 |
DAVID FILIPI
Tuhle jsem dostal od externího spolupracovníka, s kterým
si dobře rozumíme, běžnou otázku "Jak se máte?". Je to velmi často pokládaná
otázka, zvláště při setkání lidí, ať už se znají či nikoliv. Stala se
z ní fráze, která má začít rozhovor, jenž by pak měl plynout jakýmkoli,
spíše však přívětivým směrem. Také má budit dojem, že máme o dotyčnou
osobu zájem, že si s ní chceme nezávazně pohovořit.
A tak jsme stáli uprostřed rušné stavby, tam buldozer hrnul před sebou
kupu zeminy, tu rypadlo trhalo kusy asfaltu a támhle, tam dva dělníci
betonovali obrubníky a těch dvacet ostatních okolo se jen opíralo o pracovní
nářadí, které se jim jakoby náhodou a zázrakem objevilo v rukou a zřejmě
dumali nad tím, co Ti dva pracující musí ještě udělat, aby stavba byla
včas dokončena. Do tohoto hluku a čilého pracovního úsilí najednou mezi
mne a kolegu vyplula na povrch tato banální přátelská otázka. Po chvíli
přemýšlení nad tím, co odpovím, jsem začal, jsa dobře a filozoficky naladěn,
vysvětlovat, jaké jsou národnostní, kulturní a místopisné zvyky a rozdíly
v odpovídání. Svou překvapivě a nezvykle dlouhou složitou větou o pěti
slovech jsem načal zajímavý rozhovor, v němž mě můj kolega překvapil uvědomělou
logickou myšlenkou, která mě nikdy nenapadla, ale moc se mi líbí a jsem
ochoten jí věřit. V rozhovoru jsme totiž dospěli k tomu, že Češi mají
v povaze odpovídat na jednoduchou otázku "Jak se máte?" velmi složitým
a dlouhatánským výčtem stížností a kritiky. Kdežto například v Americe
či Kanadě se již rodí s odpovědí "Je mi fajn", i kdyby na chleba nebylo,
protože připustit něco jiného znamená ztrátu důvěryhodnosti a známku "normálnosti".
Já sám mám ověřeno od internetové známé jakže to v té Kanadě v takovém
případě chodí. A protože je to Češka, odpovídá občas Kanaďanům, že se
má nedobře a oni tam pak na ní zírají jako na nenormální bytost.
Ovšem v souvislosti s místopisnými rozdíly v odpovídání na tuto banální
otázku mi byly otevřeny oči do další temné komnaty, do další nadčasové
dimenze. Právě proto, že se v Kanadě, když jsme si jí vzali jako příklad,
mají vždycky všichni fajn, potřebuje každý takový "spokojený" jedinec
nejméně jednoho psychiatra. Kdežto u nás si ho vlastně děláme všichni
navzájem tím, že při setkání se známými rozebíráme především stinné stránky
našeho života, rozebíráme naše i jejich problémy, to co nás i je tíží
a postěžujeme si, čímž se vypovídáme, vylijeme si srdíčko. Má to tu výhodu,
že psychiatři se tak u nás, dokud tento stav setrvá, nikdy nemohou rapidně
rozmnožit. Važme si proto nebývalé soudržnosti našeho národa v této záležitosti,
stěžujme si jeden druhému navzájem a možná ještě častěji a více než dosud
a nehyřme zbytečně optimismem. Jinak bychom museli utrácet peníze za psychiatry
a to se při dnešní drahotě nevyplatí. Vždyť sousedi nebo známí nás vyslechnou
zadarmo!
Já sám, je to už pár let, jsem hledal nějakou univerzální a přitom originální
odpověď na otázku "Jak se máš?", která mi v mém pubertálním věku připadala
primitivní a nesmyslná a já nad ní vždy ohrnoval nos, protože pro mě představovala
zkostnatělou frázovitost dospěláků a dlouho mi trvalo, než jsem pochopil
její hlubší smysl a hluboko zakořeněnou krásu. Ovšem najít takovou odpověď,
která by navíc byla povětšinou i pravdivá, nebylo vůbec lehké. Nakonec
to samovolně přišlo ve chvíli, kdy můj mozek pracoval na necelých deset
procent, protože jsem měl pohled zrovna upřen na krásnou dívku.J A tak
dnes mohu a také mnohdy odpovídám po svém, tak pracně nalezeném "Umírám
pomalu, ale stárnu rychle." Do určité doby to bude vždy pravdivé a zároveň
se v těchto pár slovech skrývá jak skepse, tak i optimismus, který povzbudí.
Každý si z ní může vzít od každého něco dle jeho libosti.J Bohužel musím
naprosto dobrovolně a bez mučení přiznat, že to je jedna z mála mých a
mnou vyslovovaných vět, na které jsem pyšný.J
Když jsem ve středu 8.9.1999 uslyšel v médiích, že zítřejší
den bude dnem mnoha svateb, mírně řečeno jsem se podivil proč že to a
přitom se plácl dlaní do čela, což jsem neměl dělat, neb jsem si tím přivodil
lehký otřes mozku a přišel zas o pár mozkových buněk, které s ohledem
na jejich již tak malý počet, nezbytně potřebuji k přežití. Ale neudržel
jsem se, zapomněl se kontrolovat a dopadlo to jak to dopadlo. Nejméně
další dvě buňky jsou v nenávratnu. Ach jo. A kvůli takové.....
Následující den jsem se zcela zákonitě musel probudit do toho "magického"
dne s datem 9.9.1999, které, jak jsem se odpoledne opět z médií dozvěděl,
není pro člověka vlastně příliš příznivé. Spíše naopak. Škoda, že jsem
si to zkazil tím, že jsem zrovna ten den měl dobrou náladu. Když tedy
nastal ten velký, bůhví pokolikáté už v tomto roce, den "D", měl jsem
možnost se o zcela výjimečné a ojedinělé pravdivosti zprávy uvedené v
médiích přesvědčit na vlastní oči a také uši. I v našem malém městě se
odehrálo několik svateb. Městem projížděla troubící a houkající auta plná
svatebčanů, nebo je tu a tam bylo vidět, jak postávají venku v hloučcích.
Videokamery a fotoaparáty mnohdy dražší než samotná svatba samozřejmě
nechyběly. Dokonce mamonu datumu devítek podlehla i jedna moje známá,
jak jsem se později dozvěděl.
Nechci nikoho urazit, ani se nikoho dotknout, ani snížit magičnost "magického"
data, ale zajímalo by mě, zda-li si některé páry nenaplánovaly třeba početí
potomka či nedej bože rozvod (to opravdu nikomu nepřeji) například na
2.2.2002. Vždyť je to taky takové uhlazené, oku esteticky lahodící "magické"
datum naprosto k ničemu. Já osobně jsem se právě rozhodl, že se jednou
budu ženit v ještě "magičtější" den a to 2.2.2222.J
Hned na počátku musím upřesnit, že s identifikací tohoto
jména jsem měl nemalé problémy. A zatím jsou mi i nadále knihy tohoto
autora, ale i filmy podle nich natočené, utajené. Vlastně jen díky jedné
internetové známosti jsem si před časem uvědomil o koho zhruba jde. To
když mi ta internetová známost kdysi napsala, že si koupila knihu Michala
Viewegha "Povídky o manželství a sexu". Jako totální tupec a analfabet
jsem pak vypadal, když jsem se jí zeptal, cože je ten neznámý pisatel
z červené knihovničky zač. Naštvaně a s obrovským údivem, že neznám toho
jedinečného tvora, který se pohybuje po vlasti české, jsem byl nazván
neznabohem a dalšími podobnými slovy, které v člověku vyvolávají pocity
méněcennosti a jakési mentální zaostalosti. Po dlouhém škemrání a přemlouvání
mi bylo milostivě vysvětleno, že jde o významného českého spisovatele,
jednoho z nejlepších po roce 1989, který napsal například knihy "Báječná
léta pod psa" či "Výchova dívek v Čechách" podle nichž vznikly i stejnojmenné
celovečerní filmy.
Když mi tedy bylo podáno toto ponaučení, začal jsem se lépe orientovat.
Přesto jsem nebyl schopen k tomuto jménu přiřadit žádný obličej. Byť by
byl jakkoli slušně vypadající. Po ničem jsem se však ani dál nepídil a
nezjišťoval další podrobnosti, které by mě obohatily o nové poznatky a
pocit zadostiučinění. Nějak mě to prostě nevzalo za srdce. Narozdíl od
té dlouhovlásky co jsem tuhle zahlédl v parku.
Zlom nastal až 29.9.1999, kdy u nás tento pisatel besedoval na Staré radnici.
Ačkoliv jsem se opět projevil jako mizerný trenér ještě mizernějšího nebetyčně
líného týmu, jelikož jsem absolutně vynechal domácí přípravu, šel jsem
se té slavnosti docela rád a s velkou zvědavostí zúčastnit. A se vší úctou
a otevřeností musím říct, že se mi to líbilo. A nebylo to způsobeno, jak
bývá zvykem, jen příjemnou útulností půdních prostor Staré radnice či
kráskou vedle které jsem měl čest statovat jako zvíře. Celkově jsem se
bavil a byl to fajn večer. Michal Viewegh působil velmi příjemným dojmem.
Dokonce i trochu nesměle, ale jak sám s nadsázkou tvrdí, má image nesmělé
osoby nařízenu od svého nakladatele, aby se zvýšil prodej jeho knih. Z
tohoto tvrzení je zřetelně patrné, že humor mu není cizí a z toho mála
co jsem mohl poznat je asi tohle jediná věc, kterou si o něm dovolím tvrdit
s jistotou. Obličej Michala Viewegha se nakonec ukázal jako tuctový a
obyčejný, to znamená naprosto stejná kategorie, do které se řadím i já.
Jediným výrazným specifickým znakem pro identifikaci při případném policejním
stíhání by byly brejličky "lenonky".
Mým dalším závazkem navlečeným na nekonečný provázek s bezpočtem podobných
korálků po této besedě je, zkusit stihnout do konce tohoto mého současného
života, přečíst alespoň jednu knihu tohoto tolik opěvovaného "vypravěče
příběhů", který si po besídce v blízké vinárně obklopen fanynkami dal
k večeři palačinky, jejichž jistě lahodná sousta zapíjel suchým bílým
vínem. Teprve po přečtení některého jeho díla si dovolím o jeho umu udělat
osobní obrázek. Fejetony však píše báječné a tak se už těším.
Seděl jsem po tmě opuštěný pohodlně rozvalený v houpacím
křesle. Tma a prostor se okolo mě hypnotizujíc houpaly sem a tam, tam
a sem a pak zase sem a tam, tam a sem, pořád dokola. Nepřítomným pohledem
jsem bez mrknutí pozoroval za úplného ticha padající lijány deště, po
kterých má mysl šplhala do nebeské výše. Najednou se z nejtemnějšího nejčernějšího
kouta hnutí mysli ozvalo.
"Co jsi zač? Kdo ty jsi vlastně člověče?"
Bez překvapení s klidem v hlase, jako bych podobnou otázku očekával, jsem
si nahlas odpověděl.
"David. Příjmení si nechám pro sebe, ale někdy používám pseudonym Filipi.
Známí mi říkají Brepta."
"A člověče, odkud jsi?"
"Narodil jsem se v Ostrově v okrese Karlovy Vary, kde stále ještě pobývám.
S krátkou přestávkou už celých 27 let. Dodnes jsem nenastavil křídla hučícímu
větru a neodletěl se usadit do jiných končin. Tak bloudím dál v labyrintu
ostrova obklopeného zrádnými bažinami."
"Pracuješ? A baví tě něco?"
"Jistěže pracuji. Jako úředníček, ale nehrabu se jen v zaprášených papírech
a obálkách. Baví-li mě něco? Prakticky všechno co dělám v mimopracovní
době. Především četba, psaní, šachy, pasivně i aktivně hudba, sport a
pohyb vůbec, toulky přírodou, internet a můj nezávislý občasník zaručených
dezinformací zaměřený na amatérskou literaturu a humor nazvaný Fakta Kix.
A taky šachový Zpravodaj."
"Vypadáš zamyšleně. Co se stalo?"
"Nic neobvyklého. Někdo umřel."
"Přítel?"
"Ne. Ani ne."
"A kdo?"
"Nikdo zvláštní. Jen člověk."
"Víš jak se to stalo?"
"To netuším, ale vím, že k tomu stačí strašně strašně málo."
Zabil jsem ho. Zabil jsem člověka, kterého jsem ani
pořádně neznal. Jeho život tak jako mnoho jiných sice za moc nestál, takhle
mi to aspoň vždycky říkal, ale byl to přeci jen živý tvor. Dýchal, cítil
bolest či radost, měl přání a potřeby, tužby a představy. Ten člověk se
však ocitl náhle sám. Byl tak sám. Všemi odvrhovaný. Tak jsem ho prostě
zbavil toho prašivýho života. Až teď si po čase, kdy jsem měl možnost
o tom hlouběji přemýšlet, uvědomuji, že možná nechtěl odejít. Tak úplně
skončit. Přesto mě prosil, abych mu pomohl a tvrdil přitom, že mi mou
laskavost jednou oplatí až se já nebudu mít na koho obrátit. Uprosil mě
a já i přes veškeré zdráhání a i přesto, že jsem ho neznal, jsem vyhověl
plně jeho prosbám a ubil jsem ho. K smrti. Bylo to nepopsatelně hrozné.
Musel přitom cítit hrozná muka i když jeho tvář prozrazovala obrovskou
úlevu. Dlouze jsem ještě potom stál a díval se na to zvěrstvo. Ještě dnes
cítím jeho krev a zbytky tkání na svých rukou. Ještě dnes cítím jeho odcházející
duši, jeho výkřiky s bůh ví čím spojených myšlenek. Člověk by nevěřil
čeho je až schopen. Nejdřív jsem si myslel, že to bude snadné. Šlo přece
o člověka, kterého jsem neznal nebo poznal jen povrchně. Ale nebylo tomu
tak. Nejtěžší chvíle však přichází ihned poté. Poté co jsem zabil. Poté
co jsem zabil sebe. Poté co jsem zabil sebe kvůli tobě.
přišel šetrný a zdrcený posel
aby mi o tvém osudu pověděl
aby tvé dočasné odloučení mi zvěstoval
věř tomu nebo ne
ihned jakmile jsem to uslyšel
bylo mi na zvracení
bylo mi špatně po celém těle
byl jsem roztřesen
nevnímal jsem
jen jsem brečel
na památku ronil krokodýlí slzy
a vzpomínal a přemítal a žadonil
a posmrkával a mlčel a věděl že
musím tu bolest přebít
poprat se položit jí na lopatky
třeba ranní střevní nevolností uměle vyvolanou
třeba řvoucí smutnou uplakanou hudbou
třeba zvýšenou pracovní únavou
třeba uklidněnou soucitnou rituální sebevraždou
třeba vnitřní proměnou
vím že ti budu moci ještě říci několikrát
jak jsem tě měl upřímně rád
určitě se ještě uvidíme
kdesi tam
zatím sbohem a na brzkou shledanou
Ve vzdušném víru točí se v mračnech dokola
neuzavřená záležitost v uzavřené společnosti
ve vodním víru točí se ve vlnách dokola
věčná oběť pěšáka pro potřeby vyšších zájmů.
V jaderném víru točí se v atomech dokola
otazník nad bezcenným lidským životem
ve vzdušném víru točí se v prachu dokola
uschlé kvítí a spadané listí.
V ideovém víru točí se v myšlenkách dokola
podoba hledané země snů
v historickém víru točí se ve vteřinách dokola
zkázonosná důležitost politizujícího slova.
Ve vodním víru točí se v kapičkách dokola
nezměrná krása dívčího těla
ve vášnivém víru točí se v mukách dokola
romantika panenského přírodního kouzla.
Prostoupí tebou skrze
můj úd Mečem
Rozdělí tě ve dví
Ďábel Hříšný smilník
rozdováděnou vášní si tě spoutá
řemeny chtíče v přítmí
oblázky rouhání tě ukamenuje
Apokalypsa Ideálů Démonické Smrti.
Kříž vedle kříže
procházím kolem nich tiše
u každého se slzou pomodlím se
je jich na tisíce.
Kříž vedle kříže
překrývající se přímé linie
déšť vzpomínky z nich nikdy nesmyje
je jich na tisíce.
Kříž vedle kříže
symboly hrůz vzlyků a utrpení
bolest žen mužů a jejich dětí
absurdnost válek, jejich nesmyslnost bez řešení
absurdnost válek, jejich zbytečnost jen pro šílence k pobavení
absurdnost válek, jejich marnivost nic jiného to není
absurdnost válek, jejich hrůzostrašnost nechť vejde ve znamení
a přitom .....
je jich na tisíce.
|
