|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
||||||
|
|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|||
|
|
||||||||
|
Alena VinterováHolubí pádTo ráno se dalo vykročit stejně jako jindy, jenže komu by se chtělo. Stačilo se podívat z okna a bylo jasné, že už jiné to nebude. Mlha a zase mlha. Polovina prosince a sníh nikde. Jen mlha. Ale ne hustá mlha, ne. Jen jakási pára. A do toho má člověk vstát? Vstát dobrovolně? Nikdy. A přitom by to šlo. Šlo by to, protože to šlo i včera a předevčírem a před měsícem a zrovna tak i před dvěma lety. Jenže dnes to najednou nejde. Už je té mlhy moc. A tak nezbyde než ležet v posteli, když nelze vstát. Jenže... Ležet. To znamená nic nedělat, nechat hlavou proudit myšlenky, které se stále více a více budou zahlodávat do - ale do čeho? Copak tam uvnitř něco je? Ležet znamená zmítat sebou samým neklidem a strachem z útěku. Protože ono by se mělo vstát. Ale kdo je to ono? Co to znamená? Mělo by se vstát, tak ať si to vstane, to je jeho problém, nebo? Ne, nevstane se. To raději ten neklid, ten ještě nebyl, kdežto dny, které po ránu můžete vidět z okna jsou stále stejné. Mlha. Nebo je to snad kouř? Na tom snad ani nezáleží - dýchat tak jako tak nemůžete. Do okna zobákem kloval holub. Právě tento opeřenec ho probudil. Jak nepříjemný mu byl pohled na ptáka za oknem v mlze. No, jak nepříjemný mu mohl být? Pták se domáhal svého ranního drobení - zbytky ze snídaně, která se pravidelně konala v osm hodin. Její imaginární trvání už překročilo půlhodinový limit a holub se proto domáhal svého práva. Svým mozkem nikdy nemohl pochopit, že se dnes snídat nebude. Ne, to by ještě chápal, ale důvody by mu zůstaly patrně zastřeny přinejmenším takovou mlhou v jaké byl sám. Jistě ho to přejde. Ale kdy? Už dvacet minut se vší vervou drnčí okenní tabulkou. Snad každou chvíli vypadne a roztříští se do pokoje na dřevěnou podlahu. Rozletí se do všech stran a ty nejmenší a nejostřejší kousky zapadnou do škvír v parketách a budou bodat do chodidel, když se půjde na boso. Zatímco takhle uvažoval, rozhostilo se ticho. Holub svěsil hlavu a ... Pokusil se roztáhnout křídla a letět o dům dál. Jenže byl příliš vysílen svou tak naléhavou (a nevyslyšenou) prosbou. Stál na okraji střechy. Trochu se kymácel. Ale s ním to nic nedělalo, dál ležel netečně v posteli a díval se skrz holuba, snad by ani jeho pád nepostřehl. A holub skutečně spadl. A on si toho ani nevšiml. A holub padal. Byl to docela volný pád - ne příliš rychlý, protože holuba v žaludku nic netížilo, ale i tak... Vůbec ho nenapadlo roztáhnout křídla, jako by mu přimrzla k tělu - a i to bylo možné, protože skutečně mrzlo. Dopadl na zem - zrovna před domovní dveře. V zámku zarachotil klíč. Strašně špatně se odemykaly, ale nebylo zbytí, než zamknout na dva západy - všude je plno podivných existencí... Za chvíli se rozletěly, to do nich kdosi zuřivě kopal. Jako by nevěděl, že silou se nic nezmůže. Oči mu padly přímo na mrtvého holuba. Udělalo se mu zle. Jak by také ne, takhle po ránu. Obešel ho. A holub pomalu dohasínal. Z postele se ještě nepohnul, ale konečně obnovil své síly a jeho odpor k dnešnímu dni se mu zdál přehnaný. Tedy vstane? Co jiného se taky dalo čekat, vždyť je to slaboch. Tolikrát si už říkal, že do práce nedorazí, že si dá jeden den volna, ale vždy podlehl smyslu pro povinnost. Slaboch. Co jiného se dalo čekat. Jen si to měl uvědomit poněkud dřív, nemusel by zemřít nevinný tvor. Snídani už stejně nestihne. A dobře mu tak. Tak zase znovu, znovu podlehnout a vstát. Je jasné, že už to nebude jiné, ale přece jen existuje docela nepatrná naděje, že dnes... že dnes se všechno změní. Nasnídat se? Ale vždyť to potom přijde pozdě. Není možná on jde skutečně jíst... Vždyť na to má méně než půl hodiny. Že by pomalu chápal. Že by pomalu začínal žít také pro sebe? Ano? Ne. Ranní káva. Má rád hodně silnou, bez cukru a bez mléka. Manželka ho naučila pít pomerančový džus, jenže ten došel ve chvíli, kdy ona odešla. I bez džusu se dá žít. A tak si nasype do misky ovesné vločky a zalije je kávou. Má zvláštní chutě... Pod dveřmi leží noviny, jenže on se ráno nedokáže ohnout, a tak si je přečte až večer a nebo taky vůbec ne, raději si poslechne zprávy v rádiu. Jenže ono vlastně ani není o co stát. A tak... Je čas vyjít. Všechno má pěkně připravené od včerejšího večera - je svědomitý, snad nikdy nic nezapomněl doma. Dnes možná poprvé přijde o kousek pozdě, ale to by asi nešlo. Je tak svědomitý - alespoň navenek. A tak když vyšel před dům a uviděl tam mrtvého holuba, nenapadlo ho, že je to ten, co u něj prosil o snídani, a klidně ho odkopl na stranu (sehnout se nemohl). „To ho nemůžete sebrat?“ „Dobrý den,“ za všech okolností zůstával zdvořilý, „moc se omlouvám, ale nemohu se po ránu ohýbat, tak jsem ho aspoň kopnul na stranu, aby do něj lidi nešlápli.“ „Tak to jo,“ i k němu byli lidé zdvořilí, „to já tam hned doběhnu a sklidím to.“ „To je od vás moc hezké. Nevím, kde se tu ti holubi pořád berou, člověk aby...“ „To víte, kousek je ta skládka... A oni tu pak roznášejí všechen ten bordel...a nechají to válet třeba v parku a přijde dítě a hraje si s tím, pak si olízne ruce a...“ „Je to špatný. Všude samý nemoci...“ „No a to jsme na tom ještě dobře, to třeba jsem tuhle slyšela v rádiu, že v Turecku -“ „Jo, taky jsem to slyšel. Moc se omlouvám, ale už budu muset běžet, za chvíli mám zkoušku -“ „Jé, a co zkoušíte?“ „Ale, je to teprve v úplných začátcích, takže -“ „No, však vy mi to povíte...?“ „To víte, že jo, paní Vomáčková, ale já už vážně musím běžet. A kdybyste mohla toho holuba...“ „Samozřejmě - a budete mít zase nějaký volňásky?“ „Včas vám řeknu, tak nashle.“ Bože, ten ale umí hrát. No, je pravda, že mu nic jiného ani nezbylo, pokud by zrovna neměl chuť rafnout se s paní domácí. Ale rozhodně to byl výkon hodný obdivu. Ani trochu se mu nechvěl hlas. Stál docela jako normálně, ruce ležérně v kapsách, ale ne zas natolik, aby to starou paní provokovalo. Docela se i usmíval, ale zase jen tak decentně. Zkrátka je lepší než jeho ovečky. Ví přesně, co po nich chce. Takových lidí je asi spousta, jen s tím rozdílem, že on to sám dokáže - má tedy právo chtít to po druhých, je důkazem toho, že je to možné. Jenže oni jsou tak neschopní. Boří všechny jeho představy - a už mu jich zbylo tak málo. Už docela opustil své prvotní ideály, chce jen nezbytné minimum, jen tolik, aby to nebylo katastrofické. Nejraději by si všechno hrál sám a třeba s lidmi, jako je paní Vomáčková nebo Vopěnková nebo kterákoli z domácích. V tomhle jsou výborné. Jenže na jevišti by asi ztuhly. Měly by pocit, že musí hrát. To byl ten zásadní problém: jeho ovečky hraní brali jen jako hraní, nebyl je s to přinutit k tomu, aby i život brali jako hru a tím setřeli veškerý rozdíl. A on sám to uměl dokonale, protože si byl vědom toho, že v životě jen a jen hraje, neustále střídá role. Nezávisí to však na něm, ale na lidech, s nimiž se stýká. A někdy je to docela zábavné, jako třeba dnes ráno. Přestal spěchat. Nebylo kam a hlavně proč - kupodivu měl spoustu času (snad se čas zastavil, když ležel v posteli a když promlouval s domácí). Už zase mu všechno vyjde, zůstane v cizích očích panem dokonalým. Nevadí mu to. Buduje si svou neotřesitelnou pozici s plným vědomím jejích následků. Smířil se s nimi. Začalo sněžit. Zima se mu chtěla neustále připomínat. Když zapomněl na chlad, musel si ho díky sněhovým vločkám uvědomit. V tu chvíli nepřemýšlel o ledové nádheře krystalků, myslel jen na zimu, která jím prostupovala. Holub. Stále ležel na kraji chodníku. Svědomitá paní Vomáčková zapomněla. Nebo se jí také nechtělo do mrazu? Ani ona nedokázala ocenit pravou krásu prachového peří snášejícího se na zem. Pro ni to vše znamenalo pouze jediné: „Budu muset jít zametat chodník.“ „Ještě chvíli počkej, dokud to nepřestane. Takhle bys tam mohla chodit co pět minut.“ „Ale když oni to tam rozšlapou a pak to nepůjde zametat a budu muset vzít hrablo.“ „No, dělej, jak myslíš. Když tam chceš prostát celý dopoledne..., tak prosim...“ „Ale...“ „Prosim tě, copak tu někdo chodí? Nechceš si radši přijít popovídat? Víš, že mladá odnaproti -“ „Co? Vážně? Teda...“ „No fakt, říkala mi to sousedka a ta se s nima stýká.“ „Tomu se mi nechce věřit. Tak mladá...“ „No právě, ať si to ještě užije.“ „Myslíš?“ „Copak jsme byly jiný.“ „To teda jo. To já...“ „Jenže ty...“ „Právě.“ Holub. Pomalu zapadal sněhem. Ležel si tam skrytě v ledovém hrobě. Propadal se. Jako by začal tát asfalt, jako by ho roztavoval padající sníh. Holub mizel v útrobách silnice. Nikdo se nepodivil nad dírou zející v zemi, nad tím černým chřtánem. Ulice byla prázdná. Jen díra a do ní se propadající holub, šedivý holub. Paní domácí vzdala zametání chodníku a odešla na šálek kávy s mlékem a lineckým dortem k tomu. A holub stále padal do temného prostoru. Sníh kolem dávno roztál, už nebylo co zametat. Padal. Stále rychleji a hlouběji. Žár stále sílil, až i asfalt tekl proudem. Jako by se převrátil prostor, holub padal nahoru. Ne! On letěl. Nebyl to pád vzhůru, byl to let. Mával křídly a vznášel se z jámy. Unikal rozevřené tlamě, která se ho chystala spolknout. Už to nebyl let obyčejného holuba. Snad albatros, snad orel. Bylo v tom něco ze vznešenosti a něco z dravosti, ale rozhodně to nebyl holubí let. Byl to únik. Zbrklý únik, který byl poslední nadějí. Byl venku. Vylétl nad chodník, u jehož obrubníku ležel, nad místo, kde se pomalu propadal. Rána se zacelila. Po rozteklém asfaltu nebylo ani památky. Díra zarostla. Naprosto neporušená, žádné šrámy ani jizvy. Jen holub ještě chvíli zmateně poletoval svým holubím letem. Posadil se na studenou zem pokrytou sněhovým popraškem. Rozlétla se vrata domu a v nich s režným koštětem stála korpulentní dáma středního věku. Narazila si do čela kulicha, nasadila rukavice a povytáhla tepláky až ke krku - pomalu se jí sesunuly zpět. Rozhlédla se ulicí. Zklamaně svěsila hlavu, byla zde sama. Holuba opominula. Odmetala chodník a něco si pro sebe povídala - nebylo jí rozumět. A holub? Už si na něj ani nevzpomněl. Nechal ho tam ležet, spoléhal na paní domácí. A když ne ona, odklidí ho někdo jiný. Někdo komu se bude žaludek zvedat natolik, že by nesnesl pouhé pomyšlení, natož každodenní pohled do očí špíny města. Kráčel vstříc novému dni, který už dávno oficiálně začal. Jenže on má výhodu, patří k několika málo vyvoleným, kteří nemusí naběhnou do práce s úderem sedmé hodiny, ani nemusí projíždět děrný štítek píchačkami - nemusí dělat nic, co je jen trochu podobné ránu běžného člověka, nemusí to alespoň dělat v hodinu, která je obvyklá. Proto mohl jít klidně, přemýšlet si o svém... Nemusel sledovat cestu příliš pozorně, touhle dobou moc lidí ulicemi nechodí, snad jen on a pár jeho přátel, jenže on s nimi nemívá společnou cestu. Přichází vždycky sám. Jak je možné, že všichni bydlí na druhé straně? Kašna na náměstí byla přikryta sněhovými polštáři. Nevšiml si jí. Každý den kolem ní prochází a snad právě proto ani neví, že tam stojí. Možná kdyby se mu připletla do cesty a on o ni zakopl, jenže on už má v dlažebních kostkách vyšlapanou svou cestu, nikdy nechodí jinudy, a tak každé ráno při příchodu do práce kašnu míjí. Nevšimne si jí ani na cestě zpátky, obchází jí z druhé strany. Je tma. I v létě bývá v jedenáct hodin večer tma. A dnes? Za mlhavé zimní noci není vidět ani na krok, natož na kašnu. Beztak sníh, který ji ještě ráno přikrýval roztál. Teď už jen mrzne. Jeho cestička je uklouzaná a on musí dávat pozor. Ale jak? V takovém stavu... „Hej! Zapomněl´s na baru klíče!“ „Ne, já je měl přece celou dobu v kapse!“ „A čí teda jsou?“ „Snad Petra!“ „Ale ten s náma přece vůbec neseděl?!“ „Ne? Tak to jsem se asi splet.“ „Tak nevíš, čí jsou! Prosim tě, pojď blíž, ať tady nemusim řvát na celý Starý město.“ „Víš, jak to klouže? Jsem rád, že jsem došel až sem.“ „Tak se, prosim tě, aspoň podivej, jestli máš v kapse svoje klíče!“ „No jo...“ „Tak máš?!“ „Ne.“ „Jsou tvoje, co?“ „Hoď je po mně, prosim tě!“ „To víš, že jo a pak je tu budeme do rána hledat.“ „Snad nejsem blb.“ „No, to jsem neřek, ale...“ „Hele, hoď mi je!“ „Ne. Nechám je tady na parapetu a dělej si co chceš.“ „Ty se mi snad jenom zdáš.“ „Nevim proč já bych ti je měl nosit, máš ke mně stejně daleko jako já k tobě.“ „Ale já přece nechci, abys mi je nosil, jenom mi je hoď.“ „Hele, řekl jsem, že je máš na parapetu.“ „Dík.“ „Nemáš zač.“ A zase začal padat sníh. Nechtělo se mu vracet se, zvláště ne teď, když objevil svou kašnu. Byla tak zvláštní. Civěl na ni s otevřenou pusou, ale snad ji ani neviděl. Do očí mu svítilo oranžové světlo pouliční lampy, které se navíc odráželo od čerstvě napadaného sněhu. Neviděl. A byl tomu rád, protože konečně nemusel zavírat oči, aby se nemusel dívat. Neviděl, protože asi něco nemělo být viděno. A tak se mu na just chtělo protřít si oči a pohnout se z místa. Ale ta kašna... Oslepovalo ho světlo, které se od ní odráželo. Nechal se tak rád oslepovat a zároveň chtěl tolik vidět. Svalil se na zem. Konečně mu to uklouzlo, už to nemohl ubalancovat. Zvedal se a asi by se kolemjdoucí smáli, jenže nikdo kolem neprocházel. A tak se začal smát sám. Nějak mu tam chyběl smích. Přestal. Znovu klesl a ... Na parapetu se zaleskly klíče. Jenže jemu se nechtělo domů, a tak odemkl skleněné dveře a vešel do míst, ze kterých byl před chvílí vyprovozen. Ale teď už byl sám. Najednou tu bylo jako v hrobě, takové ticho... Ani se mu nechtělo dýchat, aby ho nenarušil. A nové ráno nebylo jiné. Pomalu se otevřely domovní dveře, škvírou se protáhl hubený pán a zmizel v davu. Asi za hodinku vyběhla paní Vopěnková či Vomáčková nebo nějaká úplně jiná a zběsile pobíhala po ulici. Asi se jí něco zdálo či nezdálo... Vtrhla zpět do domu a za chvíli se vrátila s odpadkovým košem. Samozřejmě, že ve své zbrklosti nebyla s to nacpat vše do přeplněné popelnice, ale nijak ji to netížilo. Zase si povytáhla tepláky, které se jí pomalu sesunuly ke kolenům, a se vší svou důstojností domovnice odkráčela. Odněkud z výšky bylo slyšet skleněné klepání. Další marné prosby o potravu. Za chvíli se k zemi řítil šedý balvan, pleskl o zem... Leden 2000 |
|
|