 |
ZDENĚK MITÁČEK
Tucet snů
(Eduard Zacha: O skryté slávě, Vetus Via, Vranov nad
Dyjí 1994, nestránkováno)
Po zatím spíše jen symbolických ukázkách v literárních
časopisech dostává se před širší publikum první větší ukázka z tvorby
Eduarda Zachy (*1951). Zacha je jedním z trojice autorů známých z dob
olomoucké samizdatové edice Texty přátel, na které pracoval spolu s Petrem
Mikešem a Rostislavem Valúškem. Je to kniha – sbírka snů O skryté slávě
vydaná letos v červnu péčí nakladatelství Vetus Via. Dvanáct snů, které
sbírka obsahuje, pochází z časového období let 1970 – 1981. Je znát, že
byly vybrány s opravdovou pečlivostí a odpovědností. Tvoří příběh cesty
jednoho člověka za pravdou. Tato cesta je těžká. Řekne se: cesta za pravdou.
Co to je? A také se řekne: A co až se tam dojde? Je to tak velký úkol,
že snad ani není v silách člověka jej dokončit. Ponechme tedy stranou
velká slova a mluvme raději o příběhu cesty člověka s otevřeným srdcem.
Někteří by si snad pomysleli, že s takovou cestou se nechodí na trh. Nechodí,
ale přece jen se někdy odvažuje. Sbírka O skryté slávě patří k takovým
odvážným sdělením. Odvážným, zároveň pokorným a jistě dlouho zvažovaným.
Již dříve mohli sbírku znát autorovi přátelé, ale tiskem vychází teprve
nyní, řadu let po dataci posledního ze zapsaných snů.
Co především, kromě síly a jasnosti náboženského poznání
lze nalézt v těchto snech: zpozorněme... Aby se vůbec mohly uskutečnit
(zdát se), bylo Eduardu Zachovi nutno znát a dodržovat řád života ve víře.
Nemyslím vnější, nesprávně pochopený řád – deformovaný v pouhý rituál,
který tak tíží život i mysl mnohých. Ale onen jednoduchý a přirozený řád,
který je živou cestou, a který naplňuje náboženské úkony a předpisy církve.
V serii snů již první (Orel) je velmi významný a v nejlepším slova smyslu
provokativní. Otevírá dotazování po tom, o čem vlastně sen je. Sen o silách,
které má člověk k obraně vlastní duše – ale to je jen jednoduchý opis,
za nímž vyvstává celá řada otázek. Krátký a střídmý zápis navozuje situaci
blízkou každému člověku. Za nejstrašlivější je možno považovat sen o Apokalypse:
Apokalypsa je viděna především jako odcizení, nemožnost jakékoli komunikace.
„Všechny prostory jsou veřejné...“ lidé odhlíží, utíkají a zahlušují
se umělými náhražkami a preparáty skutečné komunikace. Snaží se před nekonečnou
otevřeností prostoru ukrýt ve stěnách, tedy logicky pod zemí!
Sbírka obsahuje také celou řadu snů o naději, jak je řečeno
v posledním z nich. Je to sen O chudých, Milost, titulní O skryté slávě,
Cesta. Pohnutím naplňuje čtenáře sen O chudých: postava Jana Zahradníčka
vlekoucího v dětském kočárku potrhané vydání svých knih a pak Jana Čepa
– sen z roku 1976 evokuje skrytost těchto osobností české literatury ještě
v nedávné minulosti. Kdo by o nich řekl, že jsou chudí? A přece, podle
všech vnějších měřítek se jimi jeví být... Ve sbírce je zařazen také sen
o skupině přátel (Hranice). Ve snové podobě filosofa Josefa Šafaříka –
na hranici či básníka Jiřího Kuběny tančícího pitoreskně vyhlížející tanec
velké úzkosti a zoufalství rozezná čtenář některé okolnosti jejich lidského
putování a tvorby.
V mottu knihy se píše: Ve snu se otevírá duši opona Tajemství.
V podobě, které často není snadné porozumět, a vposledku dokonale to není
ani možné, chtělo by se dodat. Na tomto místě patří dík všem zúčastněným,
jak autorovi, tak editorům za to, jak přehledným dojmem kniha působí.
Na tomto dojmu se podílí také doslov Jiřího Kuběny, v němž je komentářem
k jednotlivým snům a ke snění (z Kuběnova katolického hlediska) vůbec
poskytnuto průvodcovství čtenáři, který se v dané tématice (taková už
je doba) nemusí nejlépe orientovat. Doplněna je souvislost literární,
poukaz na příbuznost zápisů snů Zachových a díla Můj očistec Jakuba Demla.
Připomeňme, že se ještě nabízí srovnání se sbírkou snů Jana Křesadla (Dvacet
snů, Host, Brno 1992). Stylový ráz knihy podtrhuje přiložený grafický
list Rostislava Valúška („stříbrotisk“ na černém kartonu). Je jisté, že
obsah zapsaných snů si musí objevit každý čtenář sám. A nakolik tyto sny
dosahují až k něčemu, co je obecné (a v tom je jejich nesnadná přehlednost),
natolik bude toto objevování pro každého čtenáře záležitostí osobní a
pro každého odlišnou. Ještě dodejme, že jsme vypátrali následující zatím
publikované ukázky z díla Eduarda Zachy:
Studii Slovo o Janu Čepovi v Proglasu č.2, 1990; ukázku z knihy O skryté
slávě v Proglasu č. 4, 1990 (beze změn oproti knize) a povídku Dlouhá
chvíle ve sborníku Bítov svazek IV., ze září 1992.
(Z Jihovýchodní pošty ’94, upraveno)
© Zdeněk Mitáček; 1999
|
