Autoři Kontakt Texty - literární čtvrtletník Frogman - váš dýchací přístroj ve světě literatury Scriptorium - návrat na úvodní stránku

ZDENĚK MITÁČEK

Opuštěné království

(Jan Křesadlo: Království české a jiné polokatolické povídky, Votobia, Olomouc 1996, 144 stran)

Spisovatel Jan Křesadlo boří ve svých knihách mnoho kašírovaných mýtů XX. století. Není ovšem ani z daleka nějakým „filosofem s kladivem“ (a srpem, chtělo by se často dodat). Jeho význam spočívá v tom, že při svém prověřování záležitostí našeho století dovede citlivě oddělit podstaty věcí od (ideologických) představ o nich.

Janu Křesadlovi zásluhou nakladatelství Ivo Železného, Host a Votobia vyšlo od roku 1989 okolo desítky knih. Četl jsem z nich zatím asi polovinu, román Fuga trium, novely Vara Guru a La Calle Neruda, nyní povídky Království české, zápisy Dvacet snů a sbírku Zvonohlásek, vydanou ještě v exilu. Jsou to publikace bez doslovů, bez redakčních poznámek (kromě Fugy trium, Host, 1990). Ohlédnutí za nimi mě vede k zamyšlení nad Křesadlem jako autorem skrytým. Kritikem, který se tomuto autorovi dosud soustavněji věnoval, je Vladimír Novotný. Z jeho recensí je však patrno, že řadě problémů, o nichž Křesadlo píše, kritik vůbec nerozumí. Smysl jeho textů je velmi sporný – příkladem může být konfusní recense právě Polokatolických povídek v Lidových novinách z 1. 3. 1997.

Křesadlo začal publikovat u Škvoreckého v Torontu v osmdesátých letech, v době, kdy se věkem blížil k padesátce. V české literatuře od začátku působil dojmem nezvaného hosta. Zde totiž kritici své články o svých autorech už napsali a nyní je jen obměňují podle potřeb doby. Křesadlo do jejich schémat nezapadl, byl vzdálený a cizí, nikdo nepočítal s tím, že by někdy mohl přijet.

Nakladatelství Votobia za Království české na rozdíl od Novotného nemohu pochválit. Nenápaditá obálka skrývá sešit, který je „slepý“ (tedy bez tisku). Je použit laciný, nekvalitní papír. Práce s textem je odbytá, zůstalo několik neopravených chyb, které by asi neměly být vůbec, pokud chce kritik chválit vydavatele. Opět chybí redakční poznámka, není patrné, kdy byly povídky napsány a z jakého období autorovy tvorby pochází. Cena takto vydané publikace je ovšem co nejvyšší, jak odpovídá zdejší formě kapitalismu. Text na záložce hlásá: „Sestup do Křesadlova světa znamená pro náročného čtenáře účast na inteligentní literární hře, Křesadlo však nenudí ani milovníky dějově nabitých stories.“ Patrně aby se dalo najevo, že je to knížka pro každého... To už kdysi edice typu „Čtení na dovolenou“ vycházely lépe upravené.

Jedenáct povídek Království českého se tematicky váže k době 50. let. Jejich pohled je osobitý a radikální. Období socialismu je Křesadlovi obdobím asijské despocie v Evropě. Křesadlo myšlenku socialismu zásadně odmítá, zároveň ale necítí potřebu navrhovat jakýkoliv jiný společenský systém. Obhajuje politické systémy umožňující žít člověku ve svobodě, při svobodném uplatňování jeho schopností. Brání demokracii – ne však jako setrvalý stav, ale jako cestu. Před nebezpečím přeměnění demokracie v cosi zkostnatělého uniká např. tím, že se v řadě míst svých knih staví velmi skepticky k českému zveličování přínosu první republiky. Viz jeho Masarik – Masák ve Fuze trium, kde výsměch dopadá na ty, kdo si potřebují činit modly z jakéhokoli výrazného jména. Viz pokrokářský švec Papučka z Vara Guru. Ostrou polemiku s politikou třeba demokratických velmocí, které dokáží obchodně podporovat nejhorší „nedemokraty“, je možno objevit ve Fuze trium.

Autorův individuální pohled na věci tohoto světa ve spojení s rozsáhlým historickým povědomím se ukazuje jako způsob, jakým je možno skutečně se k něčemu dobrat. Řada spisovatelů dnes jako by psala s přesvědčením, že přesně ví, co se od nich očekává, a tomu se pak snaží vyhovět; nebo „jít proti tomu“. Většinou je obojí stejně prázdné. Křesadlovy povídky působí přirozenějším dojmem. Působí dojmem, že čtenář nechce nic. Křesadlo díky tomu nepíše nic zbytečného, pouze jednoduše a lehce vypráví. Řada jeho povídek je sice dialogem se čtenářem – ale tento dialog se nevnucuje, není obtížný. Jistě, ne ve všech povídkách dovedl své kvality naplnit stejnou měrou.

Pro Polokatolické povídky platí, že z nich nikdo není vyloučen. Maně se mi připomíná Jakub Deml, jako jeden z mála spisovatelů, o jejichž dílech by bylo možné říci totéž. Křesadlo ovšem neušetří ani Demla, jeho deníky jsou prý plné „oplzlostí“. Ačkoliv si jinde neodpusí ani ten nejostřejší citát, z Demla necituje. Jsou to zkrátka zmínky pro popuzení lidí z davů. Ironická poznámka nemine ani Durycha.

Nezastavuje se ani před sebou samým jako vypravěčem. Povídky jsou sice zřejmě autobiografické, ale autor se svými zážitky zachází jinak, než je dnes zvykem. Důsledně vytváří literární postavy, a ty, ne vypravěč, jsou nositeli děje. Třebaže tedy vychází ze své biografie, ve svém vyprávění se ztrácí, zůstává jaksi za svým dílem. V porovnání se záplavou dnešní literatury o sobě – a většinou už o ničem dalším, je to postup, který vzbuzuje sympatie.

Dominantami souboru jsou povídky Sebektritika, Čtenář not, Jedno ráno a večer v životě Cypriána Belvy. V povídce Sebekritika se ve vedlejším motivu sci-fi příběhu objeví vyznání, že i v tom nejodlidštěnějším, třeba až „strojovém“ systému lze objevit cosi positivně lidského a že právě to nakonec převáží. Že má smysl po tom pátrat a odhalovat to. Povídka popisuje dění v mládežnickém kroužku na FF KU kdysi na začátku 50. let. Jedna z členek kroužku se při „kolečku sebekritiky“ dozná k víře v Krista – a strhne se neuvěřitelný cirkus, při kterém se přítomní o překot snaží toto doznání ututlat, vzhledem k sympatiím, které v nich už dříve vyvolala. Křesadlo šokuje řečí „dělnického kádra“ Čurdy: „No, tedy, že, a co má bejt! (...) Já myslím, Duňo, že to je nakonec tvoje soukromá záležitost, vo který si nám nemusela ani říkat – a že jó – já myslím, soudruzi, abysme to prostě neříkali dál a po tento – po prdeli. (...) Podívejte! (...) My tady soudružku, že jó, známe a víme, jaká je to dobrá holka, ale kdyby se to dověděly ňáký ty svi-, já myslím soudruzi nahoře, že by to taky nemuseli pochopit – zkrátka zatlučem mlejn a je to! –“ (str. 81). Schůzka vrcholí tím, že se členové kroužku obrátí na komentátora celého dění, rovněž věřícího, ale v přísném utajení; aby o tom nikde nemluvil.

V povídce Čtenář not vzpomíná vypravěč na ženu, s níž se kdysi dávno setkal. Vzpomínky jsou mu zároveň příležitostí k polemice s katolickými pseudomodernisty, kteří se již ocitli na pranýři v některých ze Dvaceti snů a také ve Vara Guru. Málokdo se těmto lidem dokáže tak zhluboka vysmát jako Křesadlo a přitom je to tak potřebné. Křesadlo je hluboce věřící a zároveň vyznavač dřívější, latinské liturgie. Ve Čtenáři not se nenápadně splétají motivy ztracené krásy a lásky možné kdesi ve vypravěči vzdáleném čase, při vzájemných ozvěnách a zrcadleních naplňují souzvuk celku. Není to „rafinovaná literární hra“ ani „dějově nabitá story“, jak píše reklamní teoretik Votobie, ale přesvědčivé vyprávění o záležitostech tohoto světa.

Jedno ráno a večer v životě Cypriána Belvy je povídkou o člověku těžce stíhaném, jak na něj naloženou psychickou zátěží, tak také dobou, ve které musí existovat. Opět se čtenáři dostává exkurse hluboko pod povrch všedních slov, musí se zamyslet nad komplikovaností životní situace člověka v krisi. Křesadlo jako dlouhodobý praktik v oblasti psychiatrie se v těchto záležitostech vyzná daleko víc než většina dnešních českých prosaiků.

Ale nejen jmenované povídky stojí za čtení. Citujme z povídky Výletníci: „Když totiž byla roku X v sovětském impériu krvavě potlačena poslední polská revoluce, vedená a organisovaná v duchu katolicismu, nastala po celém sovětském samoděržaví, které se nyní již rozkládalo po valné většině světa, krutá persekuce křesťanů, zejména katolických, ale člověk míní a Pán Bůh mění: Už to najednou dneska tak beznadějně nevypadá. Aby čelila tomuto novém útlaku, rozšířila církev možnosti a způsoby udílení svátostí do krajní míry (...) Jedním z těchto strategických obratů bylo rozhodnutí, že mše svatá se smí sloužit nejen normálně na zemi, tj. na vzduchu, ale i v kosmickém prostoru, pod vodou, ve vzduchu přímo, tj. pomocí závěsných kluzáků apod., čeho se právě týkala zmíněná encyklika Elementis“ (str. 46). A Křesadlo úspěšně rozvíjí řadu dalších pozoruhodných příběhů, jejichž zápletku už prozrazovat nebudu.

Na závěr připomínku, že v Království českém je řada míst kritických vůči postojům v mládí svazáckých spisovatelů, později vždy na „správné straně“ stojících inteligentů. Tak soustředěný nápor kritiky vůči nim jsem v jiné jeho knize dosud nezaznamenal. Autor právě to považoval za důležité zdůraznit na začátku 90. let, kdy patrně své povídky připravoval do tisku.

Tyto generace se se svou minulostí skutečně vypořádat nedovedly. Je jich na to příliš mnoho a právě ta mnohost jim sebepoznání značně ztěžuje. V oblasti literatury Křesadla ignorují a protože jsou těmi, kdo udává jakýsi literárně-společenský tón, zůstává Křesadlo neznámým. Je to chyba, protože právě on nám přímo před nos nastavuje zrcadlo, ve kterém můžeme všichni najít ledacos poučného.

Křesadlovy knihy mohou vycházet mizerně vypravené, tak jak se to děje a jak by si to např. u takového Kohouta či Kundery asi jen těžko kdo dovolil. Naštěstí však vycházet mohou a my je můžeme číst.

(Z Jihovýchodní pošty ’97, upraveno)

© Zdeněk Mitáček; 1999




[ rukopisy ] [ texty ] [ potápěč ] [ kotrla.com ] [ scriptorium ]

CNW:Counter
od 19. 9. 2002

TOPlist