Minotaurus
nařízení
veliký farao
zakázal vpouštět na stavbu pyramid ty
kteří dovezené kvádry
místo zasunutí na správné místo
roztloukali kladivy
a určovali jejich složení
průvodce pouští
poutníku
nežeň se z posledních sil
k jezírku mezi palmami
- je to jen přelud
poutníku
zaboř raději svou dlaň
do rozpáleného písku
- třeba i poušť se ti jen zdá
minotaurus
vydal jsem se
prozkoumat labyrint
došel jsem do jeho středu
a tam jsem přišel na to
že v něm žádný Minotaurus není
chtěl jsem jít zpátky
pryč z těch ponurých chodeb
ale neměl jsem s sebou
klubko nití
bez něhož se nelze vrátit
tak jsem se
sám stal Minotaurem
vítězství Trójanů
nikoho nenapadlo
podívat se za hradby
nikdo neotevřel městskou bránu
aby si vyšel na procházku
po přímořské pláni
kde pár válečníků
pomalu zahynulo
nudou, hladem a žízní
v břiše dřevěného koně
pravá tvář pokušení
zaléval jsem jabloně
když připlazil se had
a začal mne přemlouvat
ať ochutnám pár plodů
já se však v knihách poučil
o jeho starých tricích
přestože svůdně syčel
vzal jsem hůl
a přerazil mu vaz
v tu chvíli se zatmělo
nedopatřením
jsem v šerém koutě zahrady
utloukl Boha k smrti
gesta
i když jsem vyndal baterii z hodin
a přetočil ručičky zpátky
i když jsem koupil se slevou
kalendář na uplynulý rok
a pověsil ho zase na zeď
i když jsem kostlivce z orloje
oblékl do vlastní kůže
aby přestal zvonit umíráček
i když jsem jasně zavrtěl hlavou
čas si mé ne vyložil jako ano
neboť chápe znamení
souhlasu a nesouhlasu
tak jako všichni Orientálci
úplně opačně
i v prázdném parku
i v prázdném parku
se marně schovávám:
stejně sedíš na všech lavičkách
průvan
jablko hnije od ohryzku
vozkové vozí pouze kočí
básníci tvoří pro básníky
vědci bádají pro další vědce
pekaři pro sebe pečou housky
král bez koruny hloubí příkop
a za zády všem
se otevírají dveře
ikony
každý den potkávám řadu lidí
každý den míjím spoustu tváří
tváří jež v jednom připomínají ikony světců:
také jsou všechny stejné
každý den potkávám řadu lidí
každý den míjím spoustu tváří:
k některým z nich se modlím
jiné tváře líbám
a dalším
i když trochu křičí
zapaluji svíce těsně před očima
protože v tomhle městě
jiné ikony než živé nemají
pohřeb
zkřivená babka
zavírá
víko popelnice
nemá tvář
jenom obličej
a zimou zarudlé uši
nevnímající tepot hole
"chudák pejsek"
mumlá si pro sebe
proč jsem neměl rád komunisty
žebráka jsem viděl poprvé ve Vídni
bylo mi deset let
nemohl jsem od něj odtrhnout oči
seděl na schodech před kostelem
měl kapucu
a nebylo mu vidět do tváře
čekal jsem
kdy zvedne hlavu
čekal jsem tak dlouho
až mě rodiče museli odvést
proč nejsou u nás žebráci, ptal jsem se
u nás se žebrat nesmí
u nás jsou komunisti, řekli mi rodiče
od té doby jsem neměl rád komunisty
přál jsem si
aby bylo na světě co nejvíc žebráků
potkal bych tě na Karamustafově mostě
kdyby pár drobností bylo trochu jinak
potkal bych tě
tři století po vítězství velkého vezíra u Vídně
tři století od chvíle
kdy korouhev s půlměsícem
konečně zavlála i nad vypáleným Svatovítským chrámem
potkal bych tě na starém mostě přes Vltavu
potkal bych tě na Karamustafově mostě
vlasy bys měla přikryté šátkem
a já bych měl
místo pivního pupku
jen lehké opiové kruhy pod očima
šli bychom potom do kavárny
a jako praví muslimové
bychom proseděli zbytek dne
bez jediného slova
velký vezír ovšem bitvu nevyhrál
naopak:
uřízl hlavu svému nejoblíbenějšímu pštrosovi
a své nejoblíbenější ženě
aby nepadli do rukou barbarům
a pak byl sám slavnostně uškrcen
věci jsou tedy tak jak jsou
sedíme v kavárně
a mlčení
je tíživé
a trapné
varování ministra zdravotnictví:
z východu nepřišlo nikdy nic dobrého
chcete-li zůstat zdraví
odstraňte proto ze svého okolí
orientální jedy
pryč s buddhismem a komunismem
pryč s uprchlíky pryč s jogíny pryč s teroristy
pryč s kávou, toshibou a židy
pryč s křesťanstvím
ať všechno to svinstvo táhne zpátky do Asie
držte se starých dobrých zvyků
vraťte se k původním hodnotám naší vlasti
vyznávejte jen to
co je opravdu ale opravdu naše:
poslouchejte na slovo hlavu rodiny
věřte v dědky
vyhýbejte se bludným kořenům
obětujte černé slípky vodníkovi
zazděte prvorozenou dceru bez hlavy pod práh
čarodějnice neupalujte čarodějnice utopte
a udávejte upíry a vlkodlaky
z východu nepřišlo nikdy nic dobrého
vždyť i to slunce
způsobuje rakovinu
hořelo peklo, hořelo nebe, hořel ráj, hořela země
přes bílé pláně dorazil na frontu vlak
vojáci vyběhli ze zákopů
došla jim munice
snědli své uniformy
týdny a měsíce už na vlak čekali
vyrazili zamrzlá vrata
a rvali se nedočkavě do vagónů
někdo škrtl sirkou
peklo hned rudě zazářilo
nebe zfialovělo
a zlatí archandělé rozepjali křídla
světci zírali na vojáky
vojáci na jejich roucha
bylo ticho
jen venku šuměl padající sníh
strašlivě mrzlo
vytáhli všechny ikony z vlaku
někdo škrtl sirkou
peklo hned rudě zazářilo
oheň z dračích nozder
podpálil svatého Jiří i jeho koně
v plamenech utonula velryba s Jonášem
čtyři evangelisté se svitky v rukou se vzňali
hořeli všichni svatí
hořelo peklo
hořelo nebe
hořel ráj
hořela země
hořely vagóny plné ikon
a vojákům bylo celou noc teplo
ráno pochcali
posledního dýmajícího Krista
a začala revoluce
ráno nemusí každý vstávat
vatra zvolna uhasíná
vlci z klecí hledí k lesu
strážci chrápou po žranici
ráno
přece nemusí každý vstávat
a nožem
se nemusí jenom krájet chleba
tři noci
první noci
se Dragan proplížil
do Mustafovy vesnice
vytáhl z postele jeho syna
svlékl ho donaha
a ukřižoval na borovici
Mustafův syn
prosil Dragana
ať ho raději hned zabije
ale on ho nechal pomalu zmrznout
druhé noci
se Mustafa proplížil
do Draganovy vesnice
vytáhl z postele jeho matku
nařízl jí dýkou řiť
a nabodl na kůl
Draganova matka
prosila Mustafu
ať ji raději hned zabije
ale on ji nechal pomalu vykrvácet
třetí noci
se Dragan a Mustafa
setkali v lese
Dragan a Mustafa
seděli tváří v tvář
a domlouvali
kšefty s cigaretami
pak se rozešli
bez úsměvu
bez výstřelu
slyšel jsem o jedné dívce
nesla batoh plný mouky do obklíčené vesnice
uklouzla na zasněžené stráni
spadla do potoka
na břeh se vyškrábala bez batohu
změnila se v rampouch
a šla dál
mouku jsem ztratila po cestě, řekla obráncům
dám vám aspoň své rukavice
řekla ta křišťálově zmrzlá dívka
a sundala si rukavice i s prsty
dám vám aspoň svou beranici
řekla a sundala si beranici i s vlasy
vezměte si aspoň mé boty
řekla a sundala si boty i s chodidly
vezměte si aspoň...
vezměte si aspoň mne
řekla nakonec
když už nebylo co brát
na kopci stál dům
vrazil jsem dovnitř
na stole prostřeno:
příbory, talíře, sklenice
ve džbánu pavučina
a místo ubrusu vrstva prachu
v celém domě ani živáčka
v celém domě ani jedna mrtvola
ticho?
právě že ne
na zahradě hučely tisíce včel
z úlů pomalu odkapával nevybraný med
přiblížil jsem se raději až po setmění
navlékl jsem si rukavice
nasadil helmu
a podpálil jsem všechny úly
na cestu mi jako bludičky svítily hořící včely
ani jedna nekřičela
dvanáct hrobů u silnice
"opustili tento svět,"
říká se často o mrtvých
jako by se vydali
na nějakou cestu
"odešli,"
říká se o mrtvých
neodešli
neodešli nikam
nestihli to
a právě proto tu teď leží
na dvanácti kusech prkna
různá jména
stejné datum
dvanáct hrobů u silnice
ano
rány těchto mrtvých
olizovali potulní psi
a mouchy
nakladly vajíčka
do jejich nosních dírek
tak jak se sluší a patří
jen oči jim
na rozdíl od příběhů o dávných bojích
nevyklovali krkavci
oči
někdo vyloupal nožem
vyloupal nožem oči
přidal je do plechovky
lokl si kořalky z čutory
zahrál si s kamarádem karty
a pak těch dvanáct
pokropil dávkou ze samopalu
aby se přestali motat kolem
dvanáct hrobů u silnice
ani živí
ani mrtví
nikdo už tu není
země strávila
těla mrtvých i s kostmi
zbyly jen kulky
jež kdysi uvízly
v jejich srdcích a hlavách
kulky nikdy nezetlí
vydrží čekat
století
dvě ještě teplá těla
už mrtvá, ale stále ještě s mrkajícíma očima
prolétávají okenním sklem
a dopadají na dlažbu vlhnoucí kapkami jarní krve
generál se vyklání z okna
a volá vesele
- já! já jsem ten hrdina! já jsem vrah!
a tak začíná století
šest až osm tisíc koster, jak zní odhad
kterým si nikdo není jistý
leží někde v lese, ale nikdo neví v kterém
někdo je postřílel, ale kdo?
generál se naklání do kamery
- asi se pobili sami, aby to mohli svést na mne
volá vrah vesele
a tak končí století
zrcadlo
v mramorové dlažbě hlavní ulice
vyleštěné deštěm
se jako v zaprášeném zrcadle
matně odráží postavy chodců
sedím nad šálkem husté černé kávy
v kávě
se jako v lesní tůni
zrcadlí slunečník
červené střechy
kostelní věž
a kus modrého nebe i s helikoptérou
od zdi protějšího domu
se odráží kulky
jedna z nich
trefuje helikoptéru v mém šálku
helikoptéra, modré nebe, kostelní věž
červené střechy i slunečník
se tříští na kousky
na mramorové dlažbě hlavní ulice
leží ve střepech mého šálku
a v zasychajícím lógru
několik chodců
© František Šístek; 2000
|
