Autoři Kontakt Texty - literární čtvrtletník Frogman - váš dýchací přístroj ve světě literatury Scriptorium - návrat na úvodní stránku

FRANTIŠEK ŠÍSTEK

Utrpení Giordana Bruna

     „A přece se točí, Zárubo, a přece se točí, kdybys dával na začátku hodiny pozor a nekecal místo toho se sousedem, tak by sis to pamatoval, vás dva mně se zdá asi brzo rozesadím, vyplivni tu žvýkačku, Málková, ne, řekl jsem vyplivni, nelep ji do lavice, hoď ji do koše, no tak, mám ti jít pomoct, koš je vzadu v rohu, jestli si to od začátku školního roku ještě nepamatuješ, tak vyřiď rodičům, aby tě přeřadili do zvláštní školy, no konečně, to to trvalo.  Tak tedy, Galileo Galilei nakonec podlehl nátlaku církve a svá tvrzení odvolal, ale vědecký pokrok si přesto vyžádal četné oběti.  Například italský myslitel Giordano Bruno hlásal, že Slunce - nečumte z okna, dnes ho stejně neuvidíte, je zataženo - Bruno hlásal, že Slunce je středem naší planetární soustavy a tahle myšlenka, ta byla sama o sobě tenkrát dost revoluční, ale Bruno navíc tvrdil, že takových soustav je ve vesmíru velké množství a že vesmír sám je nekonečný.  Seď rovně a nevrť se.  To byl opak toho, co učila církev, ta, aby podpořila světskou vrchnost, ty feudální vykořisťovatele, tvrdila, že Země je placatá a na mráčku nad ní sedí bůh a všechno kontroluje, ha, taková směšná představa, viďte, a přesto jí milióny lidí na celém světě uvěřili a někteří těmto nesmyslům věří dodnes.  No, moc se nemrač, Horáčku, však my to o tobě stejně už dávno víme, to tě nemrzí chodit v neděli ráno do kostela, když v televizi dávají celé dopoledne takové pěkné pohádky?  Zamysli se někdy nad tím!  Všichni tvoji spolužáci sedí doma a baví se a ty musíš klečet někde v šeru a v zimě mezi samými starými nábožnými babkami, no není ti to někdy trochu líto?  Tak tedy, inkvizice Bruna uvěznila a mučila ho, ano, krutě ho mučila, aby svá tvrzení odvolal, doba ještě nebyla zralá na to, aby přijala jeho významné objevy a Bruno to věděl, jenže si stál pevně za svou pravdou a nic neodvolal.  Tehdy byl za takovou svévoli jediný trest - proč koušeš tu tužku, jsi snad veverka? - jediný trest, trest smrti.  Giordano Bruno zaplatil za své objevy strašným utrpením a nakonec i vlastním životem, když byl roku 1600 upálen na hranici.  Až za dlouhou dobu se ukázalo, že měl pravdu.  Bude zvonit, takže mi smažte tabuli, ne, ještě si zapište úkol, co je to za pazvuky, snad to pro vás nebude až takové utrpení, doma stejně jenom koukáte na tu blblou televizi , tak vám trocha práce neuškodí.  A dejte si bacha, příště budu zkoušet ty z vás, co se na mně dneska šklebili!“

     Sotva se za učitelem zabouchly dveře třídy, ozval se povyk a nadávky na jeho adresu.

     „Blbec jeden.  Debil“

     „Kretén.  Kretén.  Je to kretén.“

    „Slepejš.  Ani nepostřeh, že jsem tu žvejkačku nevyhodila, měla jsem ji pod jazykem a jenom jsem tam pořádně flusla.“

     „Jo, je to fakt slepejš.  Takový tlustý brejle, chodil pořád kolem mně a ani si nevšim, co jsem celu tu dobu kreslil na lavici.  Pojďte se podívat,“ zval všechny Záruba a ukazoval na velký kosočtverec před sebou.

     „Fakt dobrý, ty vole.“

     „Že se to povedlo?  Že jo?“, ujišťoval se hrdě tvůrce malůvky a jeho spolužáci uznale pokyvovali hlavami.  Neměli přesnou představu o tom, co ten kosočtverec symbolizoval, ale bylo jim jasné, že šlo o něco nesmírně významného a přísně zakázaného.  Facka, kterou mohl člověk utržit za zobrazení kosočtverce, byla ještě větší než ta, kterou dostal za kresbu hákového kříže.

     „Přikresli k tomu eště mimino,“ ozval se propadlík Dvořák, který byl o dva roky starší než ostatní.

     „Mimino?  A proč jako, ty vole?“

     „No  mimino.  Nakresli, jak z toho leze mimino.“

     „Ty seš magor, ne, proč by z toho lezlo mimino, ty vole?“, divil se Záruba.

     „No je to kunda, ne, a z kundy se přece roděj děti!“

     „Cože?  Děti?  Z tohodle, jo?  Seš padlej na hlavu, ne?  Děti se přece roděj z břicha,“ oponoval Záruba.

     „Kluky nosí čáp a holky vrána,“ prohlásila šprtka Nováková, ale nikdo jí nevěnoval pozornost.

     „ A jak se do toho břicha dostanou, dyš seš tak chytrej?“ , ptal se Dvořák.

     „No co, dostanou se tam, prostě tam vzniknou a pak je doktor vyndá ven.“

     „Hm, no to seš teda pěkně blbej  Já náhodou vim, co musí rodiče dělat, aby se jim narodili děti.  Klidně ti to nakreslim,“ řekl Dvořák, vytrhl list ze sešitu, několika jednoduchými tahy načrtl podstatu svého objevu a podal papír Zárubovi.

     „To seš teda pěkný prase, Dvořák, to chceš jako říct, že tohle spolu dělaj normální lidi, aby měli děti?“

     „Jo.“

     „No moji rodiče teda určitě ne.  Možná tvoji, ty ses tak možná narodil, tvoji rodiče to spolu dělali a pak si vylez ty a proto seš takovej debil.“

     Všichni se zasmáli, Dvořák ztuhl.

     „Všichni rodiče to dělali, přesně takhle to dělali,“ dodal pak a držel náčrtek vysoko ve vzduchu, aby ho ostatní mohli vidět.  „I tvoji rodiče to dělali!“

     „To teda ne, to vodvoláš!“, osopil se na něj Záruba.

     „Nevodvolám!“

    „Vodvoláš! Vodvoláš, nebo dostaneš do držky!“

    „A nevodvolám!“

     Záruba se pokusil udeřit Dvořáka pěstí do nosu, ale ten uskočil a chytil soupeře za vlasy.  Díky svému věku a síle by byl patrně zvítězil, jenže se na něho okamžitě vrhla skupinka Zárubových kamarádů a povalila jej na zem.  Několik chlapců ho drželo za ruce a za nohy a Záruba sám mu klečel na hrudi.  Nejprve Dvořáka pořádně zfackoval, pak mu násilím otevřel ústa a nacpal mu do nich obrázek, který předtím Dvořák nakreslil.

     „A žvejkej, ty prase, žvejkej, však tě přejde chuť říkat a kreslit takový prasárny, jen žvejkej, degene...“

     „Co je to tady za povyk!  Řvete jak banda paviánů!  Neperte se, slezte z něj, šest na jednoho, že se nestydíte, okamžitě ho pusťte, jo tak zase Dvořák, že von si začal, no jo, to mi ani nemusíte říkat, mně je to jasný, Dvořák, dvakrát propad, stará firma.  Proč nepřišla maminka minulý čtvrtek do školy, co?  No ať přijde zítra, popovídáme si o tvém chování.  A co se tady vlastně stalo?“ , ptala se učitelka, která věšla do třídy upoutána nezvyklým hlukem.

     „Dvořák nás urážel.  Nás a naše rodiče,“ vysvětloval Záruba.

     „A co říkal?“

     „Strašný prasárny, soudružko učitelko, říkal, že děti se rodí...no...z toho...“

     „Co? Co vám říkal?!“

     „No, kreslil takový neslušný vobrázky, říkal, že to prej musí dělat všichni rodiče, aby měli děti, nejdřív se musí svlíknout a pak to...“

     „Stačí!  Stačí, Zárubo, to stačí, sedni si.  Dvořáku, to se nestydíš takhle kazit své mladší spolužáky a ještě ke všemu jim lhát?“

     „Já jsem nelhal, to je všechno pravda!“

     „Mlč!  To si povíme později, po hodině se mnou půjdeš do ředitelny a také zavolám k vám domů.  A nemysli si, tentokrát to pro tebe nezůstane bez následků!  Ehm.  Ehm.  Chlapci a děvčata, vidíte, lež má krátké nohy.  Povím vám teď, jak je to doopravdy.  Víte, lidský život je velký zázrak.  Když se mají dva mladí lidé rádi, tak se vezmou, založí rodinu a rodina, to je základ státu.  No a po svatbě se jim narodí dítě a pak třeba další.  Není to prosté a zároveň krásné?“

     Podívala se na mne.  Přikývl jsem.

    




[ rukopisy ] [ texty ] [ potápěč ] [ kotrla.com ] [ scriptorium ]

CNW:Counter
od 19. 9. 2002

TOPlist