RADEK ŠANDA

VÝLET

Je tomu už mnoho let, co jsem se stal rybářem. Kdyby jste se zeptali kohokoliv, kdo mě tenkrát učil správně držet prut, zasekávat, zdolávat rybu, připravovat těsto a mnohé další důležité rybářské tajnůstky, asi by si už nevzpomněl, jakým jsem byl žákem.

Cesta

Světlo a stín, světlo a stín. Přivírám nad tou oslepující září oči. Ten týden uteče vždy tak rychle. Jarní víkendy mám rád. Nebe bez mráčku, slunce pálí již od brzkého rána. Vidina víkendu na místech, která mám rád, kde je mi dobře, mne vždy posadí do motoráku kodrcajícího se zapomenutou krajinou do míst, která člověku z města připadají jako ráj. Voda na koupání, ryby na lovení, hluboké lesy plné hub i tolik potřebný klid beze spěchu a shonu.

Sedím ve druhém voze lokálky. Jeho postarší a omšelá výbava navozuje pocity dávných dob trampského mládí, výletů za přírodou, dob dobrodružného zálesáckého života městského kluka. Za zády mi ubíhá krajina rozdělená dvěmi stříbrnými čarami, protínajícími se až daleko na obzoru. "Cesty nikam", napadne mne při pohledu na zarostlé kolejiště a divoce rostoucí bujné porosty podél trati. Rytmický tepot kolejí vybubnovává další a další ujeté kilometry, kdy nepříliš pohodlné sedačky dávají jistým místům na těle pocítit délku cesty velice bolestně.

Přivírám oči a snažím se vstřebávat krátké okamžiky výhledů na krajinu. I přes tisíce zrdcátek, která mne na blýskavé řece nesnesitelně bodají, stojí ten pohled za to. První seznámení se s výškou hladiny i barvou vody vždy předchází tajemné a netrpělivé očekávání. Otvírám oči, mámivé světlo je pryč. Skály a zase skály. Typický výhled z posázavského pacifiku. Skály a lesy se tu rychle střídají s nespoutanou krajinou. Osádka vozu, kde sedím, jen dotvrzuje má slova. Skupinky trampů, hrající na kytaru právě takové písně, pro něž samotné by stálo za to jet tímto motoráčkem. Támhle zase sedící rodinka bezděky prozrazuje své úmysly chatařské. Opodál stojící mladík mne mate. Kam ten má namířeno? Vše prozrazuje stará paní sedící pod ním v okamžiku, kdy na něj promlouvá. Tak místní.

S hlučným zahoukáním nastává tma. Jeden z bezpočtu tunelů umožňujících jet právě a jen podél řeky. Další z řady zážitků. Změněná akustika bušení pražců a skřípotu ocelových kol o kolejnice v zatáčkách je dobře vnímatelná i přes všechno to bzučení spousty lidí ve vagonu. Úl na kolejích. Při pohledu do tmy za okny vzdávám tichý hold všem bezejmeným hrdinům, kteří se podíleli na výstavbě této tratě svým umem, potem, životy. Toto jedinečné spojení lidské dovednosti s okolní přírodou teď dává nám všem možnost poznat celé Posázaví během pouhých několika hodin jízdy vlakem.

Výjezd z tunelu dal možnost slunečním paprskům zabodnout se do tmě přivyklých otevřených očí a nevidět velký říční meandr v Přívlakách, kde se řeka překotně vrací zpět pod trať přesně tak, aby bylo možné ji dostatečně dlouho vychutnávat pohledem, než se opět ztratí za hradbou stromů. Jsem blízko svému cíli. Slunce se teď přes stromy rozblikalo jako divoký stroboskop a tak je poslední možnost pohlédnout na druhou stranu, do skal a hustě prorostlých kopců plných neproniknutelných větví a hustých keřů. To již mne ale mumraj ve vagonu pomalu stěhuje ke dveřím.

Líným tempem a za mohutného skřípění se posázavský pacifik letním ránem došoural na Samopešskou zastávku. Ostré sluneční paprsky se namáhavě prodíraly zkrz mohutnou hradbu vzrostlých listnáčů a na nástupišti rozehrávaly pod taktovkou mírného vánku jedinečný ohňostroj světel a stínů. I přes brzkou ranní hodinu, kdy slunce teprve nabíralo na síle, byl vzduch cítit horkým letním dnem. Vysoko v korunách stromů probleskovala azurově modrá obloha, místy zpřetrhaná drobnými mlžnými oblaky. Několik lidí čekajících na motorák se po jeho příjezdu rychle vystřídalo s těmi, co právě vystoupili. A tak se lidé čekající na cestu za prací a nákupy vystřídali s lidmi lačnými po bronzových paprscích letního slunce, po sladkém nicnedělání na břehu řeky Sázavy a s místními, pro něž je toto místo v Posázaví běžným denním jevem. Chvilku jsem se na zastávce zdržel, abych se zotavil z dlouhé cesty vlakem, protáhnul a nasál první doušky čerstvého lesního vzduchu prozatím ještě nasáklého spálenou naftou právě odjíždějícího motoráku. Když však s houkáním zmizel za zatáčkou, rozhostilo se kolem mne nezvyklé ticho přírody podbarvené zpěvem ptactva a temným hučením splavu pode mnou.

Na mostě

Zvedl jsem svá zavazadla z prašné udusané hlíny zastávky a jako poslední z vystoupivších jsem se vydal po nástupišti vstříc letnímu dni. Z dáli ke mě doléhal z jedné strany výskot na splavu slunících se rekreantů a ze strany druhé rej dětského tábora. Širokou klikatou cestou jsem sestupoval na stříbrný most přes řeku.

Po léta nenatřená popraskaná prkna tvořící povrch mostu pod mými kroky křupala a na lanech zavěšená konstrukce se téměř neznatelně pohupovala. Když tento most před desítkami let postavili, chodit po něm jsem se bál. Já byl malý a ten most takový velký! Co kdybych spadl do vody? Pravda - po stranách je sice zábradlí z pletiva, ale jeden nikdy neví. Avšak velice rychle jsem si na dobrou věc zvykl, zvláště když dříve než byl postaven most, bylo dosti komplikované se na druhý břeh dostat. Buď se nechat převézt loďkou od ochotného rybáře, při nízkém stavu vody se přebrodit přes blízký splav anebo šlapat k nejbližšímu mostu přes řeku, což ale byl několikahodinový výlet. Dnes už asi nikdo ani nevěnuje vzpomínku na doby bez mostu a ten se tak stal naprostou samozřejmostí, jehož stříbrný nátěr září do daleko údolím.

Zastavil jsem se uprostřed. Most se ještě chvíli lehce pohupoval, ale rychle se zklidnil. Pokaždé, když po tomto mostu procházím, neopomenu pohlédnout směrem proti proudu řeky, do daleka, až k zatáčce. Mlžný opar zahaloval lesy na obzoru a vzduch se vlnil vodou vypařovanou z řeky. Je to zvláštní pocit přehlédnout celé údolí najednou. Vidět všechno to lidské hemžení rozeseté po řece a kolem ní, lidi odpočívající při koupání, při práci kolem svých chat, na loďkách, či třeba při rybaření. Vidět pohodu dne je v současnosti možné jen na málo místech. Čerstvý vítr čeřící řeku vykresloval na hladině rozličné, často se měnící obrazce. Téměř neznatelně pohupoval mostem a poskytoval příjemné osvěžení letního dne.

Opřel jsem se o zábradlí. Pode mnou teď plynula mohutná masa vody, jejíž dokonale vyhlazená hladina se na blízkém splavu lámala a mizela někde dole, aby se o notný kus dále opět objevila rozcuchaná rychlým prouděním ve slabé vrstvě přes kamenité dno. Překotný spěch vody pod splavem mne zlákal zajít se dolů na řeku podívat právě teď.

Pod splavem

Pokračoval jsem tedy přes most na druhý břeh a po obejití bývalého rekreačního střediska jsem došel ke splavu, stojíce přitom na ostrůvku vzniklém po vybudování vodní turbíny, jejíž náhon vytvořil z tohoto kusu země pod splavem místo ideální k odpolednímu lenošení u vody.

Mohutný proud propustě uprostřed splavu mámivě pěl jakoby nezúčastněně svou ohlušující píseň vodních mas. Hluboký, skvěle vyladěný a stabilní hukot bezpočtu litrů vody, v parném létě jistě obzvláště příjemné záležitosti.

Protože ale mé oko se na celou scenérii dívalo z úhlu pohledu rybáře a mé srdce tyto pocity ještě více umocňovalo, voda pro mne znamenala potenciální možnost úlovku. A pro ten bylo toto místo ideální. Nikoliv však výhradně pro možnost úlovku něčeho velkého, ale pro naději ucítit na udici záchvěvy těla, zoufale bojujícího o život. I malá ryba totiž bojuje. Po svém, svojí silou, ale bojuje. Ač se zdají úvahy o smrti trochu morbidní, rybařina už je taková. Je o vnímání krás přírody kolem, pokud ryby neberou, o snaze dokázat rybu přemoci při zdolávání úlovku, o slastných pocitech vítězství nad zdolanou rybou, i o pýše nad umem sebe samého při úlovku větším či trofejním. Prostě je to především o pocitech a uspokojení, kdežto úlovek je záležitost až druhořadá, taková třešínka na dortu. A to je také jeden z důvodů, proč je rybář na lovu nejraději sám. Chodí na ně totiž sám se sebou.

Takovým jsem i já. Vše skryté bylo, je a bude vábit daleko více, než poznané a prožité. Důležitější proto pro mne je naděje na úlovek, než úlovek samotný. Naděje je motorem rybářovým, znovu a znovu jej nechává usednout za pruty a náležitě si vychutnávat všechny okamžiky lovu... Z příjemného zasnění mne vyrušilo žbluňknutí vylekané ryby v proudu pode mnou. Valící se voda splavu temně hučí a drobné kapky závanem větru usedají na mou tvář. Vzduchem se vznáší vlhký opar běsnící vody. Příjemně se dýchá. Voní to tu rybami. Tisíce drobných kapiček zvlhčuje vzduch a láme sluneční paprsky a v takto prozářené vodě se odehrává rej všech možných barev. Hluboké tůně za kameny vystupujícími z členitého dna zklidňují tok a umožňují odpočinout napěněné vodě před její další cestou. Tajemná zákoutí proudů podněcují mou fantazii a dávají tušit naději bohatých či trofejních úlovků proudných druhů ryb. Srdce rybáře mi říká: "nahoď", realita dne je však taková, že dnes jsem pouze divákem této úchvatné scény.

Obcházím ostrůvek a sestupuji po schůdkách těsně k vodě, zde již zklidněné písčitým dnem. Vzpomínám na léta mládí, kdy jsem zde při nižším stavu vody stavěl z kamenů rybníčky a vysazoval v nich do kelímků chycený potěr, který mi ihned netěsnostni mezi ledabyle usazenými kameny zase unikal. Na trpělivé čekání zpola otevřených v písku vytvořených zálivů a když potěr připlul do pasti, rychlým zahrazením vpusti zůstal uvězněný uvnitř. Tak vypadaly mé první rybářské začátky. Ale bylo to dávno. Mezitím se charakter řeky částečně změnil a tak kromě vzpomínek toho moc nezbylo. Sleduji hluboký proud vody, jenž dokáže nezkušenému lehce zamotat hlavu a snažím se zachytit charakteristický rychlý stín pohybu pod zčásti průhlednou hladinou. Fantazie a představu pracují naplno. Co se asi skrývá u dna? Tloušti, parmy, amuři, či jen plotice a oukleje? Tam za kamenem u druhého břehu se něco mihlo. Přistihuji se, jak instinktivně myslím na nahození nástrahy do těch míst, ve snaze vyprovokovat tajemný stín tou nejchutnější nástrahou k záběru.

Rekreace

V souvislosti s ostrovem, dlouhou nudlí na pravé straně řeky pod splavem, jsem si vzpomněl na dědovo vyprávění (na přelomu osmdesátých a devadesátých let), který spolu s mou babičkou byl u samých počátků stanování a rekreace v Samopších.

"Jak vznikala dnešní rekreace v RS TATRY Kolín? To je dlouhá historie, tohle všechno povědět. Já to vezmu zatím jen stručně a možná, že i něco zapomenu, protože počátek mého vyprávění začíná koncem 50-tých let, kdy ZV ROH spolu s vedením závodu zakoupily pro rekreaci svých zaměstnanců mlýn na řece Sázavě v Samopši, v místech mezi městem Sázavou a Ledečkem. Je tam překrásná krajina, lesy, řeka, čistý vzduch a klid. Výhodné je i vlakové spojení mezi Kolínem a Samopší, kde je zastávka a to je výhoda, protože se dá jezdit do blízkého města Sázavy, nebo na druhou stranu do Rataj pro veškeré nákupy. V samotné obci Samopši se dají nakupovat jenom základní potraviny. Za těchto okolností začali zaměstnanci závodu s brigádami z bývalého mlýna budovat rekreační zařízení. Byla to práce velmi náročná a nebyla nijak lehká. Nejdříve se muselo demontovat a odstěhovat stávající mlýnské zařízení, upravovat stropy, předělávat okna, schody, zkrátka celý mlýn se přebudoval tak, aby tam mohli zaměstnanci trávit svoje dovolené a ze začátku volné soboty a neděle. Zaměstnanci jezdili na brigády a odpracovali tam hodně hodin a to vše zdarma, jen aby mohli svoje středisko mít co nejlepší. U mlýna je samozřejmě jez, který bylo též nutno opravit, protože byl ve špatném stavu. Při budování zařízení nebyla jen práce, ale byla také zábava. Budu hlavně hovořit o tatrovácích rybářích. Jako jeden z nejschopnějších a nejzkušenějších rybářů byl, jak se mu říkalo, "táta Křeček", který byl za krátko známý po celém sázavském povodí a uznáván i tamějšími rybáři, jak se jim říkalo domorodci. Byli zde však i další, např. Starý, Jelínek, Kedrchsteler, Koubský, Král, Vondráček a další. Jezdili tam a tvořili partu také nerybáři, např. Jarda Převrátil, který hrál na kytaru u táboráku, pan Zatloukal, který si potrpěl na kuchaření, zvlášť na úpravy ryb na rožni, Vašek Stránský, zásobovač dřevem na táboráky, Ferda Kruliš, známá figurka co do legrace a tak po práci se dělaly po večerech táboráky, zpívalo se, vyprávělo se pravdivé i vymyšlené, a tak bylo vždy veselo.

Do této atmosféry jsme začali na Sázavu jezdit také my. Protože většina co tam jezdili měli svoje stany, tak jsme si také pořídili stan. Nejdříve jsme měli stan s podsadou zhotovenou z prken a vršek z celtoviny. Byl to dobrý stan, ale malý. Tento náš stan, s ostatními, jsme měli postaven na ostrůvku. Ostrůvek byl obehnán z jedné strany řekou a z druhé strany náhonem, který sloužil k pohánění zbudované turbiny, která zůstala zachována po bývalém majiteli mlýna, panu Gottwaldovi. Turbina běhá a dává elektrický proud dodnes. Protože jsme trávili pod stany naše dovolené, měli jsme vybudované v břehu u řeky sklípky, ve kterých se uchovali potraviny i v největších vedrech chladné. Také jsme měli udělané co nejjednodušší plotny ve břehu, ve kterých se vařilo a to byla vyhloubená díra přikrytá plechem, nebo litinovým plátem, kus staré kouřové trubky byl komín a vedle bylo nasekané dříví a tak se mohli naše ženské pustit do vaření. Nebylo to nijak pohodlné, ale mělo to svoje kouzlo. V té době bylo v řece daleko víc ryb než dnes a tak o rybí pochoutky nebyla nouze. Měli jsme též vybudovanou udírnu, a zase takovou jednoduchou, která se skládala z topeniště, z kusu roury a sudu, do kterého se zavěsila patřičně upravená ryba a zkušený táta Křeček, coby odborník, uzení prováděl a věřte, že to byla nějaká pochoutka! Takový uzený kapr, nebo tloušť, to bylo něco - a což teprve uzený úhoř, dobře vyuzený. Po takové pochoutce se vypilo i nějaké to pivo, které měl na skladě pan Kos, který toho času tam měl na starost pořádek ve mlýně a současně držel jakousi kantýnu. Provoz v rekreačním zařízení byl jen v době prázdnin a rekreaci měl na starost ZV ROH. Jinak se tam jezdilo jen na neděli a později i o volných sobotách. Po dobu rekreace byl vybrán některý ze zaměstnanců a po dohodě s ním a se ZV zajišťoval veškerý provoz včetně vaření a odpovídal za nerušený provoz. Tito správcové se každou sezonu měnili. Snažili se, všichni co tam správcovali, svoji práci dělat dobře a vycházeli s rekreanty k oboustranné spokojenosti. Jezdili jsme tam rádi, těšili jsme se jednak na tu zábavu a hlavně na rybařinu. Bylo za ta léta spousta zážitků a byla by to celá knížka.

Tak například na jedné z dovolených jsme se zabydleli ve stanech a užívali jsme dobré pohody, ale jednoho pátečního odpoledne přišla bouřka s pěkným lijákem a pršelo celou noc. Začalo nám zatékat do stanu střechou, protože jsem se nevědomky dotkl celty a tak jsme prosakující vodu museli chytat do plechovek a ani jsme se pořádně nevyspali. Další taková příhoda byla zase při dešti. To přišel velký průtrž mračen a někde nahoře proti proudu se protrhly hráze u rybníka a to se stalo v noci. Voda stoupala tak rychle, že jsme sotva stačili všechno stěhovat pryč tam, kam se voda nedostala. Pana Vondráčka tenkrát překvapila voda tak, že než se vzpamatoval, měl vodu už ve stanu. Všichni společně jsme pomáhali jeden druhému stěhovat. Já s Jardou Starým jsme měli ty dřevěné podsady, které se nedaly honem rozebrat a tak jsme je společnými silami přenesly celé jak stály na druhou stranu za mlýn na louku a tam se postavil znovu celý stanový tábor. Záchranné práce jsme provedli hodně rychle a poslední zbytky jsme odnášeli, když ostrůvek byl již pod vodou. Jindy zase byla tak velká voda, že se po dvoře u mlýna muselo jezdit na lodičkách. Ona vůbec Sázava byla na velkou vodu zrádná. Ale přesto se nám tato řeka líbila a stále líbí, protože je v ní nádherné koupání zvláště na jezu. V letních měsících je i na co se dívat, když projíždějí vodáci na kánoích a proplouvají vraty, které původně sloužily k plavení dříví, svázaného ve voru. Někteří vodáci jsou opravdu mistry, jak se říká svého řemesla, ale někteří, zvláště začátečníci, mají nemalé problémy. Každou chvíli se některý převrhnul a to pak je podívaná, zachraňují vše, co sebou vezou a co chce voda vzít. Při všem tom letním koupání, rybaření a zábavě vzniká také zábavná práce. Chodí se na dříví, na houby a vylepšuje se okolo stanu co se dá. Budují se stoly, lavice, topeniště, udírny, atd. Táta Křeček, jako odborník truhlář, začíná stavět pěkné lodě. Utvořil partu, nakoupili prkna a začali dělat a utvořili opravdu pěkné lodě, které jim mohl závidět kde kdo. Lodě se vybavily pěknými navijáky a na lana se přidělaly závaží, které sloužily jako kotvy. A tak se mohlo kotvit na kterémkoliv místě na řece a to teprve začala pěkná rybařina. Nejvíc jsem se zkamarádil se soudruhem Králem a dohodli jsme se, že budeme jezdit a chytat ryby spolu na jedné lodi, protože já ještě svoji loď neměl. Ze začátku nám to dělalo potíže, ale časem jsme získali takové zkušenosti, že jsme opravdu zakotvily vždy přesně, jak jsme potřebovali. A také se to projevovalo na úlovcích. Proto jsme získali pověst jedněch z nejlepších a nejúspěšnějších rybářů, což hodnotil i táta Křeček, a to bylo co říct. Po několika sezónách takovéhoto chytání jsem si koupil svou vlastní loď a to teprve bylo něco. Tuto loď mám dodnes a je to ta, na které jsi se už projížděl i ty. Tak proběhla desítka let dobré pohody na Sázavě.

Věci, jako teplé ošacení, boty, pruty, vesla a deky jsme si uklízeli v budově ve sklepě, a když rekreační provoz narůstal, bylo nutné sklep uvolnit. Uvažovali jsme, co s tím vším. A padlo rozumné řešení. Na zahradě u budovy těsně nad vodou stál a dosud stojí altánek a není to nic zvláštního, ale pro rybáře je to až moc dobré. Tak se všechny věci přestěhovaly ze sklepa do tohoto altánku, postavily se tam i provizorní postele a z nouze se tam dalo i přespat, protože i elektřina byla k dispozici a mohlo se i něco uvařit. V té době začali Starý s Jelínkem stavět chaty, a tak používali altánek, kde si vařili a také tam spali. Když bylo špatné počasí, tak jsme tam i bydleli. Rekreační středisko se stále rozšiřovalo, vedle mlýna stály chlévy, kde míval mlynář koně a z těch se vybudovala pěkná kantýna a v prvním poschodí pěkný sál, kde se mohlo tancovat, nebo hrát kino. Byla tam také místnost pro různé řemeslníky, kteří na stavbě pracovali. Když byla stavba dokončená, tak místnost po nich zůstala prázdná. Ta se pak přepažila, protože byla moc velká. V té větší se hrál pinkponk a do té menší jsme se později přestěhovali z altánku. V té době, kdy stavěli Starý a Jelínek chaty, začali stavět další, jako Koubský, Hofman, Křeček, a někteří si zase pořídili motorky, nebo auta a začali jezdit také jinam. Také jsme, jak jsem se již zmínil, přestěhovali do té malé místnosti po řemeslnících, takže jsme věci na ryby měli v altánku a spali jsme v té malé místnosti, které se začalo říkat rybárna. Takovéto uspořádání nám vyhovovalo, a jezdili jsme tam celou řadu let. Lodě jsme kotvili přímo pod altánkem, takže jsme měli je pěkně po ruce.

V další etapě se vybudovalo pro děti hřiště, kolotoče, houpačky, a vedle altánku postavili kotviště pro rekreační lodě. Nejdříve byly lodě dřevěné, a ty dlouho nevydržely, protože byly špatně ošetřované, a tak se začali kupovat lodě laminátové. Dnes jich má středisko několik druhů a je jich celkem asi patnáct.

Vrátím se zase trochu nazpět, protože přez řeku v Samopši nebyla lávka, obyvatelé byli nuceni, když šli na vlak používat vlastních loděk. Nebylo to nic příjemného za každého počasí přez řeku na lodičce, i děti, které chodily do Sázavy do školy museli na lodičce přez řeku. Když přijížděli rekreanti vlakem, tak museli přez vodu na lodičkách a to také bylo pro některé značně obtížné. Jednu sezónu jsme také stanovali na druhé straně řeky, tedy na levém břehu. Tam tenkrát nebyly ještě žádné chaty a stan jsme měli postaven u samého lesa a k vodě bylo kousek. Pro jídlo jsme tenkrát jezdili na lodičce do střediska a i pro vodu jsme tam museli jezdit. Byla to celkem dobrá změna, ale další rok jsme se jen přece přestěhovali zase do rybárny.

Povodí řeky v oblasti Samopše se pomalu začínalo měnit. Začali se po obou stranách stavět chaty, rostly jako houby po dešti. Stavějí zde soukromníci, závody z Prahy, Kolína, Nymburka, Kutné Hory, z Benešova a když se začala stavět na Želivce u Dolních Královic přehrada, odkud se bere voda pro Prahu, některé rekreační střediska se přestěhovaly sem, tak zde začalo být hodně rušno. V této době také zanikla rybárna, protože bylo rozhodnuto vybudovat v této místnosti takzvaný bar pro rekreanty k večernímu posezení. Pro nás ale bylo lepší posezení přece jen v přírodě, a tak nám nakonec zůstal jen altánek a k tomu stanování na zahradě. Sem na zahradu jezdili ještě v sezóně stanovat další tatrováci a také někteří pražáci z Dukly, které jsme ani neznaly. Protože se Želivka pod přehradou vlévá do Sázavy, a tak Sázava poměrně dost utrpěla tím, že voda je studená a stále se mění výška hladiny a to pro ryby není dobré.

Koncem 70-tých let byla vybudována přez řeku lávka, která slouží všem, jak místním, tak rekreantům a odpadlo obtížné převážení na lodičkách. Dnes zůstaly na vodě loďky jen rekreantů a rybářů."

Šumění chladného osvěžení horkého letního dne mne ukolébávalo ke sladkému polehávání na sluncem prohřátém travnatém břehu. Sebral jsem všechny psychické síly a rozhodl se čelit takovým myšlenkám, které by mne přikovaly na celý den k jednomu místu. Chci jít dál.

Naposledy jsem očima přejel rychlý proud řeky roztrhaný na mnoha místech tu silnějšími, tu zcela nepatrnými víry od kamenů skrytých po hladinou a představujících hrozbu lodím mnoha projíždějících vodáků. Zvláště při průjezdu splavem rozehrávali ti méně zkušení přímo melodii uši trhajících zvuků a nárazů laminátu odíraného o beton propusti.

Naposledy jsem pohlédl, vzhledem k tomu, že jsem stál pod splavem, tak s očima na úrovni hladiny, skrz masu tancujícího vzduchu až do dáli, proti proudu. Byl to pohled zvláštní. Vlnění teplého vzduchu spolu s ohromující masou vody způsobovaly zvláštní svíravé pocity marnosti. Nedokážu to vysvětlit. Musí se to zažít. Bylo to takové mé malé moře.

Obešel jsem celé rekreační středisko, ale protože mé nohy svazovalo stále více připékající slunce, poopravil jsem své původní plány. Místo toho, abych šel dále proti proudu pěšky, zamířil jsem k mostu, kde jsme měli zakotvenou pramici. Dál pojedu lodí. Trochu koupání, trochu veslování, v klidu, v pohodě, prostě den strávený odpočinkem a vzpomínkami na místech, která mám rád.

Na řece

Prodral jsem se vysokou luční travou až k téměř zapomenutému místu dobře skrytému za hradbou vysokých kopřiv poblíž mostu. Pak jsem jí spatřil. Zelenou rybářskou pramici. Zapadaná loňským olšovým listím, špinavá od bahna odstřikujícího ze břehů při prudkých deštích, podlážky téměř pod vodou. Unaveně se tam pohupovala, napínajíc zrezivělý řetez, kterým byla připoutána k mohutnému stromu na břehu. Provedl jsem zběžnou očistu, vylil vodu a za hlučného lomozu řetězu opouštějícího spoutávaný kmen jsem plavidlo odrazil na vodu.

Po usednutí na sedátko a uchopení vesel jsem opět pocítil vládu nad řekou i opojný pocit převahy síly nad mokrým živlem. Po vyjetí více na vodu se do pramice opřel proud a pomalu jí unášel ke splavu. Z místa, kde byla ukotvena, se vyvalil po proudu shluk listí a travin beznadějně uvězněného v nekonečných vírech mezi lodí a břehem.

Představa mohutného proudu propustí, který hrozil strhnout mou pramici do nebezpečné neovladatelnosti, ve mě v mládí vyvolávala s přibližujícím se splavem mnohdy až hysterické reakce. Stejné trauma jsem míval s celým splavem při vyšší hladině vody, když přetékala přes kamennou hráz v takové výši, že by se pramice svezla až dolů pod splav. S přibývajícími léty ztrácel splav mýtus nebezpečí a já prováděl na lodi kousky stále odvážnější. Na tomto místě je ovšem dlužno podotknout, že splav v Samopších zdaleka v létě nedosahuje parametrů, o nich by se dalo říci, že jsou životu nebezpečné. Vody po kolena, v propusti většinou teče voda čůrkem. Na jaře při tání sněhů ovšem jde veškerá lehkomyslnost stranou. V tu dobu ale na pramicích nikdo nejezdí ani se neloví ryby.

Záběrem do vesel jsem svou pramici namířil vstříc mlžnému oparu na obzoru a doprovázen vodními víry pozvolna plul za pleskání vln o příď proti proudu řeky. Charakteristické vrzání nenamazaných vesel již tak nějak patřilo ke koloritu zdejší krajiny. Střídavě oslňován sluncem mezi stromy a proplouvajíc poryvy větru jsem pomalu míjel chaty rekreantů, rozestavěných pěkně jedna vedle druhé podél obou břehů a defilovaly tak kolem mne nejrůznější životní styly, prezentace umu a vkusu jejich majitelů. Jak romantické asi je vyhlédnout z chaty a mít před sebou řeku jako na dlani. Přistup blíž, šplouchají vlnky u rákosem zarostlého břehu.

Chvílemi jsem zde měl pocit, že se snad zastavil čas. Výskání a šplouchání na splavu opalujících se lidiček a jejich ratolestí pozvolna sláblo, spolu s hukotem vzdalujícího se splavu. Až nyní jsem si začal uvědomovat rozmanitost zvuků vydávaných řekou a životem na jejich březích. Tu žbluňkla ryba, uchvátivší drobný hmyz neobezřetně spadlý na hladinu, tam v příbřežním porostu trávu cosi zašustilo a rozklátilo mohutné stožáry vzrostlých a kvetoucích travin. Pleskání pramicí rozvlněné vody o obnažený břeh tiše rámovalo poklidnou atmosféru letního dopoledne.

Pozvolný zákrut řeky před velkým říčním meandrem v Přívlakách odstínil pohled na údolí lemované stříbrným mostem a zrychlil proud zúžením toku. Místo travnatých luk se vzepjaly strmé skály jen řídce porostlé vegetací. Trať zde mizí do tunelu, aby na druhé straně vyústila do nádraží v Ledečku, jako vystřiženém z trampských písní. Malé, většinu dne opuštěné nádražíčko, kde se křižují dvě tratě, je sevřené mezi posázavské lesy, řeku a tunely. Přestupní stanice trampských výprav. Výpravčí, motorové soupravy, pár cestujících a vedle nádraží hospoda. Venkovská idilka.

Má cesta pramicí na druhé straně přívlackého kopce se však blíží k cíli. Zde je proud řeky již natolik rychlý, že činí velké obtíže jej převeslovat. V zákrutu meandru je navíc příliš málo vody na bezproblémové veslování. Jel jsem ještě chvíli proti proudu, až do míst, kde je řeka tak mělká, že pramice tam drhne o dno. Řeka je v těch místech navíc zúžená, kdosi tam postavil nízké hrázičky z kamení a písku a tak řeka proudí jen uprostřed a to dosti rychle, takže proveslovat se proudem skrz toto mělké místo je dosti obtížné. Pramicí jsem ujel ještě několik metrů, pak jsem se už trvale zadrhl do písku - dál jsem prostě nemohl. Proto jsem musel vylézt do vody a strkal jsem takto odlehčenou loď níž po proudu do hlubší části řeky, kde jsem teprve nasedl. Dál už jsem nevesloval. Pramici unášel proud, točil s ní hned na jednu stranu, hned na druhou, jednou rychle, podruhé pomalu. Bylo mi to jedno, lehl si mezi záď pramice a nejbližší lavičku, zavřel oči a počal se zcela oddávat slunečním paprskům.

Pramice se pohybovala podle toho, kde v kterém místě byla voda zrovna nejsilnější. Křižovala řeku od jednoho břehu k druhému, vítr ji občas zahnal někam, kam jsem rozhodně nechtěl. Jednou do travnatého břehu plného kopřiv, podruhé přímo před loď rychle rozjetých vodáků. Minuty plynuly a pramice se jen neochotně pohybovala spolu s proudem. Zvláštní ozvěna, kterou zformovala skála nad tratí a která se točila v zákrutu meandru, zlehka překrývá hladinu řeky jak mlhavý nádech ranního vzduchu. Žádný hukot splavu, žádné rušivé zvuky, jen ševelení vánku křovinami na břehu řeky a zurčení proudu protkávané občasným zamlaskáním ryb. Rozezvučené vlnky se rozprchly do ztracena a hmyz plující před tím na hladině dopřál rybám chutné sousto. Několik vírů na jinak hladké řece vrásčilo i mou mysl, neboť byly předzvěstí možných problémů skrývajících se těsně pod hladinou v podobě mohutných kamenů, jistě lehce rozpářivších mou pramici. Velkým obloukem jsem se jim vyhnul.

Břehy již nebyly tak plné jako dřív, ubylo náhodných chodců, sem tam se objevovali i nějací rybáři. Zkrz hradbu lidí ve vodě bylo vidět postavy letící z mostu do vody. Zase se skáče. Se značným zpožděním ke mě dolehl zvuk dopadajícího těla na vodu.

Chopil jsem se vesel až tehdy, když mě pokryl stín mostu a bylo slyšet lidi koupající se na splavu.

Do lodi se zakousávaly ostré paprsky odpoledního slunce, které teď bylo nevysoko nad vrcholky stromů kopce na druhé straně řeky za tratí a odrážely se nepříjemně od lesklých předmětů. Na boku lodi vytváří odraz slunce od hladiny mihotavé, věčně se pohybující vlnky.

Pod splavem chytal nějaký rybář přímo v proudu a po několika plotičkách na sebe upoutal pozornost větší parmou. Všude byl bezstarostný klid, v hučení jezu byly slyšet jen výkřiky a smích koupajících se lidí. Ti pilnější z rybářů už seděli na svých pramicích na vodě, zatímco na druhém břehu hrála skupina sportovců nohejbal. Občas se míč zakutálel k řece.

Dokormidloval jsem ke břehu, zakotvil pod košatou olší a masívním řetězem uvázal loď na místo jejího dalšího odpočinku. Hustý strom ji chránil před slunečními paprsky, bičujícím deštěm, i podledy zvídavých kolemjdoucích. Rozdováděná pramice se ještě chvíli zvesela pohupovala na vlnách tříštících se o břeh s hlasitým pleskáním. Po chvíli však rozvířená hladina tanec zklidnila a vše upadlo do tichého, věčného klidu opuštěné rybářské lodi.

Rybolov

Slunce se již pomalu chystalo sklánět za kopec a nejvytrvalejší z rybářů začínali usedat s pramicemi na svá místa na řece.

Když pod splavem nějaký rybář zasekl další úlovek, nevydržel jsem to a šel jsem se na něj podívat blíže. Mé rybářské srdce divoce bušilo touhou popadnout prut také. Polknul jsem naprázdno a přemohl se. Dnes ne. Ostatně pozdní odpoledne se již kloní k podvečeru a pokud chci stihnout vlak, neměl bych se do ničeho dalšího, časově náročného, pouštět.

Sedl jsem si na travnatý břeh na úrovni lovícího rybáře a chvíli jej pozoroval. Byl tam rychlý, ale klidnější proud, přesně takový, jaký jsem si vysnil ve snech o rybářském ráji. Stál v proudu v broďákách - takových po pás vysokých rybářských holínkách - a na jeho opasku připevněný vezírek ostře řezaje proud měl snahu se každou chvíli utrhnout. Na jeho dně, v rytmu převalujících se vln, blýskalo se několik středně velikých rybích těl. Odhaduji na plotice, či tloušťe. Dle mého názoru nejběžnější ryby tohoto úseku.

Tajemnost hloubek a protiproudů za kameny poblíž onoho rybáře dává silnou naději na úspěch. V duchu prožívám lov s ním. Splávek zakroužil nad hladinou a dosedl za neveliký balvan přesně na rozhraní proudů. Chvíli se tam kymácel a připotápěl, ale potom se vydal po proudu. Nezbývalo mu než přehodit. Tentokráte jej poslal přesně za balvan. Jenomže tam bylo málo vody - splávek se položil na bok. Po třetím hodu se úspěch konečně dostavil. Nástraha žbluňkla do, podle mne přímo ideálního, místa. A v tu chvíli pro rybáře existoval jen splávek a voda. Očima hltal každý jeho pohyb a snažil se, aby na případný záběr zareagoval co možná nejdříve a s citem. A ono nic. Přešel k dalšímu kameni a vše se opakovalo. Splávek se ne a ne potopit, ne a ne se dostavit vytoužený záběr. Teď zvětšuje hloubku a přechází do většího proudu. Nástrahu nechává unášet proudem vody. Zase ani záběr. A tu konečně, po dalším nahození se vlasec napjal a špička prutu se ohnula. Zasekávat není třeba, proud vše provedl za něj. Když úlovek vytahoval (nedá se říci, že zdolával), byl jsem tak trochu zklamán za něj. Obyčejná plotice. A malá...

Další nához. S temným mlasknutím dopadl šedavě natřený splávek do klidné hladiny protiproudu a rozvířené vlnky spustily řetězový efekt soustředných kruhů rychle se vzdalujících od splávku. Jak shozená kostička právě postaveného domina se zavlnila hladina, aby vzápětí vše naráz ustalo a dole u dna ve smrtelných křečích se topící žížalka zdánlivě nevinně vábila a svými pohyby dráždila ryby číhající právě v mnoha takových protiproudech na okolo proudem unášené živočichy jež svůj zápas o život již prohrály, anebo jej stále a nejspíše neúspěšně svádějí. Tažena zčásti po písčitém dně vířila nástraha naplavené a usazené kaly, z nichž mlha pozvolna se rozptylující a roznášená proudem upoutávala pozornost a vyvolávala zvědavost u hladových ryb, aby zjistily, cože to bouři drobných nečistot způsobilo a je-li to jejich potenciální kořist, či zda-li nebyl nějaký vodní hmyz, obvykle skrývající se v bezpečí kamenů a kořenů rostlin, stržen a vržen vodním proudem do míst, kde nelze najít dostatečně účinný úkryt. Divokými tanci na sebe upozorňující pevně k háčku přimotaná žížalka provokovala reflexy ryb bleskově zaútočit na cokoliv živého a uchvátit chutné sousto dříve, než jej pozří jiná ryba, či odpluje nenávratně pryč spolu s proudem. V silně proudících úsecích je na takové rozhodování velmi málo času a ryby jsou perfektně vycvičeny v bleskových reakcích. Proto je hlavním úkolem žížalky vypadat čerstvě a živě po co nejdelší dobu a poutat a poutat.

Splávek několikrát obeplul protiproud za kamenem a díky slabému poryvu větru jej strhl rychlý proud do mělčích částí řeky, kde nástraha uvázla na kamenitém dně. Rybář se přesunul za další z balvanů v řece a celý rituál se opakoval.

Slunce se nad kopcem cudně schovávalo za vrcholky vzrostlých jehličnanů, říční údolí si zvolna nasazovalo závoj večerního stínu. Horká a vyhřátá krajina sálala nasbírané teplo, které až do pozdní chladné noci bude pomáhat prohřívat celé údolí na velmi příjemnou teplotu. Odrážející se ostře bodavé paprsky nahradily na hladině rostoucí siluety krajiny. Ještě chvíli zůstanu...

Opustit bublání proudů pod splavem, i majestátný klid zrdcadlící se vody mostem? Tiché zurčení lesních potůčků i tajemné praskání křovin podél břehů, v nichž si cosi neznámého razilo svou cestu za potravou? Rozloučit se s košatými vrbami a olšemi roztahujícími jako deštníky své větve daleko nad vodu, leckde se až s listy dotýkajícími hladiny, jakoby ochutnávajíce vodu vytváří příbřežní tunely, které si přímo říkají o nahození na plavanou? Nechci, ale musím...

Vzduch se začal zaplňovat bezpočty hejn drobných mušek zlehka ťukajících o hladinu, která pak vypadala, jako by mrholilo. Zhruba prostředek řeky se pokryl šedou špínou a sekanou trávou. Létají komáři, po řece nad splavem pluje kachna s kačátky, které se rýpou v rákosí u břehu na druhé straně. Ryby vystrkují čumáky a skáčou po muškách jako pominuté, hodiny plynou, ale záběry rybáři nepřicházejí. Stín už dávno pokryl celé údolí, začalo se stmívat. Nastal čas jít...

Odjezd

Pomalým, unaveným krokem, s pocitem dítěte, kterému berou jeho oblíbenou hračku, jsem došel na zastávku. Měl jsem ještě několik minut do příjezdu motoráku a tak jsem se posadil na torzo lavičky žalující na lidskou bezohlednost a lhostejnost.

Poslední paprsky večerního slunce pronikají přes stromy a mozaika slunečního svitu vytváří na lesní pěšině fantastické tvarové kreace. Sedím poblíž vonné trávy a vdechuji večerní svěží vzduch. Výhledem mezi křovinami vidím, jak nad řekou poletují vlaštovky, jak poryvy zbloudilého větru směle pohupují větvemi stromů až šumí listí, jak ryby šťastně plácají se u hladiny a je mi tak trochu líto, že odjíždím. Pouze pocit, že se sem někdy vrátím mi dovoluje odjet. Nebýt jeho, zůstal bych tu třeba navždy.

Stíny se již značně prodloužily a den se chystal uložit ke spánku. Zmožen cestou jsem s posledními zbytky sil nastoupil do vlaku, který mne odveze domů, do betonové výhně průmyslového města. Ještě naposledy jsem několikrát výhledem mezi stromy uviděl řeku. Dál žila svým poklidným tempem a já se opájel nadějí, že se sem opět co nejdříve vrátím prožít klidný den, načerpat energii a nabít se pozitivními emocemi romantických nálad.

Poté, co tepot pražců vyprovodil motorák do tunelu, zhaslo světlo emocí a snění. Obklopila mne opět realita života ve své plné, mnohdy vyčerpávající a zničující síle. Jen v paměti pevně uchycené vzpomínky mohly i nadále vyvolávat pomíjivé okamžiky oduševnělého klidu. Jeden z mnoha důvodů, pro co stojí za to žít.

© Radek Šanda; 2000

od 19. 9. 2002