 |
ZDENĚK MITÁČEK
Matné Stopy blesku
(Stopy blesku. Česká povídka 90. let, Vera, Praha
1996, 310 str.)
Antologií české povídky 90. let obohatilo knižní trh
v loňském roce poměrně málo známé nakladatelství Vera. Ambiciosní projekt
dal vzniknout výpravné publikaci, která si zaslouží, aby se o ní mluvilo.
Cílem antologie bylo zmapovat situaci v české "krátké próze" po roce 1989.
Tento cíl byl do značné míry splněn, ačkoliv celá publikace má několik
sporných momentů, jakýchsi bodů lomu. Jedním z nich je samotný výběr autorů.
Kompilátoři, manželé Blažkovi, na str. 301 uvádí, kdo z oslovených se
z jejich projektu omluvil. Můžeme tedy odvodit, kdo mezi oslovenými chyběl.
Z "nových" je to rozhodně Michal Ajvaz, Josef Hrubý-Žluťák, potom Václav
Kahuda a další autoři z časopisu Modrý květ. Chybí mnoho starších a seniorů
české prosy, například Jiří Olič, Egon Bondy - kteří snad svým přestěhováním
na Slovensko nepřestali být českými autory. Jediným zástupcem surrealistické
prosy je Pavel Řezníček, a to je přece jen málo. Na druhé straně byli
osloveni i Václav Havel a Boleslav Polívka, kteří se za autory povídek
dají označit jen stěží. Rovněž Arnošt Goldflam není typickým prosaikem,
ale jeho, jak sám v dovětku uvádí "1. povídka vůbec", je v antologii
příjemným překvapením. Výběr autorů ve Stopách blesku nelze považovat
za representativní obraz české povídkové scény současnosti. Dle slov na
obálce to však ani nebylo úmyslem pořadatelů, tyto úvahy jsou v tomto
směru trochu od věci. Subjektivní výběr autorů ve Stopách blesku až tak
nevadí. Ve zmatku prosaické produkce právě devadesátých let je totiž tato
kniha příznivým signálem, že se knižní trh začíná stabilisovat, že nakladatelé
začínají myslet na zpřehlednění situace.
Povídky dle textu na obálce odráží "...zmatek, který našinci mají dneska
často v hlavě, díky změnám hodnot, díky lopotně utvářené demokracii a
díky mnohdy ne zcela zvládnuté svobodě, protože tohle všechno nás zasáhlo
silou blesku". Ačkoliv se pořadatelé snažili o tematickou a stylovou
rozrůzněnost své publikace, musím zaznamenat, že v antologii napříč různými
styly převažuje jakési kalendářové psaní.
Povídky sice mnohdy pojmenovávají novou skutečnost a společenské změny,
jichž jsme se stali svědky i účastníky v posledních letech, ale činí tak
povětšině způsobem matným a mdlým. Několik zařazených povídek patří rovnou
do černé kroniky české prosy, zejména povídka Pavla Gryma Výtržník, Miloše
Zábranského Film z Nového světa, Šándorův dědeček od Ivana Kříže a odstrašující
opus dvojice Bratršovská - Hrdlička nazvaný Tyčinka pro Alberta.
Mnohé další patří do roviny kalendářových povídek, určených pro chvíle
odpočinku po nedělním obědě. Je vlastně škoda, že už sobotní přílohy našich
deníků netisknou žádné povídky, pamatuji si na četbu sovětských komunálních
satir ze Svobodného slova osmdesátých let, některé z nich se mi zaryly
hluboko do paměti. Mám za to, že psaní pro takové příležitosti nemusí
být vůbec marná činnost. Nedělní povídka sdělí svoji moudrost, zanechá
vcelku příjemný dojem a poté záleží už jenom na okolnostech okamžiku,
zda je pamatována, či zapomenuta. Pro svého autora je laťkou, u které
buď stráví celý svůj život, nebo se díky ní posune někam dál. Do kategorie
více či méně slibných nedělních povídek patří většina prací z antologie.
Ať už to je povídka začínající Alice Kočandrlové Muži (vhodná zejména
pro Elle), satirický Mindrák Miloše Macourka, lidové vyprávění Václava
Mikoláška o Indiánech Skalp, povídka Ivana Kříže o bývalém členu StB Pozdvihování
(doporučeno pro Story), proletářská Harmonika Miriam Tůmové, mladofrontálně-Dnes
existenciální Ztracený muž Zdeňka Rosenbauma či Soudný sen Františka K.
od Luďka Fialy, barová "poudačka" Všechen můj jazz od Zdeňka Blažka, pomstychtivý
Mlčící telefon Inny Mirovské (pro Právo), lidovkovité Co když... Jiřího
Justa. Jde o jakési příležitostné a nahodilé "zvěsti" jednotlivých autorů,
chabě se pokoušející přežít často pod pláštíky nepůvodních literárních
stylů - ačkoliv kategorii nedělních povídek jako takovou skutečně neodmítám,
přece jen mně shromáždění těchto textů na jednom místě příliš radosti
nepůsobí. V této společnosti vzbuzuje sympatie naivní pologramotnost (přesněji:
poloznalost českého jazyka) u george s. harrisona, amerického autora textu
čárlíkova výstavba.
Skutečného zablesknutí se čtenář dočká v povídce A havran krák už Nikdykrát
od Bohumila Hrabala, která dává vzpomenout na nejsilnější autorova díla.
Ostatní Hrabalovy práce v antologii - Kůň truhláře Bárty, Hořící vajgly
v uchu a Česká rapsodie (Bohemian Rhapsody) nepřesahují rozměr příležitostného
psaní jiných zařazených povídek.
Otevřené vylíčení situace pražského intelektuála v těsně polistopadové
době dělá čest Karlu Peckovi. Ten si v povídce Spiknutí dobrodějů pohrává
s motivem často cynického pozadí dnešního pragmatismu, jenž v jeho textu
vyústí do zakoupení tranzitu (!) pro slepé děti. Pecka se stal jediným
pražským disidentským autorem, který se antologie zúčastnil, jeho práce
nese stopy stínů, které si autoři jeho osudu do nové doby přinesli (čachry
okolo dekretu na byt, jednoho z pozůstatků socialismu). Těžko posoudit,
zda si toho autor sám byl vědom. Přesto má Spiknutí dobrodějů náboj skutečného
vyprávění a patří k těm lepším v antologii.
Pochvalu je možno udělit také Věroslavu Mertlovi, za tvrdost, s jakou
dovedl zachytit materialistickou prázdnotu dnešního venkova (Dlouhý výhled
do ulice). Kalendářový rozměr prací v antologii příliš nepřesahují práce
jiného známého autora, Jiřího Kratochvila, ať už je to modernisticky experimentální
Housenka nebo přemoudřelé Zázraky šlechetnosti, přesto se alespoň v první
z nich objevuje hodnotná stylovost a vyzrálá autorská zkušenost. To je
možné napsat také o Koláči Jana Beneše. Pouhou výplní jsou naproti tomu
krátké texty Mango a Za stórou surrealisty Pavla Řezníčka.
Za známou autorku by se dala označit Ilona Borská, pokud skutečně vydala
oněch 28 svazků, jak v biografické poznámce o sobě uvádí. Nemám důvod
tomu nevěřit, ačkoliv jsem si dosud nepovšiml ani jediného z nich. Cukrárna
Opereta mě mile překvapila, díky ní považuji Borskou za jeden z objevů
celé antologie. Cukrárna Opereta se navenek odehrává v poklidném maloměstském
tónu, za nenápadnou fasádou v ní však pulsuje živě zachycený tep našeho
domovského prostoru, prostoru Střední Evropy.
Zdařilá je povídka či spíše povídkové pásmo Václava Vokolka Falešný groš,
popisující ve fantasijní, groteskně, až comicsově odlehčené podobě odvěké
téma milostného zápolení na této planetě. Je to již třetí čtenářské setkání
s Vokolkovým zpracováním tohoto tématu, po ukázce v časopise Host (1990),
a po knize Lov žen a jiné odložené slavnosti (1993), přesto i napotřetí
zůstává zajímavé a čtivé.
Kvalitní prací je Večeřův Ardabast. Posedlost vypravěčstvím a tržiště
malého města Jácova v době trhů je jedním z mála ohlasů středoevropského
prostoru v celé antologii. Stejný prostor popisuje také Petr Placák. Ačkoliv
jeho Duch velkého javoru nedosahuje svébytnosti Večeřova vypravěčství
a na svůj způsob se nebezpečně blíží k hranicím výše popsaného kalendářového
psaní, přece jen zůstává nad průměrem textů z této knihy. Nadějí je už
zmíněná Alice Kočandrlová, ta se k metě alespoň půlstupňového přesahu
blíží z opačného konce, totiž z bran ženských časopisů Elle, Cosmopolitan
aj.
Vedle Borské a Hrabala patří mezi nejsilnější zablesknutí ve Stopách blesku
text Arnošta Goldflama O Adamovi, který se chtěl ženit. Jedná se o jednu
z variací autorova utkvělého motivu nenaplněné lásky. Adam a jeho Flétna
jsou rozumářskými typy lidí 90. let. Adam je Flétnou nenápadně podveden,
ožení se s ní, ačkoliv k ní vlastně nic necítí, pouze se domnívá, že by
měl cítit. Stejně tak by ale bylo možné mluvit o Flétně podvedené Adamem.
Příběh jejich setkání se odbývá jakoby v pořádku, ale Goldflam dává znát,
že jde o bytí ve skutečnosti prázdné, jaksi podvodné a nejapné. Adamův
neprožitý a nanicovatý život končí na balkoně unifikovaného bytu v neznámém
patře neznámého paneláku...
Povídky Ilony Borské, Bohumila Hrabala a Arnošta Goldflama jsou prubířskými
kameny antologie. Kalendářové psaní je vedle nich jen čmáranicí na papír,
jen stopovou stopou blesku. Neboť co je zdařile odhadnuté téma, nové prostředí,
společenská kritika, není-li zároveň doprovázeno skutečným a obsáhlým
autorským gestem? Jen několik málo povídek z antologie toto porovnání
"ustojí".
A další lomové body? Zajímavé je odhadovat, jak pořadatelé ke svým autorům
přišli. Hodně napoví pražská adresa vydavatelství, přesto je počet mimopražských
autorů větší, než bývá při podobných událostech obvyklé. Na druhé straně,
pořadatelé vybírali jen z okruhů těch nejznámějších časopisů, jako jsou
Literární novin, Host či Revolver revue. Přičemž za povšimnutí stojí,
že texty uveřejněné v Literárních novinách patří v antologii mezi ty slabší.
Ostatní časopisy zůstaly zcela opomenuty. To vypovídá o dnešní zmatené
situaci, nahlédnutí do dalších, méně známých časopisů vydávaných po roce
89, se přímo nabízelo. Antologie Stopy blesku vybírá jen ze státem štědře
podporovaných časopisů - ale odtamtud většinou nepřicházejí největší výboje...
Jiným lomovým bodem jsou prostředí, která autoři popisují. Pomineme-li
osobní a výraznou Prahu Hrabalovu či Peckovu, zaujme nás kontrast při
popisování velkého města a maloměsta. Děje ve velkoměstě se odehrávají
na neosobních místech, často na úřadě, na zastávce poblíž nemocnice, převažují
náhodná setkání, není to bloudění známým, ale atomisace, nahodilost. Jednou
ze stop blesku je demytisace úřednického prostředí, na úřadech panují
pozůstatky bolševika (Fiala), jen výjimečně se mihne lidštější tvář (Kočandrlová).
Celkově se poněkud paradoxně jako bohatší ukazují prostředí maloměstská.
Na maloměstě se více daří vyprávění (Večeřa), kontemplaci, smiřující harmonii
(Borská, Tůmová) a řadě dalších obecně lidských kvalit, jako je vědomí
kontinuity dějů, historická paměť, přiměřenost lidskému rozměru. Jenom
v jedné povídce hraje významnější roli vesnice (u Věroslava Mertla).
V širších souvislostech je potom zajímavé pozorovat, na jaké země povídky
odkazují. Jsou to Čechy a potom zejména Spojené státy, jiné země se objeví
jen výjimečně: Střední Evropa, Vokolkova Afrika. Jan Beneš a Václav Mikolášek
píší přímo o Americe, řada ostatních na Spojené státy tak či onak odkazuje
(Hrabal, Blažek, Grym, Zábranský, harrison), což vyniká, jelikož o žádné
jiné zemi v knize nenajdeme takřka ani zmínku. Amerika je nepřiznanou
fascinací většiny našich spoluobčanů středního věku. Pokud bychom uspořádali
antologii autorů narozených v letech 1940-1960, odstěhovala by se naše
republika někam doprostřed Atlantického oceánu, ne-li přímo na Long Island.
Považuji za příznivé znamení, že pořadatelé antologie dali "americkým"
textům takový prostor. Signalisuje to odvahu podívat se tváří v tvář jednomu
ze živých traumat naší doby. Obecně by to mohlo být jedním z východisek
k zamyšlení nad hloubkou našeho evropanství. Mezi přirozeným evropanstvím
Hrabalovým nebo Borské a hledáním příběhu ve středoevropských konturách,
jaké se objevuje u Večeři či Placáka, je zřetelná mezera několika generací,
které zkrátka prožitek společné evropské kultury nezažily.
Antologie Stopy blesku je první vlaštovkou vznášející se zatím poněkud
bezradně nad nepopsaným polem reflexe české prosy 90. let. Její pořadatelé
se dopustili řady chyb a omylů, nepozvali k setkání řadu důležitých autorů,
neprojevili zrovna velký rozhled ani patřičnou dávku kritičnosti. Jejich
pohled na dané téma zůstal jaksi příliš "při zdi". Přesto dokázali vydat
potřebnou a důležitou knihu. Umožnili setkání autorů, kteří se dosud jinde
nesetkali, a tím též setkání jejich čtenářských obcí. Dokázali, i když
možná ani zdaleka ne takovou měrou, jakou sami očekávali, že česká prosa
i v devadesátých letech přináší čas od času velká a důležitá díla. Přivedli
nás k vyhlídce, z jakých stran a směrů je možné taková díla očekávat.
(z Jihovýchodní pošty 1/98)
© Zdeněk Mitáček;
2000
|
