 |
ZDENĚK MITÁČEK
Příběhy o svobodě
Mraky odtáhly (Kauas pilvet karkaavat, Finsko
1996): snímek Aki Kaurismäkiho z roku 1996, věnovaný památce herce Mattiho
Pellonpää. Oč je příběh tohoto filmu jednodušší, o to větší prostor dostali
herci. Vynikající je zejména Kati Outinenová v roli číšnice Ilony. Kaurismäki
ještě více prodlužuje jednotlivé scény, rytmus příběhu uplývá ve vlnách
připomínajících dunění oceánu. Důležitá část děje se odehrává v prostorách
restaurace Dubrovník v Helsinkách. Výzdoba této restaurace odkazuje na
modrou nebe, moře a jistého druhu smutku. Zvolené odstíny barev, stylová
výbava interierů, řada rekvisit odkazujících na různé události v posledních
50 letech, to vše nese významovou rovinu zdůrazňující plynutí času. Nehrají
zde Beatles ani nemluví Chruščov, Američané neposkakují po Měsíci. Ale
staré rádio, koberce, druh malby na stěnách snadno vyvolávají vzpomínky
na náš vlastní osud v minulých letech. Film díky nenápadnosti "osobních
předmětů" není nijak roztříštěn, netrhá se na odkazy k jednotlivým událostem
a výplně mezi nimi.
Děj se odvíjí okolo příběhu manželů středního věku, řidiče tramvaje Lauriho
(Kari Väänänen) a jeho ženy, číšnice Ilony, kteří přibližně ve stejné
chvíli ztrácí zaměstnání a musí se vyrovnat s nejistou situací, v níž
se náhle ocitli. Pomalu a po řadě peripetií sbírají odvahu prát se s nepříznivým
osudem. Ústřední dvojici ve filmu doplňuje několik dalších postav, mezi
nimi zvláště vyniká osazenstvo zaniklé restaurace Dubrovník. Divák se
dočká řady výroků typu: "Hosté stárnou, nevypijí už tolik co dřív",
neokázalých pohledů na život ve Finsku, záplavy zcela nesrozumitelné finštiny
(film je uváděn v původním znění, s titulky, což je jeho další plus).
Divák záhy cítí, že je pro vyprávěný příběh zcela získán.
Jerry Maquire (USA 1996): K filmům, které mě z
hollywoodské produkce v posledních letech zaujaly, počítám mj. snímek
Singles (1992), předchozí projekt scenáristy a režiséra Camerona Crowa,
který loni natočil příběh sportovního agenta Jerry Maquire.
Jerry Maquire je na první pohled pojat komerčněji než Singles, uplatňuje
se tam řada přímočarých pravidel komerčních "trháků". Ale někde pod haldou
směnek, šeků a faktur, které celá ta podívaná stála, je znát práce někoho,
kdo rozumí příběhům a umí je vyprávět. V Jerry Maquirovi přes veškerou
kalkulaci vítězí umění nad počtářstvím. Všechno by se zdálo hrát proti.
Úspěšný mladý podnikatel sepíše upřímnou zprávu o stavu podniku, kde pracuje,
je propuštěn, spolu s ním odchází jedna ze sekretářek... Ale film paradoxně
zachraňuje několik okamžiků, které nabourávají dojem technicky dokonalé
podívané, jak ji v amerických filmech obvykle pozorujeme. Jedním z nich
je například poměrně slabý výkon Toma Cruise, který v řadě scén vůbec
neví, co se okolo něj děje, a dost připomíná např. herectví Lukáše Vaculíka
z Války barev. Je to také několik maskérských pochybení, např. když Maquire
odchází od SPI, tak ve scéně ve výtahu vypadá, jako by se právě vracel
z natáčení Terminátora II. Dalším z těchto momentů je obsazení padoušského
majitele firmy SPI Bobyho Sugara až comicsově jednoznačným Jay Mohrem.
Na rozdíl od Cruise se Cuba Gooding jun. v roli začínajícího hráče NFL
Roda Tidvella zhostil své úlohy velmi dobře. Skutečným objevem je Renee
Zellweger jako sekretářka Dorothy. Je zcela jistá a nadprůměrně dobrá,
navíc vyhlíží mimořádně sympaticky.
Podobně jako Mraky odtáhly je Jerry Maquire také příběhem o hledání cesty
k samostatné existenci. Dialogy jsou poměrně věrohodné a "o něčem", věrohodný
je i problém, který se ve filmu řeší. Crowův Jerry Maquirre mně připadá
opravdovější než kdysi vychvalovaný Altmannův Hráč.
Nakolik je film kritický k zákulisí profesionálního sportu, natolik nechává
ten sport na pokoji. Maquirův klient Tidwell dostává na hřišti zabrat,
ale vše se odehrává sportovně. Film se nijak neveze s americkým fotbalem,
naopak akčními scénami z tohoto prostředí maximálně šetří. Americký fotbal
je opravdu zvláštní sport, v jeho zákulisí je řada problémů a nejasností.
Četl jsem třeba článek v Chicago Tribune o tom, že NFL (National Football
League) ještě dnes odmítá kontroly na anabolika. Autoři Jerry Maquira
nahlédli jen na jeden z aspektů zákulisí tohoto sportu, vybrali si možná
jen jeden z problémů, natočili několikanásobně slzotvorný příběh... V
USA jsem dost často sledoval přenosy Monday Night Football - někdy jsem
u nich sice usínal, ale vcelku jsem si ten sport oblíbil. Film Jerry Maquire
dobře evokuje atmosféru, jaká v Americe panuje, jak jsem ji loni poznal.
Až bych řekl, že Hollywood zase jednou překonal sám sebe, jenom snad té
dojemnosti v závěrečných minutách mohlo být o něco méně.
Drž si šátek, Tatjano (Pidä huivista kiini, Tatjana,
Finsko 1994): Ve filmových klubech se nyní kromě filmu Mraky odtáhly promítá
také tento starší Kaurismäkiho snímek. Jedná se o poslední film, ve kterém
hraje Matti Pellonpää. Kaurismäkiho filmové postupy se v Drž si šátek,
Taťáno pohybují na hranici svých možností. Jedná se o severskou road-movie.
Krejčí (Mato Valtonen) a automechanik (Matti Pellonpää) se vydávají na
výlet v právě opravené Volze. Kdesi v bistru se s nimi seznámí dvě ženy,
Estonka z Tallinu (Kati Outinen) a Ruska z Alma-Aty (Kirsi Tykkyläinen).
Požádají je o svezení k přístavu. Ženy si možná od toho svezení slibují
nějaké dobrodružství, ale jejich průvodci jsou absolutně nemluvní. Jeden
srká malou kávu, druhý neustále doplňuje svou zásobu vodky. Potom se automechanik
přece jen s Estonkou seznámí a zůstane s ní v Tallinu. Krejčí se vrací
domů, odemyká svou ženu, kterou před cestou zamkl do komory... Znova zasedá
ke svému šicímu stroji... Děj filmu začíná velmi nenápadně, ale jeho vnitřní
náboj narůstá každou minutou až k okamžikům, kdy divákům k výbuchům smíchu
- nebo k lapání po dechu - stačí, když po plátně přejede podivný přístavní
stroj. Film je nabitý Kaurismäkiho humorem, ale divák zároveň cítí pohnutí
nad osudy jednotlivých postav. Příběh o cestě dvou přátel, jeden z nich
zůstává v Tallinu a druhý se vrací domů. Jako by se již tímto příběhem
Kaurismäki loučil se svým dlouholetým přítelem Mattim.
Kromě obvyklých statických pohledů kamery má ve filmu opět výraznou úlohu
hudba. Divák vyslechne exklusivní kolekci dávných rock`n`rollových hitů
skupiny The Renegates, ruskou taneční skladbu Aňuška, kterou v restauraci
opuštěného hotelu produkuje dvoučlenný band akordeonisty a zpěváka, a
řadu dalších hudebních čísel.
Černobílá komedie Drž si šátek, Tatjano je opět o něčem jiném než předchozí
Kaurismäkiho filmy. Neobjevují se v ní sondy do života jednotlivých postav
známé z filmů Hamlet podniká, Ariel či Bohémský život. Děj je minimalisován
na samu hranici. O to více je jeho vypravěč soustředěn na vnitřní téma
svého vyprávění. Na téma osamělosti, uzavřenosti, zkoumání možností, jak
vykročit ze všedních kolejí, téma vzájemného poznávání se a seznamování
uzavřených lidí - představitelé tohoto příběhu jsou si vlastně cizinci...
Zimnice (A köldum klaka/Cold Fever, Island/USA,
1995): Road-movie islandského režiséra Fridrika Thóra Fridrikssona přibližuje
atmosféru setkání dvou zdánlivě nespojitelných světů. Mladý japonský obchodník
Hirata (Masatoši Nagase) uposlechne přání svého děda a odjíždí na Island
vykonat tradiční pohřební obřady za své rodiče, kteří tam zahynuli při
nehodě. Na Islandu se setkává s prostředím, ke kterému nejprve nemůže
najít žádný klíč, a které se mu jeví jako značně nepřátelské. Fridriksson
se dovede podívat na svůj domov očima cizince. Hirata nejprve bloudí bez
pomoci na cestě z letiště k Rekjavíku, koupí starý předražený automobil.
Po řadě komplikací, z nichž zaujme např. setkání s proradnými americkými
turisty nebo magická scéna záchrany, zpodobněná v pomocném gestu ducha
mladé dívky, se dostane takřka na dosah svého cíle. A tam, v jakési zakouřené
hospodě, přece jen nalezne průvodce na závěrečnou etapu své cesty.
Fridrikssonův film připomíná Kieślowského, Kaurismäkiho či Jarmushovy
filmy. Fridriksson vypráví osobní příběh civilních hrdinů, jeho prostředí
je v jistém smyslu naprosto obyčejné: staré hospody, ojetý automobil a
všední zimní Island. Je to výrazně filmové prostředí, ale bez obvyklého
filmového pozlátka. Na Islandu v zimě není vidět nic než sníh a občas
kusy kamenitých plání. A přece se v tomto filmu Island stává mnohem větším
hrdinou příběhu než například nedávno Wendersův sváteční a letní Lisabon.
Fridrikssonova kamera není tak trpělivá jako Kaurismäkiho, ale jinak bychom
mohli najít řadu paralel právě s jeho filmy. Nejvýraznější z nich je v
použití hudby, v Zimnici podobně jako v Kaurismäkiho filmech často hraje
rock`n`roll - a to zásadně japonský nebo pak islandský, protože rádio
v autě je rozbité a je možné zachytit vysílání jenom jedné místní stanice.
Původní hudbu k filmu složil Hilmar Örn Hilmarsson.
Zimnice je cestopis Islandu jako krajiny duše, barvitý, přes černou a
bílou zimní krajiny. Jako by právě v nejnehostinnějším ročním období na
tomto ostrově procitaly nejhlubší kulturotvorné a skladebné síly v člověku.
Film je zároveň prostý jakékoli reklamnosti a turističnosti, jejichž nebezpečí
hrozí vždy, pokud se někdo pokusí dát ve svém vyprávění takový prostor
některé evropské krajině.
Japonský herec a rockový hudebník Nagase v roli Japonce Hiraty je Islandu
zdařilým spoluhráčem. Není náhodné, že se jedná právě o japonského cestujícího,
putujícího za vykonáním tradičních obřadů. Island se totiž v Cold Fever
jeví jako země zachovávající řadu životodárných tradic. A nakonec tedy
může průvodce Siggi (Gísli Halldórsson) říci, že má Japonsko s Islandem
cosi podobného, že jsou to místa na této planetě, kde je země tenká, a
že dle jeho názoru se na taková místa chodí duchové mrtvých po smrti ohřívat...
A Hirata mu jenom pro tu spojitost v porozumění tradici může porozumět.
Zvláštními cestami se k nám dostávají snímky z evropské kinematografie.
Současná Evropa mi připomíná RVHP, to bylo také společenství, kde nikdo
nevěděl, co se vlastně děje u sousedů. Ale přece aspoň někdy, šťastnou
náhodou, ve šťastných chvilkách našich filmových distributorů se k nám
nějaký zajímavý film o životě v Evropě přece jen dostane. Bylo by chybou
podobné příležitosti promeškat.
(z Jihovýchodní pošty 3/97)
© Zdeněk Mitáček;
2000
|
