 |
HELENA ODSTRČILOVÁ
PRACH JSI A V PRACH
Do melodie z rádia zaskřípaly dveře a objevila se v nich rozčepýřená hlava.
„Ježišmarjá,“ zasténala ublíženě „na mě vždycky po obědě padne spaní a
najednou začne hrát rádio a ty do toho řveš. Tak to aspoň ztiš.“
Opálená ruka se otráveně natáhla a ztlumila zvuk.
„To je furt slyšet.“ kňourala hlava.
„Tak si zkus zavřít dveře!“ zaskřípala zastánkyně hudby zuby.
„To bude stejně slyšet!“
Paže vztekle vystřelila a vypnula přístroj tak prudce, že málem přistál na podlaze.
„Ty jsi tak zlá.“ odtušila hlava.
„Doprčic, tak jsem to vypla. Co ještě chceš?“
„Jak můžeš být tak zlá?“
„To už jsem slyšela. Nechtěla sis náhodou jít lehnout?“
„No já už teď spát nebudu, úplně jsi mě probudila.“
„Fajn.“ ruka se natáhla a znovu zapnula rádio. Pokoj naplnily poslední
tóny průvodní písně z filmu Armageddon.
„Proč to zase pouštíš?“ žasla hlava.
„Vždyť jsi říkala, že už nebudeš spát, tak si to snad můžu pustit, ne?“
„No ale budu dělat něco jiného.“
´Cvak.´ rádio znovu ztichlo. Už si taky muselo připadat jako v blázinci.
„Já jsem tvoje matka.“ oznámila hlava jako obrovské tajemství a i se zbytkem
těla vstoupila do místnosti.
„Nepovídej.“ ušklíbla se dcera.
„Nemůžeš se ke mně takhle chovat.“
Oponentka na to měla zajisté jiný názor, ale mlčela. Tuhle debatu už znala nazpaměť.
„Jak já jsem tě to špatně vychovala! Tobě se uleví, až umřu.“
Oči v sloup. „Možná budeš mít štěstí a umřu dřív já. A vůbec“ dcera se
zvedla z křesla a zamířila ke dveřím „jdu ven.“
„Kam?“
„Co má zase tohle být za zpověď?“
„Snad mi můžeš říct, kam jdeš.“
„Je mi devatenáct. Proč bych ti to říkala?“
„Charlotte!“
Dcera se otráveně otočila. „No?“
„Ty mě nemáš vůbec ráda.“
„Ježišmarja.“
Na kamennou podlahu dopadal čtverec světla rozdělený na další menší čtverce
síťovím stínů. Vypadal pořád stejně. Krví podlité oči se na něj dívaly od chvíle,
kdy se zároveň se svítáním objevil. V mozku za očima bylo prázdno, všechny myšlenky
vytlačila tíživá nervózní otupělost.
Pokaždé, když se na chodbě ozvaly kroky - nestávalo se to často - sebou tělo
trhlo instinktem utéct. Zjištění, že není kam, mu rozhodně nijak nepomohlo.
Boty s vysokou podrážkou agresivně bušily do dláždění. Nehty s pečlivými bílými
obloučky se zarývaly do dlaně.
Charlotte na okamžik zastavila na rohu, vytáhla krabičku cigaret a jednu z nich
si vložila mezi zlatohnědě nalíčené rty. Mezi nepořádkem v tašce zapátrala po
zápalkách. První zátah se nepodařil, zkusila to znovu. Dost marně - nebyly tam.
„Doprdele.“ ocenila situaci. Narvala cigaretu zpět do krabičky a za ještě
hlasitějších úderů gumových podrážek pokračovala v cestě.
Do uší se jí prodralo zapískání. Automaticky otočila hlavu doleva, a když spatřila
skupinu neznámých kluků, rychle se zase odvrátila.
Její počínání doprovodil další hvizd.
„Hej, koroptvičko, tady jsme!“ přidal se nechutně sebevědomý hlas.
´Já ti dám koroptvičku!´ pomyslela si Charlotte a dál nevšímavě rázovala. Než
zmizela za rohem, ozvalo se ještě několik výkřiků. Teprve pak ji napadlo, že
si jim mohla říct o oheň.
O tom, kam jde, zatím nepřemýšlela, když se ale před ní objevily prosklené dveře
hospody ´U Franka´, uvědomila si, že tam automaticky směřovala hned od domu.
Snad na tomhle srazišti místní mládeže potká někoho, kdo jí věnuje pár minut
debaty o problémech s matkou - no a taky oheň.
V podvědomí tušila, že když to nejvíc potřebuje, nikdo známý uvnitř nebude.
Vešla, rozhlédla se a zjistila, že tam nikdo známý není. Skutečnost, že má skvělý
úsudek, ji v tuto chvíli nijak nepotěšila.
Bylo proti jejím zásadám sedět sama v hospodě a upíjet pivo s pohledem upřeným
ke zdi. Obelhala se tedy tím, že si objednala sodovku, pak si koupila sirky,
našla volné místo a zabodla oči do pavučiny v rohu. Později své prožitky obohatila
ještě o ucucávání vody, kterou zbaběle opouštěly bublinky jedna přes druhou.
Zapálila si. V hlavě se jí přitom honily myšlenky o osamělosti, nesnášenlivosti
mezi generacemi a sebelítosti. Do posledního tématu se zabořila natolik, že
nepostřehla nově příchozí dvojici kluků. První z nich byl oblečen do ošoupaných
džín a jeho kraťoučké pískově plavé vlasy napovídaly o nelásce k česání. Džíny
a košile druhého nevypadaly o moc pečlivěji, zajímavá byla jen zelená barva
košile zdůrazňující nezvyklou barvu očí.
Ačkoliv je Charlotte nezaregistrovala, oni ji rozhodně nepřehlédli a vyrazili
přes sál k jejímu stolu.
Ve chvíli, kdy se ozvaly ty pravé kroky, klečela u kavalce a modlila se. Nikdy
nevěřila v Boha, a tak se její rozhovor s ním skládal z proseb a slibů.
„Prosím tě, Bože, nedovol mi zemřít! Dej mi šanci, abych Ti dokázala, jak se
dokážu změnit. Vždyť jsem nic tak hrozného neudělala, Ty to víš. Prosím, prosím!
Budu v Tebe navždycky věřit. Ty víš všecko, víš, že v Tebe na sto procent nevěřím,
ale já za to nemůžu. Když mě necháš žít, uvěřím, opravdu, pokusím se! Prosím!“
Znala jednu modlitbu a zoufale se snažila na ni vzpomenout. Při tom jí v hlavě
běhaly chaotické myšlenky: Jak se modlí věřící, když mají poraněná kolena? A
co když jim někdo vyvraždí celou rodinu? Pořád věří? Ach ano, oni věří, že jejich
milovaní půjdou do nebe. Pomodlí se za ni někdo? Tak to bylo....!
„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé,....“
Píše se Bůh vždycky s velkým ´B´?
„...přijď“ Nebo buď? „království Tvé. Buď vůle Tvá,....“ Ale co když
je Jeho vůle, abych zemřela!
„Prosím, Bože, ať to není Tvá vůle! Změň ji!“
Kroky se zastavily. Klíč arogantně zaharašil v zámku. Už?! Vyskočila na nohy
a couvala ode dveří. ´Copak mi nikdo nepomůže? A kdo by ti asi pomáhal? Svět
se tak rozhodl, všichni chtějí tvoji smrt!´
„Nazdar, Charlotte!“ odpálil hlas toho zelenookého nálož myšlenek a pocitů
v Charlottině hlavě. Otočila se.
„Nazdar. Přišli jste na pivo?“
„Ne.“ odsekl zelenooký. „Přišli jsme si sem koupit koně.“
„To jste tu ale špatně.“
„Můžeme si přisednout?“ přerušil je ten druhý.
„No jasně.“
Židle zaskřípaly a za okamžik s nimi seděla u jednoho stolu. Zelenooký proti
ní, jeho kamarád po levé ruce. Než stačila vymyslet co nejnezávaznější námět
rozhovoru, připloužil se mladý nazrzlý barman.
„Co to bude?“
„Dvě piva. Napište nám to.“
Zrzek přikývl, vytáhl z kapsy čistý papírek a energicky narušil jeho bělost
dvěma črty propisovačky.
„Ty tady sedíš u sodovky?“ zeptal se ježour.
„Nejsem zrovna při penězích.“ vysvětlila.
„Na to se jí neptej, nebo bude chtít, abys jí zaplatil pití.“ rýpnul zelenooký.
„Tebe to bolet nemusí,“ odpálila zpět míček „ty bys neplatil za nikoho,
i kdybys měl v kapse milion.“
„Kdybych ho měl, tak se ti zdaleka vyhnu.“ hra pokračovala.
„Ty by ses vyhýbal všem, aby po tobě náhodou někdo něco nechtěl.“
„Tak mi dneska v kase chyběly dvě stovky.“ vmísil se ježour s pokusem změnit
téma.
Oba se po něm podívali, jako by k nim právě od někud spadnul.
„Tak se podívej k ní do peněženky, jestli je tam nenajdeš.“ zareagoval
první zelenooký.
„To bych tu neseděla u sodovky.“ usmála se sladce Charlotte. „Hele, Randy,“
obrátila se k ježourovi „tvůj kamarád asi moc logicky přemýšlet neumí, co?“
„Dáte pokoj?!“
„Máš dát pokoj.“ chytil se toho zelenooký.
„Oba.“ upřesnil svůj požadavek mladík nazvaný Randym.
V pro něj pravý čas se vrátil barman a postavil před ně dvě jemně operličkované
sklenice piva.
Pravidelně rozestoupené body světla se rozpíjely, svět plaval v mlze. Jako
když v patnácti dostala žlučníkový záchvat a narkóza ji pomalu lákala na návštěvu
na druhý břeh. (Teď už to nebude návštěva!) Chodbu naplňovalo nezvyklé ticho,
v okýnkách se mačkaly tváře, a když se přiblížila, vždy ustoupily do stínu.
Na kůži hlavy cítila jemný průvan. Zvláštní pocit. Vždycky si říkala, jak by
asi vypadala plešatá.
„Jdeš si v pátek zahrát kulečník?“ zeptal se rychle Randy, než mohl některý
z těch dvou rváčů začít novou hádku.
„Kam?“ zeptala se Charlotte, ale více ji trýznila otázka, jestli tam bude
i zelenooký Eric.
„Do Pavouka.“
„Když seženu prachy, tak asi jo. V kolik?“
„V osm.“
Charlottě ujel pohled k Ericovi. Na jejich konverzaci nijak nereagoval, oči
měl zabodnuté do blondýny u protějšího stolu. Přesněji do jejího výstřihu. Všimla
si ho, nenápadně zvedla ruku na pozdrav a na vteřinku ukázala mezi rudými rty
vybělené zuby. Její černé nehty Charlottě matně připomněly Freddyho Cruegera.
Eric uhnul pohledem a k Charlottině naprostému zděšení lehce zrudl. Ušklíbla
se, ale pocit, který na ni dotíral, tím nezahnala. Viděla ho zrudnout podruhé
v životě. Poprvé....proti své vůli se uchechtla....
Světlo nad kulečníkovým stolem házelo skrz zelené stínidlo na tváře kolem
lehce vodnický odstín. Červená koule se Charlottě chechtala do obličeje, s bílou
a dírou v rohu stolu svírala příšerný úhel. Charlotta se posunula ještě o kousek
doprava a natáhla se na plátno. Několikrát cvičně pohnula tágem a chystala se
ke šťouchu....
„Nazdáár!“ zajásal za ní zničeho Roger. Zběsilé škubnutí tágem plátno naštěstí
přežilo.
„Hej, Charlotto, chci ti někoho představit dotíral původce šoku.
Charlotta se nehodlala jen tak vzdát pečlivě nalezené polohy, a tak jen obrátila
hlavu přes rameno. S bratránkem Rogerem tam stáli ještě dva kluci a prohlíželi
si ji - tedy její záda.
„To je Charlotta, Randy, Eric.“ provedl Roger bleskové představování.
„Fajn.“ Charlottu začínalo bolet za krkem. Pohlédla na širší konec tága
a pak na Erica, který se zazubil - trochu hloupě. Oplatila mu to, a pak mile
podotkla:
„Postavila bych se trochu stranou, být tebou.“
„Proč?“ zamračil se.
„Protože“ začala trpělivě vysvětlovat „to tágo se za okamžik pohne prudce
dozadu a ty bys už potom nemusel mít tak sexy hlas. Chápeš?“ poslední slovo
zapištěla hlasem eunucha.
Randy s Rogerem se podle očekávání rozeřvali smíchy a Ericova tvář dostala roztomile
nachový odstín. Charlotte povytáhla obočí. ´To dneska kluci ještě umějí?´
Odvrátila se od veselé scény a konečně provedla kýžený šťouch. Ovšem - vedle.
„Když slezeš z toho stolu, ukážu ti, jak se to dělá.“ vytahoval se samozřejmě
hned Roger.
„No to si přeci nemůžu nechat ujít.“ napřímila se s úšklebkem Charlotte.
Roger chvíli šaškoval s tágem, a pak jim všem ukázal, jak se to dělat nemá.
Neporazitelným expertem se v příští hře ukázal být Eric. Jediný, kdo mu dokázal
trochu konkurovat, byl Randy. V improvizovaném turnaji se Charlotte nechala
drtivě porazit od všech třech, načež ji Eric pozval na panáka - Randy s Rogerem
se kamsi kolegiálně vypařili - dala si na oslavu Ericova vítězství slivovici,
pak ochutnala Malibu, což jí zachutnalo - zůstala u něj. Chutnalo tak nevině
jako limonáda, Eric byl při penězích, času dost, atmosféra příjemná a naplněná
velice důvěrnou a sdílnou konverzací. Po třech Malibu si všimla, že má Eric
oči barvy zelené vázy, ve které se láme světlo. Po čtyřech mu to řekla, po pěti
vstala.... a klesla zpět na židli. Vzal ji ven, podržel jí vlasy, aby si je
nepozvracela, doprovodil ji domů a před brankou si s ní domluvil rande.
A to se překvapivě i uskutečnilo. A nebavili se o tom, že vypít na lačný žaludek
šest panáků Charlottě nesvědčí, ani jak jí sluší zelená barva v obličeji, nešli
ani do kina, kde skončila na většině svých prvních schůzek - Eric ji vzal do
doků, kde půl hodiny házeli žabky, pak hráli se třemi caparty v opuštěném skladišti
na schovávanou, u stánku koupili podezřelou bagetu, o kterou se rozdělili, a
nakonec je déšť zahnal do snad nejmenší kavárny na světě, kde postarší paní
vařila skvělé kafe a lila je do hrnečků zvících misky na bujón.
A co víc, i za střízliva Charlottě připomínaly Ericovy oči paprsek světla v
zeleném skle. Jemu se zase líbily její, takhle nějak možná vzniká láska. A nebo
taky ne. A nebo jen napůl.
Po měsíci Eric zjistil, že se mu líbí šedomodré zeleně lemované oči, nestydatě
svobodný smích a schopnost zvednout náladu, ale jinak je Charlotte moc vztahovačná,
výbušná, tvrdohlavá, hádavá, urážlivá, v některých ohledech hloupá, příliš hnědovlasá,
příliš náladová, příliš nestydatě svobodná.
A Eric se naopak svobodný necítil. Obtěžovalo ho, že mu volá bez důvodu každý
večer. Nudilo ho, že chtěla chodit do rockových klubů. Štvalo ho, že se jí nelíbí
house. Cítil se uražený, že se Charlotte smála, když ho načapala s první z řady
blondýn. Nikdy jí nemohl zapomenout, že když se s ní rozcházel, prohlásila s
úšklebkem, že už spolu přece dávno nechodí.
Charlotte zjistila, že má Eric jako většina kluků tendenci otočit se za každou
hezkou holkou. U Erika ale občas nezůstávalo jen u otáčení. Mrzelo ji, že nemá
pochopení pro její potřebu popřát mu každý večer dobrou noc. Provokovala ji
jeho zaujatost vůči rocku, která se projevovala bezohlednou kritikou - a to
i těch, kdo ho poslouchali. Ještě víc jí lezla na nervy housová hudba. Taky
ale zjistila, že všechno tohle jí vadí mnohem méně, než představa, že bude bez
něj. Současně s první blondýnou vstoupila do hry hrdost. Po první nevěře si
koupil její odpuštění kyticí růží. Když objevila druhou, předstírala, že o ní
neví. Třetí ji deseticentimetrovými podrážkami zadupala až na dno bláta sebelítosti
a ponížení. Když Eric řekl, že se s ní rozchází, vysmála se mu, a pak stála
půl hodiny uprostřed ulice a s nepřítomným pohledem vychutnávala, jak se dešťová
voda probojovává skrz bundu a pak jí stéká v nekonečně ledových pramíncích po
zádech.
Hrdost velela stát se Ericovou lhostejnou kamarádkou. To, čemu sama říkala láska,
ji nutilo hádat se s ním.
Nebyl to ten samý kulečníkový sál, ale světlo zářící skrz chrániče lamp házelo
stejně zelené odlesky. Zelená prý uklidňuje. Charlottu neuklidňovala, čekala
už přes čtvrt hodiny a zvědavé pohledy skupinek a párečků bavících se nad kulečníkem
jako by k ní zalétaly stále častěji.
´Zvedej se!´ přemlouvala se. ´Zvedni zadek a vypadni odsud, podívej, jak všem
těm lidem tady vrtá hlavou, kdopak se na tebe asi vykašlal. Jsi hloupá, nikdo
už nepřijde! A i kdyby přišli, neměla bys tu být, když už mají....´ Mrkla nenápadně
na hodinky ´....jednaadvacet minut zpoždění.´
„Nechceš si s náma zahrát?“ ozvalo se vedle ní tak nečekaně, že málem rozlila
sodovku, kterou opatrně ucucávala. Pohlédla na vyrušitele. Vypadal asi jako
desítky kluků, které denně potkáte na chodníku cestou domů. Za ním postávali
u kulečníkového stolu ještě dva kluci.
„Nebo na někoho čekáš?“ dokončil tazatel.
„Už ne.“ zvedla se Charlotte. „Ale varuju vás, hraju příšerně.“
Během příští hry jim své tvrzení dokázala. Ale ani její samozvaní společníci
na tom nebyli o moc lépe, takže skončili u stolu vedle baru a bavili se očekávatelnou
konverzací.
´Jak se jmenuješ?´
´Kolik ti je?´
´Co děláš?´
´Co budeš dělat pak?´
´Bydlíš tady někde?´
Postupně se skrz dotazník propracovávali k zajímavějším otázkám, a Charlotte
si prohlížela jeden z loveckých nožů, které ten nejzajímavější z kluků sbíral,
když zahlédla u vchodu Randyho a....Erica. Pokusila se zarazit příval vzrušení
a radosti, dokonce se podívala na hodinky, ale nepomohlo to. Když nad ní Randy
stanul, přinutila se aspoň zatvářit ledově.
„Nazdar.“
„Víš kolik je?“ ucedila místo odpovědi.
„Asi hodně. Musel jsem doma ještě něco dodělat....“ Randy vysvětloval dál,
ale Charlotte už přepnula kanál. Trochu se zaklonila, aby zasondovala, kde je
Eric. Konečně ho vypátrala u telefonu na zdi. Zrovna zavěsil, otočil se trochu
neurčitě ke nim a zamával na pozdrav. Pak vyrazil ke dveřím.
Cože? Žasla Charlotte.
„Kam jde?“ vyhrkla na Randyho a šplhala se po žebříčku rozladění výš a
výš.
„Shání jednoho kluka.“ pokrčil Randy rameny. „Asi jde za ním.“
Než jim to stačila zatrhnout, Charlottiny nohy ji samy postavily a rozběhly
se ven za Ericem. Nemůže ho nechat jen tak si s ní pohrávat, nemůže ho nechat
odejít.
Překročila práh mísnosti a na okamžik zůstala stát metr od dveří. Prostranství
připomínalo akvárium, kolem se za sklem tísnili diváci, obličeje měli rozmazané,
nemohla zaostřit na žádný z nich.
Našla odvahu a podívala se přímo před sebe. Představovala si ho jinak, ale nepochybně
to bylo ono. Objevila v sobě nový druh děsu, dýchání řezalo.
Násilím odtrhla oči a snažila se odehnat ten neskutečný chlad cizoty pohledem
mezi diváky. Zaměřila se na jednu postavu a postupně rozeznávala kraťoučké pískové
vlasy, pak rysy obličeje. Pohled na známou tvář ji hodil zase jinam, bolestivě
zatoužila vrátit se tam mezi ty lidi za sklem. Proč by to nešlo?
Kde je Eric? Napadlo ji náhle. Randy bez Erica, to je přece.... Co to říkáš!
Eric tu přeci není, nemůže tu být, zabila jsi ho!
„Ericu.“
„Ericu!“
Eric se zarazil a pomalu se s povytaženým obočím obrátil k Charlottě.
„Nazdar.“
„Děláš si ze mě srandu?“ spustila a už to nemohla zarazit. „Necháte mě
čekat přes půl hodiny, a pak se klidně vypaříš, aniž bys pozdravil?“
„Vždyť říkám nazdar.“ odvědil s klidem.
„Hahaha. Tvůj humor by se měl zapsat do encyklopedie - pod heslem ´retardovaný´.“
„Hele, nemám čas, svoje postřehy mi sdělíš někdy jindy. Tak za deset let.“
„Ty se vážně pokládáš za vtipného, co? Ve skutečnosti se chováš dost trapně,
měla jsem dost příležitostí se o tom přesvědčit.“
„Nepovídej. A kdo tu stojí na chodníku jak magor s kudlou v ruce? Že bych měl
štěstí a ty ses chtěla jít konečně bodnout?“
Charlotte cítila, jak proti své vůli rudne. Už dlouho se jí nestalo, že by při
hádce ztratila sebekontrolu a ten pocit jí ještě víc podtrhoval půdu pod nohama.
„Jsi pěkný ubožák. Pročpak tě asi všechny ty tvoje krásy nechaly? Že by jim
v posteli nestačily vtipné řeči?“
Čím víc se rozčilovala, tím vypadal Eric klidnější a nadřazenější.
„Jdi si svoje mindráky léčit někam jinam.“ doporučil jí, ale sám se k odchodu
neměl. Lhostejně ji pozoroval zelenýma očima.
„Myslím, že bych světu pomohla, kdybych ti podřízla krk!“ vykřikla s bezmocným
vztekem. Skupinka lidí na konci ulice se zvědavě ohlédla.
„Neztrapňuj se tu.“
„Jsi zatracený parchant!“
„Začínáš být nudná a navíc moc nápadná. Tak se měj. A neubliž si s tím nožem.“
Charlotte si představila ostří nože prožezávající se jeho košilí a hledající
cestu mezi žebry. Vlastní prudký pohyb si uvědomila, až když Eric překvapeně
vytřeštil oči barvy zeleného skla s paprskem světla a sotva slyšitelně zasténal.
Pak oči pohasly, jako by na to sklo někdo dýchnul a Eric se skácel na zem.
Zřízenci ji donutili postoupit kupředu. Křeslo se zvětšilo.
Až si na něj sedneš, už se nikdy nezvedneš!
Co to děláte? Je mi devatenáct!
„Charlotte Masonová je odsouzena k trestu smrti na elektrickém křesle za vraždu
Erica Cartera. Rozsudek bude vykonán 29. 11. 1999 v 19:00 hodin.“
Co to říká? Charlotte matně zaregistrovala, že mezi zvukotěsným sálem a hledištěm
bylo navázáno spojení, aby mohla pronést poslední slova. Poslední slova, poslední
slova, poslední slova.
„Pomozte mi!“ vykřikla a divila se, že dokázala vypravit slova skrz stažený
krk. Udusím se!
„Já nechci, nechci! Prosím!“ Skrz podivnou mlhu, která se před ní stahovala
zahlédla svou matku útočící na sklo. Podle výrazu tváře hystericky křičela.
Pak ji někdo stáhnul nazpět.
Pusťte ji! „Mami, pomoz mi!“ Už mě neslyší, uvědomila si. Splašeně létala
pohledem po tvářích kolem. Nemůže to přece být pravda, já přece neumřu!
Randyho ztuhlý obličej se rozplynul, cítila, jak jí cosi podrazilo nohy a že
sedí.
Až si na něj sedneš už se nikdy...
Ne!
Kolik času? Dvacet vteřin? Deset vteřin? Vteřin?! Musím něco udělat! Já vážně
umřu.
Mami! Ericu!
Už se nemohla pohnout, cosi ji pevně dřželo. Měla by se omluvit? Promiň, Ericu.
Je nebe? Nebo peklo? Nesmysl! Co tedy? Prázdnota? Otče náš, jenž jsi na nebesích,....
Poslední slova - co že to vlastně řekla? Co by dělal Eric? Ještě ne! Najednou
neviděla. Látka. Už nikdy nic neuvidím. Červený telefon, tam je někde červený
telefon. Jak vypadá červená? Žiju ještě? Je to smrt? Ne. Prosím, nechci umřít
tak sama! To nemůže být pravda! Kdo napsal Bezhlavého jezdce? Vzpomeň si! Nestihnu
to. Mysli na něco, co má cenu - je to poslední....
Myšlenky se tříštily na kousky a ostrými horty se jí zabodávaly do mozku. Všechno
kolem letělo ve šmouhách a prodíralo se temnotou. Děs.
Důvěra. Láska? Titanic. Co? Bolest. Ještě. Co ještě? Nejkrásnější slovo? Ráj?
Léto. Cítí teplo nebo chlad? Chlad, tma, bolest, bezmoc.
Ne. Ne. Ne, ne, ne.
Výkřik.
© Helena Odstrčilová; 1999
|
