FRANTIŠEK ŠÍSTEK

Někdo mít smůlu musí

     Dřepěl jsem v prosklené zastávce, čekal na tramvaj a čuměl do protější zdi. 
   „To je ale čeština,“ povzdechl si člověk na vedlejší lavičce.
   „To je ale čeština, že jo,“ adresoval pak svůj povzdech směrem ke mně.

   „No jo, to jo,“ plácl jsem a on se spokojeně usmál.  Až za okamžik mi došlo, že komentoval nějaký nápis na zdi naproti nám.  Předtím jsem se na něj totiž vůbec nedíval, hleděl jsem spíš někam do ztracena skrz zeď a nevšímal si ho.  Přečetl jsem si ho.  Pán měl pravdu.  Byla v něm hrubka.

     Chvíli bylo ticho.   

    „To je komín, co?“, ozval se zase ten chlapík.  Myslel tím vysoký komín továrny, která stála za zdí s nápisem, v němž byla ona pravopisná chyba.  „A dřív, dřív tam stály čtyři takový.  Pamatujete si na to?“

     „Ne, nepamatuju.“

     „A kdy jste se narodil?“

     „V sedmdesátym sedmym.“

     „No to jste starej jak ta charta.  To si teda pamatovat nemůžete, ty komíny strhli dávno předtím.  To už jsem tam ale nepracoval.“

      „Vy jste tam pracoval?“

      „No aby ne, to bylo moje první místo.  Nastoupil jsem tam jednou takhle na jaře, ve čtyřiačtyřicátym.  Makal jsem venku, na dvoře, v létě v zimě, někdy i v pěknym mrazu.  A někdy zase v pěknym pařáku.  Jako jednou, měli jsme zrovna složit pár hald uhlí.  Makali jsme jak barevný, byli jsme celý zpocený.  No a to vedro, prej byl tenkrát ňákej teplotní rekord, největší vedro za sto nebo dvěstě let, už nevim.  Vono na tom hovno záleží, ale bylo to vážně jak někde v tropech.  A eště k tomu jsme teda byli vod toho uhlí černý jak ňáký negři.  No a tak teda Míra, muj parťák, povídá: hele, bude poledne, největší vedro, vyserem se zatim na to, pudem se nažrat a doděláme to potom.  A tak jsme teda šli na voběd.  No a to bylo naše štěstí.  Vodešli jsme, bylo tak za deset minut dvanáct.  No a co se nestalo.  Přesně ve dvanáct, z ničeho nic slyšíme hučení, no to už jsme znali, bylo to letadlo a letělo pěkně nízko.  Americkej bombardér, prej dostal zásah nebo co, už nevim.  Pak se teda řikalo, že dostal zásah a proto si musel vodlehčit.  Asi si teda ten pilot řek: když už vodlehčit, tak ať to teda k něčemu je, ať to stojí za to.  A tak, místo aby to prdnul někam na louku nebo do pole, jak to tenkrát dělávali, nasypal to rovnou na tuhle naší továrnu.  Teda, moc toho neměl a navíc ty americký bomby, ty nebyly zas nijak skvělý, takže jich vybouchlo jenom pár a něterý tam jen tak ležely.  Jenže i ty, co nakonec vybouchly, stačily nadělat pěknou paseku.  Ten pilot je naházel zrovna na ty naše hromady s uhlim, zbyly tam jenom krátery, no kdybysme tam bejvali zůstali, tak je s náma konec.  To je jistý, kdyby nebylo tenkrát takový vedro, tak bych tu teď určitě neseděl, byli bysme s Mírou, mým parťákem, dávno pod drnem.  Měli jsme vážně štěstí.  Nejlepší na tom ale bylo, že jsme už nemuseli ten den nic dělat.  Bylo po uhlí.  Jak tam spadly ty bomby, zbořily dřevěnou vohradu, co tu byla, než pak postavili tuhle zeď a to uhlí navíc bylo rozházený všude kolem, zasypalo celou tuhle ulici.  No, byla válka a znáte lidi, seberou na co přijdou.  Cpali to do tašek, do pytlů, rvali to do kapes a za chvíli bylo všechno uhlí v hajzlu a ulice jako vymetená.  A to jsme předtím mysleli, že to budem skládat snad tejden.  A bylo po práci.“

     „A zahynul někdo?“, zeptal jsem se.

     „Právě že ne.  Teda, jak řikam, málem jsme to vodnesli my, ale jinak byli všichni v pořádku.  To jsem se vážně divil, taková mela a nikomu se přitom nic nestalo.  Jak řikam, neuvěřitelný štěstí.  Koukali jsme s Mírou, mým parťákem, do těch kráterů a řikali si: čoveče, to je teda štěstí, dem to zapít.  A tak jsme šli, kousek vodtud, tamhle na rohu, stával barák a v něm byla hospoda, taková celkem slušná, chodili jsme tam vobčas po šichtě.  Tak jsme tam vešli, vevnitř bylo prázdno, ani noha.  Jak sem předtim řikal, bylo ten den pěkný vedro a tak hostinskej votevřel vokna dokořán, aby vyvětral.  Seděl naproti nim u stolu, hlavu vopřenou, řikali jsme si, že chrápe, tak jsme ho zkoušeli vzbudit, jenže nespal, bylo po něm.  Zvedli jsme mu hlavu, měl votevřený voči a v čele takovu malou dírku, úplně malou a tvář trochu vod krve, ale jinak vážně vypadal, jako by spal.  Tím votevřenym voknem vletěla dovnitř střepina a akorát se mu trefila doprostřed čela.  Chtěl jsem to jít někomu říct, jenže Míra, muj parťák, povídá: hele, mrtvýho nevzkřísíš a na to, abysme někoho volali, je času dost, já se nehodlám táhnout někam do jiný hospody, když už jsme jednou tady.  Něco na tom bylo.  Tak jsme si teda sami natočili dvě piva, abysme jako zapili to naše štěstí, že jsme z toho náletu vyvázli živí.  Původně jsme chtěli vypít jenom každej to jedno, ale pak nám to přišlo trochu blbý, pít na vlastní štěstí, když vedle sedí mrtvej hostinskej.  Tak jsme si teda dali další na jeho památku.  Von to byl celkem dobrej chlap.  A zase, řekli jsme si, že pudem po tom druhym, ale když nepřicházeli žádný hosti, řekli jsme si že si dáme ještě na to, že si lidi rozebrali ty naše haldy uhlí a my měli po starostech.  No, pak jsme si ještě dali pár dalších, ale abyste si nemyslel, to nebylo jako dneska, kdy by každej koukal, co tam sebrat, to teda ne.  Pěkně jsme po sobě ty půllitry umyli, spočítali si čárky a zaplatili jsme jako jindy.  Dali jsme to tomu mrtvýmu hostinskýmu pod ruku.  Teda, dokud byl naživu, tak jsme mu moc velký spropitný nedávali, ale teď jsme mu nechali vopravdu královskýho tuzéra, i když nás vlastně vůbec nevobsluhoval.  Když jsme vodcházeli, byl už skoro tuhej.  Prej měl pět dětí.  No co, někdo mít smůlu musí.“

     Právě přijížděla má tramvaj.  „Já čekám na jinou,“ řekl mi vypravěč.  Díval jsem se pak na něj přes zadní sklo, jak pomalu odchází ze zastávky.  Na žádnou jinou tramvaj každopádně nečekal.

od 19. 9. 2002