 |
ZDENĚK MITÁČEK
Slovem do prostoru
(Ivan Diviš: Slovem do prostoru, Fragment, Bratislava 1993, 245 stran)
Kniha básníka Ivana Diviše nazvaná Slovem do prostoru je knihou rozhlasových
esejí, které autor napsal a přednesl v rámci programu Gong na rádiu Svobodná
Evropa v letech 1989-93.
„Nejlepším ze všech myslitelných rozhovorů je oboustranně klidný,
kdy je zřejmé, že jak jedna, tak druhá strana jsou si vědomy odkud a kam...“
říká Ivan Diviš v jedné z těchto esejí a tato věta by mohla být předznamenáním
úvah o jeho knize, která, ač je to okamžitě technicky nemožné, nechce
být monologem, ale snaží se být rozhovorem s každým z oslovených posluchačů.
Knihu uvádí úvahy o obecnějších tématech: Literatura, Jazyk, Humor, Píseň,
popěvek, dryák, poesie, Tvůrce a charakter, Komunikace, Lidská vzájemnost,
Autonomní morálka, Vesmír – kosmos, ale také: Velkoměsto, Alkohol, Nuda,
Devastace... Později se Diviš rozhovoří o otázkách umělecké tvorby. Tuto
řadu úvah zahajuje zamyšlení nad Eposem o Gilgamešovi, pak před čtenářem
vyvstávají obrazy z Danta, Dostojevského; Jacka Londona, L. N. Tolstoje,
Franze Kafky, Johna Keatse a dalších klasiků. Z našich spisovatelů věnuje
svou pozornost především K. H. Máchovi, Jiřímu Ortenovi, Karelu Poláčkovi,
samostaných úvah či zamyšlení se dostane Janu Zábranovi, Josefu Jedličkovi,
Janu Patočkovi, opatu Anastázi Opaskovi a dalším.
Literární událost z této knihy činí nejen četnost a osobitost těchto
pohledů, ale především autorova vhlédnout do spletitých dějů dneška, proniknout
těkavým povrchem naší přítomnosti. Diviš se řadí k vybrané společnosti
objevitelů významu, k těšitelům zmatených a znejistěných srdcí. Rozhodně
však není objevitelem snadných pravd. Uprostřed moderního světa – se zrychlením
dopravy a komunikace náhle tak rozlehlého a zároveň jakoby vyprázdněného,
hledá lidské rozměry, prostor k přežití. Ten nachází často ve vzpomínkách
(na Prahu z roku 1932 vzpomíná jako na velké město, ne velkoměsto), nachází
jej v drobných denních zprávách o něčem dobrém (jež se ovšem objevují
zřídkakdy), nachází jej u lidí sobě blízkých. Tam, kde se od obecných
věcí dostává k literatuře, často postupuje tak, že prostě převypráví děj
knihy zcela či zčásti, nebo jen některý úryvek a pak připojí svou vzpomínku,
zkušenost, poznatek, uvede málo známou a přitom podstatnou souvislost.
Knihu protkává obava o existenci člověka, o zachování obyvatelného světa
a o jeho podobu. Diviš vidí mnoho věcí ohrožených, uvědomuje si, že mnoho
dobrých věcí dnes hyne bez náhrady. Je také silně zneklidněn úbytěmi významu
slov. Právě jazyk je mu totiž jedním z nejvýznamějších prostředků lidské
vzájemnosti. Připomene umělce, jejichž dílo je mu zázrakem (Mozarta, Shakespeara),
mimochodem, o zázracích říká: „Kde je slovo musí být i věc.“ Zastaví
se nad legendárními knihami české literatury, připomene m.j. Herbenovu
sedláckou epopej. O Poláčkovi, ve kterém vidí autora tragického, řekne:
„Žádný z jeho hrdinů nežije, jen pseudokomunikuje s pseudobližním skrze
frási, ouřeky, banality a novinové titulky.“ U Zábrany mluví o nedosažitelnosti
štěstí, ale ono přece existuje, i když snad opravdu ne napevno, nastálo,
ač mizí a je možná nedosažitelné – vůlí.
Jedním z vrcholů knihy je úvaha nazvaná Episoda anebo překlenující princip,
což je otázka, kterou Diviš klade věčnosti a osudu. Brání se tam roztříštění
existence člověka do mlhoviny rozptýlených přání, úvah a činů, směřujících
k dosažení krátkodobých cílů, poukazem na jiný způsob žití. Na způsob,
který nemusí být navenek nijak výjimečný, a který spočívá v přijetí životních
úkolů v intencích nadosobních hodnot, v přijetí daného místa, daného poslání.
Právě takové směřování označuje za skutečně naplňující lidský osud.
Kniha končí úvahou o tom, co bylo dáno Divišově generaci prožít. Dovedeme
vůbec procítit drtivou tíhu těchto zkušeností? Diviš se v závěru své knihy
sklání před velkým a nepostradatelným tajemstvím: tajemstvím člověka sebe
sama nejvíce ohrožujícího, neustále se proviňujícího, klopýtajícího, nepoučitelného.
Považuji tuto visi za velkou výzvu k pochopení sebe sama i ostatních lidí.
Polemika? Z množství podnětů, které kniha poskytuje vytkl bych v krátkosti
některá sporná místa. Jedno z nich je tam, kde se autor zabývá českým
středověkem. Sporné je jeho pro–husitství i názory na některé české světce.
Sporný je i Divišem opakovaně zdůrazňovaný Dostojevského ateismus. Kniha
obsahuje i několik faktických nepřesností – v kvantitativních údajích
se občas objevuje nápadné zveličování. Za těmito nepřesnostmi ovšem není
možno nevidět gesto autora, jenž chce pouze mluvit o důležitých věcech,
ne dosahovat dokonalosti ve faktické přesnosti.
Klíč k tomu, jak si odnést to podstatné z Diviše, je možná tam, kde autor
popisuje své první zážitky z návštěvy Prahy po více než 20ti letém exilu.
Vrací se do Prahy opravdu jako člověk zvenku a zároveň ne jako člověk
cizí. Vrací se do svého evidentního domova a pokouší se, snad aby zakryl
přirozené rozpaky z návratu, všechno hned rozsoudit. Pozoruje ještě dobře
zachovalé zbytky světa, o kterém se celou tu dobu dovídal ze zákonitě
vždy zkreslených zpráv a referencí. Polovinu vlády marxismu u nás sice
zažil, ale i tak je mnohým vyveden z míry, šokován, udiven – stejně tak
na opačné straně mohou údiv vyvolat některé jeho výroky: lidé, co tu žili
však žijí dál, jejich osudy se odvíjejí přirozeným tempem a doba, po kterou
byly jejich bytosti stravovány nesvobodou míjí jen pomalu (i Divišovým
přičiněním se snad tito lidé nerozplynou úplně v globální civilizaci,
ale zůstanou sví a patřící k této zemi).
Některé Divišovy výroky bývají proti němu stavěny – z knihy Slovem do
prostoru jako by vyplývalo, že vidí některé lidi, pachatele neslýchaných
křivd, které se u nás děly (neboť je velkou křivdou, když není svoboda
psát, číst, učit se a doopravdy pracovat, byť si to všichni neuvědomují),
ne jako skutečné osoby, ale že mu splývají v odosobněné „síly“, v pouhé
vykonavatele moci. Pro něž není v jeho Čechách místo. Nepovažuje je za
skutečné osoby. Snad i proto tak tvrdá slova na jejich adresu.
Diviš ve Slovech do prostoru říká: „... je možné, že jsou lidé mizerové,
že jednají podle, a že každý, a to zejména, klade do popředí sebe a vlastní
interesy. To však neznamená, že by nebyl vřetězen do nekonečného řetězu
lidské vzájemnosti. Znamená to a musí to znamenat, že na světě se denně
děje padesát miliard positivních věcí ... třistamiliard positivních konů
a teprv někde vzadu, v přítmí, oněch dvacet třicet svinstev, které nám
připravují zas speciální snídani...“
Pojímání lidské sounáležitosti v dobrém a zároveň úzkostlivě prožívané
vědomí lidské nedokonalosti a v podstatě porušenosti, které se ve Slovech
do prostoru objevuje, je hluboce rozporné, ale tyto jednotlivé krajnosti
se nijak nevylučují, a jsou jedním z nejvýznamnějších činitelů umocňujících
rozměry celé knihy.
(Z Jihovýchodní pošty ’94, upraveno)
© Zdeněk Mitáček; 1999
|
