FRANTIŠEK ŠÍSTEK

Pravidla fotbalu

     „Tamhle někde,“ pravil otec a mávl rukou do nitra ohromného jícnu, jehož dno i vzdálený okraj na druhé straně zahalovala štiplavá mlha.  „Tam někde bylo to hřiště.“

     Kráčeli jsme mlčky vylidněnými ulicemi města odsouzeného k porážce směrem k jednomu ze zbývajících náměstí.  Těsně před ním se otec v boční uličce náhle zastavil a pronesl trapně slavnostním tónem: „Víš, co mě napadlo?  Že by ses měl naučit hrát fotbal.  Je už stejně načase.“  Jeho návrh mne překvapil, neboť jsem předtím k této hře necítil ani odpor ani sympatie.  Otec mou lhostejnost nejspíš považoval za jistou míru zájmu.  „Chceš?,“ optal se mne a já jen přikývl a sedl si na umělohmotnou zdechlinu koně s papírovými vnitřnostmi rozervanými výbuchem.  Otec mezitím začal rozebírat opuštěnou barikádu, která zahrazovala ulici a několika dlažebními kostkami naznačil polohu branek.  Pak se zarazil.  „Míč.  Nemáme míč.“

     To bylo vážné.  Na procházky až sem jsme chodili velmi zřídka, ale bylo mi jasné, že kopací míč tu určitě nikde neseženeme.  Bydleli jsme samozřejmě v části města, kterou začali urychleně měnit v nové centrum poté, co bylo rozhodnuto zbořit původní střed, poněvadž se pod ním nacházelo rozsáhlé ložisko hnědého uhlí.  Na loukách a v polích bujely překotně paneláky, zatímco obří rypadlo ukrajovalo metr za metrem čtvrti tisíciletého královského města, z něhož se museli všichni obyvatelé povinně vystěhovat.   Těžba uhlí však byla zpomalena v okamžiku, kdy se tu objevili filmoví producenti a rozhodli se točit ve městě určeném k demolici válečné filmy, poněvadž mohli po zaplacení jistých poplatků rozstřílet jakýkoli dům, vyhodit do povětří barokní kostel nebo vybombardovat celou ulici.  V troskách i v ještě netknutých částech města se povalovala spousta slepých patron a kostry ohořelých obrněných aut,  z oken visely nacistické prapory, občas se někde daly najít zapomenuté makety samopalů  - ale míč?  Ani náhodou.

     „Kopačák těžko, ale tobě bude stačit i něco jiného,“ řekl po chvíli váhání otec a tak jsme se vydali hledat jakýkoli kulatý předmět.  Procházeli jsme ulicemi každý po jedné straně a nahlíželi do domů s vyvrácenými dveřmi a zhroucenými schodišti, avšak ve změti špíny, přelámaných trámů, odpadků, opadané omítky a roztříštěného nábytku jsme našli vždy jen zcela nepotřebné haraburdí.  Když jsem se rozkýchal množstvím prachu, který mi zalepoval nosní dírky a když otec sáhl někde v rohu opuštěného obývacího pokoje do lejna, ukrytého důmyslně pod pagodou předválečných časopisů, rozhodli jsme se s průzkumem budov přestat a omezili se na hledání pod širým nebem v ulicích  rozrytých zákopy a kulometnými hnízdy.  Dorazili jsme postupně zpátky k okraji povrchového dolu.  Mlha se už trochu zvedla a poodhalila tak obří rypadlo, které se o pár set metrů dál zakusovalo do svahu kráteru.

     Mezi námi a jámou se rozprostíralo rozsáhlé pole poseté řadou děr.  Rozbité žulové pomníky a hromady kostí dávaly tušit, že šlo o čerstvě zrušený hřbitov.  Chodili jsme mezi otevřenými hroby a otec mne poučil, že i město mrtvých bylo přestěhováno a pozůstatky, které se povalovaly kolem a občas nám zakřupaly pod nohama, patří těm, o jejichž přemístění nejevili příbuzní zájem.  Pár minut jsme klacky prohrabávali pyramidky lidských kostí a otec se pokoušel sestavit z nich alespoň jednu víceméně kompletní kostru, aby mne trochu zasvětil do tajů anatomie, jenže při hledání neporušené pánve se najednou rozpomněl, že mne původně mínil naučit, jak se hraje fotbal.  Při dosud stojící hřbitovní zdi, na rovné ploše porostlé šedou trávou, vyznačil zabodnutými holenními kostmi branky.

     Přijal jsem otcovu tezi, že lebka - zvláště u začátečníka, jakým jsem bezesporu byl já - téměř dokonale nahradí kopací míč, protože se mu podobá nejen tvarově, nýbrž i tím, že je uvnitř dutá a tedy lehčí, než jakýkoli jiný kulatý předmět, který bychom mohli v ruinách města objevit.  Souhlasil jsem též s jeho postřehem, že ušetříme čas, poněvadž lebku není nutno nafukovat.  Bránil jsem se ovšem příkazu, abych mu nějakou donesl, neboť jsem se jich štítil dotýkat, takže to otec musel učinit jako první.  Přehazoval lebkou z jedné ruky do druhé, vyčítal mi, že jsem strašpytel, vědeckým tónem líčil nemožnost výskytu nějaké infekční choroby po tolika letech a nakonec si lebku přiložil těsně k obličeji a zašklebil se do jejích prázdných očních důlků a bezzubých úst, jímž chyběla dolní čelist.  To mne zviklalo, vzal jsem lebku z jeho rukou a položil ji na trávník.

     Již po pár minutách výuky se ukázalo, že lebka se sice skvěle kutálí, ale dlouhodobý pobyt v hlíně rozklížil její švy natolik, že po několika kopnutích praská a posléze se rozpadá na kousky.  Musel jsem tedy donést novou, o níž otec usoudil, že je pevnější a měla by víc vydržet, neboť v jejím patře vězely téměř všechny zuby, avšak i ona posloužila jen na chvíli, stejně jako další, kterou otec prokopl, když mi vysvětloval, jak správně přihrávat.  Přestali jsme tudíž hledat zachovalejší lebky a smířili se s jejich omezenou životností.  Improvizované hřiště se pomalu pokrývalo úlomky lebečních kůstek a uvolněnými zuby.

     Pravidla hry jsem pochytil celkem rychle, ale zaboha se mi nedařilo pochopit, co obnáší pojem gól.  „Gól - prostě branka, co je na tom tak složitého?“  Přede mnou se však vynořovaly další a další možnosti, i když mi otec názorně předváděl, jak gól vypadá v praxi.  „Chápeš to?“  Odvětil jsem, že ano, ale neodpustil jsem si otázku, zda gól je stav, kdy míč vletí do brány, nebo kdy ji naopak mine.  Když jsem se zapletl do problematiky gólu do vlastní branky, rozlítil se otec natolik, že kopl vztekle vší silou do lebky, která zasvištěla vzduchem, narazila prudce do zdi, zaduněla, odrazila se stejnou rychlostí a dopadla nám neporušená zpátky k nohám.  Otec ji začal zblízka zkoumat a ohmatávat, avšak nenašel žádnou prasklinu, žádný škrábanec či vryp.  Pokoušel se vytrhnout některý ze zubů, ale ať páčil, jak chtěl, nepohnul ani s jedním.  Pokýval uznale hlavou a začal uvažovat, komu ta prvotřídní hlava mohla kdysi patřit.  Nejen svou nerozbitností, ale i tvarem a sytější barvou se lišila od zpuchřelých lebek poházených po hřbitově.  Nešlo o člověka odtud, to bylo zcela zřejmé.  „Snad Rus, ti mají tvrdé palice,“ napadlo otce, ale než se dopracoval k nějaké pevnější hypotéze o tom, jak se sem cizinec asi dostal, vynořil se zdánlivě odnikud mužík v montérkách a zeptal se nás, co děláme v zakázané zóně u okraje dolu.  Otec mu vysvětlil, že mne učí hrát fotbal, krátce vyložil náš způsob hry a potíže s rozpadajícími se lebkami, které jsme museli neustále nahrazovat, dokud jsme nenašli tu poslední.  Po vylíčení jejích kvalit vyzval  hlídače, aby si do ní také kopnul.  Ten se chvilku zdráhal, ale pak v něm zvítězil sportovní duch, rozběhl se, kopl do lebky, ta se odlepila od země, přelétla zeď, nabrala neuvěřitelnou výšku, překonala sráz povrchového dolu a zmizela v zamlženém kráteru.

     „Gól!,“ vykřikl jsem.

od 19. 9. 2002