|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
||||||
|
|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|||
|
|
||||||||
|
Stanislav ZatloukalBaršaPrůčelí je eklektické. Z průvodce městem.
P.P.S.: Před vlastní prací
byla přehlédnuta osnova, načrtnutá v heslech na několika papírech
podle toho, jak byly jednotlivé aspekty předkládaného vztahu postupně
uvědomovány nebo jaké situační nápady fantazijním pozměněním skutečnosti
vyvstávaly. Uvedení celé osnovy umožní porovnat záměry s výsledkem,
nahlédnout do procesu tvorby, kdy detail musí ustoupit celku a dobře myšlený
postřeh je nutno pro jeho nesourodost nakonec vyloučit. Hesla osnovy
(nebo spíše poznámek, neboť osnova pokrývá zamýšlenou kompozici beze zbytku)
jsou řazena v původním sledu: (obrazy – malíř); předbíhavost představ
x skutek utek (odstup ze studu); regulace něžností kvůli neselhání
– sezení bokem – i odplata za neúplné objetí; Výrazný odklon od naznačeného bude pochopitelnější, když uvedu, že první list s poznámkami se vázal ke staršímu nedokončenému textu, odpovědnost za nějž byla vedlejší pohnutkou vzniku této přepracované podoby. Na setření rozhraní mezi původními a doplněnými pasážemi bylo vynaloženo značné úsilí, pokud přesto bude čtenářem zaznamenáno, padá vina na hlavu autora, ať už pro slabý kompoziční um nebo za neprozřetelnost, s níž nesourodost textu předeslal. Neřešil jsem nikdy dilema studium versus láska: první čtyři roky mi chyběla možnost volby druhé alternativy a v roce posledním jsem pro příkladnou docházku v letech předchozích mohl ve studiu polevit. Krom toho jsme spolu nebývali často ani dlouho: ona dojížděla a šíře vytvořených kontaktů, z nichž některé ji zavazovaly k pravidelnému udržování, jí ani nedovolovala mne nadměrně upřednostňovat. Nakonec i já jsem věděl svoje: každodenní vídání se by vzhledem k mé předchozí uzavřenosti a celkové neexponovanosti bylo kontrastující až nezdravě. Naše jen občasné schůzky však neznamenaly, že bychom se odbývali: růst porozumění byl podporován výměnou věcných dopisů (milostný úvod nebo zakončení přesto nebyly formalitami – převáděly na společného jmenovatele lásky všechna probíraná témata), které jsme většinou ani neposílali poštou, ale předávali si osobně, neboť obsahovaly právě sdělení a otázky, které bylo nutno pečlivě formulovat nebo sdělovat s intimitou, jakou jsme si zatím nemohli dovolit. Den před premiérou u mne jsem řádně uklidil a obstaral paní nákup, přičemž jsem se o zítřejším hostu zmínil, aby snad nebyla překvapena. Inzerát, v němž poskytnutí podnájmu nabízela, obsahoval zjevnou podmínku: „Ubytuji studenta, studentku nebo sezdaný pár…“ Slovo sezdaný nebylo nijak zvýrazněno, přesto však jeho váhu pocítili první zájemci, jak mi paní vyprávěla. Mylně ho považovali za snadno překročitelné a pak se divili striktnímu odmítnutí. Zvláštní způsob evangelizace, napadlo mě jednou, když jsem se s podobným inzerátem setkal i v jiném městě. Mé noční příchody paní nijak nevyšetřovala, teď se však ptala, do kdy se děvče zdrží. Odpověděl jsem nepřímo, uvedením posledního vlaku, který jí jede. Neměl jsem tedy obavy z chybění času, který jí hodlám věnovat na úkor ztěží přiznávaných studijních povinností, řešil jsem si pro sebe spíše naši společnou budoucnost, otázky vztahu povahy a odpovědnosti, citu a vůle. Zapálil jsem si dýmku a urovnal ještě věci na stole. Přistoupil jsem k výklenku s oknem, s pohotovostí k úvahám, které se při ochabnutí koncentrace tak snadno mění v snění… O Barše mnoho napovídalo už rodinné zázemí. Selské stavení, přebudované na vilu, v malé vesnici, kam jejich rodina nezapadala ve dvou ohledech: vytvářela sama celou farnost, a způsobem života se přibližovala nedalekému městu, s nímž měla kontakty hojnější než v obci. Zkoušel jsem si jejich paradox nějak popsat: výspa tradice, odsouzená k mobilitě? Spojení lepších stránek pospolitosti a kosmopolity? Oslovování rodičů způsobem, který je obvykle již brzy v dětství nahrazován kratším, mi bylo důkazem úcty, kterou jsem si, až příliš samozřejmě, rád představoval v budoucnu směřovanou k sobě. V kladném hodnocení další charakteristiky, velikosti rodiny, jsem si musel přiznat svůj skrytý zájem, neboť počet dětí jsem si automaticky převáděl do další generace, aniž jsme tuto otázku společně probrali. Tváří v tvář blížícímu se zítřku, kdy budeme sami v soukromí, zvažoval jsem, jak ukrotit její případnou živelnost a nebýt přitom odsouzen k pro muže potupné obraně. Otevřel jsem okno a zasedl za stůl, na němž jsem rožnul lampičku. Odložil jsem dýmku a bezděčně otevřel sešit nadepsaný Poznámky čtenáře, kam jsem zapisoval děj nebo charakteristiky postav přečtených knih. Abych si dokázal aspoň náznak samostatného myšlení, pořídil jsem zápis vždy před přečtením doslovu nebo předmluvy a obé nakonec porovnal. Byly tu na posledních listech zachyceny ženské a dívčí hrdinky, ale ani kouzelná Rima, která uhořela ve venezuelském pralese, ani Noemi, mladá vdova z francouzských Land, ani nevinná Baruška, zatčená omylem jako nevěstka, mi nemohly napovědět v mé situaci, přestože každá z nich měla něco z Barši, jejíž rysy pro mne mladé hrdinky přebíraly, pokud nebyly po vnější stránce výslovně charakterizovány. Přelistoval jsem na začátek, kde byly zápisy stručné a povrchní. Z řady vybočoval román, který jsem četl ve slovenském překladu. Pod jménem autora a titulem stál krátký odstavec: Jozef Day se po příchodu do univerzitního města těžce vyrovnává s pokleslými mravy ostatních studentů, kteří se ho snaží začlenit mezi sebe. Oporu má v Davidovi, který se chce stát pastorem a který mu pomáhá i materiálně. Přes některé Davidovy vlastnosti (lpění na důstojném zevnějšku), jejichž projevy jen nerad zakouší, přestěhuje se Jozef ze sousedství zhýralých studentů k němu. Ani tam však neujde Moïře, studentce, opouštějící kvůli nekázni jednu školu za druhou. Moïra je nástrojem spiknutí širší skupiny, jejíž členové berou Jozefův připravovaný pád jako žert. Jozef, který nemůže unést svou prohru, zkomplikovanou navíc láskou, k níž se předtím Davidovi přiznal, Moïru po probuzení udusí a pochová v zahradě. Na sklonku dne, během něhož si uvědomuje předěl, jenž v jeho životě nastal, v němž pociťuje odcizení sobě samému a v němž je mu nabídnut útěk před spravedlností, se jde po svěření se Davidovi udat. (Námitka ohledně záměrného dosazení uvedeného románu, snad pro nabízející se paralely s popisovaným vztahem, je neoprávněná, jak patrno z dalšího.) Ze zvědavosti, zda to ještě paměť dokáže, jsem se snažil vybavit si podstatné detaily a dějové zvraty v knize: dopis, který Moïra psala z dlouhé chvíle kamarádce, neboť Jozef si jí zprvu nevšímal, a klíč, kterým oba v Jozefově pokoji zamkla a který uschovala ve výstřihu. Dopis, jehož poslední řádky přeškrtala, a klíč, který Jo zdvíhal ze země ještě teplý, aby vzápětí ucítil Moïřiny prsty ve svých vlasech a uslyšel jediné slovo, které nemusel brát za hanlivé: „Divoch“. Otázku: „Prečo ste sa ma dotkli?“, kterou následovalo její couvnutí, couvnutí před plamenem, jenž v jeho očích zažehla. Krátký převrat, když se okamžik bránila ona, než se podařilo, kvůli čemu byla vyslána. Znaven večerní malátností, kterou vždy kvůli četbě potírám oplachováním obličeje nebo několika cviky, ulehl jsem na postel. „Vidí sa mi, že ste trochu ako pán Day. Skoro by som vás chcela zvádzať.“ Tu větu jsem slyšet nemohl, a přesto jsem ji v sobě zpracovával, neboť byla určena mně. „Keby ste si predstavili so mnou seba namiesto Jozefa…Mohlo by to byť inšpiratívne.“ Zavrtěl jsem hlavou. Pochopil jsem totiž přestrojení své tělesnosti, která tak měla po jistou dobu trvajícím ujařmení alespoň možnost vést dialog. Stávalo se mi, že smyšlené rozmluvy jsem nezahajoval vždy já, že někdy vycházely od toho druhého, setrvávajícího kdesi v podvědomí, a byly tím zajímavější, že jsem v nich mohl sám sebe překvapit. Využil jsem tohoto rozdvojení, zbavil ji jazyka, jímž ke mně promlouvala ze stránek knihy a opřel se o řádky, jež ve svém dopise přeškrtala. Z úcty k hrdince tragicky zmařené jsem v našem rozhovoru ponechal vykání. Její vyjadřování už ale nebylo autentické, bylo poznamenáno mou strnulou rétorikou a diktátem mých záměrů. „Vlastně jste mě dost hrubě odbyl,“ odkryla nedůslednost mého zápisu, „román má v titulu mé jméno, zatímco vy jste soustředil pozornost více na Jozefa, kterému sice náš tvůrce věnoval větší plochu i hloubku ponoru, ve druhém případě však proto, že ženskou intuitivní citovost lze ukázat jen v náznaku, v několika roztroušených replikách či řádcích dopisu. Pokud jde o mě, vyjádřila bych se k vaší situaci; dřív mi ale prozraďte: jak román pokračuje, když v něm přestávám figuroval jako činitel děje?“ „Jozef Day, po nezaslouženě klidném spánku…“ „Tak jste se chytil hned na začátku,“ nechal jsem Moïru vyhrát, „vždyť všechno znám stejně dobře jako vy. Nebo snad nevěříte v nesmrtelnost duše?“ „To ano,“ přiznal jsem, „ale u literární postavy?“ „Vaše vědomí a vědomí ostatních čtenářů jsou moje věčnost. Jestli nebe nebo peklo, zaleží na každém z nich. Smím se zeptat, kde se vynacházím ve vašem případě?“ Slovní hra mne neunavovala, odpověděl jsem: „Nebudu soudit příkře a mám dokonce několik spekulativních podkladů pro vaši obhajobu. Snad poslední věta dopisu, kterou jste napsala po přeškrtnutí sdělení příliš osobního, než aby mohlo být ponecháno, snad ona věta, která by Jozefa učinila šťastným, neboť měl pro vás stejnou odpověď, měla skutečný základ ve vašem srdci, pošramoceném nepřiměřenými výdaji. Byla by tím vysvětlena i vaše snaha odejít z pokoje a bránit se, nebo spíš zachránit jeho před sebou samým, proměněným účinkem vašeho gesta. Zapomněla jste ale ve vaší otázce na očistec, v který jste sice nevěřila, ale protože rozhodnutí závisí na dogmatické průpravě čtenáře, jste právě v něm.“ V dalším pokračování jsem Moïře postoupil své svědomí, donucené četbou některých pasáží románu k větší přísnosti. Řekla: „Byl jste ke mně upřímný, budu i já k vám. Nesoudil byste Jozefa Daye pro vraždu, neboť víte, že to už nebyl on, kdo ji na mně spáchal. Nezdá se vám ale podezřelé, jak mohl tak náhle a nečekaně podlehnout své vášni? Po té, co mi chtěl vyznat lásku? Jednoznačnost vysvětlení je zcela zřejmá: on ještě nepoznal uvolnění ventilu, poodklopení pokličky, pod níž voda vřela již několik roků, od probuzení smyslů z dětské nevinnosti. A pak vězte, že pára pohání lokomotivy, které táhnou dlouhé soupravy vagónů. Jeho čistota zkrátka byla absolutní, a tím ohrozitelná sebemenší jiskřičkou, na rozdíl od vaší, znovunabyté a druhotně upevněné prožitými zkušenostmi. Pohled na manželství…až Jozefova rozprava s Davidem vám vzala iluzi o ráji na zemi, který jste si myslel, že přináší…“ Sám před sebou jsem se stydět nemusel a začervenání se by v postupujícím soumraku stejně nebylo vidět, přesto jsem poděkoval za „kázání“ a nechal Moïru pokračovat, aby se konečně dostala k radě, kterou pro mě má. Zněla: „Mohu vám poradit jen na základě vlastních zkušeností a vy víte, že poté, co jsem dopsala dopis, když jsem se konečně rozhodla, že ustoupím, zakusila jsem na svém těle hrubost, mužskou sílu, kterou jsem musela usmířit podlehnutím. Taky jsem si z předchozích zkušeností vypěstovala jisté herecké sklony, jichž jsem pak proti Jozefovi využila a které ho přiváděly do rozpaků. Co kdybyste tedy, pokud nejste odhodlán k přímému sdělení, zkusil sehrát s Baršou určitý výstup: využít své síly a trochu víc ji sevřít, přitlačit ke zdi, zkrátka tak nebo onak naznačit, co ve vás nezná, a probouzí. Jen dejte pozor na šlápnutí vedle nebo přešlápnutí, aby to nakonec, aby to nakonec, aby…“ Moïra nedopověla, protože jsem nakrátko zaspal. Stejně bych si musel přiznat, že radu jí do úst podsouvá zase ta nižší složka mého ega. Po procitnutí bych se normálně, i nepřevlečený, otočil na druhý bok a snažil se znovu usnout, viděl jsem však, že dosud svítí lampa. Napravil jsem to, sklidil vyhaslou dýmku a teprve řádně ulehl. V nečinnosti, jíž jsem litoval většinou až s odstupem, uběhlo celé ráno i dopoledne. Až před obědem mě sloupek knih na stole donutil svou narůstající výškou jednu z nich vzít a otevřít. Skladba četby byla teď udávána záměrem dalšího studia, některé tituly mě navíc zajímaly bytostně. S neoprávněným a po zásluze nenaplněným očekáváním jsem četl Metafyziku lásky. Sliboval jsem si od ní cosi jiného především proto, že jsem vybral titul podle názvu, bez nutné znalosti kontextu díla v celku autorovy filosofie. Přesto mi vlastní zkušenost dovolovala, abych v některých bodech nesouhlasil, a ve chvilce domýšlivého vytržení jsem si dokonce předsevzal polemizovat s autorem vlastním vyjádřením. Zastavil jsem se například u rozboru tělesných daností, řazených podle intenzity, jakou podvědomě ovlivňují výběr partnera. Tvář byla uvedena na místě posledním, za věkem, zdravotním stavem, bez-vadností kostry a „jistou plností masa“. Já jsem naopak věděl, že jsem vybíral právě podle tváře, neboť ne jinak činí ten, kdo slíbil vystačit nadlouho toliko s polibky. Názor mi potvrzovalo i pořadí v pomyslném žebříčku vdaných žen, který jsem si sestavoval právě pro jeho neškodnost: zalíbení omezené vědomím nepatřičnosti nemohlo přerůst ani v hříšné pomyšlení. Žena, která stála na první příčce zřetelně právě pro líbeznost tváře, byla shodou okolností provdána za malíře, u nějž mi jeho volba dosvědčovala, že jeho cit pro krásu je ryzí. Tak uběhlo, s četným přerušením vzpomínkou či úvahou, několik špatně vstřebaných stránek knihy, a musel jsem se vydat do menzy, kde jsme se měli sejít. Prostředí univerzitní jídelny mi v poslední době bylo místem setkávání, jak s těmi, s nimiž jsem se měl vídat ve škole, tak se studenty z téhož rodného města, kam jsem teď jezdil jen zřídka. Cestou k výdejnímu pultu jsem se proto vždy bedlivě rozhlížel po obsazených stolech, zda a kam bych si mohl přisednout. Jen ve dnech schůzky s Baršou jsem, pokud mě nepředběhla, obsadil prázdný stůl hned naproti vchodu. Řečený den už jedla polévku (odradil jsem ji od úmyslu čekat na mě, přestože mi oběd trval déle) a po mém přisednutí vyměnila jablka na našich tácech, takže jsem nabyl větší a červenější. Poděkoval jsem a popřál Dobrou chuť. I pokud jsem s jídlem zaostával, nedovolil jsem, aby šla k várnici pro další nápoj, a sám jsem oba obsloužil. Odpoledne měla ještě seminář, a protože mi téma ani prostředí výuky nad hradbami nevadilo, šel jsem s ní. Představila mne dvěma kolegyním, které už nás ale spolu viděly ve městě. Pan docent si všiml cizího, protože mě však správně přiřadil, nijak mne nezpovídal ani nezapojoval. Poznání druhého po intelektuální stránce bylo mezi námi zatím neúplné a nereflektované, a i zde jsem si všímal spíše projevů doprovodných: jak se hlásí o slovo nebo omlouvá za přerušení druhého, jak bez řeči odchází vyhodit ohryzek jablka, které jedla během úvodního výkladu, jak se cestou na místo vyklání z okna… „Je dneska tak hezky,“ posteskla si pod schody do parku. Právě z toho, že to neřekla s nadšením, jsem už tušil, že jí bude zatěžko jít ke mně domů. Pokud jsem si ale takovou možnost přiznal, stál jsem před rozhodnutím, zda na její slova zareagovat či jí dokonce pobyt venku nenabídnout. Spojit obé dohromady jsem nemohl, protože zahrádce u domu se nedostává okrasných zákoutí a blízký parčík je spíše jen alej, obsazovaná navíc pravidelně důchodci. Nakonec jsem v duchu mávl rukou nad lichým vyzněním včerejších obav a navrhl: „Tak můžeme zůstat…“ Přijala s nadšením a viděl jsem, že budu mít co činit s náladou, která mne i přes obdiv provokovala, pokud jsem ji nedokázal sdílet, kterou se ale překračovalo mé nitro, pokud se jí podařilo mne do ní strhnout. „Uděláme si piknik,“ prohlásila a táhla mne z chodníku přes trávu k hradbám, z nichž v ohybu vystupovaly kameny skaliska. Nestačily jí lavičky ani trávník, museli jsme po skále vylézt až do půli hradeb, kde teprve našla kámen dost rovný. Na košili, kterou si odvázala od pasu, rozprostřela sáček se sušeným ovocem a nedopitou láhev minerálky. Vzápětí jsem měl poznat, jak vykompenzuje hmotnou stránku našeho pikniku, která běžnému chápání toho slova nedostačovala. (Zde by mohla být na místě výtka ohledně podcenění přímé řeči, které zde nemusí být nutně jen technickým nedostatkem. Jde o příkrý rozpor mezi promítnutím jejího temperamentu do živé řeči a mým písemným projevem, který by ještě zůstal autentickým. Nadto není možné se při psaní plně dostat do rozpoložení, v němž jsem její slova vnímal. Přímá řeč by naopak zcela převážila, kdyby stejný zážitek popisovala ona, i tehdy by však vynikl nepoměr mezi replikami jejími a mými.) Naše hodování se tedy neslo v tomto duchu: když jsem nezachytil kolečko banánu, které mi házela do úst, předešla další škodě změnou taktiky, a kousky ovoce mi nabízela mezi rty, odkud jsem si měl vždy půlku vzít. Hra skončila a musel jsem se otočit, když jí jeden plátek spadl do výstřihu. Ani tehdy jí ale nescházela slova: „Za to ho dostaneš celý.“ Dolů slezla první a musela mi pak napovídat, kam mám při dalším kroku došlápnout. Než jsme prošli všemi propojenými parky, občerstvili jsme se u altánu a provedli se keřovým bludištěm. V cíli mi poslala polibek v dlani, a to nejen jako, ale opravdu mi ruku přiložila ke rtům, abych si ho z ní mohl vsát. Přes uzavřený most jsme ještě navštívili botanickou zahradu. V ní jsme míjeli sochu ženské postavy, znehodnocenou v klíně sprejem. „Pitomci,“ řekla, a já jsem mohl přemýšlet, jestli odsoudila vandaly za poškození uměleckého díla, nebo měla na mysli i úctu hlubší, úctu k tomu, co se zde umělec snažil vyjádřit. © Stanislav Zatloukal; 1999 - 2000 |
|
|