 |
ZDENĚK MITÁČEK
Román jako kulisa
(Jan Antonín Pitínský: Wolker a Bezruč, Petrov 1995,
Brno 1995, 228 str.)
"Sehnala jsem tyto čokoládové medaile. Jsou zde lidé, kteří na čokoládové
medaile nemusí stát frontu. Budou brzy velikonoce, vajíčka ze zásady nebarvím,
raději odjíždím do Třebíče, kde mám tři známé, kteří v dubnu dokáží vypěstovat
rajčátka" (str. 89).
Základem knihy Jana Antonína Pitínského Wolker a Bezruč jsou autorovy
deníkové záznamy z druhé poloviny osmdesátých let. Na řadě míst autor
evokuje literární postupy řady význačných postav zejména brněnské umělecké
scény (např. Jana Nováka na str. 54 - 55, Arnošta Goldflama na str. 70),
uspořádání celé knihy odkazuje k Demlovu Svědectví o Otokaru Březinovi.
Jinde zazní připomínky postupů stalinského realismu. Vlastní obsah románu
je ale svébytný, na zmiňovaných autorech a zdrojích nezávislý, proto bych
se zdráhal mluvit o nějaké formě nápodoby či snad parodie. Pitínský zde
pokračuje ve vytváření vlastního literárního stylu, který už uplatnil
v novele Praha (Petrov, 1993).
Podklady k románu vznikaly v průběhu osmdesátých let. Byla to doba útěku
do soukromí, názorů sdělovaných pouze neveřejně. Ústřední hrdina románu,
mladík jménem Kimlička, pracuje jako dozorce ve studovně Mahenovy knihovny
a má ve městě (Brně) plno známých. Tu si ho zavolá "na kobereček" jeho
vedoucí, tu se zastaví na kus řeči u antikváře Boudy, zajde do restaurace
na pivo. A při tom se řeční a řeční a většinou jaksi z cesty, protože
panují léta osmdesátá, lidé jsou uzavření za barierami obav a strachu,
vyjadřují se v podivných oklikách, potřebují ke sdělování spousty slov.
Je možné se tomu smát a nevěřícně nad tím kroutit hlavou. Pitínský to
ve svém psaní s chutí provádí - a také s jistou dokonalostí, protože má
téměř absolutní sluch na řeč, slyší a zapisuje pečlivě i ty nejbanálnější
výpovědi. Zachycuje styl řečí svých přátel, náhodných známých, sebezhlíživých
"intelektuálů" - jenomže jsou to pouze řeči, málokdy při nich zajiskří,
stále se zdají být jaksi "vedlejší". Občas zazní žvatlání, jako v zamilovanosti
nebo okouzlení. Jindy hospodské hrubosti. Ani poněkud povrchní, nebo tak
alespoň líčená Kimličkova žena se nevymyká z okruhu ostatních postav.
V setkáních různých známých a přátel, ale i blízkých příbuzných se projevuje
napětí, městnání normalizační atmosféry, vydýchaný vzduch té doby. Párkrát
se mihne Karel Rossmann z Kafkovy Ameriky.
Jenomže to je vlastně všechno, kniha není o ničem víc. Odvíjí se v banálních
historkách, v příhodách z ulice, v příhodách a pocitech z manželství,
z rodiny, z různých vztahů s různě blízkými i neznámými lidmi. A právě
to reálné z knihy dnes přežívá. V tom ostatním - v četných komentářích
a fabulacích - se ukazuje, že za autorovým psaním není ani trocha klidu.
Pitínský se nehodlá přiblížit světu, jaký je, ale rovnou se jej snaží
změnit. Zapisované reálné příhody ihned přehání, deformuje, zveličuje
jejich význam, tím odtrhává svou výpověď od skutečnosti a tvoří ze svých
slov jakousi maketu, kulisy skutečnosti. Činí to příliš brzy po prožitém,
jeho psaní není sdělením prožité reflexe, ale daleko více jakýmsi autorským
"osypáním se".
První část knihy se odehrává na reálných místech, druhá je proložena povídkou
o mytické "Slavoči", vesnici v pohraničí, bojující s banderovci v době,
kdy už žádní banderovci neexistují. Nakonec se vymýšlený příběh domobrany
prolne s příběhem z deníků, ale stejně tak dobře by se mohl i neprolnout
a výsledek by byl týž. Pokud tím chtěl autor demonstrovat tvůrčí úsilí
svého hrdiny, mohl k tomu zvolit i úspornější povídku.
Klíčem k Pitínského knize Wolker a Bezruč je, jak se dnes píše v novinách.
Co Pitínský zamýšlel jako zrcadlo nastavené tomu, jak mluvili lidé okolo
něj, co přeháněl a snad záměrně zbavoval jakýchkoliv stop myšlenky, to
se dnes znovu stalo způsobem vyjadřování běžným v současných sdělovacích
prostředcích. Čtenář si ale přeje číst něco jiného než zpravodajství,
které vyhlíží, jako by je vyráběli roboti, a ne lidé s mozkem v hlavě.
Právě takové bezmyšlenkovité psaní nás dnes každý den sráží do kolen,
protože v obrovských dávkách, ve kterých jsme mu vystaveni, nás odcizuje
skutečnému poznání, tomu, co si zasloužíme vědět.
V osmdesátých letech řada lidí prožívala své soukromí jako jedinou oblast
svobody a Pitínský říkal, že ani tam to není o mnoho lepší. To mělo svůj
význam, zcela jistě pro ty, k nimž se autorovy zápisky v té době dostaly.
Jenomže dnes se jeho nadsázka natolik přiblížila obecnému, že skoro přestala
být nadsázkou. A začaly být více nápadné nedostatky podobného stylu.
Kde byl Pitínský kdysi sám, se dnes odehrává hotová spartakiáda. A právě
toto hromadné cvičení odhalilo závažné nedostatky podobné metody sdělování:
její prázdnotu, pouhou jevovost - vnějškovost, odcizenost. Právě takové
"popisy skutečností" vystřídaly dřívější "oslavy komunismu". Ve svém úhrnu
je to psaní velmi podobné.
Pochybuji, že si těchto věcí autor nebyl vědom. Vydáním knihy Wolker a
Bezruč se zařadil za všechny holiče, pekaře a maminky s kočárky na závěr
kdysi zhlédnutého prvomájového průvodu (str. 149). Po deseti letech. A
s nimi odkráčela jeho kniha rovnou do archívu.
Důkazem neživotnosti metody "popisování skutečností" je ztitěrnění postav
v knize. Lidé bez myšlenky jsou lehcí jako pápěří z akátů. Neodehrává
se nic, nad čím by se člověk chtěl zamyslet. Postavy spolu nevstupují
v žádný vztah. Vyjma vztahů úzce rodinných se od sebe spíše odstrkávají.
Nekomunikují spolu, většinou mluví daleko víc samy k sobě. Slova jako
by nemohla projít přes povrch mluvčích a dostat se k tomu druhému. Složitě
tápou spletí odboček, vsuvek a závorek, musí si prodírat cestu na světlo.
Ale zároveň kniha neztrácí vazbu s realitou, je o tom, jak se u nás mluvilo
a často ještě stále mluví. Plýtvání slovy signalisuje slabost a nejistotu
mluvčích. Oslovit někoho znamená uznat jeho existenci - což v době trosečníků
za normalizace bylo vždy velmi problematické. Každý si pečlivě střežil
svůj kousek prostoru. Pokud neexistuje obecná pospolitost, vytrácí se
jakékoliv známky opravdového bytí a zůstávají jen obláčky nezávazných
řečí, nesouvislých promluv. Ve světě pod kamenem je třeba být opatrný.
Román Wolker a Bezruč je studií života v Brně a obecně vůbec v "normalizovaných"
městech 80. let. Autor se zabývá jedinou stránkou života svých postav,
a to jejich vnějškem, jejich řečí. Urputnost, s jakou toto téma zkoumá,
přece jen naplňuje stránky jeho knihy jistou opravdovostí. Vinu za to,
že postavy v knize většinou jen pustě blábolí, není možné svalovat jen
na autora. Výrazně se v tom odráží traumata, která jsme v naší zemi v
posledním století prožili, která jsme si ale také často sami zavinili.
Práce pro nacistické Německo, socialistické bludařství a tisíce hodin
náslechu pustých řečnických projevů. Nebojím se vést tuto paralelu, protože
tyto věci považuji za důležité, a tato kniha mně o nich mluví. Ovšem ke
stejným závěrům by se dalo dojít též nad pouhou četbou denního tisku.
Ve Wolkeru a Bezruči tyto úkazy jen jaksi koncentrují. Zachycení devastované
řeči a potíží s komunikací v době, která nám reálně není zas až tolik
vzdálená, považuji za největší přínos tohoto románu.
Wolker a Bezruč je román napsaný z dlouhé chvíle a "na slepo", zároveň
je v něm uloženo tolik úsilí, až to čtenáři přijde líto. Ta kniha mohla
dopadnout daleko líp.
(z Jihovýchodní pošty 1/98)
© Zdeněk Mitáček; 2000
|
