|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
||||||
|
|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|||
|
|
||||||||
|
DANIEL RUŠARDĚDEČEKDědečka si téměř nepamatuji. Zemřel, když jsem byl malý. Až teprve nedávno se mi něčím připomenul. Jedná se vlastně o pár vzpomínek, které se ke mně často vrací. Vybavují se však stále jasněji. Už to není pár nepatrných černobílých okamžiků, ale celý obraz sytých a vyrazných barev. Obraz dědečka, kterého obdivuji a bojím se zároveň. Dědeček byl básník. Miloval poezii. Doma měl bohatou knihovnu - sbírky od francouzských básníků až po ruské a německé verše. Poezii se věnoval celý život, ale nikdy jí neživil. Dávala mu radost a smysl života. Nic víc, nic míň. Když jsem s ním trávil prázdniny, vykládal mi staré legendy, které spojovaly mnohé knihy. Básníci se k nim často vraceli, protože nové a nové čtení jejich tajů jim umožňovalo vstoupit do samotných příběhů. Tvrdil, že opravdoví básníci milovali, když se sami stali součástí těch legend. Při procházkách svou krajinou mi často vyprávěl o životech básníků. Mnozí byli chudí a v mládí zatracováni, jiní zase bohatší a plně se těšili společenskému uznání, které se jim dostávalo. Jejich životy byly opředeny záhadnou rouškou tajemství, která tak dala vzniknout pověstem o chování básníků, o jejich dobrých a špatných vlastnostem. Sami básníci tak neunikli, stejně jako jejich verše, mýtům o své nadpřirozenosti. Dědeček říkal, že se jim tak splnil sen o vlastních příbězích a lidé o nich mohli stále mluvit. Jeden se stal básníkem náhodou. Prý dobře maloval a pod svůj obraz napsal verš. Kamarádi se ho ptali odkud to má a on, že to napsal sám. Prosili ho, aby napsal další a tak jim během pár měsíců přinesl celou knihu básní. Mluvil však i o tom, jak se básníci kvůli básním bouřili, zabíjeli nebo i byli zabíjeni. Další příběhy byly plné básnické nevyzpytatelnosti. Touha k ženám se střídala s nenávistí k nim. Nerozuměl jsem tomu přesně, upoutala mě barevnost jejich básnických životů. Nevěděl jsem nic o lásce k ženě, o nevěře, nerozumněl jsem ani poutu krve a slz. Mluvil i o tom, jak někteří básníci vraždili, když se chtěli zbavit své ženy, aby mohli získat srdce jiné. Aby její srdce, jako studnu, až po okraj mohli naplnit novými verši. O všech těch podivných lidech mluvil laskavě, s pochopením. Snad věděl, že je jedním z nich. Jednou mi vyprávěl o tom, jak cejch básníka dostávali už v mládí, aniž o tom tušili. To když jakýsi prazážitek jim zavíral dveře skutečnosti a vábil je do světa neznámého, ale rozkošného světa iluze a představivosti. Mnoho příběhů mi taky vyprávěl v noci, jen při svíčce. Občas s námi sedávala i babička, ale většinou brzy odešla. Byla starší než děda, byla taky dlouho a tězce nemocná a navíc si toho moc nepamatovala. Babička byla jiná než děda, nevěděla nic o poezii. Nevěděla, jakou moc může mít báseň a jaké kouzlo v ní může být uloženo. Netušila ani, že i báseň může dýchat. Jednou spálila dědečkovi všechny jeho básně. Básně, které neustále četl a psal. Přišel tak o své celé bohatsví. Bohatsví, které bylo tak pečlivě ukryto. Když se to dozvěděl, smutek mu nedovolil nic než mlčet. Byl neschopen mluvit a bránit se a schopen čehokoliv. Byl silný, ale bezbranný. Najednou se stával mýtem, jehož celá síla spočívala ve svém příběhu. Od rodičů jsem se později dozvěděl o babiččině smrti. Byl podzim, když jsme poprvé pokládali věnce na její hrob. Dědeček se stáhl do ústraní. Možná, že znovu začal tvořit své básně. Básně, které by vydržely i žár ohně. Ale to jsem si mohl jen myslet. O básnicích se mnou více nemluvil. A já se tak nikdy nedozvěděl, jak trpí básník. /1999/ |
|
|