 |
KAPLIČKA
Bůh nežije pro mne. Ale když žloutnou
Vrby při řece a jabloně dolů se nahnou,
Pobožné zástupy na odpust táhnou:
Shýbám já čelo, hříšný kříž zrobím,
Jak by se na mne dívala Hrabyň,
Na konci Hrabyň, vysoká Hrabyň,
Jak by se na mne sladkými zory
Dívala Panna, Hrabynská Panna,
A před ní kázal pan farář Böhm.
Petr Bezruč
Stín staré hrušně padal na studnu s pumpou, ale jak vítr pohyboval listy stromu,
přebíhaly po betonovém poklopu obrazce světla. Poslední kapka spadla do podstaveného
kbelíku, a když ten Josefova ruka pozdvihla, ještě jedna zmizela za mřížkou
kryjící odtokový kanálek. Slunce dosud stálo vysoko a odpolední vánek do ticha
přinášel mrazivé výkřiky cirkuly. Vysoké řídké mraky brázdily modř oblohy, a
ukazujíce výši nebes, umocňovaly samotu prostoru. Krákání krkavce, letícího
neobvykle nízko, zaznělo dvakrát v odpověď zavřísknutí pily.
Josef za pumpou odbočil z cesty pod mez, oddělující pastvinu a pole. Už včera
a před dvěma dny tak šel, schválně si zvolil cestu po souvratích a pod mezemi,
aby předešel setkání s lidmi. Kbelík s mléčně zakalenou hladinou ho nachyluje
na stranu, neboť brašna přehozená přes pravé rameno jej může vyvážit jen ztěží.
Pot vyráží Josefovi na čele a oddechování se stává hlasitějším. V půli meze
se zastaví, kbelík položí a zamíchá v něm fanglí.
Na konci meze zahne vlevo mezi ještě zelený oves a políčko pohanky. Jak odlišný
pohled na vesnici se odtud naskýtá, napadne mu. Už včera si všiml, že chalupy
jsou k sobě postaveny jinak, než jak se jeví ze silnice. Chodníčky v polích
se sbíhají v síť, jejíž vlákna zvou vydat se za novým poznáním. Za polem míjí
rozložitou lípu, jejíž koruna se ozývá hukotem včel. Opět přestávka, v jejím
stínu, a Josef míří sadem a podél zápraží opuštěné hájovny k lesu. Nevyhne se
však staré Zindorové, nesoucí na zádech otep klestí.
"Ech, co ty," spustila, "co máš za pilno do lesa. Však i včera
jsem tě viděla jít kolem našeho. To dneska zavřeli hospodu? Nebo´s nedostal
žízeň?"
Josef na vysvětlování náladu nemá. Úkosem se na ni podívá, svůj zatvrzele kamenný
obličej ani nemusí pozměňovat, aby jí oplatil její úsečný tón.
"Kdybyste se radši starala o svoje," nedovolil si přes veškeré opovržení
říci "kdyby ses".
S pocitem uspokojené svářlivosti, která v její povaze převládala, jej bez další
poznámky minula.
Ve vesnici platil Josef za kořalu. Ze všech nejlépe jej znal hostinský, který
už podle chůze a nálady při příchodu věděl, co mu má k pivu na stůl přichystat.
Sousedé se už trpně smířili s výhledem z oken obrácených k Josefovu stavení,
které obrůstaly záhony kopřiv a šťovíku. Vysoká loňská tráva tam stojí i polehává
mezi stromy, kolem nichž vždy až na podzim Josef vyseče kolečko trávy, aby snáze
posbíral padající plody, které pohltí bečky pod okapem prázdného chléva.
Mimo večerní posezení v hospodě žil samotářsky a života vesnice se stranil.
Proto bylo pro všechny překvapením, když ho viděli v neděli při pouti v sousední
vsi v kostele. Postával za zadními lavicemi a komusi se dokonce zazdálo, jakoby
se chvílemi nesměle zařazoval na konec fronty před zpovědnicí.
Pod lesem je mez porostlá stromy, z nichž na jednom visí zasklený svěcený obraz
a vázička na květiny. Vysvětlení Josef zná: mez je příliš prudká ke sjíždění
na vypůjčeném motocyklu a bez helmy. Alespoň tu ale není kříž, který ho od neděle
pronásleduje, až se mu o něm i zdá.
Ve snu prožíval znovu příhodu z dětství, kdy se mu otec snažil odpovídat na
otázky víry.
"Proč má Kristuspán nakloněnou hlavu?" ptal se otce, když na lesní
cestě míjeli boží muka.
"Víš, když někdo umře, nemá už sílu, aby udržel hlavu rovně," odpověděl
otec. Kristovy rozepjaté ruce vysvětlil snadno, ale na otázku po jeho smrti
musel odpovídat dvakrát: neuspokojil syna s mylnou domněnkou o vykrvácení z
ran, neboť Jožka mířil jinam a svou otázku opravil: "Za co umřel?"
"Evangelisté napsali, že za vinu celého lidstva, za všechno špatné, co
udělali ostatní lidé," dostalo se mu odpovědi. Jeho zvídavost však neutichla:
"A je to doopravdy tak, že potom přišel do nebe?" Trpělivý otec tehdy
k odpovědi připojil poučení: "Věříme tomu, protože to napsali evangelisté;
a přijdou tam za ním všichni lidé, kteří, když byli dětmi, poslouchali své rodiče."
Synovy myšlenky se vrátily k vypodobení Krista na kříži a ve spojení s poslední
odpovědí daly vznik otázce: "A když někdo přijde do nebe, taky bude mít
tak rozepjaté ruce?"
Otcův důvtip zachránil jeho snahu odpovídat synovi kladně: "Možná. V nebi
budeme rozpřahovat ruce, abychom uvítali ty, se kterými se tam setkáme."
Děj příhody z dětství doplnily ve snu obrazy tváří těch, o nichž by se otcovo
proroctví mohlo vyplnit, ale které Josef v době rozmluvy s otcem ještě vídal
kolem sebe. Tvář maminčina a svraštělé tváře dvojích prarodičů, strýci a tety,
utonulý kamarád, Karolína a nakonec i tvář otcova. Tváře, které se objevovaly
postupně, viděl nakonec všechny najednou, jak se točí v divokém víru a něco
souhlasně křičí, až se v poslední otáčce rozplynuly a daly vyniknout zděšené
tváři vlastní.
Než vejde do lesa, ohlédne se Josef ještě nazpět. Svěží zeleň listů už temní
sytějším odstínem blížícího se léta a smetankové žlutě v loukách houfem ubývá.
Před kravínem se objevila cisterna mlékáren, ale Josef ji nenechá zacouvat k
bráně a vstupuje do lesního přítmí. Míjí rozbitý krmelec a hromadu rezivějících
bedýnek, v nichž kdysi lesáci přivezli semenáčky. Nad rozcestím za lesní školkou
se klenou koruny dvou mohutných lip, které pamatují pole, vzdělávaná kdysi na
místě okolního lesa. Jejich kmeny svírají mezi sebou mariánskou kapličku. Ta
je nedůstojně šedá a nahá, neboť ji Josef předevčírem otloukl, včera nahodil
novou omítku a dnes přišel natřít vápnem. Prošel kolem ní dříve tolikrát, aniž
vnímal její žalostný stav. Teprve nedělní knězova slova ho k ní dva dny na to
přivedla s kladívkem v ruce. Starou omítku pohřbil v příkopě, včera přinesl
kbelík s maltou a nově zasklený obrázek, na jehož starém krytu někdo kamenem
vytvořil pavučinu prasklin a rýh.
Dva dny pracoval trpně se semknutými rty, jakoby jen plnil čísi vůli. Upokojoval
se tím, že mu práce šla rychle od ruky. Kaplička mu byla cizí i proto, že neznal
její historii. Znal pomníček u lesního mostku, kde se splašily koně starého
Horejse, věděl o hrobech partyzánů, označených obrázkem svatého Ignáce, znal
kapličku, připomínající památku hajného zastřeleného pytláky, i obrázek na mezi,
který dnes míjel. Na Dušičky smekal klobouk u pomníku obětem války a zapaloval
svíci pod zdí sebevrahů, ale smysl těchto úkonů pro něj ztratil souvislost s
příběhy, na něž kříže i verše na náhrobcích odkazují.
Josef vyndal z brašny štětku a z výklenku obrázek, který pak ukryl za kmenem
statnější lípy. Vápno ve kbelíku zamíchal a prsty sejmul pavučinu, upletenou
přes noc pod štítem stříšky. Nejdříve vylíčil výklenek, aby po práci mohl obrázek
přiložit k již suchému nátěru.
Po skončení musel s obrázkem přece jen počkat, než vápno zaschlo. Pak dovnitř
zasklený obrázek vystavil, zhluboka vydechl a narovnal záda. Do dvou skleniček,
které přinesl z domu, nabral z kaluže vody a natrhal do nich květiny. Když se
naposled díval na své dílo, již s brašnou přes rameno a s prázdným kbelíkem
v ruce, strnul najednou v obličeji a upustil kbelík na zem. Přistoupil blíže
a zadíval se do štítu stříšky. Odhodil brašnu, oběhl kmen útlejší lípy a prohlížel
zadní stěnu. Znovu přeběhl dopředu, vyndal vázičky a zahleděl se pátravě na
obrázek. Kříž! Nikde tady není kříž, rozezněla se jeho mysl při ozvěně knězových
posledních slov: "A jako projev kajícnosti," řekl přece kněz ve zpovědnici,
" uctěte svatý kříž." Josef, vskrytu upřímně rád, že ho zpovědník
neponouká ke spořádanějšímu životu, nepřemýšlel v tu chvíli nad svým zadostiučiněním,
a ani knězův dovětek: "Způsob, jakým to vykonáte, nechám na vás,"
ho nepřivedl ke konkrétní představě.
Z dětství si pamatoval, že kněží dávali před rozhřešením příkazy jasnější: třikrát
modlitba Páně a pětkrát Zdrávas, účast na křížové cestě či mariánské pobožnosti,
dvojitá almužna…Teď viděl, k čemu vedla knězem udělená svoboda. Rozbitá kaplička
byla první možností, jež ho při cestě z kostela napadla. Dalších úvah se vzdal
a věc považoval za vyřešenou. Jenže kříž? Kde?! Jen něžně soucitné oči Mariiny,
jakoby trpce smířené se smrtí Syna, dívají se na něj z obrázku. Josef ví, že
Maria bývá vypodobena s růžencem, na němž křížek visí. Tento obrázek je však
zachycuje jen její hlavu a šíji.
Byla tedy jeho třídenní práce nadarmo? Pozbude proto rozhřešení platnosti? Josef
mrzutě zastrkuje vázičky zpět do výklenku, nedbá ani o jejich úhledné rozmístění,
popadne brašnu a kbelík se lžící a klopýtá pryč. Přes hradbu lesa sem doléhá
štěkot psů, pozměněný ozvěnou v tklivě táhlý nářek. Josefovi se pletou nohy
jako v opilosti a v uších mu zaznívají posměšná slova: "Copak dnes zavřeli
hospodu? Nebo´s nedostal žízeň?"
Ve třech dnech, které zbývaly do neděle, se Josefův život navrátil k zavedeným
zvyklostem. Ve čtvrtek cestou do hospody přemýšlel, jak ostatním vysvětlit,
kde se poslední dny zdržoval. V pátek se v hospodě zabydlel a v sobotu začínal
odsouvat své rozhodnutí, jít se zítra poradit s farářem. Starý Kotrba ale u
piva začal přetřásat příhody o slibech učiněných ve chvíli zoufalství a o osudovém
potrestání těch, kteří na svůj slib po vyslyšení proseb zapomněli. A navíc ten
sen: tváře sborově cosi křičí, ale Josef nemůže porozumět.
Tak se stalo, že v sousední vesnici viděli Josefa v kostele po týdnu znovu.
Šel lesními cestami, mimo silnici, aby oddálil setkání s věrnějšími farníky.
Přijít až po mši rovnou do sakristie si z bázně před knězem netroufal. A kostel
nebyl tak velký, aby kněz neměl přehled o všech, kdo dnes přišli. Josef nervózně
postával za zadními lavicemi a nezúčastněně čekal na konec mše.
Na Boží slovo se soustředit nemohl, zaslechl jen něco o tom, jak učedníci a
Ježíšova matka setrvávali po jeho pohřbení pospolu, a dále trojité Aleluja v
žalmové odpovědi, stejné jako před týdnem. Uklidňovalo ho, že dnes alespoň neuvidí
mladého kněze z města, který o pouti vypomáhal ve zpovědnici. Zkoušel zpívat
z kancionálu, když ale varhaník změnil píseň a hrál méně známou, bavil se tím,
že vymýšlel přezdívky, jaké by dal ministrantům podle jejich vzhledu. Z přemítání
ho vyrušil až závěr kázání: "Slyšeli jsme též slova o tom, jak Maria setrvávala
s učedníky v prvních dnech Kristovy církve. Víme, že apoštol Jan, který jediný
doprovázel Pána až pod kříž, prokázal Marii úctu tím, že si ji vzal k sobě a
nahradil jí ztraceného Syna. Jsem rád, že mariánská úcta je živá i v mých farnostech,
jak to dosvědčuje vaše pravidelná modlitba růžence přede mší svatou nebo opravená
kaplička s mariánským obrázkem v sousedních lesích, o které mi pověděli tamní
farníci. Marii úcta nepřísluší pro zázračné skutky a divy, jaké konali za svého
působení apoštolé, nýbrž pro její "Ano", vyslovené v odpověď zvěstování
archandělovu, pro její odevzdanost, s níž snášela pohled na mučeného Syna, pro
kříž jejího mateřského údělu, který pozdvihl stavidla slzám, jimiž pak obmyla
Kristovo tělo." Josef poslouchá napjatě, až se mu údivem zvedá obočí. "Úcta
jí přísluší," pokračuje kněz, "pro její moc přimlouvat se za nás u
Krista vzkříšeného, s nímž v nebi kraluje až do skončení věků. Proto kdo ctí
Marii, naplňuje Písmo svaté, plní vůli jejího Syna, ctí v ní jeho oběť, jeho
výkupnou smrt na kříži, a může mít naději na věčnou slávu, kterou nám její Syn
vydobyl svým zmrtvýchvstáním; amen."
Ve chvíli ticha, kterou kněz ponechává před vyznáním víry, vyšel Josef z kostela.
Ukazovák pravice měl přiložen ke koutku úst, což u něj znamenalo nejhlubší soustředění.
S nachýlenou hlavou přecházel mezi dveřmi kostela a brankou farní zahrady. Posadil
se na poklop studny, z níž se bere voda na hroby, a zapálil si cigaretu. S vypjatým
úsilím se snaží dokázat si platnost spojení dvou knězových vět, které si v duchu
nesměle vytvořil. Cigaretu ani nedokouřil a dlouhý nedopalek cvrnkl do zamřížovaného
odtoku. "Oroduj za nás, Matko v každý čas…," ozývá se z kostela refrén
písně. Josefův obličej prohlédl náhlým poznáním. Vstal a začal pumpovat vodu.
Proudu pak nastavil své dlaně a zanořil do nich obličej. V kanálku odtékající
voda odnášela nedopalek jeho cigarety, jako se poslední pochybnosti vytrácely
z jeho rozjasněné mysli.
Nejistoty zbavené svědomí stačilo; Josef se do kostela už nevrátil. Naopak pospíšil
nazpět, aby se snad nestřetl s těmi, kdo se budou vracet autem. Jeho nová starost
se obrací jinam: jak zabránit, aby byl poznán jako oprávce kapličky. Kvůli květinám
by k ní měl totiž občas zajít, aby snad nemusel opět za farářem.
Když ho v lese pod lípami potkal později učitel a ptal se, jak to, že květiny
ve výklenku kapličky vydrží tak dlouho čerstvé, dostalo se mu odpovědi: "Nevím;
třeba tam na ně dovnitř taky prší."
Tu neděli se Josef do kostela už nevrátil. Nenapadlo mu, že by ještě mohl stihnout
tělo Páně, od jehož přijetí ho už svědomí neodrazovalo. Šel pozvolna po silnici
domů a v zamyšlení trhal květy v příkopě.
Nestal se od té doby pravidelnějším návštěvníkem kostela a možná ani pořádnějším
hospodářem. Stejně jako dřív chodí po lese s tváří samotářsky semknutou. Vesnice
se shluky chaloupek a s hospodou na návsi se také mění jen pomalu: sedláci si
stále stěžují na úrodu a v hospodě rvačky střídají náhlá usmíření nad sklenkou.
Jen Josefa se už nikdo neptá na cestu, vidí-li ho jít po souvratích k lesu,
a pocestní mohou ze značené cesty odbočit k bělostí zářící kapličce, v jejímž
výklenku stojí před obrázkem Panny Marie vázičky se stále čerstvými květinami.
© Stanislav Zatloukal; 1999
|
