|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
||||||
|
|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|||
|
|
||||||||
|
HONZA MATÚŠEKPovídkyMoucha Dá se říct, že pocit, který z toho všeho měl byl nesrovnatelný s pocitem, který měl před tím. To jej ujišťovalo v tom, že se něco změnilo, nevěděl však co a to jej rozlaďovalo. Myslel si, že jej opouští vůle cokoliv dělat - nechtěl si to však připustit. Nemohl se na sebe ani podívat do zrcadla, i tak to skoro nebylo možné, neboť zrcadlo (spíše však zrcátko) bylo spíše úlomek zašpiněného velkého zrcadla - na mnohých místech značně narušeno a popraskáno. Jeho malý byt mu nedovoloval příliš pohybu a i na to sváděl svou roztrpčenost. Opustil svou přítelkyni - už druhou v krátkém období. Tu první ale opustil po mnohem delší době vztahu. (Není přesně zjistitelné, kdo koho vlastně opustil, neboť myšlenky na to se již nepředvídatelně mísily s přítomností, mimoto mnohé z nich již byly zapomenuty - a to znemožňovalo zjistit, jak to vlastně doopravdy bylo - také i proto, že omezil a i teď ještě omezuje styk s druhou stranou, tedy se svou bývalou přítelkyní, a pokud je sní v nějakém kontaktu - je to pak asi kontakt čistě kamarádský a není tedy už možné cokoliv hlubšího vyřešit.) Druhou přítelkyni opustil po nesrovnatelně kratší době a proto rozchod nebyl tak bolestný a tragický. (Zdá se že na sobě nepociťuje žádné hlubší následky onoho rozchodu, ale také se zdá, že i přesto co udělal se jeho nynější stav nemění a jeví se, jakoby jej ten rozchod ani nepoznamenal.) Nicméně teď byl sám ve svém pokoji, seděl v pohodlném křesle - křeslo byla také jediná věc v jeho bytě, kterou měl rád - a přesto přemýšlel: Snažil se urovnat si vzpomínky a své myšlenky o sobě, neboť o ničem jiném v tu chvíli nedokázal uvažovat. Hlavou se mu honily podivné vzpomínky z jeho života - byly to opravdu podivné myšlenky, protože ač se snažil jim přisoudit nějaký, byť sebenepatrnější význam, neměl na to sílu. Z těchto úvah mu zbyly jen jakési útržky, z kterých měl podivný pocit, který jen tak sám pro sebe přirovnal ke strachu, ač věděl, že to není pravý strach. Bylo to spíš nepříjemné a proto začal těkat očima po pokoji, který mu připadal jako pusté místo - hrobka. Myslil si že je to způsobeno tím, že byt získal od již teď zemřelých lidí, kteří po celá ta léta nashromažďovali neuvěřitelnou spoustu věcí, které měly pro ně nejspíš nějaký význam - ale po jejich úmrtí tyto věci, jejich uspořádání i barvy spíše jen vypovídaly velice mlhavě o jejich životě. Jakoby to, co bylo v tom bytě, bylo tím jediným, co po těch lidech zůstalo (Je možné, že to bylo opravdu jen to jediné) A on věděl, že tyto věci, nejen že pro něj nemají téměř žádný význam, ale také vypovídají o prázdnotě jejich a jeho života. Málem si připadal, jakoby jen tyto věci a bývalí majitelé těch věcí byly jediným, co v životě měl, jakoby jeho celý život byl jen on a ty věci. Každopádně se mu protivily. A proto začal přemýšlet, jak se toho zbavit. Samozřejmě, že dostal několik nápadů, od kterých však později nenávratně upustil. Především se vše snažil svést na to, že je tam, kde právě je a že jediná možnost jak tomu uniknout je založení vlastního bydlení. Od toho jej však odrazovaly - kromě jiného - dva hlavní důvody: Ten první byl, že se - možná mylně - domníval, že věci, které nashromáždí ve svém vlastním bytě, nakonec dopadnou úplně stejně jako věci o kterých - nechtěně - přemýšlel, že jej ty věci natolik pohltí, až se bude cítit neméně opuštěný a prázdný. Tento důvod však bylo pouhé nic oproti druhému důvodu, kvůli kterému se snad trápil ještě víc. Trápil se totiž tím, že věděl, že nemá dostatek prostředků k tomu, aby to mohl provést. Ano - mohl jít za svýma rodičema a ty požádat o pomoc. Neměl však k tomu dostatek odvahy - jednak kvůli starému sporu, který ještě stále nebyl dořešen, jednak díky vzdálenosti, kterou by musel do ciziny absolvovat (žádat na dálku bylo pro něj přímo nepřípustné) a hlavně kvůli toho, že vůbec jít za rodiči a prosit je o peníze, když on je výdělečně činný a dá se říct zaopatřený - to by mu připadalo jako způsob, jímž by se nadmíru ponížil, jak před sebou, tak před rodiči) (Nehledě na to, že již od svých rodičů dostal jisté příspěvky do začátku - ani po něm nechtěli, aby jim je vrátil - on to sice přijal s vděkem a radostí, avšak neustále se trápil výčitkou svědomí.) Měl sice dostatek prostředků na své živobytí - ale jak již bylo řečeno - na nic víc ! (Ale to jej dále a dále nutilo přemýšlet nad svým bytem - dokonce našel v nějaké zapomenuté zásuvce fotografie lidí, kteří před ním v bytě bydleli.) Pozorně si prohlížel každou fotografii - každou zvlášť a velice dlouho, aby mu neunikl žádný detail. Byly to různé fotky: Od klasických snímků užívání volného času kdesi u vody, přes obrázky ze svatby, až po rodinné snímky. Muž (patreně hlava rodiny) se téměř na každé fotce dívá velice přísně a přímě a přitom nepřístupně, takže budí nepřehlédnutelný respekt. Žena (jeho manželka) soucitně vzhlíží ke svým, již odrostlým dětem, které se svými životními druhy nejspíš pomýšlejí na své budoucí potomky. Listuje fotografiemi a při tom přemýšlí o svém vlastním životě, který ať chce, nebo ne, mu připadá také jakosérie fotografií - s tím rozdílem, že nepostrádají barvu.) Náhle se však zarazí - všechny ostatní fotky odloží na malý stolek s psacím strojem a v ruce mu zůstane sice nenápadně malá, ale zato velice zajímavá fotografie. Je na ní zobrazen muž - výše zmíněný - na smrtelné posteli. Stále přítomný přísný výraz ve tváři, avšak již bez života. Motá se tam kněz a žena, která si utírá kapesníkem levé oko, sedí zkroušeně na bílé židličce vedle zesnulého. Ano - ona jej přežila - o kolik let - to neví, ale nejspíš o mnoho ne, neboť žena (z fotky rozeznává stařenu) - domnívá se - nemohla již dlouho žít, zvlášť beze svého manžela ne. Je jisté že její děti se o ní určitě rády staraly, nosili jí jídlo a byli u ní, pokud jim to čas a hlavně zaměstnání dovolovaly, ale to mělo právě a pouze charakter pomoci dítěte, neboť žena, která ztratila v podstatě svou největší životní oporu již dále a déle - i když měla děti - nemohla v pořádku žit. Nemluvě o tom, že již v pozdním stáři věděla o jeho nemoci (i ona sama byla nemocná - nemohla se už o něj starat, ale pořád na tom byla mnohem lépe. a to jí určitě nepřidávalo na zlepšení jejího stavu - negativní stav, který musela prožívat již několik, nebo více let před jeho smrtí tedy zákonitě přetrval i po jeho jeho smrti a je docela jisté, že se ještě probudil a i když se možná uvědomovala, že má děti a ty budou mít další děti, i přes to byla její smrt jediným vysvobozením - proto na sebe smrt nenechala dlouho čekat. Pak fotografii odložil a tupě zíral z okna na nejasné obrysy domů, které byly zastíněny a z části zakryty viklajícími se stromy, čerstvě zelenými stromy, neboť právě začalo jaro a on si všiml, jak otevřeným okénkem do jeho pokoje právě vletěla první letošní moucha a on se rozhodl, že jí nechá žít. Žena Doprostřed vřavy vstoupila jakási žena. Ta sice neměla s celou věcí nic společného, nicméně se zdálo, že všemu rozumí, a proto jí kde kdo nechal, aby si dělala co chce. (Byli ovšem i takoví, kteří protestovali prostým kopnutím, nebo jen hrubou nadávkou, čímž si u ní moc přízně nezískali.) I tak se stačila prodrat až k samému jádru věci. Neomaleně se totiž postavila: Nohu trochu povystrčila, takže byla skoro celá obnažená - povytažena z krátkých šatů a ruce si zkřížila na hrudi, jakoby byla pánem celé situace. Kabelka jí visela přes rameno, takže vypadala jako prostitutka, neboť její rty byly tučně a až neúměrně nabarveny na červeno, najednou z kabelky vytáhla zápisník a tužku. Psala a psala. Chtěla sice navázat na to, co psala již předtím, ale nešlo to, neboť rukopis, ač byl její, byl velice nečitelný - a to jí rozlaďovalo - nemohla se na nic soustředit - přitom jí žduchla strašná spousta lidí, které ani neznala a ani nechtěla znát, jelikož co s těmi lidmi měla společného ? Rozhovor na skládce Prolezl jsem všechny smetiště, ale to co jsem hledal jsem nenašel. Nehledal jsem nic určitého, což mi celou situaci velice ztěžovalo a k tomu jsem se ani nedokázal na hledání vůbec soustředit, neboť jsem měl v tu dobu mnoho osobních i rodinných problémů. Má žena byla v lázních - tudíž jsem se neměl s kým bavit - , ale jakoby na úkor toho jsem asi na druhém smetišti potkal zajímavého člověka. Díval se na mně, jakoby chtěl, abych mu vylíčil vše co mně trápilo - dokonce pokynul jaksi neurčitě rukou, jako bych měl k němu jít blíže a vyzpovídat se mu, což jsem udělal - a pak jsem tedy začal své vyprávění. To smetiště na kterém se rozhovor odehrával bylo vrakoviště napůl spojené se skládkou starého železa, co se týče sporáků, trubek a podobně. Nevábné prostředí, které mě v době mé krize čímsi nevysvětlitelným přitahovalo, mi umožňovalo odpoutat se od všech všedních problémů - tím pádem se rozhovor unášel v klidném duchu - , na obloze nebyl ani mráček. Při našem dialogu jsem si myslel, že všechno, co mu říkám má nějaký smysl - o opaku mě však přesvědčovaly zajímavé okolnosti - . Díval jsem se chvílemi na jeho obličej a chvílemi jsem měl i pocit, že to je velice stará žena, která svým věkem a těžkým životem na skládkách a v kanálech, ztratila svou vlastní podobu, tvář - což se vlastně děje ve větší, či menší míře každému z nás - , která se jevila, jakoby získala podobu a tvář nějaké šedovlasé ženy. V té chvíli, kdy mě jímaly tyto pocity - pocity, že je to žena - se mě zmocňoval vzápětí nevysvětlitelný strach - jakobych měl strach z rozhovoru se ženou - jakási stará rýha v duši, která mi znemožňovala další komunikaci a nutila mně pozorovat podrobněji jeho obličej - to jsem dělal vlastně s jakýmsi perverzním potěšením, které vyústilo v přesvědčení, že je to opravdu muž, velice škaredý chlap. Ohrnoval pysky, žluté zuby přejížděly namodralý jazyk, kouřil balené cigarety, přitom vyplivoval kousky tabáku kolem sebe a když mu nějaký kousek ulpěl třeba na předním zubu, pak neohrabaně vztáhl ke svým ústům chatrnou ruku plnou jizev, na níž se přímo tyčily žluté prsty jako výhonky nebo oddenky nějaké málo vzácné rostliny - těmi prsty si do úst pro kousek tabáku sáhnul jako pro kořist a jakoby prsty drolil krystalky soli, se snažil toho kousíčku zbavit - samozřejmě že to nešlo, neboť z navlhčených konečků prstů se kousek né a né lehce dostat - a pak - rozjasněný výraz ve tváři, když se to podařilo - jakou radost z toho měl ten člověk. Po většinu našeho rozhovoru jsem převážně mluvil já - pak nastala delší odmlka v níž jsem měl čas si všechno důkladně rozmyslet. V tu chvíli jsem začínal přicházet na chuť zvláštnímu pocitu - nejsem na světě sám - i když tímto velice nízkým a přízemním pocitem jsem se naprosto - společensky - snižoval oproti tomu, čeho jsem do teď svými silami dokázal - nemyšleno vůbec jakkoli pyšně, nebo namyšleně - avšak toto snížení bylo pouze zdánlivé, neboť bylo v každém z nás a vlna, na které se rozhovor unášel byla, i když možná nechtěně nucená, přece jenom správná a vzájemně opětována, což jsme oba cítili, - nedá se to popřít ! Najednou jsme zjistili, že slunce se vydává za obzor, že poslední ptáci utichají a že jsme oba natolik unaveni, že již oba ležíme mezi hromadami odpadu jako dvě staré a nepotřebné, svlečené hadí kůže. Už nás nic - snad kromě té únavy - netížilo - a pak jsem usnul spánkem beze snů a jakýchkoliv cizích příměsí, které by mně mohly přivést na špatné myšlenky, bylo to svým způsobem vyrovnaně krásné i hnusné zároveň. A pak..., - přicházela další a další rána, dny a večery a noci a Lásky a pocity a tato příhoda zůstala ve mně zapomenuta jako tvář, kterou jsem tenkrát nosil, kterou jsem si chtěl tenkrát pro sebe přivlastnit - avšak bez úspěchu - ta tvář zůstala opravdu ztracena a v mé mysli zůstal jen pocit marné naděje - možná na lepší budoucnost - která nemohla ani při nejpřísnější naivitě přijít - a obraz skládky s odpadky a muž, kterého jsem pak už nikdy neviděl a vlastně ani nechtěl vidět - tím, jak to bylo právě řečeno to také bylo - s nenávratnou jistotou - ukončeno a zatraceno. Kůlna I. Kapitola To ráno jsem se probudil s těžkou bolestí hlavy. Vypotácel jsem se z postele velice malátný a unavený a dokonce než jsem vstal - jsem jen tak ležel v domnění, že už nikdy nevstanu. Sváděl jsem to na jakési onemocnění, která byla sice u mně častá, ale vždy jim předcházela veliká trápení - ten večer před tím však nic takového nebylo a zdálo se, že jsem spal docela dobře a zdravě. Dokonce se mi zdál nějaký sen, který jsem si sice nepamatoval, ale věděl jsem jen, že to byl krásný sen. Na snídani jsem chuť neměl - to mě sice z části přesvědčovalo o nemoci, ale na druhou stranu se mi i při plném zdraví občas stalo, že jsem po ránu na jídlo chuť neměl, tudíž jsem tomu nevěnoval přílišnou pozornost. Zarážela mě ale docela jiná věc: můj pes - vždy velice věrný - mě vždy ráno nesmírně vítal, vrtěl ocasem a se zvlhčeným čenichem a radostnýma očima mi vděčně olizoval chodidla a lýtka - dnes však ne - nebyl dokonce ani v mém pokoji - našel jsem jej až v kuchyni - a to ještě v tom nejzastrčenějším rohu, kde ležel se zataženým ocasem a zdálo se mi, že velice slabě kňučí. Nejprve jsem chtěl k němu přijít a pohladit jej, ale pak, když jsem udělal ještě jeden krok směrem k němu, začal cenit zuby a vrčet - zůstal jsem tedy stát a šel jsem se převléct do koupelny. V mém bývalém stavení tenkrát byly koupelny dvě - od té doby, co se ode mně odstěhovala má bývalá žena jsem jí už nepotřeboval a používal jsem jen její koupelnu, kde po ní zbyly nějaké ,pro ni bezvýznamné kusy oblečení, které jsem od té doby vůbec nepral a vždy, když jsem měl pár volných chvil jsem se zamkl do té staré koupelny, ležel jsem ve vaně s přitisknutou halenou na spaní mé ženy na tváři a vyplakával již dávno vyplakanou bolest. Vždy jsem takto relaxoval - ano relaxoval, neboť to nebylo vůbec bolestné to činit, spíše jsem pak vždy cítil radost, než smutek a slzy takto promarněné byly slzy štěstí, štěstí z toho, že jsem sám. Kromě psa jsem ve stavení nikoho neměl. Stačilo mi to, ráno jsem vyšel před stavení, slyšel jsem zpěvy ptáků, které jsem už znal skoro nazpaměť, i když se pořád obměňovaly - znal jsem melodie každého druhu ptáka, co jsem tam viděl. Největším potěšením bylo sledovat tyto ptáky, jak bezstarostně krouží nad lesy a loukami pod modrou oblohou pozlacenou slunečním svitem, jakkoliv byla tato bezstarostnost klamná, jelikož to povětšinou byli draví ptáci, kteří při takových letech spíše číhali na kořist, než odpočívali - co chvíli se některý z ptáků najednou ve vzduchu jakoby zarazil v letu - to byl jen okamžik - a pak se střemhlav vrhl dolů a za chvíli vzlétl zase nahoru, většinou s nepořízenou, neboť ne vždy se mu podařilo ukořistit třeba jen myš, ale i takové případy někdy nastaly. II. Kapitola Dnes jsem však neměl chuť pozorovat tyto tvory, musel jsem totiž nasekat nějaké dříví - přesněji hodně dřeva - do zásoby, v takových obtížných horských podmínkách jaké byly tam, kde lidská noha sotva zavítala, člověk musel myslet na dlouhou dobu dopředu - šel jsem tedy do kůlny, kde jsem měl sekery a nějaké malé zásoby dřeva na topení v malých kamnech - v těch se topilo jen přes léto, jenže teď byl konec léta, noci již nebyly tak teplé jako v červenci a bylo třeba pomalu, ale jistě myslet na podzimní a zimní období, která byla v horách značně dlouhá a krutá. V kůlně bylo pořád šero, ale protože jsem za ta léta bezpečně věděl, kde co leží, ušel jsem pár kroků a byl jsem u borovicového špalku, ve kterém byly mé čtyři oblíbené sekery zaseknuty jako obvykle. Už jsem se na práci těšil a slíbil jsem si, že až skončím, tak upiji trochu ze zásob mléka ze sousedství, které bylo přes kopec a že se dosyta najím a odpočinu. Najednou však něco zavrzalo - byl to přece zvuk dveří do kůlny - a dveře se zabouchly, slyšel jsem jak se zaklopila závorka - byl jsem uvězněn. Chvíli jsem stál jako opařený a nevěděl co mám dělat. Dostal jsem strach a přemýšlel jsem o tom, co se vlastně děje. Vlastně se nedělo nic - nejprve mně napadlo, že to byl vítr, ale vítr by asi nezaklapl závoru, aby jsem neunikl - bylo nadmíru jasné, že tam někdo byl. Někdo mě chtěl vykrást - ale kdo ? - někdo ze sousedství ? Ne, všechny jsem důvěrně znal a tohle by nikdy neudělali, mimoto kdyby to přece jen chtěli udělat, věděli kdy bývám ze stavení pryč a mohli mě tedy “navštívit” v tu dobu. Má bývalá žena ? Ne, ta to také nemohla být, vždyť byla již půl roku v nemocnici, kde se léčila z těžkého onemocnění, které nebralo konce - jakkoli byla léčba důkladná - její stav se totiž z větší části nelepšil kvůli její psychiky, která po rozvodu byla značně zchátralá, mimoto se dala na alkohol, kterým svůj ortel – dá se říct - zpečetila. Kdo to tedy mohl být ? Jedině nějaký náhodný zloděj, tedy můj nepřítel. Měl jsem tedy nepřátele ? Jakkoli jsem si myslel že ne, tato situace mě přesvědčovala o úplném opaku. Dostal jsem strach, ale né zas tak velký, jelikož jsem věděl, že kdyby vnikl do stavení někdo cizí, můj pes by začal štěkat, což bych slyšel - v tomto byl můj pes neomylný a spolehlivý - na známé však neštěkal, také je všechny znal. Málem jsem se však začal radovat, když jsem si uvědomil, že jistě budu brzy vysvobozen, neboť jsem věděl, že v domě nemám žádné cennosti, ani žádné jiné vzácné věci, které by si mohl vzít, že až to zjistí, přijde mě vysvobodit, podáme si ruce, možná se i obejmeme a zasmějeme se tomu trapnému nedorozumění - možná se bude vymlouvat, že šel jen kolem a viděl odemčenou kůlnu, tak jí tedy zavřel a já se budu shovívavě usmívat - budu sice vědět, že je to lež, ale budu štědrý, pohostím jej a celou věc zapijeme mou vlastní pálenkou ze švestek. Ano - možná si opravdu přišel jen pro jídlo, kterého sice v domě moc nebylo - na zásoby byl ještě čas - a to jsem mu vlastně přál - přece nebudu zlý a pomstychtivý na někoho, kdo z hladu provede nějakou bezmyšlenkovitou hloupost jen aby se najedl - třebaže tímto nepoctivým způsobem. Zvláčen a uchlácholen takovými chvílemi jsem si sedl na špalek a spokojeně jsem naslouchal zvukům okolo, kterých nebylo mnoho a pořád mě zarážela skutečnost, že neslyším žádné známky lidského chování - třeba kroky - ano - to mně mátlo a k tomu mi pak vyvstal podivný pocit, že já - majitel stavení - jsem uzamčen v kůlně na dříví - cítil jsem, že nevím co si počít - ne - já jsem měl jednu možnost, ale ta byla tak bezduchá, že jsem jí od samého začátku přesouval na samý konec, nechtěl jsem na ni myslet - tak mi byla protivná -, že jsem samou nervozitou málem spadl ze špalku, na kterém jsem seděl obrácen k sekerám. Ano, myslel jsem na to, že si sekerou prosekám cestu ven, jenže má mysl ještě nebyla připravena na takové rozhodnutí, ještě pořád ve mně převládal pocit, že se vše rychle a bez problémů vyřeší, aniž bych musel rozsekat svou milovanou kůlnu, jejíž oprava by mi zabrala spoustu dnů, které bych mohl věnovat, třeba i pomalému získávání zásob. Nechtěl jsem na to myslet, opřel jsem si hlavu o jiný, vyšší špalek a na chvíli jsem si zdřímnul. III. Kapitola Spal jsem déle, než jsem chtěl, tušil jsem, že bylo asi poledne, cítil jsem se vyhladovělý a to mě nutilo uvažovat zcela jinak než ráno, radikálněji. Vstal jsem a pomalým a těžkým krokem jsem se přibližovat k vrátkům kůlny. Zdálo se, že je již pryč - žádné známky lidského chování - nic, coby napovídalo vloupání, i když jsem byl pořád zavřený v kůlně. Začal jsem trpět tím stísněným prostorem. V kůlně nebylo mnoho místa k pohybu. Proč by se v ní také dalo pohybovat, když to byla kůlna jen a pouze na dříví - podlouhlá kůlna, v níž byly napravo a nalevo naskládány špalky dřeva, mezi nimiž vedla úzká hliněná ulička, která byla sotva široká jako já, takže jsem se tam značně mačkal mezi hloupými kusy dřeva. Rozhodl jsem se k ráznému rozhodnutí - vzal jsem do ruky tu nejmenší sekeru a přistoupil k zadní stěně kůlny, nechtěl jsem vylamovat dvířka, protože oprava samotných dvířek by byla ještě nákladnější - mimoto bych mohl poškodit zámek, který se v těch končinách těžko sháněl - musel bych jít v noci přes les k sousedům, půjčit si od nich koně, neboť do nejbližšího města to bylo značně daleko. Raději jsem se tedy rozhodl podstoupit, obětovat zadní stěnu, tedy její část, kde by pak stačilo vyměnit jen pár prken. Přistoupil jsem k ní se sekerou a ťukl několikrát jen velice slabě do prken kůlny - i přes to, že jsem byl přesvědčen o tom, že nepřítel již dávno zmizel, nemohl jsem si tím být stoprocentně jist, k tomu se mohlo stát, že se tam někde venku ještě potuluje, za prvé jsem tedy nechtěl, aby mě viděl, čemuž stejně nešlo zabránit a za druhé se mohlo stát, že by byl někde nablízku, mohl dokonce stát přímo u prken a naslouchat - mohlo tedy dojít k vážnému zranění sekerou, ať jsem jej v té chvíli již k smrti nenáviděl - nechtěl jsem mu jakkoli ublížit, neboť jsem se chtěl vyhnout neoprávněným výčitkám svědomí, o nichž jsem tušil, že by mě pronásledovaly do konce života, ano - nechtěl jsem mít na svědomí život člověka, ať byl zákeřný a drzý jak chtěl, - proto jsem tedy na zkoušku zaťukal několikrát na prkna. Poté jsem poodstoupil o pár krůčků zpět, abych měl dostatek prostoru k nápřahu. Sekal jsem co nejsilněji, abych to měl co nejdříve za sebou, abych se konečně dostal co nejrychleji ven - už jsem chtěl vidět, co se tam vlastně stalo a jak, chtěl jsem jednou pro vždy vyřešit tu nepříjemnou věc s mým uzamčením - ne - neměl jsem strach a k tomu jsem byl odhodlán bránit svůj život se sekerou v ruce. Prkna odlétávala, třísky z nich lítaly všude kolem mé hlavy a jako v nějakém amoku jsem byl velice rád, že jsem - zatím malou skulinou - po dlouhé době uviděl světlo a kousek starého stromu, který kdysi zasadili mí předkové. Pokračoval jsem v nadšení v práci, už jsem měl vylomeny dvě prkna, kterými jsem ovšem mohl snad jen prostrčit svou ruku - hlavu možná také, ale toho jsem se neodvažoval, neboť můj nepřítel přece také mohl mít sekeru. Pak jsem si musel opět odpočinout - skoro úplně unaven a vyčerpán jsem se opět svalil na své místo - jakkoli se mi zdálo být protivné - to jsem musel vydržet, neboť jsem byl opravdu nadmíru - víc než jindy - unaven, což jsem nechápal, protože jindy bych byl takto unaven až po mnoha hodinách stonásobně namáhavější práce - a to mně naprosto vyvádělo z míry a nevěděl jsem co si počít a co se se mnou děje. Dostavily se obavy o mé srdce - už před tím jsem měl jisté srdeční problémy, z kterých jsem se sice při svém kořínku hlavě dostal, ale doktoři mě varovali před zvýšenou námahou, což jsem samozřejmě musel ignorovat - vzhledem ke svému postavení -, ale těchto obav jsem se vlastně jen velice málo bál, neboť jsem v žádném případě nepociťoval jakoukoliv srdeční bolest. Musel jsem se tím však přece jen trochu zabývat, protože se nemusí ihned dostavit bolest na srdci, stačí třeba jen jedna malá - v té chvíli bezvýznamná - známka předzvěsti takové bolesti - třeba jako tenkrát - dostavil se studený pot na spáncích a dlaních, slzení v očích a chvilková, snad jen vteřinová ztráta vědomí, ale i to jsem přehlédl bez menšího úmyslu vyvozovat závěry, neboť po chvíli jsem opět vstanul, abych mohl pokračovat v práci. Za hodinu jsem byl zcela hotov, pak jsem si ještě musel na chvíli odpočinout, abych se mohl postavit před své zkázonosné dílo. V tu chvíli se ve mě probudila jakási bezbřehá nenávist vůči mému nepříteli - oproti nynější nenávisti byly předcházející nenávisti nepatrné pocity, nyní jsem měl opravdovou chuť a odhodlání se svému nepříteli pomstít, jednou provždy s ním zúčtovat, ztrestat jej, chtít po něm logické vysvětlení celé události, chtít po něm, aby zůstal v mém domě, nechat jej naoko vyhladovět a vyhodit jej v noci - hlídaného mým psem a nahého - před dům, poštvat psa na něj a poručit mu trhat z něj kusy kůže a masa, nechat je zahnat do toho nejtemnějšího lesa, přát si aby tam umřel sám a zdevastován ve vědomí, že udělal chybu, svou jedinou osudovou chybu, za kterou musí zaplatit nejvyšší cenou - svou smrtí! Nyní jsem se díval na zbytky zadní stěny mé milované kůlny, jak se ledabyle povalují na zemi, málem jsem začal prolévat slzy, když jsem si vzpomněl, jak jsem kůlnu z posledních sil stavěl v době své největší životní krize, tenkrát, když mě opustila má žena, tenkrát jsem byl mnohonásobně slabější, než v té zpropadené situaci - sám a s minimem prostředků se synem na krku jsem se doslova pachtil jako úporný hmyz s každým prknem - syn mi tenkrát nemohl v žádném případě pomáhat - bylo to ještě malé a v té době nemocné dítě, které sotva něčemu rozumělo, i když mělo tu a tam tendence rozumovat a chuť si hrát na rozumného a dospělého - nezazlíval jsem mu to, ani jsem jej za to nijak netrestal, protože jsem byl odjakživa tolerantní člověk. Vyšel jsem tedy z kůlny, abych celou situaci důkladně obhlédl - stromy se vlály ve větru a slunce se již chystalo zapadnout za slunečnou horu, i zpěv ptáků pomalu utichal, krajina za kůlnou se přikrývala do nejasného polštáře šerosvětla a zdálo se, že vše je v pořádku a že se vůbec nic nezměnilo, že vše zůstalo při starém - v tu chvíli mi bylo dobře, i přes to jsem se vydal - sekeru jsem držel pevně ruce - na obchůzku zahradou a kolem domu. Nic zvláštního jsem ale neshledal. IV. Kapitola - závěr Dnes jsem již starší pán - stále svobodný - po rozvodu jsem si nenašel a ani nechtěl najít žádnou jinou ženu - než tu, které jsem byl zbaven - nechci totiž - a ani na to nemám právo - posuzovat kdo koho opustil a jak se to vlastně stalo, neboť to byla čistě záležitost citů a ty jsou - při své nepopsatelnosti - naprosto nevyzpytatelné. Ještě dnes, kdy již bydlím ve velkém městě plném moderních prostředků k životu - se slzou v oku vzpomínám na onu příhodu, která se tenkrát stala. Držím v ruce album s fotkami a dívám se na upomínkové předměty z té doby, mezi nimiž je i obojek se známkou mého - tehdy milovaného - psa. Ještě dnes nostalgicky vzpomínám jak a co se tenkrát všechno stalo - jak stojím před vchodem svého domu, dívám se na horské jabloně a jejich jablka, malá a v té době ještě kyselá a nedobrá, jak stojím a zasněně a ne nijak neostražitě stojím třímajíc sekeru v ruce a jak vidím svého psa, který - nevěda proč - docela radostně oproti ránu vyběhl z domu, nevšímaje si mě a běhal kolem té jabloně, párkrát štěkl a bylo mi divné, že mě nijak nevítá a jak najednou běží směrem ke kůlně, jejíž dveře jsem již otevřel - někdy se stávalo, že jsem je nechával otevřené - a čenichá cosi u dveří a jak se najednou staví na zadní nohy a jak se opírá o vrata a levou prackou zaklapává závorku a jak pak odbíhá bezhlesně směrem ke mně - tedy do domu - a tře se mi o stehno. Potíž Toho dne jsem dostal plno zakázek - nebyl jsem v tu dobu sice mnoho zaměstnán, ale i tak mi zbývalo dodělat několik - ne zrovna bezvýznamných - zakázek, jimž jsem musel před novýma dát - chtě, nechtě - přednost, topil jsem se v problému a neměl jsem nikoho, kdo by mi jej pomohl vyřešit. Chodil jsem celý den až do noci po svých známých, obtelefonovával jsem je, i když jsem věděl, že je tím nejspíš obtěžuji, byli ke mně sice laskaví, ale člověk s mou, nebo podobnou praxí již dokáže ledacos vytušit - dávali mi sice různé rady, jimž předcházely zdvořilé dotazy, jak se mi vede, co se týče obchodu i soukromí, ale tyto rady, jakkoliv byly upřímně míněny, mi byly v podstatě k ničemu - daly se snad využít někdy ve vzdálené budoucnosti, nebo mi mohly pomoci v pochopení něčeho, co se již dávno stalo, ale to mi bylo opravdu k ničemu. Samozřejmě, že jsem snažil skrýt, jak se marně namáhají mi radit - a vlastně jsem vůbec nevěděl, jestli to, co mi radí je z jejich vlastních zkušeností - vždy když mi takto radili, poznal jsem v jejich hlase nejistotu, která však také mohla být způsobena večerní únavou - a nebo jestli své rady pochytili třeba jen z nějakého letmého rozhovoru kolegů při běžném pracovním shonu, nevím a není v mých silách se to dozvědět. Raději uznám, že jsem svůj drahocenný čas obětoval kvůli bezcílnému a navýsost marnému shonu po informacích - jakoby mé zkušenosti nestačily k tomu, abych se přesvědčil o tom, že se takto vlastně nemohu téměř nic přiučit -, ale člověk se vlastně někdy takovým chybám ani nedokáže ubránit, zvlášť ve složité situaci a únavě, která si nevybírá, kdy se dostaví ani jakou nabude intenzitu, - to pak člověk může napáchat spoustu hloupostí, které jej svou svůdností mohou pomalu svádět až na samotné dno. Člověk se však tomu - jestli to má ovšem opravdu přijít - nemůže bránit - ač jakkoliv chce - ale to mu není nic platné, spíše naopak - čím více se tomu brání - a zdánlivě se zdá, že se vzdaluje -, tím více se ještě do toho propadá - jako když se muška chytí do pavoučí sítě a v domnění, že svým zmateným pohybováním pavouku unikne, se ještě více blíží své - i tak nevyhnutelné - zkáze - možná, kdyby od začátku byla v klidu - to by však musela zachovat chladnou hlavu a to v takových situacích není lehké - ba dokonce nemožné - kdyby se tak zachovala, mohlo by se třeba stát, že jí z pavučiny vyprostí - třeba jen lehký a bezvýznamný vánek, ale to se však v drtivé většině případů nestane a i v těch případech, kdy se již zdá, že se k tomu schyluje, je spíše pravděpodobnější, že ještě dříve, než se to stane, přijde pavouk a vybere si poprávu svou oběť - mušku. Ale i v takových krajních případech, které se vlastně doopravdy nestávají, neboť takový případ zatím není znám, se občas stane, že si vše pavouk rozmyslí a na onu mušku zapomene - to však neznamená, že ihned po tomto rozhodnutí nepůjde navštívit jinou mušku, do sítě takového pavouka se za den nachytá spousta hloupých mušek, za nimiž pavouk večer co večer přichází, aby je sežral. Není vlastně vůbec vhodné popisovat marný boj hloupé mušky proti línému pavoukovi, který umí pouze - kromě základních životních funkcí - jen plést své sítě a jak je vidět: vyplácí se mu to - spíše je prostě vhodnější tvrdit - a ne neoprávněně - že pavouk je chytřejší, možná vychytralejší a žije - a proč by také nežil, když takový je ?! Znovuzrozen Vracím se zpět, tam kde jsem začal, a kde jsem později - nuceně - skončil. Nevím sice, co to bylo za dobu, neboť si to již nepamatuji, znám pouze ten pocit, který mi z toho zbyl a s jakousi nejistotou můžu říct, že se cítím skvěle - jakoby znovuzrozen. Zbytečné probuzení Ach ano, lyricky prohlásit, že je lepší se neprobudit za těchto politováníhodných podmínek - únava - prostupuje celým tělem jako bolestné zjištění pravdy o sobě samém - nelogický stav - a přitom tak - až moc - podobný realitě - všemu co mně obklopuje. Sen je zde - tam je sen. Čas se mi drtí v dlaních, jsem odkopáván až na okraj lidské pozornosti podle zásluh, ať jsou jakékoliv, ať jsou ! A to ráno - poslyš - nebude to nikdy jako dřív, ale to už všichni vědí a kontakty jsou nestálé, je jich třeba mít čím dál víc, nikdo neví proč, proč ? Nikoho nezajímají zbytečné věci. Lady Sluneční hodiny, které jsem pozoroval se posunovaly velice pomalu. Nedával jsem šanci tomu, že by se to mělo změnit. Ó, raději jsem povstal ze svého proutěného křesla na bílé kamenné podlaze, rozhlédl jsem se do okolní pouště, která i tak nebrala konce a zapálil si cigaretu. Přistoupila ke mně má lady a něžně mi podala svou ruku. Pták - o němž jsem do té doby nikdy neslyšel - se posadil na výklenek, který byl nade dveřmi vedoucími do malé místnosti - kuřárny, kde již bylo připraveno pět malých polštářků z indických látek a vodní dýmka - po okraj naplněná pomerančovou kůrou. Ne - ani v nejmenším jsem neměl chuť kouřit pomerančovou kůru - důvod byl v provonění kotlíku - v přebití té protivné vůně spáleného hašiše. Lady - říkal jsem jí tak, neboť mi připadala opravdu vznešeně a možná zároveň trochu upjatě - se na mně neustále dívala i přes to, že to měla výslovně zakázáno, ale mi to nevadilo - můj otec a pán domu nebyl zrovna přítomen a už to stačilo k tomu, abych se cítil svobodně - jakkoliv tato slova nemají zraňovat, i když se tak mohou jevit. Najednou se mně zmocnila slabost - a jak se vlastně může poznat slabost u člověka, který je - i při své největší síle - neustále slabý ? -, která prostupovala celým mým tělem - pak jsem cítil, jak se mi podlamují nohy a jak se její ruka opět dotýká mých zad - byl jsem lehce podepřen. Mezi snem a skutečností Před nocí, kdy se již nechávám unášet svým pochybným sebezničujícím instinktem, jenž mě nutí ulehnout ke spánku, mu najednou hodlám odolávat ze všech sil, zapojuji při tom veškerou fantazii, jen abych usínal přece jen s lepším pocitem, než s jakým jsem se kdysi narodil. Jakkoli se to zdá neuvěřitelné - je to pravda, které ani já nemohu věřit, i když mám tu a tam chvílemi dosti silný pocit, že se mi to jen zdá a zde nastupuje neochvějná moc rozlišovat mezi snem a skutečností. Tato moc je však podivného ražení a spíše připomíná nemoc, směšný odvar té moci, o které se sice nedá říct, že je ztracena, ale není také vůbec vidět, že je přítomna, i když o tom nepochybuji, jak bych pak mohl s takovým klidem přemýšlet o moci, která mi dává možnost rozlišovat mezi snem a skutečností ? Poučení o moru Proč ti, kteří - aniž by o tom věděli - napodobují chování zvířat - a protože to dělají lidé - s katastrofickými následky pro celý zbývající svět, proč kážou tomuto světu, aby se choval přesně opačně ? Existují vůbec takoví lidé ? Pravděpodobně ne, a proto je už jen na nás, jak se k nim zachováme, neboť oni - jsouc v tom nejspíš nevinně - si vůbec nekladou za cíl nás takto poučovat, proč by to také dělali, vždyť oni mají své životy, do kterých my nemůžeme vidět, životy, které jsou nám k tomu natolik vzdáleny, že nějaké jejich poučování by k nám šlo velice pomalu a pravděpodobně by k nám vůbec nedošlo a i kdyby se to nějakým nedopatřením stalo - bylo by již tak zkresleno tím nekonečným putováním, že by jen blázen - ale ani ten - mohl věřit takové hlouposti. Jenže my jsem slepí a proto budeme vždy takovýmto poučením věřit - jakkoliv to už dávno nejsou poučení - neboť tato poučení jsou jediným nástrojem, který nám zbyl, nástrojem možnosti mít lepší život - zkázonosnou informací, která se šíří jako mor lidského života - čím chce být lidský život lepší, tím je horší. Je ovšem slaboduché pohrávat se s tou myšlenkou jen tak, jako s hračkou, není však zbytí a je nutno předávat tyto impulsy, jako poslední zbytek ironické existence dál a na všechny všude a pořád - jako mor. Osamělý bůh Přese všechno úsilí jsem vrcholu kopce dosáhl - událo se sice několik příhod, které mi cestu znemožňovaly, ale ty byly bezpředmětné oproti pocitu, kterého jsem dosáhl, když jsem vrchol zdolal - bylo tam krásně -, slunce se usmívalo do mého obličeje jako boží bratr, královské mračna šla bůhví kam, tvarující se do všeho nemyslitelného, - jakkoliv je fantazie rozpínavá až to bolelo, vědět, že výš již nejde jít - kam také výš, vždyť tenkrát se zdálo, že pocit úplného naplnění je nekonečný a neohrozitelný, i když tu a tam se stalo něco jako malé vytržení, které jsem ale přehlížel, neboť to byly věci přiliž nízké mé pozornosti, a proto byly raději zapomenuty ve skvrnkách času, jako nějaké utopené koťata. Avšak tento pocit byl omyl - jakkoliv se zdálo, že je to lyrický pocit plný nespoutané vášně a když už to vypadalo, že se snad musí roztrhnout celý svět - v tu chvíli se stalo něco nepředvídatelného a nepochopitelného a tudíž - v té situaci - něco zrádného a podlého. Lyrická skladba pocitu se začala rozhrnovat jako pára nad hrncem a já viděl, že stojím jednou nohou na navršené hroudě kamení a druhou v louži bláta a mimoto mi byla hrozná zima, slunce zalezlo za hnusný černý mrak, který se jevil nad celým světem jako obrovitý posel hrůzy, jenž se - třeba i nechtěně - vymkl kontrole a nezbylo, než se podívat z vrcholku hory dolů - do údolí - a uvidět opět život pod sebou, ale já nechtěl být již jeho součástí - byl jsem přece svobodný skoro jako pták - byl jsem na vrcholu kopce, ale i tak mi něco nedovolovalo zemřít právě tam, jakoby jsem si uvědomil, že bych tím mohl to místo navždy znesvětiti, zostudit - musel jsem sám před sebou sklopit zrak, protože jsem věděl, že jsem to já, kdo chtěl dosáhnout vrcholu, jen svého vrcholu, ale k čemu bylo celé to pachtění po maximu, když pak zjišťuji, že jsem tam zcela sám, bez nikoho - lidé, kteří mi v cestě pomáhali nebyli již po polovině cesty schopni dále jít se mnou, únavou padali na travnaté pěšiny i z vysokých útesů, zbyl mi jen jeden malý pomocník - opice - která nesla jen to nejzbytečnější zavazadlo - hřeben - a s tím si ještě velmi protivně hrála - pořád mi jej ukazovala, šklebila se jako malé dítě a hopsala kolem pořád dokola, jako nevyčerpatelná, takže mi vlastně spíše celý výstup jen ztěžovala - ta opice nakonec přece jen skončila jako jídlo - pěkně se otáčela nad ohněm a měla docela chutné maso - musel jsem tedy dojít sám a podařilo se to. I přesto, že jsem věděl, že jsem dosáhl svého cíle jsem se udivoval nad tím, jak je možné, že nikdo se se mnou na vrchol nedostal, proč všichni postupem cesty zmizeli z dosahu, poumírali a nechali mně samotného ? Nedokázal jsem na tu otázku odpovědět, snad jen: Už jsem si vlastně nebyl ani jist, zdali jsem vystoupil na vrchol, nebo se zřítil do propasti, možná bylo opravdu lépe sejít na dno té nejhlubší, jak mi to radili všichni za mého života, ach ! Jak se musí bůh, který byl tenkrát mnohonásobně výš než já,cítit osaměle ? |
|
|