|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
||||||
|
|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|||
|
|
||||||||
|
FRANTIŠEK ŠÍSTEKRůže - čarodějkyRůže - čarodějky pěstoval strýc Gerhard na mnoha místech své malé zahrady. Některé rostly podél plotu, jiné tvořily trnité ostrůvky v posekaném trávníku a další zase zpestřovaly fádní záhonky mrkve, cibule a brambor. Roztroušené růžové keře byly tak vlastně jakýmsi jednotícím motivem zahrady. Vztahovalo se k nim několik zákazů. Růže - čarodějky jsem nikdy nesměl zalévat - tohle privilegium si strýc Gerhard nechával vždy pro sebe. Růžím - čarodějkám jsem nesměl otrhávat trny. Růže - čarodějky bylo zakázáno používat jako odrazové můstky pro závody lučních kobylek ve skoku dalekém i pro soutěže berušek a kovaříků ve šplhání do výšky. Růží - čarodějek jsem se nesměl vůbec dotýkat. Každá růže - čarodějka rostla pod velkou, dvoulitrovou sklenicí ve zvláštním mikroklimatu, chráněna před povětrnostními vlivy jako v malém skleníku. Ani sklenice jsem pochopitelně nesměl nikdy odklopit. Pokud bych snad nějakou dokonce rozbil, mohl mně před strýcovým hněvem zachránit „snad jen pán Bů.“ Růže - čarodějky byly prostě tabu. Nechápal jsem proč. Strýc Gerhard mne ujišťoval, že to pochopím později, až uvidím, jakou mají růže - čarodějky kouzelnou moc. Za pár týdnů, tvrdil strýc, vypučí na stoncích růží červená poupata, která potom - a to je to kouzlo - změní svou barvu na žlutou, svítivě žlutou jako plamen, šlehající z komína spalovací věže chemického kombinátu za kopcem. Továrnu samotnou nebylo ze zahrady vidět - její přítomnost naznačovala pouze oblaka páry, stoupající z šesti válcovitých chladících věží. Zcela nepřehlédnutelná byla naopak béžová budova krematoria, stojící na svahu protějšího kopce. Její přítomnost na mne nepůsobila nijak depresivně, naopak, mnohokrát jsem strýce Gerharda přemlouval, abychom se tam někdy zašli podívat. Strýc mne ovšem do krematoria, stejně jako do místního planetária nebo do kina, přes opakované prosby za celé prázdniny nevzal ani jednou. Každý den se odehrával podle stejného schématu. Strýc odcházel do práce, když jsem ještě spal. Dopoledne jsem trávil sám v jeho bytě. Po poledni se strýc vrátil z chemičky a pak jsme tramvají jeli na konec města, kde měl zahradu. Strýc většinou cosi kutil v malém zahradním domku nebo okopával zeleninu a já jsem celé hodiny ležel na břiše a díval se do trávy. Ty chvíle mi vynahrazovaly veškerou dopolední nudu. Sledoval jsem trasy mravenčích dálnic, pasteveckou symbiózu mšic a mravenců, dvojice pářících se ploštic, spojených zadečky, dravé střevlíky s lesknoucími se krovkami i malé pavouky, kteří číhali v okvětních lístcích a měnili barvu podle potřeby. Kolem páté hodiny jsme se ze zahrádkářské kolonie vraceli zpět do města. Většinou jsme nešli rovnou domů, ale do hospody, kde jsme zůstali, dokud nezapadlo slunce. Sedávali jsme u velkého okna, které bylo v létě vždy otevřené. Na vnější straně, na ulici, stála pod oknem lavička, rezervovaná pro starého Fera. Fero byl Cikán a proto do hospody nesměl. Strýc Gerhard i ostatní štamgasti občas jen tak z legrace vrchního přemlouvali, aby Fera pustil dovnitř. „Fero je slušnej Cikán, ten nic nevyvede,“ říkali vždycky. Ale vrchní byl zásadový: „Nenene, to prostě nejde. Cikáni do týhle hospody nesmí a basta. Žádný výjimky. Jak sem pustíš jednoho, hned sem přitáhnou další a jak by to pak vypadalo. Nemaj tu co dělat. Nikdo vo ně nestojí. My taky nelezeme do jejich hospod. Já vím že je Fero slušnej, poctivej, vo to nejde. Ale stejně je to Cikán, s tím se nedá nic dělat.“ Jako slušný Cikán směl alespoň sedávat na lavičce venku a vrchní mu podával pivo otevřeným oknem. Když jednou přísahal, že Cikány nepustí dovnitř, nemyslel tím přece, že jim nikdy nenalije. Fero tak patřil ke společnosti, která sedávala u našeho stolu, i když byl za oknem. Když se hrály karty, klečel na lavičce a díval se dovnitř, jindy toho moc nenamluvil, tvářil se uraženě, obrátil se do ulice a vyhříval se v paprscích zapadajícího slunce. Když začalo pršet, měl smůlu. Podvečery v hospodě, kde jsem celou dobu brčkem pomalu vyprazdňoval sklenici kofoly, byly také jeden jako druhý. Pokud ovšem nepřišel Zacharides, který bydlel v nejvyšším patře socrealistického činžáku, v němž žil i strýc Gerhard. Hovory ostatních strýcových přátel, kteří všichni pracovali v chemičce nebo v dolech, mě moc nezajímaly. Když promluvil Zacharides, bylo to jiné. Nevyprávěl o práci, ale o tom, co dělal předtím, než se dostal „na sever“ ve vlaku plném poražených řeckých partyzánů. Sotva se Zacharides posadil, spustil bez úvodu a bez ohledu na to, o čem se bavili všichni ostatní, nějakou historku. Lidé kolem našeho stolu ho často poslouchali jen na půl ucha - jeho příhody znala celá hospoda nazpaměť. I já jsem si brzy všiml, že se některé příběhy, pravda, občas v trochu pozměněné formě, opakují. To mi nevadilo. S každým Řekovým příchodem jsem opouštěl začouzenou dělnickou hospodu, horníky, z jejichž kůže již ani ta nejprudší sprcha nemohla smýt letité vrstvy uhelného prachu, starého Fera i strýce Gerharda v zabahněných montérkách a ponořil jsem se do jiného světa. Lidé se v něm stříleli, rdousili a podřezávali na potkání, jindy zase vytvářeli podivné symbiózy a měnili válečné strany stejně, jako pavouci barvu v malém zahradním vesmíru, který jsem sledoval odpoledne. Zacharidův svět, který jsem si mohl jen představovat, ten hmyzí v mnohém připomínal, i když byl zabydlen jinými postavami: partyzány, mávajícími rudými prapory na nepřístupných skalách, pastýřkami koz, vrhajícími na nepřátele do údolí ohromné balvany, nelítostnými královskými důstojníky, kterým prý Zacharides navždy zacpal ústa jejich vlastními uřezanými varlaty, zrádnými popy, Řeky, albánskými hrdlořezy v bílých čapkách, jež na horských svazích sloužily jako výborné terče, Angličany, ruskými instruktory, makedonskými dobrovolníky, supy, medvědy a vlky . S každým panákem rumu, který Zacharides do sebe obrátil, byly kontury občanské války v jeho vyprávění stále méně zřetelné a stále rozmazanější, až se vytratily docela. Nahradila je budoucnost. „Odstěhuju se do Řecka!,“ vykřikoval v takových chvílích Zacharides. „Vyseru se na všechno tady, vyseru se na vás a vrátím se domů! K moři! Koupím si domek u moře! Hovno domek, koupím si ostrov, jako Onasis!“ Jakmile padlo jméno Onasis, sklonil jsem hlavu a zavřel pro jistotu oči. Zasypal mne déšť roztříštěného skla. Vždy, když si Zacharides v záchvatu euforie vzpomněl na Onasise, začal rozbíjet prázdné panáky o strop. „Nech toho, nebo sem nebudu pouštět ani Řeky!“, řval na něj vrchní a Zacharides se zklidnil. Nejen to, náhle ho ovládla melancholická nálada. „Tak vy mi nevěříte, to jste teda parta. Stejně se vrátím do Řecka, uvidíte.“ „Vrať se radši na zem, nech toho, člověče, vrať se do reality,“ říkal mu strýc Gerhard. „Do jaký reality? Do jaký reality? Já jsem přece taky realita! Nebo jsem snad vzduch? Tak jo. Hodím si mašli. Voběsím se a hotovo. Lepší všechno skončit, dokud má člověk sílu. Radši sfouknout svíčku sám, dokud ještě hoří, než aby jí sfouknul průvan. Ale vám to nemá cenu povídat. Seru na vás. Stejně mně neposloucháte.“ Takhle se Zacharides loučil skoro pokaždé a přitom se usmíval. Pak se odpotácel domů. Občas jsme ho se strýcem doprovodili. Za den nebo za dva se Zacharides objevil v hospodě znovu a začal zase vyprávět. Jednou jsme šli ze zahrady rovnou domů, protože pršelo a strýc Gerhard se domníval, že bychom se tentokrát ze zablácených montérek a tepláků měli předtím, než půjdeme do hospody, přeci jenom převléknout. U výtahu svítilo dlouho červené světlo. Čekali jsme. Kabina se pomalu zastavila v přízemí. Pak se otevřely dveře. Z výtahu se skloněnou hlavou vystoupil Zacharides, podpírán z každé strany jedním mužem. „Zdařbůh,“ pozdravil ho strýc. „Dobrý den, pane Zacharides,“ řekl jsem já. Zacharides zarytě mlčel. Ani se na nás nepodíval. „Nazdar Zacharidesi,“ zkusil to ještě jednou strýc. Zase nic. „Toho už nezdravte,“ řekl pak jeden z mužů, kteří ho podpírali, „je mrtvej.“ Strýc i já jsme nechápavě zírali na mrtvolu, kterou zřízenci vytáhli z výtahu a opřeli o zeď. „Voběsil se. Bydlel až nahoře, tam se nikdo s rakví tahat nebude, nechali jsme jí v autě. Můžete nám prosimvás přidržet dveře vod vchodu?“ Strýc jim otevřel dveře a funebráci vynesli Zacharidese do hustého lijáku. Za tři dni se počasí zlepšilo, takže jsme opět vyrazili na zahradu. Na některých růžích - čarodějkách již vyrašila sytě červená poupata. Ležel jsem v trávě, když mně strýc Gerhard zavolal k plotu. „Podívej se,“ ukazoval na krematorium na protějším kopci. „Vidíš ten dým? Dneska měl pohřeb Zacharides.“ Zůstal jsem u plotu a sledoval šedobílý opar nad komínem. Strýc vytrhával plevel, ale občas se ke krematoriu také ohlédl. Vítr vál směrem k nám. „Vzduch. Vždycky to říkal. Je z něj opravdu jenom vzduch,“ mumlal strýc. „Nemůžeme ho vdechnout?,“ zeptal jsem se. Vítr vál směrem k nám. „Možná,“ řekl strýc. „A co by se stalo?“ „Nevím. Uvidíme,“ odvětil strýc a odhodil na kompost velký bodlák. Vítr vál stále směrem k nám. Za pár dní poté přišel strýc Gerhard domů a v ruce držel úřední obálku. Sedl si a dlouho nic neříkal. „Jdeme na zahradu. Hned,“ rozhodl potom. „Se zahradou je konec,“ sdělil mi po cestě. Vysvětlil mi, že zahrádkářskou kolonii budou rušit a na jejím místě postaví nové sídliště. V dopise, který toho dne přišel, stálo, že stavební práce začnou za měsíc. Do té doby měli majitelé vyklidit své zahradní domky, budky a kůlny. Došli jsme na zahradu. Strýc se rozhlížel kolem. „Tak, dnes naposled,“ řekl novým, patetickým tónem, který nikdy předtím nepoužíval. „Proč naposled, až za měsíc, ne?,“ ptal jsem se. „Ne, radši co nejdřív! Lepší je skončit to hned, dokud má člověk sílu,“ pronesl strýc Gerhard a podíval se na mne. Tak se nikdy netvářil. Jeho výraz mi byl přesto povědomý. Vypadal teď jako Zacharides, když přestal rozbíjet sklenice o strop. „Co budeme dělat?,“ ptal jsem se. Strýc se zamyslel. „Asi nic. Vlastně tu nic nemám. Rýč nemá žádnou cenu a těch pár krámů v boudě taky ne.“ řekl, sedl si na trávník a zapálil si cigaretu. „A co růže - čarodějky?,“ zeptal jsem se. „Co by. Taky je zbagrujou,“ odvětil strýc, „ale nějaká už možná stihla zežloutnout. Běž se podívat!“ Obcházel jsem zahradu a opatrně jsem se přibližoval k růžovým keřům. „Ty sklenice můžeš klidně odklopit,“ řekl strýc. „Můžu?“ „No jistě. Stejně jsme tu naposled.“ „Můžu si na ně sáhnout?“ „Proč ne,“ řekl strýc Gerhard. Odklopil jsem první sklenici a dotkl se růže. Nebylo na ní vůbec nic zvláštního. Prohlížel jsem postupně i další, ale všechny byly zatím červené. Pak mně napadlo ještě něco. „Můžu rozbít tu sklenici?,“ zeptal jsem se. „Můžeš,“ řekl strýc. Vzal jsem sklenici do ruky. Byla docela těžká. Zvedl jsem ji a mrštil s ní vší silou o kámen. Rozbila se jako každá jiná. Strýc se ani neohlédl. Našel jsem jedinou žlutou růži. Teď už jsem se ani neptal a utrhl jsem ji. Strýc Gerhard celou cestu zpátky mlčel a díval se z okna na šedivé fasády a zkroucené plynové potrubí, plazící se nad zemí kdoví kam. „Vyseru se na to,“ řekl potom. „Odstěhuju se do Řecka.“ |
|
|