 |
Anděl a dítě
Na brance visela cedulka s nápisem: Vchod na hřbitov
ze strany od kostela. Branka však byla otevřená a Vojtěch prošel tudy.
S motykou a hráběmi v ruce, opakoval si v duchu číslo řady a hrobu.
"Ten s afrikány uprostřed. A pak, uvidíš jména," říkala ještě prateta.
Hřbitov je prázdný, jen na jednom hrobě dohořívající kahánek prozrazuje
čísi nedávnou přítomnost.
Vojtěch položil nářadí do uličky a vrátil se napustit do konve vodu. Nazpět
šel jinudy, takže k hrobu přišel zezadu. Všiml si praskliny v žulové desce
zadní stěny.
Nakypřil oba záhony po stranách pruhu afrikánů a květiny zalil. "Byla
by prateta spokojena?" ptal se v duchu sám sebe. Věděl, jak si na udržování
hrobu zakládala. Když se roznemohla, začal sem dojíždět otec, který pro
nával letních prací poslal dnes jeho.
"A nezapomeň,však víš," řekla nakonec a podala mu sirky. Kahánek měl být
přichystán v lucerně. Vojtěch otevřel její dvířka a přiložil hořící sirku
ke knotu. Lucernu zavřel, poodstoupil a smekl učňovskou čepici. Teprve
teď se pozorněji podíval na keramické fotografie obou strýců, které jejich
matka přežila. Jménem prastrýce sloupec na náhrobku začíná, jeho fotografie
však chybí. Letopočet za křížkem jen málo předchází úmrtí obou synů. Strýc
železničář, který nedodržel lékařem udělené doporučení, a strýc lesák,
který nepostřehl naklánějící se povoz klád. Vojtěchovu pozornost však
odvádí nápis vespod náhrobku, prostá otázka "Proč?". Komu je adresována?
Jestli ne jeho strýcům, sluší se tesat ji nad křesťanský hrob? Viděl,
že jinde jsou nadepsány verše z žalmů nebo alespoň "Na věčnou památku"
a "Odpočiňte v pokoji".
Své úvahy skončil pokřižováním a sehnul se pro nářadí. U pumpy je odložil
a zamířil ke kostelu, aby jej aspoň obešel. Dveře byly zamčeny, vývěska
obsahovala kromě pořádku bohoslužeb též rozpis rodin na úklid kostela.
V první řadě hrobů si všiml pomníčku, na němž bylo jméno napsáno zdrobněle
a rok narození i úmrtí stejný. Hrob byl podle letopočtu starý, přesto
však s dosud čitelným veršem pod obrázkem andílka: Už já nesu jeho bílou
duši do radosti, do nebeské vlasti.
Víra rodičů dítěte přes uplynulé půlstoletí potlačuje Vojtěchův soucit.
Zároveň mu verš připomene náhrobek, u nějž stál předtím. Jak se ale pratety
zeptat, když po každé připomínce může propuknout v nářek?
Vojtěch obchází kostel z druhé strany a vrací se hlavní uličkou k pumpě.
Překračuje stíny dvou tújí a u plotu obchází hromady uschlých květin.
Branka zavřít nejde, nechá ji tedy tak.
K pratetě se může přijít také zkratkou podél potoka. Vojtěch sice nebude
moci obdivovat kmeny topolů u plotu hřbitova, zato uvidí rybník s párkem
lysek. Pratetina chalupa je hned třetí za ním.
Vrátil nářadí do kolny a šel se rozloučit. Věděl od otce, že si prateta
musí ulevit postěžováním si a vzpomínkou.
"To jsi hodný, Vojtěchu," uslyšel napřed a přijal balíček buchet.
Pak se dozvěděl, jak často chodila hrob okopávat a které druhy květin
na něm všechny měla. "Takové jsem tam mívala záhonky, ani travičku mezi
kvítím…Kolikrát jsem pak klečela na kameni a ptala se, proč už tam dávno
nejsem s nima," brání se teta rychlými slovy slzám. Vojtěch, při odchodu
trochu zdlouhavě přešlapující, se zeptal, zda by ještě s něčím nepotřebovala
pomoci.
© Stanislav Zatloukal; 1999
|
