 |
ZDENĚK MITÁČEK
Kde život náš...
(Josef Jedlička: Kde život náš je v půli se svou poutí, Mladá fronta,
Praha, 1994, druhé vydání /podstatně revidováno/, 120 stran)
Jako by nebylo nic obvyklejšího. Kniha napsaná k samozřejmému
dění: mladý komunista – a to mladý komunista se vším všudy, např. s touhou
mít, vlastnit něco, co má zrovna někdo jiný, ať už třeba „pravdu“ (která
v jeho podání splývá s politickou mocí) nebo nějaké hmotné věci... Josef
Jedlička, když mluví o svém mladistvém zapálení pro věc komunismu, v tom
nebyl výjimkou, v knize Kde život náš je v půli se svou poutí popisuje
své „nadšení pro věc“ dosti nemilosrdně, ne s nějakou přehnanou sebeironií,
jen s časovým odstupem zkušenosti. Jedlička píše o době let 50., ale činí
četná ohlédnutí do minulosti, do doby, kdy byl plný „revolučního nadšení“
a připravoval se na příchod „nové doby“ studiem komunistických spisů,
zmíní následující rozčarování, vyhnanství do Litvínova. Bez velkého popisování
okolností.
Jako by to byl obyčejný příběh z té doby. A přece právě
v této knize jde o něco víc. Jde tady o jednoznačné směřování k vnitřní
svobodě, k vnitřní pravdě a nezávislosti na jakémkoli politickém režimu.
Zdá se, že nebylo mnoho těch, kdo takový boj vedli, snad je to optický
klam. Rozhodně však není mnoho těch, co o takovém zápolení podali podobné
svědectví.
Můžeme se jen domýšlet kde a za jakých okolností nastalo
autorovo poznání vlastní vnitřní pravdy a naprosté nutnosti stát si za
touto pravdou. Na rozdíl od mnoha jiných se to u něj stalo již na začátku
50. let. Toto prohlédnutí nutně znamenalo okamžitou vzpouru v řádu malém
a omezeném, tehdy komunistickém, a vyneslo mu vyhnanství z Prahy, kde
bydlel, a pracovní zařazení v Litvínově. Zároveň však bylo osobním prohlédnutím
a osvobozením v řádu skutečné svobody, díky tomu mohl napsat nejprve tuto
a další svoje knihy tak, jak je napsal. Právě díky vztahování se k tomuto
vyššímu řádu totiž umělecké dílo založené na osobní výpovědi o událostech
běžného světa přesahuje od výlučného a místního k obecně sdělnému a tím
nachází smysl a význam dění a oslovuje svého čtenáře. Josef Jedlička svou
knihu považoval pouze za svědectví o tom, jak se žilo a pracovalo v jednom
menším průmyslovém městě v první polovině padesátých let. A přece způsob
jakým ji napsal dělá z knihy Kde život náš je v půli se svou poutí mimořádnou
a nadčasovou literární událost.
Jaké jsou vnější, „prosaické“, znaky děje této knihy? Především
je to přiznávání realitě, co jejího jest (t.j. neideologický výklad reality),
neustálá evidence reality: Litvínova jako města bez paměti, života přistěhovalců,
nefunkčních kolektivistických novostaveb, průmyslové výroby, života dělnické
třídy, jehož snad nejvýraznějším rysem v době „budování beztřídní společnosti“
bylo shánění soukromého majetku... Významná pro vyznění celé knihy je
autorova schopnost zachytit sounáležitost osudů lidí z nejrůznějších společenských
vrstev. Ať to jsou dělníci, starý advokát a jeho uspávač pan Muk, osamělá
starší paní z Mostu a jiní, autor na jejich příbězích ukazuje na omezenost
pokusů o naplánování budoucnosti společnosti. Přičemž jeho postup zůstává
velmi úporný a úsporný. Nevypráví lineárně, nakládá s časem tak, jak s
ním nakládá člověk aktuálně přemýšlející – korespondující příběhy z různých
dob klade vedle sebe a tím dává vyniknout kontrastům minulého uvažování
o budoucnosti a realitě o několik let následující. V případě dob popisovaných
Josefem Jedličkou by se skutečnost dané přítomnosti dala označit za skutečnost
debaklu představ Jedličkova mládí. Ale autor této knihy se nezastavuje
u tohoto zjištění, nesetrvává v nostalgii po iluzích z mládí. Naopak,
dovede se přes tuto skutečnost přenést, strhává jej opravdovost přítomnosti,
co pro ledaskoho zůstalo skryto za neprůhlednými zdmi nostalgie je pro
něho cestou poznání.
Ukazuje se, jak inspirující je pohled někoho, kdo prožil
něco více, než jen historii bolševismu u nás, Jedlička často vzpomíná
na události, které únoru ´48 předcházely, na doby ještě určité svobody,
a hořkost, s jakou popisuje perspektivy oktrojovaného „ráje“ pracujících,
tím získává značně reálné obrysy.
Kniha Kde život náš je v půli se svou poutí jistě ovlivnila
a inspirovala nejen řadu osobních motivů jednání různých lidí, ale také
nejméně dvě velká umělecká díla napsaná lidmi z okruhu Jedličkových přátel.
Mám na mysli deníkové zápisky Jana Zábrany Celý život a knihu básníka
Ivana Diviše Teorie spolehlivosti. Jedličkova kniha patří k dílům svým
způsobem zakládajícím. Tyto knihy spojuje odmítnutí ideologisované podoby
soudobé společnosti, lpění na nahlédnuté pravdě člověkova putování. Také
to dělá autorovo psaní opravdovým a působivým a dodnes významným na rozdíl
od jiných opravdu jen pouhých svědectví, které mají dnes již povětšině
jen hodnotu historickou a dokumentární.
(Z Jihovýchodní pošty ’94, upraveno)
© Zdeněk Mitáček; 1999
|
