JAKUB GROMBÍŘ

PRVNÍ KNIHA GROMBÍŘOVA

  /texty z let 1987 - 1999

  pro potěšení svých přátel 

  vybral a okomentoval

  Jakub Grombíř/

1987

LENINGRAD

V Leningradě velikém,
tam kde teče Něva,
vrhla se tam do vody
čarokrásná děva.

Lidi ji vytáhli,
byla modrá jak nebe
a ona vykřikla:
"Chci žít jen pro tebe,

můj vojáčku Feďo,
kterýs místo něhy
odjel do Gruzie
odhazovat sněhy!"

Než se uzdravila,
sněhy už roztály,
Feďa se vrátil
a tak se vzali.

...tak tohle je nejstarší můj dochovaný literární výtvor, který se dá i po letech reprodukovat (existuje dokonce názor, že je to vůbec nejlepší, co jsem kdy napsal). Báseň reagovala na aktuální událost: zima byla toho roku mimořádně krutá a v televizních zprávách dokonce hlásili, že k likvidaci obrovských závějí na Kavkaze musela být nasazena armáda. Na bzenecké základní škole vzbudily tehdy tyto verše bouřlivý ohlas, který jsem ve své naivitě přičítal jejich vysoké úrovni. Až mnohem později mi došlo, že pozornost nudících se obyvatel maloměsta jsem přitáhl prostě proto, že jsem jako jediný literát v historii Bzence představoval zajímavou anomálii (větší popularity bych mohl dosáhnout jedině kdybych měl šest prstů nebo strumu na krku). To jsem ale pochopil příliš pozdě - iluzím o svém talentu jsem už plně propadl a tak mi nezbývalo než psát dál...

Snad bych měl ještě vysvětlit nápadně násilnou a nepovedenou poslední sloku. Je to prostě úlitba mému odvěkému sklonu zakončit text za každou cenu optimisticky, což se se mnou táhne prakticky až dodnes (jak si laskavý čtenář ještě bude mít příležitost povšimnout)...

1988

ČISTÁ PRÁCE

   Přišli hoši ostrý,
byli od Cosy Nostry.

   V rukách měli čtvery
nabité revolvery.

   Taky pušky ze Zbrojovky,
každá stála čtyři stovky.

   Jo, vidět lidi od mafie,
to se dvakrát nezažije.

   Vypili nám černou kávku,
vystříleli do nás dávku.

...v dobách našeho dospívání představovaly televizní detektivky jedno z mála možných povyražení. Nevysílalo se jich ovšem zdaleka tolik jako dnes a ani v nich neteklo tolik krve, takže pro současné teenagery by byl život na konci osmdesátých let nepředstavitelným utrpením. Jedno jsme však s nimi měli společné: jak už to v tomto věku bývá, naše sympatie patřily jednoznačně těm postavám, které zákon nějakým způsobem překračovaly. Fascinovali nás hlavně mafiáni, kteří byli v našich romantických představách jakýmisi moderněji vyzbrojenými nástupci Jánošíkových horných chlapců (když jsem poprvé viděl film Bonnie a Clyde, tak jsem
na konci málem plakal). Inu, byli jsme blbí a omlouvá nás jenom to, že v oněch temných dobách pro nás představovali profesionální zabijáci asi stejně akutní nebezpečí, jako například klekánice.

PĚTKRÁT NULA JE TŘI
aneb KDO JINÉMU JÁMU KOPÁ, TEN SE SMĚJE NEJLÉPE

/původní divadelní hra/

Dva muži sedí u stolu

1. MUŽ: "Budete tady ještě dlouho?"
2. MUŽ: "Nevím."
1. MUŽ: "Nevadí vám, že mi tady vadíte?"
2. MUŽ: "Nevadí."
1. MUŽ: "Bez práce nejsou koláče."
2. MUŽ: "U vás ani s prací."
1. MUŽ: "Ale vy jste nepracoval!"
2. MUŽ: "Bodejť, já jsem host."
1. MUŽ: "Já jsem vás nezval!" (Bouchne do stolu)
2. MUŽ: "Já vás taky ne!" (Bouchne 2 krát)
1. MUŽ: "Já taky nejsem u vás!" (Bouchne 4 krát)
2. MUŽ: "To by mi ještě chybělo!" (Bouchne 8 krát)
1. MUŽ: "Nemlaťte mi tu do stolu!" (Bouchne 16 krát)
2. MUŽ: "Co tu řvete?"(Praští se o hranu stolu do ruky a zařve)
3. MUŽ: "Dobře vám tak." (Vejde do dveří)
1. MUŽ: "Vám taky."
3. MUŽ: "Dobrý den."
1. MUŽ: "Špatný den"
2. MUŽ: "Co tu děláte?"
3. MUŽ: "Éé..." (Ustoupí o krok dozadu)
1. MUŽ: "Éé?"
1. ŽENA: "Dobrý den." (Vejde)
2. MUŽ: "To mě nezajímá."
3. MUŽ: "Ale mě ano." (Bouchne do stolu)
2. ŽENA: "Dobrý den."
2. MUŽ: "Ty se do toho nepleť."
1. MUŽ: "Kdo se směje naposledy,"
3. MUŽ: "Ten se směje nejlépe."
1. ŽENA: "Tak dlouho se chodí se džbánem..."
2. ŽENA: "Pro vodu."
(Napjaté ticho)
2. MUŽ: "Hepčí!"
1. MUŽ: "Ažseuchoutrhne."
3. MUŽ: "Jedna a jedna"
1. ŽENA: "je jedenáct."
1. MUŽ (zívne)
2. ŽENA: "Čtvrtá odmocnina ze dvou."
2. MUŽ (odnese stůl do zákulisí)
3. MUŽ: "Kde je ten stůl?"
1. MUŽ: "Já nevím, jak to mám říct slušně."
1. ŽENA: "Zítra budou přízemní mrazíky."
2. MUŽ: "Tak kde je ten stůl?"
1. MUŽ: "Budeme si tykat?"

1. ŽENA "Klidně."
3. MUŽ: "Jak se do lesa volá, tak se..."
2. MUŽ: "Devět celých tři."
2. ŽENA: "Tak se z lesa ozývá."
1. MUŽ: "A teď každý, kdo tu nemá co dělat..."
1. ŽENA: "Vypadne?"
3. MUŽ: "Mně už jede autobus." (Ale nikam nejde)
2. MUŽ: "Nashledanou." (Odejde)
1. ŽENA: "A tomu se máme smát?"
1. MUŽ: "Asi ano."
2. ŽENA (odejde)

K O N E C

...impulsem k napsání této hry bylo, když jsem kdesi narazil
na termín "absurdní divadlo". Nic bližšího jsem nevěděl, ale přesto jsem se rozhodl zachytit svoji představu o tom, jak by takové absurdní divadlo mohlo vypadat (lákala mě totiž vidina, že bych se mohl stát nejmladším absurdním dramatikem v Československu, ne-li na celém světě). Na základě dlouholetého studia divadelní vědy mohu klidně prohlásit, že moje čtrnáctiletá představa o tomto žánru byla překvapivě přesná, ba dokonce, že pojem "absurdní divadlo" je vlastně pleonasmus - divadlo je totiž absurdní už ze své nejvlastnější podstaty.
P.S. Kdyby některá naše přední scéna projevila zájem o uvedení této hry, ať se laskavě ozvou na moji adresu, abychom mohli projednat konkrétní podmínky.

DUSLEDEK PŘÍKLADU 4.26

V učebnici matematiky pro 1. ročník gymnázií mne zaujal článek 4.26. Cituji: Neznáme počet cvičenců, ale víme, že si cvičitel stěžoval: "Ať nastupují do dvojstupů, trojstupů, čtyřstupů, pětistupů či šestistupů, vždycky jeden chybí do úplného tvaru." Kolik je cvičenců?
Zaujalo mě to a napsal jsem tuto povídku (mimochodem, výsledek je 59).

Svítilo slunko. Cvičitel pískal na píšťalku. Kolem něho utěkalo 59 lidí. Potili se. Cvičitel hulákal:
"Eště 16 koleček, vydržte to!"
Naráz přišél jakýsi člověk a zaklepal mu na rameno.
"Tož co, pane cvičitel. Už máte nejaký cvik pro slavnosť?"
"Ano. Podivajte sa." Ukázal mu plán rozcvičky. "My nastúpíme do tvaru a dojdeme na náměstí. Tam předvedeme obraty a všelijaké cviky."
"Výborně! Na zitra to nachystajte."
Muž odešel. Cvičitel pískl na píšťalku:
"To stačí, hoši."
A začal plánovat tvar. Vymýšlal to 3 hodiny, ale pořád nemohl na to dojít. Na druhý deň organizátorovi slavnosti vykládal:
"Ať nastupujú do dvojstupů, trojstupů, štyřstupů, pětistupů nebo šestistupů, dycky mě jeden chybí."
"Co já vím. Tož ho nekde zežeňte."
"Moment. Kde a jak vám ho mám zehnat?"
"Víte co? Nechte to na mě. Já vám ho už nejak zeženu."
Organizátor zháňal, ale nikdo mu nemohl pomoct. Všecí už měli na slavnosťách nejakú jinú prácu. A tak byl večer před slavnosťama. Organizátor pořád rozmýšlal o tom, kde vzít toho posledního člověka. A naráz sám v lesi, potkal chlapa. Cosi ho napadlo. Popadl chlapa za kabát:
"Budete vystupovat zitra na slavnosťách?"
"Cože? Ne. Ale proč se ptáte?"
"Uvidíte. Včil poďte se mnú. A ticho!"
"A tož to teda né. Pomóc, pomóc!!!"
Organizátor dlúho nerozmýšlal. Ulomil větvu a bacil s ňú chlapa po hlavě. Hodil si ho na záda a šel s ním rovno za cvičitelem.
"Tady máte teho šedesátého chlapa. A na nic se neptejte. Zitra to chcu vidět."
Přesně tři vteřiny potom zazvónil na policii zvonek. Byl vyhlášený bojový poplach. Únos! Výkupné? Snáď. Eště sa neví.
Na stopu šlo pět detektývů. Stopa jich zavédla ke cvičitelovi.
"Poďte s nama. Ste ve vážném podezření!"
Na policii mu komisař pustil magneťák.
"Ať nastupujú do dvojstupů, trojstupů..."
"Ano. Přiznávám se. Mám ho doma."
"Možete jít dom. Ste nevinný. Šak my už si zistíme, kdo za to može."
Za chvílu už se organizátor potil před komisařem.
"Ten člověk byl vzácný zahraniční host na slavnosťách. To je skandál. Navíc ste ho bacil větvú chráněného stromu... No co mám s vama dělat. Rači běžte rychlo dom a nikemu o tom hlavně nevykládajte. Jako by sa nic nestalo."

...po příchodu na gymnázium mě nejvíce zaskočilo množství technických disciplín. Mezi nimi vévodila matematika, které mě odpuzovala i fascinovala zároveň, jak o tom svědčí tato povídka. Ještě několik poznámek: v té době jsme se zrovna učili o obrozencích, jak těžce probojovávali, aby byla čeština uznána za regulérní literární jazyk. Jako patriot a megaloman v jedné osobě jsem napsal několik textů ve slováckém nářečí a snil jsem o tom, že vděční potomci ocení moje průkopnictví stejně, jako si Češi váží svého abbého Dobrovského. Pokud jde o strohý styl a krátké věty, literární historici by mohli hovořit o reakci na Hrabalovu zálibu v dlouhých souvětích a rozvíjet teorie o evokaci tíživé dobové atmosféry, ale skutečnost je daleko prozaičtější: povídku jsem psal ve vyučování pod lavicí, takže jsem neměl moc náladu květnatě se vyjadřovat, navíc nedostatek papíru si vynutil co nejúspornější sloh a také poněkud náhlý konec. Kdo v tom ale chce vidět satiru na socialistickou absurditu, tak samozřejmě může.

1989

ROZHOVOR S MUŽEM ROKU

V tradiční anketě našeho časopisu o "Muže roku" letos zvítězil
pan Mark Vařečka z Vařeček a Lžiček. Přinášíme vám exkluzivní rozhovor s touto významnou osobností naší vědy.

Mohl byste nám říct něco o sobě?
"Já jsem profesionální vyhledávač dokonalých čísel."
Jak byste to našim čtenářům vysvětlil?
"Některá čísla, je jich velmi málo, jsou tzv. dokonalá čísla. To znamená, že součet celočíselných dělitelů čísla je roven tomuto číslu. Já mám za úkol prověřovat všechna čísla, jestli mezi nimi není dokonalé číslo. Je to zajímavá práce."
To rádi věříme. Možná by čtenáře zajímalo, kdo vás platí?
"Platí mě Akademie věd."
Pobíráte hodinovou mzdu?
"Ne, jsem placen od kusu. Za každé dokonalé číslo dostanu 75 000
korun."
Kdy jste naposledy nějaké našel?
"Před osmi lety. Bylo to číslo 375 999 115 426, nebo nějak podobně."
Kolik dokonalých čísel máte za dobu své činnosti na svém
kontě?
"Je to za těch 15 let asi 60 dokonalých čísel."
Jak dlouho denně pracujete?
"Asi 10 až 11 hodin."
Kolik čísel za den zkontrolujete?
"V průměru takových pět denně."
U kterého čísla nyní jste?
"Právě kontroluji číslo 36 925 150 293 410 502 126."
Nyní několik osobních otázek. Jaké je vaše šťastné číslo?
"To je číslo 9 123 205."

Jaké je vaše oblíbené jídlo?
"Ta polévka, co v ní plavou číslice."
Najdete si čas i na nějakého koníčka?
"Jistě, mám koníčka zcela odlišného od svého povolání. Jsem amatérský vyhledávač prvočísel."
Po čem v životě toužíte?
"Chci do důchodu zkontrolovat nejmíň kvintilión čísel."
Tak vám tedy pěkně děkuju za rozhovor.

...tato ukázka dokumentuje, že jsem se v nerovném boji s exaktními vědami často utíkal k osvědčené taktice českého národa: pokusit se silnějšího soupeře alespoň zesměšnit. Rozhovor je ve zkrácené podobě převzat ze samizdatového časopisu Bzenecký věstník, který jsem v té době vydával a byl jeho jediným přispěvatelem (takový náš malý Šalda...). Ve Bzenci tehdy vůbec bujela podzemní kultura - například Kamil Krahula vydával svoje Bzenec Times ve sklepním kumbále pod jejich činžákem. V létě jsme vydali společně s Čendou Truchlíkem sbírku epigramů, z níž si dovolím ocitovat jeden nebojácný protirežimní výpad:

Projev Fidela Castra
mě može vždycky nasrat.
Ale když je projev Miloše Jakeše,
poskakuje i anténa na střeše.

Šlo o reakci na skutečnost, že kvality tehdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ ležely v trochu jiné oblasti, než bylo oslnivé řečnictví. Není divu, že krátce po napsání této básně režim padl. Ale do zmíněné sbírky jsem přispěl i díly nadčasovými, jako bylo například tohle:

Slunko krásně svítí,
vosa mě bodla do řiti.
Kolem teče potok,
mám na řiti otok.

A na závěr této nostalgické vzpomínky ještě jednu báseň, inspirovanou oblíbenými filmy s hrdinou našeho dospívání, Gojko Mitičem (a zároveň koncipovanou jako pocta folklóru):

Aj ten velký Manitú
byl ve špatnéj náladě,
našel ženu zabitú
na Divokém západě.
Juch!

1990

JAK JSME PŘEDBĚHLI DOBU
/fejeton/

Ve svém fejetonu bych se chtěl zmínit o jedné příhodě z naší školy, která nejen že věrně dokumentuje zdejší poměry, ale je, myslím, i obecně platná pro celou společnost.
Nová doba zpochybňuje i základní jistoty lidstva, že sníh je bílý, tráva je zelená a nebe modré. Proto se před časem rozhodlo, že u nás na gymnáziu tabule, které mají pamětníci zafixované jako černé, natřeme na bílo. U zrodu myšlenky patrně stála známá praxe novinářů a politiků, o kterých se říkalo, že "dělají z černého bílé". Každopádně v rámci 16 293. reformy našeho školství, která byla, ostatně stejně jako všechny předchozí, geniálně vymyšlená a jediná správná, se od 1. 9. 1989 všechny tabule v naší škole natřely bílou barvou. Tím došlo i k odstranění zvlášť prohnilého pozůstatku reakční minulosti - bílé křídy. Štáb předních vědců zjistil, že prach z křídy je zdraví škodlivý víc než PCB, oxid siřičitý a ddt dohromady. V pozadí tohoto činu ovšem stála prozaická skutečnost, že křídy, které naše republika musí dovážet ze spřáteleného Polska, nejsou prakticky k sehnání.
Na bílé tabule se ovšem nedá psát bílou barvou, to dá rozum (i když žáci by to myslím uvítali). Proto byly zakoupeny zelené fixy, které však nejsou k sehnání rovněž - jako ostatně téměř vše v naší kdysi poměrně vyspělé zemi. Proto křídy, až vyschly, nepsaly. Záhy se ukázala nedomyšlenost celého plánu, ale nesmělo se to říkat, neboť duchovní iniciátor projektu seděl někde na vysokém místě a kdo kritizoval fixy, kritizoval tím zároveň celý systém a tak se sám zařadil do řad našich nepřátel. Museli jsme se tedy tvářit, jako že je všechno v pořádku a šetřit fixem (takže prakticky odpadla písemná komunikace s profesory), obracet ho hrotem dolů apod. Byl vznesen i návrh dávat bohům zápalné oběti z řad hůře prospívajících studentů, aby fixy psaly. Kdoví, jak by to všechno dopadlo, kdyby nepřišly celospolečenské změny po 17. listopadu. Teď už se mohly fixy veřejně kritizovat, ovšem ničemu to nepomohlo. Až pak kohosi z odpovědných činitelů osvítila prozřetelnost a vznesl geniální nápad, přitom v podstatě fantasticky jednoduchý: natřít tabule znovu na černo. Tak jsme tabule natřeli na černo, všechno je pěkně při starém a je to v pořádku. Když se vyskytne nějaký problém, např. když nejsou křídy, svede se to na studenty. Takže naše příhoda, kterou bych mohl také nazvat Černo-Bílá historie, skončila vlastně docela dobře.

...Tento feuilleton, v němž se spojuje nerudovský humor s havlíčkovskou kousavostí, jsem měl tehdy tu drzost odevzdat coby pololetní slohovou kompozici (nevzpomínám si už, jakou jsem za něj dostal známku, ale každopádně mě nechali postoupit do vyššího ročníku, takže to pedagogové vzali s humorem). Nevybral jsem jej ani tak pro jeho literární kvality, jako spíš jako výstižný dokument dobové atmosféry. V tom pitomém a krásném devadesátém roce se všech zmocnila revoluční euforie a i ten poslední ustrašenec toužil vyzkoušet, kde až vlastně leží hranice té neustále proklamované svobody. Učitelé to tehdy rozhodně neměli lehké: doposud všemocní dohlížitelé zmizeli bůhvíkam (s odstupem let odhaduji, že do soukromého sektoru) a oni stanuli s nepotřebnými marxistickými osnovami v rukou tváří v tvář bandě puberťáků, opojených pocitem vítězství. Můj text obsahuje všechna témata, která tehdy hýbala naší zemí: od problémů ekologických (ano, takové pošetilosti jsme tehdy v těch neosvícených dobách řešili) až po "pomlčkovou válku", která nakonec vyústila v rozdělení Československa. A tak si dnes říkám, že ty bílé tabule nakonec nebyly zdaleka největší koninou, kterou ta vzrušená doba přinesla...

1991

PÁTEČNÍ NÁLADY

Díky ti, Bože, za ten pátek
díky ti, Bože, za ten den.
Mám z toho všeho v hlavě zmatek,
cítím se trochu podveden.

Díky ti, Bože, za ten pátek,
buď proklet za to pondělí.
Cesta je plná křižovatek,
které nás všechny rozdělí.

Díky ti, Bože, za ten pátek,
další den se už nesnese.
Do ucha mi řve doktor Sládek,
zas na mě leze deprese.

Robinsone a věrný Pátku,
prosím tě, už mě vysvoboď.
Potřebuju se dát do pořádku,
plout v řekách lihu jako loď.

...co si budeme namlouvat, studium na střední škole je většinou dost prudký opruz. Na abiturientských srazech se potom pochopitelně dojatě vzpomíná na několik nejpovedenějších taškařic, ale ve skutečnosti drtivou většinu z těch čtyřech let strávíte zíráním z okna nebo na ciferník hodinek, zoufale počítaje každou minutu do zvonění. Ještě jedna poznámka k této básni: za pár let bude možná nutno vysvětlit mladé generaci, kdo to vlastně byl ten dr. Sládek. Nerad bych se unáhlil, ale snad je to jeden z důkazů, že náš národ pomalu, ale jistě začíná dostávat rozum...
(P.S. Kdo z laskavých čtenářů poznal v posledním verši inspiraci Rimbaudem, kterého jsem právě tehdy s nadšením objevil, zaslouží si zvláštní pochvalu!)

Vyučování jsem si často krátil vymýšlením krátkých veršovánek,
inspirovaných přednášenou látkou. Většinou se to neslo v duchu dost šibeničního humoru, jako následující čtyřverší složené
v hodině fyziky:

URAN 235

Dostali jsme do genů
pěknou dávku rentgenů,
proto naši potomci
budou nejspíš pitomci.

Průměrnou úroveň této tvorby výmluvně ilustruje říkadlo napsané při dějepisu:

XX. sjezd KSSS
byl veliký mezník,
neboť na něm soudruh Stalin
byl odhalen jako řezník.

Nejplodnější byly v tomhle ohledu samozřejmě hodiny biologie. Z přehršle opusů mi dalo značnou práci najít něco společensky alespoň poněkud přijatelného. Nakonec jsem zvolil báseň "Živec a sklivec", kterou spolužák Fera Vajgara řečený Rum zhudebnil a zařadil do repertoáru svojí dnes již zaniklé skupiny Plné kleště, v jejímž podání záležitost, alespoň na Kyjovsku, prakticky zlidověla:

Včera mi kdosi hodil
do oka kámen živec,
oko se mi rozbilo
a vytekl z něj sklivec.

Poslední ukázka pochází z velmi srandovního předmětu, který se nazýval "Základy společenských věd" (nevím, zda tato bizarnost ještě existuje), ovšem na rozdíl od předešlých hříček může mít platnost i v mimoškolním kontextu:

ZÁKONY

Někdo sedí v nóbl baru, pije si whisky s ledem,
my dřepíme v putyce a desítka do nás teče,
kdo dodržuje zákony, ten je osudem veden
a kdo se jimi neřídí, toho osud jen vleče.

1992

DVA V NOCI

Čekal jsem, že dnes večer
byla bys u mě host...
No tak si to tak neber,
mám lepší společnost.

Neznámá kráska muší
lítá mi pokojem,
bzučí mi kolem uší
jsem celkem spokojen.

Moucha upíjí z tvé sklenky
lahodné červené,
nemyslím na myšlenky -
tušil jsem to, že ne.

S mouchou si rozumíme skvěle,
je ideální partnerka.
Za okny noc dýchá vřele,
dávno minula večerka.

Sedíme tu oba sami,
myslím, že ji nechytím:
nechytil jsem tebe ani
a měsíc dneska nesvítí.

...před milostnou tématikou jsem dlouho pociťoval určitý ostych - bál jsem se, že to bude banální. Až časem jsem pochopil, že láska je banální pokaždé a že v tom právě spočívá její kouzlo...

LOVESONG

Kouřím si cigárko,
má jasná Polárko
toužím jen po tobě,
po tvojí osobě.
Zasním se po loku,
chci tě mít po boku
hladit tě po těle,
bude nám vesele.

DOBRÉ SKUTKY NA RUSI
/realistická povídka/

Hustým, nekonečným sosnovým lesem se nese do dáli cinkání zvonků. Závějemi se prodírá trojka, která je tažena, jak už to bývá, třemi bílými koni. Koňům i kočímu stoupá z úst dým jak z trosek hořící Moskvy. Není divu, vždyť je -50 stupňů Celsia. Jak jen jsou všichni šťastní, že to nevědí, protože o teploměru v životě neslyšeli. Vzadu v saních pololeží - polosedí muž, zabalený do drahocenných kožešin, až vypadá jako neforemný balík. Volá na vozku, snažíce se překřičet zuřící vánici:
"Ivane, nezabloudili jsme náhodou?"
"Ále, Vaše prevoschoditelstvo, les je všude stejný, takže dokud máme vodku, je to všecko jedno. Ať tak nebo tak, stejně se do Tobolska nedostanem. Buď zmrznem, nebo nás sežerou vlci, medvědi a soboli. Aspoň že máme tu vodku," pravil Ivan a řádně si přihnul.
Mladý hrabě Spiritov (neboť on to byl, řítící se tajgou na saních za svým důležitým posláním) se zadumal. Naráz v dálce cosi uviděl a zoufale zaječel:
"Pomóc, Ivane, střílej, jde sem medvěd!"
"Ale pane hrabě, přece nám došly náboje. A stejně - není to medvěd, ale jenom nějaký mužik."
"Proboha, to je ještě horší! Pomóc, stráže, milice, armáda! nekousne mě ten mužik?"
"Těžko říct, urozenosti. Jestli už letos jedl, tak by neměl. Héééj, továryš, neboj se nás a pojď sem!"
Zděšení bylo pochopitelně oboustranné. Otrhaný a značně vyjevený venkovan se třásl dvojnásob: jak zimou, tak nyní navíc i hrůzou.
"Hej, dobrý člověče, neboj se, u kremelského orloje, my ti nechceme ublížit. Řekni nám jenom, kudy do Tobolska?"
Mužik o Tobolsku sice nikdy neslyšel, ale pro jistotu ukázal s přesvědčivým výrazem před sebe.
"Dobrý, moloděc, spasíbo," pravil dojatě hrabě Spiritov a věnoval mu jednu ze svých padesáti kožešin. Mužik ji trochu nedůvěřivě přijal, poklonil se až k zemi a šel domů, vesele si hvízdaje. Jenže podivným setkáním nemělo být toho dne konce. Kousek od jeho zemljanky ho zastavil hejtman Žestokin.
"Tak co, Feďo? Ten kožich jsi našel nebo ukradl?"
"Dostal," šeptl ustrašeně mužik.
"Co, ty svoloč, ty si ze mě ještě budeš dělat blázny?" nakopl ho hejtman safiánovou holínkou. "Jak to teda bylo, ale pravdu!"
"Kožich mi daroval jakýsi cizí hrabě," prohlásil se zadržovaným pláčem Feďa.
"Cha-cha-cha! Za krádež kožichu, vraždu a lhaní jsi odsouzen podle § 241 k zastřelení. Kožich se zabavuje. Odveď ho!" pokynul svému pobočníkovi.
Sotva se hejtman zachumlal do kožichu, zazněl z dálky osamělý výstřel.
...součástí maturity z ruštiny byla znalost klasických děl, mezi nimi i Puškinovy Kapitánské dcerky. V ní mi připadla podezřelá ona dojemná scéna, kdy šlechetný mladý šlechtic daruje neznámému mužikovi (z něhož se později vyklube povstalec Pugačov) vlastní kožich. Rozhodl jsem se napsat povídku o tom, jak by se tato epizoda nejspíš odehrála ve skutečnosti a nacpal jsem do ní většinu rekvizit z ruské literatury 19. století. Později jsem samozřejmě pochopil, že ti staří Rusové nejsou jenom směšná afektovaná veteš - ale na střední škole dojde člověk k podobnému poznání jenom velice těžko...

ZPOVĚĎ GRAFOMANA

Všichni mi vyčítají, že píšu špatné básně
Proč zrovna já?
Proč zrovna mě všichni vyčítají, že píšu špatné básně?
Co je na špatných básních špatného?
Podívejte se na ostatní!
Ve světě se
vraždí krade znásilňuje válčí
Dobří básníci chcípají jako mouchy
krade se
vraždí se
znásilňuje se
a všichni si zasedli na mě
Přitom jsem neudělal nic špatného
jen píšu špatné básně
prý

Polibte mi, kritici
Polibte mi zadnici!

...tato báseň, stejně jako ta následující, pochází z mých začátků v Olomouci. Zpočátku to byl šok - na gymnáziu jsem platil
za jediného intelektuála na celé škole a tady jich naráz bylo, že by se dali přehazovat vidlema. Ale dneska jsem za ten šok vděčný. Patrně jediný praktický význam filozofické fakulty spočívá v tom, že tam potkáte tolik roztodivných tajtrlíků, že už vás potom
v reálném životě sotva může něco překvapit...

LISTOPAD

Zas končí měsíc listopad
připadám si jak psychopat.
Dřevo si zase listí svléká
a dole temně teče řeka.
Přemýšlím o tobě, má velká nelásko
abych to vydržel, beru si celaskon
a venku za oknem tradičně drobně mží
dnes už jsem vyčerpal svůj denní příděl lží.
Zas končí měsíc listopad
a mám chuť něco rozkopat.

1993

KONEC JOHNNYHO ŠKODOLIBCE

Byl ospalý, horký den a Johnny se poflakoval po ulici a přemýšlel, co má provést, aby dostál své pověsti nejškodolibějšího člověka na světě. Naráz uviděl, jak kolem něho kdosi pádí na vlak. Johnny se k němu rychle přitočil a nenápadně mu podvadil nohy. Nešťastník plachtil několik metrů vzduchem a když se celý zkrvavený zvedl, vlak se právě s rachotem odlepil
od perónu. Johnny spokojeně pokračoval v cestě. Uviděl malého spratka, jak se schovává v průjezdu. Když se rozhlédl, spatřil
i jeho pronásledovatele, bandu několika asi o tři roky starších pořízků.
"Tady je schovaný, v tom průjezdu," zavolal na ně ochotně Johnny a se zalíbením sledoval, jak vbíhají dovnitř a začínají polapeného nebožáka duznit. Johnny Škodolibec si zamnul ruce a šel dál, až narazil na chlápka, který v obou rukách nesl rozměrnou plechovku černé barvy vyhlášené značky Super Extra Speciál, jež jak známo nepustí ani ředidlem. Johnny pohotově vrazil do muže s barvou, která neomylně přistála na oslnivě bílých šatech dívky, plující ulicí dva metry před ním. Z tohoto úspěchu se Johnny radoval až k obchodu, před nímž stály matky s kočárky a živě klábosily. Škodolibec natrénovaným pohybem odbrzdil jeden z kočárků a poslal jej dolů po ulici, jež se poměrně prudce svažovala k frekventované dopravní tepně celostátního významu.
"Cha - Cha - Cha - Chá!" zasmál se nadšeně a rozhodl se věnovat tentokrát pozornost silnici, po níž se k němu rychle přibližoval vůz. Johnny vytáhl z kapsy zrcátko a šikovně nasměroval prasátko řidiči přímo do očí. Ten neměl sluneční brýle, a proto v oslnění ztratil vládu nad řízením a narval to
do sloupu. Johnnyho to pochopitelně nesmírně potěšilo. Pak uviděl odkrytý kanál, nad nímž blaženě podřimoval dělník opřený
o krumpáč a s lahváčem v ruce. Johnny se k němu zezadu přikradl
a vší silou do něj vrazil. Postižený nestačil ani vykřiknout, takže si nikdo ničeho nevšiml. Johnny Škodolibec se opět zařadil do proudu chodců, když vtom ho oslovila stařenka v kroji a
s velikou nákupní taškou:
"Pozdrav Pámbu, mohli byste mě řéct, jak sa prosim vás dostanu na náměstí?"
Johnny nasadil ochotný úsměv a podrobně tetičce vysvětlil cestu do nejhlubšího lesa, kam se ihned důvěřivě vydala. Johnny se andělsky culil při představě, jak ji tam roztrhá divoká zvěř
a směřoval dál ke křižovatce. Cestou ještě provedl pár víceméně banálních kousků, jako např. vrazil cyklistovi klacek do špic, vyrazil dítěti z ruky zmrzlinu nebo vběhl do jednoho domu a
z balkónu házel chodcům na hlavu květináče. Pak zmerčil velmi distingovaného a jistě vysoce postaveného pána, kterak šlápl vyleštěnou lakýrkou do psího lejna. To se Johnnymu na jednu stranu líbilo, ale zároveň se ho zmocnil provinilý pocit, že na tomto případu nemá žádnou osobní zásluhu. Rozhodl se to rychle napravit. Čekal na přechodu na zelenou a už se těšil, co provede slepci, kterého viděl na druhé straně, když ho ze zamyšlení vytrhl vůz autoškoly, blížící se zleva. Johnny se posupně zasmál a řekl si:
"To se na to podívám, ty šmejde, jestli dostaneš řidičák, když ti včil skočím pod kola!"

KŘUP!!!

...tuhle moralitu jsem vytvořil jako poctu zlaté éře němé grotesky. V prvním roce školy jsem totiž v hektickém tempu nasledoval tisíce "zásadních" děl světové kinematografie a už mi z toho šla hlava šejdrem. Nakonec jsem pochopil, že nemá smysl bojovat proti osudu - Harold Lloyd mi vždy bude bližší než Fritz Lang a hotovo...

1994

PLÁNOVANÉ KNIHY

"Hop a je tu izotop" - katastrofický román o havárii v jaderné elektrárně Dukovany
"Švédská trojka ve švédské bedně" - pornografická rozhlasová hra
"Běž si hrát s panenkama" - čtení pro ženy, životní osudy dcery prominentního očního chirurga
"Chaplinová komora" - utopický román o totalitní vládě humoristů
"V bludných kruzích" - expresivně pojatá sonda do vnitřního života červotoče, který strávil celý život v kruzích v tělocvičně

...kdysi jsem si poznamenal tyto náměty na knihy, které bych mohl jednou napsat, kdyby se mi chtělo. Nikdy jsem však na to nenašel dost trpělivosti, takže jsem radši občas sesmolil něco kratšího, jako například:

MÁJ V OLOMOUCI

Rozpálenou ulicí projíždí kropící vozy
a lidi mají pevně nasazené své pózy,
holubi pronásledují holubice
a z kostela chladně čpí kadidlo a svíce.

Krásné dívky kráčí odevzdat lásku jiným,
pozoruji je a tajně přitom sliním,
parkem se nevinně vinou cyklistické stezky:
krátký záblesk iluze, že na světě je hezky.

...prestiž našeho vysokého školství není sice nijak valná, ale přesto je pořád daleko vyšší, než by odpovídalo realitě. Ve své tehdejší naivitě jsem izolovaný úděl intelektuála nesl dost těžce, jak o tom svědčí následující čtyřverší:

TŘÍDNÍ ROZDÍLY
Dělníci s duší nevinnou
(kde ti by četli Sartra?)
ruce jim voní Solvinou
a hledí na nás spatra...

1995

ZE ŽIVOTA OPIC

Náhodou jsem si vzpomněl,
jak jsem kdysi četl v Brehmovi,
že některé druhy opic
mají chápavý ocas.
Teď tady stojím,
poslouchám tvoje výmluvy,
snažím se tvářit chápavě
a připadám si
taky jako ocas.

...tahle věc nepotřebuje dlouhého vysvětlování, každý z čtenářů jistě zažil něco podobného na vlastní kůži. Je ostatně notoricky známým faktem, že příznivcům poezie se nevydařené vztahy daří mnohem častěji než zbytku populace. Nehodlám zde však pátrat po příčinách tohoto jevu a raději se vás pokusím rozptýlit následující miniaturou, která vznikla jednoho mrazivého rána na dlouhé pěší cestě z kamarádova sklepa v Miloticích:

REQUIEM ZA POLÁRNÍKA

Ležíš tu u sněžnic,
už brzy usneš, nic
nebudeš cítit.
Bez knězů s kolárky,
jen bledost Polárky
bude ti svítit.

...a ještě trocha vánočního sentimentu. Báseň už sice vyšla časopisecky (v Ledoborci-NE), ale proč se s ní znovu nepochlubit...

TAK AŤ JE VESELO!

Tak ať je veselo! A ještě veseleji!
Ať oceány slz vysuší bujný smích!
Za okny ústavu zas sněží do alejí,
z šedivé oblohy se tiše snáší sníh.

Se smíchem hlasitým pacient z okna hledí
a svírá chladnou mříž, až prsty světlé má.
Spasení jako sen se klouže po náledí,
přes dva tisíce let leť, hvězdo z Betléma!

KRHAVÉ RÁNO

Slunce se ještě schovávalo za kopci na východní straně, ale jeho přítomnost už dávalo tušit nebe, žíhané jako achát
od ranních červánků. V jedné z postranních uliček historické části města, na strmých schodech vedoucích do nejmenovaného
(v podstatě kteréhokoli) nočního podniku probíhala vzrušená výměna názorů:
"To jste soukromí podnikatelé? Takto vy zacházíte s poctivými zákazníky?"
"Řeknu vám na rovinu, být všichni zákazníci jako vy, tak to tu můžeme klidně zrušit."
"Zrovinka teď jsme to tu chtěli pořádně roztočit, ale když nechcete, dobře vám tak."
"Mě už nebaví s vámi o tom diskutovat, tak už ať jste venku, než vám s tím pomůžu!" Nakrátko ostříhaný svalovec byl neoblomný a vyšťouchal poslední dva zákazníky z baru ven, do zákeřného ranního chladu, na dlažbu posetou stopami noci.
"Jenom počkejte, vy svině! Jednou vám ten váš pajzl stejně znova znárodníme!" křičel ten první a zvedal ze země dlažební kostku, než mu ji jeho o něco střízlivější druh vykroutil z ruky.
"Pojď, půjdeme ke konkurenci," navrhl smířlivě.
Oba dobří junáci, orlové úsvitu, se vydali na klopýtavou pouť ulicemi města, které se zvolna a neochotně probouzelo. Ne nepodobni ve své marné, leč krásné naději Donu Quijotovi a Sancho Panzovi, stále častěji potkávali lidi spěchající do práce, kteří na ně hleděli se závistivou nevraživostí. Kdyby se jich naši přátelé zeptali na cestu k nejbližší otevřené restauraci, jistě by je tyto konvenční dušičky byly schopny zabít, tak jako skromně vybarvení ptáci této země vždy uklovou papouška ulítlého z klece a provokujícího svou nepravděpodobnou krásou.
Ten z dvojice, jemuž budeme říkat druhý (pro zjednodušení), vytáhl ze záňadří krabičku cigaret, zploštělou a potrhanou
po útrapách probdělé noci. Podivným řízením osudu v ní zbyly přesně dva kusy. Jeho druh zase vyštrachal z nejtajnějších záhybů svých kapes sirky a hltajíce lačně kouř, pokračovali v bloudění městem, které se jim ve studeném ranním světle jevilo jaksi nepovědomé. Ona hvězda betlémská z blýskavého neónu byla stále nedosažitelnější, jak se rozplývala ve stále sílícím ranním blankytu. Ale šťastným náhodám nemělo být toho dne konce. Přesně v okamžiku, kdy cigarety vyhasly a situace se stávala neúnosnou, stanuli naši cestovatelé před nenápadným domem, v jehož průčelí se skvěl výrazný nápis:

B A R   V Y L A K Y

"Tady je nějaký bar! A zdá se, že právě otvírají," zajásal první z našich přátel a veškerá ochablost z něj rázem spadla.
"Fakt že jo," přisvědčil jeho souputník a zamyslel se: "Bar Vylaky? Co to má znamenat?"
"To bude asi jméno majitele. Bude to nějaký Maďar, nebo něco na ten způsob," mínil první.
"Hm, je to možné," vzpomněl si druhý. "Ujlaky je fotbalista. Hraje tuším za Trnavu."
"Tak to bude možná jeho bratranec," rozhodl ten první a rázně se postavil na první schod.
Během výstupu po schodišti napadlo druhého z našich hrdinů, že název podniku může být také fonetickým přepisem anglického výrazu "we lucky" (my šťastní), ale to už jeho přítel bral za kliku. Nebylo zamčeno.
Uvnitř nebyl už (nebo ještě?) žádný návštěvník. Rozhlíželi se po místnosti, která byla zařízena po vzoru Divokého západu: žádné stolky ani židle, jen dlouhý pult, za kterým byly až do výše stropu regály plné lahví a plechovek. Napravo od dveří stála za barem mladá žena. Myslím, že ničemu neuškodí, když budeme předpokládat, že třeba byla docela pěkná. Oba hrdinové našeho příběhu zdvořile pravili:
"Dobrý..." ale pak se zarazili, spolkli slovo "večer" a po chvilce zároveň dodali: "ráno." poodešli stranou a začali se šeptem dohadovat:
"Tak co?"
"Vypadá to tu dost divně, to je fakt. Ale kde jinde bude teď otevřeno?"
"Hm. Cítíš ten smrad?"
"No jo, je tu cosi cítit. Ale co ta servírka?"
"Hmmm..." Uznalé přikývnutí. "Tak si běž něco objednat."
"Proč já?...Tak dobře."
Ten druhý přistoupil k pultu. "Já si dám třeba..." Horečně přemítal a pak řekl první, co ho napadlo: "Třeba zelenou."
Žena za pultem přikývla a se shovívavým pohledem mu podala láhev. Na řadě byl nyní ten první, jenž nebyl zdaleka tak skromný a rozhodl se udělat dojem. Rozhodně by neškodila whiska.
"Dejte mi tu...Bala...Bala..." Uvědomil si, že má totální okno a zahanbeně zmlkl.
"Balakryl?" napověděla černovláska (proč ne?) ochotně. První
z našich protagonistů jen ochable přikývl. Oba poutníci, kteří svůj cíl našli, zaplatili a postavili se u pultu, kde otevřeli láhve a začali popíjet. Přitom polohlasně konverzovali:
"Ty, nezdá se ti, že to má nějakou zvláštní chuť?"
"Kuš a chlastej, prosím tě. Tobě se taky pořád něco nelíbí.Nevzpomínáš si, jak jsme to dlouho hledali?"
"No jó. Co myslíš, že mají v těch plechovkách?"
"Čert ví. Možná utopence."
"To je docela možný." Krátká pauza v hovoru, během níž dovnitř nakoukl nějaký host a zase zmizel.
"Ty vole, to je ale baba..." vrátil se ten první k už načatému motivu.
"To jo!" Pohledy obou zabloudily ke ztepilé děvuše za pultem, která na ně vrhala nepříčetný pohled téměř identický se zrakem zkamenělé Lotovy ženy. Když na jejich neohrabané pokusy o flirt nijak nereagovala, konstatoval druhý rezignovaně:
"No nic, vypadnem." Oba dopili, rozloučili se a vyrazili
na čerstvý vzduch. Ulice se mezitím docela zaplnila. Naráz pocítili, prakticky oba současně, jak se jim žaludek jakoby změnil v osudí při televizním tahu sportky. Zrovna tak to v něm všechno vířilo a zrovna se taky něco začalo nezadržitelně drát nahoru. Oba se téměř zároveň vrhli k nedalekému parčíku, tam se opřeli o strom a ulevili svým útrobám. Jako celá věčnost jim připadalo těch pár vteřin, než se očistili od všeho nepatřičného. Zesláble vyklopýtali na ulici a spatřili, jak celou akci sledovala skupinka dětí školního věku, které se jim docela otevřeně posmívají.
"Jenom počkejte, za pár let taky tak skončíte," chtěl říct druhý, ale nebyl schopen to ze sebe vypravit nahlas.
Ještě chvilku se oba naši bohatýři vykuckávali do trávy, z níž zatím bezohledné slunce vychlemtalo poslední kapky rosy. První
z našich přátel dlouho nabíral dech, až byl nakonec schopen nahlas zhodnotit situaci:
"Kurva, ti nám to ale natřeli!"

...jak vidno z této povídky, studia v Olomouci bývala občas docela drsná. O tomtéž, a také o marnosti snah něco na tomto životním stylu změnit, tady mám po ruce ještě pár veršů...

PŘEDSILVESTROVSKÁ

Až skončí tento rok,
až zátky od šampusu
dají mu ránu z milosti,
dáme si první lok,
každý dle svého vkusu
se z toho roku vyprostí,

pak možná řeknu si,
že měl bysem žít jinak.
Ale pak mávnu paprčí
- k čemu ty pokusy? -
a půjdu chlastat vinjak,
který mi někdo nastrčí.

1996

TMA

Tma, která padá koncem ledna,
zčernala a je neprůhledná,
na mínus deset klesla rtuť,
z komínů zvrací Nová huť.

...tato báseň, stejně jako ta následující, je produktem hysterické hrůzy, kterou ve mě probouzí industriální prostředí. Musí to vycházet z nějakých negativních zážitků v minulých životech, neboť v tomto životě jsem nikdy nestrávil v tovární výrobě tolik času, abych si ji stihl znenávidět. Samozřejmě, mnozí naši přední literáti strávili část života ve fabrice a později na to rádi vzpomínali - ale něco jiného je zůstat tam na celý život...

HOLKA Z LIKÉRKY

Čekám na drobky štěstí,
až spadnou ze stolu -
vůně rumových trestí
a vůně mentolu.

Ráno má šedou barvu,
bodne mě v prsou mých,
když svoji kartu narvu
do hodin píchacích.

V hale zas cinká linka,
důvěrně znám ten tón,
za sklínkou jede sklínka,
je jich snad milión.

Extrakty léčivých bylin,
sirupy z ovoce
(chtěla bych potkat se s milým,
líbat se divoce)...

...následuje asi jediný můj výtvor, o kterém bych byl za jistých podmínek ochoten připustit, že je skutečně geniální...

GEOMETRICKÁ

Povídal mi jeden herec
(byl to přítel Pavla Vítka):
"Namaluju přesný čtverec,
jedním tahem, bez pravítka!"

Zklamal - ovál
namaloval.

VONIČKA EROTICKÝCH LIMERICKŮ

Jeden statný černoch v Kinshase
má prý obrovského bimbase:
když mu naň někdo šlape,
volá: "Kdepak jsi, chlape?"
On neslyší - je až v Kinshase.

Jeden frotér ze Zaragozy
rád osahává ženám kozy.
Nejradši má tramvaje,
v nich si vždycky vyhraje,
ten neškodný pán ze Zaragozy.

Jeden stařík z města nad Seinou
měl preferenci značně zvrácenou.
Vodil si děvčátka,
dával jim cukrátka,
ten chlípný dědeček nad Seinou.

Občané z města Lozorno
dívají se rádi na porno.
Pije přitom vinjak
každý správný sviňák,
co žije ve městě Lozorno.

Jedna paní z Hamburku
koupila si okurku:
koupila ji na trhu
přesně podle návrhu,
co jí dala druhá paní z Hamburku.

...jedním z nejtaškářštějších předmětů na naší katedře byly tzv. základy autorské tvorby, v jejichž rámci jsme se seznámili s různými literárními formami včetně limericku, onoho pětiverší založeného na rýmech k názvu města, které u nás zpopularizoval Antonín Přidal. Je to samozřejmě nesmysl: nikdo se nenaučí psát tím, že bude sedět dvě hodiny ve třídě a vymýšlet rým třeba na Antananarivo. Skutečným účelem věci byla přirozená selekce - koho neodradilo od psaní ani tohle, ten už má skutečně budoucnost. Jak jsme si ovšem záhy všimli, forma limericku je ideální pro nejrůznější prasárničky, čehož jsme především já a kolega Michal Jareš (v současnosti pracovník Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR) využili - viz výše uvedené ukázky...

DVANÁCTÝ SRPEN

Není co hledat v snáři,
když ráno popeláři
mi spánek rozetnou.
Nutí mě, abych vstával
a dole dělá kravál
idiot s čezetou.
Tak už abysem vstal, né?
Nebe je šedě kalné
a drobně z něho mží.
Ve větru šumí bory,
nemusím na brambory,
motyka rudne rzí.
Den proplétá se nudou,
ještě mi chvilky zbudou
umýt se do pasu.
Den uzavře se v celek
po zavřísknutí znělek
městského rozhlasu.
Až večer zprávy dozní
o tom, že padl Groznyj,
odkráčím k Johnovi.
Pak nepříčetný duchem,
dám tělo dovnitř duchen,
ať síly obnoví.

...takže takhle nějak jsem trávil studené a deštivé léto onoho roku (kdo tehdy mohl tušit, že to příští bude ještě horší...): válka v Čečensku zrovna vrcholila a "U Johna" je název oblíbené hospůdky (nebo spíš kiosku) ve Bzenci naproti nádraží...

1997

ZTRACENÁ BÁSEŇ

Město se obléklo do ledu,
chodci ztrácejí balanc.
Ztratila ses mi z dohledu
před pojišťovnou Allianz.

Ztratila ses mi z dohledu,
zmizelas' mezi chodce.
Možná si něco provedu?
Ne - jsem stvořen příliš krotce.

Nežijem přece v Toledu,
neznáme rozmáchlá gesta.
Město se obléklo do ledu,
mrzne a neví, kdy přestat.

Možná, že odsud odjedu,
odjedu odsud - někam...
Ztratila ses mi z dohledu,
nevím, na co tu dál čekám.

...nešťastná láska - to je osvědčený zdroj inspirace. Ostatně není náhodou, že jak jsou v moderní době dívky čím dál svolnější, prudce ubývá také dobré poezie...Ještě jedna báseň z Olomouce, tentokrát ovšem jarního:

VEČER VE MĚSTĚ

Ulicí s palicí prochází republikán,
neon nad diskotékou do rytmu rapu bliká,
pán v bílé košili hraje si s eurotelem
a aspoň na chvíli se cítí spasitelem.

Vítr se s elánem opírá do odpadků,
kolem jdou teenageři, na čele mají patku.
Dívám se na nebe, získává tmavší odstín
a je mi na blití z té naší světovosti.

PRINCEZNA A ZAHRADNÍK

Protože nejsi samosprašná,
znáš v parku četná zákoutí.
Rychleji ani stará kašna
než tvá pýcha se nehroutí...

Princové nejsou jaksi k mání,
na trávník musí náhradník -
šlechtu víc baví krutá klání,
tak ti zbyl jenom zahradník.

Když zručně stříhá zimostrázy,
pozoruješ ho s obdivem.
Že morálka je snůška frází,
čteš v jeho zraku ohnivém.

Ač mívá prsty od kompostu,
ráda jsi jimi hnětena,
do vlasů se ti místo skvostů
zapletla luční květena.

Král nevychází ze svých komnat,
už ani tobě nevládne...
Ztracená léta toužíš dohnat,
utrhnout květ, než povadne.

Až k zemi visí větve tisů,
vzadu, kam nikdo nechodí.
Nedbáš na moudrost starých spisů,
na to, že se to nehodí.

Vleže na pytli od substrátu
uvědomíš si kratince,
že v duši cítíš dosud ztrátu,
že tajně čekáš na prince...

...proč to nepřiznat: mám v sobě sklony k parnasismu a občas jim docela rád podlehnu. Zrovna pro tuto báseň mám obzvláštní slabost...
Tak raději pro odlehčení jednu miniaturu, inspirovanou pořadem Kolotoč, kde se jednou v tajence objevila ryba s názvem "polorejnok křídlatý":

á á á

Nevyčteš to z školních skript
co se děje v černéj noci
když začnou vylézat z krypt
poloplch a nerejnoci...

Á LA TOLKIEN

Proč zmizím vždycky večer z domu?
Tvůj otec ti to poví, dcero:
scházíme se pod kaštanem
já a můj kamarád elf.
Nečeká tam na mě sám,
bývá jich tam povícero:
někdy jich tam sedí deset
a někdy dokonce zwölf...

...touto básní jsem se pokusil reagovat na skutečnost, že se nám v poslední době v Česku skřítkové a podobné potfory dost rozmnožili. Jen tak mimochodem: Pod kaštanem je název jedné hospody
v Kyjově...

KLUBOVNA

V odrabaném činžáku na konci města,
jehož okna hledí znuděně do polí,
otevři skřípající vchodové dveře,
sejdi třináct schodů do tmavého suterénu
mezi rezem pokryté trubky,
ze spojů kape voda,
z okolních sklepů jdou cítit
brambory, brikety a pavučiny...
A právě tady
až na konci chodby
ve studeném a vlhkém kumbále
se každý čtvrtek konají schůzky
klubu nepřátel poezie...
Jejich tajné plány jsou smělé,
pravidla konspirace přísná,
ale vyndat ježka z klece
to už dneska sotva někdo dokáže...

...marná sláva, Foglar je Foglar a naše generace jím byla ovlivněna přímo osudově...

LIDÉ, MĚL JSEM VÁS RÁD

Ano, jsem vrah. Vím, že toto konstatování nemá pro vás žádnou cenu, neboť zásluhou televizního zpravodajství víte o mém zločinu prakticky vše. Chci vám jen něco vysvětlit. Zdůrazňuji: vysvětlit, nikoli se hájit, to by ani nestálo za to (až sem, do nejhlubšího sklepení staré pevnosti, slyším běsnící dav věrných diváků komerčního televizního okruhu, volajících po mé krvi). Jistě, jen si poslužte, pokud vás moje smrt utvrdí v pocitu vlastní bezúhonnosti, proč bych vám to nevinné potěšení nedopřál. Pro mne už život stejně nemá sebemenší cenu. Je na čase vysvětlit vám, proč.
Kdysi jsem býval šťastný člověk. Měl jsem dobrou práci, byt, rodinu a vzájemná láska nám vydržela i po čtyřech letech manželství. Chápu, připadá vám to poněkud neuvěřitelné - ostatně mně už dnes taky. K tragickému zlomu došlo naprosto nečekaně. Stovky namodralých bludiček obrazovek střežily klid večerního sídliště, děti už byly zdařile uspány a my jsme se těšili na oblíbený seriál. Tradiční reklamní blok jsme si zvykli brát v této souvislosti jako očistec, kterým je nutno se protrpět, abychom si zasloužili ten pravý televizní ráj. Toho dne, přesně 17. března ve 21 hodin a 38 minut, se na obrazovce jako blesk z čistého nebe (je to přirovnání sice omšelé, ale v mojí situaci mi už na stylistické obratnosti vůbec nezáleží) objevila reklama na čistící prostředek značky Perman. Její děj je notoricky známý, ale přesto si jej neodpustím ocitovat. Během dvou měsíců strávených v této cele jsem si ji v duchu promítl nesčetněkrát.
Bezradná mladá hospodyňka se zoufale rozhlíží po úctyhodně zaneřáděném bytě, když vtom se nebesa rozevřou, vyšlehne z nich oslňující paprsek a po jeho ose sestoupí do místnosti bytost, nazývaná Mistr Perman, která je dokonalou syntézou astrální nevinnosti a ryzího sexappealu. Je oděna v stříbřitý přiléhavý trikot, jaký nosívají baleťáci a pod ním se rýsuje nestvůrně přebujelá muskulatura, nasvědčující, že představitel Mistra Permana je už od dětství poctivým konzumentem anabolických preparátů...Promiňte, ale když jsem použil výrazu "od dětství", vzpomněl jsem si na svoje vlastní potomky...Omlouvám se, ale je to pro mne příliš bolestné...Musím se chvíli uklidnit... - Zkrátka a dobře, Mistr Perman pouze třikrát máchne svou nevkusně svalnatou paží a místnost, zřejmě pod vlivem nějakého druhu telekineze, se rázem leskne čistotou. Mistr Perman se navrací do svého extraterestriálního domova, ale jeho návštěva, stejně jako ve spisech Ericha von Däniken, po sobě zanechává materiální důkaz. Mladá žena třímá relikvii v podobě láhve jakési nevábné bílé tekutiny, kterou rozechvěle tiskne k ňadrům, zatímco její pohled uchváceně provází mizejícího návštěvníka. A právě tato reklama mne přivedla až sem, do zdejších kasemat, kde očekávám vykonání rozsudku.
Musím připomenout, že já i moje manželka jsme si ještě během studií osvojili poněkud laxní přístup k pořádku a hygieně, což je ostatně k přežití na vysokoškolských kolejích nezbytné. Tím se pak řídila i naše mladá domácnost - až do onoho osudného, a znovu se mi vrací to prokleté datum, 17. března. Pak mi nastalo peklo. Zprvu to bylo nenápadné. Z práce jsem se vracel dost utrmácený, takže jsem si mnohdy ani nevšiml, jak precizně je v bytě uklizeno. Až po nějaké době jsem se zarazil, když jsem zpozoroval ten podezřelý lesk v ženiných očích. Začala zanedbávat děti (o mně už ani nemluvě), zato dřez se blýskal tak, že jsem si musel pokaždé zaclonit oči. Zatímco dosud jsme se při reklamních vsuvkách zabývali svými záležitostmi a jen tu a tam utrousil jeden z nás nějakou ironickou glosu, nyní sledovala spot o Mistru Permanovi jako přimrazená a vyžadovala při něm absolutní ticho. V očích se jí přitom zračil tentýž nepříčetný výraz, jaký mívají vášniví fotbaloví příznivci při penaltovém rozstřelu. Tato fáze, kdy jsem si stále ještě neuvědomoval (protože nechtěl uvědomit) skutečný stav věcí, definitivně skončila oné noci, kdy žena začala těsně před vyvrcholením vykřikovat cosi o Mistru Permanovi. Nyní už mi bylo všechno jasné. Ano, zní to jako ze špatného humoristického románu, ale začal jsem ji sledovat. Několikrát jsem požádal kolegy, aby za mě píchli, nepozorovaně se vytratil ze zaměstnání (jistě, vy se smějete, ale co byste dělali na mém místě?) a po nečekaném příchodu domů jsem nacházel manželku s hadrem (suchým hadrem, ač podlaha byla čerstvě vytřená!) v ruce, jak zasněně zírá do stropu. Tyto přepadové akce jsem po tři měsíce postupně zintenzivňoval, až jsem jednoho dne spatřil boty, mizející ve stropě našeho bytu. Ve stropě, nikoli v díře, jako doktor Faust blahé paměti - ty boty skutečně prošly neporušeným stropem, jako by se jednalo o nějakou difúzi. Pochopitelně jsem se dožadoval vysvětlení, ale žena mne naprosto ignorovala a šla sledovat reklamu na Perman, kterou si mezitím už pro jistotu nahrála i na video.
Druhého dne jsem do práce nešel. Místo toho jsem se v nedaleké hospodě vydatně posilnil konzumními lihovinami a vrátil se domů tak brzy, jako nikdy předtím. Za dveřmi jsem zaslechl nějaké hlasy. Jako smyslů zbavený jsem vrazil dovnitř a zastihl svoji manželku v družné zábavě s mužem, který jako by Mistru Permanovi z oka vypadl. Táž do absurdity vypracovaná tělesná schránka, týž arogantní hejskovský škleb a nejpříšernější byl na něm jeho pohled. V těch očích nebylo nic lidského, nic pozemského, ty oči byly dokonalým výtvorem reklamní mašinérie a jejich vypoulená syntetičnost mi pomohla vybavit si ty tři měsíce utrpení.
Náš panelákový byt má samozřejmě ústřední plynové topení a není tudíž sebemenší důvod, abychom v kuchyni přechovávali sekeru. Každopádně, jakousi podivnou shodou okolností tam byla - a záhadná síla mi ji okamžitě vrazila do ruky! To, co následovalo, bylo neuvěřitelně snadné. Za pár vteřin byla ona kreatura rozčleněna na nejmenší možné komponenty a pokryla stěny, strop i podlahu lepkavou kaší, s jakou by si (podle mého laického názoru) neporadilo ani padesát Mistrů Permanů. Později policení lékař tuto hmotu důkladně analyzoval a objevil v ní kousky všech vnitřních orgánů - ale mozek, bůhvíproč, mezi nimi jako jediný chyběl.
No a to je vlastně všechno. Cože, říkáte, že to byl Karel, ženin bratranec z druhého kolena? Ale ano, na svatbě jsem ho zřejmě viděl, ale tam bylo tolik lidí - a navíc jsem byl tehdy tak nalitý, že jsem stěží rozeznal nevěstu. Ale máte pravdu, zřejmě jsem si ho měl pamatovat. Samozřejmě, zabil jsem nevinného člověka a nezasloužím nic jiného, než absolutní trest. Dnes jsem ještě zde - a tíží mě řetězy! Zítra budu bez pout! Ale kde?
Pochopitelně, dětí je mi líto. Ptáte se ještě, co bude s mojí chotí? No co by bylo? Naši reklamní tvůrci jí určitě časem poskytnou dalšího nadčlověka, který jí pomůže překonat samotu...

...Edgar Allan Poe patří k mým oblíbeným autorům a tato povídka je vyjádřením holdu a zároveň experimentem, jak by asi Poe psal, kdyby žil v dnešní době (i když nejpravděpodobnější je, že v tom případě by se uchlastal ještě podstatně rychleji). Ironizovat televizi je však nevděčný úkol - ať si vymyslíte sebeabsurdnější kretenismus, skutečné nápady reklamních mágů jsou vždycky o krok vpředu. Příkladem může být nedávný spot, jehož tvůrci se nám s vážnou tváří snaží nakukat, že pro životní styl bobra evropského (Castor fiber) je charakteristické pravidelné čištění zubů...

1998

CHABAROVSK

Hluboko, přehluboko v nosních dutinách
se mi zahnízdila těžká vůně tvého parfumu
cítím ji i teď, silněji než benzin
který vytéká na umrzlou zem
Ze sibiřských plání přisvištěl vítr
mrazivý a ostrý
ojíněny jsou plechové stěny hangáru
a Nikita seržant
s očima šedivýma jako i ty máš
se směje a zapaluje si cigaretu
vichr se dere pod chlopně ušanky
a kapota tanku zebe pod rukama
Z druhého břehu řeky
nás pozorují tisíce číhavých očí
zpoza víček zúžených jako střílny
Rozhlížím se dalekohledem a připadá mi neuvěřitelné,
že někde na povrchu téže planety
existuješ i ty
že jsem si tě jenom nevysnil
na rozvrzané železné palandě
v prokletých a blahoslavených chabarovských kasárnách...

...toho těžkopádného slovanského sentimentu se asi jen tak nezbavíme, kdybychom kdovíjak chtěli. Ale ono to snad ani není zas tak nutné...
Ani následující čtyřverší, vzniklé krátce po květnových anarchistických nepokojích v Praze, není moc veselé:

KONZERVÁRNA

Konzervárna rozervána mohutnými explozemi
u pásu zkysl, nemá smysl život jen tak bez plození.
Oplodněna, oplocena - prstýnek a bílý závoj
nebo radši doutnák kratší, střelný prach a silný náboj?

Tak radši pro změnu něco o přírodě:

LETNÍ HAIKU

Tma se vkradla dovnitř
sítí proti mouchám
a naplnila celý byt.
Cítím horký dech noci
jako šelmy, která právě
uštvala svou kořist.

KOLEJE NAD PROPASTÍ

Zhnusen televizním programem
odcházím opět do krčmy
kde bude opilý nádražák
už podvacáté vyprávět
jak loni v červenci kdesi u Krnova
viděl koleje visící nad propastí
jen nepatrně prohnuté
visící bez opory ve vzduchu.

Jsme koleje nad propastí.
Vodo, divoká vodo.
kterou deltu jsi zanesla hlínou
odplavenou zpod našich nohou?
Prosím Tě, Bože, spusť rameno semaforu
a vyhoď výhybku
ať žádný vlak nevjede na naši trať.
Stěží uneseme svoji vlastní tíhu,
nenakládej na nás další břemena!
Jsme koleje nad propastí - jdeme stejným směrem
ale nikdy se neobejmeme
leda až tam na dně propasti.

...tento "generační manifest" jsem původně napsal pro básnický almanach, který měl vyjít ve Strážnici, ale nakonec jej stihl typický osud podobných projektů. Tak jsem báseň vrazil aspoň sem, abych se s ní nemořil úplně zbytečně. A ještě jeden krátký kousek jako bonus:

ŘÍJNOVÉ ČTYŘVERŠÍ

Zežloutly listy na katalpě,
korytem kulhá hnědá voda,
slunce už svítí jenom slabě,
podzim jak hryzec v zemi hlodá.

Další opus má námět exoticko-politický:

GUERILLA

Džungle se začala pozvolna probouzet do nového dne, jemuž předcházela úspěšná noční razie, která přinesla rekordní počet zajatců. Hutné ranní vlhko vzlínalo po chaotické spleti lián, rozkřičely se opice a papoušci. Ostré tropické slunce se vyhouplo nad hřebeny Kordiller, aby všem připomnělo, že nastal čas jít za svými každodenními povinnostmi. Plukovník honduraské armády Francisco Avilla Obregón vyšel ze svého stanu, zívl, protáhl se a pomalu, s požitkem zkušeného znalce si zapálil svoji první dnešní partyzánku.

...co nám nakonec zbývá jiného, než reagovat na ty hrůzy z televizních zpráv stupidními slovními hříčkami tohoto typu...

1999

BÁSEŇ PRO J.H.

Ulicí proti mě
vrávorá temný stín
- po dlažbě půlnoční,
pomalu...jde sem!
Až ke mě dorazí
- proboha, co já s tím?
Jeho tvář prohlížím
tiše a s děsem,
smířený s osudem
(s tím, že ho nepřelstím)
čekám tu odpověď:
jsem to já? Nejsem?

...vždycky mě zajímalo, jak to ten Krchovský dělá, že je tak úspěšný, až jsem si jeho styl vyzkoušel a docela to vyšlo, ne?...

LEDNOVÁ NOC

Hledím, jak hvězda klesá
z prostoru Antaresa
k promrzlé oranici.
Kolik nocí bez polucí
ještě může přijít si?
Anténa zasténá
zmítána vichřicí.
Tyčí se Stražovják
s čelenkou vysílače
do dálky zářící.
Bůh jako trestanec
navléká na vlasec času
korálek další noci.
Je půl třetí
hvězda letí
přes sídliště tiše spící.

...takže jste se, vážení čtenáři, vcelku bez úhony probojovali až zpátky do současnosti. Těžko říct, co bude dál, ale následující báseň napoví mnohé:

CHTĚL BYCH JEDNOU LEŽET NA SLAVÍNĚ

Bělostné tvárnice,
zelený buxus,
ze žuly márnice:
poslední luxus...

...ještě jednu takovou patriotickou:

TAKOVÉ MĚSTEČKO

Takové městečko,
archipel v moři bláta.
Co slavná minulost?
Do polí rozevláta...

Nažloutlý kostelík
kraluje místní nudě.
Jak dneska žijeme?
Normálně - jako všude.

Víkend, pár diskoték,
kde dosud pouští ABBU.
Co zítřek přinese?
- ta otázka je tabu.

A tahle už je opravdu poslední:

KOCOVINA

Ležím nehybně jako převrácený chroust
a zírám do stropu nad mojí hlavou
plují po něm stínové plachetnice
a slepý plavčík ve strážním koši
trpělivě vyhlíží, až se na obzoru
objeví vybájené ostrovy se sladkou vodou.

OBSAH (strany dle knižního vydání):
 
  Leningrad....................................................2
  Čistá práce..................................................3
  Pětkrát nula je tři..........................................4
  Důsledek příkladu 4.26.......................................5
  Rozhovor s mužem roku........................................7
  Projev Fidela Castra.........................................8
  Slunko krásně svítí..........................................8
  Aj ten velký Manitú..........................................8
  Jak jsme předběhli dobu......................................9
  Páteční nálady..............................................10
  Uran 235....................................................11
  XX. sjezd KSSS..............................................11
  Živec a sklivec.............................................11 
  Zákony......................................................11
  Dva v noci..................................................12
  Lovesong....................................................12
  Dobré skutky na Rusi........................................13
  Zpověď grafomana............................................14
  Listopad....................................................14
  Konec Johnnyho Škodolibce...................................15
  Plánované knihy.............................................16
  Máj v Olomouci..............................................16
  Třídní rozdíly..............................................17
  Ze života opic..............................................17
  Requiem za polárníka........................................17
  Tak ať je veselo!...........................................18
  Krhavé ráno.................................................18
  Předsilvestrovská...........................................20
  Tma.........................................................21
  Holka z likérky.............................................21
  Geometrická.................................................21
  Vonička erotických limericků................................22
  Dvanáctý srpen..............................................23
  Ztracená báseň..............................................23
  Večer ve městě..............................................24
  Princezna a zahradník.......................................24
  ááá.........................................................25
  Á la Tolkien................................................25
  Klubovna....................................................26
  Lidé, měl jsem vás rád......................................26
  Chabarovsk..................................................29
  Konzervárna.................................................29
  Letní haiku.................................................29
  Koleje nad propastí.........................................30
  Říjnové čtyřverší...........................................30
  Guerilla....................................................30
  Báseň pro J.H...............................................31
  Lednová noc.................................................31
  Chtěl bych jednou ležet na Slavíně..........................32
  Takové městečko.............................................32
  Kocovina....................................................32


vydáno vlastním nákladem autora
ve Bzenci počátkem května 1999

© Jakub Grombíř; 1999

od 19. 9. 2002