|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
||||||
|
|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|||
|
|
||||||||
|
Renata KovářováPoezieWHISKEYDnes peřiny dnů a nocí plodily tuny kapek whiskey. Lidé splašení a chtiví jali se pít jako diví budoucnosti, minulosti zázračné moky. Zavaleni tíhou citovosti, zapomněli, co se stává, že žádná žena touze se nepoddává. že žádný muž hodností se nehonosí. Všem klesají však opilostí pysky. POEZIE PROMLOUVÁ jsem ohněm ve vašich ústech hořím a můj dým zahaluje vaše tváře jen se topte, topte se ve mně ať jsem kdekoliv ve vašich myslích v ohyzdném okně vašich činů nezbavíte se mě nechte mě věrně a jemně plát uprostřed nedosažných končin světelných křižovatek snů na prahu vnímání neskutečných vizí minulé budoucnosti jen prosím - nechte mě plát HLAS STÁŘÍ Modravým kouřem se proplétám, uši zalehlé, oči zaslepené, mrtva i živa. Uprostřed beznaděje, bezpráví, ve světě utrpení. Skuhravý hlas mě volá k sobě, chce se pomstít. Ta neutuchající zloba je v každém z nás. Prosí a poráží stromy v podobě kapek. Snáší se lehce na zem. Jako list stromu odpadá, tak i mé štěstí se ztrácí. V odlehlých pustinách nevane ten známý větřík. Dusotem kopyt koní se prodírá křik malých nevinných dětiček. Klapot starého psacího stroje. S každým zvukem odpadá kousek mě, mého Já. A přece s každým písmenem nabírám na síle. Jako bujné kořeny stromů. OSUDE NEMĚNNÝ Osude neměnný lásko má vyčerpaná nevěřím na změny životem uondaná Sama o sobě jsem bludná planeta Krysou osamělou ve stoce bych byla Na láhvi od vína vybledlá etiketa by mohla být mým opilým symbolem a korkový špunt byl by bohem mým vyvolen k činům mně neznámým Pocity mé trvalým vyznáním čehokoliv, co vás jen napadne Slunce, ne, život můj, až zapadne pak teprve na má slova dojde až ideál ke svému hrobu dorazí kolem uvadlých kytek projde a hospodský sud na mou počest narazí Na hrobě mém epitaf který se ostýchám odmítat Zemřela vírou ve své činy aniž si vědoma byla své kolosální viny ZRÁDNÁ CESTA KOLEM SVĚTA Nabírám citovost přebírám rozum hledím Nemotorný mozek rozsel kříže všude kolem mě Obrazy divočiny zdivočelé mé JÁ Snad už slyším jeho řev.. řev motýla, Jime Jekot neživého mě ničí Ničí mne vše, co vidím nejvíce však nezastavitelné Můj život se nachází zabedněn ve ztemnělém vagónu toho nejrychleji se řítícího vlaku kterému kdy země a příroda dovolily prohánět se skrze jejich krásy Nejezdí po kolejích.. ony nemohou skončit Vlak nemůže vykolejit.. Jsem odsouzena k věčné izolaci, sama v tom malém prostoru, já a tma, já a samota, já a můj vagón Vagón plný smutku Vagón nejistoty Zrádná cesta kolem světa Chci se mýlit - být lidská.. Ve svém vagónku mám malé okénko (to je jádrem mých problémů) To okénko bez růžových skel Opravdu jste ještě nikdy neviděli ten dlouhatánský vlak řítící se skrze vše? Škoda.. Já jen.. viděla jsem vás všechny do jednoho.. I TEBE! DORIAN Vstupuji v dým V zeleni štěstí Mizím tmou A žádná myšlenka není Smrt A žádný pláč nevzbudí mne z života Jen tichý děs prostoupí Ji Ve skelných očích shlédneš Naději Uvěříš přítomnosti Zatratíš minulost My dva prostoupíme obrazem jež stárnul za nás PROROK VYPRAHLÝCH STUDNÍ Zotročena snem tak divným Prorokem studní vyprahlých Ztracena ve smutku údolích Prolezlá červem bídným Hledám tvář posetou písmeny v korunách Chlubíš se rosetou v hlavě a v hlubinách Stíne a obrázku Zlého ty, který sám sebe zdobíš mistře uměle Krásného Světe, do nebe zahleděný Človíčku, jen ve mně krásníš Cite, tak krásně podmaněný... RYBA Dnes jsem navštívila svou dávnou kamarádku. Rybu. V tichosti se skrývala pod obrovským kamenem v mé milované řece. Řekla jsem: "Rybo, co je s tebou? Proč se nesměješ jako dřív, když jsme se vídávaly? Proč nevyprávíš veselé historky o rybářích a vodnících? Proč jen mlčíš?!" Asi byla mrtvá, protože neodpovídala, ani okem na mě nepohlédla. UMLČENÁ NENÁVIST PROPLOUVÁ TMOU Umlčená nenávist proplouvá tmou nemoderního konce léta Něžný pohled stárnoucího páva mi odkrývá Krásno čisté mysli Bezostyšné oko poezie Ze žalu roní slzy prahnoucí po tříštění osobnosti Tak jako pták prolétá Mírumilovnem Oblohou bez strachu z Neočekávaného Pádu tak i Já nemyslím na to, že bych Jí kdy pohlédla do očí Bojím se Nešťastného Blednoucího Rozmrzelého Škrtím se svými dlouhými prsty dusím tak, jak jen žena dokáže Já však nepovolím! Nesu tíhu pocitu nevlastního vlastnictví Láska krouží po čtvercovém obvodu mého uzeného mozku Neslyším zvuky Pouze šum který pronikne nezničeným NÁMITKY VZNESENY, DUŠE PŘESTO NEUSPOKOJENA I. Můj život je vánočním stromkem, jenž je zdoben bolestí a smutkem. Stromek stojící na horkém břehu řeky. Sám, s opadaným jehličím - holý, se svými ozdůbkami. Ztracena v mlze. Ztracena v šeru. V šeru kavárny. V šeru zpěvu, hlasů nevinných dívek. Nenáviděna sama sebou. Vyhostěna ze všech končin. Zírajíc na měsíc v oparu. A hledám Mléčnou dráhu a světlo souznění a hašišový kouř a fungl novou dopravní značku. A štěstí hledala bych též. A moc - tu bych taky chtěla mít . A všechno zničit - jako první však sama sebe. A pak bych řvala štěstím. A zničena bych ulehla vedle svého těla zohaveného a řvala bych smíchy. Řvala bych bolestí a studem. A směs mých výkřiků by se rozléhala podzimní krajinou. A všichni Prokletí by vzývali mého ducha. A už bych si nemyslela, že jsem byla zrozena pro to, abych ZEMŘELA! II. A zasněžené štíty hor, ty omšelé nálady a zvuky, z nichž čiší strach. A zapálila bych si cigaretu a mlčela bych. A to ticho, které by se ve mně rozhostilo, bych určitě kumulovala do srdcervoucího řevu! A smích statečné ženy by mě vůbec nerozházel. Neboť jsem vnitřně rozervaná již od svého zrodu. A vyhlédla bych si na baru ženu, slečnu, dívku a celou noc bych si s ní jen povídala. A pak, brzy k ránu, bychom se políbily. A už nikdy bych ji nespatřila. A spánek můj byl by již navždy klidným. A taky bych chtěla spolykat všechny kapky nočního deště. A sežrala bych všechny náplně každé vypsané tužky A nikdy bych nepsala slohovku na téma : Lavička v parku Má nasranost by byla jedinečná. A má romantika? Zbytečná. A všechny mědvědy bych hnala z lesů do propasti; vstříc osudu - do sedmihradského království. A tyto odporné substance by se živily včelím medem, tajně! Jako špatný obraz ještě horšího malíře. Cítím se jako neořezaná pastelka. Jako zneuctěná dívka. Léčím své nelibé stavy několika desítkami panáků denně. Léčím svou nesmrtelnost tím, že se beze smyslů bodám tou nejostřejší dýkou přímo do srdce! III. ŠÍLÍM!!!!!! A má krása se ztrácí. Uniká vniveč! A slyším, jak se mé ruce třpytí a nevnímám svůj vlastní pláč, který probouzí mrzké pudy prohnilých lidí! Tolik "zbytečných" věcí záleží na člověka štěstí a uspokojení. IV. Jste tak krásné, mé milé děti! Copak hezkého si píšete do svých sešítků? © Renata Kovářová; 2000 |
|
|