Stanislav Zatloukal

Boží soud – Artemis triumfující

Jeho pokojík téměř pod střechou kolejního věžáku, se třemi čísly na dveřích do chodby, u nichž byl přimalován vždy jiný počet teček, aby návštěva věděla, kolikrát zaklepat. (Dvě, tři a čtyři: ne jedna, dvě a tři, asi aby jeden úder na dveře nebyl přeslechnut.) Pokojík s nejnižším číslem v buňce a tedy nejméně náročný pro klouby prstů, nebo čím kdo ohlašuje svou přítomnost přede dveřmi. Nechápala jsem, jakto, že zná jen kluky z buňky, a to ještě velmi povrchně, jak jsem se stačila při těch několika návštěvách přesvědčit, ale vůbec už, ani jménem, ostatní z chodby, natož z pater nižších. Hlavně že si rozuměl s Ahmedem, který ho chtěl sice nejdříve vystrnadit, uvyklý z minulých let samotě, když se na pokoj zapsal s přítelem, který pak odešel na privát. Snědý medik se dal obměkčit, ba nemohl jinak, když trojáky s tuzemci byly už zcela obsazeny, a brzy snad i poznal, že soužití s mým pilným nedovzdělancem, který rád zachová klid už kvůli sobě, aby zdárně dokončil školu, nebude drastické ani dramatické. To spíš on, můj školák (záškolák po mém nočním vpádu) měl hezkou nejen podívanou, když v ramadánu vyšly čtvrteční večery na Ahmeda, který svého spolunájemce k hostině přizval. Tak se najedl masa na zelenině s rýží a studeného pudinku s rozinkami, který se netradičně podával na plochých talířích. Ještě k dokreslení koloritu: studovna jako cela, snad aby přepych neodváděl od práce, balkónek s holubím hnízdem, které paní uklizečka několikrát smetla pryč, kuchyňka naplněná vůněmi podle jídelních zvyklostí etnika, jemuž náleželi studenti, kteří právě vařili, zavařovačka na špačky u schodů… I historky by se daly vypravovat (zdrogovaný na římse, vtažen Ahmedem v pravý čas do pokoje, nadšenec, pořizující cyklus fotografií o studentském ghetu a mačkající spoušť ihned po nečekaném otevření dveří, osudné táboráky dole u řeky…), ale sama je znám jen od něj, budu se tedy držet chvil, jimiž jsem se do života koleje či aspoň onoho pokoje zapsala.

Než jsem se přistěhovala, přijela jsem za ním do města třikrát nebo čtyřikrát. Od nádraží deset minut chůze; pokud mi vyšel naproti, hrdě jsem odmítla, aby mi vzal batoh. Nejsem jeho slabá dcerunka. A schválně když přišel, nešli jsme hned k němu: vymínila jsem si večerní prohlídku města, ať jen ukáže, jak se vyzná a jak umí být společenský mimo své hájemství. Jestli si vzpomene na galantní způsoby a dostačí mým kulturně historickým nárokům. Trochu jsem ho zklamala, když jsem dala najevo, že vím i bez něj, jak Přemyslovský palác je ve skutečnosti Zdíkův, a poučila ho, že bazilika na Kopečku není prvním objektem, jež se uchází o místo v unesáckém seznamu. Jistěže jsem ve městě byla, i bez jeho slavné ISIC; vyhmátla jsem logicky jako nestudující den volných vstupů – Den evropského dědictví, a zajela přitom i do Náměště a Tovačova. Ještě víc ho vzalo, když jsem jako pracující místo něj zaplatila účet. Aby měl pocit aspoň nějakého pouta, jež by vycházelo od něj jakože pro mé dobro, nechala jsem se vést za ruku cestou k němu. Bylo to parkem a po tmě a nikdo mě tu neznal, tak pročpak ne. (Nešlo mi o tajení našeho vztahu, že bych snad jinde měla druhého; jen mi takové vodění se připadá chudokrevné, zakládající se na povinnosti spíše než na citu.)

Přicházeli jsme na Envelopu (kromě cirkusů tam prý bývají k vidění studenti pohazující létajícím talířem – on sám jednou přiopilý házel s kamarády tvarově odpovídajícím kuchyňským, plastovým samozřejmě), studentské gheto se mi představilo vandaly poškozeným rozcestníkem. Dvě cedulky byly ohnuté, takže zaváděly, některé další byly co do obsahu upřesněny fixem: zubní – shit, menza – fuck. Dovedla jsem si představit, proč kromě neurologie a zubního je zde ze specializovaných oddělení právě to naše. Vedl si mě za ruku až ke vchodu, pak mě pustil, aby podržel dveře. Cizinecká kolej je nejméně hlídaná, vrátní spíš jenom půjčují vysavač a klíče od klavíru či tělocvičny, takže jsem procházela bez úhony. V přízemí byla na dveřích do chodby celkem nepochopitelná vývěska Katedra výtvarné výchovy i s rozepsáním usídlení pedagogů do někdejších snad pohostinských pokojů. Aspoň tady mi mohl vysvětlovat, že katedra byla vystěhována ze skutečného sídla Přemyslovců, kde se zřizuje arcidiecézní muzeum, a že snad po rekonstrukci jezuitské koleje bude výtvarka i s hudebkou tam.

Na pokoji jsem spát nemohla. Ačkoli nevěděl přesně, jak je to s oddělením mužských a ženských ložnic u muslimů, vycítili jsme oba jasně, že mě Ahmed chápe jako letmou večerní návštěvu, která se zastavila cestou k sobě a má proto ještě na zádech batoh. Jeho neklid byl poznat, řekl, že za někým jde a asi za hodinu se vrátí. Tím byl vyměřen čas i návštěvě mé. Jemu začal obvoláváním spolužaček, zda je u některé na pokoji místo. Tak jsem poznala Lídu a Irmu s Beou, které ho sice znaly déle a počas akademického roku denně, nicméně jsem se přesvědčila, že za nimi s pomocí své intuice a vhledu nezaostávám. Co o něm vypověděly, jsem buďto znala rovněž, nebo snadno převedla na něco z poznaného či obé zobecnila v o to významnější rys jeho povahy. Nevěděly, že má děvče? Nedivila jsem se. Bylo to přijatelnější než nějaké okázalé předvádění se, kdybychom třeba měli obcházet všechny po pokojích, aby mě představil.

Než se Ahmed vrátil, stačili jsme si o netradičním soužití podrobně popovídat, včetně muslimské kultury, s níž se mohl seznamovat také prostřednictvím časopisu české menšiny. Na kolejích měli ortodoxní studenti dokonce improvizovanou modlitebnu, ve víceúčelové prázdné místnosti, která se v ni proměnila, pokud si půjčili klíč a jednoduše vevnitř zaujali liturgické postoje. Islámskou tradici jsem bezprostředně nepoznala, jen v Německu už vlažnější turečtí dělníci mi dali okusit jejich zvláštní řeči, když se domlouvali mezi sebou v lokále, kde jsem obsluhovala. Ahmed mě zprostředkovaně poučil, že rozvod je možný nejvýše třikrát s jednou ženou a nepodléhá soudnímu dozoru. Manžel, pokud má důvod, jedná zcela soukromě a bez průtahů. Potrat se provádí ve velmi výjimečných případech, které znamenají záchranu ženina života. Z drog je tolerován kat, užíván ale výlučně mezi muži. Prezident je analfabet a nechává pustnout nezbytná odvětví, z nichž v nejdůležitějším chtěla pracovat většina studentů, co sem odtamtud přijeli. To už jsem ale odbočila z říše Koránu k jedné konkrétní zemi. Podtrženo sečteno, asi bych z ropy v poušti žít nemohla, neboť o přízeň partnera se dělit nehodlám, vystavit rozlukový lístek jen podle jeho vůle si nenechám a konopný lístek z krku by mi tam asi sundali. To však nebylo příčinou, že jsem později v Ahmedově nepřítomnosti dopustila jeho pokoj znesvětit. Na druhou stranu totiž cítím s oněmi podrobenými ženami a o svou sukni div nezakopávám.

Než jsem přijela počtvrté, byl několikrát za mnou, vždy na adrese, kterou jsem mu jako čerstvou telefonem udala. Město zůstávalo, jen jsem šetřila a střídavě obtěžovala několik známých, jimž jsem připlatila nanejvýš symbolicky. Podobně rychle se střídaly práce. Něco zkusit, poznat nové lidi, nastřádat těch pár tisíc na léto. Jen s provázením to u mě bylo horší, takže jsme vyjeli do sousední Opavy. Ptal se, co mě nutí sžívat se s věžemi odstavených šachet, s městem vyrostlým na těžbě místo na dávné tradici, která je mi přece bližší. Prozradila jsem mu novinku, že než mě poznal, pobyla jsem po roce i v jiných metropolích, že to vlastně beru od Hradu přes Špilberk do samého cípu republiky, jen se ještě přestěhovat do Karviné. Svým přátelům jsem pak zase měla přiblížit, proč právě my dva, panda a tygřice, dalmatin a fena huskyho. Říkala jsem myslím, že jakkoli nepřeceňuji univerzitní vzdělání, u něj má ten efekt, že se dokáže zpytovat a sdělitelně vyjádřit, co se v něm děje. A je dobré někoho takového mít, kdo si nejen dokáže o jinak skrytých věcech povídat, ale pochopit i druhého a sdílet s ním, co může; co nemůže, neodsoudit, ale přijmout jinak, jako obohacení neznámým.

Podruhé jsem na pokoji našla samotného Ahmeda, který se netvářil nadšeně, když jsem chtěla počkat vevnitř. Když jsem za hodinu klepala znovu, otevřel mi už on, možná napjat tajemstvím, kteráže cizí ho tu mohla hledat a slíbila dokonce vrátit se. Byli jsme na studovně, ale o patro níž, kam přesto doléhaly zvuky trápených houslí, jejichž majitel opanoval studovnu naši. Byl překvapen, že nemám zajištěn nocleh, a poslal mě najisto k Lídě; potřetí se úspěšně dovolal Irmě a nakonec byl Ahmed pro peníze na ambasádě. Což neznamenalo, že bych směla využít jeho prázdného lože.

Pohostil mě čajem, do nějž před zalitím vhodil jakési koření, dárek od Ahmeda. Večeřeli jsme rýži s vmíchanou rybí konzervou, prý tradiční kolejní pokrm. Můj návrh jít ven nejprve odmítl, že si musíme něco vážně ujasnit, ale nakonec souhlasil, když jsem mu připomněla, že dnes nemáme kam spěchat. Nevěděla jsem ještě, co přesně ho zaměstnávalo, vůbec problematičnost večera, který sliboval pohodu, mi byla nepochopitelná. První krok vyzradil už ve vinárně: Nemám dovršení jistoty, jak moc vážně to se mnou myslíš; vždyť v Ostravě se bez dozoru pohybuješ mezi mladými bohémy, vidíme se dvakrát za měsíc. Ale jinak jsi the top, dodal, když viděl mé pohoršení a snad si správně doplnil, že mu patří za slovo dozor. K hádce to mělo daleko, jen jsem mu vyčinila za bezdůvodné podezírání a namítla, že jeho uzavřenost taky nemusím nutně chápat jako záruku věrnosti. Přiznal se dále, že si je vědom, že reflexí vstupujeme do metakomunikace, což asi nebude vyhovovat mé bezprostřednosti, ale nemáme na vybranou. Náš vztah je prý potřeba zpečetit nebo ukončit, respektive nahradit zvláštním spojenectvím, které by nebránilo žádnému z nás vytvořit vztah nový. Neodpověděl, zda už má někoho konkrétního pro sebe na mysli nebo jak by si ono zpečetění představoval.

Kdybych měla diagnostikovat já, shrnula bych jeho problém takto: zakouší rozpor mezi dospělostí, potvrzovanou dohledným ukončení školy, a chybějícím výsekem praktického poznání, jež rovněž dospělost jiným způsobem zakládá; rozpor mezi studijním oborem, který implikuje duševní pohodu absolventa a rozumění druhým lidem, a osobní situací, již jsem mu nastolila svou převahou v některých zásadních věcech a ne zcela proniknutelným tajemstvím svého nitra.

Ani já jsem si ovšem nebyla jistá, postavena před nečekanou situaci. Snadno jsem to ale zakryla a rozptýlila volbou vinárny jako dnešního rozjezdu. Přesto mě na pokoji jeho řeč vrátila do přítomnosti. Řekla jsem, jestli nechce, abych odešla pryč, musí s tímto přestat. Proti čemu jestli něco mám? Jako by pojistka byla moje starost. Snad myslel, že z minulosti (kdovíjak bouřlivě si ji představoval) jsem se dlouhodobě zabezpečila.

Zapnul bezradně televizi, ani se nestaral, který program běží, a roztrhl přede mnou na usmíření sáček křupek. Šel do koupelny a ptal se, jestli mi má shánět místo u holek. Řekla jsem jen, že je tady místa dost. Potom mě téměř jal soucit, když se ptal, zda se taky nechci umýt, a nabízel mi čistý ručník. Ještě tedy nebyl tak na dně, aby se jen rezignovaně zeptal a nepřičinil se o kladnou odpověď.

Možná bych ho zklamala svými pragmatickými hygienickými návyky (Neteče teplá? Tak někdy příště…). Teplá se ale dostala až nahoru, ani jsem původně nečekala, jakých všech výhod tam užiji… Předkláněním a zakláněním trupu jsem nechala střídavě vodu stékat po zádech a po hrudi, ujištěna, že ona sama stačí, že se nepotřebuji shánět po mýdle či gelech, od nichž dva prázdné obaly ležely zapomenuty na mřížce odtoku. Někdo vešel a bral cosi z poličky nad umyvadlem, promluvil na mě ukvapeně, aniž přehlédl prádlo na háčcích. Protože jsem ale nevěděla, jestli myslí jeho nebo ještě jiného ze sousedů, začala jsem pískat, sama se mýle, neboť tón sešpulených rtů není ovlivněn vyklenutím hrtanových chrupavek a tedy neindikuje pohlaví. Zapískal i tamten, ne ovšem v odpověď, spíš to bylo údivné hvízdnutí, když si přece jen na odchodu všiml prádla. Osaměla jsem, zastavila vodu a stáhla ručník z tyčky pro plentu. Co jestli, znejistěla jsem, pozná, jak na tom jsem? Má k dobru snadně rozpoznatelný ukazatel, zatímco já čtu jen z jeho psychiky. Byla jsem ale připravena těžit z jeho překvapení i zde, při odhalení rovnosti.

Oblékla jsem se raději za závěsem a utřela si znovu chodidla, abych nezaťapkala chodbu. Seděl u stolu a přivítal mě otázkou, zda může otevřít víno. Měls ho málo, nebo co ti chybí, když jsem zůstala? Abych mu to usnadnila, sedla jsem si na jeho postel a odhrnula zpod sebe peřinu. Zvážněla jsem, když mi po přisednutí sdělil, že nespěchá. Nebyla jsem zvyklá na něžnosti a oplácela je jen spoře, kolik mi dovoloval cit pro odbourání všeho sentimentálního. Cukla jsem, když mě chtěl přetlačit na polštář, jako by sklápěl víko válendy. Cítila jsem se ohrožena náhle zablesknuvším poznáním, které se příčilo jakýmkoli pokusům o relativizaci: vezme mi svobodu, zachvátí s mým tělem i duši, jako Boggiani, když fotil Indiány pro vědu… I kdybych hned ráno navždy zmizela, on mě bude mít nesmazatelně v paměti, více než pouhý skalp… Padne, z čeho jsem utvářela svou nevázanost. Ve zkratu jsem vymyslela ne pomstu, ale prostě daň, již bude muset podle fáze cyklu zaplatit, i když mě samu by to postihlo víc, takže bych se připoutala ještě těsněji.

Byl rozrušen nad míru, určitě nevnímal, že prolévá krev, že i on mi otvírá celý výsek prožívání, odkrývá jeden z nepoznaných výhledů. Na konci jsem ho pro jistotu stiskla nohama, pro jistotu, jako se popravenému ještě potažením za nohy láme vaz. Odmítla jsem jít rychle do sprchy i jakékoli jiné opatření, vysvětlila jsem mu, že když mám přijmout pečeť, ať se tedy náležitě rozlije i utuhne, bez falšování. Ráno při loučení, změněn už přemítáním nad jednou z možností vývoje, mě upomínal, abych hned zavolala, až poznám, jak to dopadlo.

[ rukopisy ] [ texty ] [ potápěč ] [ kotrla.com ] [ scriptorium ]

od 19. 9. 2002