 |
Karel Herman
Moravský Robinson
Kapitola I.,
Která pojednává o tom, jak snadno se člověk může stát Robinsonem.
Špatné poměry, které nastaly po napoleonských vojnách
v rodném kraji mého děda Tomáše Pechara, tesařského mistra z malé obce
na Slavkovsku, dále stálé spory s rodinou, které se přiostřily po jeho
sňatku s babičkou, přinutily ho, že se rozhodl, odejeti do ciziny. K tomu
měl jistou průpravu - po deset let se projížděl po mořích jako lodní tesař
a když se vrátil domů, - statný, sluncem ožehnutý, nemohli ho sousedé
ani poznati... Tomáš byl chlapík o hlavu vyšší nejvyššího usedlíka v rodné
vsi, ruce měl jako sloupy a hovořil pěti jazyky.
Děd sebral svých několik tolarů, které stržil za skromný majeteček, pomodlil
se vroucně v kostelíku, zažehl svíci na památku rodičů a nasedl do dostavníku,
který jel ku Praze. Babička rozsadila děti - tříletého Toníka, dvouletého
Frantu - do dvou protilehlých koutů...
Dostavník dojel ku Praze, odtud dále a konečně se dědeček ztratil v širém
světě...
Víme o něm, že se usadil až v Australii, že tam pracoval v potu tváře
čtrnáct let, dokud se mu nepočalo hořce stýskati po vlasti. Dlouho otálel,
až konečně nevydržel. Rozloučil se se všemi, s nimiž tolik let žil v přátelství,
prodal co měl a s rodinou nastoupil cestu k domovu.
To už Toník i Frantík byli velcí hoši a rodina se rozmnožila o další členy:
Lojzíka a Boženku... Děd Tomáš byl člověk šetrný a rozšafný... Obešel
si několik lodí, smlouvaje peníze za převoz a říkal si:
"Je třeba mysliti na zadní kolečka... Čím více grošů přivezu domů, tím
lépe se mi podaří doma začíti kloudnou živnost. Je třeba mysliti na vše..."
A tak nakonec si upřímně plácl s rezavým a docela surově a nevlídně vyhlížejícím
chlapiskem, které bylo kapitánem nevzhledné plachetnice "Aurélie". Nevlídný
kapitán Matteo, Portugalec, byl současně i vypočítavým obchodníkem a tak
vydělal on i děd. Děd bude lodním tesařem, Toník kuchařem a matka tu a
tam něco ušije námořníkům. Přitom doplatí pět guineí za převoz a bude
jinak považován za cestujícího. "Aurelie" odpluje za čtyři dny, bude-li
příznivý vítr, o čemž však starý, zkušený plavec nepochyboval.
Po čtyři dny nakládala "Aurelie" různé tovary, které byly určeny k dopravě
jak do Portugalska, tak do přístavů, ležících na cestě. Zatím, co se Toník
ujal pod vedením starého, mrzutého lodníka své služby v lodní kuchyňce,
loudal se Lojzík na pobřeží, nemoha spustiti očí s hranatých nosičů a
Frantík s oblibou chodil nejméně dvakrát denně prohlížeti příď lodi, na
které se mu nejvíce líbil nádherně vyřezávaný a pozlacený znak loďařské
firmy, které "Aurelie" patřila. Prohlížel se zájmem, jak pro posádku kteréhosi
majáku na nevelkém ostrůvku v dalekém moři nakládali několik prasátek,
koz, slepice, býčka a tři jalovičky, osla, a nakonec se o jeho zájem rozdělila
s tolika nevídanými věcmi lodní kravička, která měla posádku "Aurelie"
po dobu dlouhé plavby zásobovati čerstvým mlékem. K večeru naložili i
hojně píce pro kravičku, osla a kozy, naložili pitnou vodu a čtvrtého
dne ráno skutečně "Aurelie" zvedla kotvy. Příznivý vítr se opřel o plné
plachty a loď bystře vyrazila k severovýchodu. Děd večer po práci přicházel
do kajuty a nemohl se ani vynadiviti, jak sešlá byla loď, které svěřil
život svůj a své rodiny. Bylo třeba za plavby dokončiti rozsáhlé opravy.
Čím více poznával kapitána, tím více ztrácel k němu lásku a úctu. Ukázalo
se, že je to chlapík surový, lehkomyslný, potměšilý a vypočítavý a že
by byl schopen každé špatnosti. Více než lodi si hleděl pití a lodníci
nezůstávali za ním pozadu.
Osmého dne již děd litoval, že raději nevolil jiné plavidlo. Protože kapitán
neměl tušení, že si děd veze dosti značný peníz, považoval ho za dobrodružného
chudáka a zacházel s ním čím dále drsněji. Děd se jen těšil tím, že, zůstane-li
vítr příznivý jako dosud, skončí se utrpení všech co nejdříve.
Jedenáctého dne plavby se dostala loď do pásma úžasného vedra a pobyt
ve všech lodních prostorách se stal utrpením. Ani v noci nebylo na palubě
úlevy. Mužstvo se ploužilo bez zájmu na palubě a kapitán pil více než
jindy. Maminka dostala záchvaty jakési tropické horečky a k dovršení neštěstí
onemocněl i Lojzík. Třetího dne, když se zmítali v těžké horečce, onemocněl
i Frantík s Boženkou. Děd a Toník dosud vzdorovali zákeřné nemoci, ale
pátého dne padl Toník v kuchyni a lodníci ho odnesli do kajuty, kde ho
hrubě hodili k ostatním členům rodiny.
Již od rána toho dne se podezřele točil vítr, jenž konečně se ustálil
na jihovýchodním směru a postupně se měnil v divokou vichřici... Sotva
stačili sejmouti hlavní plachtu, když náraz vichru udeřil plnou silou.
Nebe se zatmělo a po žhavém moři se rázem rozestřela temná noc. Vítr se
chopil obou zbylých plachet a roztočil loď příšernou silou. Vlny ji položily
až na bok, takže chvílemi se zdálo, že se již nenapřímí. Konečně popraskaly
zbylé plachty a loď, zachvácena vichřicí i vlnami, hnala se slepě kupředu.
Děda se zmocnila ke všemu také mořská nemoc a musil ulehnouti k ostatním.
Jak dlouho ležel v polovědomí, nevěděl, až po dlouhé době jím kdosi zatřásl:
"Vstávej, lenochu, a pojď nám pomoci!" křičel mu do ucha hrubý hlas. Otevřel
mdlé oči a poznal kormidelníka lodi.
"Kormidlo je u čerta," hučel kormidelník. "Vstávej!..."
Děd poslechl a s námahou vstal. Matka ležela jako bez ducha a také pohled
na nemocné děti byl žalostný. Paluba poskytovala hrozný pohled. Hlavní
stěžeň byl roztříštěn a bylo třeba jeho zbytek podetnouti. S námahou vykonal
děd svěřenou práci. Brlení bylo místy serváno a chvílemi se přes palubu
valily proudy vody. Kapitán dosud nemohl určiti, kde se nyní nalézají
a divoké proudy hnaly loď do černého neznáma... Nechme však od této chvíle
vyprávěti dědovy zápisky, psané těžkou, upracovanou rukou, pokud se nám
zachovaly, místy docela zežloutlé a těžko již čitelné:
"Pracoval jsem v potu tváři na podsekávání a složení posledního roztříštěného
stěžně. Hlava mne bolela, v uších hučelo. Prosil jsem ještě včera kapitána
o novou dávku léku pro své nemocné, ale surovec mne odbyl. Vichr s námi
házel se strany na stranu. Těžko bylo říci, kam nás bouře zahnala. Nebylo
také možno odhadnouti, je-li den či noc. Myslím však, že nad temnými mračny
buď již svítalo, nebo se nad nimi klonilo slunkce k západu... Voda se
zdála podivně žlutou, jako by světélkovalo pod ní cosi žhavého. I pěna
na hřbetech vln byla podivně žlutá, jako hlinitá. A tu, když už jsem byl
blízko mdlobám, vrhl mne náraz na samý kraj paluby, kde jsem se stěží
zachytil svazku lan. Mnoho nechybělo a vlny by mne smetly do pěnícího
a syčícího moře, v jehož pekle bych zmizel beze stop. A v té chvíli otřásla
lodí rána tak děsná, že se zachvěla a zakolísala jako domeček z karet.
Ozval se praskot tak příšerný, že jsem se nedomníval nic jiného, než že
se vetchá plachetnice v nejbližším okamžiku rozpadne celá.
S největší námahou lezl jsem do středu paluby a v hustém, žlutavém šeru
jsem obtížně rozeznával zkamenělé obličeje námořníků s vytřeštěnýma očima.
Pohyb lodi ustal docela. Vyhlíželo to tak, jako by ji kdosi uvázal na
neviditelné lano. Jen chvílemi jí lomcovaly vlny a na každý jejich náraz
odpovídalo její vetché tělo praskotem a kvílením. Umdlévajícím zrakem
jsem pozoroval, jak se z jejího boku cosi oddělilo a toto "cosi", co po
jedné straně mělo barvu temně rudou jako nátěr lodi, bylo po druhé straně
bílé... Poznal jsem kus dřeva z boku lodi...
A současně se z nitra lodi ozval strašný výkřik: "Loď má díru vlevo nad
kýlem!" Ano - nebylo pochyb: "Aurélie" najela nad bradla a vězela v nich
jako v kleštích. Náš osud byl zpečetěn... Cítil jsem nový záchvat horečky
a vpotácel jsem se do kajuty více mrtvý než živý. Pamatuji se jen, že
děti se zmítal y neklidném, horečnatém spánku a že moje žena spala klidněji,
jako by se jí už vedlo lépe. A v té chvíli jsem pozbyl vědomí docela...
Nevím již, jak dlouho jsem tak ležel... Když jsem se probudil, slyšel
jsem známý zvuk řetězů, které harašily po boku lodi. - Spouštějí záchranné
čluny - napadlo mne. Potom jsem slyšel hrubý hlas opilého kapitána Mattea:
"Osmdesát mil k severu je onen obydlený ostrov. Je v cestě lodí a nejméně
jednou za dva měsíce sem některá míří. Jen nezapomeňte na zásoby pitné
vody nejméně na pět dní, pro každý případ!"
A tu se ozval druhý hlas, v němž jsem poznal kormidelníka:
"Co s těmi dole, kapitáne?"
"Ke všem ďáblům," zařval kapitán, "neotálejte a dělejte, ať jsme odtud.
Ty zde samozřejmě necháme - stejně jsou hotovi!"
Když jsem zaslechl tuto nelidskou řeč, sebral jsem všecky síly a pokusil
jsem se povstati. Myslím, že té chvíle bych byl ochoten, vrhnouti se mu
k nohám a požádati, aby zachránil aspoň moji ženu s dětmi. Ač jsem měl
mnoho plánů do budoucna, byl bych mu nabídl i svůj váček s dobrými guineemi,
jen abych ho obměkčil. Jenže hrozná slabost mi zabránila, abych uskutečnil
svůj úmysl. Můj pokus o povstání skončil žalostným pádem na tvrdou podlahu.
Než jsem upadl v nové bezvědomí, slyšel jsem spěšné kroky po lodi a znovu
mne obestřela noc. Ještě jednou jsem se probudil a tentokrát jsem se po
mnoha pokusech vypotácel na palubu. Vítr ještě skučel, moře se pěnilo
a zmítalo a v dáli rozeznával jsem v hustém šeru, které se linulo trhlinou
v řídnoucích mracích, dva zuřivě veslující čluny. Ano - darebové zapomněli
na zákon lidskosti, zpronevěřili se lodnické cti - prchali do bezpečí
a nás ponechali osudu. Znovu jsem upadl v hluboké bezvědomí, až mne probudil
lehký, příjemně chladivý vánek. Otevřel jsem oči a odvážil jsem se pohlédnouti
na nebesa. Byla šedě modrá a nízko, docela nízko z moře vystupoval sluneční
kotouč. Za chvíli již stál výše nad hladinou. Bouře minula... Poklekl
jsem na kolena a vroucně se pomodlil...
Posilněn modlitbou a svěžím ranním vzduchem, vrhl jsem se do kajuty a
vynesl odtud nemocné děti na palubu. Moje žena s velkou námahou vyšla
sama. První moje cesta byla ke kravce. Dobytče stálo sice malátně ve své
malé stáji, ale vydrželo statečně hrůzy bouře. Napojil jsem je a podíval
se dále. Mimo dvou slípek a jedné kozy vydržela naše zvířata bouři. Dal
jsem všem píti. Stav zásob pitné vody mne však naplnil obavami. Když jsem
pečlivě odhadl zbytek vody, ukázalo se, že nám s bídou stačí na tři dny.
Vyšel jsem opět na palubu a pohédl na své nemocné. Všichni spali, dýchajíce
zhluboka svěží ranní vánek, dýchajíce jemně slaný vzduch, očištěný několikadenní
bouří. Napil jsem se z pohozené námořnické láhve a vydal jsem se na prohlídku
vraku. V kapitánově kajutě našel jsem malou bedničku s několika lahvemi
léků a z nich k mé největší radosti jsem rozeznal dvě, které obsahovaly
spasný lék proti horečce. V kuchyni, opuštěné a plné nepořádku, bylo dosti
rozštípaného dříví a zakrátko malá ploténka zahájila zase svoji činnost.
Uvařil jsem z nalezených zásob silný čaj a vyšel s ním na palubu. Podařilo
se mi napojiti všecky, ač s jejich probuzením byla značná práce.
Po těchto prvních starostech přistoupil jsem neprodleně k prohlídce lodi.
Poslední nárazy bouře ji poněkud nadzvedly a položily zlehka více na bok.
Také příď poklesla více než záď, takže strašlivý otvor se octl výše nad
hladinou. Přesto bylo v nitru na nižší přídi vody po pás a snad ještě
hlouběji a zboží zde uložené - snad kůže či kožišiny nebo surová vlna
- počínalo hníti, o čemž svědčil těžký zápach a zpěnění vody. Vrak se
po každém jemném nárazu vlny lhce vrtěl a dřevo stěn strašlivě skřípalo.
Bylo jisté, že nevydrží déle, než nějakých pět - šest dní, načež se pravděpodobně
rozpadne na kusy...
S největším spěchem, téměř horečnatě počal jsem slíditi po lodi. Z méně
zatopené části skladiště vynesl jsem nahoru suchou část píce pro dobytek,
dále mnoho seker, pil, hřebů a jiného nářadí, dva soudky kulí, soudky
oleje a soleného masa, několik soudků pálenky a veliké, zaletované krabice
s moukou a suchary. Zhotoviv si z provazů a kusu plachet jakousi nůši,
vynesl jsem nahoru všecky drobnsti z hořeního skladiště, ušetřeného vodou.
Bylo to mnoho užitečných drobností: oděvy, boty, jehly, niti, malé nože
a pilky, různé nádobí a lahve, kusy vydělaných koží, několik pistolí a
pušek a nakonec i lahvičky s různými léky. Největším pokladem byly však
čtyři plné a neporušené soudky střelného prachu...
Téměř po celé odpoledne jsem se hmoždil s vynášením věcí na palubu a odpoledne
mi počal pomáhati, pokud jeho síly stačily, i Toník, jenž se ze všech
zotavil nejdříve.
Odpoledne se nám podařilo zachrániti značnou zásobu plachet a provazů,
háků, svazků drátu a jiných věcí. Venku bylo jasno a zprava od nás se
táhlo celé pásmo bradel a útesů, jejichž obětí se stala i nešťastná "Aurelie"...
Za nimi se tměl docela zřetelně pás země! Ano, země a to země, porostlé
stromy. Při odpoledním pátrání objevil jsem v kajutě kormidelníka malý
dalekohled (oba větší vzali darebové s sebou!) a kompas. Vzal jsem tyto
věci k sobě a hned jsme se podívali s Toníkem po obzoru.
Na ostrově, vzdáleném sotva míli, rýsovaly se zřetelně vysoké hory a bylo
viděti bujný, rozlehlý porost.
"Kde je rostlinstvo, najdeme i pitnou vodu," řekl jsem chlapci. "Naše
zásoby jsou přeubohé a zakrátko bychom byli, Toníku, odsouzeni k smrti
žízní! Také zásoby píce jsou u konce! Chtěj, nechtěj musíme se vypraviti
na pevninu."
K večeru moje žena s ostatními dětmi byly již mnohem čilejší a jen Boženka
jevila velkou slabost a ospalost. Dal jsem jí novou dávku léku a doporučil
jí, aby zůstala klidnou. Natáhl jsem plachtu, podepřev ji dřevy, a pod
touto neumělou besídkou byl příjemný stín. Tam jsem uložil svou dcerku.
Druhého dne jsme se dali do práce, od níž závisela celá naše spása. Proud,
který omýval vrak, táhl ke břehu ostrova a tak se na bradlech zachytilo
mnoho beček, které se vykulily děrou z lodi přímo do moře. Byly všecky
prázdné a mělo býti do nich naloženo několik desítek gallonů vzácného
koření.
Použil jsem dvou prken jako maličkého voru a s napětím sil jsem jich za
dopoledne přihnal celý tucet k boku lodi, kde jsme je podchytili spuštěným
prknem, uvázaným jedním koncem k vraku, druhým k ostrému skalisku. Za
touto přehradou stály nakupeny jako ovečky a my mohli jednu po druhé vyvalvati
na malou skalní plošinku vedle vraku a přeřezávati je v půli. Celé dva
dny jsme se všichni lopotili touto prací, v níž nám nevadil ani příliv,
protože při něm bylo na plošince sotva na píď vysoko vody.
Za dva dny byla naše práce korunována úspěchem - z několika břeven a několika
půlených beček zhotovili jsme slušný vor, k němu i potřebná vesla a mohli
jsme se pustiti na prvou výzkumnou cestu k neznámé zemi... Jeli se mnou
jen Toník a Frantík - matka, chudák, zůstala na vraku a prohledávala kdejaký
kout, aby ještě zachránila, co bychom mohli upotřebiti, co by se nám mohlo
hoditi, kdybycom byli odsouzeni k pobytu na ostrově po delší řadu let.
My tři zatím, ozbrojeni puškami, lopatami, rýči a dokonce i starou šavlí,
dorazili jsme po kratičké plavbě k ostrovu. Než jsem vystoupil na břeh,
poznamenal jsem sebe i hochy svatým křížem a řekl jsem: "Nuže, mládenci,
bez bázně a pravou nohou vpřed."
Země, na kterou jsme vystoupili, nepůsobila nijak přívětivým dojmem. Břeh
byl dosti plochý, poměrně strmý, a když po zajištění našeho přepodivného
plavidla jsme se vydrápali až nahoru, viděli jsme dílem hlinitou, dílem
kamenitou planinu nevábného vzezření. Tu a tam trčely ze země chmáče trávy
a před námi prchalo zděšeně několik velikých, zřejmě docela neškodných
ještěrek. V dáli zpozoroval Toník skupinu palem a zvolal:
"Pohleď, tati, palmy! Nejsou snad kokosové?"
Vskutku - hoch se nemýlil. Poznal jsem tyto požehnané stromy velmi dobře.
Pohled na ně mne naplnil radostí. Kráčeli jsme statečně ke skalní stěně,
která uzavírala pohled do dáli a otvírala obzor jen nad vzdálenou výspu
s palmami. Úpatí této nevysoké, leč strmé skalní stěny bylo hustě porostlé
křovím. Náhle se Frantík zděšeně zastavil a zašeptal:
"Tiše... Slyšíš, tati?"
Ztichli jsme a naslouchali. Zprvu jsem se domníval, že se chlapci něco
zdá, ale nakonec se i mně zazdálo, že slyším nějaký šepot v blízkém křoví.
Nervy, vypjaté a zmučené tolika utrpeními, vypověděly na chvíli službu
a podrážděná mysl si představovala líté a potměšilé divochy, kteří nás
z křoví pozorují. Ruka pevněji sevřela nabitou pušku. Potom jsem se uklidnil
a zaposlouchal jsem se. Nebylo pochyby - šumot přicházel z křoví přímo
před námi. A nebylo také pochyby o tom, že záhadný zvuk je vlastně zurčení
pramene. Také brzy byl objeven... Ze skály vytékal křišťálový pramének
výborné pitné vody a ztrácel se teninkou stružkou mezi kameny.
"Štěstí, že jsme vzali s sebou lodní vědro," zvolal jsem, když jsem ochutnal
ledovou, výbornou vodu.
"Na zpáteční cestě," upozornil jsem hochy, "načerpáme do dvou beček vody."
Potom jsme se vydali na první výzkumnou cestu po ostrově.
"Tati," počal náhle Frantík a jeho ruce podezřele kutily cosi na pušce.
"Víš co? Vystřelím na poplach. Možná, že si lodníci rozmyslili, aby se
plavili tak daleko, jak měli v úmyslu. Vždyť ještě bouře zuřila. Snad
přistáli někde opodál a sedí tam nyní bez prostředků. Vždyť nám zůstalo
tolik věcí a k tomu ještě celá rozbitá loď a oni mají jen tolik, co mohli
pobrati do záchranných člunů."
Zamyslil jsem se nad hochovou řečí a počal jsem střízlivě uvažovati. Přišel
jsem však k názoru, kterým našim námořníkům nebyl nijak ke cti. Počítali
prostě s tím, že na jakémsi vzdálenějším ostrově najdou lidi a možnost
brzkého návratu do vlasti, kdežto zde by mohli uváznouti snad již navždy.
A jak vidno, na svěřeném majetku lodní společnosti jim nikterak nezáleželo.
- Inu, z cizího krev neteče, - připamatoval jsem si prastaré naše přísloví.
"Ne, raději nestřílej!" poradil jsem chlapci. "Jsou-li zde nějací zlí
domorodci, potom bys nám je svolal na krk. A jsou-li lodníci na ostrově,
který se nezdá býti veliký, potom je později najdeme."
Při mém rozhodnutí také zůstalo a naše skupina se vydala na další výzkumy.
Zprvu jsme neviděli nic potěšitelného. Skalní stěna se táhla neústupně
před námi a planina před ní byla porostlá travou, místy s výši muže a
na půl sežehnuta sluncem. Šle jsme asi půl hodiny podél stěny, když jsme
zaslechli zřetelný šum vody. Na jednom místě se stěna otvírala v úzkou
rokli, aby proputila k moři křišťálově čistý potok. Pokusili jsme se vejíti
do údolíčka, ale bylo příliš úzké a břehy potoka tak strmé a kluzké, že
jsme raději pokusu zanechali. Šli jsme dále a asi po čtvrt míli jsme narazili
na druhý potůček. Byl mnohem širší, než prvý a také jeho břeh plošší.
Tráva zde byla svěží a když jsme podle něho kráčeli několik minut, pozorovali
jsme i husté skupiny stébel cukrové třtiny a stopy, které dokazovaly,
že se potok často rozlévá po kraji. Také se objevovaly stále hustší skupiny
stromů. Konečně jsme došli k rozlehlé lučině, hustě lemované stromovím.
Po jedné straně se svažovaly křovisky neprostupně prorostlé skály a tvořily
zde krátké údolíčko bez východu.
"Tati," vykřikl Toník, "zde by se dalo založit hospodářství! Zahnat zatím
náš dobyteček do tohoto údolí! Podívej se, jak by se dalo snadno zahraditi,
aby nám neutekl, než postavíme nějakou stáj!"
Musím se přiznati, že mi podobná věc napadla také.
"Mám za to," řekl jsem, "že se zde usadíme."
Pustili jsme se ještě o kousek dále, ale pak jsem uznal, že je třeba,
pomýšleti na návrat...
Cestu jsme si místy musili raziti sekyrkou, tak husté úponky zde pokrývaly
prostor. Nad hlavou nám často přelétl pestrý pták, na jedné mýtince jsme
zastihli skupinu ptáků, podobných bažantům. Potok se místy rozléval v
mělká jezírka a na jejich hladině co chvíli žbluňkla rybka.
"Tady je nádherně," liboval si Frantík.
Hoši současně zjistili, že mají hlad. Usedli jsme, pojedli kousek chleba
a konservovaného masa a zapili náš chudičký oběd vodou z pramene prve
objeveného. Vyprázdnili jsme obě naše lahvice do dna. Mezi jídlem jsem
zpozoroval, že zmizel Frantík. Ohlížím se po něm a tu vidím, že utíká
z nedalekého houští, všecek rozjásán. Nesl cosi v ruce a volal zdaleka:
"Tam jsou kokosové palmy! Nesu kokosový ořech!"
Ano - vše souhlasilo - několik kroků vlevo od nás na poněkud vyvýšené
mýtince byl celý hájek kokosových palem. Frantík svíral v ruce jako nějaký
poklad veliký kokosový ořech, který prý ležel na okraji mýtinky. Vyhlížel
nějak rozleželý a při prvním úderu sekyrky se ochotně otevřel. Uvnitř
bylo jádro docela zkažené, zmýdlovatělé, páchnoucí a žluté. Zahodili jsme
jej, načež Toník i Frantík najednou projevili ohromnou touhu, že prý půjdou
na ořechy. Pohlédl jsem na slunce a vybídl jsem je poněkud přísně k návratu.
Napoprvé jsme zde zůstali příliš dlouho a naším účelem bylo v první řadě
sehnati pitnou vodu, potom se podívati, zda nenajdeme plavce a zaříditi
vše k opuštění vraku, jehož stav se mi nijak nezamlouval. Musil jsem ještě
několikrát hochy okřiknouti a pohroziti jim, než se s protáhlými tvářemi
podrobili nezbytnosti.
Rychlým krokem jsme se vraceli k zátoce, kde jsme přistali. Hoši i já
jsme vlekli každý čerstvě nasekanou trávu a mohu říci, že jsme se pěkně
pronesli. Každý vlekl tak poctivou otep, že mu z ní vyhlédala jen hlava.
A k tomu těžké pušky a nijak pohodlné brašny - pravda, nebylo to nic příjemného.
Uložili jsme píci do našeho voru a potom nás čekala ještě perná práce
s vážením vody a plněním dvou beček.
Po dvou hodinách byli jsme teprve s prací hotovi a hned jsme vyrazili
k vraku. Příliv usnadnil naši práci tím, že jsme snadněji proplouvali
mezi skalisky. Pojednou mne chytil Frantík za rameno:
"Tati, tam jsou ve skalách zaseknuté dvě bečky a ještě něco. Vyhlíží to
jako veliká želva."
Musil jsem se značnou námahou otočiti prám více k severu a po velké námaze
(přitom jsme se umáchali, že jsme byli promočeni na kůži!) jsme vylovili
dvě pořádně těžké bečky, docela neporušené. Třetí věc byla - jak jsme
s hrůzou poznali, vrakem jednoho záchranného člunu. Pocítil jsem mrazení
po všech údech a nemohl jsem se zdržeti, abych nepozvedl vděčných zraků
k nebesům. Ano - lodníci se dopustili ošklivého činu a snad je Prozřetelnost
potrestala. Musím se přiznati, že jsme v té chvíli necítil nijaké závisti
nebo škodolibé radosti, že je stihl trest. Bylo mi jich spíše líto a prosil
jsem v té chvíli Boha, abych se s nimi mohl setkati na ostrově ve zdraví
a spokojenosti. Než mlčenlivé moře nevydalo své tajemství a z ničeho nebylo
patrno, co se s posádkou stalo. Všecky stopy svědčily spíše, že člun byl
strašnou silou vržen na skalisko a kdo zná trochu život na moři a zná
i hrůzy moře, mohl se snadno dopočítati, že sotva kdo mohl takovou událost
přežíti...
Konečně se před námi objevil náš vrak...
Vetchá loď budila největší obavy. Teprve teď jsem viděl, jak se trhlina
rozšířila. Všecky vazby trámů byly uvolněny a stačil jediný prudší náraz,
aby se celá kocábka rozpadla v kusy. Proto jsem si umínil, že hned zítra
vystěhuji rodinu na souš a za nimi postupně odvezeme všecky naše poklady.
Zatím, co jsem si v hlavě dělal plán a co Toník zručně uvazoval prám,
zeslechl jsem nad hlavou veselý psí štěkot. Překvapen jsem zvedl hlavu
a co vidím - nade mnou stojí lodní pes, jejž jsme zvali "Turek" (on ostatně
slyšel na každé jméno) a za ním moje žena. Volala na mne radostným hlasem:
"Oni nám tu zanechali oba psy - nevzali jich s sebou!"
Můj údiv neznal mezí - vždyť jsem prometl kdejaký kout na lodi a po psech
nebylo potuchy. V mé duši hned vyvstal stín nevole. Vida - ani psů jim
nebylo líto, natož lidí! Kolikpak místa zaujme pes v záchranném člunu?
A již slyším veselý hlas své dobré ženy, která mi vysvětluje: V nízkém,
malém skladišti za kuchyňkou je našla... Zalezli tam za bouře a po celou
dobu se živili tím, že postupně rozžvýkali všecko sušené maso, které tam
stálo v načaté bečce. Kuchař měl v jedné otevřené bečce příruční zásobu
sladké vody - tu vypili a dnes je vypudila žízeň ven.
Usmál jsem se této příhodě, polaskal Turka i Minku a oznámil jsem ženě,
že zítra se stěhujeme na pevninu. Frantík s Lojzíkem byli velmi pilní
a za naší nepřítomnosti rozřezali v půli další bečky, takže jsem mohl
ještě v noci dokončiti stavbu druhého voru. A noc nás překvapila vskutku
brzy. Jen zašlo slunce, pohltila celý kraj černá, bezedná tma. Nebylo
soumraku - a z toho jsem správně usoudil, že se nalézáme ne-li velmi blízko
rovníku, tedy alespoň mezi obratníky. Při svitu obou zachovalých lodních
luceren jsem s oběma staršími hochy dokončoval druhý, menší vor. Po půlnoci
jsme byli s prací hotovi a odebrali jsme se k zaslouženému odpočinku.
© Zdeněk Mitáček; 2000 |
