FRANTIŠEK ŠÍSTEK

Rodinné důvody

     Procházel jsem pomalu vagónem a nakukoval do jednoho kupé za druhým.  Dvě babky s husou v košíku.  Ne.  Cikáni.  Ani náhodou.  Klimbající stařec s fezem na hlavě.   Také ne.  Skupina pionýrů hrajících na kytaru.  Hm.  A zase pár venkovanů, vracejících se z návštěvy města...  Nakonec jsem se vrátil do prvního kupé a přisedl si k asi čtyřicetiletému, dobře oholenému muži se zlatými hodinkami na zápěstí.  Vlak právě opouštěl Sarajevo.

     Můj spolucestující, inženýr, byl dost nemluvný.  Na otázky, kterými jsem se snažil rozproudit hovor, odpovídal vždy krátce a pak se zase odmlčel.  Prozradil mi pouze, že se vrací domů do Bělehradu.  V Bosně byl jen na skok, jak řekl, z rodinných důvodů.  Díval se z okna.  Nabídl jsem mu cigaretu.  Beze slova ji vykouřil.  Vlastně si mně vůbec nevšímal.   Moc mi to nevadilo.  Začal jsem také sledovat ubíhající krajinu.  Čekal jsem. 

     Konečně se zvedl a odešel chodbičkou směrem k záchodu.  Přestal jsem předstírat spánek a prošacoval kapsy jeho baloňáku, který visel na věšáčku u okna.  Našel jsem jenom kapesník a plechovou krabičku s tabákem.  Pod baloňákem ležela schovaná velká kožená kabela.  Pokusil jsem se jí otevřít a podívat se, co je uvnitř, jenže byla nejen zapnutá, ale i zamčená.  Jiná zavazadla s sebou inženýr neměl.  Ještě jednou jsem zalomcoval kovovým uzávěrem kabely, ale nebylo to k ničemu.  Rozhodl jsem se tedy sebrat ji celou, přeběhnout do jiného vagónu, schovat se na toaletě a vystoupit na nejbližší stanici.  Udělal jsem to tak už několikrát.  Inženýr si  třeba ani hned nevšimne, že taška už pod baloňákem neleží.   A i kdyby, mně jen tak nechytne.

     Vyšel jsem ze dveří.  Inženýr stál o dvě kupé dál u okénka a kouřil.  Nešel tedy na záchod.  Podíval se na mne.  Do prdele.  Zahlédl kabelu.  Dal jsem se do běhu.  On také.  „To je moje taška!“, řval za mnou.  Vůbec nepřipomínal tichého cestujícího, který ještě před chvilkou seděl naproti mně.  „Vrať mi tu tašku, hajzle!  Vrať mi tašku!  Vrať mi ji nebo tě zabiju!“  Nedalo se nic dělat, musel jsem z vlaku vyskočit za jízdy.  Ještě než jsem vstal z příkopu, kam jsem dopadl, zaslechl jsem příšerné skřípění.  Inženýr zatáhl za záchrannou brzdu.  Vlak se zastavil.  Dal jsem se znovu do běhu.  Utíkal jsem po svahu kopce přes pastviny směrem k lesu.  Ohlédl jsem se.  Inženýr běžel za mnou.  „Pusť tu tašku!“, křičel zase.  „Zabiju tě!“  Běžel jsem dál.  Zaslechl jsem ránu.  Inženýr vystřelil.  A znovu.  Ucítil jsem bolest v lýtku.  Trefil mne.  Otočil jsem se a vystřelil také.  Inženýr padl na zem a už se nezvedl.   Vzadu stál vlak.  Všichni se nahrnuli k oknům a sledovali, jak se belhám k lesu.  Šlo to dost špatně, rána mne bolela, kalhoty se k ní lepily a do boty tekla krev.  Nemohl jsem dojít daleko.  Navíc všichni ve vlaku viděli, kam jdu.  Když jsem se dostal ke kraji lesa, někteří lidé již vylezli z vagónů, pár jich stálo nad ležícím inženýrem, jiní se procházeli, cikáni rozdělali oheň a chystali se něco opékat, pionýři zpívali.   Někdo už jistě zavolal milici. 

     Neušel jsem lesem víc než sto metrů.  Musel jsem se posadit.  Tašku jsem položil vedle.  Tak to se tedy moc nepovedlo.  Ale koho by to napadlo?  Ještě nikdy se mi nestalo, aby někdo kvůli mně zastavil vlak.  Nikdo po mně také předtím nestřílel.  Co je proboha v té tašce?  Chtěl jsem to zjistit dřív, než mně najdou.  Možná bych si to tu mohl někde schovat, zahrabat do země, strčit do dutiny v kmeni stromu nebo něco podobného a jednou se pro to vrátit.  Pokud to tedy bude stát za to.  Určitě bude.  Jistě to bude něco cenného, jinak by inženýr tolik nevyváděl. 

     Ani tentokrát, v klidu, se mi nepovedlo otevřít malý zámek na kabele.  Neměl jsem s sebou nůž, takže jsem nemohl tašku rozříznout.  Pokoušel jsem se zámek urazit kamenem, ale jen jsem ho zkřivil.  Unavilo mně to.  Rána na lýtku moc nekrvácela - tedy když jsem měl nohu v klidu.  Jakmile jsem s ní pohnul nebo se dokonce zkusil postavit, zatmělo se mi bolestí před očima.  Dál jsem jít nemohl.  Mohl jsem jen čekat na milici.  Lehl jsem si a na chvíli zavřel oči.  Pak mi to zase nedalo.  Začal jsem si znovu prohlížet inženýrovu tašku.  Nebyla moc těžká, ale docela plná - kůže na všech stranách byla vydutá.  Zkoušel jsem nasahat, co by v ní tak mohlo být. Cítil jsem různé výstupky a prohlubně, ale nic jsem z toho nepoznal.  Třepal jsem s ní ve vzduchu, nevyšel z ní však žádný zvuk, jediné zachrastění, zašustění, zabublání, nic, co by mi napovědělo.  Nic! 

     Od vlaku ke mně doléhaly hlasy.  Milice tu jistě bude co nevidět.  Odhodím pistoli a nechám se odvést.  Co jiného.  Mohl bych se třeba ještě zastřelit, ale co z toho.  Vytáhl jsem pistoli z kapsy.  Jasně.  Ustřelím ten zámek. 

     Povedlo se mi to až na podruhé.  Otevřel jsem tašku.  Byl v ní nějaký plátěný pytel.  Vyndal jsem ho.  Něco v něm chrastilo.  Začal jsem ho rozbalovat.  Uzel na konci pytle za chvíli povolil.  Podíval jsem se dovnitř.  Nic jsem neviděl.  Sáhl jsem do něj.  Opět to zachrastilo.  Vytáhl jsem první věc, kterou jsem nasahal.  Byla to kost.  Kost umazaná od hlíny.  Sáhl jsem znovu do pytle.  Další kost.  A zase.  Pytel byl plný lidských kostí.  Kosti, kosti, nic než kosti.  Co to má proboha znamenat?  Obratle.  Žebra.  Kus lebky.  Čelist.  Kosti.  Kosti.  Kosti!  Samé kosti!

     Pytel jsem odložil, až když jsem zaslechl hlasy milicionářů na kraji lesa.   Varovali mne, abych nestřílel a vyzvali, ať se okamžitě vzdám.  Vzdal jsem se.  Došli ke mně.  Odhodil jsem pistoli.  Nasadili mi pouta.  „To je ta taška?,“ zeptal se mně jeden z nich a ukázal na pytel, vyčuhující z otevřené kabely.  „Ano.  Je plná kostí,“ řekl jsem.  Druhý milicionář vzal tašku do ruky.  Táhli mne v poutech dolů k vlaku.  „Ta taška je plná kostí,“ opakoval jsem ještě jednou.  „My to víme,“  řekl mi milicionář, který ji nesl.  „Když jsme se dostali k vlaku, ten chlap ještě žil.  Stihl nám to říct.  Člověče, ty máš vážně smůlu,“  obrátil se ke mně skoro soucitně.  „To jsou kosti jeho matky.  Zabili ji za války.  Chtěl ji pohřbít v Bělehradě v rodinné hrobce a tak ji přijel vykopat.  Teď tam budou ležet oba.“

od 19. 9. 2002