 |
ZDENĚK MITÁČEK
Opuštěné království
(Jan Křesadlo: Království české a jiné polokatolické povídky, Votobia,
Olomouc 1996, 144 stran)
Spisovatel Jan Křesadlo boří ve svých knihách mnoho
kašírovaných mýtů XX. století. Není ovšem ani z daleka nějakým „filosofem
s kladivem“ (a srpem, chtělo by se často dodat). Jeho význam spočívá v
tom, že při svém prověřování záležitostí našeho století dovede citlivě
oddělit podstaty věcí od (ideologických) představ o nich.
Janu Křesadlovi zásluhou nakladatelství Ivo Železného,
Host a Votobia vyšlo od roku 1989 okolo desítky knih. Četl jsem z nich
zatím asi polovinu, román Fuga trium, novely Vara Guru a La Calle Neruda,
nyní povídky Království české, zápisy Dvacet snů a sbírku Zvonohlásek,
vydanou ještě v exilu. Jsou to publikace bez doslovů, bez redakčních poznámek
(kromě Fugy trium, Host, 1990). Ohlédnutí za nimi mě vede k zamyšlení
nad Křesadlem jako autorem skrytým. Kritikem, který se tomuto autorovi
dosud soustavněji věnoval, je Vladimír Novotný. Z jeho recensí je však
patrno, že řadě problémů, o nichž Křesadlo píše, kritik vůbec nerozumí.
Smysl jeho textů je velmi sporný – příkladem může být konfusní recense
právě Polokatolických povídek v Lidových novinách z 1. 3. 1997.
Křesadlo začal publikovat u Škvoreckého v Torontu v osmdesátých
letech, v době, kdy se věkem blížil k padesátce. V české literatuře od
začátku působil dojmem nezvaného hosta. Zde totiž kritici své články o
svých autorech už napsali a nyní je jen obměňují podle potřeb doby. Křesadlo
do jejich schémat nezapadl, byl vzdálený a cizí, nikdo nepočítal s tím,
že by někdy mohl přijet.
Nakladatelství Votobia za Království české na rozdíl od
Novotného nemohu pochválit. Nenápaditá obálka skrývá sešit, který je „slepý“
(tedy bez tisku). Je použit laciný, nekvalitní papír. Práce s textem je
odbytá, zůstalo několik neopravených chyb, které by asi neměly být vůbec,
pokud chce kritik chválit vydavatele. Opět chybí redakční poznámka, není
patrné, kdy byly povídky napsány a z jakého období autorovy tvorby pochází.
Cena takto vydané publikace je ovšem co nejvyšší, jak odpovídá zdejší
formě kapitalismu. Text na záložce hlásá: „Sestup do Křesadlova světa
znamená pro náročného čtenáře účast na inteligentní literární hře, Křesadlo
však nenudí ani milovníky dějově nabitých stories.“ Patrně aby se
dalo najevo, že je to knížka pro každého... To už kdysi edice typu „Čtení
na dovolenou“ vycházely lépe upravené.
Jedenáct povídek Království českého se tematicky váže k
době 50. let. Jejich pohled je osobitý a radikální. Období socialismu
je Křesadlovi obdobím asijské despocie v Evropě. Křesadlo myšlenku socialismu
zásadně odmítá, zároveň ale necítí potřebu navrhovat jakýkoliv jiný společenský
systém. Obhajuje politické systémy umožňující žít člověku ve svobodě,
při svobodném uplatňování jeho schopností. Brání demokracii – ne však
jako setrvalý stav, ale jako cestu. Před nebezpečím přeměnění demokracie
v cosi zkostnatělého uniká např. tím, že se v řadě míst svých knih staví
velmi skepticky k českému zveličování přínosu první republiky. Viz jeho
Masarik – Masák ve Fuze trium, kde výsměch dopadá na ty, kdo si potřebují
činit modly z jakéhokoli výrazného jména. Viz pokrokářský švec Papučka
z Vara Guru. Ostrou polemiku s politikou třeba demokratických velmocí,
které dokáží obchodně podporovat nejhorší „nedemokraty“, je možno objevit
ve Fuze trium.
Autorův individuální pohled na věci tohoto světa ve spojení
s rozsáhlým historickým povědomím se ukazuje jako způsob, jakým je možno
skutečně se k něčemu dobrat. Řada spisovatelů dnes jako by psala s přesvědčením,
že přesně ví, co se od nich očekává, a tomu se pak snaží vyhovět; nebo
„jít proti tomu“. Většinou je obojí stejně prázdné. Křesadlovy povídky
působí přirozenějším dojmem. Působí dojmem, že čtenář nechce nic. Křesadlo
díky tomu nepíše nic zbytečného, pouze jednoduše a lehce vypráví. Řada
jeho povídek je sice dialogem se čtenářem – ale tento dialog se nevnucuje,
není obtížný. Jistě, ne ve všech povídkách dovedl své kvality naplnit
stejnou měrou.
Pro Polokatolické povídky platí, že z nich nikdo není vyloučen.
Maně se mi připomíná Jakub Deml, jako jeden z mála spisovatelů, o jejichž
dílech by bylo možné říci totéž. Křesadlo ovšem neušetří ani Demla, jeho
deníky jsou prý plné „oplzlostí“. Ačkoliv si jinde neodpusí ani ten nejostřejší
citát, z Demla necituje. Jsou to zkrátka zmínky pro popuzení lidí z davů.
Ironická poznámka nemine ani Durycha.
Nezastavuje se ani před sebou samým jako vypravěčem. Povídky
jsou sice zřejmě autobiografické, ale autor se svými zážitky zachází jinak,
než je dnes zvykem. Důsledně vytváří literární postavy, a ty, ne vypravěč,
jsou nositeli děje. Třebaže tedy vychází ze své biografie, ve svém vyprávění
se ztrácí, zůstává jaksi za svým dílem. V porovnání se záplavou dnešní
literatury o sobě – a většinou už o ničem dalším, je to postup, který
vzbuzuje sympatie.
Dominantami souboru jsou povídky Sebektritika, Čtenář not,
Jedno ráno a večer v životě Cypriána Belvy. V povídce Sebekritika se ve
vedlejším motivu sci-fi příběhu objeví vyznání, že i v tom nejodlidštěnějším,
třeba až „strojovém“ systému lze objevit cosi positivně lidského a že
právě to nakonec převáží. Že má smysl po tom pátrat a odhalovat to. Povídka
popisuje dění v mládežnickém kroužku na FF KU kdysi na začátku 50. let.
Jedna z členek kroužku se při „kolečku sebekritiky“ dozná k víře v Krista
– a strhne se neuvěřitelný cirkus, při kterém se přítomní o překot snaží
toto doznání ututlat, vzhledem k sympatiím, které v nich už dříve vyvolala.
Křesadlo šokuje řečí „dělnického kádra“ Čurdy: „No, tedy, že, a co
má bejt! (...) Já myslím, Duňo, že to je nakonec tvoje soukromá záležitost,
vo který si nám nemusela ani říkat – a že jó – já myslím, soudruzi, abysme
to prostě neříkali dál a po tento – po prdeli. (...) Podívejte! (...)
My tady soudružku, že jó, známe a víme, jaká je to dobrá holka, ale kdyby
se to dověděly ňáký ty svi-, já myslím soudruzi nahoře, že by to taky
nemuseli pochopit – zkrátka zatlučem mlejn a je to! –“ (str. 81).
Schůzka vrcholí tím, že se členové kroužku obrátí na komentátora celého
dění, rovněž věřícího, ale v přísném utajení; aby o tom nikde nemluvil.
V povídce Čtenář not vzpomíná vypravěč na ženu, s níž se
kdysi dávno setkal. Vzpomínky jsou mu zároveň příležitostí k polemice
s katolickými pseudomodernisty, kteří se již ocitli na pranýři v některých
ze Dvaceti snů a také ve Vara Guru. Málokdo se těmto lidem dokáže tak
zhluboka vysmát jako Křesadlo a přitom je to tak potřebné. Křesadlo je
hluboce věřící a zároveň vyznavač dřívější, latinské liturgie. Ve Čtenáři
not se nenápadně splétají motivy ztracené krásy a lásky možné kdesi ve
vypravěči vzdáleném čase, při vzájemných ozvěnách a zrcadleních naplňují
souzvuk celku. Není to „rafinovaná literární hra“ ani „dějově
nabitá story“, jak píše reklamní teoretik Votobie, ale přesvědčivé
vyprávění o záležitostech tohoto světa.
Jedno ráno a večer v životě Cypriána Belvy je povídkou
o člověku těžce stíhaném, jak na něj naloženou psychickou zátěží, tak
také dobou, ve které musí existovat. Opět se čtenáři dostává exkurse hluboko
pod povrch všedních slov, musí se zamyslet nad komplikovaností životní
situace člověka v krisi. Křesadlo jako dlouhodobý praktik v oblasti psychiatrie
se v těchto záležitostech vyzná daleko víc než většina dnešních českých
prosaiků.
Ale nejen jmenované povídky stojí za čtení. Citujme z povídky
Výletníci: „Když totiž byla roku X v sovětském impériu krvavě potlačena
poslední polská revoluce, vedená a organisovaná v duchu katolicismu, nastala
po celém sovětském samoděržaví, které se nyní již rozkládalo po valné
většině světa, krutá persekuce křesťanů, zejména katolických, ale člověk
míní a Pán Bůh mění: Už to najednou dneska tak beznadějně nevypadá. Aby
čelila tomuto novém útlaku, rozšířila církev možnosti a způsoby udílení
svátostí do krajní míry (...) Jedním z těchto strategických obratů bylo
rozhodnutí, že mše svatá se smí sloužit nejen normálně na zemi, tj. na
vzduchu, ale i v kosmickém prostoru, pod vodou, ve vzduchu přímo, tj.
pomocí závěsných kluzáků apod., čeho se právě týkala zmíněná encyklika
Elementis“ (str. 46). A Křesadlo úspěšně rozvíjí řadu dalších pozoruhodných
příběhů, jejichž zápletku už prozrazovat nebudu.
Na závěr připomínku, že v Království českém je řada míst
kritických vůči postojům v mládí svazáckých spisovatelů, později vždy
na „správné straně“ stojících inteligentů. Tak soustředěný nápor kritiky
vůči nim jsem v jiné jeho knize dosud nezaznamenal. Autor právě to považoval
za důležité zdůraznit na začátku 90. let, kdy patrně své povídky připravoval
do tisku.
Tyto generace se se svou minulostí skutečně vypořádat nedovedly.
Je jich na to příliš mnoho a právě ta mnohost jim sebepoznání značně ztěžuje.
V oblasti literatury Křesadla ignorují a protože jsou těmi, kdo udává
jakýsi literárně-společenský tón, zůstává Křesadlo neznámým. Je to chyba,
protože právě on nám přímo před nos nastavuje zrcadlo, ve kterém můžeme
všichni najít ledacos poučného.
Křesadlovy knihy mohou vycházet mizerně vypravené, tak
jak se to děje a jak by si to např. u takového Kohouta či Kundery asi
jen těžko kdo dovolil. Naštěstí však vycházet mohou a my je můžeme číst.
(Z Jihovýchodní pošty ’97, upraveno)
© Zdeněk Mitáček; 1999
|
