Alber Maltz

Nejšťastnější člověk na světě

(z angličtiny přeložila Kateřina Klapuchová)

Jesse měl chuť brečet. Seděl v domku a čekal, až se objeví Tom. S povděkem přitom dával odpočinout své poraněné noze. Klidně, radostně očekával okamžik, kdy Tom řekne, "Ale ovšem Jesse, můžeš začít, kdykoli budeš chtít!"

Po dva týdny se plahočil z Kansas City ve státě Missouri do Tulsy v Oklahomě, během deštivých nocí i týdne, kdy ho spalovalo slunce, beze spánku a pořádného jídla, hnán představou této chvíle. A potom vešel do kanceláře Tom. Vešel rychle, v ruce držel složku papírů. Vrhl na Jesseho letmý pohled, letmý - ale přitom dostatečně dlouhý. Nepoznal ho. Otočil se. A Tom Brackett byl přitom jeho švagr.

Bylo to snad oblečením? Jesse věděl, že vypadá příšerně. U fontány v parku se pokusil trochu umýt, ale příliš se mu to nepodařilo. Ve svém vzrušení se při holení říznul a udělal si dole na tváři ošklivý šrám. A nic na světě by nedostalo dolů načervenalé lepkavé bláto z jeho kabátu, přestože do sebe bušil tak dlouho, až ho bolely ruce... Nebo to bylo tím, že se tolik změnil?

Pravda, neviděli se pět let, ale Tom vypadal o pět let starší, to bylo všechno. Byl to stále Tom. Bože! Změnil se tolik?

Brackett položil telefonní sluchátko. Opřel se v otáčecí židli a malýma, jasně modrýma očima, ve kterých byla podezřívavost a nepřátelství, se zahleděl na Jesseho. Byl to velký břichatý pětačtyřicetiletý člověk, s kaštanovými vlasy a mírně zarputilým výrazem. Měl masitý obličej a ostře řezané, energické rysy, poněkud bambulatý a na špičce zarudlý nos. Vypadal jako solidní, velmi schopný obchodník - což také byl. Prohlížel si Jesseho s chladným nezájmem, očividně neměl chuť s ním marnit čas. Jessemu připadalo, že i v samotném způsobu, jakým si pohrává se špičkou jazyka, vidí opovržení.

"Prosím," řekl Brackett náhle, "co chcete?"

Jesse připustil, že jeho hlas zní zdvořile. Čekal to horší. Popošel k dřevěné přepážce, která rozdělovala místnost. Nervózně si rukou prohrábl zcuchané vlasy.

"Ty mě asi nepoznáváš, Tome, " řekl nejistě, "jsem Jesse Fulton."

"Jak?" zeptal se Brackett. To bylo všechno.

Brackett vstal a šel k přepážce, až se ocitli tváří v tvář. Nevěřícně si Fultona prohlížel a pokoušel se zjistit, nakolik se podobá jeho švagrovi. Tak, jak si ho pamatoval. Tenhle člověk je vysoký, je mu kolem třicítky. To by sedělo! Má výrazné pěkné rysy a štíhlé tělo. To taky souhlasí. Ale obličej je příliš vyzáblý, tělo pod pytlovitým oděvem příliš neforemné, než aby si mohl být jist. Jeho švagr, tak jak si ho pamatoval, byl silný mladý muž, samý sval a šlacha. Bylo to, jakoby se díval na vybledlou, špatně udělanou fotografii a pokoušel se určit, co na ní je. Jistá podobnost tu byla, ale rozdíl byl ohromující. Prohlédl si oči. Alespoň ty mu byly jednoznačně povědomé, šedé, s podivuhodně ostýchavým, ale zároveň pevným výrazem, který se mu u Fultona vždycky líbil.

Jesse stál klidně. Ale uvnitř to v něm vřelo. Brackett vypadal, jakoby si prohlížel schváceného koně, v očích měl zřetelný soucit. Jesseho to rozzlobilo. Věděl, že na tom není tak špatně.

"Ano, věřím, že jsi Jesse Fulton, " promluvil konečně Brackett, "ale změnil ses."

"Proboha, vždyť je to pět let, ne?" odvětil podrážděně Jesse. "Beztak jsi mě viděl jenom párkrát."

Se rty staženými, s pocity, ve kterých se mísila odhodlanost a stud, si pak pro sebe řekl: Co když jsem se změnil? Nemění se snad ale každý? Nejsem přece žádná mrtvola.

"Vypadal jsi kdysi dobře," pokračoval jemně Brackett, stejně udiveným tónem, "zhubl jsi, myslím?!"

Jesse neodpovídal. Příliš Bracketta potřeboval, než aby si mohl dovolit riskovat jeho nepřátelství. Musel se však hodně přemáhat, aby nevybuchl. Mlčení se protahovalo, připadalo mu trapné. Brackettova tvář se rozjasnila.

"Propánakrále, promiň," začal se omlouvat. Trhnutím odstranil přepážku rozdělující místnost. "Pojď dál, posaď se. Dobrý Bože" - uchopil Jesseho za ruku a potřásl jí - "Rád tě vidím, nemysli si nic jiného! Připadal jsi mi tak vyzáblý."

"To je v pořádku," odtušil Jesse. Posadil se a prohrábl si rukou vlnité, zcuchané vlasy.

"Proč kulháš?"

"Šlápl jsem na kámen, protrhl mi botu, " Jesse zasunul nohu zpátky pod židli. Styděl se za své boty. Dostal je od sociální péče a dva týdny cesty je skoro zničily. Po celé ráno si jaksi rozkošnicky a s dětinskou slavnostností v duchu umiňoval, že si dříve než cokoli jiného koupí zbrusu nové pevné boty. Dokonce dříve, než si pořídí nový oblek.

Brackett se záměrně nedíval na Jesseho nohy. Věděl, co ho trápí, a naplňovalo mu to srdce soucitem. Celá záležitost byla alarmující. Nikdy před tím neviděl nikoho vypadat tak bídně. Sestra mu psala každý týden, ale neřekla mu, že jsou na tom tak špatně.

"Nuže, " začal Brackett, "řekni mi, co je nového. Jak se má Ella?"

"No, ta se má docela dobře, " odtušil Jesse roztržitě. Měl přívětivý, jemný, trochu ostýchavý hlas, který se dobře hodil k jeho něžným šedým očím. Nevěděl, jak začít.

"A co děti?"

"A, ty jsou v pořádku... No, víš," dodal Jesse se zbystřenou pozorností, "mladší z nich musí nosit korzet. Nemůže běhat, víš. Ale je chytrý. Maluje obrázky, a dělá spoustu věcí, víš."

"Aha," odvětil Brackett, "to je dobře." Zaváhal. Chvíli bylo ticho. Jesse si nervózně poposedl. Teď, když nadešla ta chvíle, cítil rozpaky. Brackett se naklonil a položil ruku na Jesseho koleno, "Ella mi nenapsala, že jsi na tom tak špatně, Jesse. Mohl jsem vám pomoct."

"Proboha," odvětil Jesse skromně, "máš svých starostí dost, nemám pravdu?"

"Máš." Brackett se opřel. Brunátný obličej mu posmutněl a zhořkl. "Víš, že jsem přišel o svoje železářství?"

"Jistě, ovšem," odpověděl překvapeně Jesse. "Psal jsi nám. To je právě to, co mám na mysli."

"Dokázal jsem zapomenout," řekl Brackett. "Sám se tomu pořád divím. Ne že by mělo velkou cenu, " dodal hořce, "tři měsíce to s ním šlo od desíti k pěti. Myslím, že jsem ho chtěl jenom proto, že bylo moje," zasmál se chabě, beze stopy veselí. "Nuže, pověz mi něco o sobě," požádal, "co se stalo s tou prací, kterou jsi měl?"

Jesse ze sebe náhle vzrušeně vychrlil, "To počká, Tome, musím ti něco říct."

"Nejedná se o tebe a o Ellu?" přerušil ho nervózně Brackett

"Ovšemže ne!" Jesse se opřel, "jak jsi na to přišel? Proč by Ella a já - " zarazil se ze smíchem. "Proč Tome, jsem do Elly blázen. Vždyť je prostě báječná. Je celý můj život, Tome."

"Promiň. Zapomeň na to." Brackett se rozpačitě zasmál. Neskrývaná intenzita mladického výbuchu lásky ho vyvedla z míry. Způsobila, že si začal toužebně přát, aby pro ně mohl něco udělat. Byli oba příliš křehcí na to, aby měli tak těžký život. Ella byla stejná jako tenhle mladík, ostýchavá a trochu zakřiknutá.

"Poslouchej, Tome," řekl Jesse, "jdu za tebou záměrně." Prohrábl si rukou vlasy. "Chci, abys mi pomohl."

"Zatraceně, chlapče," zaúpěl Brackett. Čekal to. "Nemůžu vám dát moc. Mám jenom třicet pět dolarů týdně a jsem za to po čertech vděčnej."

"Jistě, já vím," odtušil vzrušeně Jesse. Znovu měl ten pocit divokého, rozkošnického vzrušení, které ho ovládalo během předchozích hodin toho rána. "Vím, že nám nemůžeš pomoct penězi. Ale setkali jsme se s člověkem, který pro tebe pracuje! Byl v našem městě! Říkal, že mi můžeš dát práci!"

"Kdo to říkal?"

"Ach, proč jsi mi to neřekl?" vybuchl vyčítavě Jesse. Jakmile jsem to uslyšel, vydal jsem se na cestu. Už dva týdny se plahočím jako blázen."

Brackett hlasitě zaúpěl. "Jdeš dva týdny pěšky z Kansas City, abych ti dal práci?"

"Jasně Tome, samozřejmě. Co jiného mi zbývá?"

"Bože Všemohoucí, tady žádná práce není, Jesse! Je slabá sezóna. A téhle špinavé práci stejně nerozumíš. Je to zvláštní práce. Mám tady přátele, ale teď pro tebe nemohu nic udělat. Nemyslíš, že jakmile by tu něco bylo, dal bych ti vědět?" Jesse se cítil jako opařený. Naděje minulých dvou týdnů se očividně měnila v nepříjemný pocit v břiše. Pak dramaticky vykřikl. "Ale ten člověk říkal, že přijímáš! Řekl mi to! Jezdí pro tebe s náklaďákem! Říkal, že vždycky potřebuješ lidi!"

"Ach!... Ty myslíš moje oddělení?" řekl Brackett tichým hlasem.

"Ano, Tome. To je ono!"

"Ach ne, v mém oddělení bys nechtěl pracovat," řekl Brackett tím samým mírným hlasem. "Nevíš, co to je."

"Ale vím," naléhal Jesse. "Řekl mi o tom všechno, Tome, ty děláš dispečera, že jo? Vysíláš ven auta s dynamitem?"

"Kdo byl ten člověk, Jesse?

"Everett, Everett, myslím."

"Egbert? Asi tak velký jako já?" zeptal se Brackett pomalu.

"Ano, Egbert. Nebyl to podvodník, že ne?"

Brackett se smál. Už po druhé byl jeho smích podivuhodně prost jakéhokoli veselí. "Ne, nebyl to podvodník." Pak, změněným hlasem: "Prokristapána, chlapče, měl ses mě zeptat, než jsi vážil celou tu cestu."

"Ale to jsem nechtěl," vysvětloval Jesse s naivní roztomilostí, "věděl jsem, že bys řekl "ne". Řekl mi, že je to riskantní a nebezpečná práce, Tome. Ale mně to nevadí."

Brackett si propletl prsty. Jeho solidní, masitý obličej ztvrdnul. "Stejně ti řeknu "ne", Jesse."

Jesse se rozplakal. Bývalo by mu nepřišlo na mysl, že by Brackett mohl nesouhlasit. Připadalo mu, že jediným problémem, se kterým se musí vypořádat, je dostat se to Tulsy. "Ach, ne," prosil, "to nemůžeš udělat. To se tady nenajde nějaká práce, Tome?"

"Jistěže najde. Dokonce Egbertova, jestli chceš."

"Byl propuštěn?"

"Je mrtvý!"

"Ach!"

"Při práci, Jesse. Včera večer, když to chceš vědět."

"Ach!"... Pak, nevadí mi to!"

"Teď mě poslouchej!" pravil Brackett. "Řeknu ti pár věcí, na které ses měl zeptat dřív, než ses vydal na cestu. To, co se vozí, není dynamit. Něco tak bezpečného, jako je dynamit, na naftové vrty nepoužívají. Přáli by si, aby ho mohli používat, ale nemůžou. Je to nitroglycerin! Roztok!"

"Ale já vím," ujistil ho znovu Jesse. "Řekl mi to, Tome. Nemysli si, že o tom nevím."

"Mlč chvíli," nařídil mu zlostně Brackett. "Poslouchej! Musíš se na ten roztok podívat, jasné? Rozkašleš se a budeš kýchat! Víš, jak to převážejí? V nádobě, která má podobný tvar jako tohle, podívej, jako větrák. To aby tam bylo místo na jednotlivé komory, protože každá komora musí být oddělená gumou. To je jediný způsob, jak se s tím dá vůbec zacházet."

"Poslyš, Tome -"

"Počkej ještě, Jesse. Proboha zamysli se nad tím. Vím, že myslíš jenom na práci, ale musíš pochopit. Ta látka se vozí jenom ve zvláštních autech! V noci! Musejí jezdit zvláštní cestou! Nemůžou projet jen tak každým městem! Když někde zaparkují, musí to být ve zvláštní garáži! Nechápeš, co to znamená? Nedochází ti, jak je to nebezpečné?"

"Budu jezdit opatrně," řekl Jesse. "Vím, jak zacházet s náklaďákem. Budu jezdit pomalu."

Brackett zaúpěl. "Myslíš, že Egbert nejezdil opatrně nebo nevěděl, jak s autem zacházet?"

"Tome, "řekl Jesse dychtivě, "nemůžeš mě vyděsit. Myslím jenom na jedno: Egbert řekl, že dostává dolar za míli. Ze vydělává pět set až šest set dolarů za měsíc. Můžu dostat taky tolik?"

"Jistě, můžeš dostat stejně," řekl odhodlaně Brackett. "Dolar za míli. To je snadné. Ale proč si myslíš, že společnost musí tolik platit? Je to snadné - dokud nenajedeš na kámen, který nezaregistrovala přední světla, jako se to možná stalo Egbertovi. Nebo dokud ti nepraskne pneumatika. Nebo dokud se ti nedostane něco do oka, takže se ti otočí volant a do něčeho narazíš! Nebo dokud se ti nestane nějaká jiná zatracená věc, o které člověk nikdy neví! Nemůžeme se Egberta zeptat, co se stalo jemu. Není tu auto, aby poskytlo svědectví. Žádná mrtvola. Není tu nic! Možná zítra někdo najde kousek zkroucené oceli uprostřed kukuřičného pole. Ale nikdy nenajdeme řidiče. Ani nehet. Všechno, co víme, je, že nepřijel na čas. Pak počkáme, až nás zavolá policie. Víš, co se stalo minulou noc? Něco bylo v nepořádku na mostě. Egbert byl možná nervózní. Možná se otřel nárazníkem o stěnu. Prostě už žádný most neexistuje. Žádné auto. Žádný Egbert. Už mi rozumíš? To je to, co dostaneš za svůj zatracený dolar na míli!"

Chvíli bylo ticho. Jesse seděl a kroutil svýma dlouhýma štíhlýma rukama. Ústa měl skleslá a otevřená. V obličeji se mu zračilo zoufalství. Pak zavřel oči a měkce promluvil. "Nezajímá mě to, Tome. Řekls mi o tom. Teď musíš být na mě hodný a dát mi tu práci."

Brackett plácl rukou o stůl. "Ne!"

"Podívej, Tome," řekl Jesse jemně, "ty mi prostě nerozumíš." Otevřel oči. Byly plné slzí. Způsobily, že se Brackett odvrátil. "Podívej se na mě, Tome. Nestačí ti to? Co sis o mně myslel, když jsi mě viděl poprvé? Myslel sis: "Proč ten otrapa nevypadne a nepřestane otravovat!" Že je to tak, Tome? Tome, já už takhle nemůžu dál žít. Musím být schopen jít ulicí se vztyčenou hlavou."

"Jsi blázen," zamumlal Brackett. "Každý rok tady zahyne jeden z pěti řidičů. To je průměr. Co za to stojí?"

"Má teď můj život nějakou cenu? Doma hladovíme, Tome. Podporu už mi nevrátí."

"Tak jsi mi to měl říct," vykřikl drsně Brackett. "Je to tvoje vlastní zatracená chyba. Muž nemá právo na falešnou pýchu, když jeho rodina nemá co jíst. Půjčím si nějaké peníze a pošleme je telegraficky Elle. Pak pojedeš domů a dostaneš zase podporu.

"A potom co?"

"A potom čekej, zatraceně! Nejsi žádný stařec. Nemáš právo zahazovat svůj život. Jednou dostaneš práci."

"Ne!" Jesse vyskočil. "Ne, to jsem si taky myslel. Ale nevím," vzlykal vášnivě. "Nedostanu už práci, stejně jako ty nedostaneš zpátky svoje železářství. Ztratil jsem schopnosti, Tome. Pokládání linoleí je práce, která vyžaduje dovednost. Patřím do starého železa, jsem šest let na podpoře. Jediná páce, kterou jsem měl, byla s krumpáčem a lopatou. Když jsem tu práci letos na jaře dostal, chtěli, abych byl prvotřídní. Ale já nebyl. A teď mají nové stroje. Jakmile začal provoz, vyhodili mě."

"Takže co?" řekl Brackett drsně. "Není nějaká jiná práce?"

"Jak to mám vědět?" odvětil Jesse, "za šest let nebyla ani jediná. Dokonce bych teď měl strach nějakou vzít. Je to příliš tvrdé čekat tak dlouho, abych se pak vrátil zase na podporu."

"Máš přece nějakou odvahu, "křičel Brackett. "Musíš si uchovat naději."

"Mám veškerou odvahu, jakou si přeješ," odvětil Jesse důrazně, "ale naději ne, nemám žádnou naději. Naděje ve mně během šestiletého čekání vyschla. Ty jsi jediná naděje, kterou mám."

"Jsi blázen," zamumlal Brackett. "Neudělám to. Proboha, mysli chvíli na Ellu."

"Myslíš, že na ní nemyslím?" zeptal se jemně Jesse. Zatahal Bracketta za rukáv. "To je to, co mě přimělo, Tome," hlas mu sklouzl do tichého bolestného šepotu. "Ten večer, kdy byl Egbert u nás doma, jsem Ellu uviděl takovou, jaká byla, když jsem ji kdysi viděl poprvé. Tome, ona už není hezká!" Brackett trhl hlavou a odvrátil se. Jesse udělal totéž a hluboce, žalostně povzdechl. "To ti ani nemusím říkat, Tome. Pamatuješ se, že Ella vypadala jak panenka. Když jsem s ní šel po ulici, vždycky se za ní někdo otočil. Není jí ještě ani dvacet devět, Tome, a už není vůbec hezká."

Brackett seděl se schoulenými zády. Propletl si prsty a opřel se o opěradlo. Zíral upřeně na podlahu.

Jesse si stoupl a tyčil se nad ním, vyhublý obličej mu hořel pohnutím. S výrazem, ve kterém se zračila prosba a hořká pokora, vypadal téměř nepříjemně.

"Nejsem pro Ellu dost dobrý, Tome. Ella si zaslouží něco lepšího. Tohle je moje jediná životní šance, abych po ni něco udělal. Jsem prostě smolař."

"Nemluv nesmysly," reagoval Brackett bez známek zloby. "Nejsi smolař. O nic víc než já. Miliony mužů jsou ve stejné situaci. To je prostě krize nebo deprese nebo Boží trest nebo...!" zaklel a zmlknul.

"Ale ne," opravil ho Jesse chápavým žalostným tónem, "na tohle se mohou možná vymlouvat jiní. Ale ne já. Měl jsem být lepší. Je to moje vlastní chyba!"

"Ach Bože!" řekl Brackett. "To už za to můžou spíš skvrny na slunci než ty!"

Jesseho obličej dostal nezdravou červenou barvu. Vypadal napuchlý.

"To je mi jedno," křičel divoce, "je mi to jedno! Musíš mi to dát! Musím zase zdvihnout hlavu. Prošel jsem peklem, ale dál už to nesnesu. Chceš, abych se dál díval na nohy svého synka a říkal si, že kdybych měl práci, nevypadal by takhle? Pokaždé, když udělá pár kroků, řekne mi: "Mám slabý kosti, protože mám křivici, a tu jste mi udělali vy, protože jste mě pořádně nekrmili." - "Ježíši Kriste, Tome, myslíš si, že tu budu sedět a dívat se na něj dalších šest let?"

Brackett vyskočil na nohy.

"Tak co chceš dělat?" křičel.

"Říkáš, že myslíš na Ellu. Ale jak se jí bude líbit, až se zabiješ?"

"Možná se nezabiju," naléhal Jesse, "jednou musím mít rochu štěstí."

"To si myslí všichni," odvětil opovržlivě Brackett. "Když tu práci vezmeš, není vůbec jistý, že budeš mít štěstí. Jistý je jenom to, že dřív nebo pozděj se zabiješ."

"Dobře," řval Jesse, "tak se zabiju! Ale do tý doby budu něco mít, že jo? Budu si moct koupit boty. Dívej se na mě! Budu si moct koupit kabát, kterej nebude svým střihem křičet "podpora". Budu kouřit cigarety. Koupím dětem bonbóny. Sám budu jíst bonbóny. Jo, bože, chci bonbóny. Jednou denně chci sklenici piva. Chci, aby Ella chodila hezky oblečená. Chci, aby měla třikrát týdně maso, možná čtyřikrát. Chci vzít rodinu do kina."

Brackett se posadil. "Ach, mlč," řekl unaveně.

"Ne," pravil Jesse jemně, vášnivě, "mě se nezbavíš. Poslouchej, Tome," naléhal, "všechno jsem promyslel. Při šesti stech za měsíc můžu spoustu ušetřit! I kdybych vydržel jenom tři měsíce, podívej, kolik to je - tisíc dolarů - víc! A možná vydržím déle. Možná několik let, můžu Ellu zajistit na celý život!"

"To říkáš ty," promluvil Brackett, "Myslíš si, že jí bude těšit život, když budeš mít práci, jako je tahle?"

"Všechno jsem promyslel," odpověděl vzrušeně Jesse. "Ona o tom neví, jasný? Řeknu jí, že vydělávám jenom čtyřicet dolarů. Zbytek budeš ukládat na její konto v bance, Tome."

"Ach, mlč," řekl Brackett. "Myslíš, že budeš šťastný? Každou minutu, při chůzi, ve spánku budeš přemítat, jestli zítra nezemřeš. A nejhorší budou dny, kdy budeš mít volno, kdy nebudeš jezdit. Každý druhý den ti musí dát volno, aby sis dal do pořádku nervy. Budeš se poflakovat doma a užírat se. To bude to tvoje štěstí."

Jesse se smál. "Budu šťastný! Neboj se, budu tak šťastný, budu zpívat. Pane bože, Tome, poprvé za posledních sedm let na sebe budu pyšný!"

"Ach, mlč, mlč," řekl Brackett.

V domku se rozhostilo ticho. Po chvíli Jesse zašeptal:

"Musíš, Tome. Musíš. Musíš."

Znovu bylo ticho. Brackett zvedl obě ruce a přitiskl si dlaně na spánky.

"Tome, Tome -," řekl Jesse.

Brackett vzdychl. "Ach, zatraceně," řekl konečně, "dobře, beru tě, Bůh mi pomáhej." Hlas měl tichý, drsný, nekonečně unavený. "Jestli jsi připraven jet dnes večer, můžeš jet dnes večer."

Jesse neodpovídal. Nebyl toho schopen. Brackett vzhlédl. Jessemu kanuly po tváři slzy. Polykal a pokoušel se promluvit, ale vydával jen neartikulované vzdechy.

"Pošlu Elle telegram," řekl Brackett stejně drsným, unaveným hlasem. "Řeknu jí, že jsi dostal práci a že jí za pár dní pošleš na jízdenku. Pak dostaneš nějaké peníze - když vydržíš týden, ty mezku."

Jesse jenom přikývl. Měl pocit, že se mu každou chvíli musí rozskočit srdce, a tiskl k němu proto obě ruce, jakoby chtěl zabránit, aby vyskočilo z hrudníku.

"Přijď znovu v šest hodin," řekl Brackett. "Tady máš nějaké peníze. Dobře se najez."

"Díky," zašeptal Jesse.

"Počkej ještě," řekl Brackett. "Tady je moje adresa." Napsal ji na kus papíru. "Zastav nějaké auto, které pojede tímhle směrem. Zeptej se řidiče, kde máš vystoupit. Dej si sprchu a trochu se prospi!"

"Díky," řekl Jesse. "Díky, Tome."

"Ach, vypadni odsud," řekl Brackett.

"Tome."

"Co?"

"Já jenom - " Jesse se zarazil. Brackett se mu díval do obličeje. V očích se mu stále třpytily slzy, ale z pohublého obličeje teď vyzařovala jakási mohutná síla.

Brackett se otočil. "Mám práci," řekl.

Jesse vyšel ven. Vlhko v očích ho oslepovalo, ale celý svět se mu zdál jakoby zalit zlatým světlem. Pomalu kulhal, ve spáncích mu pulzovala krev a v srdci divoká, nesdělitelná radost. "Jsem nejšťastnější člověk na celém světě."

Brackett seděl a díval se, dokud Jesse konečně nezašel za záhyb cesty a nezmizel. Pak se zhroutil, hlavu schoval v dlaních. Srdce mu bolestně tlouklo, jakoby to bylo něco starého a těžkého. Naslouchal jeho tepu. Seděl v zoufalém tichu, tiskl hlavu v dlaních.....

od 19. 9. 2002