 |
ZDENĚK MITÁČEK
Obhajoba politického idolu
Kniha sestavená z článků Petra Fialy a Františka Mikše
psaných od podzimu loňského do jara letošního roku pro revui „pro politiku
a kulturu“ Proglas nese název Úvahy o naší politické krizi. Pro její obsah
je však výmluvnější fotografie na obálce, jejímž námětem je postava Václava
Klause, se zřetelným distančním a vymezujícím se gestem vůči svým tehdejším
koaličním partnerům, Josefu Luxovi a Jiřímu Skalickému, kteří na fotografii
stojí napravo od něj. Sami autoři si určité zúžení pojednávané problematiky
uvědomují a v předmluvě nazvané Obhajoba české pravicové politiky považují
za nutné čtenáři sdělit: „...texty v této knize nejsou politologickými
pracemi ve smyslu standardních vědeckých analýz, ale lze je považovat
za odbornou publicistiku nebo ještě spíše za politickou esejistiku v anglosaském
chápání tohoto žánru.“ A rovněž se vyznávají: „...máme pocit (...)
že mnozí dnešní ,pravicoví‘ kritikové dosavadní politiky špatně četli
texty konzervativních a liberálních myslitelů nebo nepochopili některé
základní principy, jež jsou v nich obsaženy.“ Po přečtení celé knihy
mi nezbývá než vyslovit obavu nad způsobem, jakým tyto principy pochopili
oni samotní.
Jejich články byly psány v období přibližně od poloviny
loňského roku do poloviny jara roku letošního. Nebylo by správné vypočítávat,
kde všude se autoři ve svých pohledech do budoucna mýlili. Zarážející
však zůstává, jaký nedostatek racionality projevili a jak nekritickými
obhájci Václava Klause se stali.
V jednotlivých úvahách knihy se prolínají dvě základní
témata. Jedním z nich je vliv sdělovacích prostředků na utváření společenského
klimatu v naší zemi. Druhým je potom vnitřní politika bývalé koalice a
význam Václava Klause.
Již v úvodní poznámce je čtenáři podáván obrázek krásné
a rozvíjející se země, v níž působí jakási zlá a nepřátelská síla: totiž
„média“, která se snaží tento obraz zničit: „...vládní krize díky tomu,
jakým způsobem probíhala a jak byla řešena – a také vzhledem k mnoha pozoruhodným
intelektuálním a myšlenkovým schématům, jež se díky médiím podařilo v
české společnosti rozšířit – přerostla zcela zbytečně (...) v krizi politickou“
(str. 11 až 12, srov. podobné výroky na str. 24, 25, 46, 52 a dále.
První úvaha v knize rozvíjí tezi Václava Klause o „mediálním voluntarismu“.
Ten „stojí v pozadí podobných (totiž kritických) nálad a pozvolna začíná
být dominantní silou našeho politického života“. Autoři posléze rozvíjí
tuto tezi ad absurdum, až k visi společnosti žurnalisty zcela ovládané:
„Někteří občané (a není jich málo)(...) nebýt toho, že je ze všech
stran někdo neustále nutí, aby se vyslovili k tomu či onomu, vůbec by
se o politiku nezajímali“ (str. 20).
Signifikantní pro tuto část knihy je způsob, jakým autoři
kritisují celé široké profesní a společenské skupiny. Velmi obecně jsou
v knize napadáni nejprve „žurnalisté“ (str. 11, 16, 23 a dále), kteří
si dovolují někdy uvažovat i jinak než Václav Klaus a potažmo také jinak
než Mikš s Fialou. Později se vydávají na stránkách Úvah o naší politické
krizi na pochod proti hrdinovi našich autorů mnohem proradnější spiklenci,
totiž „intelektuálové“ (str. 53, na str. 72-74 je to jediný přímo jmenovaný
kritik a to Václav Havel, později je to „část intelektuální elity“ – str.
86-91). Ano, to co se tady loni na podzim a v zimě rozpoutalo na stránkách
novin a v rozhlasovém a televisním vysílání bylo skutečně příšerné, demagogické
a po všech stránkách matoucí. Od konservativních myslitelů bych ale očekával,
že přinejmenším tomuto tónu nebudou odpovídat tak podobným způsobem (třebaže
s opačným znaménkem). A s odstupem bych očekával, že aspoň nebudou své
příležité úvahy na tyto motivy vydávat knižně.
Druhým námětem knihy je „Politické myšlení Václava Klause“,
jak zní název jedné ze statí knihy. Tato stať zaznamenala ve své době
velký úspěch, bylo z ní citováno při různých příležitostech a rozhlasová
stanice Svobodná Evropa její nezkrácené četbě věnovala dokonce celou jednu
hodinu svého vysílacího času. Připomenu-li si napjatou atmosféru loňského
listopadu a prosince, možná i tato stať přispěla k jejímu zmírnění. Musím
ale zároveň říci, že stejně jako nekonkrétní výpady vůči sdělovacím prostředkům,
ani tato stať mě svým obsahem příliš nepřesvědčuje.
Václav Klaus je v ní velmi vstřícným tónem vykreslován
jako famosní politik pevného liberálního přesvědčení, jako politik nenadržující
nikomu a ničemu, kromě svobody trhu, jako politik, který: „Striktně
odmítá myšlenku, že by měly být určité skupiny nebo typy činností a priori
vyjímány z tržního prostředí a ,chráněny‘“ (str. 56-57). Autoři příliš
snadno pominuli skutečnost sporné realisace tohoto odmítání „chránění“
v polostátním systému, kde jsou celé skupiny pracovníků naopak znevýhodňovány
(lékaři, soukromí podnikatelé a jejich zaměstnanci), oproti pracovníkům
podniků dotovaných např. výhodnými úvěry státem ovládaných bank. Jiné
ze sporných míst je tam, kde autoři rozebírají Klausovu strategii v počátcích
privatizace: „Přiklonil-li se nakonec k metodě ,rychlé privatizace‘,
bylo to na základě zralé úvahy, nikoli proto, že by podcenil rizika a
problémy, které s sebou tento krok zcela logicky nesl.“ (str. 59-60)
– aniž by se zmínili o pozdější, stagnační fási tohoto procesu. Václav
Klaus ve své politické praxi dokázal mnohdy zcela popřít i řadu jiných
svých teoretických myšlenek. Autoři stati ale odmítají kritiku jeho politiky
s poukazem na to, že „Není (...) rozumné neustále předhazovat vládě
(či dokonce jednotlivému politikovi) zodpovědnost za všechny privatizační
,nehody‘, neboť jim stěží mohla účinně předejít“ (str. 63). Upozornění,
že Václav Klaus ve svém myšlení uplatňuje nejnovější poznatky společenských
věd, jako je např. „teorie zájmů“, vyznívají ve světle těchto formulací
poněkud naplano. Navíc musím namítnout, že pokud autoři mluví ve své stati
pouze o oblasti ekonomické, snad by to bylo omluvitelné, pokud by Václav
Klaus byl jedním z ekonomických ministrů. Jelikož byl ale předsedou jaksi
celé vlády, je zužování jeho působení na oblast ekonomickou skutečně těžko
přijatelné.
Závěrem hodnotí Klausovy osobní vlastnosti: „Je mimořádně
pracovitý, neustále se vzdělává a nelituje námahy opakovaně vysvětlovat
své postoje (...) dokáže důsledně stát za svými názory a je dostatečně
pevný na to, aby odolal nejrůznějším tlakům (...) vede spořádaný rodinný
život a má střídmý životní styl (...) i v těch nejvypjatějších chvílích
dokáže zachovat klidnou hlavu a šířit kolem sebe optimismus. Svým zjevem,
vystupováním, schopností reprezentovat a jasně formulovat své politické
názory mnohé politiky zastiňuje“ (str. 67-68). Tato náklonnost je
zřejmě vzájemná, vždyť text byl původně publikován v časopise, od roku
1994 podporovaném prostředky, které rozdělovala vláda právě s reprezentativním
a zastiňujícím Václavem Klausem v čele. Kniha se vydaná brněnským Centrem
pro studium demokracie a kultury několik týdnů před parlamentními volbami
se tímto stala jedním z řady příspěvků do předvolební kampaně ODS.
Za jedinou nadčasovou úvahu považuji stať Petra Fialy ČSSD
a KDU-ČSL: problematická koalice. Je to esej, která má s hlavními
tématy knihy společné jen vnější styčné body, ale přece ji musím považovat
za úvahu v knize daleko nejvýznamnější, jelikož se jedná o materiál konkrétní,
napsaný bez urážlivých zobecňování a bez viditelného úsilí o zakrytí „nepohodlných“
skutečností. Právě takové eseje bych od profesionálních politologů očekával.
Závěrem ještě k jednotlivým autorům. Mladopodnikatelský
patos Františka Mikše mně osobně připadá jen těžko snesitelný. Zejména
pro své průvodní znaky, kterými je častá nabubřelost a povýšenecký tón.
Uvažování Petra Fialy je relevantní a významné tam, kde se nezbavuje kritického
úhlu pohledu. To se mu však v této knize daří pouze v jediné úvaze.
Nemohu se ubránit dojmu, že vloženého času i peněz šlo
využít efektivněji. Třeba k zevrubnějšímu prozkoumání kritických hlasů
k politice Václava Klause. Apriorní odmítání všech těchto kritik není
cesta, která by umožňovala positivní vývoj. Pro člověka, jež by se chtěl
něco dovědět o základech politického směru nazývaného konzervatismus je
tato kniha matoucí. Ukazuje spíše na to, že v naší zemi je toto hnutí
v současné době ve stavu velmi povážlivém.
(Petr Fiala, František Mikš: Úvahy o české politické krizi, Centrum
pro studium demokracie a kultury, Brno 1998, 115 stran)
Otištěno: Host č. 9/98, upraveno
Diskuse k této recensi: František Mikš – Ad „Obhajoba politického
idolu“, -mb- (odpověď šéfredaktora), obojí Host č. 1/99, Zdeněk Mitáček
– K ohlasu pana Mikše... (Host č. 2/99)
© Zdeněk Mitáček; 1999
|
