 |
LUCIE LUKÁŠKOVÁ
Vracím se domů prázdnou ulicí. Vítr mě zdraví máváním
slabých větví lip, co se nestydí za svou bezlistou nahotu, ale přesto jako
by se choulily a hrbily, .to snad tím chladem.
Procházím se pomalu k ránu liduprázdným městem zabaleným do černočerné tmy,
kde jenom semtam probleskují barevnými žaluziemi nebo tenkými závěsy paprsky
světel probouzejících se lidských domácností.
Je ticho. Ticho pravzácného druhu, které může člověk z města slyšet skutečně
jen v tuto mrtvou ranní hodinu, jinak totiž vítězí hukot motorů aut, kroky
chodců, zvuky žití. Místo tebe mě objímá studený vzduch, pomalu proudící
mezi špinavou a oprýskanou omítkou vysokých činžáků, držící se dobrovolně
jako voda svých vymezených břehů mezi dvěma řadami domů, snad jenom někdy
si troufne zavanout do postranních uliček, které jsou ještě chudší na život
než ta, po které teď odcházím.
Poslouchám svoje kroky. To šelestění pod gumovými podrážkami bot mě trochu
znervózňuje. Jako by i zdi se svýma pomyslnýma ušima čekaly na každý můj
pohyb, jako by čekaly, až jim nevědomky prozradím nějakou chybu nebo přestupek,
který by mi pak mohly jedině právem vyčítat.
Spěchám. Ta noc, i když je vlastně ránem, mě děsí. Straší mě svou vyhaslostí
a prázdnotou. Myslím na lidi, kteří spí za těmi prázdnýmu okny, za křehkou
tabulkou skla, co tlumí tiché výdechy snících spáčů. Dívám se na hvězdy.
Ještě se nestačily rozprchnout, a protože noc byla studená, září ta slunce
cizích světů neobyčejně jasně.
Ještě pár kroků a dorazím domů. Unaveným krokem stoupám nahoru po schodech.
Hledám klíčky.
Co teď budu dělat? Půjdu si na chvilku lehnout do svojí studené postele,
nebo si možná uvařím horkou kávu a budu konečně dělat to, co by lidé nazvali
snad zpytováním svědomí? Nevím. Venku se pomalu rozednívá. Světlo vstupuje
do tmy, ředí ji v pološero, to řídne a stává se jasnějším a jasnějším. Jsem
tolik unavená, unavená, ale šťastná. Šťastná, plná rozpaků a nejasností,
ta špatná, ta, co je vinna podle všech a nezasluhuje ani pochopení, nikdy
ne souhlasu, ani ničeho, co by snad usnadnilo ten nečekaně osudem přidělený
zvrat v doposud poklidném životě dávno zavržené milenky, co přišla o možnost
volby ztrátou nadějí i iluzí, nadějí v lepší život, nadějí v lepší svět.
Odemykám. Zámek cvaknul. Svalím se do křesla. Je krásně měkké. Jako by bylo
vystláno nějakým zvláštním druhem tulivého tepla. Jeho kožené čalounění
hřeje, nestudí. Do zad mě trochu tlačí černé knoflíky, kterými je bez milosti
prošpikováno. Klíží se mi oči. Chtěla bych usnout. Tady v tom křesle, v
kabátě vlhkém od mlhavých dotyků rána, s rozcuchanými vlasy, co mi spadávají
v pramenech přes čelo, ramena, až na vystouplé lopatky a lepí se na hladkou
kůži na krku. Je den, ale chtěla bych mít zase noc. Musím se vzchopit a
vrátit se do reality, přestat žít ve snu, nedovolit předsudkům, aby mě zničily.
Vysvitlo slunce. Paprsky mi svítí do tváře. Svlékám si kabát. Přehodím ho
přes opěradlo. Sundavám ze sebe všechno, co dalo takovou práci si k ránu
obléknout. Cítím tvé ruce na svém těle. Dovolím vodě páchnoucí po chlóru,vůni
mýdla, aby smyla ty neviditelné otisky? Lapám po dechu, když si oplachuju
vlasy. Stačí se osušit. Osvěžit smysly se podařilo jen studené sprše. Jdu
si lehnout. Teď, když se náš druh stává konečně aktivním, teď uléhám jen
tak nahá, zavírám oči a usínám. O čem se mi bude zdát? Kdo ví. O štěstí,
ve které nevěřím, o lásce, která je falešná, o vášni, která mě příliš vyčerpává,
o kráse, co je příliš relativní, o lidském životě, který snad stojí za to
žít, o úspěchu, co vynáší na vrchol a způsobuje smrtelné pády, o tobě, protože
nevím, kým vlastně jsi ani kým jsem já.
Ještě napsat pár řádek a bude to. Konečně. Konečně vypnu
ten zatracenej krám! Bolí mě z tebe jenom oči a záda a vůbec mi vlastně
votravuješ žitot! Co bych teď dělal? Válel bych se s Mončou na támletom
rozvrzaným, příšerným kanapi a bylo by mi dobře a možná bych stihnul i zprávy
na Nově a přečíst si Mladou Frontu z minulýho tejdne a ty si tady zatím
klidně vrčíš, ty. Hlavně že máš "hárddysk"! Já se na to asi už vopravdu.
".crrrrrrr, .crrrrrrr," a eště k tomu všemu - jako kdyby to snad nestačilo
- začne zvonit eště telefon, no já se snad vážně zbláznim! "JO? To seš ty,
Moni? Cože, dneska nemůžeš? No, to mi přece nemůžeš udělat.! Hmmmmm, no
jo, tak holt si to teda pěkně uží.s Romanem. Co? ..že nemám bejt nasranej?!
No to si řekla hezky. Moniko? Moniko?!" Kráva, klidně mi práskne s telefonem.
Celej víkend je tu se mnou a dneska jde s Romanem. Jak můžu vědět, že spolu
šli na večeři? Ženský přece všechny lžou.
No jo, ty se máš vlastně docela dobře. Nevíš, jak se jmenoval ten sochař,
nebo kdo, kterej si z mramoru vypiloval tu holku a vona se každou noc mněnila
z chladnýho šutru v nadrženou nymfomanku? No tak sorry, já vím, že to tak
doslova asi nebylo ( ale špatný by to taky nemuselo bejt, viď?). Ty jedna
umělohmotná kraksno, já tu do tebe takle hučím a ty si pořád - zatraceně
- chroustáš ty svoje usmolený data. To by mě teda bavilo! Už je vidím. Sedí
spolu někde bůhví kde, vypadaj dobře - oba. Má holej krk a natočený vlasy
jí rámujou ten její andělskej kukuč. a ten holomek vod nich z kanceláře
jí určitě pod tím dlouhým ubrusem hrabe na koleno. Já bych ho zabil! Jo
fajn, už si se probrala, ty moje holčičko plechová., tak, teď to vod-entrujem
a možná tě budu mít taky trochu rád. No jo, ale s tebou to. No tak promiň.
Nechtěl jsem zase začít o.., no to bys stejně nepochopila. Ale to je v pohodě.
Já to taky nechápu. Dobrý je říkat tomu selhání lidskýho faktoru. S někym
se vyspíš a pak to svedeš na lidskost, jo, taky bych někdy chtěl bejt jenom
stroj. Co se dá dělat, musim bejt jenom člověk!
Docela se ti divim, že někdy prostě nedostaneš chuť způsobit nějakej pořádnej
zkrat. Kdybych byl to samý, co ty, vyhodil bych pojistky nejmíň v celý čtvrti.
A ne na deset minut - to si dojdeš tak akorát na hajzl a možná i zpátky
- ale na celou noc, aby si ty lidi taky trochu užili. No tak jo, už mlčim.
Víš, jak je to těžký? Ani nevim, jestli ještě dneska přijde. Mám docela
hrůzu z toho, že ten blb jí něčim pořádně vože.. vopije a že už se sem nikdy
nevrátí, protože. No to je jedno proč. Von vlastně vůbec není blb, je to
chytrej chlap, docela mu to pálí, taky vypadá dobře. Hmmm, na rozdíl vode
mě má možná nějakou budoucnost. Někdy si fakt říkám, že se mnou je jenom
pro to, že dělám všechny papíry její agentury a tak. Že by jí - tu mojí
holku nádhernou - napadlo něco tak zištnýho? .to by mě mrzelo, i když jsem
na to teď asi kápnul. Počkej, utřu ti taky trochu tu obrazovku, ať na sebe
nemusíme mluvit - teda ať na tebe nemusim mluvit přes to voblemcaný sklo.
Víš, ty muj neschopnej PC, já jí mám ale stejně rád. Je taková . Do prčic,
tak ty takle? Já si tu vylejvám srdce a ty se přepneš do úspornýho režimu.?!
No to už fakt není možný! Asi tě vypnu. Zdarys - možná tě ještě někdy přivedu
k životu, ale nepočítej s tim, ty mrcho, že to bude dřív než zejtra ráno!
Jak to člověka zmůže, myslet na něco nebo snad na někoho. Už zase nefunguje
sprcha, jeden aby se na to už. Domovník s tim asi definitivně nehodlá nic
udělat, jo, to mi už i ty věci dělaj všechno naschvál - vždycky, když ho
konečně dotáhnu do třetího patra a on milostivě zatáhne za ten zatracenej
čudlik, všechno funguje normálně. Eště si ze mě utahuje, co že sem s tou
sprchou zase vyváděl. Já bych tu tak rád teď byl s Monikou. V koupelně.
Došla zubní pasta, nebyl sem nakoupit. No jo. Kde teď asi je? Nešli do hotelu?
Von by na to měl, i na ní by měl.Kruci!
Co, že to tu tak svítí? Vypnu ho, a von si klidně svítí. Když po něm člověk
něco chce, to ne, ale teď si svítí. Asi ty elektrony, nebo co. To je strašný.
Spát sám. Celej tejden se těšim, že budem o víkendu spolu, a vono zase nic.
Tak nejde jenom o sex, vlastně . Asi jo. To bude zase jednou selhání toho
lidskýho faktoru. Že mi není dvanáct; ženský tabu, svět fajn, život v pohodě.
Jako malej k sobě mačkám bílou peřinu. Bože, už se vodvolávam i na tebe,
a Monika nikde. Hmmm, tak zatím dobrou.
Už slyším, jak jde po schodech. Ba ne, to nejsou schody. Co se člověku zdá,
když je strašně nadrženej? Mění se věci v ženský a všechny jsou strašně
pěkný a všechno by rády a všechny vypadaj skoro jako Monča? Ta moje třiosumšestka
se proměnila v blondýnu a velkejma prsama. Má hezký oči, stejný jako Monika
- modrý. No jo, ale Monika není blondýna. Jo, ty tělesný proporce by možná
seděly. Krásně voní. Není to žádnej z těch smradů z reklam. Voní jako ženská.
.feromony nebo tak něco. Je úžasná. Vode dneška chci už jenom blondýny.
Leze mi to na mozek. Ten sochař se menoval Pygmalion. Taky bych si takovou
uplácal, přesně takovou! Některý sny dělaj člověku strašně dobře. Moh' bych
ráno sundat prostěradlo - fakt, jako kdyby mi bylo dvanáct.
"Spíš, zlato?" Takhle po ránu a já mám snad slyšiny. Leda, že by to chtěla
bejt ta blondýna ze včerejška. Žádnou jinou už stejně nechci. Monika ať
si de s tim svým Romanem klidně do . Že bych vážně zkusil votevřít aspoň
jedno voko? No nééééééé. Tak tohle bych nečekal. Nade mnou klečí Monika,
ne že by byla zrovna moc voblečená - to zrovna ne , s blonďatejma vlasama
do půlky zad. Zdraví mě a blbě se ptá, jak prej se mi líbí ty její nový
vlasy.
Ten dům mě strašně přitahoval. Ne, že bych snad byl na domy ňák vysazenej,
ale bylo to prostě tak. A já pokaždý, když jsem šel kolem, musel odolávat
pokušení vykopnout dveře nebo aspoň vylomit zámek a podívat se dovnitř.
Chodím kolem něj do práce už pár let a vždycky sem mu odolal. Za tu dobu
sem neodolal manželce a pár jí podobnejch ( nejlepší byla asi sousedda vod
nás z baráku - připomínám, že z prvního patra, ta druhá nebyla nic moc),
dokonce sem se i uvolil změnit zaměstnání, ale cestu mám bohužel pořád stejně
dlouhou a právě kolem tohohle zatracenýho baráku. Jo, abych nezapomněl,
ne, že bych neměl auto, ale je tu pěší zóna, a kdybych to chtěl vzít jinudy,
musel bych vstávat tak o dvě hodiny dřív, abych se vyhnul ranní zácpě na
obchvatu hned za rohem. To totiž bejvá dost surový, poldové tam máchaj ručičkama,
a přitom sou eště bezradnější než chudáci řidiči za těma volantama. no,
radši chodim pěšky. Je to prej zdravý a navíc nepřídu z těch neschopnejch
uniforem třeba vo nervy.
Jo, taky by možná bylo dobrý napsat, jak vlastně vypadal. Teda myslim ten
dům. Strašně se mi líbil. Vomítka voprejskaná, rozmlácený vokna - vypadal
parádně strašidelně - skoro jako v těch stupidních seriálech vod "Hičkoka",
nebo jak se ten chlap menuje. Technický výkresy mi naštěstí říkaj pane a
tak můžu s jistotou tvrdit, že architektem byl buď naprostej debil nebo
vopravdovej génius. A to ten dům vídám jenom zvenky! Dokonce mě už i napadlo,
že místnosti fakt nejsou v jedný rovině - víte, jak to myslim - jako v tý
unikátní vile někde v severních Čechách nebo kde. Chtěl bych tam jít. Zatraceně,
je sedum večer. Co ale řeknu ženě? Znáte ty manželský kecy. Bude si zase
myslet, že někde ňákou mam, no jo, ale to už si myslí dva roky. Moh' bych
jít třeba na pivo. Jo, to by šlo. Pudu na pivo. Chápete to? Chovam se, jak
dyby mi bylo pět. No, ale uznejte sami, jak by se ta moje stará na mě potom
dívala, kdybych řek: "Du si prolézt ňákej starej barák, zlato, víš?" To
bych jí radši řek vo tom minulym víkendu s Anetou vod vedle.
"Tak pa miláčku, nevim, kdy se vrátim, no znáš to, když člověk chlastá,
zapomíná sledovat hodiny. čau, čau. Jo, a dětem, že přeju taky dobrou noc."
Hmm, konečně venku. Jak dyby mi bylo zase dvacet nebo tak ňák. Předzvěst
lumpárny dodá člověku odvahu, že by si troufnul i.ne,ne - teď musim do toho
baráku. Už se vidim, jak lezu dovnitř. Vokna v suterénu sou zatarasený.
Musí to jít jinak.l Kruci, takle vyvádět. Pro barák! Asi sem eště neřek,
že mam dvě děti. Sou eště moc malý. Nic s nima není. Žádná sradna, prostě
nic. Jenom to furt křičí a žvatlá.Kdybych věděl, že to bude takový, dával
bych možná i pozor.
Super, sme tady. Tak to je von. V noci vypadá dokonce líp než ve dne. Ty
římsy. a rámy na oknech.. Hurá, dem dovnitř. Jo, zámek visací, to sem předpokládal.
Kde mam doprčic ty kombinačky.?! Aha, tady. Kterej blb je moh' strčit do
šosový kapsy. Kruci, uštípnout nepude. Že bych to zkusil vykopnout? Tak
holt teda jo. Je to možný? Nejdou a nejdou. Do pr., ty tu chyběli. Jakej
vobčan? Já ti dám vobčana. Já, že sem chlastal? No jo, jen si poslušte,
policajtovi nikdy nic nevysvětlíš, maj na to malej mozek! Narušování čeho?
Jo nočního klidu? A čeho že eště? .Jakej noční pořádek? No já se na to asi.
Co, urážku a jít s váma? Na záchytku???? Tak do balonku vám teda foukat
nebudu. Kam mě to vlečeteeeee.?????!!!!!
A tak skončil celej ten báječně naplánovanej průzkum. Manželka zas vyváděla.,
nechápu, jak sem si tu ženskou moh' někdy vzít. Místo aby mě politovala
a pozdvihla moje uražený ego, seřvala mě před celou záchytkou - teda před
perzonálem - zbytek byl jak jinak než v lihu - do vožralů, nevěrníků, kur.
no, radši nebudu pokračovat. Živim jí a takle to pak dopadá. Taky sem se
vůbec nevyspal. Pokaždý, když sem zavřel voči, začal totiž ňákej nacucanej
děda zpívat, že už troubí na horách jeleni, a vobčas to proložil vodříkáváním
"zdrávasmarija". Prostě strašný. Eště, že ty děti se mě na nic neptaly.
Naštěstí je dneska sobota. Pořádně se vychrním a zejtra třeba.ne, radši
to nechám na pondělí, až pudu z práce. Svedu to na poradu, nebo na přesčas.
Ježiši, nedám pokoj a nedám.
Tak fajn baráčku, vodpoledne si mě nepřej. Počkám, až nikdo nepude vokolo
a podívam se ti na střeva. Stál si mě noc na záchytce a .
Bezva. Pět minut a razim. Padla. Tak teď zahnem do leva.. Ne, to snad ne..
Právě sem přišel o kus klukovskýho snu. V tý zastrčený ulici bručí jeřáb,
jezdí náklaďáky a vodváží suť. Je z něj. Z mýho baráčku! Je z toho domu,
kterej mi pět let dával naději na to, že je eště čas na to, poznat něco,
co fascinuje tak akorát malý kluky. Asi sem už moc starej. Zbourali ho.
Prší. Pomalu se stmívá a první paprsky světel pouličních
lamp se odrážejí v zrcadlech blátivých kaluží. Kapičky vody bubnují po
rudých parapetech i po samotných okenních tabulích jakoby volaly o pomoc,
pak se najednou roztříští a zase se spojujído nekonečných mas životadárné
tekutiny.
Ulice mlčí. Jsou děsivě prázdné a naprosto oddanné šeru a poryvům větru,
kteří jako jediní bouřlivě putují všemi směry neuspořádaně a s neobyčejnou
vytrvalostí.
Činžovní domy na druhém břehu Seiny jakoby se rozplynuly. Zůstala jen
zamlžená světla někde daleko, pohlcená ve vodním oparu, vzdáleně připomínající
záblesky supernov. Snad jen výkladní skříně obchodů nebo věhlasných kavárniček
a restaurací - otevřených pozdě do noci - zářily poněkud jasněji.
I malou kavárnu na konci Avenue de la Grande Armée stihl krutě ,prázdný'
osud. Jen u jednoho stolku přímo u velikého okna bez záclon nebo žaluzií
seděli dva mladí lidé. Zřejmě ochutnávali některou známou značku francouzského
vína, mluvili o lásce a dívali se přímo na Vítězný oblouk, tak jako bezpočet
jiných dvojic před nimi.
Dívka zdvihla krásně čirou, křišťálově průsvitnou skleničku k ústům. Pomalu,
přesto ale poněkud nervózně, polykala doušky rudého moku zářícího jako
zralé třešně při západu slunce. Se stejnou váhavostí položila sklenku
s otiskem mastné červené rtěnky. Mladík, sedící naproti, držel dívčinu
ruku pevně, přesto však velmi něžně, ve své.
Ten výjev byl až přemrštěně romantický. Samotná romantika se lehce měnila
v melancholii, složenou z nepřející závisti a okouzlení nad štestí někoho
jiného - cizího.
Byl to krásný pár. Ona v černých, poněkud výstředních, krátkých večerních
šatech pošitých zlatými korálky. Se sněhobílou průsvitnou pletí a černými
vlasy - svázanými do jednoduchého uzlu - vypadala neobyčejně křehce. On
- vysoký a štíhlý v tmavém obleku, blonďák s modrýma očima a nezištným
úsměvem.
To víno už prorazilo všechny pracně vybudované hráze mravnosti a odmítání.
Ušmudlaný, hnědou barvou natřený stoleček i nepohodlné židle se proměnily
ve vor plující časem i prostorem k nirvánám naplněným až po okraj dojmy
a pocity těch naivních mladých lidí a všude kolem - alespoň pro ně - neexistovalo
nic podstatnějšího než samotná přítomnost. Tisíce generací jsou zapomenuty
pro pár omšelých frází - přesto by neměnili. Včerejší hádka se rozprskla
jako pražené zrnko kukuřice a oni se spolu vydávají na cestu životem,
kde se nebezpečí skrývá ve zvyku a materialistické závislosti jednoho
na druhém.
Mladík zaplatil. Čišník spěšně ukládal bankovky do černé náprsní tašky.
Dvojice vstala od stolu a chystá se odejít.
Už neprší, jen jemně mrholí. Vzduch je nádherně nasycený všeckou tou vodou
a noc je mladá na to, aby čas donutil povstat únavu. Jsou neodmyslitelnou
součástí noční Paříže. Líbající se milenci, ani v nejmenším se nezabírající
banalitou dnešní doby. Nehledají východisko z prokletí příštích dnů -
právě naopak. Nechávají svými čely prostupovat spontánnost, nesmrtelný
chtíč, co dřímá v každém z nás, neukojitelný hlad a touha po dotycích
toho druhého jim brání v rozhledu do dalšího spektra lidského myšlení
a uvědomování si negativních stránek vztahu vystavěného na náhlých vzplanutích
- jsou-li takové vztahy.
Druhý večer byl jiný. Fialové nebe jakoby se chtělo zřítit a zadusit život
pod sebou. Slunce rozpálilo asfaltové ulice tak silně, že stále bylo cítit
sálání nepřirozeného tepla. Konečně se mohou pokochat buržoazním stylem
obchůdků, prohlédnout si velkolepá muzea a zapsat si Paříž do svých vzpomínek
jako město inteligence, volnosti, kultury a lásky.
Scházejí dolů k Seině. Po mramorových schodech se zábradlím palisádových
sloupků, s vrstvičkou lišejníků - modrozelenou hmotou rozdírající nesmrtelný
kámen. Ten zhrubnul, ale svou majestátní krásu si dokáže udržet ještě
stovky let.
Sebrali pár bílých oblázků z cestičky lemující břeh. Prý pro štěstí. Pozorovali
labutě, jak beze strachu připlouvají k nim. Trpký kontrast - sněhobílý
pták, symbol čistoty a nevinnosti, žebrající pro kousky pečiva od snídaně.
Posadili se na lavičku a sledovali vzdouvání a čeření vody - konejšivé
a uklidňující. Vysoké domy se skláněly nad blankytnou hladinu a shlížely
se v ní. Všechen ten prach a špína, hrubě napěchovaná do barevných omítek,
se dere ven. Večer s ní brzy splyne a ze tmy vystoupí, tak jako každou
noc, jen bledé přízraky světel.
Paříž, kde se snad smí zodpovědnost schovávat za frivolní řád a volnost
všem milencům vlastní, je dávno pryč. Seina se změnila ve Vltavu, Vítězný
oblouk v Hradčany, láska v odcizení.
Z nich obou vzešel nový život. Bují a kvete. Vzpomínka na Paříž.
© Lucie Lukášková; 1999
|
