JAN KHOLL
PROTI TOBĚ BOUŘE
(sbírka vyšla jako 13. svazek Edice Kosice, Vsetín 1997)
Prolog
V pokoji zamčený na zámek s dvaceti západy
škrtá si poslední zápalkou
šetrný princ jenž obchoduje s hady
a lehá s princeznou hysterkou
Jsou vlastně manželé čekají na králoství
Jsou jako všichni chtějí krev ne vodu
tu která utíká všem umývačům schodů
až do královských zahrad
kde vrchnost se svléká
když přijela z nedaleka
anebo jen na den
Jsou jako všichni trhají točí
pramenem vlasů řasou pod obočím
Jsou jako všichni trhají z loňských střech
popraskané tašky
Natlučou tam plech
_/\_
U Cassis pění říčka
Zpívám si sedím s tabákem
a kupuji si deci
Kupuji život chléb je v něm
v závětří pusté noci
Já nemám nic já nemám ani zármutek
Zpívám si sedím beze jména
a za mnou bílá kelnerka
nesmírně tichá žena
odnáší puklé sklenice
toužíc být oběšena
K půlnoci nade mnou
si někdo zčechrá vlasy
Na prstech oprýskaných
šíří se mu dna
Zeptá se oblohy
zda nespletl si hlasy
snů které prolézá
nohama bosýma
K půlnoci minulost
popadá jeho hlavu
Kotviště starých lodí
zdobí pevninu
Znal místa strojená
kde lidé pili kávu
Znal plné výpadovky
Petrů Schlemihlů
_/\_
Samotáři
Domy jsou vylidněné v parcích snažně ryjí
venčení hafani hledači euforií
a jejich průvodci co nedosáhnou skonu
spadnou-li nočníky od Zeleného stromu
civí tam civí tam otevřené dlaně
stojí tam drtíce pekla i ráje
v noci než zasednou s dlouhou cigaretou
a otevřou knihy v nichž se slova pletou
Parky jsou vylidněné v domácnostech leží
přikrytí dekami lehkými jako peří
průvodci hafanů psovodi němí
na duchu jízliví a mezi všemi
ti kteří kreslí psům na tlapky pranýře
a hledí bezradně přes mostní pilíře
jak noc je zkurvělá jak noc je nahá
v městě tak obscénním kterým je Praha
(Jsou potní dírky ranec cukr holka smrt
zjevení na prkně pod nímž se voda vaří
hebrejská etymologie svítící na pápěří
Jsou potní dírky ranec cukr holka smrt
Jak bývá snadné vyrovnat všechna zlá slova
a nad papírem hlavu neztratit
zabít sám sebe smažit se dozlatova
z pátého patra shodit antracit
Vždyť v troubě času občas přichytí se hlava
Vlasy houšť zavoní když chřípí ztratí dech
Jak světla šílenství jak melodie dravá
dešťová voda padá syčí v odpadech)
_/\_
Kanálská zahrada
Ivan Blatný v bixleyské domovině
nahřátý vonícím svahem kdysi napsal
„Prádlo s vylisovanou levandulí“
Snad to byl jen mrak snad je člověk vrána
Snad jsou lidé prameny černých vran
na velké obloze
_/\_
Pokyny k tichu
Když modrem zahrady pokyny k tichu zazní
živý muž s mrtvým si promluví
Když všechno kolem spí všechno lidé hvězdy
svede jej z cesty jistota obuvi
Hladino zčernalá kterou sytí svět
v hodinách zvětralých vším kouřem se tě chytám
Jen v pozdních návratech obklopuji tvůj květ
A táhne mě to zpět
A žene nikam
_/\_
Splav
Trápím se trápím dotknu-li se
nohy ze dřeva v pusté bažině
Klepu se štěstím a opíjím se
jak šelma rychle a účinně
Trápím se trápím dotknu-li se
dýmky a prstem ji převezmu
v kořalnách města jež je excentrické
nádhernou dýmku naleznu
Zas už mne těžký tabák vábí
Kouřím jen v mollové tónině
Z vlasů jsou cancoury oschnou stěží
při tanci v andělské holírně
Pak odejdeš modří ověšena
k pekárně boží tam nad hradbami
Nádherných dýmek já svíral těla
a pil až do zhloupnutí s příšerami
_/\_
Ve světě
Ve světě vidím se podoben cupanině
oltáři vlekoucí svou perleť beránků
Hlad můj je prýštivý bezedno ve tvém klíně
zvíří žal luceren ztajených ve spánku
(Snem louky kráčel bych raději
ztemnělem nejměkčím s třasy
Jak louče smolové s plameny
pily by rosu tvé vlasy)
Hlad můj je zbytečný
rozrývá suterén
Za noci pod mračny
zvířím žal luceren
_/\_
Se stromy v parku
Není nic krásnějšího než večer delší rána
který své oči plné jitrocele
hladově připojí ku očím svého pána
a vůní opojen se zhasne jazykem
Není nic krásnějšího než slunce nad propastí
Věrní psi slídiči hledají svoji kost
Do hrobů úlevy vkládali minulost
jako keř který voní
Nevrátém se z parku
Pozoruji starce
posmutnělých lící
který je psem
a byl na Měsíci
_/\_
Chlad
V Kanálské zahradě zmizelých staletí
několik skupinek skrčených v keřících
Všechno je útrpné marné a kanoucí
zakleté do hrobů živých i smyšlených
Na třísky večer je hoří a plápolá
Neslyšíš nevidíš do padá seshora
Tvůj pokoj z kopretin bledých jak porcelán
nešťasten zkormoucen šíří se do všech stran
lesklý ja ohýnek v obočí vesmírném
smutný jak bernardýn slinící na portfej
náhlý jak kolbiště v rušných dnech svědivé
zhýralý jako smrt topící v atile
Okolo jenom tma okolo prokletí
Několik skupinek nehybných jako sny
Šeptají modlitby trýzní své violy
v překrásné Kanálce v zahradě bez místa
_/\_
Konopí
Chudičký princ se vracel smutně domů
z trhu a že byl notně opilý
zapomněl jít kde roste hodně stromů
a chasníci ho ubili
Říkali ten má za nehty
vždy trochu stříbra trochu zlata
a krom té vášně pro štěňata
v podzámčí tiché aresty
_/\_
V chatrné skořápce a vratké mysli loďce
V pokoji uzamčen vůkol jen tma a prach
Za tichým přítelem vychází bez podrážek
Natírá klidem skříň probírá moře flašek
odměňován odpolednem až kdesi v hloubce stínů
Má stopy na okně a neví co víc dělat
Snad tento dům vyrvat od zlatýh telat
V pokoji zamčený bez ladění a skladu
znuděně očekává přijde-li výdech nádech
Chce čísti noviny se strategií pouští
kolébán vlnami na staré pohovce
Pan doktor Šamský je na celé město sám
Malostranský doktor Fuchs byl také předvolán
_/\_
Indra
Mohli jsme také do fontány
a tam sprchovat se
a každý mít své vlastní tajné plány
a nepotloukat se letní Paříží
a nebýt omámení
...
Již starý Goethe
jenž pláč držel v oblibě
poslouchal Lotty bezstarostnou
jak v hlavě ukryta
svůdně mu diktuje
scénu přebolestnou
...
Diktuje stojíc na loktech
Kde smutno je ti?
zeptá se obejme nohama
...
Až za tři hodiny v Avignonu
chtěl jsem ti něco
v parném odpolední říct
...
Nelze víc přehmátnout ten tik
Vstanu pro popelník
a ona
písíčí jindy do únavy
je tichá jako zimní věta
šeptaná kýmsi
až z konce světa
_/\_
Jan Kholl (nar. 2.8. 1976 v Humpolci) – básník, prozaik, pisatel dopisů. Autor
sbírek Doprovodný život, Akontiova cesta aj., próza Pjanoje kladbišče. Žije
v Praze - Holešovicích. Studoval bohemistiku na FF UK v Praze.
© Jan Kholl; 1998 |
