ZDENĚK MITÁČEK

KE KNIHÁM MICHALA AJVAZE

Michal Ajvaz: Vražda v hotelu Intercontinental, ilustrace: Erika Bornová-Sládková, Mladá Fronta, edice Ladění, Praha 1989, 48 str., 2600 výt. Michal Ajvaz: Návrat starého varana, ilustrace: František Skála, Mladá Fronta, edice Ladění, Praha 1991, 86 str. Michal Ajvaz: Druhé město, Mladá Fronta, Praha 1993

1.

První z Ajvazových knih, Vražda v hotelu Intercontinental je sbírkou poesie, filosofickým traktátem (psaným na aforistický způsob), hříčkou, parodií, mystifikací a popisem mnoha událostí života v jednom. Probíráme-li se však jednotlivými básněmi sbírky, vidíme, že nemohly být napsány jinak a že tvoří jednotu. Filosofické aforismy ledabyle roztroušeny mezi změtí groteskních obrazů, jimiž Ajvaz nahlíží důvěrně známé reálie pražské a středočeské krajiny. Paradoxní biografie filosofa, který už má veškeré filosofie dost... Orientalistická optika a fenomenologie: není tak snadné potkat na Václavském náměstí tygra, není tak snadné odejít Malou Stranou až do Nepálu, a přece se čtenáři nabízí tyto obrazy a varianty osudových rozhodnutí jako cosi běžného a docela všedního. Co všechno lze spatřit a ocenit v tomto uměleckém postupu! Hru, vtip, jímž autor doprovází putování svého hrdiny (umně utkaného z materie čtenáře filosofických spisů dneška, dobrodruha z antikvariátů 60.-80. let...), ale je v tom možno také vidět obraz doby, která svou proklamovanou nezávazností a svými možnostmi jako by vše snadněji umožňovala. Ale zároveň od čehosi pravého oddělovala. Snad i proto tolik obrazů - zdá se to být všechno na dosah ruky. Jaké to vlastně je a jaké to bude?

Jak dosáhnout k pravému příběhu? I tuto otázku můžeme z Ajvazových básní a z jeho pozdějších prací vyčíst. Kolikrát je jejich vypravěč jaksi mimo děj, a na děj pouze vzpomíná, přemýšlí nad možným uskutečněním nějakého činu, nebo je naopak proti své vůli zatažen do toho nejneočekávanějšího děje zvnějšku. Mnohdy čtenář sleduje jen lítost za příběhem, kterého nebylo dáno se zúčastnit, reakce na nepříznivé vnější okolnosti a jen ve skromných náznacích možnosti dalšího příběhu.

2.

Druhou knihou je Návrat starého varana z roku 1990. Je to kniha povídek až na několik výjimek velmi krátkých, napsaných s obdobně zacílenou a bohatou obrazností. Zatímco v prvé knize šlo především o vymezení místa - jak praktického, tak filosofického, je v této knize hlavním motivem setkání.

Setkání člověka s čímsi neobvyklým, povětšině nepříjemným až mrzutým, ale také jen něčím neznámým i třeba jakoby tlumeně, tajemně dobrým. Reakce na tato setkání pak bývají různé. Smířlivost, zděšení i chladnokrevná odvaha - situace, se kterými nechává Ajvaz setkávat se hrdiny svých povídek, připomínají okamžiky člověkova putování dnešním světem. Odmyslíme-li si materialisaci jistých problémů v klokanech, medvědech, ještěrech a jiných bytostech, kterými své povídky s oblibou Ajvaz zaplňuje, zbude nám holý princip, fakt, před nějž je člověk čas od času postaven, jemuž musí odpovídat.

Můžeme odhadnout empirii těchto setkání, aniž bychom přitom upadli do pokleslé literátské polohy? Jsou to chvíle, kdy člověk nemůže být klidný, třebaže by si to přál, chvíle, kdy se nemůže soustředit, kdy se mu do uvažování stále vkrádá nějaká nesmyslná neodbytná představa, kdy se nemůže chovat tak, jak by chtěl, kdy jej evidentně nenapadají správná slova k vyslovení a kdy přesto má mluvit a pod.

Nedokonalost je znakem lidské povahy, okamžiky, které Ajvaz popisuje by bylo možno považovat za slabá místa člověka. Nedokonalost však také umožňuje vývoj.

Bohatou scenérii povídek doplňují odkazy různých filosofií a náboženských ritů, znovuobjevovaných i zanikajících a překonávaných myšlenkových systémů (vývoj a zánik jednoho takového systému je možné např. sledovat v povídce Teorie zlatého vozu)...

Pokusme se o úkrok stranou a povšimněme si jedné poněkud paradoxní stránky gigantománie dnešního města. Toto město se rozrůstá do stále větších rozměrů, zabírá stále více místa a přitom není schopno dát svým obyvatelům dostatek prostoru k žití, naopak, zdá se, jako by se prostor pro každého zmenšoval, jako by město zároveň se svým růstem vtlačovalo kdekoho do stále menšího koutku a stále přesněji naznačené trasy. Ajvaz situuje již zmíněné, člověku právě takového moderního města (a světa) důvěrně známé děje do vzdálených krajin pralesů, vysokohorských pohoří, podmořských kaváren a jiných poměrně exotických letovisek; zkoumá zákonitosti, podle kterých se odvíjejí, nachází je v bájích a mýtech, a tím je vysvětluje, ospravedlňuje a nechává zaznít jejich významu. V každodennosti obyčejného života svým způsobem nachází stopy, odkazy ztracené jistoty, sebevědomí a smysluplnosti.

Nina Vangeli v rozhovoru pro revui Prostor (č.23) se nerozpakuje mluvit přímo o banalitě, o banální podobě dnešních tragédií. Takový výrok je ovšem zjednodušující a je jistě ovlivněn určitou překotností rozhovoru. Zároveň se však podobné hlasy ozývají z více stran. Je však možné omezit dnešní tragické na pouze banální? Kam by se vytratil ten základní rozměr, to podstatné? Jak ten rozměr dnes vlastně pojmenovat? Je dnes nepojmenovatelným?

Ajvaz jako by v napohled třeba někdy skutečně banálním prožívání lidí, jimž nebylo dáno dostatečně místa, prostoru, a času, objevoval jeho skrytý obsah a tím dával příležitost lépe je pochopit, proměnit v cosi opravdovějšího, lépe je uspořádat. Jako by doplňoval naši znalost dnešních příběhů právě o onen obtížně pojmenovatelný rozměr a o čas k prožití - způsobem podobným tomu, jakým doplňuje poznání vhodně užitá metafora.

V setkáních Návratu zaznívá neustálá lidská touha po obnově stále zkoušeného a narušovaného vnitřního řádu člověka.

Objevuje se již z první knihy známá eruptivnost světa obrazů: a přece jsou tyto obrazy jen odrazy a návraty ke hledanému světu klidu a ticha. Právě ten je totiž objevován (jen na první pohled překvapivě) ve světě všední reality, v knize často představovaném nejobyčejnějšími procházkami po předměstí: „...chodil jsem vesnicemi, ve kterých jsem nepotkal jediného člověka, v oknech svítila modravá světla televizorů, na opuštěné autobusové zastávce na návsi drnčel kus utrženého vlnitého plechu.“

3.

V knize Vražda v hotelu Intercontinental je mnoho z Návratu starého varana naznačeno. Kniha třetí, Druhé město, pak na předešlé knihy dále volně navazuje, Ajvaz v ní opouští metafory Návratu a pokouší se vystavět příběh sám o sobě.

Jako by realita a svět představ v Ajvazových knihách tvořily dvě plochy, v prvních dvou knihách plochy navzájem paralelní - tehdy se Ajvazovo psaní odráží od představ a vrací se do všedního světa, který tímto postupem ne ozvláštňuje, ale pro toho, kdo putuje společně s ním, přímo pokaždé znovu objevuje. Ve Druhém městě se Ajvaz snaží překonat naznačený paralelismus, plochy oněch dvou světů se v této knize kříží v hranici, poblíž níž se hrdina knihy pohybuje. Tak jako se v jednom okamžiku pronikají svět veřejný a soukromý, svět reálný a svět představ, vnější a vnitřní, hmotné a duchovní, chápané rozumem a chápané srdcem.

Hrdina Druhého města je člověkem objevujícím tyto skutečnosti, se všemi peripetiemi objevování: s pobytem u hranice i s výpravami do vzdálených, těžko srozumitelných končin. Zkoumáním druhé plochy se jeho znalost o ní zákonitě rozvíjí, podobně jako při zkoumání vnějšího světa jej dovedeme stále dokonaleji a citlivěji poznat. Stále však si zachovává tajemství. Napětí oscilující dříve mezi dvěma plochami se mění v průzkum vpravdě nekonečného prostoru.

Jedním z motivů knihy je legenda o Vyhnanci čtená v chrámech II. města. Mýtické putování Vyhnancovo, jež ožívá ve slavnostech lidí z II. města, se jeví být připomenutím, předznamenáním putování hrdiny celé knihy. Mýtus v podání vypravěče je ovšem velmi roztříštěn do jednotlivých náhodně zachycených scén, i to dnešnímu člověku cosi připomene.

Kniha je také metaforou dnešních dobrodružství, kdy se dávné tajemné a nepoznané končiny přestěhovaly do našich domů: TV sety, hi-fi věže, knihy, náhrávky, videa a pásky. V kapitole 19 v rozhovoru dvou trosečníků z lodi proplouvající v jedné z předchozích kapitol Prahou zazní dokonce slova: „nejsme přece tak tupí, abychom potřebovali skutečnost...“ Toto téma by ovšem vydalo za další samostatnou úvahu, a v knize je jen krátce načrtnuto, proto je ponechme stranou.

Vlastní děj novely Druhé město se odvíjí kolem metafysické otázky, naděje na její rozřešení vlákává hrdinu stále více do světa II. města - soukromého, vnitřního světa. Řešený problém se dá nazvat problémem hledání středu. Za tímto hledáním se postupem kapitol se stále větší zřejmostí ukazují otázky kolem hledání pravého domova, pravého místa pro život hrdiny této knihy. Zdá se, že člověku je s jedním životem dán i jeden domov. Podobné pojetí domova můžeme najít třeba v knihách Jana Čepa. Z jeho knih je také možné odhadnout, že právě přibližování se k tomuto místu domova (- středu) by mohlo přinést i lepší náhled na otázky, které Ajvaz probírá. Ale to přibližování se právě vůbec nebývá jednoduché.

Jak se odehrává příběh hledání odpovědí na tyto otázky v Ajvazově knize?

V prvních kapitolách hrdina zkoumá vlastní otázku své další cesty, v kapitole 9 se dovídá o potížích s porozuměním světu druhého města. Naznačené „čepovské“ pojetí domova - středu na chvíli zazní v rozhovoru se starým prodavačem v kapitole 11. V kapitole 12 je zpochybněno (v rozhovoru na střeše chrámu sv. Víta). V kapitole 15 po bitvě s vrtulníkem je hrdinovi přednášeno z traktátu o tom, že střed je jen okrajem jiného středu a ten zase okrajem dalšího - což připomíná optiku některých fotografických triků. V kapitole 17 v rozhovoru z gramofonové desky se už nemluví o středu, ale o cestě vedoucí k cíli přes matoucí místa. Bloudění knihovnou v předposlední, 20. kapitole vyústí v setkání s poustevníkem, který cosi napoví o okrajích II. města.

V závěrečné kapitole pak hrdina vzpomíná na všechny odporující si výpovědi o II. městě i o problému středu a středů a říká, že sjednotit je je vlastně nemožné. Už toto poznání může být prvním krokem k pochopení na jakési vyšší rovině, stejně tak ale může také být předstupněm resignace. Podobně každý často nachází desítky vysvětlení a popisů k tomu, co hledá, k otázkám, jež považuje za důležité, které někdy doslova vězí v jeho srdci, a tato vysvětlení a popisy se navzájem mohou vylučovat a popírat, a člověk přece cítí, že odpovídají poznanému a prožitému, i když ne zcela plně - a teprve tehdy, když člověk dokáže tyto oddělené a často se dokonce i navzájem vyvracející výpovědi přehlédnout, propojit, pochopit (není těch úkolů málo) a scelit, teprve tehdy se tomu říká vítězství.

Kniha končí poznáním, že knihu o II. městě nelze napsat, což čtenář tuší od samého začátku, musela by být napsána jiným písmem, v jiné řeči: „Dobrá, zanechám tu tedy knihu o setkání a o hranici.“ Knihu jenom o II. městě skutečně napsat nelze. Byla by nejspíše jen pouhým dokumentem, čímsi téměř nesdílným.

4.

Uzavřeme své pojednání s tím, že přes všechny dílčí výhrady považujeme Ajvazovu práci v jeho knihách za obdivuhodnou. Žádné skutečně tvůrčí dílo nelze jednoduše vzít, prozkoumat a jako popsané a pochopené potom odložit. I když někdy literární kritika se snaží působit dojmem, že to možné je. Nebylo naším úmyslem se o něco podobného pokoušet u Ajvazových knih a naše poznámky k nim si nečiní nároky na úplnost. Bylo by skutečně ještě mnoho, co by se dalo k těmto knihám říci. Přejeme originálním povídkám Ajvazovým ještě mnoho dalších vydání.

Pozn.: Z časopisu Jihovýchodní pošta 1/94, upraveno. Z novějších prací Michala Ajvaze bych připomenul knihy: Znak a bytí (Filosofia, Praha 1994), Tyrkysový Orel (Hynek, Praha 1997), sbírku esejů Tajemství knihy (Petrov, Brno 1997), překlad novely Ernsta Jungera Na mramorových útesech (Mladá Fronta, Praha 1995) a komentář k fotografické knize Petra Hrušky: Tajemné labyrinty. Inspirací k internetové publikaci této, snad ne tak úplně neaktuální, studie byl článek o Michalu Ajvazovi od Stanislavy Kučové, otištěný v časopise Internet č. 35 z července 1999 (www adresa: internet.tlp.cz).

od 19. 9. 2002