 |
STANISLAV ZATLOUKAL
HVĚZDY A SVÍCE
...Hvězdy a svíce kde svým jasem hoří
tichou temnotou noci
již slunce má ve své moci
cesty kol kříže tíhu smrti boří...
Když se František vracíval z noční směny z města, koupil si snídani v
nádražním bufetu a pojedl ve vlaku. V úschovně u zastávky si vyzvedl kolo,
pozdravil se s ranním osazenstvem lavičky před kvelbem a vydal se k domovu.
Po pěti kilometrech opustil silnici, která volně sledovala břeh řeky,
a po odbočení na lesní cestu musel seskočit a kolo vést. Až venku z lesa
mohl nasednout a dojet k brance.
Ještě než sesedl z kola, Rek mu s radostným štěkotem vyběhl naproti, opřel
se tlapami o pletivo branky a vrtěl ocasem. František postavil kolo k
plotu, z brašny vyndal klíče a odemkl. Pod tíhou dychtícího psa se branka
otevřela, pes jí proklouzl ven a vyskakoval pánovi až do výše pasu. Ten
ho zklidnil a poplácal po hrudi s bílou náprsenkou. Cítil, jak psovi divoce
bije srdce. Prošel ovocným sadem, kolo odložil pod okap a odemkl dveře
stavení.
Na pasekách je každý sousedem s nikým i se všemi. Teprve když se na dohled
od stavení zdvíhají na pokosených lukách vidle se senem, zjistíme při
bližším pohledu, komu patří louka za humny. Méně společnosti užijí ti,
jimž stíní ve výhledu z oken hradba lesa. O to více sousedů čtyřnohých
a opeřených, plachých i méně bojácných se však objevuje v jejich sadu,
zahrádce a k jejich pramalé radosti i ve stodole či v kurníku.
Z takové chaloupky, ukryté mezi ovocným sadem a borovým lesem, vyšel odpoledne
František, odpočatý po noční. S Rekem v patách, s pilou s dosud nenapnutým
listem na rameni a se sekerou v ruce kráčel úvozovou cestou podél lesa.
Navštívit souseda, projít lesem a obhlédnout škody, které tam způsobila
vichřice. Jožko bydlel v dřevěné chalupě nad břehem potůčku, pramenícího
pod lesem. Stavení nebylo pro hustou spleť větví ovocnáčů a divoce rostoucích
bříz téměř vidět. Jen v zimě probleskovala mezi lysými větvemi malá okénka,
stísněná černými trámy.
Ještě v louce stojí před Jožkovým statkem boží muka. Kamenný plotek kolem
kříže zakrývají nesečená stébla trav a z kdysi vysazených květin přetrval
jen vlčí bob. Ten se však během let rozrostl i vně kamenné ohrádky a jeho
černé lusky ukazují, jak se území kříže rozšířilo z nepatrného záhonku
na značný úsek meze.
"Jozef, co vaříš?"
"Nie som Ozef! Volaj ma Jožko."
Tato otázka a na ni neodpovídající a vždy naoko s podrážděním vyřčená
odpověď zaznívaly tu vždy místo pozdravu. Přistěhovalec Jožko seděl na
lavici v otevřeném přístřešku, čistil od hlíny brambory a házel je do
cedníku před sebou. Na stěně za jeho zády visela vysloužilá bedýnka první
pomoci s otvírákem na provázku, který byl provlečen dírkou po chybějícím
zámku. Vysoký práh v boudě sloužil při loučení k ověření, zda host bude
moci domů po svých: když někdo zakopl, Jožko se usmál; kdo měl potíže
zvednout se, Jožko mu nabídl doprovod. On sám snesl hodně, spíše se stával
rozlítostněným a při vypravování příhod, do jejichž děje zasáhla vyšší
spravedlnost, mu přeskakoval hlas. Chodíval s koněm po lesích, po práci
se nechal pohostit, vypil si, vyskočil na Grófa a s přivřenýma očima a
s hlavou klimbající se v rytmu kroku zvířete se nechal odvézt domů.
Než si František přisedl na lavici, Jožko vytáhl ze skříňky láhev a štamprlky
s karetními symboly.
"A čo, zemiaky budú?" vyzvídal, když nalil správnou míru a podal jednu
štamprlku Františkovi.
"Ale," mávl rukou František, "jaké budou, také. Příště nasadím druhé."
Pozvednutí štamprlek a souhlasně vyřčené téma přípitku "Tož na úrodu!"
následoval chrčivý hrdelní zvuk, vyjadřující spokojenost s kvalitou nápoje.
"Dobrá, Jozef, dobrá. Ale trnky to nejsou. Ringle?" zkoušel František
uhodnout na základě důvěrné znalosti sousedova sadu. Meruňka v něm nerostla
a jablečnou nebo hruškovou si myslel, že by poznal.
"Nie."
"Třešně?"
"Nie."
"Neval mně.Však ti nikdo nic nenosí."
Po chvíli ticha František nevydržel Jožkův tajnůstkářsky pobavený úsměv:
"No co, dávám se podat."
"Lesná zmes. Lesná zmes a zvyšky. Ani Fanoš nezhodnul," pochvaloval si
Jožko.
Františka zřejmě odpověď neuspokojila: "Ty zrovna máš čas v lese něco
sbírat. Ještě tak možná hřiby."
"Hríbky? Čo ty o tom vieš. Všeličos v hore raste."
Ostrá chuť pálenky, připomenutá po vypití druhé štamprlky, ukončila Františkovo
vyptávání. Povšimnul si žloutnoucích listů na mladém stromku u chodníčku
k boudě a zavedl řeč na něj: "Ta třešeň ti nějak usychá..."
"Aby neschnula: Jurko, keď odchodí, opackuje a ide ju zaleť," vysvětlil
Jožko a cedník s bramborami zavěsil do kotle postaveného v ohništi před
boudou. "A ty, do hory?" zeptal se, když viděl, jak František sbírá své
nářadí.
"Už se zvedám," odpověděl druh a pískaným signálem přivolával Reka. "Nazpátek
se zastavím," dodal ještě, než vykročil kolem usychající třešně k lesu.
Cesta, tisíckrát prošlapaná při pravidelných obchůzkách, přinášela pozornému
oku vždy něco nového a neobvyklého. Jednou se na mezi objevily první květy
orsejí a prvosenek, jindy se v kaluži větrem zvlnil povlak žlutého pylu,
častokrát z příkopu pod mezí vyběhl zajíc nebo z háje s křikem odlétala
sojka. Dnes byl otisk kopýtka srny, která včera přebíhala cestu, zaplněn
vodou, takže připomínal zmenšenou lagunu. Mraveniště pod šípkovým keřem
bylo vyloupeno žlunou a větve první řady stromů se ve větru kymácely,
jako by stromy Františka už z dálky pozdravovaly.
Nejprve musel přejít nevelký pahrbek porostlý hustým smrkovým lesem, jehož
stromy vyrůstaly zároveň s ním. Jak se mu ten les zdál tehdy rozlehlý!
Velkým objevem bylo, že se z něj dá sejít jak k rodné chalupě, tak k silnici
se zastávkou autobusu, ke které se přeci muselo přijít z úplně jiné strany.
Pole u chalupy a tento pahrbek, ač spolu téměř sousedily, tvořily tehdy
dva odlišné světy: bylo zatěžko vracet se domů pro zapomenuté sirky nebo
sekerku. Dnes lesík přejde ráznými kroky a z nejvyššího místa jej celý
přehlédne.
Nejvíce chlapeckých prožitků se vztahovalo k pískovně na kraji lesa. Kouzlo
vzpomínek na ohníčky v ´pecích´ vyhloubených v pískové stěně a na chuť
jahod sbíraných za ranní rosy viselo dosud kdesi ve větvích a za poledního
žáru se ozývalo v temném bzučení hmyzu.
Když došel na místo, odložil pilu, svlékl si svetr, jehož rukávy pak zauzloval
kolem kmene stromu, a pustil se do oklíšnění ulomených vršků. Práce nebude
mnoho: větve i dřevo, proschlé dočasným uložením v hranici, mu s koněm
odveze Jožko.
Při přestávce ulehl na odseknuté větve a zahleděl se do oblohy, prosvítající
mezi vichřicí prořídlými korunami. Za chvíli se rozštěbetali ptáci, umlklí
počas koncertu pily a sekery. Sluneční paprsky, pronikající tence větvovím,pozlacovaly
zrosenou pavučinu napnutou v mladém smrčí, rezavý ocásek veverky, schované
za kmenem stromu, kapky deště z krátké přeháňky, třpytící se na konci
jehlic...
Jakmile stín pahorku začal šplhat po kmenech vzhůru, urovnal František
hranici, oblékl svetr a vykročil nazpět. Zvolil lesáckou cestu jdoucí
úbočím svahu a mířící pak z lesa do vsi. V jejím ohybu dal z dlaní pít
Rekovi, který se marně snažil dostat ke hladině zpola vyschlé studánky.
Po obou stranách cesty se ještě před koncem lesa klikatí dávno zarostlé
meze - zbytky po těžbě písku. V jedné ze slepých uliček tohoto bludiště
stojí nevelký žulový pomník. Verše na kameni hovoří o duši, kterou zde
při práci pohltila zem, a o naději na shledání s ní. Celé jméno je vytesáno
na rodinném náhrobku v sousední obci. Letopočet úmrtí, stojící na pomníčku
nejníže, ukazuje zároveň stáří zdejších stromů, neboť po tragédii se zde
přestalo těžit. Možná ze strachu před opakováním sesuvu, snad pro klid
duše oběti.
František před pomníčkem chvíli v tichosti přešlapuje. Kdo asi chodí zapálit
svíci v nádobce na podstavci? Nejspíš už dospělé děti, které svého dědečka
nikdy nepoznaly.
Když vyšel na louku, pokračoval František podél kraje lesa. Jak stoupal
po svahu, otvíral se mu pohled na roztroušená stavení vesnice. Odstíny
obzoru určuje načervenalé zapadající slunce. Pohvizdující pasáček žene
strání dolů své stádo, kovaný kříž v poli přežil tradici procesí, které
od něj vycházívalo na pouť do sousední vsi, hráz rybníka upomíná na cestu
ke škole, jež po ní kdysi procházela. Na kopec doléhají vlahým večerem
i hudba a zpěv ze sálu starého hostince...
Jožkova bouda byla teď prázdná. Dno kotle ale očazovaly plameny a z pod
poklice stoupala pára. František se usadil na lavici. Když se chvíli nic
nedělo, vstal, z proutěného koše vzal tři polínka a přiložil je na oheň.
"Priložil si mi? Dobre. Zemiaky budú čo chvíla," ozval se odněkud ze sadu
přicházející Jožko. "Ak si sm"dný, pivo je vo studánke." František neodpověděl,
zvedl se opět a odkráčel. V místě, kde vodě v cestě stály naskládané kameny,
našel několik lahví. Z tůňky čněla na kůlu připevněná dřevěná destička
s vypáleným dvojverším "Sedlákům i kněžím / ke zdraví ať sloužím." Pokud
byly lahve vypotřebovány, měl se slogan vztahovat k vodě, nízko pod pramenem
zrcadlově čiré. František vylovil dvě láhve a vracel se pomalým krokem
k boudě. Jožko mezitím vytáhl z kotle cedník s bramborami. Chvíli pak
mlčky seděli na lavici a až se brambory daly udržet v dlani, pustili se
do jejich loupání. Oloupané je pokládali každý do jedné misky a lžící
rozsekané nakonec přelili omáčkou s nakrájeným kabanosem.
"O Adamovi nepočúls? Dceru vydává," zeptal se mezi jídlem Jožko.
"Ještě teď na podzim?"
"V sobotu po Václavu. Jurko povedal, abysom prišol. Po omši že sednem
s muziganty."
"Tak, Štěpánovi už to začne...," podivil se František na účet Adamova
budoucího zetě.
"A co, též sme začínali. A jací sme teraz páni," uzavřel Jožko.
Po večeři zašel František s Jožkovým němým souhlasem pro další lahve piva
a Jožko otevřel skříňku. Obloha ztemněla, údolím bylo slyšet v dálce projíždějící
vlak. Brzy se rozsvítí obecní lampy a v nastalé tmě po kopcích vyznačí,
kde se všude usadili lidé.
Večer pak ubíhal v klidném hovoru, při němž bylo zajímavé sledovat, jak
Jožko postupně přizpůsobuje svou mluvu zdejšímu nářečí.
"Zítra ideš do mesta?" ukončil jednu z chvil, kdy se oba odmlčeli.
"Až na odpolední. Ráno mám přivézt k Ráztokovým tyče na plot. Zorali si
pod lesem na zahrádku, doma prý jim nestačí."
"Bodejť, štyry děcka v chalupě...," přikývl Jožko a naposled naplnil štamprlky.
Odněkud se ozvalo zaštěkání psa. Rek mu nezřetelně odpověděl, zatímco
Jožkův Cigán, zalezlý zřejmě v boudě, zůstal potichu. František přihodil
na červeně žhnoucí uhlíky poleno.
"Já půjdu sednút ke Števovi, co zvonívá pohřby. Po tem úrazi moc nevycházá,
dycky je rád, když za ním nekdo príde."
"Co dělal, že se tak domrzačil?" přerušil kamaráda František.
"V lese nedal pozor, jak shazovali, odskočil mu kus na nohu. Rozprával
mi predvčírem, ako sa pomýlil a zvonil potretí ráz ne na pohreb, ale až
den nato. A ako potem za ním prišli, jestli se splet, lebo zas nekdo zomrel.´Svojej
pameti bysom mal odzvonit,´ povedal jim."
"Zastavil jsem se po cestě u pomníčku v pískovně," vzpomněl si František
po objasnění Števova úrazu. "Kolik už je tomu roků...tys tady ještě nebyl,"
řekl a přiblížil krátce Jožkovi okolnosti tragické příhody. Snad pohled
na poleno, hořící slabým plamenem jen na obou koncích, možná ticho podzimní
noci nebo navrátivší se myšlenka, která mu prve vyvstala před pomníkem,
ho přivedly k dovětku: "Vidíš, z nebe mu nedali dočkat se vnoučat, ale
ani za císařpána nehoří na Dušičky svíce na dvou místech."
Jožko nepromluvil, odvrátil hlavu a zadíval se nad obzor. Lampy, které
jen při plesích a zábavách svítí po celou noc, zhasnuly, aby tím více
vynikly obrazy souhvězdí na obloze a posvítily Františkovi na cestu.
© Stanislav Zatloukal; 1999
|
