylo to smutné.

Pozítří byl pohřeb a v Bazaru “Beatles Jam III”, aspoň nějaké odreagování, a ulevilo se mi, když se na mě Aneta zase usmála a že to přežila.

A za dva dny jsem měl jít do práce. Byl jsem z toho nervózní, jelikož jsem nikdy nepracoval, no vlastně jednou, ale to byla spíš taková brigáda, při které jsem zametal zámečnickou dílnu a naučil jsem se kouřit cigarety, pak ještě jednou, když jsem byl na prázdninové brigádě, kde jsem se seznámil s kámošem, ze kterého se stal skin a co mě tenkrát zřezal. No, tedy práce, o té, co já o ní věděl. Nevěděl jsem o ní vůbec nic. Přijel jsem na místo a u sekretářky si vyřídil pracovní smlouvu. Bylo to strašně zdlouhavé, v psychickém nátlaku jsem si jí musel přečíst, a přesto, že jsem jí vůbec nerozuměl, jsem přikývl, že jako souhlasím. Pak jsem všechno podepsal, aniž bych věděl co a byl jsem zaveden do skladu, kde jsem měl provádět vstupní kontrolu korekčních tlačítek do automatů na dopisy pro osamělé lidi. Šéf skladu – podivný to muž mě přivítal s celkem milým úsměvem, v růžové košili a tesilkách. Žvýkal žvýkačku, čímž mě provokoval, protože jsem si ještě nedal ranní cigaretu.

“no, Honzíku”, nechápu, proč mi hned od začátku říkal Honzíku, aniž by tušil, jak mě to sere. “já tě teď provedu skladem a všem tě představím”, cítil jsem se trapně, a ten pocit ve mně stupňovaly pohledy zaměstnanců, kteří se na mě dívali, spíš jako na odporně slizkého vetřelce, než na nového zaměstnance. Zaťal jsem zuby, prokous si jazyk a řek si, že všechny začátky jsou těžké. Chodili jsme po skladu, všude byly do komínů postaveny automaty a šéf mi vše ukazoval, mezičímž mě představoval: “táák, tohle je Honzík, náš nový zaměstnanec”, proklínal jsem se v duchu, že jsem do toho šel, jestli by to mělo být napořád …

Pak zavolali člověka, který mi měl vysvětlit mou práci. Přišel, divně se na mě díval, a když zjistil, jak se jmenuju, tak se zeptal: “ A to tvé příjmení, to je nějaká shoda jmen s příjmením ředitele ?”, trapně se otázal.

“Myslíš Anatol ?”

“ehm …”, vytlačil on…a pátravě těkal kolem sebe.

“jo, je to můj otec, jsme staročeská rodina, pocházející ze zakarpatské ukrajiny, můj praděda z matčiny strany rubal v osmnáctém století na Uralu a vzal si mongolku, jo jo, tenkrát za císaře Ivana byla ještě nějaká volnost a i když byl vlastně nevolník, měl štěstí a styky s úřady a mohl si jí vzít. Otec pochází z jižní moravy, syn obecního vinaře …”, zakecal jsem se aniž bych chtěl, myslím, že jsem mu prozradil až moc, proto jsem ho pokáral, a naznačil mu, že už by mě mohl něco naučit, že po tom strašně toužím. Dal mi do ruky nějakou dokumentaci, o které tvrdil, že se v ní dočtu vše potřebné a odešel. Přečetl jsem jí asi desetkrát, jelikož si mě nikdo nevšímal a nedozvěděl se vůbec nic, zapl jsem si počítač a naučil se raději pracovat s Internetem.

Postupem času, tedy za pár dní mi dávali různé blbé práce, které s tou mou vůbec nesouvisely. Přines to, odnes tam to, přilep tohle, odlep támtohle, udělej pro mě tohle, a jestli bys nemoh jít tam a dát mu to a přinést to zpátky. Pak přišlo pětset korekčních tlačítek a já je měl testovat. Testoval jsem, jak najetý, až se mi před očima objevovaly různé obrazce, různých barev. Nejčastěji to byly červené, nebo žluté fleky ve tvaru korekčních tlačítek.

Po měsíci jsem zjistil, že uběhl měsíc a ani jsem nevěděl jak. Dny byly zabity, ubíhaly jako voda, vůbec jsem nechápal, proč to tak je, a abych zdůraznil, bydlel jsem v Hotelovém domě s Narcisem, který tam bydlel vlastně jen tak. Pojídali jsme čínské nudle, nebo párek a rohlíky. Pořád jsme poslouchali Doorsy, protože jsme skoro nic jiného neměli, pak ještě Rancid a Sonic Youth za vydatného marijuanového kouře. Mátli jsme svým chováním všechny, včetně vedoucí hotelu, která se jevila, jako velmi vyšinutá a projevovaly se u ní známky debility. Nedalo se to léčit a tak jsme si řekli, že nezbývá nic jiného, než to zhoršit. Hráli jsme si na homosexuály, nechávali jsme falešné vzkazy podložené různými očitými důkazy. Třeba jsme pověsili na lustr Anetinu podprsenku a na kliku napíchli vzkaz: “NARCISI, TA PODPRDA JE MI MALÁ, VOLEJ MARTINA, POTŘEBUJU O ČÍSLO VĚTŠÍ, HONZA !!”, měli z nás strach a my sledovali jejich reakce. Samozřejmě se to rozneslo a věděly to i slečny recepční. Jedna pak naneštěstí onemocněla smrtelně nebezpečnými příušnicemi a k mé lítosti to přežila. Chtěla nás vylifrovat s hoteláku, ale ta nemoc jí přerušila její plány. Když se vrátila a zjistila, že můj otec je ředitel LP Automats, usmívala se na mě svým timolínově zlatavým úsměvem, který neznačil vůbec nic dobrého.

Na pokoj nesměly neohlášené návštěvy a proto se musela Aneta vždy pod záminkou návštěvy hotelové pivnice propašovat až do jedenáctého patra, kde jí jednou načapala ochranka a vše bylo prozrazeno. To však byl jen první knockout z hoteláku, který na nás s Narcisem zahráli.

Mezitím jsem pořád chodil do práce a neuvěřitelně chytře dělal, že mě to strašně baví, na všechny jsem se usmíval a dělal si občasné kuřpauzy. Brali mě, jako syna ředitele, což mělo i své humorné stránky, tak třeba firemní telefonáty:

“Anatol mladší prosím !!”, zvedl jsem ležérně sluchátko telefonu, když zazvonil.

“aha, takže dobrý den, já teda, ehm, já nevím snad, já zavolám později, tak naschle”, ozvalo se a já se smíchem řezal si žíly, než bych měl čekat, až se mi začnou samy od sebe trhat.

Dokonce mě tamní zaměstnanci jednou pozvali na pivo, bylo to vskutku zábavné a humorné. V restauraci jsem byl první a před tím jsem si dal jointa a pivo. Pak začali chodit zaměstnanci, přičemž každý se se znechucením tázal, co tam jako dělám, načež jsem odpovídal, že jsem byl pozván celním deklarantem. Aha, zněla vždy odpověď a cítil jsem se fakt skvěle. Pak tam byla i nadřízená mého šéfa, vedoucího skladu, která pila jen minerální vodu, jelikož řídila. Nikdo jí to neměl za zlé, i když padaly ohlasy alespoň na jednu skleničku něčeho ostřejšího. Většina si objednala pivo, někteří fernet s tonikem a začali popíjet. Pak následovala hromadná komunikace o pracovním procesu, která byla strašně ubíjející a nezasvěcenému, tedy mi, nejspíš nezbylo než si objednávat pivo za pivem a doufat, že každé další pivo otupí smysly natolik, že tělo nebude schopno vnímat tu strašlivou a chaotickou debatu, o čem ?:

1: “ten nákupčí, to je snad magor, pořád tam účtuje a blokuje celý systém” …. Mezitím panovalo všeobecné veselí a na všech bylo vidět, že je to zajímá, já se napil piva (už druhého)

2: “správce sítě snad už příští týden něco zařídí, ale není to jisté, jeto spíš nejisté”

1: “celý ten systém nestíhá zpracovávat více požadavků najednou”

2 “ano, je třeba rozhodnout se k jistým opatřením, jež by vedla ..”

1: “slečno, mohla byste mi donést ještě pivo ?”

slečna: “ano, mohla”.

2: “já mám ještě fernet, jo ten systém se strašně pomalu rozbíhá, je to jako traktor pomalé”

1: “hahaha, fakt, jako traktor, to je sranda, já se asi picnu …”

šéfová: “ A co ty Honzo, jak u vás doma, co ?, co taťka ?”, zeptala se nevtíravě, čekal jsem to, kdy příjde debata na mě, ale proč musela přijít zrovna teď, když jsem měl v sobě třetí pivo a pomalu jsem celou situaci přestával zvládat.

Já: “no, my doma nemáme co jíst, taťka kupuje jenom jogurty v Makru (obchodňák) a ségra, která má kupovat chleba na to kašle”, řekl jsem popravdě, načež začalo panovat všeobecné mínění o naší rodině, které se ve všech tak zarylo, ale nebylo se čemu divit, zvlášť při pohledu na mne, který jsem v té době vážil nejméně padesát kilo při výšce stoosmdesát centimetrů. Po čtvrtém pivu jsem již upadal do záchvatu spánku a ani nevím, jestli se mě někdo na něco ptal, dokonce ani nevím, jestli jsem náhodou nechrápal, což by sice nemělo moc důležitý vliv na můj vzestup, ale mohlo by to celý vzestup razantně zpomalit.

Naštěstí se všichni v osm večer zvedli, jelikož asi vycítili, že déle takhle sedět, může způsobit nenávratné zdravotní potíže. Měl jsem radost a pak ještě větší, když jsem se opět (asi po dvou a půl hodinách) setkal s normálními lidmi, mohl jsem je normálně pozdravit a mohl jsem se s nimi normálně bavit, aniž bych si připadal nenormálně. Dívali se na mě, jak na debila, když už jsem na ně z dálky řval “hééééj, lidi, jsem šťastný, že jsem s váma, to byste nevěřili, co se mi stalo …, nevím co to bylo, snad nějaká strašná noční můra, doufám, že se mi o tom nebude zdát.”

Už když jsem přišel poprvé do práce, všiml jsem si zaměstnanců (později kolegů), že se navenek jeví, jako nevyléčitelní chovanci ústavu pro duševně choré. Pořád těkali a přešlapovali, dupali a kvíleli, radovali se a byli smutní a mi to připadalo trapné, protože jsem je pozoroval. Dokonce jsem málem podlehl paranoi, že to jsou fakt chovanci a že chodí do LP Automats pracovat v rámci léčebného programu. Později jsem zjistil a na vlastní kůži poznal, že to byla, je a bude, pracovní deformace v celé své kráse, kterou jsem později pocítil taky, a to na vlastní kůži. V noci se mi zdály hrůzostrašné a depresivní sny:

Zdálo se mi, že skládám krabice, po vrch narvané korekčníma tlačítkama do úhledných regálů a svým bystrým zrakem jsem pozoroval a potají obdivoval výsledek a jistý úspěch své práce. Najednou se mi zatmělo před očima a celý komín krabic, těžkých jak prase, vyskládaný skoro až do stropu se na mě převrátil, zavalil mě a já se pak v mrákotách a těžkých bolestech probouzel z nejhoršího snu, co jsem kdy měl.

Další sny o práci, které se mi pak zdály byly taky nejhorší, vždy horší, než ty před tím.

LP Automats se starala o své zaměstnance i ve směru stravování. V přízemí byla kantýna, kde mohl chodit každý. Každý, kdo měl pevné nervy a v mládí si nezvykl na klidné stolování. Byl umožněn výběr ze tří, nebo čtyř jídel, které se každý den periodicky střídaly tak, že jídla stejného jména ( např.: vepřové žebírko, vepřová pečeně, buchtičky s krémem, buchty v krému) měnily své pořadové číslo. V prvním týdnu bylo vepřové žebírko na prvním místě, v druhém týdnu na druhém místě atd…

Na oběd chodili lidé, kteří měli zájem o interaktivní komunikaci mezi jednotlivými lidskými schránkami co možná nejhlasitěji. Neustále, den co den, na sebe pořvávali různá hesla, škádlili se na dálku a občas po sobě házeli klíčema. Byli tam však i lidé, kteří se jevili, jako velmi slušní a tolerantní. Původně jsem se k nim chtěl přidat, byli to mí tajní idolové. Vypadali, jako praví manažeři, byli pečlivě oholeni, nosili slušivé obleky a vyzáží se jevili velmi moderně. Problém byl však v tom, že většinou celý oběd protelefonovali mobilními telefony a byli při tom velmi asertivní a nevtíraví:

Jeden z nich si nabíral knedlík, když v tom mu zazvonil mobil, lehce se pousmál, povytáhl anténku a hovořil …

“dobrý den, chtěl jsem se s vámi spojit již dříve, vyjasněme si nějaké kroky ohledně toho byznysu, jaké požadavky máte ?”

Chvíli poslouchal, horečnatě přikyvoval, ano ano, říkal a měl u toho strašně vážný a nepřekonatelný obličej.

Takhle to bylo den co den, měsíc co měsíc. Už to nebyli mí idolové, přestal jsem chodit na obědy a uchýlil jsem se projistotu k játrové paštice, chlebu a čínským nudlím, které už jsem nemoh ani cítit.

Mí přímí spolupracovníci, kteří si mě zprvu vůbec nevšímali toho nechali, když zjistili, že udělám všechno hned, pořádně a že nejsem schopen fyzického odporu. Psychický odpor bych zvládl, výřečný jsem byl dost, ale ten by mi vůbec nepomohl. Chyt jsem totiž “kolegu”, pohodový týpek, který kdysi dělal u bezpečnostní agentury a nevypadal zrovna vyzáble a slabě. Jmenoval se Karel. Vyprávěl mi různé historky, které v jistých chvílích vzbuzovaly respekt. Bravurně popisoval noční směny při hlídání zchátralé nemocnice, noční zátahy na výtržníky, sociální a nepoučitelné případy. Zvláštní byl osud bezdomovce, jež se chtěl ukrýt v podzemních chodbičkách nemocnice, přesněji na oné místnosti. Dělal, že tam není a ke své smůle zjistil, že se mu do kabinky line slzný plyn a že není úniku.

Pak ještě jeden příběh o starším pánovi se smutným osudem, kterého vyhodila manželeka z domu. Stal se z něj pobuda. Před vrátnicí nemocnice křičel na Karla, aby jej odvezli na záchytku, jinak že spáchá sebevraždu skokem pod vlak, neměl pro co žít a na důkaz toho vytáhl z náprsní kapsy svého kabátu okenu a pořádně si lokl. Karel to nevydržel, šli kousek dál, sedli si na lavičky a pokecali si o životě. Nakonec, s jistou dávkou sebevědomí a odrazen od sebevraždy odešel, kam ?

Občas jsem si v práci našel chvilku, sed jsem si k počítači a ťukal do něj nesmysly, o kterých jsem si postupem času začal myslet, že to jsou básně. Každý den jsem napsal jednu, takže o myšlenkové toky, neplynoucí do prázdna, nebyla nouze. Za chvíli jsem měl čtyřicet stránek a pak mě to přestalo bavit, nevěděl jsem, co s tím, tak jsem to posílal na Internet, abych se necítil nevyužitě. Odepisovali mi, že píšu jaksi takovými šťavnatějšími výrazy, ale že mi to tam tedy dají. Nejsprostější slovo bylo kokot.

V hoteláku bylo všechno v pohodě. Po měsíci soužení jsme zjistili, že na pokoji nesmí být varná spirála, že to je hrubý přestupek proti hotelovému řádu, který byl tak, jako tak plný rozporů, což nám stejně vůbec nepomohlo. Paní vedoucí hotelu si to ihned poznamenala do kolonky našeho pokoje ve svém sešitu, která byla už tak přeplněná různými přestupky, že si to psala i do kolonek jiných pokojů, o které se vůbec nezajímala. Bylo jí jedno, že vedle nás bydleli neustále ožralí ukrajinci, kteří zpívali ve vodkovém deliriu-tremens do pozdních nočních hodin, nebo že chlápek z pátého patra jezdil od jedenácté do dvanácté v noci výtahem a bouchal hlavou, nevím proč, do zadní stěny výtahové kabiny. Jednou bouchal tak silně, že stěnu provalil, vypadl za jízdy z třetího patra z kabiny, letěl výtahovou šachtou vstříc novým zítřkům a našli jej až po měsíci. Vrcholem pro ní bylo, když se o Narcisovi dozvěděla, že vylezl po hromosvodu do jedenáctého patra a vlezl přes balkón do našeho pokoje. To bylo tenkrát, když jsme po pařbě šli na pokoj, jenže Narcis šel koupit dvě čínské polívky, takže jsem šel napřed. Vlezl jsem do pokoje, zamkl dveře a usnul. V té době jsem projistotu radši zamykal, aby mi tam někdo nelezl. Narcis pak chudák, nemohouc se dobouchat, radši vylezl po hromosvodu. Jen mě trochu překvapilo, že vedle mě ráno ležel.

V práci jsem neměl štěstí ani úspěch. Možná i proto, že při té nešťastné práci se stejně vlastně úspěchu docílit nedalo, jelikož spočívala v neustálém kolotoči. Vlastně jsem měl být rád, a byl jsem rád, že přežívám. To byl dar, který mi společnost připravila. Nezbývalo, než si najít nějakou věc, nebo stav, který by navozoval pocit štěstí, nebo úspěchu po práci. Většinou to bylo setkání, nebo chvíle soukromí s Anetou. Když se to nepodařilo, den se jevil jako prázdný, nudný, zbytečný, promarněný, strašný a depresivní – v takovém případě nezbylo, než se těšit na něco jiného, sice hodnotově nižšího, počemž jsem si uvědomil svůj žebříček hodnot. Na prvním místě byla Aneta, na druhém hudba, pak vinná limonáda toptopik a nakonec to byla láska ke společnosti, se kterou jsem se neustále potýkal. Nakonec jsem zjistil, že potýkání je v mém případě docela marné a proto jsem přestal mluvit. S někým jsem samozřejmě někdy promluvil, ale nebylo to moc dobré, protože mi smrdělo z pusy a byl jsem prase.

pomalé pohyby

Dny se opět šinuly, jako polomrtvý šnek. Mezitím jsme měli pár koncertů a chodili jsme do Bazaru, aby řeč nestála, protože nám nic jiného nezbylo, protože se to jinak nedalo. V hlavě jsem měl plno letních plánů a z těch krásných dnů, které jsem nechtěně trávil v práci, jsem měl většinou jenom západ. Slunce. Dokonce jsem chtěl jezdit na kole, kam to nevím, ale nechtělo se mi. Aneta v té době založila dívčí kapelu. Už znala název, ale ještě nevěděla, proč to dělá. Neměla kde zkoušet a při sezeních v Bazaru neustále kňourala, že chce zkoušet.

“Já chci zkušebnu !!!”, spílala, kousala si přitom nehty a připadalo mi to všechno strašně roztomilé. Později, když už se to skoro nedalo vydržet a přestala se se mnou bavit, někdo nějakou zkušebnu sehnal, k velké radosti Anety. Bylo to srandovní období.

V podstatě se prázdniny jevily, jako neprázdniny a proto se muselo udělat něco, co by atmosféru prázdnin alespoň trochu, fakt trochu připomínalo. A pak se to stalo. V Bazaru visela červenobílá páska, kterou používají silničáři na ohrazení vykopaných silnic. Tyto pásky můžeme vidět docela všude, ano, všude jsou rozkopané silnice, pitomé ostravské silnice. Vzali jsme tu pásku a tušili, co s ní podnikneme. Byli jsme tři Já, Tříska a Narcis. Vyšli jsme před Bazar s páskou v ruce a lamentovali u každého slupku, na kterém by se páska dala připevnit. Poté nás napadlo přehradit silnici, která vedla od Bazaru směrem do centra města. Byla již tma a my za budkou hlídače parkoviště sledovali první auto, které na pásku narazilo. V duchu jsme se smáli a zárověň měli strach z potencionálního řidiče-vraha, který by nás v záchvatu zuřivosti mohl/nemohl zavraždit. Byl to kliďas, chvíli před páskou stál a zmateně blikal oběma blinkry, nejprve zvlášť levým, pak pravým, posléze pak oběma naráz. Nakonec se přesvědčil o tom, že jej nikdo nesleduje a prudkým trhem a hybem auta pásku prorazil a uháněl si to dál po té silnici směrem ke své pitomé budoucnosti.

“je to vůl, neobrátil se a nebyl naštvaný”, prohlásili jsme všichni tři naráz a jeli do městské čtvrti – Poruby. Poruba je divná čtvrt. Většina domů, jež tam stojí jsou postaveny ve stylu Stalinského baroka s překvapujícími vítěznými oblouky. Lidem z jiných čtvrtí se Poruba zdá nepřátelská, konzervativní a debilní. Nic proti Porubě. Došli jsme až na zastávku autobusu blízko Třískova domu. Pak nás to napadlo.

“tývole, co kdybychom přepáskovali tu zastávku a nakreslili do ní obrys mrtvoly …”, někdo řekl a nápad byl na světě. Akce mohla začít. Tříska z domu přinesl křídu, hadr a kečup. Já jsem páskoval zastávku, jak nejlépe jsem dovedl, Tříska si lehl na zem v poloze mrtvoly a Narcis jej pečlivě obkresloval. Nenakreslil pouze hlavu. Tříska na místo hlavy vylil vydatnou dávku kečupu a humoru, jež bravurně rozetřel již připraveným hadrem. Fajn, dívali jsme se na umělecké dílo a ještě dokreslili šipky a zmatené čísla kolem obrysu mrtvoly, což jsme viděli v různých filmech s touto tématikou.

Tu noc jsme spali u Třísky. Ráno jsme se probudili a pobaveně se šli dívat na zastávku a přitom jsme sledovali reakce zmatených občanů, především důchodců. Všichni do jednoho stáli vedle zastávky a ti odvážnější potajmo nakukovali do útrob zastávky. V té chvíli se jim v hlavách začali rodit hrůzostrašné teorie, které později ovlivnily osudy některých lidí. Sedávali jsme v Bazaru a čas od času jsme slýchávali různé zvěsti: “hej, normálně u věžiček (tak se zastávka jmenovala), zabili holku, chudák holka měla sedmnáct, ten vrah jí zabil a pak jí uřezal hlavu – stalo se to v noci, někdo dokonce viděl, jak jí odnášejí bez hlavy v černém igelitovém pytli !!!”, hahahahahahahahahahahaha, smáli jsme se v duchu a poslouchali, co se mluví. Bylo zábavné sledovat, jak se najednou projevuje fantazie lidí, kteří se spíše normálně jeví, jako banda tupců bez fantazie a citu, krásnézjištění, ovšem beze vší jízlivosti !.

O měsíc později vyšel v novinách článek: “ skupinka výtržníků zinscenovala vraždu !, o případ se zajímala městská policie, která se až po týdnu dozvěděla, že se vlastně žádná vražda nestala a chce tímto uklidnit vystrašené občany, převážně rodiče mladých dívek, které nechtějí pouštět na diskotéky ! Těmto výtržníkům pravděpodobně nehrozí žádný trest, ale po dopadení by mohli být potrestáni za výtržnictví !!!”. Byl to pěkný článek, literárně sice ne, ale aspoň něco. Bylo to v podstatě jen takové povyražení z mladické nerozvážnosti a měli jsme z něj radost. Bylo mi sice trochu líto těch mladých dívek, které nemohly chodit na diskotéky, ale aspoň měly čas na nějaký inteligentnější způsob zábavy. Tímto rozuzlením bych se chtěl omluvit všem vystrašeným občanům, kteří nerozeznají policejní pásku od silniční, dále polici čr, která neví, kde se stala vražda a mladým dívkám, které si nezapařily na Dj Boba, Mc Erika a Barbaru a 2un limited …sorry !!!!!

V září nás v hoteláku již nechtěli ubytovat, prý že jsme barbaři, hulváti a že svým nechutným chováním způsobujeme problémy hotelu. Uhrančivě jsme se na sebe s Narcisem podívali, v duchu vyfuckovali paní vedoucí, sbalili si saky-paky a vyšuměli pryč do jiného hoteláku – to samé v bleděčerném. Tam jsme bydleli celé září 98, uběhlo to jako nic, ani nevím jak. Vůbec od doby, kdy jsem začal pracovat ubíhal čas smrtelnou rychlostí, strašně smrtelnou, smrtelně smrtelnou! V tom časovém zmatku jsem si jako člověk uvědomoval strašně hodně věcí, jenže vůbec nic nestihl. Všechno mi proklouzlo mezi prsty. Naděje na únik se neustále zmenšovala a já to opět léčil básněmi pařbami.

A pak byla úroda. V Bazaru se scházelo nápadně více lidí, všichni měli veselé obličeje a konaly se nápadně dobré koncerty. Zase hráli Psí Vojáci, Jolly Joker, Princ.Cip a tak a zdálo se, že budoucnost je na obzoru, otevíraly se brány nové vlny, jenže strašně pomalu. Komunisti dělali mítingy, demokrati dělali mítingy, dokonce myslím, že byly nějaké volby, které jsem vpodstatě propařil u Roberta na chatě, nejvíce se mi na té pařbě líbilo, že jsme ty volby strašně žrali. Byl tam taky maník – Bert si říkal, jež pro úplatek sto korun, přijal nabídku kandidovat za Křesťansko-Demokratickou Unii – ČSL. Za stokorunu si koupil cigarety a litr vína a přišel pařit. Spíše jsme jen seděli, ale to neměnilo nic na tom, že se mi nechtělo spát.

“Já bych volil Sládka”, navrhl jsem ze srandy a potáhl si z jointa …

“ty vole jak se na tebe dívám, tak já taky”, odvětil Adolf a potáhl si taky, vyfoukl kouř a pokračoval …“to by bylo skvělé, Sládek by udělal zátah a zbyli by jenom on, jeho poskoci a skupina vyjebaných fašounů v čele s Krejsou, Hitler by se moh přistěhovat z Brazílie do č.r. a všichni by si pověsili jeho fotku na zeď ..”

“né”, odvětil Břeťa … “budeme hlasovat!!… kdo je pro ?!”, a sám zvedl ruku, propadl panice a v záchvatu smíchu vyprskl obsah svých úst na nicnechápajícího Adolfa, který zrovna zpíval ruskou hymnu.

“pane, pojďte si hrát !!”, vzkřikl Adolf těsně předtím, než upadl do hlubokého spánku. Zmítal se chvíli, vypustil malý proud slin a s blaženým výrazem v obličeji, chrochtajíc a chrápajíc usnul.

Pak jsem usnul já, a to byla teprve Sobota.

“den šedý a dlouhý odplouvá krajinou

táhlé mraky odnáší strach

všude samé táhlé mraky

a za tebou kráčí

slovo díků …

… fuck!”

30. září 1998

Ráno jsem vstal s obtížemi mimina, protřel si oči zanesené očním hnisem a nechtěně spadl z postele. Urychleně jsem zapl varnou spirálu a nechal vařit vodu na kafe. Kafe jsem nasypal do prázdného kelímku od Ramy, nasypal cukr, zapálil cigáro a čekal až voda začne bublat. Pak jsem zalil vodou kávu, zamíchal, típl cigáro, spálil si prst a probudil Narcise. Už jsme měli sbaleno. Byl to poslední den v hoteláku, bylo mi strašně blbě. Musel jsem si ráno v šest zanést věci ke kámošovi, u kterého jsem měl bydlet. Všechny podělané věci, co jsem měl s sebou. Narcis už měl taky sbaleno. Pojedli jsme čínskou polívku, zabouchli dveře, na vrátnici vrátili klíče a astalavista bejby !

Byl to kousek k domu, jež se měl stát mým novým bydlištěm ... celkem hrůza, sedmnáctipatrový věžák bez soucitu. Vyjel jsem do sedmnáctého patra a zazvonil na dveře. Pěkné dveře, pomyslel jsem si. Otevřel mi jiný nájemník onoho samého bytu.

“Péťa je v pokoji ?”, zeptal jsem se pološeptem ...

“jo”, odpověděl mi rozespale.

Vešel jsem do pokojíku, tradiční bordel a na zemi se válela zpola nedopitá láhev Abshintu. Petr se na mě rozespale podíval.

“čau, věci si dej tam”, a ukázal na místo, které bylo nejméně zapráno různými věcmi.

“dobře”, odpověděl jsem, sejmul květináč s hlínou. Uklouzl jsem na hromádce knížek, což zapříčinilo sesuv jiné, větší hromady s věcmi.

“tak jo, já jdu do práce”, řek jsem, Petr usnul a já se vytratil do ranní Ostravy, páchnoucí smogem a tramvajema.

V práci jsem přemýšlel, jaké to bude, bydlet zase někde jinde. Zapl jsem si počítač a prohlížel si přihrádku s elektronickou poštou. Byla tam zpráva od otce: “for Anatolj@LPA.CZ, Honzo, jestli chceš můžeš bydlet zase u nás...”.

Aha, pomyslel jsem si, co teď mám jako dělat, teď když jsem se vpodstatě přestěhoval, teď, když jsem měl zase budoucnost a možnost se úplně osamostatnit od rodičů za pětikilo měsíčně. Kašlat!, jdu do toho, jdu bydlet zase domů. Hm, coby, aspoň tam bude lepší jídlo, ale bude se mi stýskat po čínských polívkách a žlutých zubech z turecké kávy a nebudu moct doma kouřit, říkal jsem si při práci.

Ten den nepřišly žádné korekční tlačítka a tak jsem jenom nosil automaty z regálů a do regálů a koloval ve mě velmi zmatený pocit, o němž jsem pak zjistil, že je to absťák z cigaret. Ten den jsem tápal a po práci šel DOMŮ!, neuvěřitelné - situace se zklidnila.

Po dlouhém rozhovoru s rodiči a době jsem se opět vyspal ve své posteli, posteli, co ještě nikdo nezažil. Pořád se pode mnou propadala a nejvíce v těch nejnevhodnějších situacích, jako stříhání nehtů, nebo když jsme se s Anetou doučovali matematiku, čísla mě vždy bavila ze všeho nejvíc. Celý život se najednou zklidnil, snad během pár dnů jsem zpohodlněl a dobrodružství s Bazarem, hotelovými domy, tajnými schůzkami a pokoutnými pracemi, skončilo, jako pára nad hrncem.

Dny poté se táhly, začínal podzim, občas byla nějaká ta pařba, někdo si našel holku, někdo se rozešel, někdo umřel a někdo se narodil. Blížily se vánoce. V práci se hrnuly korekční tlačítka brutálním tempem, nestíhalo se zpracovávat a domů jsem chodil přetažený, zdeformovaný a zdegenerovaný celým tím celodenním trmácením od tlačítka ke tlačítku. Pořád jsem měl ty podělané sny o práci. Mezitím jsem asi jednou, nebo dvakrát onemocněl a pak se uzdravil, zvláštní, nechtělo se mi nic dělat a tak jsem nic nedělal. Těšil jsem se pouze na vánoční svátky, ve kterých jsem měl volno, volno, volno, volno.

Když svátky začaly, vykonal jsem u nás doma pařbu. Byla to brutální pařba, asi dvacet lidí, pekly se marijuanové perníčky a snědli jsme jich množství rozhodně větší, než malé. Když jsme ty perníčky pekli, asi pětkrát jsme zapomněli vytáhnout plech z trouby - spálila se a smrděla. Tvary perníčků závisely na fantazii pekaře. Tvary byly různé - prasátka, houby, penisy, vagíny, perníčky atd ..., jinak nic moc víc si z té pařby nepamatuju, akorát nálet Třísky na ledničku a na džusové nápoje ve velkém stylu, nebo obřadní kouření všeho možného v kuchyni za hlasitého propalování ubrusu. Pak už se nic nedělo.

Asi dva dny před Silvestrem, byl jsem doma sám, jsem vůbec nevěděl, co mám dělat. Chodil jsem jen tak zmateně po bytě. Šampus už byl skoro vypitý a mi se nechtělo zvracet. Kýval jsem se ode zdi ke zdi a představoval si, co za těmi zdmi asi je. Zleva jsem slyšel potiché mumlání a zprava jsem slyšel zprávy na nově, zas zabili důchodkyni, ukradli jí peněženku s dvacetikorunou, umlátili ji tyčí do hlavy , že jí nerozpoznali vůbec obličej a nakonec jí brutálně znásilnili. Nějací vtipálci prý, dodal komentátor, napil se ze sklenky, kterou měl vedle sebe a hlasitě si říhl před všemi těmi kamerami, zacož byl vyhozen, zalit do sudu betonem a posléze nalezen a vyloven ze dna přehrady Orlík za hlasitého přizvukování lesní stráže města České Budějovice. Bloumal jsem stále po bytě, v pravé ruce Šampus, bylo tam na dně, a zrovna jsem si to šinul předsíní. Mezitím jsem zapomněl, že za pár dní mají přijet rodiče zpátky, byl jsem přiopilý a tápal jsem docela slušně. Trrrr, Trrrr, ........., zbystřel jsem, Trrrr, Trrrr, aha telefon, uvědomil jsem si a udělal krok zpátky, přičemž jsem se bouchl hlavou do stěny. Zvedl jsem sluchátko a poslouchal hlas na druhém konci. Myslel jsem, že to jsou naši a hned se mi před očima vybavil seznam výmluv, kvůli té mikrovlnce. Byl jsem tedy rád, když jsem nakonec zjistil , že to nejsou naši ...

“dobrý den... nebo ahoj, já jsem se chtěl omluvit za toho ředitele půjčovny vzducholodí – byla to sranda né ? … no jde totiž o strašnou věc, víte, teda víš, něco se mi teda asi stalo a nevím.... teda, jestli bys mi mohl nějak pomoct ...”.

Oproti minulému telefonátu mluvil šeptem, strašným šeptem, až mi naháněl hrůzu. Já už jsem na tu blbost se vzducholodí úplně zapomněl a proto jsem, se soucítícím srdcem vyzval jej, aby pokračoval, že jsem celkem, i přes svou neochotu, docela ochotný a laskavý, zvlášť po tom šampusu, to mi bylo všechno jedno.

“no, tady vedle mě sedí můj kluk, rodiče totiž odjeli pryč ...”, to se teda ta mládež dneska má, pomyslel jsem si, “ ... no a my jsme si chtěli jen trochu užít, no tak jsme otevřeli šampus a jak jsme ho otvírali, tak ten špunt letěl přímo na mikrovlnku a udělal v těch dvířkách díru”, rozespale jsem zbystřel, měl jsem pocit, jakoby se mi vrátily vzpomínky z mládí, nějaké blbé, až moc blbé deja-vu, zalapal jsem po dechu a v zápětí ze sebe vytlačil:

“ježíšmarjá, to není možné, to je blbost, jak se to mohlo stát ?”, zeptal jsem se a přemýšlel jsem o jeho slovech, vůbec jsem nechápal, jak se mu mohla stát ta samá věc, jako mi, v tom samém okamžiku, umíral jsem touhou vědět, co za tím je.

On šeptem, až chrapotem pravil: “no, úplně normálně se to stalo, otvíral jsem šampus a ...”, už mi to bylo strašně divné, motala se mi strašně hlava a pak uslyšel, jak ten chlap začal pípat, jako něco, co mi strašně připomínalo budík. Před očima se mi úplně zamlžilo a v hlavě jsem cítil jakýsi tlak, už jsem to chápal, probouzel jsem se ze sna, ze sna o kom, o sobě ?, z jakého sna ?!, prostě jsem měl sen, že mě vyhodili z baráku, že jsem někam jezdil, že mi nejspíš telefonuje mé špatné svědomí, no nebylo to zrovna moc příjemné a v ruce jsem místo sluchátka držel, teď již prázdnou láhev. Celkem se mi ulevilo, ach, byl to jenom sen, možná delirium tremens …

A tak už jsem to dále neřešil, sen to byl věru zvláštní – nechodit do školy, flákat se - jako by to byla pravda. Vstal jsem tedy z postele a šel zavolat Anetě, abych jí celý sen povyprávěl. Došel jsem k telefonu a všiml jsem si, že je někdo je za dveřmi, někdo tam nejspíš nervózně přešlapoval. Hned jak jsem to uslyšel, měl jsem strašný strach, panebože, pustil jsem sluchátko na zem a běžěl k těm dveřím. Nenápadně jsem se podíval kukátkem a nevěřil jsem svým očím. Protřel jsem si je, abych zjistil, že za dveřmi stál jeden ze zaměstnanců LP Automats, v jedné ruce držel mobil a druhou měl v kapse. Nemluvil, čekal, vypadal zmateně, podrážděně. Viděl jsem zřetelně displej mobilu, nechápal jsem, byl jsem posraný strachy, na tom mobilu bylo totiž číslo našeho telefonu. Byl to jeden z těch zaměstnanců, který vždycky protelefonoval svůj oběd. Pak jsem se uklidnil, třeba se nemohl dozvonit a tak zkoušel zavolat, ale proč by k nám chodil ? - teď se stejně nemohl dovolat, když jsem sluchátko telefonu pustil na zem. Najednou se otočil přímo do kukátka, ruku s mobilem svěsil podél těla, druhou vytáhl z kapsy, měl v ní pistoli, kterou v mžiku přiložil na kukátko ... “přišel jsem tě zabít !!!” … v tu ránu jsem propadl panice, vůbec jsem se nemohl pohnout, v hlavě mi proběhly miriardy myšlenek. Před očima jsem měl mlhu a uviděl jsem, jak si přikládá pistoli ráže 9 ke svému zpocenému spánku. Zmáčkl spoušť, před očima krev a tma a naposled jsem cítil, jak mé vyschlé a bezvládné tělo, v křeči padá na zem, umíral jsem) …

.

.

.

“ … a pak jsem se probudil, byl to ten nejnechutnější sen, co se mi kdy zdál, bylo to jak realita”, dodal jsem k celému vyprávění a čekal, co na to Aneta řekne ... Aneta si chytla hlavu do dlaní, vyčítavě se na mně podívala a řekla: “představ si to, nechodil bys do školy, taková blbost, jak se ti to mohlo zdát ?, to nechápu, teď, když je ti třicet, neřeknu, kdyby ti bylo osmnáct. Buď rád, že si v pohodě, máš barák, auto, zdravé děcko a nech těch pitomostí, kdoví, co jsi včera dělal, zases chlastal a hulil s Komárem v Imperiálu co?, no podívej se na mě, když se mnou mluvíš, zase ty vaše oslavy světlých zítřků, však ty na to dojedeš… někde s sebou sekneš a bude po slávě, mysli aspoň na to děcko, když už nic !!”, křičela po mě Aneta a pobíhala po baráku nahoru a dolů. Bylo deset večer, chystal jsem se jít spát, byl jsem unavený. Aneta si lehla vedle mě a řekla ještě: “ takové debilní sny, promiň, že jsem křičela, ale co je moc, to je moc, tak o tom svém pitomém snu napiš aspoň knížku, k těm tvým brakům se bude docela hodit ... a teď pojď spát, zítra musíme učesat anglický trávník, koupit jídlo, jo… abych pravdu řekla, dneska na to vůbec nemám chuť, víš? … dobrou noc”. Kéž by byla, jako v tom snu, pomyslel jsem si …

“dobrou noc An”, odpověděl jsem zkroušeně, vyhonil si péro, típl doutník a usnul.

… tak TO!, byl maras, jak cip …

***

od 19. 9. 2002