 |
ZDENĚK MITÁČEK
Nad sborníkem personální psychologie o otázkách psychoterapie a také
k otázce studia psychologie
(Bolest a naděje, Vyšehrad, 1992, Praha, 270 stran,
druhé vydání)
Katolický týdeník dne 1. října přinesl svým čtenářům opět
po čtvrt roce Knižní katalog Karmelitánského nakladatelství a tam jsem
objevil, že sborník Bolest a naděje, který považuji za knihu pozoruhodnou,
je dosud stále v prodeji. A nyní dokonce mezi zlevněnými knihami. Deset
esejů o osobním zrání, které kniha obsahuje je rozděleno do oddílů Osoba
a životní orientace, Osoba a životní krize, Tělesné předznamenání osoby.
Prvotním zaměřením zařazených studií je především promluvit
k otázkám objevujícím se v psychoterapii. Mnoho je zde řečeno ke vztahu
člověka v nesnázích a toho, kdo poskytuje pomoc. Zejména úvodní stati
Victora Emila von Gebsattela otvírají široký pohled na danou problematiku.
Gebsattel mluví nejen jako člověk velmi poučený, ale také jako někdo silně
skeptický vůči jakýmkoli snadným radám v této oblasti a jeho skepse působí
očistně zejména ve výkladu Sofoklova dramatu Luk Filoktétův, které je
autorovi metaforickým ztvárněním usilování psychoterapie o pomoc bližnímu.
Za velmi významnou dále považuji druhou Gebsattelovu přednášku,
o poruchách životního dění a časového prožívání. Tato přednáška je úvahou
nad plynutím času. Sám jsem nad ní přemýšlel, jak je toto plynutí různé.
A to nejen k různým měřítkům: čas lidský, fyzikální a třeba geologický,
ale především k měřítkům vnitřním, která jsou vlastně pro každého člověka
jiná. A různá jsou také v jednotlivých životních etapách a událostech.
Dovolená. Byli jsme někde na dovolené, vrátili jsme se, a je to už nějaká
doba, ale když si na to vzpomeneme, vzpomínáme na to jako na událost čerstvou,
nedávnou. Čas té vzpomínky je pomalejší, než čas mnoha jiných událostí.
Dětství – kus člověka jako by stále pozůstával v čase dětství, dětství
jako by se vzdalovalo částečně pomalu a částečně rychle. Gebsattel mnohé
z těchto základních zkušeností objevně aplikuje na různé druhy psychických
zádrhelů a potíží.
Stať Martina Bubera Vina a pocit viny je hledáním odpovědnosti
vůči metodě práce na změnách osobnosti v psychoterapii. Viktor von Weizsäcker
ve svých čtyřech přednáškách píše o psychoterapii duchovní pomocí, svůj
přístup označuje za psychagogiku. Za velmi významnou část jeho úvah považuji
závěr, kde se v závěrečné přednášce zamýšlí nad systémem vyučování humanitních
věd na současné universitě. Weizsäcker je velmi kritický ke specifickému
přístupu k poznání obvyklému právě v universitních sálech. Kdo někdy něco
podobného na vlastní kůži prožil (jako student) je Weizsäckerovi vděčný
za řadu jeho kritických výroků. Weizsäcker pochopitelně kritisuje „zorné
pole německé akademické vzdělanosti“, ovšem autor těchto řádek, který
má za sebou studium psychologie na FF MU v Brně, chce říci, že tamní vyučující
jako by si vzali za vzor právě ty nejhorší stránky tímto autorem kritisovaného
systému. Weizsäcker uvažuje nad vztahem metody a etiky; vyučování se zabývá
především vyučováním metodě, etické otázky nejsou takřka ani zmíněny.
Vyučování metodám pak jeví tendenci stát se téměř naprosto formalisovaným
rituálem, odtrženým od živoucí skutečnosti. Přesně něco takového jsem
zažíval v Brně. Weizsäcker píše (připomínám, že se zabývá vztahem akademické
psychologie, psychoterapie a pastorální péče):
„...je nepochybné, že postupné ochoření filosofického
idealismu a akademické vzdělanosti, která z něho vyrůstala, souvisí těsně
s odpoutáním od křesťanského vzdělání.“
„Každý akademický učitel kteréhokoli oboru má svůj podíl
na nezměrných nesnázích, které plynou z toho, že naše vědy mají jen ve
velmi omezeném smyslu ozdravnou duchovní hodnotu.“
„...vědecké vzdělání má beze vší pochyby jednu – ale
právě jen druhořadou – pedagogickou hodnotu: vychovává myšlení k objektivitě.“
„... logičnost (vědy), její objektivita i její metodická
čistota se pohybují na úrovni etické techniky, nikoli duchovního a fyzického
rozhodnutí pro pojmenovatelné skutečnosti. Vznikají tak technické funkce,
ale nikoli již pravé formy, obrazy a slova. V tomto patologickém omezení
duchovního života na logicko-technickou observanci můžeme proto spatřovat
kořen, z něhož vyrůstá celkové roztříštění nebo schematická derealizace
osobního charakteru: roztříštění tam, kde intenzita mravního úsilí o poznání
nestačí na to, aby se o ni opřela celá osobnost, derealizace tam, kde
k tomu dochází potlačením opravdových nároků duše. Samotná výchova k objektivitě
může plně formovat a udržovat jen člověka, který celý život obětuje vědě;
kdokoli jiný se jeví pro tento úkol nezpůsobilý...“
„Povahu tohoto duchovního ochoření můžeme (...) blíže
určit, uvážíme-li, že v objektivisticky uspořádaném obrazu světa se nám
prezentuje falešný obraz světa, totiž světa, který neexistuje. Svět, který
je naším skutečným světem, je svět člověka a nikoli pouze reflektujícího
(logického) rozumu. Přírodní věda a objektivistická historiografie se
zabývají nutnými procesy v přírodě, resp. nutností, která vyznačuje minulé
události. Jako lidé však žijeme v čase přítomném, to znamená ve vzpomínce
na svět minulý a s výhledem na svět budoucí. Tento život v odpovědné přítomnosti,
která je na jedné straně zásluhami a proviněními svázána s minulostí a
na druhé straně se s obavami i nadějí obrací do budoucnosti, to je opravdový
život.“
Je zjevné, že školní systém je u nás skutečně dilatován
a odtržen od všeho opravdového, neboť se např. vyznačuje naprostým vymizením
kreativních schopností studentů (kteří na školách druhého stupně zpravidla
patřili mezi ty nejschopnější), obrovskými přehradami mezi studenty a
vyučujícími, díky nimž je komunikace o skutečných problémech oboru minimální
nebo vůbec žádná. Jen velké osobnosti z řad vyučujících mají dar pedagogické
kolapsy v základech celého systému vyučování překlenout. K dalším známkám
toho, že něco není v pořádku, počítám trvalou neschopnost převážné většiny
vyučujících zapojit se do veřejných diskusí a polemik k řadě problémů
současné společnosti. Weizsäckerovy přednášky pochází už ze dvacátých
let, v roce 1955 je autor revidoval a připravil pro tisk. V roce 1996
konstatuji, že dnešní universita dosud velmi těžce zápolí s problémy v
nich zmíněnými... Weizsäcker se pochopitelně ve svých přednáškách nezabývá
pouze těmito otázkami. První dvě jeho přednášky se zabývají problematikou
mezilidských vztahů, autor přitom vychází z rodinných vazeb. Velmi důležitá
a inspirující je také třetí přednáška, ve které se pokouší definovat pojmy
osoby, etického kodexu a instituce, zabývá se postavením člověka jako
jednotlivce v moderní společnosti.
Další pozoruhodnou událostí v knize Bolest a naděje, je
vztah řady autorů sborníku ke křesťanství a jejich reflexe křesťanství.
Častokrát se tam křesťanství vystavuje zdrcující sebekritice a dává zaznít
nejotevřenějším pochybnostem o sobě. To činí z knihy Bolest a naděje událost
ojedinělou nejen v rámci literatury o lidské duši, literatury psychologické,
ale také v rámci novější literatury zabývající se otázkami křesťanské
nauky a její úlohy v současném světě. Bolest a naděje: není to čtení jen
pro odborníka, ani jen pro člověka zdeptaného, jak by odpovídalo názvu.
Je to čtení, které umožňuje pochopit a více porozumět lidem okolo nás
a také nám samotným. Zákoutí a hlubiny duševního života – kniha sdělující
poznatky a zkušenosti, které mohou pomoci. Kniha, která patří k tomu lepšímu,
co nabídla knižní produkce na téma psychologie v posledních letech.
(Z Jihovýchodní pošty ’96, upraveno)
©< Zdeněk Mitáček; 1999
|
