Autoři Kontakt Texty - literární čtvrtletník Frogman - váš dýchací přístroj ve světě literatury Scriptorium - návrat na úvodní stránku

ZDENĚK MITÁČEK

Slovem do prostoru

(Ivan Diviš: Slovem do prostoru, Fragment, Bratislava 1993, 245 stran)

Kniha básníka Ivana Diviše nazvaná Slovem do prostoru je knihou rozhlasových esejí, které autor napsal a přednesl v rámci programu Gong na rádiu Svobodná Evropa v letech 1989-93.

„Nejlepším ze všech myslitelných rozhovorů je oboustranně klidný, kdy je zřejmé, že jak jedna, tak druhá strana jsou si vědomy odkud a kam...“ říká Ivan Diviš v jedné z těchto esejí a tato věta by mohla být předznamenáním úvah o jeho knize, která, ač je to okamžitě technicky nemožné, nechce být monologem, ale snaží se být rozhovorem s každým z oslovených posluchačů.

Knihu uvádí úvahy o obecnějších tématech: Literatura, Jazyk, Humor, Píseň, popěvek, dryák, poesie, Tvůrce a charakter, Komunikace, Lidská vzájemnost, Autonomní morálka, Vesmír – kosmos, ale také: Velkoměsto, Alkohol, Nuda, Devastace... Později se Diviš rozhovoří o otázkách umělecké tvorby. Tuto řadu úvah zahajuje zamyšlení nad Eposem o Gilgamešovi, pak před čtenářem vyvstávají obrazy z Danta, Dostojevského; Jacka Londona, L. N. Tolstoje, Franze Kafky, Johna Keatse a dalších klasiků. Z našich spisovatelů věnuje svou pozornost především K. H. Máchovi, Jiřímu Ortenovi, Karelu Poláčkovi, samostaných úvah či zamyšlení se dostane Janu Zábranovi, Josefu Jedličkovi, Janu Patočkovi, opatu Anastázi Opaskovi a dalším.

Literární událost z této knihy činí nejen četnost a osobitost těchto pohledů, ale především autorova vhlédnout do spletitých dějů dneška, proniknout těkavým povrchem naší přítomnosti. Diviš se řadí k vybrané společnosti objevitelů významu, k těšitelům zmatených a znejistěných srdcí. Rozhodně však není objevitelem snadných pravd. Uprostřed moderního světa – se zrychlením dopravy a komunikace náhle tak rozlehlého a zároveň jakoby vyprázdněného, hledá lidské rozměry, prostor k přežití. Ten nachází často ve vzpomínkách (na Prahu z roku 1932 vzpomíná jako na velké město, ne velkoměsto), nachází jej v drobných denních zprávách o něčem dobrém (jež se ovšem objevují zřídkakdy), nachází jej u lidí sobě blízkých. Tam, kde se od obecných věcí dostává k literatuře, často postupuje tak, že prostě převypráví děj knihy zcela či zčásti, nebo jen některý úryvek a pak připojí svou vzpomínku, zkušenost, poznatek, uvede málo známou a přitom podstatnou souvislost. Knihu protkává obava o existenci člověka, o zachování obyvatelného světa a o jeho podobu. Diviš vidí mnoho věcí ohrožených, uvědomuje si, že mnoho dobrých věcí dnes hyne bez náhrady. Je také silně zneklidněn úbytěmi významu slov. Právě jazyk je mu totiž jedním z nejvýznamějších prostředků lidské vzájemnosti. Připomene umělce, jejichž dílo je mu zázrakem (Mozarta, Shakespeara), mimochodem, o zázracích říká: „Kde je slovo musí být i věc.“ Zastaví se nad legendárními knihami české literatury, připomene m.j. Herbenovu sedláckou epopej. O Poláčkovi, ve kterém vidí autora tragického, řekne: „Žádný z jeho hrdinů nežije, jen pseudokomunikuje s pseudobližním skrze frási, ouřeky, banality a novinové titulky.“ U Zábrany mluví o nedosažitelnosti štěstí, ale ono přece existuje, i když snad opravdu ne napevno, nastálo, ač mizí a je možná nedosažitelné – vůlí.

Jedním z vrcholů knihy je úvaha nazvaná Episoda anebo překlenující princip, což je otázka, kterou Diviš klade věčnosti a osudu. Brání se tam roztříštění existence člověka do mlhoviny rozptýlených přání, úvah a činů, směřujících k dosažení krátkodobých cílů, poukazem na jiný způsob žití. Na způsob, který nemusí být navenek nijak výjimečný, a který spočívá v přijetí životních úkolů v intencích nadosobních hodnot, v přijetí daného místa, daného poslání. Právě takové směřování označuje za skutečně naplňující lidský osud.

Kniha končí úvahou o tom, co bylo dáno Divišově generaci prožít. Dovedeme vůbec procítit drtivou tíhu těchto zkušeností? Diviš se v závěru své knihy sklání před velkým a nepostradatelným tajemstvím: tajemstvím člověka sebe sama nejvíce ohrožujícího, neustále se proviňujícího, klopýtajícího, nepoučitelného. Považuji tuto visi za velkou výzvu k pochopení sebe sama i ostatních lidí.

Polemika? Z množství podnětů, které kniha poskytuje vytkl bych v krátkosti některá sporná místa. Jedno z nich je tam, kde se autor zabývá českým středověkem. Sporné je jeho pro–husitství i názory na některé české světce. Sporný je i Divišem opakovaně zdůrazňovaný Dostojevského ateismus. Kniha obsahuje i několik faktických nepřesností – v kvantitativních údajích se občas objevuje nápadné zveličování. Za těmito nepřesnostmi ovšem není možno nevidět gesto autora, jenž chce pouze mluvit o důležitých věcech, ne dosahovat dokonalosti ve faktické přesnosti.

Klíč k tomu, jak si odnést to podstatné z Diviše, je možná tam, kde autor popisuje své první zážitky z návštěvy Prahy po více než 20ti letém exilu. Vrací se do Prahy opravdu jako člověk zvenku a zároveň ne jako člověk cizí. Vrací se do svého evidentního domova a pokouší se, snad aby zakryl přirozené rozpaky z návratu, všechno hned rozsoudit. Pozoruje ještě dobře zachovalé zbytky světa, o kterém se celou tu dobu dovídal ze zákonitě vždy zkreslených zpráv a referencí. Polovinu vlády marxismu u nás sice zažil, ale i tak je mnohým vyveden z míry, šokován, udiven – stejně tak na opačné straně mohou údiv vyvolat některé jeho výroky: lidé, co tu žili však žijí dál, jejich osudy se odvíjejí přirozeným tempem a doba, po kterou byly jejich bytosti stravovány nesvobodou míjí jen pomalu (i Divišovým přičiněním se snad tito lidé nerozplynou úplně v globální civilizaci, ale zůstanou sví a patřící k této zemi).

Některé Divišovy výroky bývají proti němu stavěny – z knihy Slovem do prostoru jako by vyplývalo, že vidí některé lidi, pachatele neslýchaných křivd, které se u nás děly (neboť je velkou křivdou, když není svoboda psát, číst, učit se a doopravdy pracovat, byť si to všichni neuvědomují), ne jako skutečné osoby, ale že mu splývají v odosobněné „síly“, v pouhé vykonavatele moci. Pro něž není v jeho Čechách místo. Nepovažuje je za skutečné osoby. Snad i proto tak tvrdá slova na jejich adresu.

Diviš ve Slovech do prostoru říká: „... je možné, že jsou lidé mizerové, že jednají podle, a že každý, a to zejména, klade do popředí sebe a vlastní interesy. To však neznamená, že by nebyl vřetězen do nekonečného řetězu lidské vzájemnosti. Znamená to a musí to znamenat, že na světě se denně děje padesát miliard positivních věcí ... třistamiliard positivních konů a teprv někde vzadu, v přítmí, oněch dvacet třicet svinstev, které nám připravují zas speciální snídani...“

Pojímání lidské sounáležitosti v dobrém a zároveň úzkostlivě prožívané vědomí lidské nedokonalosti a v podstatě porušenosti, které se ve Slovech do prostoru objevuje, je hluboce rozporné, ale tyto jednotlivé krajnosti se nijak nevylučují, a jsou jedním z nejvýznamnějších činitelů umocňujících rozměry celé knihy.

(Z Jihovýchodní pošty ’94, upraveno)

© Zdeněk Mitáček; 1999




[ rukopisy ] [ texty ] [ potápěč ] [ kotrla.com ] [ scriptorium ]

CNW:Counter
od 19. 9. 2002

TOPlist