PETR M. KOUBEK

NA SEVERU

na severu

šedý mrak, louky
pole, vody letí
vítr vypravuje
z ledu příběh o Lužici.

krajina k severu
se sklání,
vítr, voda, řev,
Spréva vše odnáší,
naší písní naplňuje
ledovou kru Baltu.

půl vezdejšího času
vrhá se k nám zpět
skandinávský sníh.

Ne - teď sazi ani.

na severu II

Oni odešli zbroceni,
krev ulpěla
na půdě, co živila
je stovky let.

Lidi.

Půldruha století vlak
dravá řeka proráží hory
sršící zvěstovatel nové doby
v zelených krabicích
přiváží ufuněný
krátké filmy:

Povídám, no fakt že jo,
No nekecám…
Zemřeli
domy ruiny, zemřeme i my
rzivé kříže
ruiny, runy
my.

na severu XCVIII

doma jsem týden nebyl
sníh nezbyl
rybí pokryl rybník sen
vítr ven

ruka sahá přesahuje
mrak ze sazí vytahuje
zdolám
ocelovou strukturu
0602
zazpívám si na kůru

boxy vozy z okolí
oko sokolí
pole sní jak větrem duje
větev pluje

sníh a mrak, nebe po roce
Vánoce.

blbost

počítače srdce
snědlo moje srdce

počítače dno
spolklo mě, no
a co.

putting a spell

tady stojící, v tichu, odlescích léta,
stromy třeštící, světla, co mění se v prach.

s potěšením představují mi večer jako pověst.
tu by taky rostly, noci zvířat, kalichy osochané;

to je, co vede proutek, pramení jest v trsu trav
kořenech, co nesou tu hlavu, tu zbylý strach.

kytky k nimž , hlavy Tvé, tu leháme co den
se krátí k brzké hvězdě Op, let; oko duhou rosené,

co slunce - hřejí ruce Tvé
po sté, tisící, v mých zachráněné.

láska

Linie jak nebes brána,
klene se tvá ručka zrána
ven z okna v podkroví.
Ananas strouhaný
slízal jsem z desky stolu,
vánočku sníme večer spolu.

dvě redukce

I
Rosa tuhnoucí v psaní,
tlukoucí srdce v dlani

Náruč v polibek se mění,
zpěv trpících větví, snění

odbíjí, dvanáctá se chystá,
čeká se panna šedivá, čistá.

II
Až k Bohu
Jeho slovu,
ba i dál.
Větře,
tos ty
odmával.
Žena
a muž,
lovec,
čekají
v sobě -
konec.
Vášně myšlení,
oběti vskříšení.

kytka v listopadu

I
Hynku! Dík a dál
dobrou noc,
s bohem dát
ti i sobě …
tuscullum
jak polibek
nebem plyne
zní a hyne
zní a vstává zas …

II
Zlatý hrozének
do dálky položen
zní večerem
přítel -
tu máš
zavdej sobě
já ---
zní a hyne zas.

III
Na kamenách Petrových
vstál vítr zrána
skalou potok jemný
ťuká jak Alenka
na svou branku
sebestřednou
nebyla, není zas.

IIII
na miliony světelných let mě dělí
od blankytu tajemné věčnosti a ty
jsi se mnou, slunko, s jezerní hladinou.

ONA

Za úplňku ovívají ji
tří statných běloušů hřívy.
poslouchej kde vkládají ji, formuli
čarovnou, listy v píseň noci vánku.
šeptá poledním odpočinkem
svinutým v vlahém stínu lip.
studánka ji chladí v mlh obětí
pro mlsné oči vlčí, již ji dnes
rozhodli se vpít do svých písní,
jež nedozní v stříbrech luk.

© Petr M. Koubek; 1999

[ rukopisy ] [ texty ] [ potápěč ] [ kotrla.com ] [ scriptorium ]

od 19. 9. 2002