|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
||||||
|
|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|||
|
|
||||||||
|
Robert Kneifl12 sonetů pro Michaelusonet o životě komínů V nadzemských výškách po Ikarově vzoru vdechují mraky slunce pouští dolů Na plochých střechách ranní mlhy sklízí cihla a beton svoji avšak cizí S božským nadhledem se špičkami smrků pozorují zem S lulkou pod nosem brumlá si mlčím,tedy jsem sonet o strachu Šel nevěříce bázni do světa chlapec-muž vzal sebe na svá bedra strachu svou čepel bruš Přes vodu žárem ohňů za půvab dívky z plátna srdce s pozlaceným křídlem tenká růže naděj matná Kam dojde ve své touze snílek a blázen pouze Co utrpení čeká na duši na člověka sonet o zlu zvyků Muž na očích s černou čočkou říká mi života si važ nebuď hrubý lhostejný zdraví toť vše co máš Úklid duše nezvládne sám do chrámu ho vodí žár k ránu zhaslých knotů šedi bělma škodí Modli se buď vytrvalý by patroni bolest nepřáli Co být má se stane přesto díky slepý pane sonet o večeři Pane zůstaň s námi neb chce večer býti přijmi nuzný nocleh skromné živobytí Po přestálém čase kdy se lidství hroutí rač náš milý hosti místo zaujmouti Pane zůstaň třetí neboť hvězdy naděj světí Po společných krocích usnem klidni do dnů následujících sonet o ztrátě iluzí Na Vaši krásu slečno ať kvete dál vaše hlava nechť přeje Bůh něžnému nosu kéž zlatem září kadeř plavá Na Vaše štěstí rád pomohu po druhé sklence najít polohu Nic neříkejte máte mě ráda ráda mě mějte Vtom ona povídá ale já nejsem slečna jsem totiž paní/jakéhosi Davida/ sonet o tíži dechu Pověz ty kdo poznal‘s těžko nadechnout se záda kaluž krve dvě děravé ruce Přibliž obtíž dechu kdo‘s jak lotr visel o polednách v žáru nikdo není přítel Zadrž výkřik chabý ztěžka nadechni se doušek uvnitř zabij Bedra hejno muší na dřevo se lepí pověz kdo jen tušíš sonet o zklamání Neplač nikdy jak jiné pláčí tvé slzy vzácnější pro žal stačí vzpomeň v jaro se obrátí Neplač pro věci zradou vzplálé víc než tvůj půvab hledám stále dáno je člověku obstáti Neplač nikdy na rameni na hrudi toho kdo den v noc mění Neplač pro mne nestojím za to tvá slza tavené bílé zlato sonet o lásce květů Mám dětské ruce jazykem pletu přes nedospalost přemýšlím o lásce květů Máš jemné dlaně představy jasné i okr listů jedenkrát zhasne Milují teplo nebeskou vláhu sázím na fráze horoucí hlavu Znovu se vzbudí pro život nový já a ty padá v ostnaté křoví sonet pozdní Tvé oči rušné přístavy tvé prsty pozdní luny svit tvé ne lítosti mne nezbaví mám prý jít Tvář jako hladina od studánek tvá chůze barva červnových třešní tvé ano-tělo zakleté v ledu mám zapomenout letmý dotek dnešní Zůstaň dnes večer čistá stránka královno Ester Já jsem otázka co se neptá myslím že víš sonet o vlaku/hnědé vlasy,modré oči/ Na shledanou stále hledám na peronu milenci loučí se klíč ke zklamání uvězněn v kapse opři se o mne polib mne Láska je cit jenž radost je dávat hlídej se pro mne jen já a ty dvě slabiky skromné Držet tě bez šatů bez přání v náručí vrať mi klíč sladký kov věrnost zaručí Ozvi se odkudkoliv těžké tě najít nevěsto vlaků liste oliv sonet o ptáku štěstí Poleť se mnou nezradím tě miluji ji ne však skrytě Přistaň na dlaň pouto slábne milovat je přání chladné Do dvou dlaní spadlé peří miloval jsem kdo uvěří V knize veršů dopis schován letíš od nás nemilován sonet potmě Když dovolíš budu tě na chvíli houpat než usneš když dovolíš budu citovat tvá skrytá přání zas a znovu jestli mohu Když dovolíš proniknu tvým srdcem docela bez krve když dovolíš vprostřed noci pod pláštěm deště počkám až usneš Opusť svou zarputilost zruš vyřčené AMEN nech mě být na moment tvým pánem Když dovolíš rád tě pustím usnout pak zmizím neříkej to stínům cizím PŘÍLOHA © Robert Kneifl; 1999 |
|
|