|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
||||||
|
|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|||
|
|
||||||||
|
Jindřich ValentaPoezieVánočníZmačkané akordy po kapsách nošené celý rok zapomněné... náhle moderují můj prostor a čas. Rozpletené spirály dědičných molekul v úsměvech Mony Lisy zvolna zkoumají tajemství slunovratu. Mé vědomí je vzdálený pozorovatel tulákem po lidských sezamech v mrazivém ránu bez kouzel tiše otevírající naději... Přestupné úterý Musím obejít vilky u lesa kde ani pes neštěká pusto a jasno bez větru jen stín zazívá a zmizí bez hlesu... Musím tě držet za ruku kde čas dávno zmizel nebát se ohlédnout v zoufalé sci-fi bez kouzel za stihomamem prokřehlých dnů dnes a zítra již nikdy. Musím tě stále ztrácet abych žil na konci zimy a zbytku sil ty průhledná, nicotná, irelevantní... Zimní andante Bílé postavy v němé hibernaci u hradeb nad městem pozvaly mne v soucitném šeru bez roztoužených úst výkladů pachu zaseklého štěstí na malou recepci k švédskému stolu s cinkotem ledu. Filtrem cigarety ruším inverzi postávám na rohu s bilancí roku zmodralými prsty a s větrem v zádech znovu posílám sněhové koule k útoku! Není tu nikdo jen havran s noblesou klauna večeří tiše odpadky přilétl přímo od Poa nebo z pohádky? ... a vzpomínky na naději co tišily bolest zvolna odcházejí jak tající osamělé vločky upuštěné z nebes. Podzimní den Spilovaný úsměv kolibřího léta pokoutně vábí narezlý městský podzim snídá z trávy odhozené kapky větrem budí soucit a v dálce záblesk od tramvaje beztrestně krájí proměny tmy a světla. Rozkousané myšlenky zadržená slova hvězdný jas už zmizel při ročním rytmu jen potemnělá obrazovka když víčka padají u zlého filmu na talíči zbyl zažloutlý hrozen večerní zprávy a krásná Madonna zpívá svou - frozen . . . Erotická Tanečník nad prsy milenky v pološeru pavoučích záclon lasery čtyř očí na stěnách malují divoké růže ve tvarech cukřenky. Noční dusno žhavené steny svíček soupeří s kousky obnaženého měsíce jak srpek zralého melounu zdobený otisky zubů trilobitů právě narozených. Moře je stále tiché a blízké a zvuky v horké dálce po řasách blednou ... Skica café city Tmavá skla zvenčí iluze akvária naruby kdy pouliční chodci raut předvádí pro pozvanou elitu ta ladnost jejich pohybů elegance žraločí s průsvitnými medúzami pár murén útočí. Pod proskleným kavárenským stolkem rušno v písku s mušlemi já skláním se nad teplým turkem opatrně rty ho zkoumám snad tři kostky a bude, doufám. Jak přežít tento večer, Halino? Tvá banánová rybička na stěně s únorovým podpisem a šarmem udiveně kouká a nechce mě jen rychle najít nový server na Běhounské ulici a chopit tu správnou udici. Najednou se moje okolí tisíckrát zpomalí tak, že bych chytil hravě i kulku pálenou z ruské hlavně. Proto nikam nespěchám a noční Times square svítí dál visí trochu šikmo na zdi důstojně pak usínám ... © Jindřich Valenta; 2000 |
|
|