VL. KOSTKA - VL. ZÁBRODSKÝ - MUDR. J. TINTĚRA

LEDNÍ HOKEJ

Státní tělovýchovné nakladatelství, Praha 1956

Útočné systémy

1. Přechod z obrany do útoku

Mužstvo, které se zmocnilo kotouče, má předpoklad pro útok na soupeřovu branku. Přejít co nejrychleji do protiútoku má mnohdy rozhodující význam pro úspěch celé útočné akce. Podaří-li se vybojovat kotouč, přechází se do útoku přihrávkou nebo několika přihrávkami, což je nejnebezpečnější a neúčelnější. Někdy se také používá vyhození kotouče z obranného pásma jedním hráčem, ale tento způsob není účinný a vždy je spojen s nebezpečím, že soupeř vypíchne vyjíždějícímu hráči kotouč a ohrozí branku. Zásadou by mělo být: snažit se kotouč přihrát, a není-li to možné, tak ho vyhodit. Nikdy ho však z obranného pásma nevyvážet.

Při zakládání protiútoku je zapotřebí dostat kotouč rychle a přesně z obranného pásma. To nejen zajistí bezpečnost vlastní branky, ale současně postaví soupeřovo mužstvo do nevýhodné situace pro obranu jeho branky. Správně přihraný kotouč ponechá několik útočníků soupeře vzadu a tehdy záleží na pohotovosti vlastních útočníků, jak dovedou této výhody využít. Podaří-li se na př. obránci 3 přihrát kolmou přihrávkou kotouč vysunutému střednímu útočníkovi 5 až k červené čáře ve středním pásmu, pak má soupeř malou naději na zastavení útoku.

Vysunutí jednoho útočníka ve středním pásmu lze používat tehdy, má-li mužstvo na ledě čtyři velmi dobře bránící hráče. Vysunutý hráč pak musí být rychlým bruslařem a klidným střelcem. Vyjíždí nepozorovaně do středního pásma, kde se pohybuje tak, aby nebyl kryt obránci soupeře. To umožní jeho spoluhráčům, aby mu mohli přihrát. Jestliže obránci zpozorují, že mají jednoho hráče za sebou, pak se obyčejně jeden z nich k němu stahuje. Tím se poruší útočné postavení obránců na modré čáře, a usnadní se tak bránění. Podmínkou úspěšného založení útoku je spolupráce mezi obránci a útočníky. Zmocní-li se mužstvo kotouče, musí se útočníci ihned odpoutat od protihráčů, najíždět do volných prostorů a ukazovat se obráncům. Obránce musí ovládat kotouč, aniž se dívá na hůl, a především musí mít schopnost dobrého prostorového vidění, aby mohl přesně odhadnout vzdálenosti mezi jednotlivými hráči a rychlost jejich pohybu a mohl pak poslat kotouč patřičnou rychlostí ve směru pohybujícího se spoluhráče. Kotouč má být vyslán prudčeji po ledě nebo volněji vzduchem, a to tak, aby nesnižoval rychlost hráče, jemuž je určen. Obránce musí být opatrný při přihrávání v blízkosti modré čáry. Je lepší udělat před přihrávkou jedno či dvě tempa kupředu a dostat se za modrou čáru do středního pásma, protože to umožní delší přihrávku až k druhé čáře. Neudělá-li to obránce, dochází často jeho vinou k přihrávce přes dvě čáry, což pravidla neumožňují.

Nejčastěji se útok zakládá p ř i h r á v k o u d o s t r a n y hřiště na volného spoluhráče. Obránce, který se zmocní kotouče v prostoru před brankou, musí ho dostat co nejrychleji z tohoto území, protože tam je největší nebezpečí, kdyby soupeř získal kotouč. Nejvhodnější je, když se ukáže u hrazení některý vlastní útočník, jemuž pak obránce kotouč přihraje. Ten má možnost buď vyjet sám k protiútoku, nebo rozehrát kotouč šikmo vpřed některému najíždějícímu spoluhráči. Zmocní-li se tohoto kotouče v prostoru před brankou útočník, na př. střední útočník 5, má možnost přihrát spoluhráči 4 . Sám pak prudce odstartuje a získá rychlost. V plné rychlosti dostává kotouč a jede s ním kupředu. Jestliže vidí, že má před sebou na křídle volného útočníka 6, opět mu přihrává podle zásady, že kotouč má dostat hráč, který je nejblíže k soupeřově brance. Sám pak stejně jako hráč 4 jede zvýšenou rychlostí do středního pásma. Mnohdy se ovšem setkáváme s tím, že střední útočník v takovém případě nepřihraje, ale snaží se prokličkovat mezi soupeřovými hráči a vyvézt kotouč za modrou čáru. Tím se nejen značně vyčerpává, ale současně se vystavuje nebezpečí ztráty kotouče. Zásada několikrát zdůrazňovaná n e k l i č k o v a t p ř e d v l a s t n í b r a n k o u - je všeobecně platná. To ovšem neznamená, že se kličky nemá používat v obranném pásmu vůbec. Správně provedená klička umožní hráči, aby se uvolnil, a donutí soupeřovo mužstvo, aby se jeho další hráč pokusil o vybojování kotouče. Tím se uvolňuje některý spoluhráč, který pak dostane přihrávku. Jakmile však za první kličkou následuje druhá, pak třetí atd., je to vždy proti duchu moderní kolektivní hry.

Přihrávka do strany je všeobecně považována za nejnebezpečnější. Některá mužstva používají na hranicích obranného a středního pásma střídavého rozehrání kotouče do obou stran s v y u ž i t í m h r a z e n í. Střední útočník se zmocní kotouče, je však napaden protihráčem, a proto přihrává kotouč do strany na levého křídelního útočníka. Ten vyjíždí s kotoučem sám, nechce však riskovat souboj se soupeřovými obránci a prudce vystřeluje kotouč na hrazení na druhé straně hřiště, kde se ho zmocňuje plnou rychlostí vyjíždějící pravý křídelní útočník (str. 90). Protože je v tom případě pravá strana hřiště volná, má tento hráč dobré předpoklady k ohrožení soupeřova branky.

Mnohdy dělá obránci potíže správně přihrát kotouč, protože je při tom ohrožován protihráčem. Proto mají některá mužstva nacvičeno, že obsazený o b r á n c e p ř i h r a j e z a b r a n k o u na druhou stranu hřiště, kde se mu včas ukáže spoluhráč (obr. 91). Protože na tu stranu hřiště, kde byl kotouč, je soustředěna pozornost všech hráčů, je spoluhráč 3 na druhé straně hřiště volný a má lepší možnost přihrát na najíždějícího útočníka 5 nebo 6.

Rychlým a spolehlivým způsobem je protiútok s p o l u p r a c í d v o u hráčů, který na př. praktikuje mužstvo Spartaku Sokolovo, vybojují-li kotouč útočníci. Jakmile se některý z nich zmocní kotouče, okamžitě vyráží k protiútoku. Současně s ním ve vzdálenosti 2-3 m od něho vyráží jeho spoluhráč, střední útočník, který zatím přijel do jeho blízkosti. Snaží-li se jim soupeř v jízdě zabránit, přihrávají si několikrát, takže dorážející protihráče bez námahy objedou. Pozornost soupeře je opět soustředěna na tyto dva hráče. Ve středním pásmu však někdy přihrávají kotouč až na druhou stranu hřiště, kam mezitím projel druhý křídelní útočník. Ten dostává kotouč před modrou čarou v plné jízdě a vnikne s ním do útočného pásma (obr. 92). Nestačí-li se křídelní útočník na druhé straně hřiště uvolnit, vniknou první dva hráči sami do útočného pásma pomocí krátkých přihrávek. Nejdůležitější pro bránící se mužstvo je, aby v okamžiku, kdy se zmocní kotouče, dovedlo přejít včas do protiútoku. Krátká doba mezi změnami formací obou mužstev je výhodná k obehrání soupeřova mužstva. Mužstvo, jehož hráči rychleji reagují na změny ve hře a lépe se jim přizpůsobují, bývá úspěšnější.

Mnohdy se v utkání stane, že přihrávku dostane i obsazený hráč. Je ovšem na jeho spoluhráčích, aby mu správným ukázáním se umožnili rozehrát kotouč a vysvobodili ho z nepříjemné situace. Obránce 2 (obr. 93) přihrává kolmou přihrávku střednímu útočníkovi 5, který je však kryt soupeřem. To postřehli jeho spoluhráči a najeli do volných prostorů, takže hráč 5 má možnost přihrát hráči 4 nebo 6, a ti pak společně najíždějí na soupeřovu branku.

Je vždy úspěchem bránícího se mužstva, podaří-li se mu z a s t a v i t ú t o k s o u p e ř e p ř e d m o d r o u č a r o u v e s t ř e d n í m p á s m u. Nejčastěji se to podaří obráncům. Odpovědnost za správné rozehrání kotouče pak spočívá na nich. Přihrávají kotouč dopředu některému útočníkovi, který se jim ukázal, případně některý z nich vyráží k protiútoku. Podaří-li se křídelnímu útočníkovi zmocnit se kotouče, pak opět buď sám vyráží k protiútoku, nebo přihrává. Velmi účinné jsou v tomto případě dlouhé přihrávky přes celé hřiště na spoluhráče na opačné straně (obr. 94).

Z typických chyb, kterých se dopouštějí hráči při zakládání útoku, vybíráme některé příklady:

Obránce vybojuje v blízkosti branky kotouč. Není si však zcela jist, že bezpečně přihraje svému spoluhráči. Rozhlíží se, komu by přihrál, kvedlá s kotoučem a vyčkává. To umožní soupeři, aby obsadil všechny jeho spoluhráče. Když obránce vidí, že již nemá komu přihrát, dopouští se další chyby tím, že vyráží sám s kotoučem kupředu, snaží se kličkovat a na vlastní pěst vyvést kotouč z obranného pásma, což se mu většinou nepodaří (obr. 95). Přílišné hraní s kotoučem způsobilo jeho ztrátu. Podaří-li se obránci kotouč vyvést, útočí pak sám, ale útok není tak účinný, protože se všichni protihráči stačili vrátit k obranně vlastní branky. Chyba také je, když tento obránce přihrává příliš pozdě, protože obyčejně nahraje soupeři místo svým spoluhráčům.

Někteří naši útočníci se dopouštějí chyby, že po obdržení kotouče nevyjíždějí pokud možno nejkratší cestou na soupeřovu branku, ale vracejí se zpět a rozjíždějí se obloukem, aby získali rychlost. Výsledkem je, že se soupeř stačí včas vrátit a zorganisovat obranu (obr. 96). Této chyby se dopouštějí i vynikající křídelní útočníci, přestože si ji uvědomují a jsou na ni trenéry upozorňováni. Vypěstovaný návyk je však tak silný, že nemůže být mnohdy přebudován. Takto se hrálo při starém způsobu hry, kdy se všichni hráči napřed stáhli zpět a pak teprve společně přešli do útoku.

Každé mužstvo má mít nacvičeno několik kombinací a systémů přechodu do protiútoku. Jejich nácviku musí věnovat trenér každého mužstva mimořádnou pozornost, neboť neschopnost mužstva vymanit se z obranného pásma bývá silně deprimující, což vede často k nepříjemným porážkám.

od 19. 9. 2002