 |
ZDENĚK MITÁČEK
Dům – kniha potřebná
(Jan Křesadlo: Dům, Votobia, Olomouc 1998, Edice českých autorů, 230 str.,
cena a náklad neuvedeny)
Knihu Jana Křesadla Dům uvedlo na podzimní knižní trh olomoucké
nakladatelství Votobia. Od vydání předešlého autorova titulu: Království
české a jiné polokatolické povídky (1996) učinila Votobia znatelný krok
kupředu, zejména v redakční práci s textem. Oslovující je střídmá poznámka
na přebalu, kde se redaktor Petr Hanuška zmiňuje ještě o několika dosud
nevydaných rukopisech. Čtenář Křesadla se tedy má na co těšit, přimlouval
bych se jen, aby mezi vydáními těchto knih nebyly tak zbytečně velké intervaly.
Janu Křesadlovi bylo po roce 1989 dáno setkat se se značným
nepochopením domácí literární kritiky. Navíc vlastně v celém díle polemisuje
s uznávanými literárními autoritami a literární kritikou kodifikovaným
stylem psaní o naší společnosti. Viz např. jeho šokující kniha Zámecký
pán aneb Antikuro napsaná jako polemika s knihou Kuropění Viktora Fischla.
Křesadlovy knihy přitom přináší české prose možnosti dříve netušené. Možná
právě proto je tolik nepochopen „starci“ české literatury. Ve stylu knihy
Dům se, krom jiného, inspiruje výrokem Zdeňka Heřmana právě o knize Zámecký
pán („... (Křesadlo) nechává svého doktora žít mezi postavami (příčí
se mi říkat jim lidé) ...“), dále magickým realismem, obrazy Marka
Chagalla. Jaké postavy a bytosti díky tomu v knize vystupují, nehodlám
před čtenářem této recense příliš rozebírat, zejména z prostorových důvodů,
také tomu hodně místa před nedávnem věnoval Vladimír Novotný v časopise
Tvar. Budiž řečeno jen tolik, že jedna z hlavních postav, Megas, v knize
vystupuje jako kříženec člověka a buvola.
Typově kniha Dům patří mezi texty „zřivé“, jimiž autor
nahlíží charakteristickou situaci své doby. Autor Domu skrze své postavy
patří na situaci, nastalou v naší zemi po převratu v roce 1989. Křesadlo
nejen přesvědčivě dokazuje znalost této doby, ale také dokáže samozřejmě
uvést tuto znalost do pohybu, jeho bez příkras zachycení hrdinové ožívají,
čtenář se ocitá přímo uprostřed zápasu našich lidí o to, jak, pokud možno
na vlastních nohách, přestát změny přicházející s novou dobou.
Pro svůj příběh si vybírá vzorek obyvatel jednoho činžovního
domu na pražské periferii. Jak na stránkách své knihy naznačuje, přivedla
jej k tomuto námětu kausa s restitucí zděděného majetku. Podobnou tématikou
se zabývají i jiní autoři, např. Karel Pecka, Radoslav Nenadál (v knize
Ovčáci čtveráci), v úvodní části Americké causerie Jan Beneš. Křesadlovi
se privatisovaný, ale přesněji, podloudně získaný dům a osudy jeho obyvatel,
staly centrálním prostorem, v němž rozehrál líčení svého pohledu na zmatky
a chaos popřevratové společnosti.
Základní příběh knihy je následující: o jistý dům se zajímá
zahraniční konsorcium, jehož představitelem je bývalý domovník, nyní „domový
manager“ Megas. Následuje podloudné ovládnutí domu tímto konsorciem, zdražuje
se nájemné, Megas přichází s plánem na přeměnu domu na „Centrum sexuální
terapie“. Postupné uskutečňování tohoto záměru (zpočátku pro Megase více
méně intuitivního) vyvolá řadu konfliktů, někteří nájemníci se odstěhují,
jiní získávají různá nová zaměstnání, povětšině zaměstnání za předcházejícího
režimu těžko představitelná. Megas se stává „neohroženým“ vládcem domu.
Ohrožuje jej vpodstatě jen jeho vlastní hloupost.
„My přece už totalitní režim nemáme (...), nebuď Cyrile
furt takovej pesimista a cynik,“ řekl Metoděj.
„Tak hele!“ řekl podrážděně Cyril, „Celkově u nás –
prosím! – ale tady v tomhle baráku je pořád totalitní mikroklima. Mikroklima!
Rozumíš?! Protože tu furt vládne ten Megas, stejně jako předtím.“
(str. 51)
Když v Domě začnou řádit tržní síly, vnikne do tamních
mezilidských vztahů zmatek. Jedni začínají využívat slabosti druhých,
a utočí na ně. Slabostmi jsou přitom ty nejpřirozenější vlastnosti. Prosazování
Megasovy majetnické zvůle má za výsledek přizpůsobení prostředí k obrazu
jeho. A to považuji za jednu z nejvýznamějších rovin této knihy. Po
mém soudu nejde o obžalobu poměrů jako celku, jak se domnívá Vladimír
Novotný. Ale o odmítnutí principů, na jejichž základech se ekonomické
moci ujali takoví lidé, jakým je tento starý udavač a spolupracovník Stb.
Křesadlo provádí logické vypsání důsledků, k nimž jejich chování vede.
Velmi se těším, až někdo konečně napíše podobný příběh například z prostředí
našich universit...
Řádění Megasa a jeho party (např. jím ustavená Domovní
bezpečnost) končí vyklizením celého domu. Přežívá jen ten, kdo se přizpůsobí,
nebo kdo se více méně stáhne „z centra dění“. Kdo z domu neodejde po dobrém,
a Megasovi se do jeho plánů nehodí, je bez milosti odklizen. Jako by v
románu ožívala neslavně proslulá fráse o lese a třískách. Autor si však
zcela vědomě volí místo na straně těch ponížených a slabých. Po letech
nejrůznějších „analistů“ – nebudu zde raději vysvětlovat, co toto slovo
v Křesadlově slovníku označuje... – tak vlastně patří k těm, kteří naši
literaturu rehabilitují. Toto téma považuji za dosud nesmírně aktuální.
Křesadlo rovněž polemisuje s těmi „nahoře“. Ona příslovečná ruka trhu
v jeho knize, Megas, je až hovadsky viditelný...
„No aspoň, že máme takový krásný penze,“ pochvaloval
si soudruh Krokuta, (...) to se ví, eště se nás asi furt bojej – to jsou
ty podmíněný reflexy podle soudruha I. P. Pavlova – –“
„No copak, voni takový návrhy byly,“ chrochtal soudruh
Striata, „ale byly v zárodku zamáčknutý – Zaplať hmota za toho Vaňka,
že je takovej blbej!“
„To víš, to jsou ty intelektuálové,“ smál se soudruh
Brunea, takovejch jsem viděl – a stejně se všichni pochcali – všichni!“
„Tak na zdraví a na ty blbí inteligenti!“ zvedl sklenici
soudruh Krokuta...“ (str. 82)
Autor rozhodně neskrývá svoji alergii vůči praktické beztrestnosti
různých exponentů minulého režimu, ani vůči tomu, co bych označil jako
devastaci obecně kulturního prostředí u nás. Vysmívá se Pidgin english
(str. 30), vyjekne zděšením nad pouliční prostitucí (str. 34), nad horováním
pro vše západní (36), jeho sarkasmu samozřejmě neuniknou ani specifické
fenomeny z oblasti literární (viz literární časopis, jím nazývaný Tvaroh,
vydavatel rodokapsů – „hypoteticky extraterestriální“ Ivar Oděnec), znechuceně
komentuje barbarství novinářů zvoucích jej k rozhovoru v decibely zahlceném
prostředí rockového klubu (str. 77), zmiňuje se též o problému Romů (Gelladů)
a je pronásledujících „lysohlavců“. Ironicky komentuje přebudovávání Prahy:
viz stavba a provoz gigantické atrakce Kafkalandu, zakládané panem Buxem
z USA (str. 55). Neuniknou, jako obvykle v jeho knihách, pokrytečtí katoličtí
intelektuálové (zde rodina Katolů). Polemisuje se stávajícím literárním
kanonem: erotické scény jsou zapsány v glagolském písmu. V textu je ještě
řada dalších skrývaček a nápovědí. Autorsky Křesadlo užívá konservativní
pravopis, jako ostatně řada jiných významných autorů jeho generace (Ivan
Diviš, Jan Beneš) – i to je nepřehlédnutelný rys této knihy a další z
jejích inspirativních motivů.
Na naznačeném půdorysu se odehrávají desítky dalších událostí,
pro vyznění celé knihy více či méně významných. Z těch významnějších je
to například příběh psa Lasia, píšícího dobrodružný příběh z doby Zlaté
horečky na Klondike. Příběhu, jehož hrdinou je – jak jinak v této knize
– pes a to pes Fuzzy. Děj Domu je náhle přerušen a je vřazena přibližně
devadesátistránkový text nazvaný Medvědí kruh. Poté opět pokračuje vlastní
příběh Domu.
Lasiův příběh je z hlediska prosaického klasičtější než
příběh Domu, a aspoň napohled dodržuje postupy kodifikovaného literárného
stylu, totiž dobrodružné novely. Ani zde se však autor neubrání řadě různých
inovací a specialit. Jsme svědky několika autorských vstupů, encyklopedických
hesel, jazykovědných vysvětlivek, pouček z brožur typu: Jak přežít v divočině
a pod. Fuzziho příběh resonuje s hlavním příběhem knihy například autorovou
důvěrou v etickou integritu jedince, která nakonec přece jen umožňuje
překonávat chaos. Tento motiv však Křesadlo čtenáři nijak neulehčuje.
Ale je třeba číst bedlivěji, je totiž zřejmé, že podobná autorem nabízená
poučení i ostatní jeho komentáře a vysvětlivky stojí jen na těch nejpovrchnějších
stupíncích významů, jenž je možno v jeho textech objevit.
Kniha vychází s typicky Křesadlovským „maskovacím podtitulem“:
„mravoučná bajka“. Ponaučení přichází na straně 132:„ – Zde však, laskavý
čtenáři a spanilomyslná čtenářko, vidíme zdůrazněnu onu ideu, která se
táhne jako červená nit celou touto knihou. Totiž, že nezřízená vilnost
vede ke zkáze, a to i bytosti jinak moudré, jako byli ti koně“. Jde
daleko nejvíce o postižení vnitřního ducha doby. Nejen vilnost, ale také
přílišná chtivost, chamtivost a mamonářství. Leč neberme Křesadla příliš
doslova. Moralisování tímto směrem by pro něj jistě bylo podnětem k dalším
a dalším výbuchům jeho neskutečně kreativního sarkasmu.
Zásadní strukturou Domu není komposice samotného literárního
textu této knihy. Je jí krystalicky pevná struktura hodnot, jenž teprve
umožnily Křesadlovi text koncipovat a realisovat. Postata této knihy je
skryta daleko hlouběji, než co nám říká výše zmíněné „mravní ponaučení“.
Jan Křesadlo se odhodlal právě v tomto textu změřit své přesvědčení o
světě s děním v naší společnosti po roce 1989. Podobně jako se v jiných
svých knihách stejně naplno vyjadřuje k jiným obdobím naší nedávné historie.
Podtitul „mravoučná bajka“ je v tomto smyslu také výraz autorského odstupu
od činnosti, kterou v této knize zcela vědomě provádí: od donkichotského
tažení proti protivníkům desettisíckrát a více silnějším a mocnějším.
Křesadlo se v knize Dům tohoto tažení účastní všemi svými silami. A činí
tak jeden z ojedinělých skutků, které je možno v naší současné literatuře
pokládat za vitální a obrozující.
Otištěno: Host č. 1/99 (kráceno)
©Zdeněk Mitáček; 1999
|
