JIŘÍ FIALA

Vzhůru dolů!

Přátelům Plešivecké planiny.

A

Na okraji potemnělé osady se náhle objevil stín. Vyloupl se zcela nečekaně z okolní tmy. Tiše se kradl kolem zdí. Matné světlo linoucí se z okna domku ozářilo na okamžik postavu s rancem na zádech.

Vzápětí ze tmy vystoupila další postava - taky s rancem a za ní ještě jedna, a ... bylo jich třináct! Plížili se obezřetně vesnicí za jakýmsi záhadným cílem.

Štěkot psa prořízl tíživé ticho. Byli prozrazeni, ale to už míjeli poslední stavení, a počali stoupat do svahu. Štěkot po chvíli utichl a jejich kroky se smísily s hukotem vody vyvěrající z úpatí skály.

Vyčkávali. Obavy z nich opadly - nikdo je nesledoval.

Teď už byli v bezpečí. Ztratili se v křovinatých lesích jihu. Pryč z civilizace, chtěli mít několik dní jen pro sebe.

Noc byla vlahá a oni spali pod ochranou lesa. Neobávali se. Lesy a pláně byly jejich spojenci.

Hledali. Chtěli odhalit mnohá tajemství. V zemi i v duši. Proto zde přišli.

Druhého dne se snažili proniknout pod povrch. Puklina, jež zvali Kosí, se jim ale ubránila. Zatím.

Šli sluncem. Vyprahlí dorazili až tam, kde zem dává vodu. Po kapkách. Chrání ji před světlem a vydá jen těm nejvytrvalejším. Ostatní žízní dříve či později vyžene. Je vybíravá a bojí se - o sebe, o svou křehkou krásu.

Poznala, že jsou dobří, a vodu jim poskytla.

Když utekli světu a zajistili sobě vodu, mohli konečně poznávat. Rozprchli se po krajině plání, závrtů, lesů, škrapů a propastí. Každý hledal to, co chtěl. Někdo to nalezl, někdo se o to jen snažil.

Tajili dech nad temnými jícny, propadali se do hlubin vlastního nitra.

Byli svými pány.

Ponořili se do země, aby lépe pochopili její podstatu. Za svitu baterky nalezli svět lhostejný k lidským starostem. Monumentální krajinu ticha a tmy. Dlouho ji svou přítomností nerušili, jen krátce nahlédli a ponechali ji opět mlčení. Ale i tak stačili vyslechnout kousek její němé moudrosti.

Od samého počátku cesty to věděli. Bylo jim jasné, že nakonec podlehnou. Jejich přemožitelem byl čas, který si je po několika dnech našel i zde a uvrhl je kvapně zpět do civilizace.

Byli smutní, ale věděli, že jejich cesta nebyla zbytečná. Byť se jim podařilo uprchnout jen na krátký čas, stálo to za to. Poznali jaro o trochu dřív než jiní...

B

Těžké mraky se valily po zčernalé obloze. Šum větru v korunách stromů a burácení hromu z dáli předznamenávaly blížící se bouři, jež měla zasáhnout planinu nedlouho poté, co zahalena nocí přehodila ponurý závoj přes svou záhadnou tvář.

Dusno a tíživé ticho umocněné občasnými výkřiky nočních tvorů prostupovalo hluboký les, jenž narušen jen úzkým vymýceným pásem značícím z rozmaru kohosi statní hranici, chránil svá tajemství.

Stovky zelených mihotavých světýlek se pohybovaly sem a tam průsekem. To bludičky zastupující v tomto kraji pohraniční stráž vykonávaly poctivě službu.

Vše vypadalo ponořené do sebe, zadumané, neměnné, svobodné, prosté zásahů člověka. A přesto zde bylo něco v nepořádku.

Z otvoru v houští hned vedle hranice najednou vytryskl sloup světla. Jen na malý okamžik zamířil k zamračenému ztmavlému nebi a hned se zas ukryl. Doprovázelo jej slabé cinkání a další nezřetelné zvuky. Po chvíli se objevil znova, a pak už byl k vidění téměř nepřetržitě. Zvonění kovu a prudké oddechování signalizovalo, že se k povrchu pomalu něco blíží. Ještě pár okamžiků a v otvoru se objevila ruka se šplhadlem, vzápětí přilba, na níž bylo připevněné světlo, hlava, ramena, a pak i zbytek jeskyňáře. Zhluboka vydechl, odepnul se z lana a pomalým krokem poodstoupil dál od jícnu.

Sedl si a vychutnával vítr, jenž se mu opřel do zpocené tváře. V tu chvíli se spustil prudký déšť.

Klesal pomalu do hlubiny a přemýšlel. Proč to vlastně dělá, proč se takto vystavuje nebezpečí? Vždyť za pár hodin se bude strašně těšit, až vyleze nahoru a octne se na čerstvém vzduchu. Touha po dobrodružství, spatření utajeného či sportovní výkon? To není zcela přesné vysvětlení. Bylo v tom něco víc, něco, co se nedá přesně vyslovit.

Jisté bylo, že právě slézal první šachtu Almášské propasti, zvědavý, co ho čeká.

Slabé světlo z ústí ozařovalo prostoru, ve které se ocitli. Měla značně šikmé dno, které směřovalo do další asi 35 m hluboké "studny".

Poslední silueta se snesla ze světla k nim dolů do šera. Začali se připravovat k dalšímu sestupu. Navázali lano, do plaketky zacvakli karabinu, přes kterou ho vedli do šachty.

První dojel k nýtu, zde se převázal na druhé lano a pokračoval dolů. Vystačí lano až na dno? Ta otázka se mu honila hlavou. Vyšlo, ale těsně. Šachta byla hlubší, než se podle starého plánu zdálo.

Korozí rozežrané holé stěny a kamenité dno vyvolávaly dojem spíše negativní, úzkostně studený, lišící se od představ a očekávání. Svou mohutností však dokázaly oslovit.

Pod šikmým srázem, zkrouceným do tvaru kostelního schodiště, se za nevelkým otvorem rozprostírala puls zrychlující prázdnota. Největší propast systému, největší dóm. Onen otvor se nacházel 50 m nad jeho dnem.

Lano upevnili za dva nýty a po pohledu do hlubiny ještě za těžký kmen. Jen tak pro srandu, pro lepší pocit. Jak se tam dostal, o tom se mohli jen dohadovat.

Začal klesat a kužel světla z jeho svítilny ozářil interiér dómu. Změnil názor na propast. Kamenné vodopády, drapérie a záclony měly s ním společný cíl. Dno, kde končily v bývalém jezeře, po kterém zbyla už jen malá památka v jednom rohu a četné sintrové hrázky všude, kam mohl dohlédnout.

Pastva pro oči. Kamenné skulptury těch nejfantastičtějších tvarů byly náležitou odměnou za projevenou odvahu a vytrvalost.

Dostat se do sta metrů odtud už bylo hračkou. Dvě nehluboké šachty ústily do úzké pukliny, v níž se nacházelo dno propasti ležící 103 m pod povrchem.

Potřásli si rukou a započali zpáteční výstup.

C

Jako by tu scénu někdo vystřihl ze zpomaleného filmu. Výkřik, prasklá větev suchého buku nad jícnem a třicetikilový balvan se šustivě kutálel podzimně zetlelým listím k propasti, ve které visel jeden z nich. Opravdu mu už nemohli zabránit v pohybu. Několik chvatných kroků a již zbytečné varování. "Pozor!"

Dvě sekundy uplynuly a kámen dospěl k volnému pádu. Hřměl víc než bouře a pak nastalo ticho. Lano, které se ještě před chvílí výstupem jejich kamaráda lehce chvělo, bylo náhle mrtvé.

"Žiješ?!" Ta otázka vystihovala vše, co se v té chvíli seběhlo. Vtíravě se vracela a zařezávala se stále hloub.

Odpověď nepřicházela, byli ponecháni ve strachu. Čas odměřoval tlukot srdce. Tady by žádná přilba nepomohla, to bylo jasné.

Další otázky byly vyřčeny do tmy. Zdola odpovídala jen ozvěna. Drobná suž se sypala za svým větším druhem, připomínala, kudy padal. Studený vítr shazoval kapky ze stromů, snad se i znova rozpršelo. Dva nervózní pohledy se na okamžik setkaly. V dálce zakrákal havran. Oni už nemohli mluvit. Čekali.

Až teď. Lano se zachvělo. "Co to bylo?" promluvila tiše propast. "Něco tu kolem mne prolítlo"

Ti dva byli nejšťastnější lidé na světě.

D

Konečně se nad ním ukázala hvězdná obloha. Maličký kousek v kruhovém otvoru. Vysoko, vysoko Ten pohled ho povzbudil. Vlil novou energii do znaveného těla. Několikrát za sebou se rychle přitáhl a byla pryč. Zase klesl do sedáku a zvrátil hlavu vzad. Pozoroval vzdálený příslib našeho světa. Nezdálo se, že by byl blíž.

Chvíli jen tak visel a díval se hypnotizovaně na několik mihotajících se hvězdiček.

Žízeň. Málem na ni zapomněl, až polknutí na sucho mu ji připomnělo.

Znova se přinutil k pohybu. Několikeré přitáhnutí a další pauza. Cítil, jak mu po čele stékají pramínky potu. Nechal je dojet na nos, na tvář. Nesetřel je. Jen až si skápnou samy, poletí sto metrů.

Kolik potu už takto Zvonica prolila? Víc než sto let se lidé jak pavouci spouštějí po vlákně dolů, aby se vzápětí sápali zpět. V podzemí by nepřežili.

Nazýval se různými nelichotivými jmény při tom výstupu za hvězdami. Zaříkal se, že již nikdy víc. Nakonec se přehoupl přes okraj jícnu. Ještě přivázaný k lanu ležel na zádech a vdechoval slastně po několik chvil chladný březnový vzduch.

Jaké myšlenky se honily jeho hlavou za několik okamžiků?

E

Nepodaří se to! Už to bylo víc než jasné. I když to věděl, nepolevoval. Zběsile bušil do skály, co mu stísněný prostor dovolil. Důsledkem jeho činnosti byl úzký žlábek ve stěně, prach a drobné úlomky padající štěrbinou dolů, hluboko. Opravdu hodně hluboko rachotily kamínky shozené nepatrným otvorem!

Úštěpek v oku dal na chvíli odpočinout otřeseným rukám. Rozhostilo se ticho, rušené jen jejich dechem a kapáním vody.

Další kámen byl poslán na cestu temnotou. Zvonivě zpíval a umocňoval touhu podívat se tam, kde s ozvěnou dopadl.

Letos ještě ne, smál se drze jícen svým malým rozměrem. A padesátimetrová prázdnota za ním se dál vesele černala, neznajíc světlo baterky.

Když díra polkla padesát metrů lana se závažím, měli radost. I když ji nemohli pocítit na vlastním těle, měli neskrývanou radost!

Vydali se podél nevšední krásy nahoru, aby se o ni mohli podělit. Museli vzduchem i úžinou, kamennými vodopády i blátem.

Byli dobře naladěni. Spatřili to, co nikdo před nimi...

F

Nohama komíhal ve volném prostoru a až se snažil sebevíc, nemohl pokračovat v sestupu. Na laně, měl viset, ale ono bylo volné. Zato popruhy pytle, který s sebou táhl dolů se napínaly k prasknutí a zařezávaly se mu do podpaží. Ten vak, který původně seděl na zádech, zůstal nad ním, zachycený o jakýsi skalní výstupek, a tlačil jej do temene. Hlavou mohl v puklině pohybovat jen omezeně dopředu. I ruce svírala skála.

Jistěže mu připadalo směšné, oběsit se na vlastním pytli. Na druhou stranu si však uvědomoval, že to zas taková legrace být nemusí.

Nohama hledal oporu. Marně. Čouhal spodní půlkou těla ze stropu dómu.

Kopal vztekle do vzduchu. Vrtěl se a nadával. Pak se mu podařilo uvolnit levou ruku. Procpal ji nad hlavu, ale moc si tím nepomohl. Měl ji stále přivřenou mezi přilbou a skálou. Její funkčnost se omezila na pohyb v zápěstí.

Pokusil se přitáhnout zpět. Nedokázal to. Pak zas tlačil vší silou dolů. Popruhy se do něj bolestivě zaryly a nic.

Zkusil to ještě jednou. Kroutil se, funěl, prováděl břišní tance, tloukl přilbou do stěn a houpal dolními končetinami v luftu, to všechno až do chvíle, kdy se ozval zvuk trhané látky.

Úžina jej vyplivla do volného prostoru. Pomalu se snesl na její dno.

"Lano volné!" zahulákal a pak se rozesmál.

G

Slunci uhnul na chvíli do křovinatého pološera, klesl níž, aby po chvíli opět vystoupil mezi nízkými buky a lískovými keři přes bílé kameny vrostlé do červené země na slunnou plošinu, či spíš do jakéhosi mělkého, pozvolna stoupajícího údolí domova divokých prasat, jelenů a káněte, zahrady jalovců.

Slalomem mezi pichlavými brankami prostoupil na mýtinu. A zde Ano, zde už jednou byl. Vzpomínky podpořila sotva patrná kraví stezka kličkující výš až k bráně jalovcového údolí. Nechal ji, aby jím vystoupala do rozlehlé louky na úpatí Vlčího štítu. S ní stoupala i jeho nálada, neboť domněnka se přetavila v jistotu.

Křoví vpředu něco tají, to bylo díky jeho jarní nahotě z dálky patrné. Ještě však nenastal čas pro odhalení.

Putoval dál plání do jejího nejzazšího kouta. Tam. Jindy neprodyšná hradba, dokonale maskující, dnes bez zelených šatů přistižená při průsvitnosti. Ano. Tady je to.

Do ruky vzal kámen a trním vešel

H

Vlastně je k tomu přiměl déšť. Zrovna nakukovali do té neprůlezné spáry, když kolem explodovaly první kapky. Lijavec na sebe nedal dlouho čekat, a tak se rychle zastřešili.

Krátký spánek posílil a plynoucí čas je zde uzemnil.

Slunečními paprsky vytaženi ze spacáků, lehce ohmatávali terén. Ťuk sem, ťuk tam. Tudy by to nešlo, snad kdyby se odstranil támhleten balvan.

Námluvy skončily. Vyzbrojeni lanem, řádnou puckou a dřevěnými sochory, rozhodli se díru znásilnit. Její panenství bylo výzvou. Odolávala několik let. Dráždivá, tajemná, provokující. Přímo si o to koledovala. A dostala to.

Vrhli se na ni silou i důvtipem. Lámali kámen, páčili šutry, vnikali stále hloub.

Bloky byly vychytralé, jeden druhého přidržovaly a prodlužovaly jejich činnost, jak jen mohly.

Ovšem oni ji znali několik let, a proto řádně nadrženi, nenechali se zastavit. Celé odpoledne na ni strávili, výsledkem byla úžlabina rozšklebená natolik, že při troše umu pojala člověka.

Projeli mazlavým blátem do hlubiny, naplněni očekáváním, dolů, šikmo klesající puklinou až do míst, kde byla zaklínována - nezapomenutelný okamžik. Tam začínala chodba.

Zvonivě a dlouze padal kámen níž. Na kraji objevu, na pokraji blaha. Mrazení, radost i zvědavost. Kudy dál?

Ještě o pár metrů níž spirální chodbou, až kam to šlo. Skála dál bránila své tajemství ostrými břity nastraženými na lano. Šlo by to níž? Jen to zkuste, lákala ostří i ozvěny kamene z temnoty pod ním.

Hezká byla ta zkušenost, prodlužovat ji dál? Ne, chtěli by to ještě párkrát zažít

Z venku k nim doléhalo burácení bouře. Ústí bylo zabláceno, déšť tvořil téměř souvislý vodní sloupec. Mazlavá břečka vyplňovala rozedranou průrvu. Proplazit se jí tentokrát už nebylo tak vzrušující, jen nezbytné.

Mlaskavě vyhřezli ven. Odporní sami sobě, stáhli co nejrychleji overaly a nechali je napospas dešti

I

A náhle bylo pod nohou prázdno. Zem zapraskala a on klesl níž snad o metr. Zapletený mezi kořeny vytvářející z hlíny dokonalý kompozit, zanadával a podezřívavě stočil pohled pod sebe. Stál po pás v jezevčí noře! Dobře, že se její majitel vloni odstěhoval.

Když se mu podařilo prosoukat skalní puklinou kousek níž, mohl posvítit i dovnitř. Úctyhodné dílo na tak malé zvíře. Jeskyně v jeskyni.

Bylo hodně po poledni a oni už několik hodin bojovali s hlínou bránící urputně vstup do skalní dutiny. Jezevec jim sice vydatně pomohl, ale i tak to byla blbárna.

Nacpáni v úžlabině, prosekávali po centimetrech tu podzemní prorostlinu. Na čelbě se střídali, ven vyvrhovali kýble onoho materiálu.

Paprsek světla, který pouštěli na výzvědy do temnoty, olizoval strop prostory. Ta se tvářila důležitě, asi jako portál vstupního dómu. Naletěli mu.

Jak červi vrtali se v hlíně dál, až do chvíle, kdy rýč škodolibě zazvonil o skálu. Zazvonil a za chvíli zas. A pak už pravidelně. Jako by se hornina smála. Potvora.

Oni stále ryli. Podél skály, prozvonili se dokola. To je tedy objev. Vždyť tu jeskyni celou vykopali.!

J

Nohy se brodily v mrazivě křupavém listí, studený vítr metal do tváří první sníh, cesta málem neznatelná, kličkovala tajemně ponurým lesem, oni se jí drželi jako ohaři, okolí bělalo před očima, obloha drásaná vrcholky stromů byla níž než jindy, ztráceli se sobě ve vánici, spěchali pod svými břemeny, klopýtali přes pralesnatě zetlelé kmeny, odnášeli pryč zas kousek podzemního tajemství, jen několik střípků, na které stačili, přesto se jim planina mstila, loučila se bouří, ledovými krůpějemi, zrychlovala jejich krok, po kluzkém svahu jimi kutálela, promáčela je na kost, marně však plýtvala chladem, nedokázala zmírnit jejich nadšení, věděli, že na jaře tu budou s barevnými kvítky vopojné vůni zas.

Poslední znich zmizel vzatáčce. Vítr dál hvízdal ve větvích a stopy brzy zavál sníh.

Vyšlo jako 17. svazek edice Kosice. Edice Kosice vychází za finanční podpory skautského střediska Vsetín.
Adresa: EDICE KOSICE, Záviše Kalandry 1290, 755 01 Vsetín

od 19. 9. 2002