STANISLAV ZATLOUKAL

Povinnost k tváři

Aidu jsem pak potkal na rohu před obchodem; nečekané setkání se omezilo na pozdrav.

Samostatný odstavec v deníku

První setkání, kromě seznámení u nich doma, patřilo mezi nečekaná, ale už cestou na vlak jsem měl tušení blahé náhody, cítil napětí před spočtením vržených kostek: vždyť jezdí týmž směrem a je stejně možné jako nejisté, že jí vyučování právě skončilo. Poznal jsem ji podle černé vesty, kterou měla stejnou s Barkou nebo jíž si snad navzájem půjčovaly. Mé jistotě však chybělo odhodlání, takže jsem pořád váhal a ponechával prostor pro omyl, který, kdyby se omylem při oslovení skutečně ukázal, by mě mrzel a nadobro odradil. V tom bych si měl ale přiznat neochotu riskovat, strach z neškodného unáhlení, který snad nesmí být silnější než snaha udržovat vztahy s druhými v pořádku, byť jenom dalším pozdravem.

Šla s kamarádkou kousek přede mnou, a když se s ní na křižovatce rozloučila, kus cesty utíkala, čímž mě zneklidnila ohledně odjezdu vlaku. Přestože krátce po obědě, musel jsem aspoň zrychlit chůzi. Na nádraží se mi ztratila. Procházel jsem pak vlakem až do vagónu, v němž seděla. Nebyla v oddělení sama, sedl jsem si tedy jinam a po vystoupení spolupasažéra zaujal jeho místo, abych byl natočen čelem. Nevím, zda jí mé pokukování bylo nápadné. Možná ho v družném rozhovoru se známou nepostřehla. Mátla mě její tvář, zejména širší brada. V jejím smíchu jsem ale s neotřesitelnou jistotou rozpoznával rysy Barky.

Nechal jsem ji vystoupit první; když procházela kolem mne, zachytil jsem v jejím krátkém pohledu váhavé očekávání. Nemohl jsem chtít, aby promluvila ona, a sám jsem ji neoslovil, s pochybnou výmluvou na známou, která ji těsně následovala. Před nádražím jsem pátral, zda šla rovnou k autobusu, nebo se vypravila do města. Sledoval jsem ji pak přes křižovatku a zrychlil krok. Váhal jsem a nakonec upustil od zvolání přes ulici. Přešel jsem a rozhodl se dojít ji. Její jméno jsem vyslovil s otazníkem a v nastalé pauze už už hledal omluvu pro případný omyl.

„Viděli jsme se u vás, Barka nás seznámila,“ řekl jsem, když se krátce podivila mému odhalení a zároveň přiznala nejasné povědomí o mé podobě. Naše společná cesta uběhla rychle: nasměrovala mě ke galerii, schválila můj nový zájem a odbočila do blízkého obchodu.

Nemohl jsem se potom dopátrat, proč jsem tolik přiveden z míry setkáním jen s její sestrou. Proč tolik rozrušení, když Barka byla v tu dobu daleko, když jsem byl vystaven jen společným rysům, snad zděděným, i když nevím jistě, jak přesně maminka do čela řady dcer zapadala. Viděl jsem ji jen krátce, navíc zrakem právě vyčerpaným návštěvou její nejstarší.

Pokoušel jsem se vysvětlit, čím byla zkreslena podoba mladší sestry tak, že jsem ve vlaku musel znovu a znovu číhat na její úsměv, abych došel úplné jistoty. Stvořila snad po vyhasnutí skutečné podoby fantazie rozhlazením Barčiných rysů ideál, který jsem si po neúspěchu s Barkou dosazoval místo ní samé jako domnělou podobu Aidy? (Nemohl jsem užít slova náhrada, abych Aidu oproti sestře nesnižoval: ani teď, vyveden z omylu oživením skutečných rysů, nemohl bych tváře obou poměřovat hodnotící škálou: zní krásněji píseň, která si celou délku udržuje předepsanou tóninu, nebo jiná, v níž je v některém taktu předznamenání zrušeno, směrem k ozvláštnění melodie a možnosti nápaditější harmonizace?)

Právě její tvář, podle toho, zda byla rámována rozpuštěnými vlasy nebo zcela odhalena jejich stažením do culíku, zda byla dotvořena mizející vyrážkou, mi i nadále ubírala jistoty při dalších setkáních, takže jsem ji jednou dokonce nechal beze slova projít.

Že je v kostele, jsem zjistil při jednom z ohlédnutí do zadních lavic. („Jsem zjistil“, jak nepatřičně to zní vzhledem k naznačenému výsledku.) V chodbě pak četla nástěnky, takže jsem jí do tváře neviděl. Vyšel jsem a opřel se o zábradlí čelem ke vchodu. Prošla, s vlasy vedenými za ušima a oproti podobám z předchozích setkání nezvykle vlnitými. Divím se, že nad mou bezradností, (neboť jsem na první pohled někoho venku čekal) nezakroutila hlavou.

Podle zapamatované barvy bundy jsem se pak Barky ptal, zda takovou Aida nosí. Na odstínu jsme se nakonec shodli a mně nezbylo, než se aspoň zprostředkovaně omluvit: „Prosím tě, pokud si je vědoma, že jsme se viděli, omlouvám se jí, že jsem nepozdravil.“ Za týden jsem před kostelem čekal odhodlaně, zabavila mne ale kamarádka a Aidu jsem mezi řečí právě jen pozdravil. Mizela chvatným krokem v průchodu, stejným směrem jako minule. Naznačená pravidelnost jejích odpoledních cest v daný den mi byla nápadná: v tu stranu není ani fakulta ani menza, a nádraží už vůbec ne. Zároveň jsem věděl, že mě to nemá co zajímat. Co víc jsem si představoval za pozdravem? Snad jsem chtěl náš vztah nějak rozřešit, dotvořit, třeba jen páru slovy mu dát plnější smysl; dojít souznění třeba intelektuálního, když už byla, sice z jiné příčiny, stejně jako Barka mimo můj dosah.

Stranou jsem se totiž dozvěděl o její známosti. Tím vzalo konec, odškodňovat se na ní aspoň v představách. A protože už nebyl další obětní beránek, musel jsem pročistit scénáře oněch marných snů, jež v našem věku tvoří největší podmnožinu bdělého snění. Znamenalo to krok zpět (nebo vpřed, či možná vzhůru, pokud by soudil zpovědník nebo exercitátor): abych se nespokojoval s průměrným anonymním tělem, musel jsem upustit od příjemného pohodlí na hranici tolerované nevychovaným svědomím. Konkrétně tedy, představovat si svádění spíše slovní, vyzbrojit oponentku větším důvtipem a dát jí pevnější vůli, ne jako dosud podlamovanou smyšlenou úchylkou, bez níž se mé vítězství kolikrát neobešlo. Při volbě prostředí logicky vítězil můj pokoj, kam se, po odložení odpolední záležitosti, nechávala v úterky pozvat. Kolekce pohlednicových reprodukcí mistrů všech dob, kterou jsem vytřídil z rodinné korespondence, ji měla zaujmout přednostně.

Byl už prý vědci řešen vztah jazyka a myšlení, mezi něž se rovnítko nehodí beze zbytku, neboť niterné vnitřní monology nelze slovy přesně postihnout. V mysli se snad krátce naznačí osa větné konstrukce, rozpadne se však pro nezadržitelnou rychlost plynutí dalších souvislostí nebo pod úžasem z její novosti. V mých představách šlo sice o rozhovory, ale střídavě vedené dvěma výseky téže mysli a rovněž neopakovatelné a zde tudíž nezachycené. Mohu jen opisem přiblížit jejich průběh, nastínit princip zápletky. Prvním předpokladem bylo osvobodit Aidu z pouta jejího vztahu, což lze pomyslně vyřešit jakkoli. Při zahájení rozhovoru bylo ale vhodné neznát onu změnu jejího stavu (zrušení závazků) a teprve se jí dopátrat, nejlépe přímou otázkou, jíž bych se naoko podivoval kýžené změně v jejím chování ke mně. Třeba si proti všemu očekávání přisedla na gauč vedle mě, což ovšem nešlo odbýt scénou z němého filmu: musel jsem jí vymyslet repliku, kterou by svůj nečekaný úkon zaštítila, odvedla od něj pozornost. Tím jsem ale zároveň přitížil sobě, neboť její slova, často se symbolickým významem nebo alegorickým obsahem, jsem musel nějak vyhodnocovat, což mi znemožňovalo ptát se jí přímo. Musel jsem se dostat na stejnou výši, zeptat se tak, abych přitom navázal na jí započatou úroveň. Pokud jsem se zapletl natolik, že jsem nemohl z místa, jednoduše jsem použil střihu a začal odjinud.

Několikrát jsem zkoušel, jak bude slyšet na jiné podoby svého jména. Vykláněla pak hlavu a dívala se mi pátravě do očí, jako by použité oslovení mělo podléhat přísnému zpytování, zda bylo míněno pravdivě a upřímně. Jednou se skutečně nespokojila s tázavým pohledem a prstem mi přejela po hraně nosu. Před jeho špičkou sjela ke straně a zavrtěla hlavou. Vyzkoušel jsem další variantu a potom měnil intonaci. Ani kouzelné slůvko prosím nepomohlo: odkazovala mne k čekání na okamžik, za nějž bych mohl říci děkuji.

Přičiněním tohoto fantazijního masochismu, kdy jsem ji zbavil závazků, abych ji vzápětí vyzbrojil proti svým úkladům, pomohl jí upřít mi vítězství, jsem dosáhl určité vyrovnanosti a na další setkání se už nepřipravoval. Namísto děvčat jsem střídal kostely (totiž po zakoupení průvodce, v němž byly podrobněji zpracovány církevní památky) a podoba Aidy se mi ztrácela za proměnlivostí tváře při jednotlivých setkáních.

Jezuitský kostel byl navrácen řádu, povolaní bratři, kteří dostali za úkol pastoraci studentů, nechali s účastí města nahodit novou fasádu. Uvnitř byla nejcennější gotická madona, kterou scholastik zachránil před promyšleným zcizením, a pak Handkeho obrazy v bočních kaplích. Nástropní fresky nad chórem a presbytářem byly v průvodci podrobeny kritice: jezuité se prý spokojili s průměrem a najali mladíka, u nějž byly hodny ocenění až menší obrazy v kaplích, malované s odstupem.

Kostel platil za nejchladnější ve městě a hlavní mše trvaly kvůli četným ohláškám dlouho, chodil jsem tedy občas na takřečené suché, brzy odpoledne, navštěvované stejnou měrou studenty i staršími farníky.

Začal mezitím nový semestr, se svým rozvrhem, takže na úterky už bych se ani nemohl vázat. Jednou jsem přišel ve čtvrtek, kdy po mši následoval úklid, zajišťovaný fakultou, jež měla na starosti hlavní mši.

Jako naschvál se někdy začaly smyšlené dialogy, doprovázené aspoň v náznaku představou, odvíjet i po zakleknutí do lavice. Ukončoval jsem je tím, že jsem děvčeti vložil do úst výtku adresovanou sobě, ohledně směru oltáře nebo dění kolem něj. Představu jsem plašil, jako bych obrazně mávnul rukou před vnitřním zrakem. Někdy jen trvalo déle, než jsem si odběhnutí myšlenek uvědomil, a musel jsem pak v duchu zopakovat úkon kajícnosti nebo odpověď, kterou jsem promeškal.

Dařilo se mi nečestné představy narušovat prosbou za oslabení jejich účinku, za pevnou vůli ihned je zvrátit v přání dobra jejich „obětem“. Musel jsem ale sestoupit do přítomnosti rovnou a přímo, pokud se mezi prosby začala zaplétat představa Mariina konejšení, která mohla dospět, byť jen v mém vědomí, k rouhavému zpochybnění jednoho z dogmat. Z té totiž, která podle jiného zatím neschváleného dogmatu měla být Spoluvykupitelkou, jsem si nepřítele dělat nechtěl.

Tak v střídání nepozornosti a snahy o soustředění rychle uběhla nejpodstatnější část mše a zařadil jsem se do dvojstupu, který se začal tvořit mezi prvními lavicemi. Cestou zpět se snažím nerušit přímým pohledem ty, kteří teprve čekají, ale stačím si zároveň všimnout, zda míjím někoho známého. Děvče v černé vestě stálo před koncem řady. Nestačil jsem mrknout, abych jí dal vědět, a z lavice jsem se po ní nedíval, z ohledu na význam chvíle, již prožívala od svého Amen i ona. Začala se v přeneseném významu uplatňovat Einsteinova teorie: krátká pauza, pár řádek z misálu a propuštění lidu se mi zdály neúměrně dlouhé vzhledem k tomu, kolik zabírají z celé bohoslužby. A po usednutí jsem ještě musel v lavici krátce setrvat, abych nevzbudil zdání netrpělivosti a lpění na brzkém setkání.

Napětí nebylo tentokrát tak vážné: šlo jen o to, jestli dokážu pohotově zareagovat a případně si vzpomenout, o čem bych promluvil nebo na co se zeptal. Cestou k mříži jsem ji v lavicích neviděl. Jako dojíždějící asi necítila povinnost připojit se k úklidu, ačkoli spadala pod fakultu, která byla ten týden na nástěnce zvýrazněna posuvným rámečkem.

Pod schodištěm se ještě s kýmsi loučila, zůstal jsem tedy opodál, aby ji má přítomnost nerozptylovala. Narušovat hovor nepatřilo k mým zvykům, vyčkal jsem tedy na odchod kamaráda či spolužáka a teprve před ni předstoupil. Než jsem stačil, pozdravit, začala sama přímo: „Dneska tě ubezpečila ségřina vesta?…Promiň, nechci znevažovat, když se někdo omluví za maličkost, která druhému snadno ujde.“

„Myslím, že je povinností pozdravit, i když si nejsme jisti,“ nechtěl jsem vyváznout úplně hladce. „Už tehdy jsem si…,totiž…kdybys myslela, že bychom našli společné téma…,“ nevěděl jsem sám, zda mám na mysli vědní obor, její studijní a pro mne přitažlivý, nebo vztah k její sestře. Pozvání vyslovila za mne, ač role hostitele mě nezbavila zcela: „Je na náměstí nová galerie s kavárnou: jestli chceš, můžem se navzájem pozvat.“

Přestože už sběhlý v základních pojmech a zevrubné periodizaci, věděl jsem, že musím být obezřetný a nevyklánět se příliš z úzkého okna vědomostí, nabytých sice se zanícením samouků, ale nezajištěných římsou sjednocujícího záběru na celek. Proto jsem raději nezmiňoval, i když bych se snad nespletl, secesní řadové domy v ulici, kterou jsem zvolili jako nejkratší cestu na náměstí.

„S tím vzájemným pozváním jsem to myslela vážně, takže mě laskavě šetři, abych se ještě dostala domů,“ upozornila mne, když číšník přinesl složky s nápojovým menu. Sama mě ale potrápila nakonec předstíraným přemítáním nad stránkou s nejdražšími likéry.

„Nechtěl jsem se ani tak ptát na město, protože by ses musela snižovat k laickému pohledu…,“ začal jsem konverzaci příliš zjednodušujícím předpokladem, neboť právě nejvýše zasvěcený projev může zanícenému neodborníkovi skutečnost přiblížit nejvíce. „Ale ty sama, před bakalářskou prací, už máš snad zájmy úžeji specifikované, některé konkrétní období nebo směr či školu…“ vystavil jsem se riziku, že její zájem bude vzhledem k mým znalostem úzký příliš. Odpověděla ale zeširoka: „Neprošli jsme ještě všechno; teprve budou jezdit přednášet externisté, o Byzanci a Egyptě. Je asi lepší specializovat se co nejpozději, až člověk prověří trvalost zájmů…“

Na výtvarném umění mě nejprve provokovala, později vyhovovala, nutnost pohlížet na něj se značným předrozuměním, s předběžným seznámením se. Zoufalým úsilím o hromadění poznatků jsem ale, jak musím s nelibostí přiznat, kompenzoval nedostatek citu, přirozeného zaujetí.

Povídání o studijních cestách, stipendiích a tématu její práce, věnovanému konkrétní lokalitě, takže se nedalo jednoduše ztotožnit s ústředním zájmem, narušil číšník podáním kávy. Ani se neptal, která je komu, snad spoléhal na neomylnou paměť, a museli jsme si šálky vyměnit. Osobně druhy kávy neovládám, ona si ale nechtěla nechat ujít svrchní vrstvu šlehačky.

„A ty, když jsi tak dezertoval, co vlastně budeš dělat?“ zeptala se po první lžičce bílé pěny, kterou jí bylo líto nechat celou rozpustit. K jednoznačné odpovědi jsem, jako prve ona, dospět nemohl: „ Ani to tak nezáleží na mně…jde asi o rozpor mezi zodpovědností řádného zaměstnání, která by mi vyspravila sebepojetí, a potřebou času, který by přineslo brigádničení ve prospěch dalšího studia.“

„Pořád se vyrovnáváš se ségrou?“ vzpomněla si na okolnosti prvního setkání nebo ji navedlo, co si ještě představila, že bych při uvolnění z práce zvládal. „Říkala něco o univerzitní povídce…“

„Ta? Vyšla potom v příloze jednoho časopisu, i s věnováním. Myslím, že jsem jí o tom psal.“ Protože sama začala zmenšovat odstup, dovolil jsem si rozšířit hovor na další členy rodiny: „Vlastně když jsem pak potkával tebe jednu dobu častěji než ji, a když jsem u vás viděl tu maličkou – už na dítěti se dá tušit vzhled po vyspění – řekl jsem si, že jsem snad zasažen…nazval jsem si to esence děvčat P.-ových. A tak bych možná stejně dokázal napsat i o tobě…“

„Jen by mě zajímalo,“ namítala, „kde bys vzal téma a fakta, když spolu mluvíme podruhé, pokud nepočítám zvednutí telefonu, jak jsi volal Barce.“

„Vždyť není nutné čekat na události a sytit se jimi, aby se zobecněním dalo něco říci. Kolikrát stačí vhodně nasvítit detail, jako při prohlídce s baterkou. Třeba si zaznamenám náš rozhovor, pak po vyprchání dojmů z dneška předřadím minulost…teď ale musím počkat, jakou mi nabídneš pointu.“

„Nic ti nebudu usnadňovat,“ čelila mi, „nebo snad chceš, abych utekla bez placení? O té naší esenci asi Barce říkat nemám?…“ narážela zřejmě na možnost mého dalšího snažení, jemuž by vyzrazení lásky povšechné (byť v rámci rodiny) neprospělo.

„Zakázat ti to nemůžu, když jsem to neprozřetelně prozradil,“ ponechal jsem jí na doma svobodu projevu a jedním slovem zároveň naznačil, jak by znělo mé přání. Dopil jsem, abych ušetřil cestu číšníkovi, který už sbíral její prázdný šálek.

Po zaplacení se rozloučila formulí poněkud košatou: „Tak ti přeju, aby ten detail, který si na mně nasvítíš, tě moc neoslnil, aby nepřekryl vitráž s naší B., pro kterou sis musel prozatím udělat pomyslný sarkofág, a abys našel esenci silnější, s kterou bys poznával ne výklenky a fresky, ale klekátko a paškál.“

„Vida ji,“ ocenil jsem si pro sebe její projev, „zná nejen básně prostoru…“ A měl jsem další důvod jí zatleskat.

© Stanislav Zatloukal; 1999

od 19. 9. 2002