 |
ZDENĚK MITÁČEK
Plastičtí lidé
(Karel Franczyk: Podobnost čistě náhodná, Alpress, Frýdek–Místek 1998, Edice
Klokan, 240 str., cena a náklad neuvedeny)
Frýdecko-Místecké nakladatelství Alpress vydalo ve své
edici Klokan na sklonku minulého roku román Karla Franczyka (*1961) Podobnost
čistě náhodná. Na první pohled na knize zaujme rudá páska s reklamním
nápisem „Unikátní čtenářská soutěž! Uhodni, co chtěl autor říci a vyhraj
10 let starou skotskou whisky Glenmorangie.“ Autor v předmluvě uvádí,
že poslání své knihy shrnul do jedné věty ukryté v textu, pro výhru stačí
větu objevit a jako první ji zaslat na adresu autorovy kanceláře. Rozhodně
to považuji za dobrou výzvu pro další autory, které zajímá, jak početná
a bystrá je jejich čtenářská obec.
Zároveň to ovšem vyvolává také otázku, zda originalita
vlastní knihy dostojí originalitě této soutěže. Podobnost čistě náhodná
vypráví příběh soutěže o vyhloubení větrací šachty pro rudný důl v Austrálii,
které se krom domácí firmy MEYER účastní severomoravská firma GEOS, zastupovaná
v Austrálii ing. Dušanem Grygárkem. Čtenář sleduje dramatické zákulisí
bitvy průmyslníků o zakázku v hodnotě přibližně pěti milionů místních
dolarů. Přízemnější linií je příběh měsíčního pobytu Dušana Grygárka a
jeho manželky Evy v Austrálii. Po příletu se ubytují u Dušanova přítele,
emigranta Mičiho a jeho čtyřčlenné rodiny. Eva je Mičim okouzlena. Dvojice
podlehne po několika dnech svodům a pokušením, které v nich vyvolávají
vzájemné sympatie a poměrně častá příležitost být spolu o samotě. Před
čtenářem se záhy odehrává příběh dvojnásobné manželské nevěry. Posléze
přes Grygárkovo usilovné studium místních poměrů a sestavení velmi výhodné
nabídky vítězí ve výběrovém řízení místní firma, manželé odjíždí a pointou
je těhotenství dosud bezdětné Evy, které Dušan přičítá sobě a změněným
geofyzikálním poměrům na opačné straně planety. tolik ve stručnosti děj
knihy.
Autor prokázal solidní fabulační schopnosti zvláště ve
vylíčení podnikatelské soutěže, plné skrytých faulů a fixlování, a v celku
i schopnost pro detail a pro ozvláštnění textu různými prvky nejen z technického,
ale také z australského přírodovědného a „mediálního“ prostředí. Franczyk
ví, jak dodat ději napětí, rozumí rytmu psaného textu a dovedl se až na
několik výjimek vyvarovat stylistickým pochybením. Při hlubším pohledu
však přes veškerou dynamiku a propracovanost vane z textu jistá bezútěšnost.
Je to bezútěšnost čisté dějovosti, která téměř na žádném místě není proložena
reflexivní, filosofickou, nebo na jiný způsob neepickou pasáží. Hrdinové
knihy žijí život celkem úspěšných představitelů střední a vyšší třídy
západní civilisace. Pohybují se v blahobytu – čtenář knihy při tom bezděčně
sleduje spíše to, co v takovém životě chybí, než to, co tam přebývá. Největší
potíží však je, že jednající postavy jsou natolik ponořeny do děje, až
ztrácí jakýkoli přesah. Jakoby opravdu sloužily jenom k ilustraci jedné
jediné věty. Tímto autorským pojetím postav připomíná Franczykův postup
postupy raných pros Vladimíra Párala. Příběh, který se v knize odehrává,
je na první pohled barvitější, než u tohoto autora, kde často docházelo
pouze k jednomu přehrání určitého schématu. Jenže, v konečném výsledku
čtenář ve Franczykově knize sleduje spíše kolikrát a jak to Eva
a Miči udělali, zatímco u Párala bylo důležité a mementem se stávalo cosi
podstatnějšího, totiž proč to ty které postavy udělaly. V Podobnosti
čistě náhodné tímto posunem dochází k podobné devalvaci příběhu, jakou
pozorujeme třeba v současných televizních seriálech.
Děj knihy Podobnost čistě náhodná čas od času přerušují
převyprávěné reklamy, scény právě z akčních a komediálních televisních
seriálů, Eva listuje časopisem Cosmopolitan a Voque, ale zavírá je po
přehlédnutí titulků. Franczyk tím ukazuje uzavřenost lidí této vrstvy
do komerčního ghetta. Jeho kniha ani v tom není příliš objevná, je ale
přinejmenším naléhavá. Pokud si to ovšem čtenář uvědomí. Neobjevuje se
totiž nikdo, kdo by dokázal z tohoto skleníku uniknout. Jakýmsi zárodkem
cesty dál je kapitola 55. popisující společnou návštěvu Grygárkových a
Mičiho rodiny v reservaci na Phillip Islandu, kde žije kolonie chráněných
tučňáků malých. Svět lidských hrdinů je na okamžik opuštěn, celá kapitola
je rozhovorem tučňáka „optimisty“ a tučňáka „pesimisty“. Je to pro autora
snad jen zpestření, a přece v tom vidím cosi víc. Možný počátek opravdového
dialogu.
Charakteristickými pro rozměr Podobnosti čistě náhodné
jsou autorovy ženské postavy. Jak Eva tak i Mičiho manželka Hanka jsou
v podstatě spokojeny se svým stavem, jedinou jejich starostí je starost
o rodinu (přes Evin exces, který to svým vyústěnim vlastně jen podtrhuje).
Stejným způsobem posléze uvažuje i svobodná dívka Elisabeth, sekretářka
ředitele Meyera, zprvu výbojná feministka. Až na episodní postavu majitelky
motorestu Dorothy Westovou tak uvažují všechny mladé ženy v této knize.
Také odsud dojem určitého schématu.
V dodatku nazvaném Místo závěru (str. 239) Franczyk píše:
„U podniku VOKD jsme pracovali s unikátním německým strojem na vrtání
jam. Po útlumu ostravských dolů (...) byl stroj nakonec sešrotován. (...)
Proč o tom tady píšu? Chci zdůraznit, že všechny technické okolnosti románu
stojí na reálném základě.“ Cítil patrně potřebu oddělit se tímto způsobem
od textu, v němž čerpá ze svých vlastních zkušeností, pracoval totiž jako
specialista na zahraniční stavební zakázky (viz informace na přebalu).
Musím však říci, že právě o technických detailech jsem při čtení nijak
nepochyboval. Přece jen dnes jaksi nejsme zvyklí, aby se knihy takto stávaly
pomníkem třebaže drahých a nákladných technických zařízení. Není nutné
to odmítat, je v tom patrný oprávněný a sympatický patos inženýra, technika,
který jde až do těchto důsledků. A možná bude pro čtenáře této knihy daleko
podstatnější popis konkurenčního boje mezi obchodními firmami v zahraničí,
než soukromý život jejích hrdinů, kterým připadal důležitější mně.
Kniha má ambici čtiva spíše oddechového než klasické vážné
literatury. A jako taková může i uspět. Karel Franczyk osvědčil dostatečnou
míru prosaických schopností a při dalším úsilí by mohl pokročit na vyšší
příčky naší současné literární hierarchie.
Otištěno: Host č. 2/99 (kráceno)
©Zdeněk Mitáček; 1999
|
