 |
OBRÁZEK V LESE
K oné události došlo v zimě a nebýt lyžaře, který sešel
z cesty, zůstal by Arnoštův příběh nedopovězen, bez konce, jenž by byl
znám jen stromům a divoké zvěři. A tito němí svědkové by se spíše postarali
o to, aby z Arnoštových stop zmizela i ta poslední. Snad jen vítr by proplétal
jeho píseň listím a náhodný pocestný by v jeho šelestu zaslechl tóny tragického
tajemství.
Jakmile roztál sníh a oschla cesta, vydal se kostelník Jiří Boryna k místu
neštěstí. Stoupal stezkou mezi pastvinami, jejichž stařinou již prorážela
čerstvá jarní zeleň. Za salaší se pastvina úžila, až nakonec jen tenký
výběžek přecházel v nálet osiky a ten poté ve vzrostlý les. Jím šla cesta
do svahu prudčeji, Jiří si rozbalil větrový bonbón. Pod paží nesl plochý
zabalený předmět a přes rameno chlebník. V nejprudším kopci si rozepnul
kabát a uvolnil šálu.
S Arnoštem se znal již od let chlapeckých. Chytali spolu pstruhy a pekli
je nad ohněm, vypalovali vosí hnízda a na potoce stavěli mlýnky. Arnošt
se po škole vyučil zedníkem a potloukal se po stavbách po okolí, kdežto
on, přestože mohl získat uplatnění jinde, musel pro otcův úraz převzít
statek. Teď, deset let před důchodem, když starost o hospodářství převzal
synovec, se dal na kostelničení.
Než šel Arnošt do učení, do kostela chodíval, a právě Jiřího přímluva
pohnula nynějšího faráře nechat zhotovit a posvětit obraz, který teď Jiří
nese. Arnošt totiž tehdy z písmen na tabuli pod kazatelnou sestavoval
odpovědi k žalmům.
Iniciály Arnoštova jména se najednou objevily ve stručné zprávě ve smuteční
rubrice oblastních novin. Vedle jeho věku a místa nalezení těla tam stálo
jen tvrzení o vyloučení cizího zavinění. Při vyšetřování u nálezu byla
do protokolu zapsána opodál ležící prázdná placatice od rumu a oblouková
pila. Jiří si vzpomíná, jak s Arnoštem chodili pomáhat starému hajnému
prořezávat stromky v lesní školce. Bylo to právě na protějším kopci, tam
co je přes lesní cestu závora.
Po vojně Arnoštovy vlasy rychle ztrácely svůj temný odstín a za deset
let mu lemovala tvář s lesklýma očima již prošedivělá kštice. Neshody
s rodinou pak Arnošta přiměly k odchodu z domu. Přespával pak v kůlnách
a senících těch, kteří ho načas zaměstnali.
V zimě, kdy ustaly práce na stavbách i na poli, byla situace nejhorší.
Arnošt se nechal na zkoušku zaměstnat jako topič, ale musel zakrátko pryč
pro udání, že v kotelně přespává. S údržbářem si záležitost chtěl vyúčtovat,
než se však dostal k věci, údržbář ho napadl sám. Potyčka se odehrála
beze svědků, a protože se Arnošt bránil trubkou, byl nakrátko odsouzen,
zatímco protivník byl jen pokárán. V cele byla sice postel a topení, jen
pobyt se v ní protáhl přes jaro až do léta, kdy Arnošt musel s vypjatým
neklidem snášet pohled na mříží rozkrájený čtvereček modré oblohy.
Mříže vězení vystřídal další zimu ostnatý drát léčebny, kde Arnošt prodělával
odvykací kůru. Ve vsi na něj upozornil obecní strážník pro oprávněné podezření,
že Arnošt vidí a slyší, co jiným není možné. Po návratu z léčebny se Arnošt
viditelně změnil, někteří dokonce mluvili o jakémsi obrácení, když ho
viděli, jak v lehkém povyražení tahá děti hospodského na saních do kopce.
Nikdo už ale neznal Arnoštova rána - trpké návraty z nocí napůl probdělých
v čekárně nebo v opuštěné kůlně. Arnošta totiž po jeho propuštění nebylo
radno najímat, byť byla taková jistota založena jen na zbabělém předsudku.
Rodina mu několikrát chtěla vyjít vstříc: vzkazovali po lidech, kteří
Arnošta vídali, aby se doma ukázal, aby alespoň na svátky přišel. Buďto
se tyto vzkazy k Arnoštovi nedostaly nebo je nepokládal za hodnověrné,
jisto je, že domů nepřišel, ač musel v sobě přemáhat jakýsi tísnivý pocit,
snad strach, že vlastní vinou odejde neusmířen. Několikrát sice čekal
před hospodou, do níž chodili otec s bratrem, když ale viděl vycházet
hlouček staříků, přetřásajících do omrzení tatáž pohoršení, skryl se ve
stínu u zdi a nechal je odejít. Jindy obcházel brzy ráno rodné stavení,
s výsledkem, který ho zatvrdil ještě více: zřejmě jeho švagrová, kterou
neznal, se ho ulekla a vykřikla, když procházel kolem plotu zahrady. Zmaten
jejím výkřikem, zahnul po mezi nazpět k lesu.
Pro překážky, jež se mu tak záhadně stavěly do cesty k rodině, rozhodl
se Arnošt odčinit svou vinu tajně. Pamatoval si ještě, kudy v lesích vedou
hranice rodinných pozemků, obstaral si někde sekeru a pilu a pokoušel
se dát do pořádku, co otec s bratrem pro důležitější práci nestačili.
Odměnou mu byla klidnější mysl, očištěná načas lesním vzduchem od hospodského
kouře.
Jeho osud byl dovršen, když ho otec jednou v lese pozoroval a aniž s ním
promluvil nebo se lépe přesvědčil o jeho počínání, měl za to, že v lese
krade, a veřejně se ho zřekl. Arnošt chodil do lesa dál a o tom, že je
zlodějem, se dozvěděl v hospodě teprve později.
Jiří přešel vlhkou mýtinu, přehodil si obraz do druhé ruky a zapnul kabát.
Byl už na hřebeni, v borůvčí bylo naváté loňské bukové listí a staré kapradí
bylo od sněhu slehlé.
Jiří si vzpomíná, jak Arnošt spal jednou u něj. Přišel jakoby na návštěvu.
Mluvili o kdečem, nic závažného, ale Jiří vytušil, že před ním Arnošt
něco skrývá. Neviděl dosud Arnošta po jeho propuštění a nevěděl ani o
jeho živoření. Arnošt se však nesvěřil s ničím, začal si postupně dolévat
sám, až mu hlava klesla na stůl a Jiří ho musel uložit na slamník v chodbě.
Ráno našel na pomačkaném slamníku jen paklík tabáku z výprodeje. Pak s
ním byl ještě jednou, v hostinci u nádraží, kde se zastavil na jedno pivo.
Arnošt měl čtvrté a u stolu seděl sám. Na Jiřího kynul, sotva ho viděl
ve dveřích. Ten si přisedl a nabízel Arnoštovi cigaretu: "Však sis u nás
posledně tabák zapomněl."
"Ale, měls se mnou stejně škodu. Dneska ti odplatím," řekl Arnošt, nechal
si cigaretu zapálit a poručil přinést po žejdlíku. Jiří se nechtěl zdržovat,
dopil, poděkoval a měl se k odchodu. Při loučení četl z Arnoštova obličeje,
že zřejmě nevyslovil své pozvání, aby se Arnošt kdykoli zastavil, příliš
přesvědčivě.
Zaměstnán těmito vzpomínkami, přešel Jiří místo a musel se kousek vrátit.
Našel označený strom, rozhlédl se kolem a odložil svůj náklad. Z chlebníku
vyndal kladivo a skobu a k patě stromu přisunul široké poleno. Vylezl
na ně, vyměřil místo pro skobu a třemi údery ji zatloukl. Vybalil pak
z papíru obraz, zavěsil jej a poodstoupil, aby se mohl lépe podívat.
Obraz ukazoval Svatou rodinu: Jiří chtěl, aby na obraze byl s Marií i
Josef - patron dělníků - a navíc rodina byla právě tím, co Arnošt v plnosti
nepoznal. Jiří obraz vyrovnal a usedl na poleno zády ke kmeni.
Zde se tedy Arnošt navždy rozloučil. Lyžařův nález v zimě ukončil spory
v rodině, neboť bratr Arnošta proti otci hájil. Parte pak viselo ve skříňce
u kostela i ve dveřích obchodu, tělo však nechali zpopelnit a urnu uchovávali
doma, aby se vyhnuli poplatku. O kostelníkově rozhodnutí vyvěsit na Arnoštovu
památku v lese obraz nevěděli.
"Měls se mnou škodu, dneska ti odplatím," připomíná si Jiří Arnoštova
poslední slova k němu. Jaká odplata asi čeká Arnošta u Petrovy brány?
Je vůbec možné, aby ten, kdo vypil svůj kalich do dna už na zemi, měl
trpět ještě i tam? Co na tom, bral-li si dřevo z lesa, z nějž mohl polovic
zdědit. Jiří vstává, otáčí se k obrázku a přikládá prsty pravice postupně
k čelu, hrudi a na ramena, až je nakonec se zbylými proplete v tiché sepjetí.
Než odejde, pohlédne naposled na obrázek a napadne mu, že Arnoštovo jméno
s hvězdičkou a křížkem si nikdo nepřečte: vyzlacená písmena na náhrobku
byla Arnoštovi upřena a urna s popelem je uschována.
Obrázek v lese mlčí a jen neurčitě vybízí alespoň ke smeknutí klobouku.
Jiří ale ví o jiném místě, kde je třeba mít jméno zapsáno, a vzpomínka
na písmena, z nichž Arnošt skládával přede mší odpovědi k žalmům, ho naplňuje
novou nadějí. Sehne se pro chlebník a vykročí zpět lehčeji, s melodií
jedné z těch odpovědí na rtech.
© Stanislav Zatloukal; 1999
>
|
