Autoři Kontakt Texty - literární čtvrtletník Frogman - váš dýchací přístroj ve světě literatury Scriptorium - návrat na úvodní stránku

ZDENĚK MITÁČEK

Román jako kulisa

(Jan Antonín Pitínský: Wolker a Bezruč, Petrov 1995, Brno 1995, 228 str.)


"Sehnala jsem tyto čokoládové medaile. Jsou zde lidé, kteří na čokoládové medaile nemusí stát frontu. Budou brzy velikonoce, vajíčka ze zásady nebarvím, raději odjíždím do Třebíče, kde mám tři známé, kteří v dubnu dokáží vypěstovat rajčátka" (str. 89).
Základem knihy Jana Antonína Pitínského Wolker a Bezruč jsou autorovy deníkové záznamy z druhé poloviny osmdesátých let. Na řadě míst autor evokuje literární postupy řady význačných postav zejména brněnské umělecké scény (např. Jana Nováka na str. 54 - 55, Arnošta Goldflama na str. 70), uspořádání celé knihy odkazuje k Demlovu Svědectví o Otokaru Březinovi. Jinde zazní připomínky postupů stalinského realismu. Vlastní obsah románu je ale svébytný, na zmiňovaných autorech a zdrojích nezávislý, proto bych se zdráhal mluvit o nějaké formě nápodoby či snad parodie. Pitínský zde pokračuje ve vytváření vlastního literárního stylu, který už uplatnil v novele Praha (Petrov, 1993).
Podklady k románu vznikaly v průběhu osmdesátých let. Byla to doba útěku do soukromí, názorů sdělovaných pouze neveřejně. Ústřední hrdina románu, mladík jménem Kimlička, pracuje jako dozorce ve studovně Mahenovy knihovny a má ve městě (Brně) plno známých. Tu si ho zavolá "na kobereček" jeho vedoucí, tu se zastaví na kus řeči u antikváře Boudy, zajde do restaurace na pivo. A při tom se řeční a řeční a většinou jaksi z cesty, protože panují léta osmdesátá, lidé jsou uzavření za barierami obav a strachu, vyjadřují se v podivných oklikách, potřebují ke sdělování spousty slov. Je možné se tomu smát a nevěřícně nad tím kroutit hlavou. Pitínský to ve svém psaní s chutí provádí - a také s jistou dokonalostí, protože má téměř absolutní sluch na řeč, slyší a zapisuje pečlivě i ty nejbanálnější výpovědi. Zachycuje styl řečí svých přátel, náhodných známých, sebezhlíživých "intelektuálů" - jenomže jsou to pouze řeči, málokdy při nich zajiskří, stále se zdají být jaksi "vedlejší". Občas zazní žvatlání, jako v zamilovanosti nebo okouzlení. Jindy hospodské hrubosti. Ani poněkud povrchní, nebo tak alespoň líčená Kimličkova žena se nevymyká z okruhu ostatních postav. V setkáních různých známých a přátel, ale i blízkých příbuzných se projevuje napětí, městnání normalizační atmosféry, vydýchaný vzduch té doby. Párkrát se mihne Karel Rossmann z Kafkovy Ameriky.
Jenomže to je vlastně všechno, kniha není o ničem víc. Odvíjí se v banálních historkách, v příhodách z ulice, v příhodách a pocitech z manželství, z rodiny, z různých vztahů s různě blízkými i neznámými lidmi. A právě to reálné z knihy dnes přežívá. V tom ostatním - v četných komentářích a fabulacích - se ukazuje, že za autorovým psaním není ani trocha klidu. Pitínský se nehodlá přiblížit světu, jaký je, ale rovnou se jej snaží změnit. Zapisované reálné příhody ihned přehání, deformuje, zveličuje jejich význam, tím odtrhává svou výpověď od skutečnosti a tvoří ze svých slov jakousi maketu, kulisy skutečnosti. Činí to příliš brzy po prožitém, jeho psaní není sdělením prožité reflexe, ale daleko více jakýmsi autorským "osypáním se".
První část knihy se odehrává na reálných místech, druhá je proložena povídkou o mytické "Slavoči", vesnici v pohraničí, bojující s banderovci v době, kdy už žádní banderovci neexistují. Nakonec se vymýšlený příběh domobrany prolne s příběhem z deníků, ale stejně tak dobře by se mohl i neprolnout a výsledek by byl týž. Pokud tím chtěl autor demonstrovat tvůrčí úsilí svého hrdiny, mohl k tomu zvolit i úspornější povídku.
Klíčem k Pitínského knize Wolker a Bezruč je, jak se dnes píše v novinách. Co Pitínský zamýšlel jako zrcadlo nastavené tomu, jak mluvili lidé okolo něj, co přeháněl a snad záměrně zbavoval jakýchkoliv stop myšlenky, to se dnes znovu stalo způsobem vyjadřování běžným v současných sdělovacích prostředcích. Čtenář si ale přeje číst něco jiného než zpravodajství, které vyhlíží, jako by je vyráběli roboti, a ne lidé s mozkem v hlavě. Právě takové bezmyšlenkovité psaní nás dnes každý den sráží do kolen, protože v obrovských dávkách, ve kterých jsme mu vystaveni, nás odcizuje skutečnému poznání, tomu, co si zasloužíme vědět.
V osmdesátých letech řada lidí prožívala své soukromí jako jedinou oblast svobody a Pitínský říkal, že ani tam to není o mnoho lepší. To mělo svůj význam, zcela jistě pro ty, k nimž se autorovy zápisky v té době dostaly. Jenomže dnes se jeho nadsázka natolik přiblížila obecnému, že skoro přestala být nadsázkou. A začaly být více nápadné nedostatky podobného stylu.
Kde byl Pitínský kdysi sám, se dnes odehrává hotová spartakiáda. A právě toto hromadné cvičení odhalilo závažné nedostatky podobné metody sdělování: její prázdnotu, pouhou jevovost - vnějškovost, odcizenost. Právě takové "popisy skutečností" vystřídaly dřívější "oslavy komunismu". Ve svém úhrnu je to psaní velmi podobné.
Pochybuji, že si těchto věcí autor nebyl vědom. Vydáním knihy Wolker a Bezruč se zařadil za všechny holiče, pekaře a maminky s kočárky na závěr kdysi zhlédnutého prvomájového průvodu (str. 149). Po deseti letech. A s nimi odkráčela jeho kniha rovnou do archívu.
Důkazem neživotnosti metody "popisování skutečností" je ztitěrnění postav v knize. Lidé bez myšlenky jsou lehcí jako pápěří z akátů. Neodehrává se nic, nad čím by se člověk chtěl zamyslet. Postavy spolu nevstupují v žádný vztah. Vyjma vztahů úzce rodinných se od sebe spíše odstrkávají. Nekomunikují spolu, většinou mluví daleko víc samy k sobě. Slova jako by nemohla projít přes povrch mluvčích a dostat se k tomu druhému. Složitě tápou spletí odboček, vsuvek a závorek, musí si prodírat cestu na světlo.
Ale zároveň kniha neztrácí vazbu s realitou, je o tom, jak se u nás mluvilo a často ještě stále mluví. Plýtvání slovy signalisuje slabost a nejistotu mluvčích. Oslovit někoho znamená uznat jeho existenci - což v době trosečníků za normalizace bylo vždy velmi problematické. Každý si pečlivě střežil svůj kousek prostoru. Pokud neexistuje obecná pospolitost, vytrácí se jakékoliv známky opravdového bytí a zůstávají jen obláčky nezávazných řečí, nesouvislých promluv. Ve světě pod kamenem je třeba být opatrný.
Román Wolker a Bezruč je studií života v Brně a obecně vůbec v "normalizovaných" městech 80. let. Autor se zabývá jedinou stránkou života svých postav, a to jejich vnějškem, jejich řečí. Urputnost, s jakou toto téma zkoumá, přece jen naplňuje stránky jeho knihy jistou opravdovostí. Vinu za to, že postavy v knize většinou jen pustě blábolí, není možné svalovat jen na autora. Výrazně se v tom odráží traumata, která jsme v naší zemi v posledním století prožili, která jsme si ale také často sami zavinili. Práce pro nacistické Německo, socialistické bludařství a tisíce hodin náslechu pustých řečnických projevů. Nebojím se vést tuto paralelu, protože tyto věci považuji za důležité, a tato kniha mně o nich mluví. Ovšem ke stejným závěrům by se dalo dojít též nad pouhou četbou denního tisku. Ve Wolkeru a Bezruči tyto úkazy jen jaksi koncentrují. Zachycení devastované řeči a potíží s komunikací v době, která nám reálně není zas až tolik vzdálená, považuji za největší přínos tohoto románu.
Wolker a Bezruč je román napsaný z dlouhé chvíle a "na slepo", zároveň je v něm uloženo tolik úsilí, až to čtenáři přijde líto. Ta kniha mohla dopadnout daleko líp.

(z Jihovýchodní pošty 1/98)

© Zdeněk Mitáček; 2000




[ rukopisy ] [ texty ] [ potápěč ] [ kotrla.com ] [ scriptorium ]

CNW:Counter
od 19. 9. 2002

TOPlist