 |
ZDENĚK MITÁČEK
Kniha hvězdy
(Jaromír Jágr, Jan Šmíd: Jaromír Jágr, Vik, Vimperk, 1995, 255 stran)
Jedním z dárků, které jsem dostal ke svým 25. narozeninám
byla kniha Jaromíra Jágra a Jana Šmída o Jaromíru Jágrovi nazvaná Jaromír
Jágr. Jaromír Jágr v této knize referuje o průběhu svého života až do
léta letošního roku. Svoji knihu napsal jako faktografický životopis se
spoustou historek. Výklad od samých začátků, žákovské soutěže, rodinné
zázemí. Čtení nejen o známých stránkách, ale také o zákulisí hokeje; člověk,
který zhlédl různá hokejová utkání v TV se doví, jak třeba zranění jednoho
hráče může ovlivnit celý tým, doví se o různých sporech s trenéry. Čtenář
této knihy ale není obohacen jenom ve smyslu vzpomínání a historie, ale
také ve smyslu lepšího nahlédnutí na podstatu sportu jako takového. Sportu
jehož je Jágr jedním z nejlepších představitelů.
Jágr se dostal poměrně brzo do špičkové světové profesionální
hokejové soutěže, kanadsko-americké hokejové ligy. Jeho příběh tam je
podobný příběhu takového d´Artagnana nebo Old Shatterhanda. S tím rozdílem,
že jde o sport a skutečnost, a ne o literární zápolení mezi hrdiny a padouchy.
Velmi talentovaný mladík mezi otřískanými suverény, kteří si ho cení a
berou ho mezi sebe. A spousta historek. Mýtus d`Artagnana, s odvrácenými
stránkami života hrdiny, kdy mladý hokejista sedí v casinu v Atlantic
City a řeší otázky vztahu výhry či prohry ve své příští hře pokeru a kvalitou
své hry v dalším zápase na ledě pittsburghské Civic Arény. A otázky štěstí
člověka vůbec.
Několik odstavců o víře v Boha, několik otázek o smyslu
štěstí a úspěchu. Tyto otázky jsou v knize zapsány až v závěru, v Jágrově
vlastním hodnocení dosavadní cesty. Jágr se ptá, odkud přišly jeho sportovní
úspěchy... Věru, že jsou to tvrdě vydřené úspěchy, ne nezasloužené. Přesto
je za těmito otázkami cítit určitá nejistota člověka, jehož existence
jako by se naplno uskutečnovala pouze v rozbouřených hladinách živlu hokeje.
Ovšem těžko posoudit, zda vlastně tomuto letos 23 letému člověku rozumím
správně. Je zřejmé, že duše člověka si žádá víc než jen nějakou úzce specializovanou
činnost, než třeba jen hokej, byť by se v opojení zdál vším. Jágr hledá,
hledá podobně jako každý jiný člověk přemýšlející nad těmito věcmi. To
hledání a zpráva o něm je vlastní podstatou celé knihy, bez toho by ani
nemusela být napsána, stačily by novinové zprávy, videozáznamy apod. A
kniha přece jen říká něco víc.
Snímek Jaromíra Jágra a jeho rodičů na odchodu z kostela
před odletem Jágra do Ameriky. Hokejista a kostel. Kostel jako možné místo
usebrání. Kostel anebo casino... V Americe, jak se zdá je to spíše casino,
kde hokejista sedí a přemýšlí o smyslu své existence.V zapisování těchto
otázek je ale velmi střídmý. Vůbec patří ke kladům této knihy, že Jágr
necítil při psaní této knihy potřebu vydat nějakou encyklopedii svých
názorů úplně ke všemu, na všechny věci, jak to slavní lidé zhusta činí.
Jen pár věcí tam shledávám nadbytečných, když už ta kniha byla tak pojata.
Taktéž reklama na Bingo k Jágrovi moc nesedí, jak jsem už četl v Mladé
frontě Dnes, ale to je vlastně svázáno s chvílemi jeho přemítání v casinech
Atlantic City.
Hledání cesty není jednoduché. Přeji Jaromíru Jágrovi hodně
štěstí i nadále.
„Tak jsem druhý den zavolal a na druhé straně byl skutečně
Ronald Reagan. V životě by mě nenapadlo, že bych někdy mohl mluvit s nějakým
prezidentem, natož s Reaganem, k němuž mám osobní vztah.
Na základní škole jsem měl za obalem žákovské knížky
fotku Ronalda Reagana. Bylo mi tak něco kolem dvanácti let a jeho fotka
pro mě moc znamenala. Babička mi toho o komunismu hodně navyprávěla a
Reagan byl pro mě symbolem někoho, kdo proti komunismu bojuje...
... když učitelka viděla fotku Reagana, nevěřila vlastním
očím. ,Jaromíre, ty ses dočista zbláznil, to musíš dát okamžitě pryč,´
křičela na mě. Reagana jsem tedy dočasně odstranil, ale po vyučování jsem
fotku dal zase zpátky. Tohle se opakovalo několik měsíců, ale učitelka
mě nikdy nedonutila k tomu, abych fotografii odstranil nadobro.
... S Reaganem jsme si povídali asi čtvt hodiny, řekl
jsem mu, jak moc jsem obdivoval jeho nekompromisní postoj a ptal se ho,
co právě dělá. Nakonec jsem ho pozval na náš zápas v Los Angeles. Reagan
poděkoval, ale zároveň dodal, že v té době bude, bohužel, v Londýně, a
že se snad přijde podívat někdy příště. Když jsme se loučili, požádal
jsem ho, jestli by mi neposlal svou fotografii, tentokrát prezidentskou.
Což Reagan ochotně slíbil a několik dní po našem rozhovoru přišla velká
obálka s jeho fotografií.“
Tato kniha může přinést dosti zajímavého i pro člověka,
který zrovna hokejem nežije. Vyprávění snad na několika místech chybí
větší spád, kniha mohla být o něco svižnější než je. To jsou však výtky,
které jdou na účet spoluautora knihy, publicisty Jana Šmída. A příhoda
s Reaganem? Snad není na škodu Jágrův postoj k tomuto státníkovi tady
zaznamenat.
(Z Jihovýchodní pošty ’96, upraveno)
© Zdeněk Mitáček; 1999
|
